V dobách
kamenných hrnců a sekeromlatů, kdy můj tatínek potřeboval jet
do Prahy, dvakrát se nerozhodoval. Přesto, že z Hrádku nad
Nisou vedou do hlavního města dvě cesty, miloval tu kratší přes
Jablonné v Podještědí, Mimoň a Kuřivody. I když
pravděpodobně rychlejší a civilizovanější byla liberecká
cesta přes Turnov na Mladou Boleslav.
Dnes,
po šedesáti letech už není o čem mluvit. Napříč Libercem hurá
na silnici I. Třídy! Ale kde zůstal požitek z jízdy?
Časoprostor, který se za Českou vsí zastavil. Cesta splynula
s oblohou a sopky kolem vás se zelenají, mělká pastvina na
loukách kolem na vás pomrkává modrýma očima tůní. Tam
spěchají houfně krávy a ovce odevšad. Ptáci jsou mezi nimi
králi, vznešená chůze klapy, klap, přiletěl čáp. I dravec
padá z hůry do shromáždění žab. Kolem cesty roste tady hradba
lesa ze všech stran. Je tohle ještě cesta?
Začíná
kopcem uprostřed města na hranicích Grottau, česky Hrádku nad
Nisou a končí v Praze, kde si pasažéři vzpomenou. Mě nejde
o žádná hlavní města. Já hledám cesty, po kterých kdysi
jezdil otec starou pragovkou. Kde šlapal na pedál, když sjížděl
dolů, do Polesí, dál kolem zámku na Lemberku, napříč
Jablonným, potom kolem domku 62 v České vsi. Náměstím
starodávné Mimoně, kde zámek nad Ploučnicí ještě stál. Pak
hlubokými lesy, které strážil hrad Vartenberk. Není tu nic, co
by tu nestálo před tisíci léty. Jako přes kopírák. Jen ty
povozy byly pomalejší, cesty užší, stromy bližší a smrt vždy
přicházela rychle.
Tam,
kde položil život motorkář, cyklista, co nepřetlačil náklaďák,
tam kdysi s šípem v srdci vydechl naposledy vozka.
Umlácen lapky ležel knecht ve vysokých škorních s nožem
v zádech. Smrt jako smrt. Ve vysoké rychlosti nárazem hlavy
bez přilby do stromu, nebo s kudlou v zádech… Tak nějak
se v minulosti lišily cesty z Hrádku nad Nisou do Prahy.
Já
už si pamatuji jen ty poválečné cesty vojenským prostorem. A
byly úžasné. Ty současné na Černý most jsou bezpohlavní,
nelidské. Vše cestou aseptické, pro druhá auta na silnici
nevidíte krajinu, lidi, zvířata, oblohu. Dají vám noviny, čaj,
úsměv od ucha k uchu a řeknou, kdy v Praze přistanou.
Je to tak neosobní a prázdné!
Zkusil
jsem po letech opět tu tátovu cestu z Hrádku na Prahu, od
hřiště do kopce a pořád vzhůru. A bylo mi jako před šedesáti
lety. Kouzelně dětsky a rozpačitě. Bylo to jako tehdy. O trochu
víc aut, ale to ostatní zůstalo. Míň hospod, víc reklam, víc
možností cestou utrácet. Chuť zastavit, podívat se, popovídat
si lidmi, u Vietnamců něco nakoupit. A znovu ty lesy. Lesy kolem,
lesy nahoře i dole.
Hrádek
za šedesát let zkrásněl, ale i ta městečka kolem jsou krásná,
moderní a plná života. Nevím, a ani jsem nezjišťoval, o kolik
času jsem přišel, když jsem nepoužil druhou cestu. Bylo a je mi
krásně a děkuji, nevím komu, že jsou tu ještě městečka jako
Hrádek, Jablonné, Mimoň, Kuřivody. Tam svět ještě zůstal
místem, kde je možno vybrat si i druhou trasu na cestě do hlavního
města, za štěstím.
Štěstí
není jenom shon, věci a peníze. Čas je tím, čeho se nám
nedostává a proto s ním hospodařme s rozumem. Každá cesta
má své. Zvolte tu, na kterou budete vzpomínat. Jako já, když
jsem s mým tátou jel poprvé do Prahy přes Kuřivody….
Žádné komentáře:
Okomentovat