Zámek kontra zámeček

Machnínský zámeček. Chtěl jsem jej vidět a jeden z majitelů, přítel MUDr. Samek mi jej ukázal. Přijeli jsme nezváni a s velkou silou otevřeli vchodové dveře. Přes špinavá okna mohl návštěvník jen tušit, co se skrývá uvnitř. Hrůza, devastace, nic, co by se dalo k něčemu využít.…

Od té doby se událo mnohé. MUDr. Samek zemřel, zámeček přišel o okna, o zbytek kovů, dřeva. Blízcí nepřizpůsobiví jej zbavili identity. Zůstala jen ruina. Dnes není co zachraňovat. Skončili jsme, není co řešit… Na rozdíl od zámku uprostřed Liberce, který má šanci, ale i jemu čas vymezil dobu rozpadu.

Zámek krásou nevyniká, ale je uprostřed města. Co s ním? Zázraky se dějí pouze tam, kde našli sponzora. Někoho, kdo dá městu reprezentativní místnosti, prostor pro charitu, pro seniory, maminky s dětmi, pomoc etnické skupině, sociálně potřebným... Přepusťme okna, dveře, podlahy i stropy libereckého zámku tomu, kdo umí hospodařit a kdo je schopen dostát svým závazkům. Vyhledejme v Čechách, na planetě osobu, která by měla zájem a z nějakého důvodu by chtěla prezentovat vztah k Liberci koupí a darem zámku našemu městu. Předem vylučme islamistu, fašistu, extrémistu a praxi z privatizace majetku po roce 1989.

Najděme člověka, který by svou koupí a zároveň darem prokázal hold tradicím a humanismu, které jsou vlastní lidem uplatňujícím svobodnou vůli a demokratické principy vlády. Při respektu jedněch druhými by tu mohl vzniknout subjekt – něco, jako městečko továrníka Liebiega. Ten, kdo by koupil liberecký zámek, vytvořil by v něm vedle reprezentativních prostor i stálé výstavní plochy toho, co město proslavilo, osobností, kterým vděčíme za jedinečnost, které město získalo již před mnoha lety.

Z bývalé oblastní galerie vytvořme expozici ztraceného textilního průmyslu. To, co město dosud dluží ženám, mužům a tehdy v počátcích i dětem, kteří tkalcovali ku slávě města a okolí pod Ještědem. Poděkování Čechům, Němcům, Polákům, všem národnostem, které zde postavili impérium textilního zboží. Asi to opravdu nepůjde bez investora, který se rozvzpomene na něco, co jej dosud spojuje s městem zchudlým, jako kostelní myš.

Hledejme sponzora. Toho, kdo se nebude stydět za své peníze a vloží je tam odkud i přišly. Rozhoďme sítě a jako v té pohádce o zlaté rybce, spoléhejme se, že rybu chytíme. I tímto způsobem je rovněž možno jít vstříc osudu a budoucnosti města. Neházejme flintu do žita a pokusme se najít někoho, komu ještě srdce neztvrdlo. Liberec by se měl pokusit najít člověka, zdroj, který nám pomůže napravit chyby těch, co prohospodařili náš společný majetek.

 Co dělat, jak sehnat peníze jinak a nekrást nevím. Vím jen jedno. Sám od sebe asi těžko někdo přijde, dá peníze na stůl a řekne: „ Tu máte a berte, nevím co s nimi…“ Žádné město, ani Liberec, nemohlo vyrůst do krásy bez sponzorů, kteří naše město postavili. Nehledejme, proč by to dnes nemělo jít, ale co udělat, aby to šlo.

Jistoty a pohlazení

68. Ještě se třikrát vyspím a bude mi právě tolik let. Je to málo, je to moc? Kdo ví. Mladému to bude připadat jako nepředstavitelná vzdálenost, která dělí jeho věk od mého. Od mého kola zn. Eska a jeho auta Ford. Co můžeme mít společného? Věk vymezuje i schopnosti, naše zkušenosti, skladbu jídla, zvyklosti. Ten, komu je třicet se pohybuje rychleji a má schopnosti, které jsem bezesporu já už ztratil.

Sníme oba dva, ale naše sny jsou od sebe na hory vzdáleny. Máme děti. Ale ani ty už si nejsou v ničem podobné. Moje jsou třicetileté a starší, jeho jsou ti, co chodí školy. Naše ženy jsou rovněž jiné, jedna druhé si nepodobné. Ta moje je už dávno babička, ačkoliv se tomu brání. Je takříkajíc už v letech, ta jeho je ,,mladá paní“ a je něčím pro nás nepoznaným.

Tak, jako třeba starý telefon se sotva může měřit s mobilem, tak naše knihy a encyklopedie sotva budou stačit vyhledávačům odpovědí v počítačích současných generacích. Připadá mi to trochu, jako když objevitelé zámořských cest přistáli u ostrovů nebývalé krásy a nich objevili domorodce s rozumem a zvyky tisíce let zpátky. Tak mohou vidět naše děti své rodiče, mámu, tátu, strejdy, tety…

Životní zkušenosti jsou snad to jediné, co zbylo naší generaci, co můžeme plavcům - dnešním objevitelům - nabídnout za krásná ,,zrcátka“, či jabloneckou bižuterii. Pokud jsme nepropadli ohnivé vodě, nabízíme za teplo a teplou vodu naše zkušenosti, znalosti, vytrvalost, odolnost a houževnatost danou věkem. Za málo, za žádné manažerské platy současných absolventů světových škol a rychlokursů. Jsme na trhu práce počínaje hlídáním vnoučat a dalšími, velmi sofistikovanými úkony, které nelze svěřit papouškovi, pejskovi, či rybičce v akváriu, želvě na pískovišti.

Zvykejme si přitom, že šíře našich znalostí s věkem roste. Především jsou z nás už teď poloviční doktoři. Máme znalosti medicíny, víme jak co léčit. Žel, čím dál tím víc chodíme i na pohřby. Už tolik nečteme, o to víc se díváme na ,,Perly paní Serafinky“ na televizní seriálové telenovely. Naši mladí nevědí, co je to artróza, bolavý hřbet a čtení v novinách mezi řádky. Nevědí, co to byla Varšavská smlouva, Berlínská zeď, co to byla železná opona, cesty k moři trabantem a spaní pod stanem.

Jo, generační rozdíly. Našim dětem jsou známy především z pohledu, kdy rodiče a prarodiče žebrají o jejich čas, pozornost k problémům, jako je stárnutí. 68 let... Nedělejme si iluze. Vlak už dávno jede a nabírá na rychlosti. Co teď? Někomu schází syn, někomu dcera. Nám, co máme prázdné garáže jen tolik: Koukejte se z okna tramvají. Pomáhá to, přijdete na jiné myšlenky….

Co dodat? Za rok mi bude 69. Ne všechny scénáře vycházejí...

     Egon Wiener

Macesy

V době, kdy jsem byl hodně malý, pár roků po skončení války druhé v pořadí ve 20. století, se Pesach, svátek osvobození pokořených a zajatců slavil nekvašeným pečivem bez chuti a zápachu, i přes můj odpor. Spravil to výchovný pohlavek. To u sousedů neslavili a přesto měli buchty s mákem a povidly. Však se sousedka taky smála, když jsem si postěžoval, jak hloupě slavíme my. Nekvašený chléb, a to má být sváteční jídlo. To byly gumové rohlíky snad chutnější. Na stole byly macesy celý týden a ač jsem protestoval bylo, vzhledem k mému předškolnímu věku, upouštěno od sankcí. Prostě se všichni chovali divně, a mé protesty tolerovali se skřípěním zubů. Všem „chutnalo“, jen já jsem macesy pod košilí nosil na záchod, kde jsem je po kouskách splachoval. Dlouho vířily vodou, než náhle zmizely.

Dělal jsem to tak, aby si naši mysleli, že když hodně piju, tak taky chodím hodně na záchod. Nakonec to nebylo daleko od pravdy. Až jednou jsem na WC potkal tátu. Já měl plné kalhoty macesů a táta? Ten také. Stáli jsme tam a macesy nám padaly odevšad. Nevím, jak se to přihodilo, vstoupila mezi nás maminka. Stačil jí jeden pohled a bylo vše řečeno beze slov.

To, co říkala, nebylo ani o slovech, o větách. Bylo to o tom, že jsme se tam všichni objali a rodiče zpívali nějakou veselou píseň v jazyce, kterému prý ani moc nerozuměli, ale zpívali ji všichni strýčkové a tety, kteří fašistům vraceli jejich nenávist… Mě řekli, že to bylo naposledy, kdy mě nutili do něčeho, co sami nechtěli dělat. A my, děti přeživších, už nebudeme muset nikdy dělat, co nechceme. Nikdo nás nedonutí.

Ach, ty macesy. Kupujeme je stále, rok, co rok a ony se pořád drolí, lámou a škodí na kráse kobercům i linoleu. Tak či onak, něco na nich je. Možná i na nás, na mámě i tátovi. Brali vše vážně, smáli se málo, jen výjimečně a dívali se přitom na mě. Jakoby hledali něco, co skončilo divně. Jinak, než mělo skončit. Když se pak lámaly macesy do kafe, do melty a bylo kupodivu jedno, zda drobků bylo všude plno. Nevadí to ani dnes, kdy jíme macesy celý rok. Macesy jsou prostě macesy, jako Solnohrad je hlavní město Solnohrad. Lidé se mají proč mít rádi. Je to jejich přirozenost. Tak jako se lámou a drobí macesy všude, kam v březnu šlápnu. Všude jsou macesy. Nechte si chutnat. Jsou košer, nejlepší kvality.

Je tomu už hodně let – čas pro Liberec

Někdy koncem šedesátých let řídil dopravu na Šaldově náměstí v Liberci jeden z bratří Prchalů. K tomu jim tam občas blikla některá z písmen legendárního papouška na zdi domu za jejich zády.

Byl čas letních prázdnin, doba libereckých výstavních trhů, času, kdy Liberec plnil roli metropole severu, jednoho z nejnavštěvovanějších měst v Česku. Když takový mumraj lidí a aut vidíte očima dvanáctiletého kluka, pak se vám zdá, že jste uprostřed dění veškerého světa. Asi jako když se domorodci z Afriky, ocitli v ulicích velkých evropských center. Pak se vám turistický ruch zdá být rovný průmyslu a jeho ekonomický přínos nejdůležitějším odvětvím národního hospodářství. Liberec se tomuto hodnocení v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století už blížil.

Městský vzduch býval prosycen navoněnou vodou z cisteren, které pravidelně myly vozovky. Letní kino hrálo noc co noc, sluníčko svítilo nonstop. Ti nejznámější zpěváci z domova a okolí zpívali a žili s námi po celé LVT. Pili a tropili výtržnosti – hotel, kde spali,  Zlatý lev, by mohl vyprávět. Město nemělo v tu dobu chybu. Tak jsem je viděl já, docela malý kluk. Denně letecký spoj Liberec-Praha a zpět. Obchody plné zákazníků, obležená přehrada, plná koupaliště. Možnost jít a přivydělat si na LVT různými brigádnickými pracemi. Prodával jsem nanuky po jedné koruně přímo z krabice. Často se stávalo, že jsem nedošel ani k hlavní bráně a krabice byla prázdná. V hotelích bylo plno a nebylo kde spát. Město bylo v tu dobu součástí LVT a těm bylo podřízeno vše, co se ve městě dělo.

V těch letech se liberecká výstava propojovala s jabloneckou výstavou bižuterie a tak se stávalo, že tramvaje mezi městy nestačily vozit návštěvníky. Jak chytře to bylo vymyšleno! V tu dobu nikdo, žádný provozovatel nezavřel provozovnu. Zvedla se návštěvnost Jizerek, hradů a zámku v okolí, tržby za prodané zboží. Nebylo, kde by nebyl obchodník, host, turista. Že to bylo před mnoha lety? Z pohledu dnešních mladých – středověk. Tehdy se lidem celkem dobře dařilo. Mezi partajníky byli občas i výborní odborníci, kteří své profesi perfektně rozuměli. Možná, že to bylo i onou velkou amnestií v 60. roce, kdy věznice opustili vězni politických procesů 50. let minulého století.

Tak nějak jsem své město viděl z okna 9. třídy školy na Husovce. Do kosmu právě vletěl Gagarin, schylovalo se ke stavbě dělícího plotu v Berlíně, hrozila krize na Kubě. Svět se od té doby nijak moc nezměnil. Pouze město Liberec zchudlo a my můžeme cestovat po světě, pokud na to máme peníze. Jen škoda těch LVT. To bylo naposled, kdy se  město skvělo v plné kráse. Bože, to je let…

Po čem si šlapeme v Liberci…

     Proč v Čechách leží v podloží silnic tolik drahého kamení, každý nepochopí… A je tomu tak, tolik jsme bohatí!

Kámen jako kámen, šutr... I ba ne. Není tomu tak, pokud je z podhůří Krkonoš, od Kozákova, z Turnovska. Kámen se do podloží cest ukládá už mnoho, mnoho let. Cesty pak vznikají položením kamene na kámen, technologií, která drží a ani se nehne. Drží jak helvétská víra po celá staletí. To dělá kvalita kamene. Jako správná voda dělá pivo pivem a brambory sedláka.

S tím naším kamenem je to snad ještě markantnější. Právem se mu říká polodrahokam. V pecce, když kámen rozbiješ, leží jako ve vejci, srdce draka, vějíř per indického páva. Pokud se vybrousí, můžeš mít vzácnost do prstenu, na krk, do náušnic. Kus takového vzácného kamene je hledán už stovky let. Je řezán, broušen, leštěn, opracováván zlatníkem, ceněn obchodníkem a vsazen do stříbrného okruží nebo zlata. Do ostění kaple, do koruny vládce, do diadému, náhrdelníků dcery, ženy, matky pana krále. I takový je kámen, kterým dláždíme v Čechách ulice. Polodrahokam nebývalé krásy, kámen, který je sypán, dusán a záhy na něm leží další, až nakonec jej skryje vrstva černé, horké směsi, aby vznikla cesta. Rovná a hladká, jako hladina řeky o půlnoci, kdy na ni svítí měsíc, jasné světlo hvězd.

Ach, ty naše drahé cesty. Tam kdesi daleko od nás, na severní Moravě, blíž k Ostravě, do podkladů cest uložili něco, co náš kámen nebyl a teď mají o strach postaráno. U nás tomu tak není. Po zimě díry ve vozovce, to zas ano, ale ty se během léta většinou spraví. Ale pocit, že Liberec, který se ve dluzích jen topí, má cesty kolem div ne ze zlata, to je pro každého z nás, co tam bydlí nádherný pocit… I když i kvůli větším hloupostem se vedly války.

Nebudou chtít věřitelé do zástavy cesty? To mě jen tak napadlo, co tahle nabídnout věřitelům alespoň ta drahocenná podloží? Nebo je využít jako lákadlo pro turisty: Přijďte a opravte si kousek naší cesty! Budete-li mít štěstí odvezete si domů tašku s polodrahokamy. Leštění je v ceně... Už vidím ty zástupy. Jinde, třeba na Otavě turisty lákají na rýžování zlatých šupin v potocích. My všude, kam šlápnete máme pod nohama polodrahokamy. A proč ne? Nechme to na radě, na komisi odborníků pro cestovní ruch liberecké radnice. Je na nich, zda je kocourkovská, nebo jen čeká, až ji osvítí duch svatý a pozve do města ty pravé, bohaté i chudé, kteří městu podobnému Šípkové Růžence prosekají cestu trním...

Školní kabinet

             Nám, dětem před šedesáti lety, byl školní kabinet tím, co pro dnešní žáčky počítač s internetem. U nás na vesnici ve škole byl kabinet jen jeden, ale byl o všem možném. Byly v něm vycpaniny těch, které jsme znali z lesa, z pole, ze zahrady. Co z nás ale nikdo nikdy neviděl byla lidská kostra. Celá! Velká kostra – skelet - do poslední kostičky člověka. Nádherné grafické listy s lištou dole i nahoře, sytě barevné na špagátku tak, aby šly zavěsit a celá třída viděla, co neviděla nikde jinde. To byl školní kabinet, plný tajemných kuriozit, barvotisků, vycpanin a modelů.

Co k tomu dodat? Byli jsme šťastní, když jsme byli vybráni, abychom šli pro obrázek do školního kabinetu. Každý si toho vážil a záviděli mu to všichni ostatní. A že tam obrázků viselo! Obrázků tolika krásných námětů. Jak se dělá mýdlo, jak se staví loď, jak se loví mrož, dělo připravené k výstřelu, parní stroj… Prohlédnout si úžasné věci, které skrýval školní kabinet, byl sen každého z nás.

A tak se mezi kluky rozhodlo, že se tam vloudíme a prohlídneme si všechny ty obrazy. Hlavně ty o ženském těle a jak se rodí mimina - to nás zajímalo z těch naučných obrazů nejvíce. Školník nás tam nevědomky zamknul a mělo být i hůř. To když si doma všimli, že někdo z nás není včas doma, a že tudíž jsme asi ,,po škole“. Králíci a seno nepočkají a tak si pro nás z domova přišli.

Škola byla zamčená, my uvnitř v kabinetu a školník se dušoval, že nás neviděl a paní kuchařka a uklízečky taky ne. Až vořech, co šel na prohlídku školy taky, nás prozradil radostným štěkotem. Nic jsme nemuseli vysvětlovat, všem bylo jasno. Chtěli jsme prý vidět tygra sumaterského a ustříhnout mu ty vzácné vousy. Nechali jsme je při tom. Doma mi táta nařezal řemenem, ale jenom trochu. Asi si vzpomněl, jaké to bylo, když chodil do kabinetu pro exponáty on …

Nebyly ještě diaprojektory, ale v kabinetu už byla promítačky na 8 mm film. Žel filmy byly o tom, jak se kácí les, jak se dělá kotec na psa, jak se včela vyrábí med. To nezajímá každého, což nás ospravedlňovalo k tomu podívat se do kabinetu ještě jednou. Tu druhou výpravu jsme uskutečnili už jako páťáci a byla úspěšná. Podruhé jsme se chytit nenechali.

Ve srovnání s dnešním internetem byla výtěžnost informací směšná, a přesto jsme vyrostli a narodili se nám děti a jim zase další. Nevím, zda dnešní školní kabinet obsahuje zrůdy v lihu, papírové tabule, jak na cukrovou řepu a vycpaného vlka, ale mohu sebejistě prohlásit, že já v kabinetu poznal velký kus světa. A až jednou zhasne moje svíce, a budu svědčit někde jinde, neslevím. Školní kabinet by mohl uspět i v konkurenci internetového prohlížeče. Vím, o čem mluvím…..

Cesta zadem

           Udělejte si ten čas, radím vám dobře a nespěchejte, říká vám srdce. I to moje. Moje byla i trojkolka, radost mého předškolního věku. Byla rychlá, tudíž jsem spěchal a přejel leckterého brouka, který mé zběsilé jízdy nestačil uskočit.

Později jsem spěchal na kole, na mopedu, autem, vlakem, letadlem či lodí… Všichni, co v tom se mnou jeli se moc a moc divili a ptali se, proč jím tak rychle, proč vstávám tak brzy: „Co tě honí?“ Měli pravdu. Proč se honit? Nic neuteče. Šup! a je tu stáří. Tak, jako mech a letokruhy prozradí o věku stromů vše, stařecké skvrny na hřbetu ruky, vrásky a bolest v kolenou… Touha létat mě přestala trápit a toužím vidět lavičku. Je o tom, co potřebují teď hned. Sednout si a potichu si říkat: Seď chlapče, doma na zadku, seď a aspoň ke stáří se snaž přemýšlet.

Jaro je za dveřmi a sníh se změnil ve špinavou břečku. Znáš její řeč? Spěchá a v moři na tu naši kapičku z Nisy čeká mořský proud a s ním mořské ryby, parníky a lodě plachetní, veslice rybářů s přídavnými motory. Ti všichni také spěchají. Ryby, aby nezasmrádly, obchodní jednání, důležitá setkání. Nezmeškat, být tam včas. Spěchám, teď hned, dnes, nejpozději zítra… Tomu všemu jsem i já rozuměl. Čas kvapí, jako pochod vojáka levá, pravá. Nastupte si, čas běží, vlak, autobus, loď nečeká. Jste tu vy a čas…

Zkuste to jako já jít lesem, hlubokým lesem, samé zatáčky, kousek před Jablonným doprava a nespěchejte. Jeďte, jak říkala moje máma, rekreačně tak, abyste viděli všechno. Každou tu zatáčku, odpočívadlo, vodu, co teče ze břehu, kalíšek ze kterého je vám dáno pít. Jeďte tou pradávnou cestou lesem, kde se budete bát zastavit…. Ne, nebojte se. To jenom cítíte strach, že tu skoro tisíc let zpátky opravdu hodovaly a loupily bandy ukrutných loupežníků.

Já se tu cítím jako doma. Vlevo Karlův Ojbín, vpravo hodovala saská knížata a dýchala čistý lesní vzduch. Kdekdo tu cestoval koňmo, psal básně a opíjel se v hospodách. Lituji, že jsem tu cestu nenašel dřív, nesklonil hlavu a nedíval se k nohám, neviděl tu zelenou krásu kvetoucí trávy, mravence a brouky lézt pomalu přes cestu. Jsou takové cesty i u nás, všude, kde čas a spěch nemůže vyhrát. Ale ta cesta do Žitavy zadem, zadními vrátky kolem Ojbína mi připadá boží, taková, že vám ji nesmím zapřít. A pokud ji znáte, je jen dobře. Je tu a bude stále, jen my se na ní vystřídáme. Čas kráčí mílovými kroky. Nechtějme spěchat, nikam to nevede. Cestujme časem po svém, o trochu pomaleji. Cestujme tak, abychom viděli a aby bylo vidět i nás na dosah ruky od Jablonného, kam kamenem dohodíš, kam šíp zalétne...

Divokým Kurdistánem – naším Ponisím

Vy, co si myslíte, že o Nise víte všechno, vraťte školné. To o školném jsem od maminky slýchal často, vedle ní bylo těžké obstát. To zas říkal o mamince táta. Shodneme se na tom, že nikdo není dokonalý a že ani pan Krampol by o Nise nevěděl víc. Nisa je fenomén. Z většího potoka ve Vratislavicích to dotáhla až na řeku, která v Chrastavě při povodních s potoky z blízkého okolí má co do šíře podobu Amazonky…

Jsem kluk, co vyrůstal od téhle řeky takříkajíc na vzdálenost ne větší, než pár kroků. Kousek od Liberce, kde se řeka stáčí a mizí v obloucích mezi břehy pod poslednímu lužiclými kopci, pod hradem Hamrštejnem. Tam je nejkrásnější, tam se roztančí, odhodí závoj a boty a její tok je jak sukně tanečnice tančící flamengo. Když si dupne, sukně zavlaje, zvedne se vítr zvířeného prachu a vůně potu rozehřátých těl tě omámí. Vše kole, čpí pachem tančících těl.

Víš vůbec člověče, jak Nisa voní? To není je pach zpocených těl, to je i vítr, co přináší po vodě zvuk telegrafního klíče, zmatení jazyků, hynoucích ryb, hnízdících ptáků, potkanů, všech, co hledají ve vodě potravu. Jenom tam, v těch kopcích na břehu, co stojí Schwabova vila, je Nisa řekou balkánských strží divokého Kurdistánu. Řekou, kterou jsem viděl z vlaku hluboko v údolí Alp.

Strmě vzhůru pak, kam dohlédl můj zrak, jsem viděl od řeky už rozvaliny okolních domů. Majitele jedné z nejstarších textilek odvál čas, výstavní oční ústav si vzala divoká privatizace sametové revoluce. Dnes jí šéfují potkani z blízké kolonky. Že se nestydí liberecká radnice. Celé okolí dnes připomíná divoký Klondajk, Aljašku plnou zlata v podzemí. Nisa se kolem točí jako had. Svým tělem ovíjí vilu, zpuštošené arboretum – sad, zahradu, kde roste k úžasu všech stále to, co tu kdo do země zasadil před sto lety už v druhé a třetí generaci. Neošetřené, divoké, zpupné stromy divokého Kurdistánu. Balkán, islámské státy - dnešní stav, od kterého dávají všichni ruce pryč. Jde o soukromý majetek, a co je víc, máme na všechno zákony. Prodáme vilu zdravotnického zařízení pro děti bez pozemku, na kterém stojí a kolem ní…

To jenom Nisa se umí vzepřít, rozvodnit a vzít s sebou jednou za tisíc let pověry a všechnu tu zatuchlinu, špínu a bolest neřešených příběhů. Jen Nisa si dovede dupnout a chytit pod krkem. A právě tam, kde je nejromantičtější, je kolem ní tolik špíny, že musí přijít čas, kdy vyšplhá do kopce a utopí všechny ty parazity, kteří ničí její břehy a odkrajují jí z břehů kus po kuse, jako maso z prasete.

Jak je to naše Ponisí krásné a inspirující. Neznám řeky blízké ani vzdálené, co tečou stejným směrem, stejnými útesy a meandry. Jen naše Nisa tohle umí. Jako děti jsme se v ní ještě nedávno koupaly. Je řekou pracovitých lidí, jako ty desítky krásných továren, co kopírují její břehy, dnes už jen stíny slávy industriální secese, průmyslu po obou březích Lužické Nisy blahé paměti...

Bohouš G.

I dobří holubi domů nedoletí, když přijde a zafouká severák, vítr z hor. Nikdo neví  odkud se vzal mrak, ze kterého prší den, dva, kdy voda, těžká jako skála topí vše kolem a holubi padají na zem uprostřed letu. I jejich smrt je zlá. Zlá zpráva byla i ta, kterou mi řekli přátelé, že Bohouš už není, odešel a navždy.

Léta s ním to byl horor, aspoň to říkaly některé jeho manželky. My, co čekali až přijede a naloží nás, jsme věděli, že tak či onak vše dohoní a nemáme proč se ptát, co dělal v noci. To bylo Bohoušovým tajemstvím, se kterým se nám ale pokaždé vždy rád svěřil. Měl na ministra – uměl se přizpůsobit. Ze všech nejlíp uměl napodobovat můj podpis. Můj nadřízený v Ústí nikdy neprotestoval, když mu zprávu s ústním vysvětlením předal řidič. Bohouše se mí podřízení často obávali víc než mne. Zvláště ti, co si na úředníky jenom hráli a funkce brali jen jako výtah k dalším, v posunu za lepším. Ani za minulého režimu jich nebylo málo. Koukolu se rodí často víc, než pšenice.

Takový byl náš kamarád Bohouš - neměl rád lháře a kariéristy, uměl si vyhrnout rukávy, zabrat a vyhecovat k tomu i ty, co stáli a čekali, že se přidají až k vítězi. Bohouš byl třída a jeho partnerky by mohly vyprávět… Co bytů jim zařídil a dětem, které s nimi měl, zajistil pohodlí a uplatnění jejich schopností. Byl živočišný, vzteklý a vlídný zároveň. Nikdy nikoho nepodvedl, neušil, jak se říká, na nikoho boudu. Ze všech těch koryfejů kolem mne, se uměl podepsat pod svoje dílo a držet slovo jako chlap.

Bohoušku, jsi první z naší party, který se dal na cestu tam, za horní skály sám a bez kamarádů. Zradilo tě srdce a my u toho nebyli. Buď jak buď, počkej tam na své přátele, co s tebou zestárli,  a brání se zuby nehty, tomu co přijde.

Tvůj plán jízd je uzavřený, vše souhlasí, jen ta poslední jízda je na zvážení. Kdo ji má podepsat?  Já, ani nikdo jiný se k ní nehlásí… To šéf, tam kdesi nahoře, aby nás naštval, si pro tebe poslal. Až přijedou kluci z Ústí budou se smát: „Jo, Bohouš Gláser, to jsou zas jen jeho vtípky!“, škoda, že se zmýlili. Bohouš skončil náhlou výpovědí a je tam, odkud se nevrátí. Čau, ahoj, Bohouši, a nehoň se, jde o zdraví.

Lázeňský válec aneb Pokrok nezastavíš

Na konci první poloviny minulého století jsme se u nás doma koupali jednou týdně. Pokrok v oblasti hygieny se ani na vesnici nedal zastavit a lázeňský válec bylo něco, co přineslo do našeho domova pokrok a teplou vodu. Žel, ještě to nebylo úplně ono, ale když se pod válcem zatopilo, asi metr a půl vysoký válec v červené barvě vydal teplé vody tolik, že stačila pro všechny, co pociťovali touhu umýt se. Já, ve věku prstů jedné ruky to nebyl. Mě zaujal lázeňský válec, jako svědek technické revoluce poloviny 20. století.

Pod kotlem se u nás topilo suchým dřevem a trvalo dost dlouho než se zhruba těch 100 litrů vody nad kotlíkem ohřálo. Bylo to vzrušující divadlo. Nebyla televize a tak mi k pozorování ohně pod kotlem hrálo rádio. Stačilo mi to, měl jsem bujnou představivost. Válec samotný vyluzoval patřičný hluk se sílící teplotou vody a má představivost, že jsem za volantem auta, v ponorce, či v letadle byla zcela autentická. Úplně stejná jako sny ostatních kluků mé generace, odkázaných na knížky a časopisy, filmy v kinech.

Čas našich klukovských snů o pokroku ve vědě i technice měl teprve na Liberecko přijít. Zatím to byl jen něco málo kilometrů vzdálený hluk „barabů“, co pracovali na tunelu v okolí Ještědu na cestě vlaků k České Lípě. V místních textilkách se tkalcovalo na litinových stavech z doby Rakouska-Uherska, na kolejích se proháněly parní lokomotivy, ale i aut bylo na ulicích jako šafránu. Z místního letiště den co den vzlétala malá letadla a z nich skákaly desítky parašutistů. Všichni jsme se těšili na prvomájovou tradiční přehlídku alegorických vozů, trošku připomínající dnešní karneval v Riu de Janeiru.

 Ach, to naše pošetilé mladí! Co vše stačilo, aby už dál vedla naše kroky jen fantazie a čekání na pokrok. Snili jsme, později o tichomořských ostrovech, cestách s Hanzelkou a Zikmundem, se Stanislavem Lemem o cestách k mrakům Magellanovým. I k tomu mě přivedl lázeňský válec, který přivedl pokrok i k nám domů. Pračka, později malá lednička, remoska, pro mě to byl koupelnový válec, kterému se dostalo názvu i lázeňský. Byl zdrojem nejen teplé vody, ale i technické revoluce, která měla přijít k nám domů o něco později. A byl to úžasný čas, čas čekání.

U nás doma na pavlači

"Nejsem kominík!", musím se co nejdůrazněji ohradit. "Nejsem!", trval jsem na tom i přesto, že můj hlas čtyřletého kluka nikoho nezajímal. Proč jsem se tak bránil? Bránil jsem se nařčení, že chodím nemytý, černý, špinavý, jako kominík. Nejdřív jsem všemu věřil a šel jsem si mýdlem umýt černé oči. To mi byly tři roky - ve čtyřech jsem se už bránil. Dospělí se smáli. Patrně jsem jim připadal směšný. Sám sobě jsem si připadal tak akorát jako – kominík.

Opravdoví kominíci chodili dva, aspoň u nás na vesnici. Nikdo mě nebude učit počítat, do dvou umím od narození. Táta to okomentoval první: „Všechno dělá dvakrát. První dárek rozebere jen, co ho rozbalí, druhý potom, co si s ním chvíli hraje končí stejně. Bude z něho kominík.“ Věci kolem komína jsem začal brát velmi vážně. Každý problém ve věku čtyř let je vážný. Podcenit jej znamenalo vnitřně vyhořet a i proto jsem se alespoň začal oblékat jako kominík.

Kdeže jsou pošetilosti mládí a dva kominíci na jeden komín, sen být popelářem, kosmonautem. Co si pamatujeme, je stejně jen to krásné – lásky, vítězství, úspěchy. A bylo to tehdy věcí všech. Vše se probíralo na pavlači, na schodech, v krámě. Bylo víc času, nebyla ta prokletá televize a v ní seriál za seriálem. Co hodin odestála maminka u plotu, co času „prožvanila“ se sousedkami, co dětských chorob a ženských trápení vyřešila přes plot zahrádky...

Řeklo se doma a přece to bylo věcí všech kolem. Dnes jsme chráněni zákony – kdo o to stojí? Já ani ne. Víc se pak pomlouvá za zavřenými dveřmi a i to je z pohledu čtyřletého kluka - nepřípustné.

Zdraví vás kominík, co se nakonec kominíkem nestal. „Nešly“ mu výšky, měl závratě...

Kopřivy a kopretiny

Každý z nás byl kdesi na skládce, přelézal příkop a potkal se tam s kopřivou a o její žahadla se popálil. Kopřivy jsou všude kolem nás a je s podivem, že hodného nepálí. To tvrdila mníšecká babička jejíž ruce ztvrdlé hrubou prací, byly k popálení kopřivami imunní. Tolik úvod ke kopřivě, u které už dlouho platí, že i hodného pálí.

Ti, co měli ke zvířatům a k jejich krmení blízko se stali, tak trochu i součástí přírody. Voněli, ano voněli trávou, mlékem, hnojem, chlebem, mokrou hlínou, kopřivami, medem, ranní rosou, květinami, sádlem, moukou, kmínem, jablkem i hruškou, vínem. Ach babičko, těch tvých šátků na hlavě, sukní, ponožek a punčoch… Já hloupý se jim smál. Na co jsi sáhla to zpívalo, mňoukalo, štěkalo, předlo, mručelo a smálo se s první jarní kopřivou, petrklíčem, pampeliškou. S deštěm, s plným košíkem prvních kopřiv pro housátka, do polívky... Jen jen je pomlít do sekané.

Kopřivy pro králíčky, spařené listy, na drobno nasekané pro housata a kuřata. Hospodář už čekal až kopřiva povyroste a on se bude moci šlehat – na kolena je kopřiva jako dělaná. Pálí to jako čert, kůže zčervená, zahřeje se, vznikne teplo a opravdu to pomáhá.

Kopřiva je s pampeliškou jarní dobrota a s bramborem a kyselým mlíkem chutná jako božská ambra. Kopřivou si může každý zregenerovat barvu i krásu vlasu. Tady i pomáhá bříza. Stará kopřiva je hořká, má chuť domácího piva, nic bych za to nedal, že v tajném receptu „karlovarská hořká becherovka“ má na původním receptu svůj podíl kopřiva.

Naše vojenské stejnokroje do šedesátých let minulého století byly nazývány „kopřivy“. Ne že by pálily, ale jejich chlup depiloval nohy. Samotná uniforma - sako, kalhoty a kabát nehřála, ale měla fazónu, styl. Vystřídal je tesil. Tesilky z umělé hmoty? To snad i ty kopřivy byly lepší. Tesil, umělé vlákno, znamenalo, nepřibližovat se k ohni. Přiškvaří se. To u kopřiv nehrozilo. Ale Bůh ví, jak to ve skutečnosti bylo. Zeptal bych se mníšecké babičky, ta věděla všechno.

Ale co, všechno vědět nemusím. V tom je kouzlo, kouzlo žahavé kopřivy, suchozemské medúzy, rejnoka teplých moří, jedovatého hada, zrádných bobulí, vraního oka… A přitom kopřiva je jedlá a funkční na všechny způsoby. Kopretina taky nevoní, ale bezesporu umí víc jak chrpa, mák červený…

Kopřiva, to je i má mníšecká babička. Dlaně jak mlýnské kameny, srdce z růží, vlasy barvy popele. Kopřivy rostou všude, jenom ne na hřbitově, tam by růst neměly. To bych od babičky ještě dnes dostal pohlavek. Kopřivy i kopretiny mají svá tajemná místa, zákoutí, kam třeba rok slunce nezasvítí. Když už jste tam, v jejich rodišti, chovejte se tiše, přestože hodného nepálí. 

Mám rád své město?

       Také jste na hloupou otázku, jako děti, odpovídali ještě hloupěji: Pro slepičí kvoč, aby kvočna nekvokala, když nemá proč? Tak nějak si připadám, když sám sobě položím otázku z nadpisu. Jak odpovědět...

        Jsou mi čtyři roky, držím se kočárku, ve kterém místo mě trůní pytel brambor a sousedka se ptá: „Jiříčku, máš rád maminku?“ Mlčím. Obě, moje matka i ta cizí žena, zmlkly. Dá se z mé strany očekávat závazné prohlášení typu: Nemám, nehraje si se mnou, uplácí mě, když randí s cizím pánem, abych to nevyžvanil tátovi...? Šrotuje mi to v té malé palici a jsa si vědom závažnosti okamžiku, po chvíli, která už byla delší než únosná se slyším, jak říkám: “Potřebuji kakat...“ Na to moje máma slyšela. V pozdějších letech ji zažívání trápilo a má sloní paměť si onu scénu při každé návštěvě lékárny, kdy jsem jí chodil pro Gutalax, připomněla. Hlavní bylo, že jsem nemusel lhát. Co pořád ti dospělí mají s tím koho máš rád, koho víc?

         Proč zrovna Liberec? Proč bych měl mít tohle město rozhádaných politiků rád nejvíc? Město, kde mě neměli rádi středoškolští profesoři, kde katastrofálně dopadly mé tři první lásky, kde na mě v dolních kasárnách řvali mazáci. Kde mi stále něco schází nebo přebývá, abych mohl být v radniční komisi. Ach jo! Je toho tolik, že bych klidně mohl mít raději mongolský Ulánbátár, nebo Messinu na Sicílii. Proč ne?

       Moje město mi taky něco dalo. Především poznat lidi, vítězství, prohry, nové lásky...Kontrolní dny, když se stavěly koleje technické univerzity. Narodily se tu moje děti. Chodím na vernisáže do galerie, muzea na báječné programy do liberecké knihovny. Tady chodila do kostela jedna babička, druhá do synagogy, ti, co umřeli leží na židovském i křesťanském hřbitově. Sněží tu, ale přibylo lepších dnů díky globálnímu oteplení. Tady jsem onehdy dal bezdomovci dvacku a měl z toho dobrý pocit.

       Ano i to je moje město. Jsem světoběžník. Jestli politici říkají jsem Berlíňan, tak já jsem Liberečák, který se tu narodil stejně, jako můj táta a jeho táta taky. Tady jsem vstoupil do pionýra a manifestoval s vámi za mír. Tady jsem vstoupil strany a později přestal platit příspěvky. Nejsem hrdina, abych, když se ostatní nedívají, plival policajtům na záda. Snad proto mám tohle město rád. Ani ono se nechovalo pokaždé hrdinsky. Řídili a vládli mu nacisté, defraudanti, vyžírkové, ale i ti, co věřili, že lidé jsou si rovni, neúplatní komunisté i ti, kteří kradli. I jejich fotky visí v radničním foayé, ve skříňce s portréty starostů a primátorů Liberce.

       Tak, jako i vy, přísní, spravedliví a neúplatní, máte dnes své město rádi, mám jej rád i já. Škoda, že město nemůže mít rádo všechny z nás, co o to stojíme. Mít si tak v létě kde sednout na pohodlné lavičky v centru města, poslechnout si ptáky v libereckých parcích. Naslouchat a slyšet, jak běží čas. I městu přibývají roky...

Dopravní úvodník

Roste-li význam, obsah konkrétního pojmu, pak je to doprava. To, co naši předchůdci považovali za boom rychle rostoucího národního hospodářství je v porovnání s dnešním stavem na komunikacích procházka parkem, jízda se psím spřežením, rozvoz lahvového mléka koňmi…

Cesta do Jablonce nad Nisou „vrchem“ bude hotova za čtyři roky. První stromy se již kácejí, doufejme, že nezůstane pouze u nich - ani se tomu nechce věřit, ale zázraky se dějí. Teď ještě tunel pod Šalďákem, další pod Ještědem, splavnit Nisu až po Odru a dál k Baltu. Vydláždit chodníky, na letiště vrátit monstra hraběte Zeppelina a tramvaj prodloužit do Žitavy a na Ojbín.

Že je to nereálné? Že by radnice musela přijmout úředníka jen na stříhání slavnostních pásek? Na to v rozpočtu není, tím pádem nebude žádný tunel, splavnost Nisy se odkládá a zeppeliny budou létat do Hodkovic…

Cvičně bychom mohli do procesu dopravy v Liberci vstoupit 1. dubna otevřením spěšné linky lanové dráhy Liberec-Tibet - prapor k odmávnutí je na radnici k mání.

 Ať žije apríl!