sobota 29. února 2020

Nová kniha

Vážení přátelé,
dokončil jsem knihu "Paní (s kloboukem) nesu Vám psaní". Kniha je v tiskárně, hotová bude koncem prvního květnového týdne 2020 a pak bude distribuována do knižních obchodů.
Veřejné čtení proběhne tradičně v liberecké knihovně 28.5.2020.
Zatím se potěšte náhledem na přebal knihy tvořený pohlednicí, kterých v knize najdete nespočet.


úterý 18. února 2020

Proč se Ještěd jmenuje Ještěd a ne jinak





                To máte tak. My jsme jako kluci chodili sáňkovat na Jánov. Nikdo v okolí nevěděl už proč zrovna Jánov, ale budiž. Sníh slezl, a po roce, znovu hurá na Jánov…

Za kopcem tomu bylo jinak. Tam všechno, no skoro všechno, patřilo českodubské komendě, klášteru řádu mnichů johanitů, Řádu rytířů sv. Jana Jeruzalemského. A klášter to nebyl jen tak ledajaký! Hostil často celebrity tehdejší doby, ty největší.

Tak třeba v roce 1357 zde asi týden bydlel císař Karel IV., otec vlasti. Poslal odtud dvě listiny a se zálibou v oku se díval na výlov zdejších rybníků. Další aktivity přeslavného muže českého království, žel kroniky víc už nezmiňují.

Právě ze zmíněné doby pochází mnoho místních názvů potoků, kopců a svahů, třeba i jen na klukovské sáňkování. A to vše proto, že se tím vyznačovaly hranice panství. Panství českodubských johanitů sahalo až na vrchol ještědského hřebene. Nedivme se, že se vrcholu hřebene říkalo Janův kopec, lidově v hantýrce Ješkův - německy Jeschkenberg. Z toho všeho vznikl popisný název hory Ještěd.

Jsou i trochu jiné výklady. Zda je ten pravý název je po jménu řádu Řádu rytířů sv. Jana Jeruzalemského, nebo po jménu některého komtura či převora Jana, lidově Ješka. Jan se jmenoval i husitský hejtman Čapek ze Sán, který se kláštera, komendy zmocnil. Jemu také celé panství komendy roku 1436 císař Zikmund, liška ryšavá, věnoval. Snad jako odměnu za zradu husitů v bitvě u Lipan roku 1434...

A tak tu nad námi všemi tady trčí vrch s českými kořeny. Žádná naplavenina, natož sopka, jak někteří dlouho mysleli. Kopec, ze kterého se dalo sáňkovat, ale já tomu nevěřím, až dolů, do města k pekárnám. Můj táta prý tak sáňkoval, ale to snad není možné. Dovedete si to vůbec představit? Dnes by to nešlo, řidiči by nevěřili svým očím, že se někdo zbláznil a sáňkuje tam, kde sníh snad nikdy ani nebyl.

Vraťme se pokorně na Jánov, ale i to půjde těžko. Asi restituent, nebo kdo, vše kolem oplotil a s pánem bohem. Sněhu je málo a dětí taky. Dnes, kdo na to má, sáňkuje s dětmi v Alpách, nebo se s nimi koupe v Karibiku. To už je jiný svět než ten, který znala moje generace kluků a holek z Machnína, vesnice u Liberce, kam bys z Ještěda kamenem dohodil. V Machníně byla škola, kam chodila děcka z Karlova z úpatí hory, co se jmenuje Ještěd. Dnes je škola zavřená, nejsou děti...



Egon Wiener

Co všechno odnes čas





Je tomu už 55 let, ale mohlo to být dřív, nebo později. Kdo z významných hostů přijel, musel navštívit proslulou vzorkovnu skla zahraničního podniku Skloexport se sídlem v Liberci. Nebylo tomu jinak ani v pondělí 18. října roku 1965 v 17 hodin, kdy do vzorkovny vstoupil lord Snowdon, manžel sestry britské královny Alžběty.

Vzácného hosta, který přijel do Československa, aby slavnostně zahájil výstavu anglického užitého umění, které bylo vystaveno v Praze na Národní třídě, doprovázeli na cestě k nám do Liberce samí významní hosté. Anglická delegace si prohlédla stálou výstavu českého skla. Z hlediska pověstné anglické konzervativnosti každý předpokládal, že návštěvě v čele s britským lordem se bude líbit hlavně tradiční sklo, ale překvapivě to bylo právě naopak.

Doslova je uchvátil moderní výtvarný projev zpracování českého skla našich sklářů. Všichni bez výjimky se obdivovali všemu, co zde bylo vystaveno. A bylo čemu! Tahle expozice byla tak obsáhlá, že ji nebylo široko daleko rovné.

Liberec doby před rokem 1989 žil zahraničním obchodem se sklem, vývozem textilních strojů, prací textilních továren. Sklo, které mělo v našem městě své zastřešení, bylo nabízeno a prodáváno do celého světa. Hotel „Zlatý lev“ naproti expozici, byl obsazen většinou obchodníky od Jižní Ameriky, až po ty, co přijeli za českým sklem třeba z Japonska, nebo z Nového Zélandu.

Vzorkovna Skloexportu byla umístěna v Libereckém zámku hraběcího rodu Clam-Gallasů a byla representační, výkladní skříní i města Liberce. Kdo z hostů ji neviděl jakoby ani ve městě pod Ještědem nebyl. Tak tomu bylo celá dlouhá léta.

Dnes je zámek prázdný, nepřístupný a kde sklo skončilo ví jen ten, kdo si zámek koupil i s vystavenými exponáty, s celou vzorkovnou. Sklo zde bylo vystaveno v několika patrech rozsáhlé budovy zámku. Vím, že dalo práci i celé partě žen – uklízeček udržet jej v plném lesku. Každý exponát musely vzít do rukou a pečlivě, přepečlivě jej zbavit prachu, omýt, osušit a vrátit na původní místo. Obdivoval jsem, s jakou pečlivostí se ženy věnovaly neatraktivní práci, která ani před desítkami let nebyla nijak lákavá. Tím chci říct, že v Liberci, kromě lordů a exportního skla, žili i obyčejní lidé, tak jako tu žijí i dnes.



Egon Wiener

Za obzor, na samých hranicích





                Povím vám jeden příběh z našeho pomezí o tom, jak všechno, čeho se dotkneme, je jen a jen dočasné, pomíjivé. Na hranici bývalého okresu Frýdlant v Čechách a Saska stála na kopci vysokém 639 metrů osada Vysoký. Před druhou světovou válkou měla 42 popisných čísel.

                Osada byla založena podle pověsti Kateřinou z Redernu, známou ze sporu s Frýdlantskými o městská privilegia, když zde byla se svými hosty na lovu. Bylo to za parného léta. Kateřina a její hosté trpěli velkou žízní a tu prý přišli v místech pozdější osady ke studánce s chutnou a chladivou vodou. Kateřina se rozhodla, že zde založí sídliště pro své lesní dělníky. Od chrastavského stavitele nechala pro každého osídlence vystavět domek a přidala k tomu i kus lesa, který měl osídlenec vykácet a obdělat na ornou půdu. V roce 1609 měla osada 15 osídlenců a pověst dál praví, že Kateřina nebyla s postavenými domky spokojena. Stavitel kritiku své práce neunesl a spáchal sebevraždu.

                Osada je dnes už dlouho v troskách. Osídlencům se do kopce nikdy  moc nechtělo, a tak ještě před více jak padesáti léty bylo ze 42 domků obydleny dva, a to starými občany německé národnosti. Po jejich smrti se osada stala minulostí.

                Vysoká už jednou v podobné situaci byla v roce 1744. Prusové tlačeni Rakušany ustupovali a 10 prosince dospěli až na Vysokou, kde byli zaskočeni. Obklíčeni za velkých mrazů byli obklíčeni ve Vysokém svého až do 14. prosince, kdy je vysvobodil pruský generál Nassau s dvanácti tisíci muži. V době obklíčení padla za oběť všechna místní dřevěná obydlí, až na jednu budovu, ve které byl ubytován pruský velitel se svými třemi důstojníky. Vše ostatní lehlo popelem. Obyvatelé Vysokého utekli před Prusy do okolí, kde zůstali až do roku 1746, kdy nákladem frýdlantské vrchnosti domky znovu vybudovány.

                Současný stav této příhraniční lokality nenasvědčuje, že by se na Vysokou život vrátil. To jenom zvídavý turista, ptáci a lesní a polní zvěř si najdou čas a zastaví se, aby nabrali sil na cestě dál, za obzor. Na cestě, která nikdy nekončí. I to je náš kraj, kraj za Ještědem, kraj zvaný Zázhvozdí, na straně půlnoční. České pohraničí – Sudety.



Egon Wiener

Když fouká a všechno kolem lítá




                Pochybuji a na vše si musím sáhnout, prsty si spálit, na čele bouli si udělat. Přivonět, obejmout, ponořit se, když fouká, ruce rozpažit a zkusit to. Létat. Jak já miluji vítr, který burácí, hvízdá, píská. Vítr, který bere vše, jako v kartách.

A víte, jak to začalo? Byla polovina minulého století, televize ještě nebyla. V celičkém Machníně bylo jediné osobní auto, a to mého tatínka, národního správce v místní truhlárně. Jezdilo se tak akorát do Geršdorfu, dnes docela malé části pohraničního města Hrádku nad Nisou, poblíž státní hranice s Německem, bydlela moje babička, strýček Walther a celá jeho rodina. Všechno kolem německé, na obou stranách hranice. I celý jejich dům, bývalá hospoda „Café radio“, sousedi zleva i zprava, za zády řeka Lužická Nisa.

Dům stojí i dnes na křižovatce před mostem Lužickou Nisu. Před prastarým stavením je dubová alej ze stromů, co pamatují ještě prusko-rakouskou válku v šestašedesátém roce. A tam, tam byl ten opravdový vítr, kterého jsem se bál. My děti jsme spaly v patře s okny do silnice, do křižovatky místních cest. I přes zavřená okna bylo slyšet skučení větru, nářek ohýbaný větví, bičovaných nesmlouvavým větrem. Noc co noc hlavy pod peřinou, polštář přes hlavu. Nic napomáhalo. Vítr si venku dělal, co chtěl. A pokud k tomu pršelo, nebo do oken pleskal sníh s deštěm, připadalo nám to, že si jde pro nás čert. Že je konec světa, že Nisa se vylila ze svého koryta a kolem nás až do Žitavy v Německu bude jezero, jaké člověk neviděl.

Tam to začalo. Strach z větru, který v lese láme stromy jako v prstech kuřák sirky. Z větru, který umí rozdmýchat ohníček v plameny požírají les. Mám strach z větru, který umí odnést střechy a vyvolat vlny velké jako dům. Mám strach z větru, který bere úrodu ze stromů z polí a rybníků. Tam, kde člověk zasadil, sklízí jen spoušť a slzy. Viděl jsem na vlastní oči písečnou bouři, vlnu tsunami, oheň v buši, vítr, který krade mamince ze šňůr vyprané prádlo a ze střechy našeho domu střešní tašky.

Když večer fouká, jsou vidět tam, kde slunce zapadá, krásné rudé červánky. V noci. K ránu fouká jen trochu a listí ve větvích probouzí do bílého dne. Je bezvětří a děti jdou do školy. Tak nějak by to mělo být, pokaždé, ale není. Co všechno vichr umí, když není k utišení! Viděl jsem ho stínat stromům hlavy…

Už nefouká, žijeme. Co vítr umí, ví jen ten, kdo před větrem utíkal a byl rychlejší. Patří mu můj obdiv. Má na co vzpomínat, protože to je na olympijskou medaili.



Egon Wiener

Cirkus pod Ještědem





Už je to víc jak 50 let. Cirkus je tu. Pod vlajkami šesti národů dělal čest svému názvu "Internacionál". Na Tržním náměstí v Liberci, kde taky jinde. A všude ho tam bylo plno.

Ten rok byl jediný a stálo za to ho vidět. Plná byla manéž, plné hlediště, stovky míst k sezení. Dnes by asi měli problém, ochránci všehomíra by zuřili, program by se jim nelíbil. Komu se naopak líbil, byli diváci.  A tleskaly nejen děti.

Drezúra dveře - na tom stál celý program. Tak třeba, manéž plná psů z Ruska, drezúra divokých koní tarpanů z Polska, úžasné alpské kozy z východního Německa. Světový unikát byli ovšem lední medvědi bez ochranné klece. A ti jsou opravdu nebezpeční. Liberečtí návštěvníci ZOO vědí o ledním medvědovi své. Lední medvědice Jiskra už v liberecké ZOO není. Ukousl neopatrnému návštěvníkovi ruku. Dlouho se ukazoval jeho výběh prázdný.

Ještě větší očekávání splnil i liberecký krotitel dravých šelem, světoznámý drezér Emil Sameš, který na plakátu uveden nebyl. Devět let předtím vystupoval v celém světě. Jeho poslední štace byla v Izraeli, odkud se přijel do Liberce, tak akorát na čas, aby stihl představení. A jeho vystoupení, smíšená drezúra lvů a tygrů skutečně stála za to.

V těchto letech se cirkusové umění stávalo devizovým obchodem a náš stát stále víc a víc artistů a drezérů zvířat doslova prodával za dolary na západ. A tak se stávalo, že to nejlepší nebylo vidět doma, ale za hranicemi. Výjimky, jako ta s těmi lvy a tygry se nestávaly často. Vždyť i ten „Internacionál“ měl před cestou ven, do ciziny, na celý rok do Ruska. Tam sice cirkus měl jiné, významnější postavení než kdekoli jinde, ale ti, kteří uměli postavit cirkusový stan a jezdit z města do města, to nepoznali.

Na závěr vzpomínek na cirkus Internacionál v Liberci. Vzpomínám si, že i ředitel cirkusu byl náš Liberečák, pan direktore Oskar Kraus. Jak je vidět, Liberec dal světu nejen architekta úžasného hotelu na Ještědu, ale i cirkusového šapitó, cirkusu Internacionál. Kéž cirkusy nepřestanou jezdit a rozdávat to, co umí. I oni patří k našemu pestrému životu, jednomu velkému životu.



Egon Wiener

Pohlazení




               Když hladím kočku, tak to není ono, když hladím psa, jako by někdo hladil mě. Psí kožich, hlavu, záda, bože, jak to miluji. A pes mi jde vstříc. Nastrčí část těla, které je třeba drbání a říkejte si tomu, jak chcete, to je chlapské hlazení.

                Náš útulkový nalezenec drbání a hlazení přímo vyžaduje. Naléhá, drbej mě kolem stoliček, nahoru na temeni hlavy, tam, kde mi blb, co to neuměl, usekl ocásek. Po celé délce páteře, na plecích, dole na prdelce. Proč nevyhovět? Rád vyhovím.

Sám jsem si u Vietnamců koupil takové nějaké plastové drbátko, kterým se drbu na zádech, tam a na co ruka důchodce nedosáhne. Pes v tomto případě vede. Má evidentně funkční dva mozkové závity. První je na žrádlo, druhý se překrývá s třetím – touha po množení s touhou po drbání. Náš pes, původně fena, ztratil po kastraci jednu z těch tužeb a o to víc chce hladit. Cítím s ním a řekl bych, že hlad mám pořád taky.

Hladit. Nevím, co to obnáší, ale rozhodně jsem pro. Hladit a drbat na hlavě. Beru to, ale nemám rád, když mi při tom někdo sahá na uši, dá mi málo do misky. A krk, si taky nedám hladit. Jestli to nebude i tím, že kat z Chrastavy, když nebohým uřízl obě uši, přitloukl je následně na pranýř. Ne všem se dostalo té milosti, že kat usekl odsouzenci hlavu hned napoprvé. Bůh suď, na co myslím, když mi někdo sahá na krk a chce mě pohladit. Pes takové myšlenky nemá. Když jdu z kuchyně, kam nesmí, pozoruje mé ruce a očima žadoní. Neumím říct ne, a tak oba tloustneme.

Máme mnoho společného. Tak například nemusíme ryby. Mezi námi stojí květák, kedlubna, mrkev, rajčata a brokolice. Já nemusím čuchat každému psu, kterého potkám k zadnici, pít z kaluže, štěkat na souseda a honit kočky po dvoře.

Víc je ale toho, na čem se shodneme. To hlazení od druhého pohlaví mě bere, psovi je jedno. Ať hladí každý, vždyť si ho neberu. I to je odpověď. Pakliže bych se rok jako on nemyl, taky bych škrábání bral všemi deseti. Když potřebujete podrbat pod sádrou, nebo vás něco kouše na zádech, pak je jasné, co pejskovi schází.

Pohladit. Neznám většího vyznání lásky a pes taky. Oba to dovedeme ocenit. Pes vás s díky olízne, já blahem přivřu oči. Oba dva předeme blahem. Co víc, si drbaný může přát? Nepřestávej, drbej! Říká pes i já. Je to naposled? Shodneme se skoro pokaždé. Já miluji celoročně, pes v tom má výkyvy. Tak či onak, nemějte mi to za zlé. Pes, třeba vás i kousne, myslí to s vámi dobře. Je naším obrazem víc, než si myslíme.



Egon Wiener