sobota 18. ledna 2020

Obec Kryštofovo Údolí jen kousek za Libercem




Od nás, z Machnína, do „Údolí svatého Kryštofa“ je to, co by kamenem dohodil. O to víc jsme všichni po 15. lednu roku 1973 prožívali to, co se stalo za kopcem. Přes veškerou snahu čtyř požárních sborů i toho našeho z Machnína, se nepodařilo požár to nejvzácnější z obce zachránit. V důsledku vadného komína shořela státem chráněná památka, budova takzvané dědičné rychty, kde byl od počátku 18. století hostinec „U Clamovského Švýcarska“, patrové stavení s roubeným přízemkem a hrázděným patrem.

                 Obcí kdysi procházela pašerácká stezka do sousedního Saska. To dalo vzniknout legendě, která z hostince udělala onu známou pašeráckou hospodu. Objevuje se v povídce Karolíny Světlé „O Krejčíkově Anežce“ a ve známém libretu „Hubičky“. V Kryštofově Údolí se rovněž hodně na konci 40. let natáčelo. Víc se dočtete v knize herce Šímy, kde píše o tom, jak bylo složité natáčet v místě, kde stále prší. To měl na mysli právě Kryštofovo údolí.

                Lepší to měli filmaři v roce 1969 při natáčení scén k filmu „Adelheid“ a v následujícím roce v létě i v zimě, kdy se točily scény k filmu „Kateřina a její děti“. Právě vesnická svatba z tohoto filmu se konala v místní hospodě, v objektu, který vyhořel.  Samotná rychta, která se později stala i krčmou nesla letopočet vzniku, rok 1614.

Sláva obce neskončila oním devastujícím požárem. Dnes se může pochlubit zajímavostmi jako málokterá ves Libereckého kraje. Můj kamarád Martin Chaloupka s dalšími patrioty Kryštofova údolí, vesnice jen kousek od Liberce, proslavili ji velkým betlémem malíře Jíry, muzeem betlémů, obnovou barokní márnice na zdejším hřbitově, sochou čůrajícího psíka a především i vesnickým orlojem z bývalé trafostanice, která v té době hyzdila kdejakou vesnici.

Martin byl renesanční člověk, který dokázal, co jiní neuměli. Společně jsme sbírali staré pohlednice. Martin preferoval ty, na kterých sedí chlapeček na nočníku a Humpolec, odkud k nám do Liberce přišel. Jsou krásná místa kolem nás a žijí v nich úžasní lidé. Mnozí začínali tím, že sbírali poštovní známky, staré pohlednice. Mezi ty nejhezčí, místopisné patří právě i Kryštofovo údolí. Na konci 19. století se nad „Kryštofákem“ stavěla železniční trať Liberec – Česká Lípa a dál. Nad obcí byla trať vedena dlouhými železničními tunely a především po železničních mostech nad hlubokými údolími. A právě na starých pohlednicích jsou tyto dlouhé, vysoké a krásné mosty klenoucí se nad lesy a údolím zaznamenány v době výstavby i po jejím skončení. Pohlednice jako dokument, ale i krásný obraz z konce 19. století.

Popřejme obci štěstí a žádné plameny, které pohlcují památky. A také hodně nadšenců, jako byl Martin Chaloupků, lidí, kteří zde žijí a krásně se starají o obec, kterou je dnes radost navštívit.

Egon Wiener

Velký malíř Liberce a jeho krásného okolí




Naston, Naston… Kde jsem to jméno slyšel? Liberecká galerie rok 71.  dvacátého století, zhruba tak před padesáti léty. Výstava malíře našeho kraje, k nedožitým pětaosmdesátým narozeninám Josefa Nastoupila. Byl jsem tam a odcházel ohromen. Náš člověk, Liberečák každým coulem a uměl! Být v Praze, byl by prvním mezi nejlepšími.

Byl skromný, ale nemusel. Uměl to, co se ostatní dlouze učí, byl opravdu nejlepší. Pár vět mu dlužím a zaslouží si, aby je slyšeli i ostatní. Mám doma na zdi pár jeho černobílých grafik starého Liberce. Neznám hezčí.

Narodil se jako každý, zajímavý to začalo být až pak. Narodil se v Liberci, vyučil lakýrníkem, ale malování bylo silnější. V roce 1908 odešel do Belgie a začal studovat umění malby, později to zkusil v Paříži. Živil se tím, co prodal. Už tady to byl černý lept, grafika, která jej úplně pohltila. Byl osvobozen od vojenské služby ze zdravotních důvodů, dostal modrou knížku a v Liberci si zřídil grafickou dílnu.            Vytvořil to nejhezčí, co dosud v Liberci máme. Série grafik starého Liberce. Jeho romantická zákoutí jsou velmi úspěšná i po stránce komerční a dodnes zdobí nejednu libereckou domácnost. Kdoví, že podepsaný Naston je liberecký Nastoupil?

Celé jeho dílo je prostoupeno láskou k Liberci, Jizerským a Lužickým horám. Kdo viděl jeho ex libris, novoročenky, plakáty z 20. – 30. let musel smeknout. Maloval opravdu moc hezké krajiny lesů, vod a strání Ještědu, blízkého i vzdáleného okolí. Pořád to je náš, liberecký kraj. Byl to skromný člověk, který se nikam necpal, nebažil po poctách, medailích a funkcích. Zůstal člověkem, který nikam nespěchal, byl spokojen s tím, co má.

Moje město mu hodně dluží. Je to 50 let, co měl v Liberci výstavu v Oblastní galerii. Myslím si, že je to málo. Máme hodně grafiků, hlavně těch, u kterých, když si pověsíte na stěnu jejich grafiku nevíte, zda nevisí hlavou dolů. Grafika a vůbec vše, co Josef Nastoupil namaloval, je čitelná, jeho obraz je obrazem, žádnou mazanicí. Je na ní Liberec před sto léty, Liberec, který si zamilujete a který dnes leží kdesi v depozitu nové Galerie v bývalých Městských lázních. No, není to škoda?

Jsem přesvědčen, že lidé by se přišli podívat, projít se tím Libercem bez aut, zajít si do normální ulice, nakoupit si postaru, popovídat si u kasy, udělat místo koním, projet se v kočáře.

Splnil jsem, co jsem slíbil a udělal, co jsem musel. Ptám se všech lidí kolem: Víte, kdo to byl Naston? No přeci Josef Nastoupil, velký malý muž, velký malíř a grafik Liberce.

Rád se půjdu znovu po padesáti letech podívat na jeho práci. Byla velkolepá, zaslouží si ovace ve stoje…

Egon Wiener

Něco málo o Textilaně a lidech, kteří v ní pracovali




Jsem z Liberce a nepopírám, že hrdý občan, který sem patří, jak říkala moje máma, jako prdel na hrnec. K Liberci patřívávalo mít něco společného s textilem. V čele toho všeho stála Textilana n.p. (národní podnik), jeden z největších výrobců textilních látek v republice, v Československu.

Píše se rok, nevím už kolikátý, ale bude to jistě doba před 50 léty a výroba jede na plné pecky s cílem vyrobit toho všeho v hodnotě 750 miliónů korun československých. Nejúspěšnější byli tkalci a výroba pletenin. Jeden a půl miliónu metrů. Textiláci vyráběli tehdy úplety, vložkové tkaniny a hlavně, žádaný tesil, exkluzivní dámskou šatovku Araxa. Kdo si dnes na ni po 50 letech vzpomene? A to byla na mezinárodním veletrhu v Lipsku oceněna zlatou medailí!

Už jenom vzpomínám, co ještě Textilana vyráběla. Žerzeje z tvarovaného polyesterového hedvábí Slotera, úplety Zadara, pleteniny Novanca a Yolanca. To vše bylo k dostání v Revoluční ulici v Liberci, v prodejně zboží, které vyráběla jen a jen Textilana. Žel všechno je pryč, Textilana, i její vzorková prodejna v Revoluční ulici.

Všeho toho, včetně šátků, šál i těch nádherných, ručně tištěných v Novém Městě pod Smrkem bylo vyrobeno tak dva a půl miliónů kusů. Ty ubrusy s tureckými vzory, šály a šátky byly nejlepší dárky, které ještě dnes, po víc jak padesáti letech obdivuji. A právem. Už jen proto, že je dnes tak stále krásné už nikdy, nikdo nevyrobí…

                V téhle části republiky se vyráběl textil v různé podobě. Podobně se dá mluvit o skle, ale proč právě textil musel skončit se vymyká zdravému rozumu. A k tomu jsme zde vyráběli i žádané textilní stroje. Měli základnu růstu – učiliště, střední i vysokou školu, kde se učili odborníci. Žádní bosí dělníci bez vzdělání z Pákistánu, Bangladéše, z Cejlonu.

                Ve městě textiláků máme dnes spoustu textilních dělníků, techniků, inženýrů z oboru, co montují autokomponenty do skvělých aut, v průmyslové zóně na zelené louce. Největší hlavní závod Textilany v Liberci byl zbořen a není po něm ani památky. Tak nějak bylo zničeno Kartágo a místo, kde stálo, bylo posypáno solí, aby zde nic nikdy nerostlo. Tak dopadla Textilana.  Ani náhrobní kámen zde nestojí, kámen, který by vzpomenul tisíců žen a mužů, kteří zde desítky let pracovaly, vytvářely hodnoty, a krásu, něco, z čeho se šily šaty, obleky, čím se odívali lidé nejen v naší zemi. Látky, které nás reprezentovaly i za hranicemi.

                 Co k tomu dodat? Nic, nebo křičet? Kdo se omluví zato, že byla zničena chlouba regionu? Kdo měl právo vzít lidem práci, nechat zapomenout tradici, kterou zde měla textilní výroba po celá staletí? Uctěme alespoň jednou sochou ty, kteří v ní pracovali, obyčejné textiláky naše rodiče a prarodiče. Čest všem, kteří se podíleli na slávě a kvalitě textilu z českého severu.

Egon Wiener

Narozeniny




Mají je i politici. Byl jsem v Liberci u toho, když Gustav Husák, náš tehdejší prezident přijel do Liberce na LVT. To se psal rok 1971, vítali jej pionýři. O dva roky později slavil prezident šedesát. Pamatuji se, jak se mnozí snažili víc, než museli. Už nevím, které výrobní družstvo šilo výborné boty. Na OV KSČ v Liberci se rozhodlo, že se do Prahy povezou Husákovi k narozeninám boty z Liberce. Předseda družstva, které je šilo, byl ještě vstřícnější, než musel. Na OV KSČ v Liberci přinesl hned 5 párů bot…

Tak to bylo se vším. Nevím, jak to chodí dnes, po padesáti letech, kolik a čeho se vozí odkudkoli a komu, když má narozky někdo z V.I.P. Doufám, že se to změnilo. Pro nás, pro všechny bývají narozeniny bez ovací davů, bez zdravic a hýkání před takzvanými autoritami. Slaví se, někdy i bouřlivě, ale přeci jen střízlivě.

Narozeniny umí slavit každý, koho znám, někdo míň ale i víc, počínaje Dány, přes Rusy až po Číňany a Japonce. Narozeniny mohou být vskutku inspirací, vstupem do klubu plnoletých. Mezník mezi dospíváním a dospělým oslavencem je báječný, milé jsou dárky, kytka, dort, šampaňské. Děti se radují, smějí se, baví, jsou objímáni. O o něco horší jsou narozeniny starých lidí, nemocných a opuštěných. Narozeniny, které oslavenec slaví sám. Oslavenec, kterému nepochlebují patolízalové, slizouni a lidé, kteří chtějí být viděni. Narozeniny, vánoční svátky, staré fotky, nemoci, jsou jaksi nevítanými hosty, které jsou zcela jiné v době, kdy jsme si mysleli, že tak hezky jako dnes bude vždy a nic se na tom nezmění. Viděl jsem smutek v očích přeživších, těch, kteří se vrátili a přesto odešli. Necítili se už doma. Lidé, kteří si mysleli: Proč jsme se vrátili?

Narozeniny starších jsou tím, co pro ostatní Nový rok, oslava na Silvestra. Dělí svět na život před a na po tom, co bude. Budu přeci jen už o jeden rok starší. Starší uvažuje, o tom, co ještě stihne, co přijde, čemu bude muset čelit.

Narozeniny jsou samy o sobě významné i tím, že odděluj čas před, před tím, co přijde druhý den, od času příštího. My starší víme o narozeninách své. Jsou pěkné, žel po vystřízlivění jsou dnem, jako každý jiný. Vím, že pravda je někde uprostřed. Na stole ve váze zůstala kytka, kus dortu, který nikdo nesnědl a gratulanti odešli domů mírně podroušeni a já sklízím ze stolu. Tak končí každý pokus, udělat z narozenin víc, než co znamenají. Popřát někomu, kdo je vám milý hodně zdraví, štěstí, mít hodné děti, které na tátu, nebo na mámu nezapomínají. To mi stačí, abych si řekl, že narozky byly prima a všem, co přišli přeji to samé. Díky i vám, kteří jste přišli, jen tak. Jen se zastavili.

Egon Wiener

Cesta autem




Auto, letadlo, chytrý mobilní telefon, televize, laparoskopické operace. Asi v tomto pořadí si dovolím postavit v řadě za sebou největší úspěch člověka moderní doby, posledních 150 let. I když právě auto je něco, co se vskutku povedlo. Pokaždé, když jedu autem myslím na to, co bylo před ním. Jak se cestovalo.

Auto je pro mě, který v 21. století nemá řidičské oprávnění, něco, bez čehož nemůže žít. Sednu si vedle řidiče a za dvě hodiny cesty autem jsem tam, kam se dříve jelo koňmo nejméně celý den. A dostavník, nebo koňské sedlo byly na dlouhé cestě víc než utrpení, mučení. Nebylo jiného cestování. To nemluvím o těch, kteří se trmáceli po cestách necestách v dobách války s vidinou, že záleží i na koni, zda se vám podaří tu štrapáci vůbec přežít.

Vzpomínku si zaslouží i ti, kteří bez auta museli projít napříč kontinenty Ameriky, Austrálie, Jižní Afriky, Sibiří, pampami Jižní Ameriky, dálavami Ruska. Bez auta, koňmo, pěšky, maximálně lodí po řekách.

 Auto bylo i o našem cestování prvními auty z Mladé Boleslavi, auty z Liberce o něco dřív. Auto, které se podobalo spíše kočáru bez koní. Liberecké auto Theodora Liebiega a zase jiné auto, se kterým ještě za Rakousko-Uherska jezdila moje babička. Auto ve službách hasičů, nákladní auto, obojživelné auto, auto jako zelený anton, ve službách armády, Červeného kříže, auto zločince Alkapona. Papamobil svatého otce, auto značek Ford, Mercedes, Fiat, Škoda, Saab, Renauld, Rols Roy. Byly těch velkých i malých firem, co vyráběly auta na stovky.

Bez střechy kabriolety, limuzíny. Sedadla v kůži, dřevěná potažená vikslajvantem. Potahy a vychytávky, které dělaly cestu autem víc a víc snesitelnější. Dnešní auto je s tím, které jsem poznal ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století nesrovnatelné. Zůstal jen volant a čtyři kola. Bůhví, jak bude auto vypadat za 40 let. Čím ho budete krmit, co nebude muset mít?

Bude to ještě auto? Nebude těch aut najednou moc? Budou se lidé vracet k vlakům? Bude elektřina tím správným mediem, na které se bude jezdit? Jak málo bylo aut za mého mládí! Dnes má auto snad každý. A řidič, co bude mít za práci? Auta prý budou jezdit bez řidiče, který šlapal na plyn, na brzdu. Pokud ano, co přijde po autu? Nebudeme se vracet ke koním?

Auta mám rád. Mají krásné karoserie, barvu, pěkná sedadla a dnes i navigaci, asistenty na cokoli, ale má přítelkyně si na tyhle skryté asistenty stěžuje. Auto – je zázrak, fenomén, který mě poveze jednou i na poslední cestě. Doufám, že to nebude tak hned. Jezdím autem pokaždé rád, bez výhrad. Z toho, co tvrdím, neslevím. Auto je zázrak a nechci se vracet k cestám koňmo, ke koním. Ať žijí zážehové motory!

Egon Wiener

Brýle, brýle, brýle




Jsou úžasné. Kolikrát je hledám a mám je na nose, kolikrát je hledám a nenajdu je. Nosím je zhruba od 15 let a málokdo z rodiny je nenosil. Bude to dědičné. Nejvíc brýlí zůstalo po dědečkovi Arturovi, nejmíň z matčiny strany.

Dědeček mi zanechal dvě informace. První byla, že ze salámů je nejlepší oslí a opravdu dobré jsou brýle ze želvoviny. Ani jednu z těch informací jsem si neověřil. Věřím, že třeba někdo z vás to za ověří mě a popřípadě mi dá vědět. Dnes jsou brýle už i tak drahé. Žel i já mám s jedněmi zkušenost dost draze zaplacenou. Lehké, titanové, mi sklouzly na zatopeném povrchovém dole Kristína na úplné dno, kde dnes žije sumec, co si k fousům mohutné tlamy přidal i mé super lehké, velmi drahé brýle. Od té doby jsem brýle v takové kvalitě už neměl.

Existují i brýle zdravotní, které se používají, aby si člověk nespálil oči. Na to konto hřešil můj spolubojovník J.N. na vojně v Milovicích u tankové divize, kde jsme oba sloužili. Nechtělo se mu sloužit celé dva roky, a tak se rozhodl při opalování na „horském“ sluníčku brýle nepoužít. Nepovedlo se. Zánět spojivek byl ohromný, ale na civil to nestačilo.

Brýle mají své kouzlo. Nosí je potřební, frajeři, mafiáni, ti, co si myslí, že v brýlích budou světoví. Moje maminka se dlouho bránila pomyšlení, že budu nosit brýle. Připadalo jí v jisté době, že mě to může poškodit. Nevím proč, to se už nikdy nedozvím. Na vojně jsem měl problém s brýlemi do plynové masky. Funěl jsem a brýle se mi víc a víc zamlžovaly. Dnes už delší dobou existují gelové čočky, co se vkládají do očí. Ale víte, že jsem to nikdy ani nezkusil? Na všech fotkách mám brýle a asi u nich zůstanu do smrti. Dobře s nimi vidím na dálku, na čtení si brýle na dálku sundám a mohu číst. Je to vynález, bez kterého si nedovedu představit žití. Nevidět je to nejhorší, co může člověka potkat. Oči jsou největší poklad, a právě brýle chrání před tím nejhorším – oslepnutím.

I brýle prošly vším možným. Z lorňonu přes cvikr po brýle kulaté, později lenonky a neskutečné tvary obrouček a cenových relací. Brýle jsou tím, co pro astmatiky železné plíce, výměna kyčelního kloubu, penicilin, bez něhož operace slepého střeva ještě v první třetině 20. století skončila pro mého dědečka tragicky. Brýle jsou očima, které nás chrání. Vrací nám radost vidět barevný svět, děti a jejich děti, květiny ve váze, vodu v potoce, strom, co kvete, knížku, kterou si mohu přečíst, přejít ulici, vykoupat se bez obav v řece.

Za všechny, kteří nosíme brýle: Díky! Díky Vám vidíme.

Egon Wiener

Kapesník, jak prosté…




     To bylo ještě v dobách, kdy většina maminek nechodila do práce. Staraly se o chod domácnosti, především o děti, kterých bylo v rodinách víc, než kolik jich je dnes.

Vidím to stále, mám to před očima. Stojím u dveří a slyším: „Kapesník máš?“ Já odpovídám: „Mám, maminko, nic jsem nezapomněl.“ Řeknete si hloupost, jsou mezníky v životě lidském, které jsou důležitější. Jistě, souhlasím. Řekněte, ale proč zrovna tohle mi zůstalo v paměti?

Před domem už na mě čekal spolužák Ruda, o kousek níž Jarda Kalenský, o ještě jeden dům níž, kluci Lankovi. Co si pamatuji, tak Ruda měl s kapesníkem problém, utíral si nos do rukávu a moje máti se nikdy nezapomněla zeptat: „Rudíčku, ty nemáš kapesník? Blýskají se ti rukávy.“ Jednou se i zeptala paní Reichlové: „Proč ten váš kluk nepoužívá kapesník?“, a to si dala: „Co je vám do toho?“ A sousedka s ní ještě dlouho potom nepromluvila přesto, že obě dvě věšely vyprané prádlo pár metrů od sebe.         Kapesník nesměl scházet ani v kapsičce na přední straně saka, košile, svetru. Na to maminka vskutku dbala. Ani ne jako hygienická potřeba, ale jako součást elegance, prestiž, součást výstroje. Dnes by to vypadalo asi divně, ale dřív se to nosilo. Vím, že takové, ale i krajkové kapesníky se nosily ještě v sedmdesátých letech minulého století. Nahoře kousek něčeho bílého a dole ve spodní části reklama Bytexu.

Asi tak, jako byl pánský klobouk naprostou nezbytností muže v té době, byl i jeho součástí kapesníček v kapsičce saka. K tomu naprosto dokonale vyžehlené kalhoty s puky, vyleštěné boty. Jak moc se dnes liší dnešní muž od muže před 50-100 lety! Asi to je i tím, že na nás před odchodem z domova dohlížely naše maminky. Doslova od hlavy k patě si nás prohlédly, odsouhlasily a pustily do světa, do školy.

Klobouky se časem změnily v nehezké rádiovky, tradiční kapesníky v papírové, kalhoty vypadají často, jako když je vytáhnete tak říkajíc krávě z úst, o botách nemluvě. Dnešní maminky chodí do práce, mají tak čas po ránu zkontrolovat sebe, mužští se musí postarat o sebe sami. Tempo je jiné, zcela účelové a nějaký kapesník, je věc naprosto zbytná. Máš papírové.

Docela by mě zajímalo, jak to bude za dalších padesát let. Nějak mi začíná scházet to maminčino: „Máš všechno? Kapesník, přezůvky, chleba s máslem, ředkvičky?“ Ono nějak bude, ale přeci jen… Není třeba se na chvilku zastavit a zamyslet se nad tím, co nám ty maminky kladly na srdce?

Egon Wiener