Držel
jsem tátu za ruku. Prachovské skály - na každém kroku, něco co
jsem neznal a viděl poprvé. Maminka, o dva kroky za námi v družném
rozhovoru se svými sestrami, snad ani netušila, kde jsme. Hlavně,
že nejsem sám. Jsme tu celá rodina.
Rozhlížel
jsem se zprava doleva, odzdola k vrcholům borovic, všude
pískovce, bizarní skály, ale nikoli prach: „Tati, proč
Prachovské, když tu kolem je jen písek na nádobí?“ Už si
nepamatuji, čím tatínek zdůvodnil absenci prachu na úkor písku,
který maminka používá na mytí nádobí. Podstatné bylo, že mi
řekl, že kdyby mě někdy viděl lézt po těch skalách, že mi
nohy přerazí dřív on, než si je stačím přerazit já pádem
z těch skal. Nejspíš to myslel vážně, a na zadek bych
dostal určitě, stačilo by se jen zmínit, že bych se rád přidal
k jedné z těch part, které jako hrozny visely na řadě
těch absurdit kolem nás.
Popravdě,
ani by mě to nenapadlo. Já měl se svým životem úplně jiné
plány. Chtěl jsem být špión, který pracuje v utajení
uprostřed nepřátel. Tohle jsem se bál říct, protože v té době
se v kinech promítal film o jedné špionce první světové války
a tu na konci filmu odhalili a zastřelili. To už neplatilo. V rádiu
říkali, že dnes se mění chycení špioni, kus za kus na mostech.
Z každé strany vypochoduje na most jeden, jdou proti sobě.
Když se míjejí, tak se jeden druhému jemně ukloní. Žádná
popravčí četa, ale glazé rukavičky, kaviár, losos, kamery a
stisky rukou, pevné, soustředěné pohledy z očí do očí a
doma sláva, řády, medaile, knihy, filmy...
Otec
mi do snění skočil informací o cestovateli Kořenském, který
byl připomínán bustou, ale zarazil se: „Tak abys věděl, právě
jsme minuli kouzelníka Nerada, co má v Izraeli bratra, kterého
tam zavřeli, jako špiona.“ Já nevěřil vlastním uším. To
tedy byla informace! Už jsem se tátovy ruky nepustil. Ten
prachovský Nerad, co nás míjel, byl velký chlap s rukama jako
lopaty. Jak mohl s takovýma rukama čarovat a kouzlit? A co
jeho brácha? Byl opravdový špión? Pracoval pro Moskvu nebo pro
Londýn?
Je
to víc jak šedesát let. Tatínka se už nezeptám a pokud pan
kouzelník Nerad žije bude mu víc jak osmdesát let. Co je po
takové době pravda a co je fikce? Ale
to pomyšlení! Jako malý kluk jsem v Prachovských skalách
potkal kouzelníka, bratra opravdového špiona. Žádná výměna
uprostřed mostu. Už nikdy potom, co jsem se s tátou různými
lesy nachodil, nepotkali jsme nikoho s tak zajímavým osudem
jako onoho kouzelníka, jehož bratrem byl odvážný špión. Sice
na nesprávné straně, ale byl to špión.
Potom
už nebyl žádný špion v mém okolí a celé mládí a
dospívání vlastně stálo jen na jednom kouzelníkovi a jednom
diverzantovi. Však jsem si tohle tajemství nechával pro sebe.
Dodnes nevím, kdo na čí straně
stál, ale není to jedno? Novou válku nikdo nevyprovokoval, tudíž
to nechme spát. Já se špiónem nestal a téměř nic mi neschází.
Žádné komentáře:
Okomentovat