V době
normalizace se škatulata skutečně hýbala. Dostávala nová jména,
obsah, ale pokaždé šlo o výměnu člověka za jiného. A protože
i já vstupoval po vojně do výrobního procesu a byl jednou ze
škatulí, nahradil jsem jistého Chrousta. Krabice za krabici. Bylo
mi 22 let. V týchž letech francouzští důstojníci v řadách
napoleonských armád sráželi na kolena staré maršály evropských
mocností....
Tak
nějak jsem onu dobu viděl já. Nový pracovník na Okresním výboru
svazu dětských a mládežnických organizací, pověřený řízením
Pionýra, nosícího červené, zelené a žluté šátky. To se
změnilo v roce 1970, kdy vznikla Pionýrská organizace SSM a z
barev šátků zůstala jen červená. Dětem to nevadilo, některým
vědoucím ano. Děti v organizaci hledaly, co jim nemohla nabídnout
ulice. Hry, soutěže, kvízy, poznávání historie, turistické a
sportovní akce, ve kterých jsme dosáhli za přispění škol velmi
dobrých výsledků.
K problémům
docházelo tam, kde byli příliš mladí vedoucí, u děvčat, která
odcházela na mateřskou dovolenou, tam, kde z pionýra chtěli
udělat politickou organizaci. Nepodařilo se to u oddílů
zaměřených na práci v přírodě,
v dílnách ve sportovních oddílech. Tam všichni vykazovaly
úspěchy snad i díky nám na Okresním výboře. Náš věk
nepřesahoval 23 let a chuť do práce byla obrovská.
Ne
každý uměl jednat se staršími a zkušenějšími lidmi, měl
životní zkušenosti a uměl hospodařit s časem. Do Chrastavy nás
jelo ráno v osm hodin vlakem na čtyři stovky dětí a
dospělých. Vedoucí upřesňovali počty u hlavního vchodu.
Celkový počet jsem hlásil u pokladny, nechal si vypsat hromadnou
jízdenku, ale když jsem vyběhl schody k pátému nástupišti,
viděl jsem už jen koncová světla vlaku....
Při
kontrole hygieny na pionýrském letním táboře v Černousích
na Frýdlantsku mi zachutnala svačina, která však byla dietní
chybou a já jsem v táboře musel zůstat i příštích 24
hodin. Většinou na toaletách – vzorově uklizených, ale velmi,
velmi frekventovaných všemi, kterým svačina chutnala.
Jiný,
neméně úsměvný zážitek, mám z jedné pionýrské soutěže
o přírodě Podještědí, kdy oddílová vedoucí ve spěchu, aby
stihla nástup k vyvěšení československé vlajky pospíchala
tak, že si zapomněla vzít sukni a přiběhla na nástup jen v
košili s pionýrským šátkem a v kombiné.
Když
jsem po letech od pionýrů odcházel do jiného zaměstnání
podobného té známé hře škatulata hýbejte se, odcházel jsem
nerad. Pionýři si vzali kus mého srdce. Poznal jsem mezi vedoucími
spoustu slušných lidí, kteří pracovali s dětmi především
proto, aby je naučili něco z toho, co sami uměli, aby dětem
dali to, co rodiče často dětem často odpírají – svůj volný
čas, své dovednosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat