neděle 31. července 2016
Dopisní obálka aneb, kam se hrne svět...
Jsem už takový, nic nevyhodím. Víc jak 60 let se dívám kolem sebe a vnímám věci, jejichž podoba se mi často mění před očima. Poštovní obálky... Ty první jsem dostal už v předškolním věku. Byly na nich krásné poštovní známky a děda ze mne tímto laciným trikem chtěl udělat sběratele známek - filatelistu. Podařilo se mu to. Musím se přiznat, že to byly obálky FDC, prvního dne vydání, určené výhradně pro sběratele známek.
Můj začátek byl skromný, ale už během několika let jsem vlastnil obálky z dopisů, které byly ojedinělé: proděravělé, dezinfikované proti nemocem, ohořelé, složené do podoby malého trojúhelníku – to byla válečná pošta sovětských vojáků. Poštovní obálky mohou být prazvláštní. Do některých se vejde sotva vizitka, jiné velké. Opravdu velké mají v mé sbírce razítko: Dopraveno vzducholodí – Zepellinem.
V šedesátých letech k nám přijížděli pracovat do továren první mladí Vietnamci. Tak tomu bylo i v Liberci „Lipu“. Oslovil jsem pár děvčat a ty mi začaly hrnout obálky s exotickými známkami. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že obálky často už byly jednou použity, pak obráceny naruby k novému použití. To je skutečně recyklace, která hovoří o nouzi, která v té době v severním Vietnamu byla.
Viděl jsem obálky psané významným osobnostem, obálky pomalované jak indiánský totem, polepené z obou stran známkami z doby obrovské poválečné inflace v Německu. Obálky s nevídanými ochrannými prvky proti otevření nepovolanou osobou, obálky z těch nejhroznějších vyhlazovacích táborů v Polsku z období II. světové války. Obálky, jejichž adresy psaly děti domů z pionýrských táborů tak velikými písmeny, že jim přední strany obálky nestačily a pokračovaly na opačné straně. Psané na lodích vystěhovalci do Ameriky, v záhlaví modře zbarvené obálky je uvedeno jméno lodi, společnosti, která počátkem století dopravila přes Atlantik statisíce Evropanů do Nového světa.
Smutné jsou v našich sbírkách obálky z katastrof požárů, zemětřesení, povodní, válečných konfliktů. Jsou ohořelé, pomačkané, prošlé vodou. Vypovídají o tragédiích, kterých byly svědky. V mé sbírce mají své místo obálky, které byly na palubách kosmických lodí podepsané kosmonauty, dopravené holubí poštou, historickým dostavníkem, vrtulníkem, letadlem, raketou, dostavníkovou poštou. Kuriozitou jsou dnešní netradiční rozměry reklamních obálek s informacemi o zaručených výhrách obrovských finančních částek. Obálky firemní, s barevnou ořízkou, s předtištěnou známkou, které se nevejdou do poštovních schránek.
Poštovnímu stylu jako by už současný svět nepřál. Je drahý, relativně pomalý a vedle současných moderních technologií, SMS, skypování neobstojí. Jsem ale přesvědčen, že úžasný pocit napětí, který zažíváme při otevírání poštovní obálky není možno nahradit ničím jiným. Věřím v její budoucnost. Věřím, že pošta se jednou vrátí k onomu romantickému doručování zpráv prostřednictvím tradičních obálek, dostavníků a postilionů troubících, že jede pošta.
středa 27. července 2016
Karolina Světlá - ,,V gorach Ještěda“
Před padesáti léty v
leningradském nakladatelství Chudožestvennaja literatura (umělecká literatura)
skupina překladatelů přeložila a připravila do tisku výbor z díla Karolíny
Světlé, autorky tak blízké našemu libereckému kraji. „V gorach Ještěda“ na více
než 500 stranách knížka seznámila ruské čtenáře s romány Frantina, Vesnický
román a s povídkami Lesní panna, Skalák, Lamač a jeho dcera, Námluvy a Hubička.
V úhledné, plátěné vazbě se prodávala za rubl a 4 kopějky, což pro nás,
turisty, bylo asi 14 korun československých. Na pultech obchodě se objevila v
neuvěřitelném počtu 100 000 kusů.
V rozsáhlém úvodu byli čtenáři zasvěceně seznámeni s životními osudy
Karoliny Světlé, především s jejím podílem na úsilí za rovnoprávnost žen.
Překladatelé si dali práci v úvodu
knížky seznámit čtenáře i se sociálními poměry na Českodubsku, s rozvojem
textilního průmyslu v Českém Dubu, v Liberci a v Hodkovicích nad Mohelkou.
Proč se vracím k tomuto
kulturnímu počinu po téměř 50 lety od vydání? České kulturní dědictví je dnes
odsunuto v editorských plánech současných nakladatelstvích kamsi dozadu, do
nevolitelné oblasti, kdy se počítá s tím, že prakticky už nikdy nevyjde. A pak
se vám dostane při reorganizaci domácí knihovny do rukou knížka, kterou jste si
kdysi zakoupili v cizině a která Vám připomene dluh, který máme vůči vlastní kultuře,
vůči autorům, jako je Božena Němcová, Jan Neruda, Svatopluk Čech, Julius Zeyer
a další.
Vzpomínám si, jak jsme před
téměř 50 lety hledali na pultech knihkupectví v Moskvě, Leningradě, Bulata
Okudžavu, Vladimíra Vysockého, Jevgenije Jevtušenka, Ilji Erenburga (vzpomínky)
a vedle nich americké autory, např. Williama Saroyana, a jak „blahodárně“ na nás působilo vidět tam
české autory - Haška, Pujmanovou, Olbrachta a právě i knížku Karoliny Světlé o
našem kraji V górach Ještěda“.
Jsem přesvědčen, že právě
regionální literatura, zabývající se životem hrdinů určité oblasti je vlastně
protiváhou oněm snahám EU o unifikaci, stejnou délkou okurek a podobných
hloupostí, kdy posílení identity je
zrovna tak důležité, ne-li důležitější, než cokoli jiného evropského. Víc
našeho, na úkor „světovosti“, kdy odklon od regionálních dějin je pravděpodobně
i příčinou tak slabého cítění mládeže s dějinnými událostmi, národními svátky,
vztahem k české literatuře 19.století.
Tehdy jsme si z Ruska odváželi k
údivu domácích ruských čtenářů mnohé knihy českých autorů, jako suvenýr –
tištěné české knihy v azbuce. Byl to krásný pocit vidět, že i jinde se čtou a
vycházejí v úžasných počtech. Nevím, jak je tomu dneska, ale doma se příliš
klasika nečte. Světová a ani ta naše. Není mým cílem někoho přemlouvat, aby
četl, co nechce. Mou snahou je říci, že knížka je úžasnou zbraní hromadného
ničení všeho toho lenošení ducha, které přináší televize, internet a „chytré“
telefony.
Pokud to bude česká knížka i
místního regionálního autora, pak je to vlastně literatura faktu,
kontrolovatelná čtenáři na každé stránce, vtahující čtenáře do děje, do
reality, kterou zná, které jsou mu blízké.
Evropa ztrácí klid - červenec r. 2016
Když jsem byl před 50 lety
vojákem základní prezenční služby, měl jsem před sebou 2 roky v zeleném a
ubytování v kasárnách. Moji velitelé byli z části veteráni druhé světové války,
z části příslušníci našich vojsk na západní frontě, Svobodovci z východu. S
podivem tu byli i Vládní vojáci, kteří sloužili ještě za protektorátu
Hitlerovi, účastníci Slovenského národního povstání, vojáci Slovenského státu,
kteří odmítli poslušnost nacistům, mladí důstojníci, co absolvovali důstojnickou
školy už v socialistickém Československu. Ti všichni nám veleli, ti všichni v
té době tvořili Československou lidovou armádu, jejíž vrchním velitelem byl prezident
republiky.
Bylo dvacet let po válce a byl
mír. Staří kozáci vzpomínali na válku, mladí mluvili o tom, že není kde se
proslavit. Náhle bylo málo hrdinů. Konflikty jako Maďarsko 1956, Berlínská zeď a
rakety na Kubě sice mobilizovaly, ale mír se podařilo udržet. Země třetího
světa zvyšovaly svůj význam a státy jako Jugoslávie, Indie, Čína, Indonésie
a Arabské státy se toho dožadovaly velmi hlasitě.
Národnostní uvědomění černého
kontinentu, arabských států Blízkého východu přimělo západní velmoci k
politice, která záhy vyústila v podporu nacionálních režimů. Mladí důstojníci
těchto zemí za podpory USA, a především náboženských vůdců svých zemí osnovali
změny režimů, růst nacionalismu vedoucí k nenávisti k Židům, křesťanům, všemu,
co nepochází od proroka Mohameda. To postupně vedlo ke změnám v demografickém rozložení sil
prosperujících států Evropy. Na úkor zákonů hostitelských zemí se současní
emigranti s druhou a třetí generací těch prvních stali skutečnou hrozbou demokratickým státům
Evropy. Především těm, které se podílejí na boji s „Islámským státem“.
Nestandardní chování mohamedánů
vůči hostitelům vede v současné době ke konfliktu mezi zastánci multikulturního
porozumění a těmi občany Evropy, kteří vidí v invazi ohrožení národní
existence, strach z násilností na židech, křesťanech i nevěřících.
To vyvolává extremismus u části obyvatel,
kteří nejsou spokojeni s řešením, s migrační politikou, kterou realizují
jednotlivé vlády zemí Evropy včetně té naší. Pokud se nepodaří koordinovat boj
s islámským extremismem, může to v tom horším případě vést až k občanské válce
v Evropě, kde takový konflikt nepamatujeme už víc jak 70 let. Pokud do toho
nepočítáme válku na Balkánu.
pondělí 25. července 2016
Domácí lékárnička
Máme
ji doma všichni. My máme ještě tu starou malou almárku, co se věšela na zeď a
zamykala na klíček. Co v ní bylo po předchozích majitelích vyhodilo se do nitra
suchého WC nebo se spálilo v kamnech. I
tak něco zůstalo a používá se dodnes - pinzeta, nůžky. Dokoupil se octan
hlinitý, jód, vata, sirky, malá svíčka, obinadlo, černé uhlí, leukoplast, jedlá
soda, aspirin, spínací špendlíky.
Tak
bohatě vybavenou lékárničku měl asi málokdo. Maminka si potrpěla na
profesionalitu. Její maminka, moje babička si lékárničku představovala zase
úplně jinak. Za okny pěstovala mořskou cibuli - ta léčila 99% nemocí. Zbytek
léčiv visel v plátěných pytlíčcích na provázcích, v patře pod půdou. Listí
břízy, květ lípy, podběl, kontryhel, pampeliška... Do lékárničky jsem ukládal
nedobrané léčivé preparáty, skleničky, kde ještě něco zůstalo. Nemá se to, ale
matce přišlo nehospodárné vyhodit to, co
jí pomohlo.
Nějaký
čas uběhl a lékárnička na zdi přešla pod mou výhradní správu a mé hospodaření. Odešla
,,Alpa“, ,,valerianské kapky“, Gutalax, začaly se hromadit dózy od vitamínů,
minerálů... Začal jsem si všímat příbalových letáčků. Byly stále delší a delší.
Samotné krabičky dostávaly tvar malých čokolád, žvýkaček, bonbonů. O co víc
byly krabičky barevnější, o to víc byly příbalové letáky při čtení zajímavější
a burcující. Dalo se z nich vyčíst všechno.
Všechno?
Mám cukrovku. To podstatné? Nesmím žádný medikament, žádný nezaručuje, že
přežiju. Tak či onak, žádný na plnou pusu neřekne – polkni a čekej. A čekej, říkám
svému psíkovi. Ten ihned pochopí, co se od něj čeká, že páníček nemá čisté
svědomí. A jak bych mohl mít? Chtít po psovi, aby si cosi vzal a čekal jestli
ho to neskolí.
Úžasné
je rovněž vědět, že pokud se u vás po požití objeví anafylaktická reakce, pak je
váš organismus blízko kolapsu. Nepříjemné mohou být i boláky od úst, očí až po
pohlavní orgány. Určitě vám odlehne, když se dozvíte, že dotyčný lék může
zvyšovat riziko srdečního infarktu, nebo cévní mozkové příhody...
Na
závěr povzbuzujícího příbalového letáčku stojí informace, že léčivý přípravek
(xxx!) který držíme v ruce, je v členských státech EHP registrován pod 27
jmény. Což opět vzbuzuje pocit nedůvěry. Acylpyrin, má desítky let jedno jméno
vzbuzující důvěru, nemá potřebu se za každým kopcem jmenovat jinak, maximálně
velmi podobně - aspirin.
Suma
sumárum. Léky jsou byznys jako každý jiný. Jejich koupí a vložením do
lékárničky se zapojujeme do ,,sportu“, kterému nejde už dávno o čistotu, amatérismus,
zdraví, krásu a svět bez válek. Ano i z léků je byznys a z lékárničky trezor k
uchovávání střelného prachu, hrabivosti výrobců a prodejců, která nemá zábrany.
Domácí
léčiva v květináči - mořská cibule, v sáčcích nasušené byliny, med, větrání
pokoje, pohyb, nepřejídání se, nekouření, abstinence… Všechno se musí vejít do
lékárničky přidělané doma ke zdi. Kdeže jsou loňské sněhy a programová prohlášení?
Nechť se plní domácí lékárnička zcela novým byznysem, zcela odlišným způsobem
léčení, než jaký jsme znali!
čtvrtek 21. července 2016
Každé ráno je tady báječně
Letní byt. To nebyl jen tak
ledajaký výmysl. Já si ho užívám už druhý – třetí rok a jsem zaujatý. Je to
krásný pocit, ráno a večer neopakovatelný. Ráno si sednu za domem do křesla z
umělého proutí, zavřu oči a poslouchám. Co všechno slyším, vypovědět neumím. Vzduch
stojí, ani se nehne a na dvorku kvete třešeň.
Velcí ptáci si nade mnou jen tak
plachtí, menší v kruzích si něco povídají, níž jsou ti, co krmí a stále
přilétají a odlétají. V údolí houká vlak, ale vidět není. Za plotem voní rosou
posečená tráva, slunce pomalu stoupá a z louky se ozývá hlas těch, co se právě
probudili. Srneček, co je sám, chodí ráno, jako večer kolem plotu a dává pozor,
co dělá náš pes. Tomu se chce stále spát a prosí nebudit, teď ještě ne. Nikam nepůjde.
Na obloze posílá výpravčí oblaka
na všechny strany tak rychle, že se nestačím orientovat, co který komu kam
veze. Připadám si jako na vlakovém terminálu v Neapoli. Odtamtud jsem jednou
kamsi cestoval s posvátnou hrůzou, že se tu stoprocentně ztratím.
Tam, kde sedím a zavřu oči, je
to kouzelný, přírodní ráj v zelené džungli.
Ale ten klid. Pohoda, až je to k nevíře. Klid jako v kostele, a když zafouká
vítr větve se rozpaží, jak ženské ruce na
ulici. A večer, to jen obrátím partituru a poslouchám noční sovy, sýčky a
chrousty, sleduji červánky a bizarní mraky. Dočista všechno jsem viděl na
obloze a nyní si čekám, abych tu byl, až se obloha pokryje zas něčím novým, krásným
jak rajčí pera.
Viděl jsem spoustu obrazů a
filmů, četl romány, a přesto tady sedím jako v kině na premiéře, jako bych
otevřel dětské leporelo, plné snů. Co stránka, to kouzlo pestrých sklíček ve
staré troubeli z papíru. Co pohyb proti světlu, to jiná sekvence, změna barev a vidíš spektrum jiného světa,
jiného než včera a předvčerejškem.
Nemohu se zvednout, něco mě drží v téhle poloze, ze které mi nic není cizí.
Sedím a dívám se. Tam o kousek
dál slyším děti z koupaliště. Jsou prázdniny a svět je celý do žhava. Tam někde
stále, ještě od včerejška leží pes. Chce se mu spát. Sluníčko právě vyhnalo z
oblohy velký modrý měsíc, který pomalu stoupá k horizontu. Dnes bude opět
vedro. V noci se nedá spát. Škoda, že tohle všechno bude trvat jenom krátký
čas.
Díky letnímu bytu je tu báječná
dovolená. Je to víc, než o letním bytu. Je to o tom, že bydlení tady je za
odměnu pro ty, co mají oči na koukání a srdce
na dlani. Pro oblohu plnou krás. Pro toho, koho kdo mě má rád. Já mám
rád Janu.
Bába Čtvrtečková, vzpomínka na Machnín
Když jsme se z bývalé hospody
„Nordlichtu“ stěhovali o dva domy dál k Fořtům docela jsme si polepšili. Prádelna
ve dvoře, suché WC, na druhé straně slušní domácí, žádné rozepře, dva kluci v
mém věku. Kolem bylo mých vrstevníků spousta, vždyť nás v jedné třídě vždy bylo
kolem třiceti. Nebylo koutku v obci, kde bychom nehráli fotbal a nedělali
klukoviny.
Televize počátkem 50. let
nebyla, a tak naše aktivity zahrnovaly knihovnu, místní kino v sále restaurace
Zelený strom, fotbal a vše, kam se dalo vlézt a bylo co prozkoumat. Nejbližší
plácek byl vedle hřbitova při hlavní cestě kolem kostela do Chrastavy přímo nad
„Nordlichtem“, kde jsme bydleli ještě před dvěma lety. Pokaždé jsem se tam
podíval.
Kopl jsem do mičudy. Letěla
vysoko nad kamárády přes cestu, rovnou pod břeh do mrkve a cibule paní
Čtvrtečkové, která bydlela po nás v „Nordlichtu“. Nevím, jak se takové dámy
přemisťují, ale byla u mičudy, jako ta japonská půjčka v televizně reklamě -
natotata. A hned křičela, že to byl jistě ten židák, co jí dělá příkoří a ničí
mrkev a cibuli. Nic moc statečně na mých 8 let jsem se přiznal tomu uřvanému
Hitlerovi, že ať se nezlobí, že jsem se překop a že už to neudělám. Načež ona
to srovnala, co že může čekat od Žida, byť útlého mládí, že jsme všichni stejní
a proč jsme se vraceli. Vrátila nám mičudu a to se cenilo, neboť, když mluvila
o Židech já a spousta kluků jsme mysleli, že to fakt požene až führerovi.
Tenhle fotbalový incident se zřejmě dotkl mých kamarádů, protože večer k nám
přišlo asi pět nebo šest sousedů a v kuchyni se něco řešilo. To něco bylo, co
se dotklo i dospělých, rodičů kluků. Tátu a mámu zastavovali ještě i na ulici a
něco jim vážně říkali. V knihovně mě knihovník pan Kurka hladil dlouho na hlavě
a dostal jsem i větší porci oběda ve školce, kam jsme chodili na oběd. Máma se
dlouho nevracela z nákupu, protože kdejaká machnínská i Němka, co nemusela do
odsunu, se jí za tu paní z „Nordlichtu“ omlouvala.
Dlouho, dlouho potom mi žádný
spolužák neřekl to hanlivé slovo, které mi bylo přitom tak blízké – židák, Žid.
Pro tohle slovo v občanském průkazu šla za války do plynových komor spousta
mých nejbližších.
Mám Machnín rád, na jeho lidi
rád vzpomínám. Strávil jsem v něm útlé dětství, školní léta, první lásky, boje
kluků, fotbal, přečetl vše, kam jsem dosáhl v místní knihovně, chodil v sobotu
odpoledne do kina, fandit Jiskře Machnín, na brigády k zušlechťování obce. V
létě i v noci na místní koupaliště, na houby i na borůvky.
Paní Čtvrtečková dlouho v
Machníně nepobyla. Jen co sklidila mrkev a cibuli, sbalila kufry a odstěhovala
se. Nordlicht žije dál, a když jedu přes Machnín vzpomenu si a v duchu dávám
gól do branky, která je plná mých kamarádů, kteří nechtějí, aby míč letěl dolů
přes silnici do mrkve a do cibule, co patřila té staré čarodějnici. Díky
Machníňáci. Máte moc hezkou, příměstskou vesnici.
neděle 17. července 2016
Potřebuji poradit – dělám věci dobře?
Jak
to děláte, když chcete psovi něco urgentního sdělit? Mám s tím problém. V
dávném šerosvitu mého útlého mládí jsem vzrušením tak trochu koktal. Otec to
řešil zcela nekorektně záhlavkem, po kterém se mi ještě za dvě hodiny točila
hlava. Dá se říci, že v jeho přítomnosti jsem nekoktal už nikdy. Pak přišel do
rodiny bratr, pes, manželka, rozvod, ubytovna pro nemajetné.
Pokaždé,
když jsem si na změnu stavu začal zvykat přišel zvrat a já se začal opakovat,
ráčkovat, rudnout na krku, ztrácet schopnost komunikovat. Po všech životních
již zmíněných peripetiích jsem se překvapivě dožil stabilního důchodu. Oslavou
mi byla mela, jakési mecheche, ze kterého jsem si domů odnesl, opět překvapivě,
baj voko tříletého psa z blízkého útulku. Pohlaví byl neurčitého, kastrát, načež
jsem nabyl dojmu, že zpěv bude zdrojem
radosti mého stáří, našich příštích společných chvil. V následných dnech jsem
jej odvšivil, odčervil a zbavil iluzí, že nic není zadarmo. Něco jsem mu musel
říct dvojmo i trojmo, což v dané situaci přijímal jako snahu zalíbit se.
Později jsem se vrátil nechtěně i k dětskému přeříkávání, na které pes reagoval
jako můj otec. Snažil se mi vnutit vůli, bůhví od koho odkoukanou. Navíc mě na
veřejnosti nerespektoval a nevzbuzovat soucit.
Můj
pes maje nelidské schopnosti nechápat mé povely, později spíš prosby, snahu si
hrát, mě v lepším případě opět přivede na ubytovnu, do startovacího bytu. Jsem znovu
úžasně tolerantní člověk, co zadrhává. Otec, člověk s onou zázračnou rukou, už
není a na prášky já moc nejsem. Pes to obrátil a hnán touhou vše mi vysvětlit
jen jednou, neztrácel čas. Povětšinou jen zavrčel, někde dole v krku zachrčel.
A já, já se vrátil do let, kdy mi otec dal vědět, že je na příjmu, a že příště
to bude dlaň, co mi rozčeše vlasy na hlavě.
Pes
nabyl dojmu, že pokud si nechci hrát, tak to je přechodný stav, o kterém není
dobré diskutovat, neboť stačí vyslat mým směrem varující pohled. Pokud jsem
spěchal na WC nalezl jsem psa v poloze před porcelánovou mísou. Nic nepomohlo. Uzenina,
rybí salát, kolínka s vajíčkem a párkem. Až jednou si návštěva s nevšimla a pes
v domnění, že se mu zas něco povedlo zjistil, že má mokrý kožich nevábné barvy.
Dohodli
jsme se, že se vrátí do útulku a pomlčí o mých pokusech nad ním zvítězit. Co
změnilo náš společný osud? Usnul jsem, a že prý ze spaní mluvím. Co jsme si
řekli nevím. Náš vztah se změnil. On leží a já při spaní i sedím. Je to prý
román na pokračování. Má nová paní si do vztahu přinesla kočku a pes to ještě
neví. Něco se chystá. Potřebuji poradit…
pátek 15. července 2016
O ilustracích mé nové knihy Čarověník, věnované dětem Sudet
Co
pro nás znamená počítač a všechno co umí,
to pro naše dědy byla fotografie. Ne kabinetka, to se mohl děda dívat rovnou do
zrcadla, anebo do kaluže stojaté vody. Jde mi o obrázek z rušného děje, něco
jako pohled otevřeným oknem do rušného světa. V Liberci visí na radnici v jedné
místnosti hned vedle kanceláře primátora velký obraz – předání klíčů od města
Bredy jedněmi, těm druhým, vítězným. Obraz je to úchvatný, jako z velké celoplošné
televizní obrazovky. Potřeboval by vyčistit. Ale to není, o čem chci s vámi hovořit.
Dopsal
jsem knížku příběhů a v říjnu tohoto roku ji budou moci čtenáři číst. Jmenuje
se Čarověník a je věnována dětem Sudet a doufám, že vedle ilustrací ani textem
nebudou čtenáři zklamaní příběhy všedními i nevšedními. O tom, u čeho jsem byl,
o čem mi někdo vyprávěl, o zvířatech, strojích, o době, kterou známe z novin posledního půlstoletí. A tady bych se
rád obhájil dřív, než vznesete obvinění. Jde o ilustrace k textu, o doprovod,
který by měl navodit správnou atmosféru příbéhů. Množství fotografií doprovází povídání o době podobné té na obrazu
v liberecké radnici. Mluví o válce, o
slávě i ponížení, o konfliktu, o tom, co následovalo.
Mnohé
ilustrace zobrazují to, co už současní lidé ani nepamatují. Zapomněli? Ne. V
tom, v čem žijeme, pamatovat si tak mnoho, je skoro zázrak. Školní fotka z
autorovy první třídy, rok 1953/4. Město bez aut, klidné, bezkonfliktní, blízký
zámek Lemberk, rybník, usedlosti kolem, pramen zázračné vody. Spočítá někdo ten
dav rádiovek, klobouků, šátků a čepic na hlavách manifestantů před libereckou
radnicí? Další snímek části Liberce, které se říkalo „Bída“. Co vím od svého
táty, tak ano. Byla tam.
Otec
prodával v obchodě. I ta fotka z obchodu je o sortimentu a o čase. A jak moc,
nebo málo se lišily Vánoce tenkrát od těch dnešních! Je jedno, jestli byly u
Stachů ve Lvové, nebo dnes v Jablonném v Podještědí u Hájků. Partie ze
zastrčených částí města. Prodejna klobouků. Výlety za krásou okolního světa s
kamerou, na motorce, autobusem, do spřátelených teplých krajin.
Nové
auto, staré auto, to už je vášeň, žádná nutnost, jako dnes, kdy autem jet
městem ve špičce je trest. Krajské město, Ještěd, ZOO, botanická zahrada,
brigády, 1.máj, spartakiády, LVT, domy, krásné domy, co už nestojí.
Přátelé,
budu se moc těšit, pokud se v mé knížce najdete. Žádné sci-fi. Je přeci o nás i
o těch, co tu už nejsou, ale byli a zkrášlili tenhle kraj. Vysadili v něm
stromy, zaseli a sklízeli, vedli své děti do školy, marodili, zemřeli. Žijeme
jejich odkazy, vzpomínáme a předáváme, co jsme se od nich naučili. A o tom by
měla být knížka ,,Čarověník“ její texty i mnohé obrázky. Je věnována dětem
Sudet.
Slintavka a kulhavka
Jak
jste na tom vy se slintavkou a kulhavkou? Já tedy dobře. ,,Pokaždé mu to říkám
a on je snad úplně hluchej!“ To byla moje maminka a ten hluchej, co není
hluchej, to jsem já. Do školy ještě nechodím. O to víc mě zaujal poslední politický
proces s nepřáteli národa. Ani pětník bych nevsadil na Židy. Pokud bude málo
vody ve studních, na Vánoce malí kapři a mokrý sníh, budou za tím oni.
Následuje
mohutné trhnutí mou rukou. Šedobílá kaše se mi rozstříkla pod nohama, bláto mám
až pod bradou: ,,Ježíši Kriste!“, běduje maminka už podstatně tišeji, zmítá
mnou nizounkou ohrádkou s hustou kaší, snad z vápna a říká: ,,Jednou tam
zůstaneš a můžeš si tam i sednout.“
Stojíme
před smíšeným zbožím v naší vesnici. I tady, naproti Táborským, nedávno místní
svazáci instalovali pouliční rozhlas a ten od té doby vyhrává revoluční písně a
upozornění právě i na ty ohrádky plné vodokaše zamezující nebohým chovatelům
přenos infekce, jak říkají reakcionáři „z krávy na krávu“. Tak si v té kaši
pokaždé zadupu a zakřepčím. Pokaždé tím sice přivádím matku k šílenství, ale
zároveň od vrat našich domů odháním slintavku a kulhavku...
To
je tak. Mám jednu babičku Němku a ty berou všechno ukrutně vážně. Další babičku
mám Češku a ta si zase ráda čte
Švejka... Mám i třetí babičku. Ta je Židovka, přežila šoa a tudíž mě nechá dělat všechno. Jo, když třešně toho
roku zrály, tak se děly věci! Nadobro (to sotva) a navždy (s jistotou) mizeli
ze světa slavní a krutí vládci naši a ruští. Doma všichni potichu říkali – bude
líp. Hlasitěji to říkal soused, pan Martinec tak, že to slyšel kdekdo, a i někdo,
kdo to slyšet neměl. Pana Martince zavřeli a já se začal vyhýbat té
kulhavko-slintákové pasti. Maminka se otáčela a sousedkám tvrdila, že jsem malý
a že z toho ještě nemám rozum. Popravdě, přestal jsem pít mléko a už jsem se
jej do mé sedmdesátky nenapil...
Svět
se nezbláznil. Začaly se mi líbit holky. Tenkrát se nosily copy. Psali jsme inkoustem, do kterého se
namáčela pera a konečky copů holek, co
seděly před námi. Tresty se udělovaly exemplární a na stupínku před celou
třídou... Rákoskou přes dlaně. Bylo to svižné, probouzelo z nudy a hrdiny byli
ti, co necukli a nebrečeli. Třída uznávala hodnoty vlčí smečky. Slabé
vylučovala, ti propadli o třídu níž, a k nám zase propadli ti ze tříd vyšších.
Bylo to často milé bouřlivé vítání „slabších“ sourozenců z rodin, kde nedbali na kvalitu populace a
přibývalo stále stejných tváří a příjmení.
To
už jsem vyžadoval od maminky vyžehlený pionýrský šátek a poslouchal v rádiu, co
se děje ve světě za špatnosti. Rozhořčen jsem byl spolu s čínskými pracujícími,
provokačními přelety letadel USA nad jejich územím. Fascinovalo mě číslo čínského
vážného varování, které se v té době pohybovalo okolo 829 a dále pokračovalo.
Léta
běžela, přijely ruské tanky a nám, vojínům dvouleté základní služby, zapečetili
samopaly. Asi to tak bylo lepší. Uběhlo dvacet let, a pak vám někdo řekne,
abyste si zažádal o důchod. Držím se. Politice už vůbec nerozumím, máme psa a
ten mi nahradí, co mi schází. Stačí, když se před ním objevím s plným hrncem, nebo
se sáčkem s piškoty.
pátek 8. července 2016
Jen na okraj
Ani tušení jsem neměl, kolik mých
přátel, známých i neznámých lidí z mého okolí, čtenářů mých knížek za mnou
přišlo, aby se mi svěřilo, že našli ve svých předcích příbuzné židovského
původu. Tak, jako by to dříve tajili, dnes přicházejí a chlubí se pradědečkem,
pratetou, o kterých neměli dřív ani potuchy. Ptají se a mají zájem dozvědět se
co nejvíc o židovské kultuře, naší synagoze, o svátcích, které se prý zas tolik
neliší od těch křesťanských.
Pro ně, ale i pro vás, kterým není
lhostejný běh okolního světa, přikládám v rámci příběhů obyčejných lidí pár
slov o židovských svátcích, které se slaví v synagogách, nebo v rodinách vašich
sousedů ve vaší ulici.
Tu
bi-švat - Nový rok stromů. V době tohoto svátku rozkvétají v Izraeli ovocné
stromy a stalo se novodobým zvykem o tomto svátku strom vysadit nebo na jeho
vysazení finančně přispět a tak přispět ke kultivaci izraelské přírody. Pěkný
zvyk i svátek, nemyslíte?
Purim. Slaví se jako
připomínka záchrany Židů žijících v Perské říši v době po zničení prvního jeruzalémského chrámu
Babyloňany. Je to nejveselejší židovský svátek.
Pesach. Osmidenní národní
svátek připomínající odchod z Egypta a darování Tóry. Pro tento svátek je
typické podávání nekynutého chleba maca (macesy).
Jom hašoa. Den vzpomínky na
oběti holocaustu včetně dětí… Co ty všechno mohly světu přinést! Jeden den vyhrazený pro 6 000 000 lidí. Tak
málo…
Den Jeruzaléma. Mladší
národní svátek vztažený k roku 1967, připomínající sjednocení Jeruzaléma v
průběhu Šestidenní války.
Šavuot. Svátek slavící
darování Tóry, bývá také nazýván Svátek týdnů i Svátek žní.
Roš hašana. Nový rok. S
novoroční hostinou jsou tradičně spojeny i některé pokrmy. Nejznámějším asi je
jablko namočené do medu na znamení sladkého počínajícího roku.
Jom kipur. V židovském
kalendáři nejvýznamnější den, Den smíření, Den odpouštění hříchů, Den přísného
půstu. V Izraeli ustává veřejný i soukromý život. Nevysílá ani rádio ani
televize. Do ulic smějí vyjíždět jen sanitky pro nutné případy a bezpečnostní
složky.
Sukot. Podzimní Svátek stánků
– stanů je památkou na přebývání Židů ve stanech na poušti po jejich vyjití z
Egypta.
Simchat Tóra. Je to den, v
němž končí roční cyklus čtení z Tóry.
Chanuka. Je osmidenní svátek
připomínající opětovné vysvěcení druhého Chrámu poté, co byl znesvěcen. Chanuka
nebo-li Svátek světel připomíná „zázrak oleje“, kdy podle Talmudu Židé našli po
příchodu do Chrámu pouze jednu nádobu s olejem, který by pro chrámovou menoru
stačil na jeden den, ale zázrakem hořel po osm dní.
Přátelé, milí čtenáři, vy, co máte
zájem o náhled do dějin historie vašich sousedů, které by vám pomohly
orientovat se v této problematice, mohu jen doporučit návštěvu kanceláře
židovské obce kdekoli a nechat se uvést do problematiky, která vás zajímá.
Smrt utopením v Nise dosud nevyřešena
12. dubna 1578 měla manželka majitele grabštejnského panství
Jiřího Mehla ze Střelic ošklivý sen. Ve snu viděla machnínského ovčáka, jak
usekává hlavy drůbeži. Nemám zdání, co milostivá paní v podvečer onoho významného
snu povečeřela, ale muselo to být ochuceno přinejmenším lysohlávkami.
Po probuzení, dá-li se tak nazvat následný stav mysli
urozené paní, se daly do pohybu věci nevídané. Zapřahat a jede se do Machnína.
Vzala sebou dvě dcery. Jména jsou známá – Marii a Uršulu. Jely ztrestat
machnínského ovčáka. Kromě paní se nikomu nechtělo. Počasí nic moc a Nisa byla
po jarním tání zoufale rozvodněná. Dnes bych řekl, že voda se v Machníně
rozlila od svárovské bramborárny přes zahrady u Němečků až po Táborské a dole
po Pfeiferovu továrnu. Jedno obrovské jezero. Většinou to machnínský most
ustojí bez problémů. Tenkrát bylo všechno jinak. Rozjetá dáma, kočár, dcery a
kočí jeli vstříc svému osudu. S dámou nebyla řeč. Manžel služebně v Praze celé
týdny, ona na všechno sama. Doslova.
Most, který je v Machníně očekával, byl dřevěný, konstrukce
chatrná. Koním se rozhodně přes něj nechtělo. Voda burácela, nepěkná podívaná.
Všichni se snažili paní Mehlové další cestu rozmluvit. Nešlo to. Tady by
pomohla svěrací kazajka, nebo nafukovací plovací vesta. Obé však ve výbavě
kočáru scházelo a jak se záhy ukázalo, bylo toho třeba, ale nepředbíhejme.
Všichni prosili za přerušení cesty, nic nepomohlo. Dáma se
mohla zbláznit – pokud se už nestalo. Přes most se muselo. A tak machnínský
most vstupuje mezi mosty slavné: most u Remagenu, přes řeku Kwai, Avignonský,
most v Sarajevu, Karlův most, legendární nádražní lávka ČSD v Liberci a další.
Drama pokračuje, kočí se křižuje, paní z Mehlů ještě stačí vykřiknout: „Ve
jménu ďábla, jeď!“ No a co zbylo panskému kočímu? Jel.
V polovině mostu přišlo to, co by statik předpovídal. V
konstrukci luplo, ve dřevě prasklo a kočár se poroučel do chladných vod.
Tragedie až do doby vražedkyně novorozeňat Mrázkové v Nové Čtvrti v Machníně
nevídaná. Jaké štěstí měl kočí a obě dcery paní Mehlové se nedá ani popsat.
Seděli na kozlíku mimo uzavřený korpus kočáru. Ten voda rozlomila a vtáhla pod
valící se spousty vod, dřeva a větví.
Kočí a mladé dámy se z vody dostali. Utíkali pro pomoc do
panského dvora někde v prostoru Machnínského statku. Kočí se vrátil, údajně
hledat paní. Našel – nenašel? Po obou se země slehla a voda zavřela.
Vyšetřování na Grabštejně nikam nevedlo. Žádný důkaz, stále otevřený,
neuzavřený případ. Bylo něco kriminálního mezi kočím a stále opuštěnou paní
Mehlovou? Láska, nenávist, peníze? Komu
pomohla její smrt? Neměl pan Mehl, vysoký pražský úředník, někoho, koho nechal
v Machníně naříznout sloupky mostu přes Nisu? To se rovněž vyšetřovalo. Stovky
otázek, a purkmistr, fojt, radní ani hejtman z Grabštejna nic nezjistili…
Až půjdete po dnešním moderním mostě v Machníně, zastavte
se. Jen na moment. Řekli byste, co všechno se může stát v tak poklidné vesnici
– promiňte - v liberecké čtvrti Machníně?
Obchody a odchody
Ach,
ty naše Sudety, české Sudety plné Němců. Když se můj tatínek narodil, chtěli se
místní Němci, stát součástí Rakouska, Německa, jen ne nové Československé
republiky. Tak či onak, Beneš a dekrety prezidenta republiky, to později vyřešili
po svém. Jednou a navždy. Teplice, Ústí, Liberec, Česká Lípa, Jablonec nad
Nisou. Už se tu nemluvilo německy. Na úřadech, v obchodech, továrnách a v institucích
jen česky.
Rok
1948 přitvrdil. Německý majetek obhospodařovali národní správci, pořád byly
nutné potravinové a jiné lístky, aby se udrželo legální hospodaření státu,
černý trh i tak prosperoval.
Rok
1953. Rok výměny peněz, měnové reformy. Obchod se uskutečňoval v prostorách,
jako za první republiky a protektorátu. Často v takových špeluňkách, že myši a
jiná havěť tu žila beze strachu po celé generace. Zhruba tak 10 let po druhé
světové válce začaly podniky bytového hospodářství tento majetek řádně
spravovat. Nové dveře, větší okna, střechy... přesto dosavadní obchodní
prostory už nevyhovovaly. Čím dál od města byly horší a horší podmínky, prodejny byly stále ve
stavu, v jakém je republika převzala od
Němců.
Tatínek,
ač byl vyučený tkadlec, zkusil prodávat zeleninu a později potraviny. Skončil v
Pražské ulici v Liberci, v nejprestižnější ulici města, jako vedoucí prodejny
Tuzex. Ta krátkou dobou v Liberci nabízela zboží z dovozu a naše exportní zboží
za valuty, nebo za takzvané tuzexové poukázky převážně v sortimentu potravin.
V
polovině 60. let minulého století se setkal s rodinou rakouských skibobistů,
kteří do města přijeli za sportem. Rozjaření sportovními úspěchy utráceli, a
když zjistili, že pan vedoucí, hovoří líp německy než česky, družba pokračovala
i u nás doma. Přátelství s touto rodinou z městečka St. Pölten trvalo velmi
dlouho. Rodiny se navštěvovaly, a někdy počátkem r. 1968 byl tatínkovi nabídnut
azyl v Rakousku v St. Pöltenu s možností řídit jedno z těch velkých super
obchodních center při dálnici, které dnes známe i z okolí velkých měst i u nás
doma. Naši se tenkrát dlouho rozhodovali. Tátovi bylo 50 let, řeč nebyla
problém a známí jim zprostředkovali i hezké bydlení. A táta? Že si to rozmyslí.
Tatínek
nebyl žádný dobrodruh. Už jednou, v roce 1948, měl všechno připraveno k
vystěhování do Chille. Zařízení tkalcovny, co
poslal napřed lodí, tam asi dodnes na nás čeká. Tehdy, ani o dvacet let
později naši nikam neodjeli. K nám do Čech přijeli Rusové a táta, snad
oprávněně napsal do Rakouska, že těch potřebných emigrantů z Československa
bude víc, ať pomohou jiným. Bál se, ale zůstali jsme doma a víc se o tom
nemluvilo. Asi jsme nebyli připravení a osud nám připravil hezký život i doma mezi
svými. Když nyní chodím za rodiči na hřbitov a vzpomínám na jejich plány, pak
si v duchu říkám, jak je dobře, že zůstali. Nezbohatli jsme a nepoznali cizí
kraje, ale žili jsme spokojeně doma, jako většina našich známých a přátel.
I
u nás se zavřely staré prodejny plné myší a jiné havěti. Vyrostly jiné zajímavé a krásné obchody, z nichž jeden nesl
pečeť tatínkovy dobré práce. Nakonec i my máme na co vzpomínat, neboť u nás, z
práce těch, co neodešli, vyrostl průmysl a obchod země, která mi nezevšedněla,
která má na důchody a která zůstává v mé paměti jako jediná, kde jsem doma.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)