Machnín
je na každý pád sevřenou, uzavřenou obcí. Asi to dělá ten
dolík, kde trůní. My, válečné a poválečné děti, co jsme tu
byli s rodiči, ještě spíš kolonisté po vykázaných
Němcích, jsme se tu právě zabydlovali. Dnes je nám kolem
sedmdesátky, každý si všechno pamatujeme trochu jinak, ale
v jednom se shodujeme… Je to vůbec všechno pravda, jsou to
naše životy, co daly život dalším, kteří přišli po nás?
Opravdu jsme byli herci v té velké hře osudu, kde hrají
živí, mrtví i budoucí? Co naše role, velké i malé, monology
sólistů, party sborových zpěvů?
Byli
jsme to my a byly to naše postavy, co plnily jeviště, sál hospody
U Zeleného stromu, kino, hřiště při spartakiádě, Machnínskou
školu – pětitřídku, školku, mlékárnu, tep, řeznictví,
smíšené zboží, holiče, trafiku u mostu, knihovnu v Šenku? To
my jsme postávali u autobusů do Liberce a do Chrastavy, chodili se
koupat na machnínské koupaliště, na Chrastavské oko, do břízek
na houby, bydleli v nóbl
nové čtvrti.
Je
krásné vzpomínat a už se na nikoho nezlobit. V tom našem
dolíku plného kouře z komínů není komu co závidět. Kde
jsou malicherné spory? Přicházejí noví lidé, a ani naše děti
už nechtějí poslouchat, co bylo dříve, co komu kdo řekl, a co
udělal. Nám, klukům a holkám, asi bylo tohle tehdy taky šuma
fuk. Nikdy jsme nikdo neřekl tomu druhému fašoune německej,
špinavej Žide…
Prožili
jsme v Machníně chvíle, na které nikdo z nás
nezapomene. Hráli jsme v nich rozlišné role, a přesto to byl
náš příběh, příběh mladé generace s rodiči, kteří
doma často mluvili jinak než česky. Byli jsme obcí hodně
internacionální. Přestali jsme mutovat a zhrubl nám hlas.
Narostly nám dlouhé vlasy a čelili jsme obvinění z neplacení
výživného na děti…
Bože,
co jen tu jezdilo druhů motorek, motorových kol a kol. Pokud se
dalo někde nakoupit, šlo o obřad, na který se bylo nutno
připravit. Odmítnout zastavit se „sousedkou“ na slovíčko by
byla urážka, a tak ženské klábosily hodiny a hodiny na mostě,
před poštou, v krámech, později před jednotou. Sice pěkně
zdravě na vzduchu, ale často také dvě až tři hodiny. Smáli
jsme se tomu, ale věřte mi onehdy jsem se lekl. Stojím s kamarády
v Liberci před radnicí a slyším: „Hele, ti chlapi! Šli
jsme dolů, teď jsme zase tady a oni se nedostali dál ani o kousek,
ani o milimetr.“ Jednoduše, asi nám, chlapcům, se také podaří
si popovídat, ale od toho jsou tady i hospody.
Machnín
hospody měl a okolní vsi taky. Jejich čas prý zanikl emancipací
žen, výchovou k rodičovství, televizí a cenou piva. Není
to pravda. Jako všechny poučky
nejsou a neplatí pro každého. Náš svět nebyl vždy jen
o kytičkách. Machnín zůstává za všech okolností tou krásnou
uzavřenou obcí v dolíku, kde sice kouří komíny, ale kde se
vám bude líbit. Přijďte a uvidíte sami...
Žádné komentáře:
Okomentovat