pondělí 29. července 2019

Google Upozornění

Google
egon wiener
Denní aktualizace 28. července 2019
ZPRÁVY
S humorem přežili někteří z mých blízkých holokaust, říká spisovatel
Výsledkem této snahy je už čtrnáctá knížka Egona Wienera nazvaná Na mostě u Wienerů. Třiasedmdesátiletý autor se v ní vrací k oblíbené formě ...
Facebook Twitter Označit jako irelevantní
Další výsledky | Upravit toto upozornění

úterý 16. července 2019

Názor čtenáře knihy Na mostě U Wienerů

Vaše nová knížka je velmi barvitá a nádherně čtivá, zpříjemnila mi řadu chvil i dovedla k zamyšlení, že jste už jste se vypracoval k vlastní nezaměnitelné formě, které žádný čtenář neodolá. Příběhy Vaše, rodičů, příbuzných a přátel v knize znovu ožívají v pestrých barvách a emocích, jak když člověk setře nános prachu ze starého obrazu skrytého kdesi v šeru půdy. Vaše osobní postřehy, upřímně sdílené pocity s čtenáři a celoživotní zkušenosti pak textům dávají další, hlubší dimenzi. Jsem přesvědčen, že se kniha setká u čtenářů se zaslouženým ohlasem a přinese jim, stejně jako mě, příjemné chvíle uvolnění nad jejími stránkami. Už teď se těším na další pokračování, tak s chutí do díla! Mějte se krásně, ať Vám zdravíčko ještě dlouhá léta slouží a můžete přinášet radost svým věrným čtenářům v údolí pod Ještědem.  S přátelským pozdravem  Jiří Hájek

pondělí 3. června 2019

Čtenářům mých knížek

Pokud se Vám nechce platit za mou knihu "Na mostě U Wienerů" cenu u knihkupců, ušetříte nejméně stovku, když si knihu koupíte přímo ode mne ( po dohodě na tel. čísle 603 598 334, nebo na mailové adrese egon.wiener@gmail.com). 

Knížku si pak můžete osobně vyzvednout v Liberci nebo v Jablonném v Podještědí. V tom případě je cena 200,-Kč.

Je to rychlé a elegantní řešení.

                                                             Váš autor
                                                                              Egon Wiener

neděle 19. května 2019

Přátelům a čtenářům mých knih

         Už koncem května letošního roku si můžete u dobrých knihkupců zakoupit mou novou knihu "Na mostě U Wienerů". Knížka volně navazuje na předchozí, je vázaná, ilustrace mile překvapí. Opět se můžete ponořit do poválečných příběhů hlavního hrdiny žijícího v českém pohraničí, v Sudetech. Určitě nebudete zklamáni.
         Veřejné čtení z mé nové knihy "Na mostě U Wienerů" se koná ve čtvrtek 23. 5. 2019 od 18 hodin ve IV. poschodí Liberecké vědecké knihovny. Z knihy bude číst herečka Divadla F. X. Šaldy Markéta Tallerová, paní Hanka Nováková a já osobně.
                                                    Těším se na Vaši hojnou účast 
                                                                                 Egon Wiener, autor knihy "Na mostě U Wienerů"


neděle 5. května 2019

Vzácné kamení




Co si tak kluk v patnácti letech mohl přát? Kolo Eska bez přehazovačky a řídítek, kterým se říkalo „berany“ jsem nechtěl. Darovanému koni na chrup nekoukej, přál jsem si geologické kladívko. Kozákov, hora plná vzácného kamení, byla kousek za kopcem a já měl sen hledat granáty. České granáty, co se tam všude povalují, budou nalezeny a zušlechtěny. Po jejich nálezu jsem se chtěl pustit do jejich broušení.

Vzorem mi byl předchůdce, neméně slavný rodák vévoda frýdlantsko-liberecký Albrecht z Valdštejna, jemuž kdysi Kozákov s celým okolím patřil. Francouzskému vyslanci se chlubil, že má na svém panství horu, která drahokamy nese. Proč ne já?

První jízdu za nimi sponzoroval táta. Vyrazili jsme. Už Karel IV., podle kronikáře města Rovenska, dal na Kozákově otevřít čtyři lomy na „chalcedonys, achatis a tirkis“. Vlachy povolal, aby kámen brousili a domácí lid tomuto umění učili… Táta to bral rovnou čárou od silnice k nejbližšímu lomu. Asi to byl ten na achatis.

Kladívko bušilo bez přestávky, kámen odskakoval a štípal se achatis. Kolem nás leželo šutrů s peckami, až jsem si představoval, že jsem špaček na třešni a pod stromem je už kupa pecek. Ty v kamení vypadaly úžasně a já štěstím nevěděl, kam dřív skočit. Už jsem se viděl, jak mám v ruce pověření, budu hlavním hledačem a nic mě nezastaví.

Říká se, že všechno už tu jednou bylo. A bylo… Záliba císaře Rudolfa II. v umění a vzácnostech probudila v Čechách čilý sběratelský ruch. Byli to hlavně Italové a naši předci, kteří hledali, sbírali drahé kovy a kameny po celé zemi. Stalo se, že český alchymista Tadeáš Budek, farář z Týna u Rovenska, dostal roku 1601 od Rudolfa II. císařské privilegium, aby sám jediný mohl v celém Podkrkonoší sbírat vzácné drahokamy. K tomu si pořídil červený prapor s černým orlem a s tímto znamením a četnou družinou vydával se do okolí Turnova. To mě odradilo. Ten prapor s orlem a četná družina.

Granátové peklo skončilo vlastně dřív, než začalo. Bohužel granát není světovou módou. Snad mu ublížili ty větší ze zámoří, či snaha zasazovat český granát do stříbra, a ne do zlata. Bůh sám ví, proč šperk s českým granátem už není snem dětských duší, proč si jej cizinci nekupují v lázeňských městech, jako dřív jako chutné lázeňské oplatky.

Pro mě se stalo geologické kladívko z té jediné slavné výpravy na Kozákov vzácnou relikvií, věcí, která mě doprovází celou dlouhou cestu životem. Přežilo stěhování i ztráty nejbližších. Je tady a čeká na další kluky nebo holky, co to jednou také zkusí s hledáním vzácného kamení.

Hůl do každé rodiny




Egon není v kalendáři a tak slavím 19. března na Josefa. To je i Mezinárodní den invalidů. Ono se to v oslavách Pepíka ztratí. Mohl jsem si vybrat i den příští 20. března, ale to je Mezinárodní den štěstí. Jsem skromný uživatel karty ZTP, tudíž nemohu chtít víc, než unesu o dvou duralových holích.

Vím, co jsou to slasti starších spoluobčanů, natož invalidů s holí. Nosím kovovou, tu která na lidi v tramvajích působí nejvíc. Můj dědeček nosil dřevěnou klasiku, spíš špacírku. Byl ze staré školy a jeho hůl pamatovala lepší doby. Holí je nepřeberné množství. Nejvíc těch, co sebou nosí turisté a přitloukají na ně štítky, aby všichni věděli, kde byli. Kdysi jsem je sbíral, dnes poctivě nosím "stříbrnou" duralku. Jak se cítím? Docela špatně. Potřebuji ji a spoléhám na ni, dá se říci, pořád víc a víc. Je to určitá forma jisté nezbytnosti. Opírám se o ni a díky ní jsem si jist, že dojdu tam, kam si to namířím...

Hloupé je, že když ji opřu a zavelím odpočiň si, většinou se skácí. Nemá rovnováhu. Jako by se napila, těžiště ne a ne uchopit. To jsem pak pěkně naštvaný.

Rovnováha. Ta moje je v Prčicích. Hůl je pak od slova hořekovat. Válí se po zemi a nic jí nenutí zvednout se a opřít o zeď, jak jsem jí to původně nařídil. A dělejte s tím něco! Šklebím se a snažím se ji postavit. Není pochyb, že mám více rozumu a k tomu vztek, co mě pohání. Ale co, ještě to jde. Mohou přijít horší časy

Jsou ale i hole škodolibé. To takhle děda Artur někam spěchal. Bylo to na sněhu, v kopci u Pastýřské ulice. Hůl se na ledě smekla a děda upadl. Co se pak dělo, nestojí popravdě ani za řeč, ale přeci. Za ním V3S naložená uhlím to neubrzdila a složila uhlí doprostřed ulice. Děda špatně slyšel, měl vztek, že upadl a hůl, že není k ničemu. Ani by si nevšiml, nebýt shonu a pohybujícího se a povykujícího řidiče za zády.

Já si začal s holí relativně brzo skrze svá záda. To poznal hned doktor Franta Pohan a vzpomínám si, že mi píchal v Jedličkárně ketazon A kdo se po něm napil alkoholu, zvracel jako alík. Hůl se mi stala přítelem a snad i přítelkyní. Dnes, když už nejsem žádný frajer, je to jiný level. Zařadil jsem se do řady invalidů, co vysávají tuhle republiku. Pokud to tak není, budiž, rád se z klubu odhlásím. Reálné to není, jsou nás miliony. Je dobře, cítím se nad věcí a nechávám se pustit sednout hned kousek za řidičem, kde rovněž sedí šťastní a veselí lidé s VIP kartou, respektive ZTP. Jak je to prosté! Jsme invalidé, lidé postižení holemi a láskou těch, co nás milují a mají nás přečtené. Nuž tedy vzhůru, tam kde nás rádi mají, pomáhají nám a nešetří úsměvy. Jsou to především naše děti, které ještě nevědí, že tahle „choroba“ chůze s holí se dědí, a že se blíží doba, kdy ji budou potřebovat a vzpomenou si, jak nám šla k pleti.

Staré fotografie





Co jich bylo a pomalu mizí! Máme je a zůstanou v chytrých telefonech, v počítačích. Vraťme se na moment k nim. Bavíme se o fotkách, kterých máme plná šuplata, krabice. Kdo je na nich? To už se nedovíme. Většinou jsou vzadu nepodepsané, nepopsané. Známe ty tváře? Jsou nám blízké, povědomé, ale přiřadit k nim jména, to už nemůžeme. Dvě generace zpět a z fotek je bezejmenné bludiště časem našich přátel a předků, ve kterém už jen stěží uhádneme, kdo s kým je spřízněn.

Pokud je fotka s pozadím, které známe, jsme na dobré cestě. Cedulka na budově, zastávka tramvaje, socha na mostě, to jsme už téměř doma. Pakliže ne, jsme tam, kde jsme byli. V pytli.

Stará fotka je většinou anonymní. To samé je foto zcela nahého dítěte na bříšku ležícího na kožešině. Komu může být podobné? A tady v pionýrském kroji, v průvodu na 1. máje, na prázdninách u babičky, sedí na stromě, jak něco šeptá pejskovi, ve vlaku s učni, kteří jedou společně česat chmel, v uniformě, po přísaze, na korbě náklaďáku nesmrtelné V3S.

Fotky. Fotky táty, maminky, tety, strýčku, rodičů z otcovy i z maminčiny strany. Fotky ze svatby, z pohřbu, z dovolené v Bulharsku, v Tatrách, v Sedmihorkách. Fotky, které se opravdu nedají určit, krásné, černobílé. Co s nimi? Jsou na nich Trosky, rybníky jižních Čech, medvěd pod zámkem v Zákupech, letadla na letištní ploše, asi v Praze v zoologické zahradě. Houby, co rostly u nás za barákem v lese. Úžasná podívaná na nové auto v rodině, první den bratrance, kterému se evidentně nechce do první třídy.

Co s nimi, ptám se sám sebe. Moje děti, děti mé přítelkyně, tátův návrat z basy. Máma, která si zrovna odběhla z kuchyně, když dostala kytku, pralinky a kafe k oslavám MDŽ.

Je jich opravdu plné šuple. Náš dům, sousedův dům, roubenka, včelín, bouda pro slepice, dívenka, která se stydí a tlačí kočárek. Na téhle kdosi cosi staví, tam skáče do rybníka, dostává vysvědčení. Obří dýně, dítě, co okusuje násadu kladívka, sedí a trousí do nočníku, zpívá ve sboru Pampelišek, na pouti se bojí na řetízkovém kolotoči.

Kdo jsou ti lidé, kdo je fotil? Nevím a už ani vědět nechci. Koho to ještě zajímá? Sentimentalita se dnes nenosí. Byli a už nejsou, naše fotky se k nim brzo přiřadí. Nic s tím nenadělám. Svět se scvrknul jen na to aktuální a podstatné. Kupředu. Kdo by se hrabal v krabici, kterou stejně zvědavec za chvíli zavře a dá ji tam, kde ji nikdo nebude hledat. Těžko se hledá odpověď, co je a co není špatně.

A to nemluvím o starých fotkách na tvrdém papíře. Nikdo v nich nehledá známé tváře. Jsou kuriózní, pouze sběratelský artikl. Nuž tedy sbohem, adié, neznámé tváře, písečné pláže u moře, výlety, fotky s diplomem. Jste ozdobou své krabice. Skončí tam i naše fotky, zařadí se k ostatním, a bude to tak správné? Říká se tomu trefně koloběh života. Co s tím naděláme…