neděle 21. ledna 2018

Pár dní po volbách v jedné pohraniční vesnici




Psal se rok 1957. Muselo to být dopoledne, řekl bych, kolem poledního a byli jsme čtyři. Já, Ruda, Jarda a Petr Mrázků. Stáli jsme na mostě přes Lužickou Nisu v naší vesnici a dívali se dolů pod most na řeku, po které občas plavalo občas to, co nás i zajímalo. Z tlampače na budově národního výboru to zachrčelo a do ztichlé obce se začala hrnout bouřlivá hudba z gramofonové desky. Když hudba skončila, ozval se hlas soudruha ředitele naší školy. Zvučným hlasem, podobným tomu, jak nás oslovoval v tělocvičně nám všem na mostě i těm doma, co měli otevřená okna, těm všem a bůhví ještě komu sdělil, že Národní shromáždění zvolilo prezidentem ČSR soudruha Antonína Novotného. Pak řekl něco v tom smyslu, že mu všichni blahopřejeme, a že tak tomu mělo být.  No a my čtyři, já, Ruda, Petr a Jarda Kalenský, stále ještě na mostě, vyhazovali jsme své školní tašky do vzduchu a volali sláva a hurá a mysleli si, že tak se má vítat zvolení našeho nového soudruha prezidenta.

Volbu předchozího roce 1953 jsme věkově prošvihli, ale zato jsme stáli panychidu za zemřelého prezidenta Tondu Zápotockého na místním národním výboru u kondolenčních listin. Jak vidíte, ač věku mladších dorostenců, ve vsi téměř beze jména, byli jsme školou i rodiči vedeni k úctě politickým velikánům své doby. Dodnes mi utkvělo v paměti, jak vysoko létaly naše školní tašky, jak hlučně jsme provolávali slávu našim vedoucím představitelům strany a vlády. Všem nám bylo úžasně dobře, rozpačití byli jen naši rodiče doma, když jsme jim to vyprávěli. Byla to léta mých prvních lásek, pocitu užitečnosti a angažovanosti, léta plná krásných dětských her a soutěží.

Je tomu víc jak 60 let. Jen těžko si můžeme vzpomenout, o čem hovořili naši rodiče za zavřenými dveřmi, komu kdo radil, co má a nemá dělat. Není to tak dávno, co jsme volili prezidenta republiky. Co na to ti dnešní desetiletí a starší?

Politická kultura nabízí nejedno snadné řešení. Co asi bude třeba, abychom si podali ruce a šli dál? Tu školní tašku, tenkrát v roce 1957, jsem vyhodil na machnínském mostu přes Lužickou Nisu nejvýš já, druhý byl Ruda Reichl…

Grüss aus Warnsdorf  




Nevím, jestli se na něj pamatujete. Jarda Sýkora z Liberce. Později se přestěhoval s družkou někam na Frýdlantsko. Excentrik. V době, kdy se v Čechách rozpadal ČSM (Československý svaz mládeže), byl tajemníkem klubu sběratelů kuriozit. To se psal rok 1968-9.

Vidím jej jako dnes.  Sedí u vedlejšího psacího stolu a s nenapodobitelným šarmem chlapců, kteří se nezajímají o ženy, řešil nonšalantně všechny problémy. A že jich bylo! Veřejnost se dozvídala, že i u nás jsou pro všechny zájemce opět organizovány bleší trhy, což je báječný nápad. Prodat, koupit, vyměnit. V hospodě „Na Střelnici“ pod krematoriem, později na ostrůvku v odjezdové hale libereckého nádraží.

V té době jsem se dělil na „Federaci dětských a mládežnických organizací“ s Jardou Sýkorou o jeden telefon. Každá ruka byla v té době dobrá. Chodil nám vypomáhat i jakýsi postarší svazák pan Formánek, původně za klub přátel TGM. Tím chci říct, jak jsme v té době obrozených šedesátých let minulého století byli schopni se sdružovat, bavit a komunikovat. Lidé s odlišnými názory a životními zkušenostmi.

Bylo mi dvacet a Sudety jsem měl zalezlé pod nehty. Společnost, druhdy ospalá se probouzela a k tomu patřilo, světe div se, sbírání. Na Střelnici, na nádraží, později v závodním klubu Plastimat ve Šlikově ulici. Tam všude před otevřením stály stovky zájemců o cokoli, nebylo možné prodrat se ke stolům, na nichž leželo cokoli.

O tom všem by vám mohl vyprávět další nadšenec, sběratel a předseda klubu sběratelů Pavel Vursta. Opravdu se sbíralo vše. Oblíbené byly i aukce starožitností konané na závěr sobotního setkání. Mezi nejvyhledávanější patřily staré pohlednice. Jejich obliba neuvěřitelně rostla tak, jako jejich cena. Obvykle jsme za ně platili od padesáti haléřů do jedné koruny. Patřil jsem mezi ty, kteří v té době byli ochotní dát za pohlednici i pět korun…

Ty nejvzácnější, barevné litografie z konce 19. století s obligátním Grüss aus Warnsdorf, Reichenberg, se už i tehdy sháněly obtížně. Z čiré rozmarnosti, barevnosti světa a umění se radovat, jsem si knížku, kterou právě čtete, dovolil ilustrovat větším počtem právě těchto úžasných starých pohlednic.

Chtěl bych, abyste spolu se mnou a s ostatními sběrateli pohlednic sdíleli krásu zašlého světa, litografickou zručnost všech těch, kteří takové umění poslali do světa na malém proužku papíru. Grüss aus Reichenberg… Žel, nic netrvá věčně. Kam se poděly sběratelské burzy? Kde všude v zásuvkách nočních stolků stále leží nepovšimnuty stohy starých pohlednic? Kam odešli jejich majitelé, sběratelé?

Současnost ovládla telekomunikační mánie, bezkontaktní styk prostřednictvím tlačítek, kláves, optického kabelu, prostřednictvím obrazovky počítače. Příštím archeologům bych popřál naši radost z objevné cesty za starožitnostmi a starými pohlednicemi. Nečekejte na nic, přijďte mezi nás, opět se scházíme. Ať žijí blešáky, sběratelské burzy!

Ó Sudety, Sudety




Musím přestat myslet v těchto hodnotách. Koho to zajímá, koho to rozčiluje? Naposledy mne sedícího chytila doslova pod krkem stará maličká dáma od hlavy k patě v černém. Elegantní a infantilní. Překvapivě, agresivně se ptala, komu sloužím, čuně zaprodané. Zprvu jsem si pomyslel – braň se. Až pak jsem pochopil.

S tou dámou umřel věk, svět plný čar, polární záře  - Nordlicht. Doslova tak, jak to stálo na omítce domu staré hospody, kde jsme v Sudetech po válce bydleli já, máma a táta. Pravděpodobně i tahle stará dáma, která mě právě políčkovala. Nebránil jsem se. Z očí mi tekly slzy. Styděl jsem se. Jak začala, přestala. Konec představení. Světla pohasla. Stačilo jen říct, dobrý, sjedeme to ještě jednou…

Nebylo co, Dáma zmizela v davu. Nikdo tu nestál, nikdo netleskal. To jenom já s otevřenými ústy polykal vzduch, jako vodu a bál se, že se utopím. Opravdu skončil věk těch velkých dinosaurů, ptáků s velkými koženými křídly, se zobáky jako pila?  Vajec, ze kterých se rodila háďata z moře kdesi na konec světa.

Ó Sudety, dáte mi ještě někdy klidně spát? Co vidím oknem do zahrady? Sklem teče světlo proudem času, jak závěj, záclona záře z pólu. Polární záře, Nordlicht… Tam, za okny je moje mládí, strach těch starších, kde budou žít, až se Němci vrátí. Ne, není to svět bigotních starých tváří. Venku si stále hrají děti na pískovištích a jezdí sem tam autobusy. Ano, lidé mají i jiné starosti. Mnohé se ale nemění. Děti se rodí a krmí stále stejnou lžící, mlékem, kaší, bramborami.

Ejhle! Za okny sněží, prší, jak kdy. V odlehlých místech Evropy padají šrapnely. Svět už není jenom Praha, Řím, Berlín, popřípadě Tokio. Dnes je to Brusel, Moskva, Pchjong – jang, Turecko. Kyselé deště, samopal kalašnikov, semtex. Voda, čistá voda z Galileje, mešita na moravském poli, emigrant ze Sýrie, z Bangladéše. I to jsou dneska moje Sudety. Jsou za okny.

Lidé si najdou čas, cestují, baví se, milují. Znám ten hlas. Svět se stále dělí na ty, co vyhráli a na ty, co prohráli. Na bílé, černé, na bohaté a chudé, na ty, co se vidí v Havlovi.

Kam patří moje Sudety? Sudety nejsou a nebyly sladký plod země, co rodila hrdiny. Sudety byly odjakživa dřina plná Němců, Čechů. Židů, co přežili. Mám plné oči prachu, prošlapané boty, děravé ponožky, košile s odřenými límečky, ve vlasech kouty, v zubech plomby, na hřbetech dlaní stařecké skvrny. Se mnou zestárly i Sudety.

Pokud se raduji, pak mám radost, že Sudety žijí. Že se tu rodí děti, myšlenky, plody na stromech. Každý z nás v nich žijeme své krásné současné příběhy.

V Sudetech umí zasněžit




Když na cestu kolem domu napadne sníh, jsem já i pes zcela vyveden z míry. Co se to stalo s cestou, kde jindy si traktory vedou svou a tráva, kterou nikdo neseče, si roste halabala sem, halabala tam. Pak tu stojím, jako svatý na mostě a dívám se, jak pes taky nevěří svým očím. Čůrá tady, vedle, kousek níž a znova dokola. Zmatený svým chováním si sedne, oči si zakryje tlapkami a stydí se. Stojíme tam, jeden jako pumpa u studny, druhý jako špatně vyřezaný svatý.

Sníh… Sníh kolem je, jak bílý ubrus na svátečním stole. Zakrývá nohy dřezu plného použitého nádobí, mikrovlnku, co stojí v kuchyni všem lidem na očích. Venku leží dobrého čtvrt metru sněhu. Já a pes se jdeme vyvenčit kolem našeho domu, dolů, pár metrů pod naši zahradu. Tam už jsou všude sněžná pole. Duje tam vítr z pohraničních hor, co zpíval Židům na poslední cestu, Čechům, potom i Němcům ze Sudet na cestě zpět do říše. Češi si mysleli, že se už nevrátí a vzali si do Čech i bílé peřiny. Děti, jsme v Sudetech, vemte si teplé boty a čepice, padá sníh…

Když dnes v Jablonném v Podještědí fukéř zasněží cestu, pak cesta od hospody U Koláče je jen těžko sjízdná. Všude protahují, jen k nám se jim to asi nevyplatí. Pes už si zvykl, má paní taky. Když venku padá sníh, jeho bílá čepice sedí na všech okolních kopcích a já si připadám, jako zvědavec, co si čte v bibli, když putuje svatou zemí s holí a vodítkem, na jehož konci není pes, ale velbloud. Náš dům, to nejsou žádné jesličky, ale solidní domek s ústředním topením a s novou střechou.

Když padá kolem na krajinu sníh, je vůkol kolem klid. Ptáci sedí na plotu jako noty na papíru, ti větší, jako noty na buben. Cesta dolů, kolem plotu, když není pod sněhem, dělá dojem, že je pořád stejná, ale není. Občas o ni škobrtnu, a pak hledám, kam si sednu. Většinou dolů na zadek a pes se mi směje, až se za břicho popadá. To se mu to směje, bestii chlupaté. Má čtyři nohy, všude samý sval, kosti, uši převeliké, sametové, povislé.

Když kolem padá sníh, je asi leden. Jablonné má krásné náměstí, sochy, zámky, zámečky a lidi. Přátelé jsou tady, jako všude od sněhu, od hlavy až k patě zasněžení.

I v létě tady bývá hezky, když slunce zlatí květům stín a teplý vítr hladí po tvářích. Cesta kolem domu taky není marná. Po dešti země voní a celá rozespalá objímá svůj stín. Naše země je krabička gramofonových jehel z čistého zlata a každá hraje svůj part hudby, která tak často zní podivným zvukem. Ano, i to je hudba naší země. Skladba, obrazy, otisk lidských tváří dobrých i zlých, nás všech lidí sudetských.

Cestování ve školních lavicích za pomoci J.H. a M.Z.




Národní škola u nás v obci dbala na to, aby nejméně jednou ve školním roce o jedné z velkých přestávek jsme byli seznámeni s nabídkou knížek pro děti, které se zde rovněž i prodávaly. Co se neprodalo, rozdávalo se pak na konci školního roku dětem za prospěch a slušné chování.

V naší třídě to bylo tak. Byli jsme tři kamarádi, co měli stejný prospěch, až na to, že já měl jednu dvojku, tudíž na mě zbyla knížky za slušné chování a na Rudu, třetího z nás, protože si utíral nos do rukávu, zbyla knížka za sběr žaludů. Legrace byla, že nasbírané žaludy dávala škola mysliveckému sdružení, jehož předsedou byl Rudlův tatínek. Tudíž se nasbírané žaludy stěhovaly ze školy do vilky nad truhlárnou, kde Rudla s tátou a mámou bydlel.

Tak to chodilo rok, co rok, až jednou jsem si z nabízených knížek vybral cestopis v brožovaných deskách s barevnými obrázky černochů, divoké přírody a odvážných příběhů dvou mladých inženýrů. Zaujalo mě to, co jsem si přečetl na přebalu knížky. Bylo mi deset a to, co jsem držel v ruce, jsem chtěl taky prožít. Být cestovatelem a pak spisovatelem, který o dobrodružství napíše knihu.

Ohromilo mne, že oba inženýři, Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund se na cestu ve voze tatra 87 vydali 22. dubna roku 1947, tedy 35 dní po mém narození v roce, kdy jsem spatřil světlo světa. Toho dne se před nimi zvedly pohraniční závory v Železné Rudě na Šumavě a dnes slavní cestovatelé zamířili na západ. Do světa se vydali autem, které jim svěřila Tatra, aby si ověřila jeho jízdní vlastnosti. Auto obstálo a cestovatelé zamířili do Francie, Maroka, Káhiry, až do nitra černé Afriky, později do Jižní Ameriky.

Napsali úžasné cestopisy plné romantiky a dobrodružství. Spali sotva šest hodin denně, dokončili filmy, absolvovali tisíce přednášek a besed, a to už se připravovali na další cestu, tentokrát na východ. Stále se učili, především jazyky. Jejich druhá cesta, už pod patronací UNESCO se konala v souladu s poznávání východu - západu a měla sblížit odlišné světy. V období od roku 1958 do roku 1962/3.

Snad právě cestopisy Hanzelky a Zikmunda mi daly křídla a naučily mne snít s otevřenýma očima. Tak, jako Batličkovy příběhy, verneovky a májovky mě naučily vést rozhovor s lidmi, které neznám, Hanzelkovy a Zikmundovy cestopisy mi daly nahlédnout tam, kam jsem nahlížel jen ve hlubokém spánku. Pokaždé, když jsme se třídou stáli na ochozu mezinárodního letiště v Praze Ruzyni, pokaždé jsem si vzpomněl na cestopisy obou cestovatelů, které mne i naučily hospodařit s penězi, tak trochu i cizí jazyky, obdivu k národnímu umění. I když jsem v pozdějších letech už nikam necestoval, vzpomínka na inženýry Hanzelku a Zikmunda a jejich cestopisy mě vracely k dětským snům a přáním z let poloviny minulého století.

Kolik je vás doma aneb Všude byly děti




V Sudetech, tak jako ve vnitrozemí, byla praxe kupodivu obdobná. Alespoň má česká i německá babička měla čtyři děti, předchozí generace po osmi. Ty současné jsou na polovičce. To naše děti o dětech uvažují. Tak nějak se dá popsat populační vývoj počtu dětí v pohraničí a centrálních částech Česka. Stav je neblahý a stagnace růstu obyvatel zřejmá. Co s tím, pomyslí si každý, komu není lhostejný demografický rozvoj naší země.

 Vzpomínám si, jak tomu bylo před šedesáti lety. Co domek po Němcích, už jako konfiskát prodaný osídlencům, kde to šlo, plný dětí. Na vesnicích bylo každé ruky třeba, a tak jsme se s prací setkávali od nejútlejšího věku, na úkor hraní si. Ne, to ne. Zvládli jsme obojí. Nejbližší nám bylo hrát si na vojáky, na četníky a zloděje. Dostat se nejhlouběji do pohraničních lesů, co byly kolem nás. Stavět bunkry v korunách stromů, hledat a nalézat věci ukryté Němci v době, kdy odcházeli do táborů, nebo přímo na nádraží, odkud byli odsunuti do Německa.

My děti jsme měli o zábavu postaráno ve škole a v organizacích Národní fronty, které pro nás organizovaly zdarma zájmové kroužky. Byla tu i pionýrská organizace a Československý svaz mládeže. Nikdo z nás se nenudil. Nikomu se po návratu ze školy nechtělo zdržovat se doma, mezi čtyřmi stěnami, a pokud ano, pak jenom s knížkou z místní knihovny. Korunu, dvě, stálo každé sobotní odpoledne kino, pár desetníků k tomu limonáda… Co víc si přát?

Rodiče na tom nebyli o nic hůř. Naprostá většina našich maminek nepracovala v továrnách, v úřadech. Byla prostě doma a starala se o tátu, o nás děti, o zahradu, drůbež, králíky, často o rodiče, případně o další příbuzné, kteří s námi bydleli. Bylo nás tolik, že jsme se obvykle nevešli k jednomu jídelnímu stolu. Později večer jsme se sešli u zpráv československé televize, chlapi si zašli na pivo.

Nezapomenu na to, jak jsme my děti chodily dříve spát, ale usnuly jsme často až po mnohé intervenci dospělých. To jsme si povídaly, řehtaly se, házely po sobě polštáře a vyprávěly strašidelné příběhy. Ve škole si nás často pletli, srovnávali se staršími sourozenci, dávali za příklad ty úspěšnější. Když bylo třeba, pohlídala nás sousedka, starší děti pohlídaly mladší.

Nemohu říct, že počet dětí v rodinách rozhodoval o jejich úspěšnosti v zařazení do společnosti, spíš naopak. Lepší podporovali slabší, výběr ke studiu byl zodpovědnější a kvalitnější. Platí to stále, sourozenecké vztahy jsou často dnes jednou z mála přetrvávajících vazeb v rodinách uspěchaných neuralgických osob s vysokoškolským diplomem ve městech, jako na vesnicích. Mohutné budovy škol dominující celé oblasti Sudet, českého pohraničí, jsou dnes poloprázdné. Není žactva, které by naplnilo jednotlivé školní třídy.

Do první třídy si nezapomeň vzít přezůvky


Rok 1953 nebyl jen rokem skonu Stalina, Gottwalda, měnové reformy, ale bylo i osm let od konce druhé světové války a rokem dětí narozených zhruba rok po válce, které začaly chodit do národní školy.

Rok 1953 – září. Tehdy jsem začal chodit do školy na vesnici i já. Chodilo nás do první třídy třicet dětí. V tom bylo i několik dětí, které opakovaly, které propadly. Třídu učil ředitel školy, jako suverén, s autoritou, na jakou se nezapomíná. S houslemi a rákoskou, kterou nás „hladil“ po dlaních za sebemenší poklesnutí s dovětkem: „Useknu ti ruku u samé pr…e.“ Rodiče nám mnohým pak museli vysvětlovat, že to soudruh řídicí tak nemyslel a ještě nám přidali.

Seděli jsme po třech v archaických lavicích z dubového dřeva, hádám z konce 19. století. Pohodlné bezpečí se zabudovanými kalamáři a odkládacími plochami. Prostě absolutní luxus a relativní pohodlí. V životě už nic podobného neuvidím. Co bylo z kovu, byla přenádherná litina, dřevo palcová dubina. Kde, kde asi tato mistrovská díla skončila? Ve škole byla umyvadla v každé třídě i velká litinová kamna. Tak, jako vždy, tři plné uhláky, z nichž školnice o přestávkách přikládala. Na chodbě visel lodní zvon. Jehož hlas začínal a končil školní hodinu.

Chlapecká toaleta byly ještě hodně postaru. Zeď natřená dehtem před žlábkem a před ním my, kluci, v soutěži, kdo po ní vyčůrá nejvýš, až po okýnko. Na chodbách obrazy spisovatelů, zasklený text Jana Ámose Komenského: Šetřit se dá i z mála, jen začni a vytrvej“.

Nikdo z naši rodičů nebyl Onassis a tak se naše oblečení podobalo jako vejce vejci. Stejné to bylo s botami, školními taškami i pomůckami. Zájmové kroužky byly zadarmo. Kdo chtěl mohl do pionýra, k mladým hasičům. Hráli jsme divadlo, kdo chtěl mohl k fotbalistům, do tělocvičny nacvičovat na spartakiádu. Na obědy jsme chodili do mateřské školky. Hodně jsme četli, jak knížky ze školní knihovny, tak z obecní. Naproti škole se chodilo do místního kina za pár korun na dětské filmy. Sušilo se kdeco, od podbělu po kontryhel, žaludy a kaštany. Do Liberce jsme jezdili do starého bazénu učit se plavat. Ve škole pravidelně vystupoval kouzelník a jezdil sem prodavač knih pro děti a mládež. Později, když už jsme se učili ruštinu, brali jsme si od učitelů adresy ruských dětí a psali jsme si s nimi. Naše škola nám dala nejen dar čtení, ale i psaní a počtů, ale i pocit, že vesnice není jen plná starých lidí, s podivem i starých Němců, kteří nemuseli do odsunu, ale i nás mladých. Velmi brzo po válce se zde vytvořila i organizace Československého svazu mládeže, hrálo se divadlo i velmi dobrý fotbal,. Asi už nikdy nebude překonán počet žáků machnínské školy. Sám jsem jednou nesl ze školy hlášení na národní výbor: 1. – 5. třída, v každé třídě 30 dětí, celkem v pěti třídách 150 dětí...