neděle 9. září 2018

Nechte se pohladit vzpomínkou


Je polovina minulého století a svět kolem malého kluka opět poklidně dýchá. Skončila korejská válka. Stojím a natahuji se, co to dá. Chci vidět, co dělá děda s malými zubatými obrázky a snažím se ze všech sil dostat se k nim blíž. Už to vím! Chci být taky filatelista! Říkám to nahlas a asi i křičím. Děda si mě posadil na klín a já mu to šeptám do pravého ucha, protože na levé špatně slyší: „Nauč mě to, dědo Arthure!“ a: „Dědečku, já chci taky sbírat známky!“ Pamatuji si přesně, co mi odpověděl: „Já tě to naučím!“

O pár let později spolu stojíme dlouhatánskou frontu před Veletržním palácem v Praze na světové výstavě filatelistů a chceme vidět spolu s ostatními červenou a modrou známku z ostrova Mauricius. Dočkali jsme se, viděli i to ostatní a můžeme jet se domů. Autobusem to trvalo do Liberce dobré dvě hodiny povinnou zastávkou na čůrání v Mladé Boleslavi. Měli jsme si spolu o čem povídat.

Známky, ach, poštovní známky… Byly mi otevřeným oknem do světa. Co všechno jsem v nich našel, co všechno mi daly… Když přišel poštou dopis, pohlednice, víc než text jsem obdivoval známky. Každou jsem umyl, usušil, počkal si až uschne a založil, zastrčil do zásobníků, abych se co chvíli podíval, zda jim něco neschází, zda je ty starší nějak nešikanují. Staly se mými miláčky, přáteli, kteří se drží doma a nikam nikdy nespěchají.

Měl jsem v té době strýčka námořníka a ten, byl také jako já dobrodružné povahy. Posílal mi známky nalepené z druhé strany exotických pohlednic, a tak jsem je začal sbírat, jak jinak, než na plné pecky a s horoucím srdcem. Jsou úžasné, jeden až žasne, filatelista je u vytržení. Říká se tomu tak, když s otevřenou pusou zíráte, co všechno je možné na známce vidět, jak může být svět kolem nás krásný. Strýček, co mi je posílal, byl pro ostatní strýček Oscar. Text na nich psal anglicky, lepil na ně krásné známky a pod text se podepsal Pipi nebo Uri.

Tenkrát jsem se tomu smál, dnes bych dal, nevím, co za to, kdyby mi napsal víc a já četl podpis Uri nebo Pipi. Drahé tetičky a strýčkové, vy všichni, co už jste dávno na pravdě boží, co jste mě v mém koníčku podporovali, díky! Už dávno vaše pošta nechodí, a vaše dopisy už nikdo neodešle. Ty, co kdysi došly, jsou stále v zásobnících, v krabicích. Až je jednou kdosi otevře a bude se kochat jejich krásou, uvidí exotické kraje, krásnou Šumavu, Krušné hory, města a vesnice, hrady a zámky, řeky a nad nimi mosty, silnice plné aut, modré nebe s letadly. Celičký svět encyklopedijních znalostí lidí, jejich strach, jejich lásky, nemoci, prohry i vítězství.

Dospěl jsem do věku, kdy mohu hodnotit. Je krásné, když se lidé mají rádi. Píší si a vzpomínají. Pak jsou tu léky a poštovní známky, celistvosti. Plné zásobníky, šuplata a skříně nadité k prasknutí, kterých se člověk filatelista nikdy nezbaví. Díky vám, dědečku, maminko a tatínku, strýčku Pipi, všichni, kteří jste mě podporovali. Pokud svět byl, je a bude za něco stát, pak je i na obrazcích, které se jmenují poštovní známky.

středa 5. září 2018

Rád a znova




Přijďte se podívat, nebudete litovat. Pokud se někdy někam vracím, dělám to rád. Pokud na něco vzpomínám, pak to dělám rád…

Kolikrát jsem stál nahoře na Ještědu a díval se dolů, do dálky a neviděl to, co jsem měl přímo pod nohama. Ráj. Kraj světa vytlačený až někam na okraj. Vojenský újezd, lokalitu určenou zemřít, vojenský prostor Ralsko. Tam někde v okolí Mimoně a Stráže pod Ralskem jsem vstoupil do krajiny kousek od hlavních cest, do lesa borovic a podrážek bot plných písku, do prostoru ohraničeného modrým nebem, rybníky a příběhy času v českém pohraničí v poválečných Sudetech. A byl jsem unesen pohádkovou atmosférou, jako bývá posluchač unesen na koncertu krásné hudby.

Seděl jsem v první řadě, hlavu v dlaních a naslouchal řeči větru, šumu polních trubek a tónům houslí větví stromů, které mi svými zvuky nedaly usnout a zavřít oči. Vnímal jsem svět, který se tu zastavil. Křižovatka smrti hrdiny někdejšího hrdiny Sovětského svazu a státu, který je mi obzvlášť sympatický, mi řekla: Vyber si, posluž si a dej se kamkoliv, do všech světových stran!

Nelitoval jsem. Tam, za závorou, na cestě jen pro pěší, se otevřela kniha a její stránky plné obrázků a textu mne připravily o spaní. Vítr, co nesl hudbu kolem mých uší, psal na listy papíru a skládal do obálky dopis. Jak je tu krásně, co Verdi zapomněl vložit do opery. Co mi tenhle kus zapomenutého lesa dal? Odešli odtud mocipáni, horníci, vojáci všech možných i nemožných armád. Kousek zapomenuté země pod Ještědem, který jsem přehlížel, země, která se otřepala, jako mokrý pes, obrodila se a rozkvetla jako květ kouzelné mandragory, květ sukulentu v botanické zahradě, ne nepodobný slunečnici, plný světla, barev a vůní ztraceného syna, který se vrací, aby se objal se všemi, lidmi i zvířaty.

Bývalý vojenský prostor… Jak to zní divně a evokuje čas minulý, zapomenutý. Kraj má dnes otevřenou náruč plnou cest a cestiček, prostoru i času. Je zvoucí a právem. Přijď se i ty podívat. Kousíček od hlavních asfaltových cest najdeš svět podobný těm malým zázrakům ve světě pohádek, plný vzpomínání na dobu našich babiček. Svět nově nalezeného ztraceného syna, který se našel a vrátil domů. To je i příběh tamních pískovcových skal, lesů, vod i strání, krajiny, která se vrací a kterou stojí za to navštívit. Vzít děti s sebou a ukázat jim, jak má vypadat les, krajina, ve které stojí za to opět žít.

Ať vám cestou slunce svítí tak, jako mně, milé Janě a přátelům, kteří mě přivedli do krajiny, do které se nyní tak rád vracím. Do krajiny kousek od Ještědu, daleko i blízko, do krajiny, která se jen tak nevidí, kde každý strom je přitažlivý.

Letmá noční návštěva na interně v Liberci




Poprvé jsem byl v nemocnici, když mi bylo, no, dejme tomu osm let. Na Pražském hradě prezidentoval v té době odborář z Kladna, Toník Zápotonda, jak mu všichni říkali, ale on si o mě starost nedělal. Spála… Co to dneska je? S repasem srdíčka s leží ve špitále o málo déle, než já ten týden na infekci. Po dohodě jsem se, jako dítě, vyhnul očkování proti difterii, tudíž jsem záškrt dostal až po vojně ve dvaadvaceti při návštěvě v Rusku. V liberecké nemocnici mé léčení trvalo sedm dní…

Ke stáří nemocnici navštěvuji už jenom ambulantně na interní ambulanci po nocích, na dvě, tři hodiny, než kapačka vykape. Je to svým způsobem paráda. Pololeže - polosedě na polohovacím lehátku pozoruji okolní cvrkot. Je nebývalý. V noci je ho snad o něco víc, než rušno, vše, jak na běžícím pásu, jako v depu závodů formule 1. Nic tu nikdo nedělá zbytečně. Naprosto sehraný tým odborníků, každý den je jiný. Cvrkot řízený moderní technikou, kosmická komunikace, péče nevídaných technologií… Snad jenom až na tu mísu, o kterou pacient požádá za pět minut dvanáct (i podle hodin). Častěji však, i když už nemusí.

Nám, co to „jenom kape“ je hej. Vedle leží osm právě přivezených pacientů z celého Libereckého kraje, často v bědném stavu. Nedýchají, jsou skoro v šoku, nekomunikují, srdíčko jim netluče, nebo jen trochu. Tým  - saniťáci, sestřičky a lékaři si v jednom kuse berou modré tenkostěnné sterilní rukavice, které po každém použití mizí v koši. Zůstalo i při těžké fyzické práci: měnit lůžkoviny, přenést pacienta ze super nosítek na polohovací ambulantní nemocniční postel, změřit tlak, odebrat krev, vycévkovat, EKG, napíchnout žílu pro kapačku, poslat na CT, rentgen a k tomu stálý úsměv na tváři. Paní naproti dostává potřetí mísu. Sestřička se nezlobí, nebo jen málo. Stále mobilem konzultují, jak a co udělat, aby se nic nepodcenilo.

Noční služba a stále noví a noví pacienti. Saniťáci je jednoho za druhým navážejí, jak na montážní lince k výměně pneumatik. Po nehodě teče krev proudem, ale my jsme na ambulanci, na interně.  Pána vedle štípla do tváře včela. Je včelař a podcenil docela malou včelu. Teď tu polosedí a kapačku má zavedenou do pravé paže. Ještě jednou EKG. „Co jste jedl? Čím ještě trpíte? Co berete? Kouříte? Vás si pamatuji, vaše jméno zní tak cize…“

A já vím, o čem mluví. Znám ty hraničářské pejsky na Grabštejně, co se jmenovali stejně. Mohli sníst, co chtěli a o alergii si mohli jen dát číst v odborné literatuře. Mně to nepomáhá, jsem ve špitále na ambulanci víc, jak častým hostem. Dá se říci proti své vůli, protože nevím, co mi alergii způsobuje.

Byla mi přečtená závěrečná zpráva. Nic nemusím podepisovat, běžte, držím vám dveře. Byla to parádní podívaná i zkušenost za 90 Kč, což je cena za vše v barvách, dobře ozvučené, autentické a v reálném čase. Překoná to i reality show, klidně i televizní Ordinaci v růžové zahradě.

Poděkování a dík mladé ošetřující lékařce doktorce Polové, profesionálním a trpělivým sestřičkám jejichž jsem občasným pacientem.

pondělí 27. srpna 2018

Krabičky, jak prosté




Dnes, v době, kdy se nelétá, neštepuje, kdy se rozbitá věc vyhazuje a kupuje nová, dnes, kdy jeden každý z nás už nemá na nic čas, dnes, když už není čas ani vzpomínat… Píši vám, kteří už téměř nečtete, a chtěl bych se vám vyzpovídat z toho, co dělám rád, co občas vezmu do ruky, u čeho se zastavím a na co vzpomínám. Byť to byla jen špulka od nití, zbytek čehokoliv, co zůstalo, co nikdo nevyhodil.

 Krabička s víčkem ze dřeva, z kosti, z plechu, z čehokoli, co nám navodí atmosféru, kdy právě ony byly součástí babiččiny domácnosti. Když to zkrátím, sbírám krabičky, co zbyly po rodičích. Nevyhazuji z nich nic, co by mi mohlo říct: Patřila jsem do rodiny, byla jsem pokaždé při ruce plničká potřebných věcí. Knoflíky, nitě, náprstek, špulky, kolíčky, jehly, sirky, svíčka, kleštičky, zrcátko, kus vazelíny… Bylo v těch krabičkách opravdu všechno. Tabák, cigarety, sladkosti, dopisy od příbuzných, sušená levandule, návody, jak co použít, perka, násadky, sponky do vlasů, brýle, staré léky, co bylo i tak škoda vyhodit, čaj sto let starý, guma na gumování, tužky, polámané hračky.

Mám těch starých krabiček stovky. Jsou jako staré fotky, jako pohlednice z cest, expedice zpět v čase do hlubin, za poznáním života jejich původního majitele. Jsou jako staré skříně. Plné obnošených šatů, bot, které se už nenosí a klobouků, co už nejsou v módě. Mám je úhledně poskládané, způsobně jednu na druhé. Dívám se na ně. Když ostatní už nejsou, šli spát, krabičky ožijí a začnou vyprávět. Dozvídám se, co všechno bylo v jejich útrobách, co všechno viděly, komu šly na nervy, kdo je měl rád. Jsem z nich celý tumpachový. Byly to i šperkovnice, uměly muzicírovat, nabídnout cigaretu, tabák. Často je vyráběli vojáci v zajetí a dostali za něj kus chleba, sýr, kus tvarohu, mléko na zapití.

Každá z nich má svou pohnutou historii. Pro radost, pro vzpomínání mé drahé krabičky. Sháním je všude po půdách, na blešáku. Patří tam, kde mají mít své místo a rád se jimi kochám. Krabičky na cokoli. Na šroubovák, na šroubky, matičky, fitinky, hřebíky a háčky, skobičky. Na různé hřebeny, prstýnky a náušnice. Jsou plné staré bižuterie, brýlí, co už nikdy sto let nenosí. Krabičky, co nikam nespěchají a nejsou líné. Kdo uklízí a nevidí je, sám sobě škodí, šlape si po štěstí a po vzkazu od našich babiček. Nic nevyhazujte. Budou se líbit vašim dětem, a tak to bude pokaždé, když je budete mít v ruce a osloví vás. Budou si s vámi povídat o světě prastarého štěstí, o práci, o životě těch, kteří tu byli a dali vám život.

Krabička. Slovo tak prosté, jednoduché, plné prastarých radostí, plničké drobností, které už neznáte. Jsou s námi a budou stále. Jsou jako svědci na zlaté svatbě, pes, co hlídá talíř výborné dršťkové polévky. Ať tedy žijí i krabičky a krabice od všeho a na vše, obrázky ze života těch, co tu byli před námi!


sobota 25. srpna 2018

Sousedovic kocour Simeon


My hoši, co sbíráme známky a především Bulharsko, víme své. Simeon byl bulharským carem. Němec rodem, jako současní britští panovníci. Kocour od sousedů je rovněž cizorodého zevnějšku. Bíle nadýchaný aristokrat bůhví odkud od náměstí z Jablonného pod Ještědem. Je to s ním jako s námi. Babička z Volyně táta horník z Argentiny, oči černé, vlasy kudrnaté, nos zahnutý, chlupaté uši, hádejte, odkud jsme…
Když jsem byl malý, později o něco větší, sedával jsem vzadu v kině. Nebylo tam vidět, vzduch, že by se dal krájet. Kocour od naproti se jim ztratil. Tři dny ho naháňali, až se prozradil. Seděl ve sklepě na uhlí a nevěděl jak ze šlamastyky ven. Nedivte se, ono se to v tom kině odvíjelo podobně. Ruce bůhvíkde, ústa na ústech, zrychlený tep a potíte se. Kocoura vytáhli. Byl černý, jako saze z komína. Očividně toho měl plné tlapky a kožich jakbysmet.
Když se v kině rozsvítilo, lidé zepředu se začali otáčet, co se to tam vzadu dělo. Ti vzadu se stačili doobléct a dělali, že oni nic, oni houslisté. Dobře to dopadlo. Někteří se i vzali, měli děti, psa a kočku, roztomilá morčata. Pes měl blechy a očividně ho štvalo, být pořád uvázaný u boudy. To kocour jenom kvetl. Proč taky ne? Svět je už takový. Přeje bohatým, ubírá druhým.
Simeon je kocour výstavní. Připomíná mi jednoho u sousedů. Po Němcích. Slyšel na jméno Mici.  Kocour Mikeš, kocour v botách, kocour pirát, milující otec rodiny chodící za kočičími slečnami, kocour, co kocour, to člen rodiny a bafá z dlouhatánské dýmky. Kocour od malíře Josefa Lady, kocour, co chytá myšičky a nosí je domů pánovi nebo jeho paní. Ten, co se se válí na gauči, dává si dělat manikúry, mňouká na měsíc. Nemusí mít až návyky studenta z církevní školy, hlavně, že nosí z venku v kožichu blechy. Rádi se toulají a domů chodí celý orvaní. Nemají se rádi se psy, syčí na ně jako hadi. Nosí kolem krku něco, co odhání klíšťata a blechy. Nelíbí se mi kočky na vodítku v šatičkách pro panenky, jak s nimi zacházejí někteří lidé, jak se k nim chovají různí „taky lidé“.
Bohatost srsti, oči jako duhovky… Kočky prý mají devět životů. Když nechtějí, nedají si poručit. Má první žena, když jí bylo v Anglii nejhůř, jedla i výborné kočičí konzervy. Jen nevím, proč se hezkým děvčatům říká, že jsou to kočky, proč ne jinak. Snad pro tu hezkou srst, ošetřené drápky, vždy čistý kožíšek. Nemohu jinak než kočkám věřit, že se nezmění a že budou pokaždé tam, kde chceme mít. Ať roste jejich krása k oslavě našeho soužití - člověk a kóča - tohle i mnohá další století.

pátek 24. srpna 2018

Časopis Přítel zvířat - Věci kolem nás




Mám před sebou časopis z roku 1858 psaný krásnou češtinou před 160 lety, měsíčník o šlechtění člověčenstva a k ochraně zvířat, vydávaný spolkem proti jejich týrání, ve Vídni, v samém srdci mocnářství.

Staré časopisy jsem miloval od útlého dětství. Naučné na špatném papíře, obscénní na lesklém, až po dětské ilustrované Ladou, Sekorou, Burianem. Ty úplně první byli ještě po Němcích ve všech chalupách kolem té naší. Dosídlenci se jich rádi zbavovali tak, jako německy psaných knížek. O nich by mohla mluvit stará Sojkova papírna pod nádražím v Bílém Kostele. Tam byly šmelcovací stroje vyčleněny na cizojazyčné tiskoviny, na němčinu v papírové podobě.

Zpět k časopisům, třeba k tomu, kterým se právě probírám - Přítel zvířat. Zní to trochu haškovsky, frivolně, švejkovsky, ale není tomu tak. Z každého článečku je znát urputnou snahu něco změnit, dát někomu z těch němých tváří hlas, slovo, aby se mohl bránit, a protože to není možné, pak hlasem těch, kterým je ubližováno, mluví člověk. Zanícený, odhodlaný, předpojatý autor, který chce našim zvířecím přátelům pomoci.

Naslouchejte se mnou: „Na vlaštovku - Z rána za tmy k šviholení ústička již otvíráš. Hojné skladby svého pění, vlaštovičko, probíráš. Záhy, jak jen měsíc hasne, hvězda mizí s bleskem svým, světu hlasáš jitro časné zpěvem tichým, milostným.

Pokuta za trýznění zvířat. Velmi patrný důkaz o nesmírné citu prázdnosti, jaká se při mládeži nalézává, poskytuje tato zpráva z Čech nás došlá. Třinácte chlapcův do školy chodících oblíbilo sobě tuto nelidskou kratochvíli, že vajíčka zpěvného ptactva ze hnízd vybírali. Surovým těm chlapcům od tamněkšího komisarství policejního dostala se dobře zasloužilá odměna jednak pokutou tělesnou, jednak vězením.“

A trestalo se: „V posledním čtvrtletí roku 1858 přišlo ve vídeňském policejním okresu pro týrání zvířat 24 případů k vyjednávání, a sice 21 pro trýznění a přetížení koní. Tresty byly na 12 až 24 hodin do šatlavy, ve dvouch pádech s půstem zostřeno, peněžité pokuty o dvou zlatých; tělesný trest 4 až 10 ran holí neb metlou. Jihlavský c. k. okresní úřad potrestal jednoho pacholka z B., jejž filiální Spolek pro trýznění potahu udal, šatlavou po 6 hodin.“

Pokud byste si tyhle zprávy a zprávičky ze života lidí a hovádek božích chtěli objednat zvažte, zda předplatné není nad vaše možnosti. V záhlaví časopisu stojí: „P. t. údům spolku dostane se časopis tento zdarma, ale jen tam, kde roční příspěvek složili. Těm, kdo údy spolku nejsou, prodává se ročník tohoto časopisu za jeden zlatý stř.“ Nekup to za tu cenu. Jak sami o sobě píší, napomůžeš tak „k zušlechtění člověčenstva a k ochraně zvířat.“ O což o nám všem jde v období voleb i mimo ně.

 Dnešní časopisy jsou rovněž mravné, žel i nemravné, plné svalnatý chlapců, nahých žen. Snad právě proto, že nám, dnešním čtenářům, jde o to samé o co šlo čtenářům starším o 160 let, nedejme se. Bojujme a nevzdávejme se před cílem. Spisovatel Jaroslav Hašek si z té krásné myšlenky udělal námět pro crazy komedii vysmívající se Rakousku-Uhersku. Nám je dáno přestat se smát a problém týrání a zušlechťování člověka brát vážně. Máme i parlament, jeho zákony, žel schází nám ta část tělesných trestů těm, kteří jinak neslyší. Snad někdy v budoucnu, bude-li tedy toho vůbec ještě třeba.


O psu nemluvě, se psem na věky




My, co žijeme na vesnici, a to už odjakživa, máme doma psa. Říkám doma a myslím tím venku na dvoře, na zahradě. Nepatřím k výjimkám a mít psa i v naší rodině patřívalo k dobrému tónu majitele domku, vilky se zahradou, a to už asi tak od roku 1938. Na to, že žijeme v Sudetech, mnoho let existence psů je součástí naší existence. Babička z tatínkovy strany měla vlčáka a ten s ní prožil všech šest let války, aby nakonec zemřel a dal základ psímu hřbitovu na svahu za plotem zahrady, svažujícím se pozvolna k Lužické Nise.

Mít psa, byla i jistá úlitba zabezpečení domu. U nás v pohraničí, v Sudetech, o to pikantnější, že čeští dosídlenci přejímali od odcházejících Němců i domácí zvířectvo. Ještě mnoho let po jejich odsunu a splnění přání vrátit se zpět do Říše, se v našich zahradách proháněli vlčáci, kteří rozuměli povelům v češtině a němčině. Obdobně na tom byly kočky, andulky, králíci a slepice, ovšem pes byl mezi nimi král a sousedovic Brita, německá ovčačka, královna. Že mě kousla do stehna, vyřešilo doma pár pohlavků a kus salámu Britě, aby informaci o snadném úlovku neroznesla ostatním psům v okolí.

O mnoho let později: Náš pes Vilínek má bůhví čím danou obavu z automatické pračky plněné předním kulatým okénkem. Její zvuk, co povídám, už jenom cvaknutí knoflíku, kterým se pračka zapíná, vyvolává v našem psu panickou obavu, že ho stroj pozře a už nikdy nepustí. Pes, který svým hlubokým hlasem vzbuzuje strach a při otevření mordy i zasloužený respekt…

Jsme si se psy hodně podobní. Odcházíme a přicházíme. Většinou jsou k nám milí, jsou na nás ekonomicky závislí. Tenhle stav opravdových sympatií je zřejmý, když se vracíme domů. Psi mají v sobě hodiny a už nás netrpělivě vyhlížejí. Jejich radost z opětného setkání je nehraná, úžasná a život osvěžující. Jsou psi takoví, ale i makoví, jeden každý se od druhého liší. 

Ti naši, co odešli, spočinuli na improvizovaném pohřebišti na stráni svažujícím se k řece. Překvapení s sebou přinesla velká voda. Odkryla i to, co neměla. U nás to bylo nepřeberné množství psích ostatků. Znovu jsme je uložili do hlíny o trochu výš a vzpomínali, které komu patří. Shodli jsme se, že nám patří všechny. Jsou součástí smečky, která život obohacuje a dává mu dimenzi jednat lidsky,  nepřestávat být součástí přírody, společenství, kde silnější svého postavení ne zneužívají.

Pes se i pro mě stal součástí okolí, které má svůj řád a své rituály. Sdílet radosti svého chlupatého přítele, kamaráda, být mu nablízku, pohladit, podrbat, dát plnou misku v době krmení, potřást podanou pacičku, pohladit. Patříme k sobě, jsme rodina. Mít společné starosti, respektovat své fobie, mouchy, co nám sem tam přelétnou přes čenich, přes naše nosíky….