sobota 16. února 2019

Je tomu dávno




            Kdo si to má pamatovat? Já určitě ne, a přesto. Táta tomu říkal všelijak, ale nakonec se ustálilo: „Tam nesmíš, táta v černé komoře vyvolává fotky!“ Jaká černá komora? I mně, malému klukovi, bylo jasné, že to je chodbička mezi dvěma pokoji, kde bylo umyvadlo, vana a lázeňský válec na ohřívání vody. Taková improvizovaná koupelna byla u nás v domě s dosud velmi čitelným nápisem „Nordlicht“ (česky „Polární záře) na fasádě. Dům byl ještě za války známou machnínskou hospodou. V uličce mezi dvěma pokoji v „černé komoře“ otec vyvolával nafocené fotografie. Mimochodem, tak jako naprostá většina dospěláků v té době.

Všichni fotili a doma, v naprosté tmě, vyvolávali, sušili, leštili a ořezávali. V lázních máčeli, nad šňůrami nad vanou věšeli, zvětšovali, zmenšovali… To máte jako s domácí čokoládou. Co se jí máma tehdy nadělala! Chutnala asi jako domácí zavařeniny. Prvních deset – dvacet ano, a pak to samé, co králík z domácího chovu. Dost, už nechci králíka ani vidět, čokoládu už nikdy. Z obchodu je vždy lepší.

Maminka pokaždé těžce nesla, když jsem chválil polívku z restaurace na libereckém vlakovém nádraží: „Že se nestydíš! Tam ji pořád jen dolévají, doma je domácí. Já se s ní tady hodiny trápím a ty řekneš, že ta z hospody je lepší. Že se nestydíš!“ Ach, tatínku, táto, zrovna tak to bylo s těmi tvými domácími fotkami. Snaha by byla, ale ony opravdu z té tvé černé komnaty vylézaly všelikeré pokřiveniny. No, prostě fotky, co by nám profesionální fotograf v Liberci nebo v Chrastavě nepředal v sáčku i s paragonem na částku, kterou bylo třeba u pokladny uhradit.

Fotky, fotky měkké, bez reklamy na rubové straně. Tu nová fotografie postrádala. Tvrdý karton s obrázky na rubu. Na líci byla věrná podobizna, na rubu efektní nabídka služeb fotografického ateliéru.

Fotografovo království jsem znal od malička, pokaždé kolem narozenin jsem absolvoval povinné ateliérové focení. První byla na břiše na kožešince, další už vestoje u kašírovaného dortu s počtem svíček, které věrně zachycovaly ztrápený obličejíček sfukující zapálené svíčky. Však to dozajista znáte i vy. Fotek bylo dost a skončily mou revoltou - jednoznačným ne. Už nechci, vypadám jako idiot, letos to bylo naposledy. Zápas nad zápasy. Dnes, když si fotky po šedesáti letech prohlížím, jsem už tolerantnější. Ještě pořád jsou divné, ale je na nich stále mládí, čas jahod, třešní, čas fotek podivných, nenáviděných, ale nakonec trpěných.

Dnes je vidím jinak. Schází mi jejich pohled do hloubky, ostrost vidění. Už prostě nejsme nejmladší. Tak je tomu se vším, na co si pamatuji.

pondělí 11. února 2019

Na ožehavé téma




            Před pětašedesáti lety jsem žil poklidný, ospalý život v malém domku s velkou zahradou plnou vzrostlých ovocných stromů. V domku se suchým WC, se špatně zakrytou žumpou, kam byly svedeny odpadní vody – a kdyby jenom vody…

Ve vile nad námi měli sousedé už dávno vše splachovací a odpadní vody, jak tvrdila moje maminka, byly odváděny do vybetonované senkrovny. Jedno i druhé splňovalo svůj účel k plné spokojenosti majitelů nemovitostí, až na to, že žumpa i senkrovna se nekontrolovatelně plnily. Obsah houstl a voda se tlačila na dřevěné poklopy, které se začínaly bouřit. Bez vědomí majitelů, že se děje něco nekalého prkna vesele trouchnivěla a bylo jen otázkou času, kdy se to pod nimi stane pastí, až na ně časem nějaký nešťastník šlápne. Obsah nádrží jej pohltí jako ta kouzelná blata, co pozřela krále Šumavy.

Došlo na má slova a k nelíčenému veselí těch, kteří mne při tom viděli. Mě to přesvědčilo, že neštěstí jedněch náramně oživuje a baví přihlížející společnost. Když nešťastník trpí, a ještě k tomu smrdí, jako v mém případě, pak o to víc. Ale co! Když na to dnes vzpomínám, bavím se taky. No, řekněte sami, když spadne někdo do sr…, každý se baví, směje, je veselý.

K tomu všemu byla na našem pozemku i parádní stará studna. Poctivá práce z kamene a jaksepatří hluboká. A v tom byla potíž. Jak zjistit její hloubku? Až jednou si maminka vzpomněla, že někde četla návod, jak na to. Jak jsem koupil prodávám: „Shora pustíme do studny kámen (nehodit, jen volně pustit!) a současně začneme pomalu počítat – jednadvacet, dvaadvacet, třiadvacet… Lepší a přesnější je ovšem měřit vteřiny na hodinách. Když kámen dopadne na hladinu začneme násobit počet vteřin krát počet vteřin krát 5. Řekněme, že jste napočítali tři vteřiny. Násobíme tedy 3x3x5. Výsledek (45) nám udává hloubku studny v metrech…“ Studna je studna, jako je Solnohrad hlavní město Solnohrad.

Do studny jsem nespadl a dnes, v pokročilém věku již ani spadnout nehodlám. Ovšem senkrovna i žumpa mají svůj odkaz v mé životní pouti, na který vždy vzpomenu a sám sebe ubezpečuji, že jsem byl mladý a jednalo se o silný zážitek. K mládí prostě patří občas se v něčem vykoupat, byť to i smrdí. Mladým čtenářům proto radím zavřít oči i ústa a nepolykat.

Takových a jiných po letech úsměvných zážitků se nashromáždí víc. Nezapomínejme na ně. Byť hloupé a banální stávají se nadlouho součástí našich životů a ty horší následují úsměvnější. Nechť vítr fouká do plachet i suchozemcům! Učte se plavat – ono to není k zahození.

sobota 9. února 2019

Pozvánka na most U Wienerů




                Na pulty obchodů s knihami přichází v květnu 2019 nová kniha „Na mostě U Wienerů“ - ilustrované příběhy o mně, o nás, o našich blízkých a přátelích o čtenářích. Povídky a vyprávění o době, kterou jsme společně prožili v jiném století, taková kronika doby. Malé dějiny v kostce, které nebolí, vzpomínka na dobu, která nás formovala, udělala z nás muže a ženy.

            V knížce najdete příběhy, které vám budou povědomé, jako by se staly i vám. Při čtení nahlédnete do zrcadla i za něj a uvidíte, že jsme jeden druhému podobní. A stárneme. Nemoci se nám nevyhýbají, zapomínáme. Už se nám i dobře sedí v parku na lavičce a rádi sledujeme dění kolem nás.

Přiznejme si, že náš svět pomalu mizí a ztrácí se. Slovem i písmem již vládnou jiní.

Náš život přesto byl a stále je plný, krásný a živý. Dnes ještě zapadá krásné rudé slunce nad Jablonným, tudíž zítřejší den bude plný modré oblohy, bez mraků, krásný bezoblačný den…

Ať se vám má nová knížka Na mostě U Wienerů“ líbí.

Egon Wiener

Únor 2019, Jablonné v Podještědí

neděle 3. února 2019

Most U Wienerů




                Psal se rok 1945, když se do Hrádku nad Nisou vrátili přeživší… Můj tatínek se svými dvěma bratry se vrátili k mamince a k nejmladšímu bratru. Kupodivu přežil i jejich otec, můj dědeček.

                Šest let doslova a do písmene bojovali s Němci, kteří změnili Sudety a pro mé nejbližší postavili koncentrační tábory a plynové komory. Šest let aktivně bojovali, šest let chránila moje babička svého nejmladšího syna před cestou, z níž se mnozí mí příbuzní už nikdy nevrátili. Šest let strávených v komůrce na půdě, šest let pouze s nočními vycházkami. Nekonečných šest let pro desetiletého kluka…

                Všem jim chci složit hold. Válka je nejhrůznější věc na světě. Zabíjí ty nejmenší, nejslabší. Dává průchod tomu nejodpornějšímu z hlubin lidských duší. Bere matkám a tátům děti a těm zabíjí jejich sny.

                Snad vědomí a poznání toho, že válka nestaví, jen boří, ať jde o domy nebo o vztahy, bratři se rozhodli koupit si domky v jedné ulici a zůstat navždy pospolu. Nestalo se. Válka pokračovala ještě dlouho, i když už jinde ve světě. Postupně domky prodali, odstěhovali se do dálky za moře a už nikdy se nastálo nevrátili. Zůstala tu babička s dědou, můj tatínek a nejmladší z bratrů.

Za plotem domu, ve kterém na své nejdražší čekala moje babička teče řeka. Lužická Nisa se za domem stáčí a po pár metrech vtéká do Německa. Za domem číslo popisné 71 je most. Dříve bezejmenný, dnes pojmenovaných podle mých příbuzných. U Wienerů.   

Kdo dnes ví, kdo byli lidé, kteří dali jméno mostu přes řeku tekoucí kolem jejich bývalých domovů? Až na nejmladšího všichni dávno zemřeli. Váleční hrdinové, kteří neuměli česky a mluvit česky se učili od kamarádů ve vězeních, v koncentračních táborech a ve vojenských jednotkách, když bojovali za svobodu našich domovů… Není snadné narodit se do rodiny jiného náboženského vyznání, žít mezi lidmi trpícími předsudky. I v emigraci nikdy nezapomněli na to, kde se narodili, a když přijeli na návštěvu, snažili se mluvit česky. Byli hrdí na svou rodnou zemi, na Československo.

Řekl bych, že byli obyčejnými kluky, chlapy, co bojovali za svou vlast, ale pro mne mají konkrétní jména. Viděl jsem jejich vyznamenání, znám jejich osudy.

Život není jen o současném spěchu. Je i o malých zastaveních, o vzpomínání. Pokaždé, když přecházím most U Wienerů, myslím nejen na své nejbližší, po kterých je most pojmenován. Ve vzpomínkách spolu se mnou přecházejí most i ti, kterým válka a nenávist nedovolila vrátit se do jejich domovů a žít tady spolu s námi.

neděle 27. ledna 2019

Sbírání II




Jsme všelijací a každý odněkud. Od malička něco sbírám, a přesto nemám patent na rozum. Trumfl mě můj syn Jakub, ještě když chodil do školky. Našel jsem mu doma v kapse trenýrek spoustu cigaretových špačků. Na dotaz, co tam dělají, odpověděl, že je sbírají na vycházkách v parku všichni. Většinou pod lavičkami, kde odpočívají.

Ano, sbírají všichni. Já začal o něco později. Nevracel jsem půjčené knížky ze školní knihovny, od kamarádů, ze školy, ty, které jsem zcizil kdekoli. Dnes je mi 72 a hluboce se za nevrácené knížky stydím. Sbírám mohutně i dnes, ale půjčené vracím. Dřív jsem získával věci na inzerát, dnes a doufám, že i zítra, po blešácích a burzách. Je to krásný pocit, získat něco do sbírky, je to tak krásně maloměšťácké…

Hanka Zrzavá mě kdysi na schůzi označila za hanebného pokrytce, protože mám v kleci kanára, a přitom dělám společenskou revoluci, kterou ostatní dlouho poté označili za období obnovení starých pořádků, normalizaci. Kdeže ve ztracenu jsou dnes názory, že něco sbírat škodí a je nespolečenské, žere čas a peníze. Opak je pravdou. Zabírá to jen trochu místa ve třípokojovém bytě. Chce to vyhodit nábytek a mít místo na regály a krabice s úložným prostorem. Já například nemusím nikde, kde bydlím už léta malovat. Obrazy jsou na centimetr od sebe vzdáleny, tudíž na nic dalšího zde není místo a tím diskuse o tom, zda malovat končí.

 Sbírání, sladké sbírání. Často se k tématu vracím a je nás o mnoho víc, než si myslíte. Ti horší jsou už jen fetišisté, co sbírají použité prádlo a ti, co sbírají fotky neoblečených děvčátek a malých chlapců, ale to už je o medicínské diagnóze. To nejsou sběratelé, ale pacienti.

I tak se setkáte s lidmi, kteří sbírání povýšili na formu obživy. To také nejsou sběratelé. A pak tu jsme my, co sbíráme a občas i něco prodáme. Nyní shromažďuji a hledám v bytě místo na mušle, dřevěné krabičky a na zarámovanou grafiku místečko na zdi.

Nedám si na své poklady sáhnout. Mušle, to je panečku paráda! Přímořské státy už nedovolují jejich volné vyvážení a vědí asi proč. Já bych se těch mých taky jen tak nevzdal. A dřevěné krabičky? Ty v sobě mají kouzlo voňavého dřeva a šelaku, kterým jsou zpravidla natřeny. Malé, velké, na cigarety, na šperky… Divili byste se, jak tohle staré dřevo a mušle jdou parádně dohromady. Dům máme starý, místa ubývá, síla sbírat ne.  A jsou nás celé zástupy. Dokud tu budeme, bude vše, tak jak má být . Vše na svém místě. Sběratel, jeho koně ve stáji, ostatní s otevřenými ústy s němou otázkou: Je tohle vůbec možné? Kam to uloží?

Hrdina, vzor, symbol




27. března 1968 se spolu se svým přítelem letcem instruktorem zřítil v letadle MIG 15 při tréninku, bez něhož se žádný letec a tím méně kosmonaut neobejde

Jurij Gagarin zahynul dva týdny před tím, než se měl stát prvním kosmonautem generálem.

Sál PKO v Lidových sadech praskal doslova ve švech. Všichni čekáme až mezi nás přijde. Jdu mu uličkou uprostřed sálu vstříc. Zastavuji se, on rovněž: „Soudruhu předsedo okresního výboru socialistického svazu mládeže, první československý kosmonaut major Vladimír Remek!“ Usedl s námi na jeviště a začal vyprávět, odpovídat na otázky. Jurij Gagarin a Vladimír Remek se nikdy nesetkali, a přesto by se ve vzpomínkách našich současných, ale i příštích generací neměli ztratit.

Ten první byl opravdu první. Je řada slavných mužů, kteří na cestě do vesmíru ztratili své životy přímo na palubě kosmických lodí, často i při výcviku. To je občas úděl statečných a odvážných. První, který opustil naši planetu, byl náš současník. Jurij Gagarin byl náš. Tak jsme to cítili. Byl sympatický a skromný.

Na den, středu 12. dubna roku 1961 nezapomenu snad nikdy. Tehdy městský rozhlas v Liberci zprávou o letu prvního kosmonauta ozvučil všechny ulice. My, kluci a holky, žáci základní školy na Husově třídě jsme otevřeli všechna okna do ulice a křičeli, už nevím přesně co, ale tak jako celý svět jsme se i my radovali, že tu je první člověk, co letí v raketě kolem Země, že vesmír je nám blíž. Během letu byl povýšen a stal se nejznámějším občanem planety Země major Gagarin.

V létě roku 1959 napsal jako tisíce jiných žádost o přijetí mezi budoucí kosmonauty, v lednu 1960 se po náročných testech stal jedním z 19 kandidátů kosmických letů. Na základě testu a doporučení většiny ostatních, jej velitel kosmonautů generál N. Kamanin 9. dubna navrhl k tomuto letu. On a jeho čin se pro nás, a to nejen pro mladé, stal oslavou lidské odvahy a pokroku bez patosu, hrdinou a vzorem. Formoval v nás vzor, symbol něčeho, co nám dosud scházelo a co jsme nutně potřebovali. Už to nebyli pouze hrdinové druhé světové války. Gagarin se stal tím, co dosud představovali Julius Fučík, Anne Franková, Zoja Kosmoděmjanská…

Svět se díky prvnímu kosmonautovi stal, alespoň v našich dětských očích, krásnějším, lidštějším. Asi tak nějak reagovali naši otcové a matky na osvobození v květnu 1945, na konec války. Dal nám prožít pocit štěstí a svobody. Dal nám nehlédnout do světa, který dosud není, ale až přijde, bude o lidech, co žijí na planetách bez válek, nemocí, kde nebude místo pro hlad, rasovou nenávist, korupci. Tak nějak jsme opravdu tehdy vnímali první krok do vesmíru. Ach, jak jsme byli naivní! Přesto vzpomínáme a je to krásné vzpomínání.

Té známé světské rodiny bývalých hrabat Černínů




Má známa z města V. měla příměstskou zahrádku. Tu měli i moji sousedé ve vesničce kousek od Liberce. Pracovali na nich bezzemci, co kolem svých domovů neměli nic víc, než chodník a asfaltové vozovky. Známá měla z každé strany pozemku souseda. Jeden z nich měl takové srandovní jméno Bubna. Až později se kolegyni přiznal, že je „z“ Bubna, bývalé hrabátko. Ze jména mu zbyla jen ta zadní část. To „z“ mu prý po narození nepřiznali už na matrice. Jinak měl na zahrádce slušný červený rybíz, kedlubny, mrkev i ředkvičky.

Nedávno mi Ing. M. Canov, středoškolský učitel chemie, starosta a senátor vykládal, že v senátě sdílí cimřičku s bývalým hrabětem Černínem, jehož osudy, včetně osudu rodiny pánů z Bubna, jsou téměř identické. Všechno jim sebrali a největší loupežník byl TGM, který si léčil své opovržení z Habsburků. Ti jej zapřeli a nepustili do svých rodinných sfér, kam prý po otci TGM patřil. Maminka služebná, otec císař a král, on levoboček. Sice pozdější prezident, ale ponížení, že se jej zřekli, to mu asi zůstalo.

Jiná liga byli Schwarzenbergové. Jezdili za babičkou Clam-Gallasovou do blízkého zámku Grabštejn u Hrádku nad Nisou. Privilegia bývalé šlechty už sice byla zrušena, ale špatně se neměli, mnohé jim bylo ponecháno - Orlík, Hluboká, Krumlov, pražské paláce, rodová sídla po celé republice.

Já se setkal se dvěma ratolestmi bývalých šlechtických rodů v libereckých kasárnách, v rámci své povinné dvouleté prezenční služby, kde Lobkovic a Černín byli na vojenském cvičení. S jiným gruzínským knížetem jsem se setkal mnohem později. To jsem v Roudnici, v jedné sběrně starého papíru objevil, co zbylo z rodinného archivu. Gruzínec byl hojně angažovaný i v carské politice předrevolučního Ruska.

Z druhého břehu jsem poznal i rodný dům, zázemí šéfa české Mafie, dlouholetého osobního přítele TGM, kancléře prezidenta, Přemysla Šámala. Dům plný suvenýrů z cest po celém světě, darů od pomazaných hlav, které Přemysl Šámal dostával na Hradě v období první republiky.

Na frýdlantském zámku mne jako kluka fascinovalo Zlaté rouno jednoho z Gallasů, gala uniformy vystavené ve vitrínách zámku. Na to byly v Sychrově velké obrazy nositelů nejvyššího řádu, jejich skvostné rudé pláště. Jak moc byli rozporuplní. Za okupace byli pro odtržení Sudet od zbytku republiky, ze stejných rodů byli i tací, co holdovali Benešovi. Některým vždy nešlo jen o majetky. Té větší části z nich o majetek šlo. Musíme si zvykat. Vstup do lesa zakázán, soukromý pozemek – nevstupovat, majetek… Tak nějak zní jejich životní krédo.