čtvrtek 29. listopadu 2018

Došel mi insekticid, bojuji už jenom holými pěstmi




Píši Vám, včelám, co mi uletěly, mouchám, komárům a vší té létající havěti, co umí jenom obtěžovat, bzučet a dělat si, co si umane. Já tady jenom tiše vřískám a slibuji, že jim to oplatím. Mám nakročeno a se mějte se tudíž na pozoru všichni, kterých se to týká, především Ti, kterým píši tento opovědní list.

Píši Vám, čumilům a přihlížejícím. Tady se vede válka proti všem a všemu, co proti mně bzučí, píská a ukrutánsky bodne vždy, když to nečekám. Když jím, spím, dívám se na televizi. Ano, Vám píši a to si pište, že ze svobodné vůle, plný zášti, odhodlání a víry ve vítězství! Já zvítězím a nakopu Vás víte kam! Vysoko, vysoko zvednu prapor vítězství a budu si přitom zpívat chorál, jako naši předchůdci, když zvítězili u Prahy. Píši všem, co sklonili hlavy. Jen je pěkně zvedněte, vítězství je naše, jen krok a bude i Vaše.  Toť můj příspěvek na konto boje s hmyzem, co se mě rozhodl sežrat.

 Nesnáším bodavý hmyz, i když vím, že ptáci jej milují obdobně, až na to, že já mouchy nejím. Zabíjím je pro potěšení, jsem sériový tuctový, masový a ke všemu odhodlaný! Tolik, co jsem si o sobě přečetl na stránkách přecitlivělých. Ano, rád je zabíjím a jejich krev je pro mě sklenkou šampaňského, talířem dršťkovky, mázem piva, brufenem, po kterém mě už záda nebolí.

Píši Vám, porotci, soudci, kriminalisté a žalářníci. Až už to jednou bude vypadat, že budu bručet, nedejte mě lehko, přátelé. Bijte se jako lvi! Druhý takový, jako já, už nebude. Slunce pak zapadne a navždy zbude jen mráz, co vše sežehne plamenem i mé ostatky.

Píšu všem hasičům, profíkům i dobrovolném sboru. Nehaste! Ať plameny pekelné sežehnou především létající pijavice, ty nenažrané harpyje! Píši všem, kteří mají, co dočinění s vodou. Nehaste, co vás nepálí, ač pálí každý jeden kousanec. Však já vím, proč zvedám pero a pokouším se psát. Hanobte rasu všeho toho křídlatého hmyzu, bít je klacky, mucholapky a insekticidy na ně, na každou tu jednotlivou kousající můru. Jen se těšte dostat se mi do tlapy! Jsem jako rys ostrovid, lapám je jako medvěd ryby. Tlapou si máchnu a mám je jako rozinky. Jedna sem a druhá do tlamy.

Píši Vám a mám se relativně dobře. Jdu po nich a nedělám si iluze. Deset jich skončí na márách, stovky se vrhají požahat nás. A proto lidé bděte, nelenošte. Vzhůru do bitvy!

Píši Vám všem zahaleným k patě. Nepomáhá to. Nic, co by bylo humánní a vyřešilo se to hned. Venku to opět bzučí, staří jsou nahrazeny odolnějšími typy. To už jsou děti Aukra, Facebooku, internetoví samizdati. Ti už nesednou na lep obyčejné mucholapky, a proto i Vám píši, malé děti. Až jednou vyrostete, budou tu i oni. Budou připraveni pozřít Vás i s chlupy našeho psa Vilíka, milovaného člena naší domácnosti. Běžte, jen běžte a lovte je. Nikdo je nehájí.

Všem babičkám o umění žít




Ještě mé mamince dělal kuchyni truhlář. Řemeslná výroba ložnic, kuchyní i svátečních pokojů byla základem vybavení každé slušné domácnosti, a pokud půjdeme zpátky časem, tak byla vždy to nejlepší, co v domě bylo.

Co jsem miloval, byly staré truhly, malované skříně s neskutečně krásnou kompozicí, s kováním a madly, s intarzií, kterou mám stále před očima. V našem kraji běžně textilní stavy zabíraly velký kus obytné místnosti. V ní také byly kolovrátky, kachlová kamna, malované talíře a svaté obrázky na zdi. Často lovecké trofeje, v dřevěné klícce ptáček ze zahrady. V sednici stál i robustní stůl, židle, co se neviklají, podlaha ze silných fošen, lavice u zdi. Od stropu v plátěných sáčcích visely bylinky, křížaly, vonné listí. Na provazech se sušilo prádlo, utěrky, ručníky. Stávala tu i malovaná kolébka, od stropu zavěšené cosi, v čem se houpala nemluvňátka.

Jen světla v podvečer nebylo moc. Svíce, později petrolejky, v oknech květináče, kytky, na stole ubrus, ošatka s chlebem. U kamen a často kolem nich stály lavice, různé dřevěné džbery s vodou, která se na kachlíkových kamnech stále donekonečna ohřívala.

Hodiny visely na čestném místě, měly závaží a ciferník celý pomalovaný, vše ze dřeva. Až později byl dřevěný strojek nahrazen železným. Okna našich prababiček byla vždy čistá, zakrytá záclonami. Nádobí umyté, často dráteníkem umělecky drátem obkroužené, pospravené.

Většinou na stěnách, na obzvláště čestném místě visely housle, ale i puška. Krucifix stál na poličce, hned vedle sošky Panenky Marie, svatý Josef, obrázek Jezulátka…

Dřevo, dřevo všude kolem vás. Vůně byla umocněna sušenými bylinkami. Ta vás vedla k domnění, že jste v lékárně. Tak nějak to bylo u babičky, která to vše kolem obhospodařuje a miluje vás. Dědeček žel už byl na hřbitově. To hafo svatých kolem vás na zdi, obrázků, ze kterých vám jde hlava kolem! A když babička uvaří a na stůl servíruje kyselo, bramborák, kyselé mléko, domácí chleba, nakládané okurky, meltu do hrníčku, med jako dortík, lívance s ovocem sbíraným na zahradě…

Asi by to bylo krásné tehdy žít. Žel i odtud lidé odcházeli do válek, do špitálu, do těžké práce v lese, do textilek špinavých začouzených měst, skláren na úpatí ho, na úpravu zanedbaných měst cest. A někdy se přihodilo, že přišel úraz a ve válce kulka, která zabila. Bylo těžké žít bez hospodáře. Babička sama vychovala šest dětí, ruce jí ztvrdly, srdce okoralo. Přesto mě milovala. Vzpomínám na ni, na sednici plnou, dnes bychom řekli, starožitností. Babičko, měj se tam kdesi na obláčku dobře! Vzpomínám a v něčem ti i závidím.

středa 28. listopadu 2018

Oslavujeme vítězství




Je tomu právě kulatých 1286 let, co mezi městy Poitiers a Turs, asi 250 km jihozápadně od Paříže zastavil Karel Martel - Kladivo muslimskou armádu a tím přispěl k tomu, že v dnešních evropských školách není hlavním jazykem arabština a náboženstvím korán. Jen na málo bitev se vzpomíná tisíce let poté, co jsou dobojovány, ale tahle bitva je výjimkou.

Karel Martel zastavil muslimy, kteří by jinak vítězně kráčeli Evropou. Možná, že k úplnému vítězství přispělo i to, že nechal čepele mečů a hroty šípů namočit do prasečí krve, neboť věděl, že ji muslimové považují za nečistou. Hlavní příčinou jejich porážky ale byl dozajista strach, aby útočící vojska nepobrala v táboře kořist z dosavadních loupeží, které byly prvořadým cílem arabských útoků. Až druhým bylo poselství Alláha.

Jak se zdá, mnoho se od těch dávných dob nezměnilo. Zálusk na cizí majetek, krutost a nečestnost byly tím hlavním, co muslimové přinášely do vsí a měst Evropy žel tehdy mnohdy i dnes. „Jsme tu abychom šířili poselství Alláha. Buďto zvítězíte, nebo zemřete, jako mučedníci.“ Na důkaz vážnosti tehdejších svých slov arabský vojevůdce nechá spálit všechny lodě. Armáda půlměsíce několik let plundruje, loupí a vraždí na Pyrenejském poloostrově. Zastaví ji až francouzský majordomus Karel Martel – Kladivo.

Na památku tohoto významného vítězství, které se symbolicky odehrálo přesně sto let od smrti proroka Mohameda, se franckému majordomovi začne přezdívat Martell neboli Kladivo. Čest a sláva hrdinům, kteří dokázali už tehdy zastavit zlo a nenávist, které sebou přinášela muslimská invaze do Evropy. Jak jí zabránit hledejme i my v odvaze bojovat se zlem a bezprávím, které dnes, jako tehdy ohrožují náš život, hodnoty a tradice, které nám nikdo nesmí odepřít. Evropa je zemí, kde pozitivní hodnoty převažují nad těmi, které nám jsou cizí, a které jsou tehdy, tak jako dnes, neslučitelné s myšlením, které zamrzlo kdesi, kde bylo víc jak před tisíci lety.


Jako děti jsme si hráli




Kolik mi to bylo před pětašedesáti lety? Sedm let. Psal se rok 1954 a Antonín Zápotocký byl už rok prezidentem Československa, otec ve vyšetřovací vazbě a já žákem druhé třídy základní školy v Machníně, jen kousek od Chrastavy a o něco větší od většího Liberce, na dohled u Ještědu s nadmořskou výškou od 1010 po 1012 metrů, podle toho, kdo kdy měřil.

Jo, to bývaly časy! Škola ještě postaru, WC pro kluky s čůráním na dehtem natřenou stěnu, ve třídě kalamář s inkoustem a násadka s perkem, zvonění opravdovým zvonem na chodbě školy, kamna na uhlí v každé třídě, rákoska a tělesné tresty. Někomu to možná přijde jako středověk, ale řada současníků to ještě pamatuje. Co je hlavní, přežili jsme to ve zdraví a můžeme vzpomínat. Přesto náš svět byl bližší dinosaurům, ještěrkám, žábám a vlkům, než současnému světu našich vnuků plných computerů a virtuálního řešení problémů.

Náš svět byl krutý, ale byl i spravedlivý, plný šepotu, zápasů a bojů, proher a vítězství, které z nás dělali chlapy, kluky, co nic nebolí, kteří mohou být sami venku celá odpoledne a nic se jim nestane, nikdo jim neublíží. Téměř žádná alergie, žádná pokousání nakaženými klíšťaty, žádná, nebo aspoň zanedbatelná šikana. Hlavní pro nás bylo něco stavět, počínaje kárkami až po boudy na stromech, hledání čehokoli v opuštěných domech po odsunutých Němcích, kde se dalo vždy něco užitečného najít.

Náš svět byl o tom, o čem se může dnešním mladým jenom snít. Byla to volnost, která nebyla ohraničená časem televizních novel, dobou sezení u počítače. Byla časem zájmových kroužků, dobou amatérského sportu, hudby. Čas současných dětí zdá se být časem, kdy na hlouposti není čas a jenom hloupí zůstávají bez rozvrhu, který dětem píší táta a máma.

My, obyčejní kluci a holky tehdejší předtelevizní doby, jsme současné zvrácené dětství nepoznali. Náš svět nám připadal normální, plný malin, ale i hořců. Nebylo dost peněz na hlouposti, nebylo komu závidět. Měli jsme stejně. Svět byl stále o příští válce, nebylo, ke komu se odvolat, a přesto nás rodiče škola a dejme tomu i pionýr vychovali dobře. Bez aut, televize, prázdnin u moře.

Svět byl, před pětašedesáti lety, snazší. Běhali jsme venku v lehkém oblečení, ve špatných botách, v prapodivných čepicích. Bruslili jsme jen na starých bruslích, jezdili na dřevěných lyžích se zobáčky a jezdili vlakem, kde lokomotivy byly zahaleny kouřem. Žili jsme ve světě her a podivností, zázraků, které nás obklopovaly. Svět po nás už nebyl naším světem. Byl o jiné dimenzi…

úterý 27. listopadu 2018

Na co si hrají dnešní kluci




Co všechno doznalo změn? Co kdo nosí po kapsách? Co mají kluci ve školních taškách? Co jedí o svačinách? Čím se od nás liší, od těch, co chodili do škol před více jak šedesáti lety?

Když se tak ptám, oslovuji sám sebe. Vnuk by se mi smál. Nerozuměl by mi, jako když jsem se ptal já svého táty, co si přál ve třicátých letech minulého století v mém věku k Vánocům. Odpověděl mi, že boty, boty! Pak už jsem se na víc nikdy neptal. I proto si na otázky odpovídám sám.

Na co jsme si hráli? No přeci na válku! Na válku proti Němcům. Všude kolem nás tehdy bylo ještě plno munice, funkčních i nefunkčních trofejních zbraní, plynových masek, bajonetů, medailí, opasků, všeho možného i nemožného. Půdy v Sudetech byly harampádí plné. Nejlepší na tom všem bylo, že v naší příměstské vesnici byla dobrá polovina dětí ze smíšených česko - německých rodin. Nikdo z nás nechtěl hrát Němce. Hráli jsme si i na četníky a zloděje. Policajty chtěl hrát každý, zlodějem nechtěl být žádný z nás.

A co jsme nosili po kapsách? Praky, duté klíče, které se plnily karbidem a hřebíkem, které při tlučení o patník u cesty dávaly úžasné řachy. Sirky, nábojnice, háčky na ryby, polévkové hrachové kostky, ale i jiné, důležité věci, nože rybičky, mejdlíčka, bonbóny fialky a cucavé špalky. Já musel mít i čistý kapesník na rozdíl od Rudy Reichla, spolužáka, co bydlel naproti nám nad truhlárnou Sim – Vágner, kde tenkráte můj tatínek dělal národního správce a kam nastoupil po tatínkovi mého nejlepšího kamaráda. Právě můj spolužák Ruda kapesníky po kapsách nenosil. Nos si utíral do rukávů, které se náramně blýskaly, což jsem mu velmi intenzivně záviděl.

Co jsme nosili ve školních taškách? Dřevěné penály, násadky, pera, inkoust v lahvičce, gumu, tužku, pravítko, hadřík na otření rozlitého inkoustu, učebnice, sešity, kuličková počítadla, přezůvky v hadrovém sáčku, v sáčku od mouky svačinu – chleba - dva krajíce s máslem, k tomu třeba i vajíčko vařené natvrdo, jablko, hrušku, nic víc. Já určitě nic víc. Ve školních taškách jsme my, páťáci, nosili ty nejlepší trofejní kousky z půd a altánků po Němcích: nože mladých hitlerčíků, fosforové bombičky, předválečné fotky nahatých slečen, lechtivé, skoro erotické německy švabachem psané časopisy. Prohlíželi jsme si je na chlapeckých záchodech, kde se čůralo ne do porcelánových mušlí, jako dnes, ale na dehtem natřenou zeď, po které to stékalo do žlábku vedoucího kamsi ven, do septiku.

Do školy jsme nosili pravidelně i úhledně zabalené německy psané knihy, jako sběr druhotných surovin, od jara do podzimu pytlíky naplněné po okraj sušenými bylinkami a větší pytle plné kaštanů a žaludů.

Ve škole se u nás topilo v každé třídě zvlášť ve velkých kamnech a na přestávky se zvonilo na velký měděný, snad lodní zvon. Seděli jsme v solidních starých dubových lavicích pro 3 žáky, u dveří jsme měli pověšený každý svůj ručník a ruce jsme si myli v lavoru se studenou vodou, ale jen tehdy, když jsme použili toaletu. O přestávce, té velké, jsme korzovali po dlouhé školní chodbě, na což dohlížel vždy jiný z našich učitelů.

Byla to vskutku prehistorická doba, ale přežili jsme ji ve zdraví, ve zdravé mysli, v očekávání, co všechno je ještě před námi. A nebylo toho málo! Kéž se tak stane i těm, co chodí do školy dnes. Nic víc si nepřeji.

Na hodně aktuální téma




Ach, ti naši bývalí feudálové, šlechtici! Ještě, že je T. G. M. včas prokoukl a vzal jim nadobro a navždy jejich tituly. Jedna část rodiny hot a druhá čehý, polovina pro Hitlera, druhá proti. Ferdinand Kinský pro Hitlera, Zdenko Radslav Kinský se staví na druhou stranu barikády. Zcela neutrální se snaží být Adolf Schwarzenberg. V jejich zámcích se povětšinou později zabydlí fašisté. Jejich obhájci to nemají po válce lehké, ale ani dnes, když požadují bývalé majetky zpět. A to nemluvím o tom, že řada z nich neumí žbleptnout česky tak, jako syn našeho současného, bývalého knížete Karla Schwarzenberga.

 No řekněte, není lepší nic nemít? Jde a šlo jim vždy většinou o peníze, pozemky a vliv na dění ve společnosti. Není to jen nekonečný příběh bohatých s takzvanou modrou krví. Příkladem je i Muchova Slovanská epopej, příběh až tragikomický, ale názorně ukazující, kam až mohou dojít dědické spory. A proto neodcházejme, nebo jen jako vítězové válečných polí.

Jsem z Liberce, tykám si s jeho primátorem, dnes už bývalým. Sympatický chlapík mající smůlu, že kope za jiný tým, než za ten, co vítězí. Už dávno jsem se ho chtěl zeptat: Když už má to krásné maďarské příjmení totožné s Lájošem Batthyanyim (1807 až 1849), zda jsou příbuzní třeba i hodně vzdálení? Lájoš byl kdysi velké zvíře. Předseda parlamentní maďarské vlády, vzdorovitě stojící v opozici vládě rakouské. Ta jej dala zastřelit. Stává se to a je jen dobře, že ne odstupujícím primátorům města Liberce. Byť i mnozí předešlí měli při odcházení namále. Jo, politika je jen pro silné žaludky a kožené kalhoty odolné proti oděru při šoupání se po židlích ze strany na stranu a pokud možno stále výš a výš.

 Je škoda, že se tak úzkostlivě šetří s medailemi. Dřív každý hejtman, úspěšný starosta či velký průmyslník dostával od panovníka řády, medaile, stuhy, označení, že je prověřený dodavatel, tajný rada, pobočník, ten, co dobře slouží c. k. monarchii. Kdo měl co dostat, k tomu sloužil pořadník a odsloužená léta, třeba i v opozici. A dostávali všichni: Češi, Poláci, Židé, Maďaři a bylo to tak správně. Anton Špelec ostrostřelec by rovněž mohl vyprávět. Kdeže jsou léta staré monarchie… Nechápu, proč by se měl do Prahy vracet zbořený Mariánský sloup. Nejsme katolickou zemí a rakousko-uherskou už taky ne. Máme jiné důležité problémy. Bavme se o vhodnosti označení našich hokejistů. Znak republiky zaměnit za lvíčka, který by se spíš hodil jako logo na konzervy, na pytlík dehydrované polévky s játrovými knedlíčky.

Někteří z nás zas berou věci kolem nás příliš vážně, tak jako sliby koaličních vlád. Myslím i těch na radnicích, kde si pohodlné židle na čas předplatila parta staronových přátel z hospůdky od naproti. Ti se rozhodli, že si už nebudou plivat do tváře, že to spolu dotáhnou až na vrchol kopce. U nás aspoň k lanovce na Ještěd. Tam nahoře už je ubytování a dobré jídlo snadno dostupné.

pátek 16. listopadu 2018

Bylo nebylo




Tak začínají všechny pohádky. V Satalicích u Prahy je v zahradě za vysokou zdí ubytovaná slavná a pro mne, jako pro desetiletého kluka, úžasná a krásná hradní stráž. Stráž, co střeží prezidenta Antonína Zápotockého a naše Hradčany, kde prezident úřaduje. Pokud je doma dá se to lehce poznat. Na Pražském hradě visí vlajka jako znamení, že je doma, na Hradě. Pokud vlajka není na svém místě, je prezident na cestách. Zástavě se říká i standarta, což je synonymum tak vážného, na co jsem hrdý. Jsem jediný kluk z Machnínské národní školy, který ví, kde bydlí tihle zvláštní vojáci, co mají pušky s naleštěnými vodáci bodáky. Jsou jako z filmu, celí načinčaní.

Satalice jsou kousek za Kbely rovněž u Prahy. Ve Kbelích je pražské vojenské, dříve i civilní letiště, kde i dnes přistávají letadla, která nechtějí na hlavním ruzyňském pražském letišti.

To byla doba, kterou jsem miloval. Za zády ulice, kde bydlela teta Anežka a soused Pellone, tam startovala za děsivého hluku silná hlučná motorová letadla. Ulice byla plná menších domků a nebýt rámusu, tak je to místo, kde všichni klidně spí, povídají si přes plot zahrady se svými sousedy. Blízké vojenské letiště plné kouzla a záhad mi učarovalo. Být tady s Rudlou, s Jardou Kalenským, tam od nás z Machnína, to by nám spolužáci opravdu jen záviděli.

Přes Kbely se jezdívalo za mého mládí hlavní ulicí z Liberce do Prahy. Kbely byly na rovině, vlastně vysoko nad Vysočany, odkud se následně sjíždělo dolů, ku Praze. Sedím si tak jednou s maminkou v autobusu z Liberce do hlavního města a Praha už byla na dohled pod námi, když tu, kde se vzal, tu se vzal, vztyčil se jeden z pasažérů sedící před námi a velmi hlasitě zakřičel: „Pohleďte, pod námi je Praha, matička měst!“, odmával to rukou a sedl si způsobně zpět do sedadla naší linky autobusu Liberec - Praha. Dá se to vysvětlit tím, že autobus tenkráte jel od nás do Prahy dvě hodiny s malou zastávkou na čůrání v Mladé Boleslavi. Tíseň z dlouhé cesty. I ostatní účastníci linkového spojení se ptali jeden druhého, co tím chtěl jeden z nich říct? Byla to jiná doba, doba téměř obrozenecká.

Ano, měl pravdu. Pojmout Prahu, znamenalo projet zeleným pásmem ovocných stromků vysazených kolem celého města. Mám doma předválečný prospekt cestovní firmy Čedok, která nabádá spoluobčany prvorepublikového Československa: „Každý občan ČSR aspoň jednou za život do Prahy!“, což byla tehdy marketingová pecka v inzerci, a dost možná i startovací impuls, který tehdy vedl onoho pána, aby v autobusu podlehl nutkání a podělil se s námi o zážitek: „Jsme v Praze! Ještě chvíli a vystupujeme! Praha je matka měst!“

Faktem je, že jsme žili jinými hodnotami. Pár let po válce jsme byli trochu jiní, okouzlení svobodou. Bylo nebylo, jak říkal náš moudrý starý rabín: „Všechno je jinak.“ Dnes, jako tehdy, se na nás svět smál.