Paní Pavelková a hrad Grabštejn

Občanská pracovnice vojenského útvaru 6154, V Dolních kasárnách v Liberc napadala na nohu. Ovdověla, a protože byla manželkou důstojníka československé lidové armády, armáda ji nechala bydlet ve služebním bytě pár desítek metrů nad dolními kasárnami a dala jí práci na finančním útvaru. Velel jí major Vedral ze Semil.

Chystal se do důchodu a měl za sebou úctyhodnou vojenskou kariéru. Za protektorátu Čechy a Morava sloužil ve vládním vojsku v Itálii. A asi byl dobrý účetní, když sloužil dál za Čepičky a všem dalším mocipánům lido-demo a později socialistické ČSR.

Paní Pavelková mi chtěla něco dát. Seděl jsem naproti ní u stolu a prohlížel jsem si nový zápis ve vojenské knížce. Právě se ze mě stal účetní roty. Měl jsem právo nosit po dobu mé služby na štábu v kanceláři finančního náčelníka lehkou obuv. Ceněná výhoda, na rozdíl od ostatních kamarádů zařazených k velitelské rotě, kteří ne všichni měli přiznáno totéž. U stolu naproti paní Pavelkové bylo dobře. Bylo na mne sice odevšad vidět, na rozdíl od těch z autoparku, kde zašít se bylo jednodušší. Lepší to snad měli jen lapiduši a kuchaři.

Horší byly ,,kopřivy“ – materiál, z něhož byla ušita uniforma pro vojáky základní služby, a kterou jsem nosil celé dva roky. Přestala se nosit až naším odchodem do civilu. Po nás už branci fasovali ,,tesilky“. ,,Kopřivy“ holily nohy, což bylo přijímáno vesměs humorně. Na veřejnosti naše nohy vypadaly, jako nožky nočních stolků, nebo tanečnic. Depilace se ujala převážně u děvčat tak o dvacet let později a je to pořádný byznys. "Kopřivy" by vyšly podstatně levněji.

Abych si pořád nestěžoval. Sedět v nich celý den u stolu a pořád se škrábat na stehně bylo sice hloupé, ale zase jsem měl čas bavit se aférami důstojníků a jejich snahou je zaretušovat. Ani jsem se majoru Vedralovi nedivil, že tak pospíchal do důchodu.

Paní Pavelková mi přinesla po manželovi pistoli a pár nábojů. Nic za ni nechtěla. Odmítl jsem s odůvodněním, že jsem už „podělal“ noční střelby a s pistolí bych se tak akorát zastřelil. To uznala a řekla mi, že mi dává ,,dva“ dny volna, abych se zajel podívat do vojenského útvaru na Grabštejn a přivezl jí brožůrku, FIN 1-1“, která se jí někam ztratila a kterou nutně potřebuje. Velitelem tam je tam je její známý, který mi umožní prohlídku i horního hradu. Ten je pro vojáky základní služby uzavřen, ale když mě baví dějepis, tak se tam podívám, to mi slibuje…

Grabštejn, výcviková stanice služebních psů určených pro službu v armádě. Horní část – hrad byla používána sporadicky pro  pro sem tam mobilizované ročníky v dobách mezinárodních krizí jako ubytovna. V roce 1967 shluk historických budov odsouzených ke zbourání. Pověřený rotný mi ukázal, na co jsem si prstem ukázal. Po Marii, co tady vše kolem získala v roce 1930 po smrti svého otce, a která si vzala za muže hraběte Karla Podstatzkého – Liechtensteina tu nezůstal kámen na kameni. V kapli sv. Barbory, kam jsme se dostali kudysi vrchem, seškrabali vojáci i žlutou omítku ze zdi v naději, že je zlatá a že si k žoldu něco přivydělají.

Hrůza byla vidět polámané levice, sloupy poničený obraz Madony s Ježíškem. A to byla kaple, o které se psalo v každé učebnici dějepisu, s dodatkem, že není nic krásnějšího na sever od Alp…

Na rozloučení s hradem Grabštejn mi byl nabídnut mobiliář. Pocuchán stoletími a nešetrným zacházením, ale i tak plný úžasných stolků, křesílek, židlí, vyřezávaných zrcadel, vše připraveno ke spálení. Nic jsem si nekoupil a v  kasárnách jsem měl o čem přemýšlet.
Od těch dob uběhlo více, jak padesát let. Paní Pavelková dnes účtuje kdesi nahoře u nejvyššího velitele nebeské kavalerie, major Vedral v milovaných ,,Tyrolských Alpách“ a já se trápím s kolenem. Jen pohraniční hrad Grabštejn je stále krásnější a krásnější… Díky, lidem, kteří si jej zamilovali a účtují mu jen to, co sami milují.