pátek 25. května 2018

K objednávkám knihy Za okny jsou Sudety

 Prosím všechny, kteří projevili zájem o mou novou knihu "Za okny jsou Sudety", aby svou objednávku poslali ještě jednou. Měl jsem poruchu počítače. Pro info: cena je 220,-Kč + poštovné, tel: 603 598 334, e-mail egon.wiener@gmail.com.
                                                        S omluvou
                                                                             Egon Wiener

neděle 20. května 2018

In Memoriam třetím osobám




Pan Jindřich Weitzen se narodil na Podkarpatské Ukrajině v chudé židovské rodině. To, že do důchodu odcházel jako řidič liberecko-jablonecké tramvaje, byl jeden z paradoxů 20. století. Zpřetrhané rodinné vazby, stěhování celých národů z východu na západ, dvě světové války, vznik nových státních celků na území bývalého Rakousko-Uherska.

Ti, co přežili, se usadili většinou v českém pohraničí v Sudetech v místech, které opouštělo německé obyvatelstvo. Málokdo si dnes dovede představit dobu, kdy ještě do teplých peřin po Němcích večer uléhali osídlenci z Čech.

Pan Jindřich Weitzen se do Liberce přiženil, jeho manželka se vrátila z Anglie, kde se jako mladé děvče ukryla před rasovou nenávistí. Prošel řadou zaměstnání, až skončil u řídící páky tramvaje, u které vydržel s láskou do důchodu.

S mým otcem se setkal náhodně na konci padesátých let, shodou okolností v tramvaji. Jejich osudy se podobaly jako vejce vejci. Otec se vyučil v předválečném Liberci tkalcem a přežil pronásledování Židů.

Každé odpoledne se tatínek vracel z práce tramvají do centra, kde přestupoval na autobus. Tentokrát to řidič tramvaje neměl lehké. Město bylo slavnostně vyzdobeno, všude plno lidí a omezená doprava, protože do města přijela významná návštěva. Prezident Severního Vietnamu Ho Či Min - Strýček Ho, oblíbený představitel země, která právě porazila koloniální mocnost dálného východu Francii. Země rozvrácená dlouhými boji za nezávislost poslala řadu svých dětí sirotků na ozdravné pobyty do lidově demokratických států a rovněž k nám na Liberecko do Chrastavy.

Právě v den návštěvy Strýčka Ho, jak svému prezidentu říkali mladí Vietnamci žijící v Chrastavě, se setkal pan  Weitzen s panem Wienerem v tramvaji, která nedobrovolně zastavila před hotelem Imperial, kde mávající lidé zatarasili cestu. Dál už to nešlo.

Z vyprávění tatínka vím, že v té době stál na plošině, když se náhle u boku tramvaje objevila velká otevřená limuzína a v ní stojící drobný mužík s bradkou, který natáhl ruku k plošině tramvaje a podal tatínkovi ruku. Otec mu ji stiskl, usmál se a dal jen vnímal, že mu slavný Ho Či Min něco říká. Nerozuměl mu ani slovo, ale i tak si porozuměli.  Ještě jednou si stiskli pravice a to už se Čajka rozjela a zmizela v davu mávajících občanů.

Tak nějak se událo setkání tří mužů, kteří svůj život prožili převážně ve 20. století, a s nimiž se osud, a to ani s jedním z nich, nemazlil.

To byla jedna ze vzpomínek na událost, která nezměnila svět, ale byla střípkem mozaiky života těch, co tu žili před námi.

Příspěvek do časopisu Světlík


„Ó Sudety, Sudety! Píši vám, dálavám a předu nit. Slyšte, slyšte, dopřejte sluchu novým příběhům a povídkám. Na pulty do knihoven obchodů opět přichází soubor vzpomínek na dobu předchozí libereckého autora Egona Wienera „Za okny jsou Sudety“:

„Za zahradou se mi pase stádo ovcí a srnky s očima jako vyleštěný kámen z pohraničních hor. Na zahradě mám stromy. Přál bych si vidět, jak rostou i ptáky co hnízdí v jejich korunách. Města, co mi rostou před očima a děti, co si hraji s výpočetní technikou. Kdeže zůstala maminčina špulka od nití, na vláček na klíček, panenka ze zbytků od šití. Svět se změnil a my, my tu zůstali. Píši vám, dálavám, všem, co nosíte pevné boty, zdržujete se jejich šněrováním, používáte mobil s tlačítkovým ovládáním. Nechci, aby vám stoupl cukr. Naopak, aby se děti zastavily a přišly s tím, co se v mispoche uvaří, to se doma sní.“

 Třináctá knížka a stále stejné povídání o čase u nás pod Ještědem, o lidech, které znáte, potkáváte, které zdravíte a oni vás. Potkáváme se čteme se.  „Za okny jsou Sudety“ jsou, jak se zdá, čtivé a číst se dají od Semil, Turnova po Habartice, Liberec, Českou Lípu.

Knížka si dozajista najde spoustu přátel věrných čtenářů, nezklame a stojí za přečtení. Nevím, zda není poslední.


Informace k mé nové knize „Za okny jsou Sudety“






Vážení čtenáři, dovoluji si vás informovat o mé nové knize „Za okny jsou Sudety“, která se v těchto dnech stěhuje z tiskárny na pulty obchodů Libereckého kraje. Pokud budete mít o knihu zájem, bude rovněž ke koupi v informačních střediscích měst kraje pod Ještědem. Ti, co chtějí ušetřit, mohou si knihu objednat přímo u autora na e-mailové adrese egon.wiener@gmail.com za velmi příznivou cenu 220,-Kč plus poštovné.



Egon Wiener autor


sobota 5. května 2018

Pozvánka


Vážení přátelé,

dovoluji si Vás pozvat na veřejné čtení mé nové knihy „Za okny jsou Sudety“, které se bude konat ve čtvrtek 24. května  2018 od 18 hodin ve vědecké knihovně v Liberci ve 4. patře.

Z knihy budou číst již tradičně: herečka Divadla F. X. Šaldy paní Markéta Tallerová, paní Hana Nováková a autor.

Knihu na místě zakoupenou za výrazně zvýhodněnou cenu Vám autor podepíše.



Těším se na Vás

Egon Wiener

pátek 6. dubna 2018

Sběratelovo úsilí – Velikonoční rozjímání



                Kdysi měl Liberec na sto tisíc obyvatel jeden antikvariát. K tomu si přičtěte satelitní městečka a obce z okolí. Pak je šance potkat se s knížkou ztracenou, zcizenou z vaší knihovny, minimální.

                Za zády mi zahrčela tramvaj, do zad strčil muž ve středním věku. Než sem stačil něco říct, oslovil mne sám: „Promiňte prosím, ale u nás doma v Turnově tramvaje nejezdí, v zádech lidí stojících na chodníku.“ Od dalšího projevu jej zradila dáma po jeho pravici: „To pána nezajímá, určitě ví, že v Turnově tramvaje nemáme.“ Teď byla řada na mně: „Nic se nestalo. Co hledáte v antikvariátu? Taky jich mám doma kopec.“

                Příběh, který zažijete jednou za život nabral na obrátkách. Muž se představil, dáma po pravovoboku byla jeho manželkou. Zajímavé bylo jeho povolání – ředitel umělecké průmyslovky v Turnově. No a co dělali s manželkou na chodníku před libereckým antikvariátem? Ne každému se povede syn. Pan ředitel měl syna, který si „přivydělával“ prodejem otcových knih, publikací značných hodnot. Tentokrát to ale přehnal. Po jeho poslední akvizici zůstaly doma jen prázdné regály a rodičům oči pro pláč. Ti se rozhodli jednat. Tentokrát se vydali do Lípy a do liberce knihy hledat, žel, po knihách ani stopa…

                Když je pech, tak je pech. Před několika hodinami jsem právě zde koupil dvě banánové krabice plné knih o umění, místopisu a nádherných monografií. Když jsem zkoprnělému panu řediteli řekl, že v tom prodeji jedu a že jsem ochoten knihy vrátit, nastalo ohromené děkování a objímání, nástup do auta a cesta do rodinného domu na kraji města, kde jsem shromažďoval své sbírky. Knihy souhlasily, pár jsem dostal darem za ochotu a pak, pak jsem se nestačil divit.

                Paní ředitelová se poznala na jednom z obrazů – rozměrném aktu visícím v mé ložnici. Paní tam stála s otevřenými ústy a nedostávalo se jí slov: „Bože, to jsem byla krásná a mladá.“ Jak jsem tam stál, řekl jsem si: Tak ten nevydám! Mám jej dost dlouho na to, aby se stal součástí mé sbírky, ale paní ředitelová jej překvapivě nechtěla zpět. Prý by jí bolestně připomínal, jak bývala mladá a krásná. Ohradil se manžel i já, paní pravdu neměla. Stále byla krásná. Jako model by ji i tehdy bral každý malíř. Pan ředitel byl i známý malíř a akt své ženy namaloval mistrovsky. Výsledný obraz byl galerijním kusem. V tomto případě, jím zůstal i po dvaceti letech…

                Nikdy víc mě nic podobného nepotkalo. Poznat autora a zároveň i model za tak podivných událostí… Nevstoupíš dvakrát do stejného antikvariátu, byť jich je dnes v našem městě požehnaně. dramatických příběhů z našich knihkupectví ubylo, možná i čtenářů. Knihy se dozajista vrátí do regálů, obrazy na zeď, příběhy na stránky knih. Je jenom na nás, zda budeme svět vnímat s očima otevřenýma nebo zavřenýma.

pátek 30. března 2018

Jak jsme s tátou cestovali z Liberce do Západního Berlína




                Psal se rok 1968 nebo 1969, tedy zhruba před padesáti lety a co se tehdy událo je, doufám, promlčeno. Tehdy jsem totiž poprvé a naposledy přistihl svého otce při neoprávněném činu. Svět se nezbořil, vlastně se nic nestalo… Do Československa napochodovala vojska Varšavské smlouvy. Svět kolem přihlížel s otevřenými ústy, aniž by učinil víc. Pár týdnů bylo možné cestovat na západ, než to bylo našimi státními orgány odmítnuto.

Cestování, to je středoevropská vášeň. Vlakem, letadlem, autobusem, autem… Náš R-8, renaultka pořízená v Mototechně ve Zhořelecké ulici za 40.000 korun, nás vezla od pěti hodin zrána směr Západní Berlín. Už si to tak přesně nevybavuji, ale Sasko a okolí Berlína byla jedna velká placka s dálnicí, po níž jízda připomínala cestování po pražcích. Učilo to bránici dýchat v rytmu jízdy parní lokomotivy. Celá ta betonová dálnice byla reliktem Hitlerovy snahy dát nezaměstnaným práci.

Point – přechod z východní do západní části Berlína… Nezapomenu do smrti. Pamatuji mnohé: naše opuštěné Sudety, krásné tramvaje jezdící napříč Libercem a Jabloncem z východu na západ.  V prostoru třiceti metrů to bylo, jako ocitnout se uprostřed historického filmu, vstoupit dveřmi z omšelé kuchyně do parádního pokoje s křišťálovými lustry. Západní Berlín.

Kolem nás náhle vyrostl jiný svět. Jiná auta, jinak oblečení lidé, reklamy, neony, poutače na neznámé zboží ve výkladech, obchodní domy, kina s erotickými filmy. Otcův kamarád, který zde žil věděl, že jsme si legálně mohli vyměnit západní marky asi tak v hodnotě jednoho oběda, navrhl otci řešení. Všichni návštěvníci Berlína s německým příjmením, kteří se přihlásí na radnici, dostávají 100 západních marek. A otec tehdy neodmítl. Podepsali jsme. Nebylo to košer, ani potupná mnichovská dohoda, nevzdali jsme se občanství země kolem Ještěda. Přesto to táta očividně těžce nesl. On, který si nenatrhal švestek u cesty, protože mu nepatřily… Už nikdy jsme o tom nemluvili. Senát, vláda Západního Berlína nic víc pro nás po roce 1968 neudělala, ale i to stačilo, abychom se cítili zmanipulováni.

Druhý den ráno jsem do nádrže naší renaultky, co jezdila na benzín, dolil z dvacetilitrového kanystru do její nádrže naftu… Z první křižovatky jsme auto dostrkali do servisu, kde jej celé rozebrali. Až učeň přišel na to, že ten benzín smrdí jako nafta. Oprava nás stála rovných 100 marek.

Cesta domů do Sudet už byla veselejší. Těšili jsme se domů. Kam oko dohlédlo, byla posádka Rudé armády. Otce, jehož mateřskou řečí byla němčina, pokaždé rozhodily informační tabule psané rusky i německy „Achtung šísn“ bez ohledu na gramatiku i logiku. Spořádaní Němci je nechávaly bez komentářů stát na pokraji lesů po celá desetiletí…

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Navštívit Berlín dnes znamená autem jet po jiné dálnici nebo vlakem ze Žitavy přímým spojem. Jak moc se ten svět po padesáti letech změnil, jak moc jsme se změnili i my, nositelé českých, německých, polských, ukrajinsko-ruských příjmení…