sobota 18. ledna 2020

Obec Kryštofovo Údolí jen kousek za Libercem




Od nás, z Machnína, do „Údolí svatého Kryštofa“ je to, co by kamenem dohodil. O to víc jsme všichni po 15. lednu roku 1973 prožívali to, co se stalo za kopcem. Přes veškerou snahu čtyř požárních sborů i toho našeho z Machnína, se nepodařilo požár to nejvzácnější z obce zachránit. V důsledku vadného komína shořela státem chráněná památka, budova takzvané dědičné rychty, kde byl od počátku 18. století hostinec „U Clamovského Švýcarska“, patrové stavení s roubeným přízemkem a hrázděným patrem.

                 Obcí kdysi procházela pašerácká stezka do sousedního Saska. To dalo vzniknout legendě, která z hostince udělala onu známou pašeráckou hospodu. Objevuje se v povídce Karolíny Světlé „O Krejčíkově Anežce“ a ve známém libretu „Hubičky“. V Kryštofově Údolí se rovněž hodně na konci 40. let natáčelo. Víc se dočtete v knize herce Šímy, kde píše o tom, jak bylo složité natáčet v místě, kde stále prší. To měl na mysli právě Kryštofovo údolí.

                Lepší to měli filmaři v roce 1969 při natáčení scén k filmu „Adelheid“ a v následujícím roce v létě i v zimě, kdy se točily scény k filmu „Kateřina a její děti“. Právě vesnická svatba z tohoto filmu se konala v místní hospodě, v objektu, který vyhořel.  Samotná rychta, která se později stala i krčmou nesla letopočet vzniku, rok 1614.

Sláva obce neskončila oním devastujícím požárem. Dnes se může pochlubit zajímavostmi jako málokterá ves Libereckého kraje. Můj kamarád Martin Chaloupka s dalšími patrioty Kryštofova údolí, vesnice jen kousek od Liberce, proslavili ji velkým betlémem malíře Jíry, muzeem betlémů, obnovou barokní márnice na zdejším hřbitově, sochou čůrajícího psíka a především i vesnickým orlojem z bývalé trafostanice, která v té době hyzdila kdejakou vesnici.

Martin byl renesanční člověk, který dokázal, co jiní neuměli. Společně jsme sbírali staré pohlednice. Martin preferoval ty, na kterých sedí chlapeček na nočníku a Humpolec, odkud k nám do Liberce přišel. Jsou krásná místa kolem nás a žijí v nich úžasní lidé. Mnozí začínali tím, že sbírali poštovní známky, staré pohlednice. Mezi ty nejhezčí, místopisné patří právě i Kryštofovo údolí. Na konci 19. století se nad „Kryštofákem“ stavěla železniční trať Liberec – Česká Lípa a dál. Nad obcí byla trať vedena dlouhými železničními tunely a především po železničních mostech nad hlubokými údolími. A právě na starých pohlednicích jsou tyto dlouhé, vysoké a krásné mosty klenoucí se nad lesy a údolím zaznamenány v době výstavby i po jejím skončení. Pohlednice jako dokument, ale i krásný obraz z konce 19. století.

Popřejme obci štěstí a žádné plameny, které pohlcují památky. A také hodně nadšenců, jako byl Martin Chaloupků, lidí, kteří zde žijí a krásně se starají o obec, kterou je dnes radost navštívit.

Egon Wiener

Velký malíř Liberce a jeho krásného okolí




Naston, Naston… Kde jsem to jméno slyšel? Liberecká galerie rok 71.  dvacátého století, zhruba tak před padesáti léty. Výstava malíře našeho kraje, k nedožitým pětaosmdesátým narozeninám Josefa Nastoupila. Byl jsem tam a odcházel ohromen. Náš člověk, Liberečák každým coulem a uměl! Být v Praze, byl by prvním mezi nejlepšími.

Byl skromný, ale nemusel. Uměl to, co se ostatní dlouze učí, byl opravdu nejlepší. Pár vět mu dlužím a zaslouží si, aby je slyšeli i ostatní. Mám doma na zdi pár jeho černobílých grafik starého Liberce. Neznám hezčí.

Narodil se jako každý, zajímavý to začalo být až pak. Narodil se v Liberci, vyučil lakýrníkem, ale malování bylo silnější. V roce 1908 odešel do Belgie a začal studovat umění malby, později to zkusil v Paříži. Živil se tím, co prodal. Už tady to byl černý lept, grafika, která jej úplně pohltila. Byl osvobozen od vojenské služby ze zdravotních důvodů, dostal modrou knížku a v Liberci si zřídil grafickou dílnu.            Vytvořil to nejhezčí, co dosud v Liberci máme. Série grafik starého Liberce. Jeho romantická zákoutí jsou velmi úspěšná i po stránce komerční a dodnes zdobí nejednu libereckou domácnost. Kdoví, že podepsaný Naston je liberecký Nastoupil?

Celé jeho dílo je prostoupeno láskou k Liberci, Jizerským a Lužickým horám. Kdo viděl jeho ex libris, novoročenky, plakáty z 20. – 30. let musel smeknout. Maloval opravdu moc hezké krajiny lesů, vod a strání Ještědu, blízkého i vzdáleného okolí. Pořád to je náš, liberecký kraj. Byl to skromný člověk, který se nikam necpal, nebažil po poctách, medailích a funkcích. Zůstal člověkem, který nikam nespěchal, byl spokojen s tím, co má.

Moje město mu hodně dluží. Je to 50 let, co měl v Liberci výstavu v Oblastní galerii. Myslím si, že je to málo. Máme hodně grafiků, hlavně těch, u kterých, když si pověsíte na stěnu jejich grafiku nevíte, zda nevisí hlavou dolů. Grafika a vůbec vše, co Josef Nastoupil namaloval, je čitelná, jeho obraz je obrazem, žádnou mazanicí. Je na ní Liberec před sto léty, Liberec, který si zamilujete a který dnes leží kdesi v depozitu nové Galerie v bývalých Městských lázních. No, není to škoda?

Jsem přesvědčen, že lidé by se přišli podívat, projít se tím Libercem bez aut, zajít si do normální ulice, nakoupit si postaru, popovídat si u kasy, udělat místo koním, projet se v kočáře.

Splnil jsem, co jsem slíbil a udělal, co jsem musel. Ptám se všech lidí kolem: Víte, kdo to byl Naston? No přeci Josef Nastoupil, velký malý muž, velký malíř a grafik Liberce.

Rád se půjdu znovu po padesáti letech podívat na jeho práci. Byla velkolepá, zaslouží si ovace ve stoje…

Egon Wiener

Něco málo o Textilaně a lidech, kteří v ní pracovali




Jsem z Liberce a nepopírám, že hrdý občan, který sem patří, jak říkala moje máma, jako prdel na hrnec. K Liberci patřívávalo mít něco společného s textilem. V čele toho všeho stála Textilana n.p. (národní podnik), jeden z největších výrobců textilních látek v republice, v Československu.

Píše se rok, nevím už kolikátý, ale bude to jistě doba před 50 léty a výroba jede na plné pecky s cílem vyrobit toho všeho v hodnotě 750 miliónů korun československých. Nejúspěšnější byli tkalci a výroba pletenin. Jeden a půl miliónu metrů. Textiláci vyráběli tehdy úplety, vložkové tkaniny a hlavně, žádaný tesil, exkluzivní dámskou šatovku Araxa. Kdo si dnes na ni po 50 letech vzpomene? A to byla na mezinárodním veletrhu v Lipsku oceněna zlatou medailí!

Už jenom vzpomínám, co ještě Textilana vyráběla. Žerzeje z tvarovaného polyesterového hedvábí Slotera, úplety Zadara, pleteniny Novanca a Yolanca. To vše bylo k dostání v Revoluční ulici v Liberci, v prodejně zboží, které vyráběla jen a jen Textilana. Žel všechno je pryč, Textilana, i její vzorková prodejna v Revoluční ulici.

Všeho toho, včetně šátků, šál i těch nádherných, ručně tištěných v Novém Městě pod Smrkem bylo vyrobeno tak dva a půl miliónů kusů. Ty ubrusy s tureckými vzory, šály a šátky byly nejlepší dárky, které ještě dnes, po víc jak padesáti letech obdivuji. A právem. Už jen proto, že je dnes tak stále krásné už nikdy, nikdo nevyrobí…

                V téhle části republiky se vyráběl textil v různé podobě. Podobně se dá mluvit o skle, ale proč právě textil musel skončit se vymyká zdravému rozumu. A k tomu jsme zde vyráběli i žádané textilní stroje. Měli základnu růstu – učiliště, střední i vysokou školu, kde se učili odborníci. Žádní bosí dělníci bez vzdělání z Pákistánu, Bangladéše, z Cejlonu.

                Ve městě textiláků máme dnes spoustu textilních dělníků, techniků, inženýrů z oboru, co montují autokomponenty do skvělých aut, v průmyslové zóně na zelené louce. Největší hlavní závod Textilany v Liberci byl zbořen a není po něm ani památky. Tak nějak bylo zničeno Kartágo a místo, kde stálo, bylo posypáno solí, aby zde nic nikdy nerostlo. Tak dopadla Textilana.  Ani náhrobní kámen zde nestojí, kámen, který by vzpomenul tisíců žen a mužů, kteří zde desítky let pracovaly, vytvářely hodnoty, a krásu, něco, z čeho se šily šaty, obleky, čím se odívali lidé nejen v naší zemi. Látky, které nás reprezentovaly i za hranicemi.

                 Co k tomu dodat? Nic, nebo křičet? Kdo se omluví zato, že byla zničena chlouba regionu? Kdo měl právo vzít lidem práci, nechat zapomenout tradici, kterou zde měla textilní výroba po celá staletí? Uctěme alespoň jednou sochou ty, kteří v ní pracovali, obyčejné textiláky naše rodiče a prarodiče. Čest všem, kteří se podíleli na slávě a kvalitě textilu z českého severu.

Egon Wiener

Narozeniny




Mají je i politici. Byl jsem v Liberci u toho, když Gustav Husák, náš tehdejší prezident přijel do Liberce na LVT. To se psal rok 1971, vítali jej pionýři. O dva roky později slavil prezident šedesát. Pamatuji se, jak se mnozí snažili víc, než museli. Už nevím, které výrobní družstvo šilo výborné boty. Na OV KSČ v Liberci se rozhodlo, že se do Prahy povezou Husákovi k narozeninám boty z Liberce. Předseda družstva, které je šilo, byl ještě vstřícnější, než musel. Na OV KSČ v Liberci přinesl hned 5 párů bot…

Tak to bylo se vším. Nevím, jak to chodí dnes, po padesáti letech, kolik a čeho se vozí odkudkoli a komu, když má narozky někdo z V.I.P. Doufám, že se to změnilo. Pro nás, pro všechny bývají narozeniny bez ovací davů, bez zdravic a hýkání před takzvanými autoritami. Slaví se, někdy i bouřlivě, ale přeci jen střízlivě.

Narozeniny umí slavit každý, koho znám, někdo míň ale i víc, počínaje Dány, přes Rusy až po Číňany a Japonce. Narozeniny mohou být vskutku inspirací, vstupem do klubu plnoletých. Mezník mezi dospíváním a dospělým oslavencem je báječný, milé jsou dárky, kytka, dort, šampaňské. Děti se radují, smějí se, baví, jsou objímáni. O o něco horší jsou narozeniny starých lidí, nemocných a opuštěných. Narozeniny, které oslavenec slaví sám. Oslavenec, kterému nepochlebují patolízalové, slizouni a lidé, kteří chtějí být viděni. Narozeniny, vánoční svátky, staré fotky, nemoci, jsou jaksi nevítanými hosty, které jsou zcela jiné v době, kdy jsme si mysleli, že tak hezky jako dnes bude vždy a nic se na tom nezmění. Viděl jsem smutek v očích přeživších, těch, kteří se vrátili a přesto odešli. Necítili se už doma. Lidé, kteří si mysleli: Proč jsme se vrátili?

Narozeniny starších jsou tím, co pro ostatní Nový rok, oslava na Silvestra. Dělí svět na život před a na po tom, co bude. Budu přeci jen už o jeden rok starší. Starší uvažuje, o tom, co ještě stihne, co přijde, čemu bude muset čelit.

Narozeniny jsou samy o sobě významné i tím, že odděluj čas před, před tím, co přijde druhý den, od času příštího. My starší víme o narozeninách své. Jsou pěkné, žel po vystřízlivění jsou dnem, jako každý jiný. Vím, že pravda je někde uprostřed. Na stole ve váze zůstala kytka, kus dortu, který nikdo nesnědl a gratulanti odešli domů mírně podroušeni a já sklízím ze stolu. Tak končí každý pokus, udělat z narozenin víc, než co znamenají. Popřát někomu, kdo je vám milý hodně zdraví, štěstí, mít hodné děti, které na tátu, nebo na mámu nezapomínají. To mi stačí, abych si řekl, že narozky byly prima a všem, co přišli přeji to samé. Díky i vám, kteří jste přišli, jen tak. Jen se zastavili.

Egon Wiener

Cesta autem




Auto, letadlo, chytrý mobilní telefon, televize, laparoskopické operace. Asi v tomto pořadí si dovolím postavit v řadě za sebou největší úspěch člověka moderní doby, posledních 150 let. I když právě auto je něco, co se vskutku povedlo. Pokaždé, když jedu autem myslím na to, co bylo před ním. Jak se cestovalo.

Auto je pro mě, který v 21. století nemá řidičské oprávnění, něco, bez čehož nemůže žít. Sednu si vedle řidiče a za dvě hodiny cesty autem jsem tam, kam se dříve jelo koňmo nejméně celý den. A dostavník, nebo koňské sedlo byly na dlouhé cestě víc než utrpení, mučení. Nebylo jiného cestování. To nemluvím o těch, kteří se trmáceli po cestách necestách v dobách války s vidinou, že záleží i na koni, zda se vám podaří tu štrapáci vůbec přežít.

Vzpomínku si zaslouží i ti, kteří bez auta museli projít napříč kontinenty Ameriky, Austrálie, Jižní Afriky, Sibiří, pampami Jižní Ameriky, dálavami Ruska. Bez auta, koňmo, pěšky, maximálně lodí po řekách.

 Auto bylo i o našem cestování prvními auty z Mladé Boleslavi, auty z Liberce o něco dřív. Auto, které se podobalo spíše kočáru bez koní. Liberecké auto Theodora Liebiega a zase jiné auto, se kterým ještě za Rakousko-Uherska jezdila moje babička. Auto ve službách hasičů, nákladní auto, obojživelné auto, auto jako zelený anton, ve službách armády, Červeného kříže, auto zločince Alkapona. Papamobil svatého otce, auto značek Ford, Mercedes, Fiat, Škoda, Saab, Renauld, Rols Roy. Byly těch velkých i malých firem, co vyráběly auta na stovky.

Bez střechy kabriolety, limuzíny. Sedadla v kůži, dřevěná potažená vikslajvantem. Potahy a vychytávky, které dělaly cestu autem víc a víc snesitelnější. Dnešní auto je s tím, které jsem poznal ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století nesrovnatelné. Zůstal jen volant a čtyři kola. Bůhví, jak bude auto vypadat za 40 let. Čím ho budete krmit, co nebude muset mít?

Bude to ještě auto? Nebude těch aut najednou moc? Budou se lidé vracet k vlakům? Bude elektřina tím správným mediem, na které se bude jezdit? Jak málo bylo aut za mého mládí! Dnes má auto snad každý. A řidič, co bude mít za práci? Auta prý budou jezdit bez řidiče, který šlapal na plyn, na brzdu. Pokud ano, co přijde po autu? Nebudeme se vracet ke koním?

Auta mám rád. Mají krásné karoserie, barvu, pěkná sedadla a dnes i navigaci, asistenty na cokoli, ale má přítelkyně si na tyhle skryté asistenty stěžuje. Auto – je zázrak, fenomén, který mě poveze jednou i na poslední cestě. Doufám, že to nebude tak hned. Jezdím autem pokaždé rád, bez výhrad. Z toho, co tvrdím, neslevím. Auto je zázrak a nechci se vracet k cestám koňmo, ke koním. Ať žijí zážehové motory!

Egon Wiener

Brýle, brýle, brýle




Jsou úžasné. Kolikrát je hledám a mám je na nose, kolikrát je hledám a nenajdu je. Nosím je zhruba od 15 let a málokdo z rodiny je nenosil. Bude to dědičné. Nejvíc brýlí zůstalo po dědečkovi Arturovi, nejmíň z matčiny strany.

Dědeček mi zanechal dvě informace. První byla, že ze salámů je nejlepší oslí a opravdu dobré jsou brýle ze želvoviny. Ani jednu z těch informací jsem si neověřil. Věřím, že třeba někdo z vás to za ověří mě a popřípadě mi dá vědět. Dnes jsou brýle už i tak drahé. Žel i já mám s jedněmi zkušenost dost draze zaplacenou. Lehké, titanové, mi sklouzly na zatopeném povrchovém dole Kristína na úplné dno, kde dnes žije sumec, co si k fousům mohutné tlamy přidal i mé super lehké, velmi drahé brýle. Od té doby jsem brýle v takové kvalitě už neměl.

Existují i brýle zdravotní, které se používají, aby si člověk nespálil oči. Na to konto hřešil můj spolubojovník J.N. na vojně v Milovicích u tankové divize, kde jsme oba sloužili. Nechtělo se mu sloužit celé dva roky, a tak se rozhodl při opalování na „horském“ sluníčku brýle nepoužít. Nepovedlo se. Zánět spojivek byl ohromný, ale na civil to nestačilo.

Brýle mají své kouzlo. Nosí je potřební, frajeři, mafiáni, ti, co si myslí, že v brýlích budou světoví. Moje maminka se dlouho bránila pomyšlení, že budu nosit brýle. Připadalo jí v jisté době, že mě to může poškodit. Nevím proč, to se už nikdy nedozvím. Na vojně jsem měl problém s brýlemi do plynové masky. Funěl jsem a brýle se mi víc a víc zamlžovaly. Dnes už delší dobou existují gelové čočky, co se vkládají do očí. Ale víte, že jsem to nikdy ani nezkusil? Na všech fotkách mám brýle a asi u nich zůstanu do smrti. Dobře s nimi vidím na dálku, na čtení si brýle na dálku sundám a mohu číst. Je to vynález, bez kterého si nedovedu představit žití. Nevidět je to nejhorší, co může člověka potkat. Oči jsou největší poklad, a právě brýle chrání před tím nejhorším – oslepnutím.

I brýle prošly vším možným. Z lorňonu přes cvikr po brýle kulaté, později lenonky a neskutečné tvary obrouček a cenových relací. Brýle jsou tím, co pro astmatiky železné plíce, výměna kyčelního kloubu, penicilin, bez něhož operace slepého střeva ještě v první třetině 20. století skončila pro mého dědečka tragicky. Brýle jsou očima, které nás chrání. Vrací nám radost vidět barevný svět, děti a jejich děti, květiny ve váze, vodu v potoce, strom, co kvete, knížku, kterou si mohu přečíst, přejít ulici, vykoupat se bez obav v řece.

Za všechny, kteří nosíme brýle: Díky! Díky Vám vidíme.

Egon Wiener

Kapesník, jak prosté…




     To bylo ještě v dobách, kdy většina maminek nechodila do práce. Staraly se o chod domácnosti, především o děti, kterých bylo v rodinách víc, než kolik jich je dnes.

Vidím to stále, mám to před očima. Stojím u dveří a slyším: „Kapesník máš?“ Já odpovídám: „Mám, maminko, nic jsem nezapomněl.“ Řeknete si hloupost, jsou mezníky v životě lidském, které jsou důležitější. Jistě, souhlasím. Řekněte, ale proč zrovna tohle mi zůstalo v paměti?

Před domem už na mě čekal spolužák Ruda, o kousek níž Jarda Kalenský, o ještě jeden dům níž, kluci Lankovi. Co si pamatuji, tak Ruda měl s kapesníkem problém, utíral si nos do rukávu a moje máti se nikdy nezapomněla zeptat: „Rudíčku, ty nemáš kapesník? Blýskají se ti rukávy.“ Jednou se i zeptala paní Reichlové: „Proč ten váš kluk nepoužívá kapesník?“, a to si dala: „Co je vám do toho?“ A sousedka s ní ještě dlouho potom nepromluvila přesto, že obě dvě věšely vyprané prádlo pár metrů od sebe.         Kapesník nesměl scházet ani v kapsičce na přední straně saka, košile, svetru. Na to maminka vskutku dbala. Ani ne jako hygienická potřeba, ale jako součást elegance, prestiž, součást výstroje. Dnes by to vypadalo asi divně, ale dřív se to nosilo. Vím, že takové, ale i krajkové kapesníky se nosily ještě v sedmdesátých letech minulého století. Nahoře kousek něčeho bílého a dole ve spodní části reklama Bytexu.

Asi tak, jako byl pánský klobouk naprostou nezbytností muže v té době, byl i jeho součástí kapesníček v kapsičce saka. K tomu naprosto dokonale vyžehlené kalhoty s puky, vyleštěné boty. Jak moc se dnes liší dnešní muž od muže před 50-100 lety! Asi to je i tím, že na nás před odchodem z domova dohlížely naše maminky. Doslova od hlavy k patě si nás prohlédly, odsouhlasily a pustily do světa, do školy.

Klobouky se časem změnily v nehezké rádiovky, tradiční kapesníky v papírové, kalhoty vypadají často, jako když je vytáhnete tak říkajíc krávě z úst, o botách nemluvě. Dnešní maminky chodí do práce, mají tak čas po ránu zkontrolovat sebe, mužští se musí postarat o sebe sami. Tempo je jiné, zcela účelové a nějaký kapesník, je věc naprosto zbytná. Máš papírové.

Docela by mě zajímalo, jak to bude za dalších padesát let. Nějak mi začíná scházet to maminčino: „Máš všechno? Kapesník, přezůvky, chleba s máslem, ředkvičky?“ Ono nějak bude, ale přeci jen… Není třeba se na chvilku zastavit a zamyslet se nad tím, co nám ty maminky kladly na srdce?

Egon Wiener

Doma v křesle u zapnuté televize






Píši Vám, kterým už nic neříká sport, divadlo, společenské události, jízda na kole, fotbal, hokej. Píši a zároveň se omlouvám. Taky už nikam nechodím. Není mi dvacet a beru prášky ráno, v poledne i večer. Dívám se zpět a ptám se, kde se stala chyba? Proč zrovna já se vláčím ztěžka světem? Jsou kolem starší a běhají si bez holí, jezdí po světě a vysoký cukr neznají.

Když se ohlížím, je to jistá změna, ale na nohy si stěžují snad všichni. Hloupé je, že je mi dobře doma u zapnuté televize, na stolku s něčím, co křupe v puse, ovladač na dosah, sklenici s pitím v ruce.     Za okny je pořád stejně, čas se zastavil na rozhraní léta a zimy. Přitom nikam nemusím. Teplota doma je konstantní, stále teče studená i teplá voda, zářivka i jednotlivé lampy svítí. A co je nejlepší, v televizi jsou programy, ze kterých si každý už umí vybrat. Jak moc se to liší od předchozích let!

 Vemte si jen topení. Vybrat popel, papír, třísky, uhlí. U toho nešlo sedět v křesle a mačkat ovladač. On ten ovladač taky tenkrát před 50 léty nebyl. Mikrovlnka, myčka nádobí. Kdo měl tehdy telefon? Mobil, to je zázrak posledních 25 let. Psali jsme dopisy, četli knížky. Nekonečné seriály běží v televizi tak asi od roku 2000. Nebyly počítače a nebylo tudíž ani možné to, co nyní. Vést s někým, koho neznáme, nekonečné debaty.

Vařilo se doma. Dnes vám mohou přivézt až ke vchodovým dveřím hotové obědy i večeře. Píši všem, co si žijí jak v bavlně, co jenom chodí po bytě. Co sledují děj za oknem. Píši Vám, kteří si už nedovedete představit život bez barevné televize a ovladače s jeho 20 programy. Co schází lidem v teple pokoje u zapnuté televize? Někdo, kdo jim dojde do lékárny pro léky, jde do krámu a nakoupí. Schází jim snad jenom promluvit si s vnoučetem, jít pověsit prádlo na šňůry před dům a přitom si s někým u vrátek promluvit. Dát slepicím, podívat se do sklepa, zda opadla voda po poslední povodni.              V podstatě polovina věcí lidem moderního věku schází. Klepat koberce, luxovat, mýt okna, utírat prach. Na tohle se vždycky někdo najde.  Žehlit a prát. Ještě před pár desítkami let práce nezastupitelná, dnes úplně jiná. Řízení auta, spotřebiče, které všechno umí, se vším si poradí. Dnes je to o jiné práci. Sušením mokrého šatstva počínaje, po sušení všeho, co se pak dalo pít. Čaje, káva, domácí lihoviny, to Vám dnes přivezou a rovnou dají do ledničky.

Člověk zpohodlní a je mu fajn. Z křesla se stává i pohodlná lenoška, loď na klidných vlnách jezera. Ať tak či onak, zpohodlněli jsme, naučili jsme se lenošit. Krátí se nám svaly a bez holí se jen těžko pohybujeme. Asi se budeme muset rozhodnout, co bude, až zjistíme, že už to nedáme.

Egon Wiener

Knihovnám, čtenářům, těm, kteří knihy půjčují




Píši Vám, knihovnám a regálům, plných knih. Knihovníkům i ženám knihovnicím, Vám čtenářům, kteří si od nich knihy půjčují. Není nic snazšího, než se naučit číst, stát se čtenářem knih.

Já se jím stal už ve školním roce 1953/4. Už po pár měsících v lavici první třídy jsem podlehl nutkání snad všech, kteří se naučili číst a spěchal do knihovny půjčit si první knížku. Stát se registrovaným a gramotným, s právem půjčovat si a vracet hromady knih. Bavit se s ostatními o knížkách, s knihovníkem panem Kurkou, být s ostatními napomínán, jak zacházet s knížkou, neslinit si prsty, brát ji do ruky a tu mít čistou.

Knihovna, ač v prastaré, zaprášené budově bývalé hospody, se mi stala kostelem, hradem a sídelním zámkem pana krále. Kuchyňským stolem, obloženým chlebem, maminčiným jídlem, které mi vařila, když jsem byl nemocný, ležel v posteli a ona se mi snažila ulevit. Knížka už tehdy pro mě byla lékem, tropickým ovocem, které nebylo tak lehce k sehnání. Vánočním dárkem. Po pravdě pro mne byla veslem i pádlem, tyčí k odstrkování se od dna, vorem na rozbouřené řece. Stala se mi průvodcem hustým pralesem, po jiných planetách, světem mořských hlubin, křižáckých válek.

To vše jsem našel v pověstech a v pohádkách, v ilustracích, na stránkách, mezi řádky, v básničkách… Kniha dala mé generaci víru ve spravedlnost, léky na bolest, dovedla se s námi radovat, ale i plakat. Je málo věcí na světě, které dovedou to, co obyčejná knížka, troška papíru, písmen a slov. Knížka se stala mocnou zbraní, sečnou i palnou, dala mi život, dovedla pohrozit.

Píši všem, kteří máte knížky rádi. Její moc nám všem pomáhá a je často matčiným pohlazením, které nám v pozdějším věku schází. Mě osobně dala řadu věcí pochopit. Vidět svět očima lidí, kteří přežili a přesto nezatrpkli. Odpustili, ale nezapomněli. Kniha má být učebnicí všude, kde zklame učitel, kde není jiné autority. Tam, kde zklamal člověk, kde není střechy, polštáře pod hlavou. Tam, kde se slévají řeky a vše se halí do tmy a studené noci, mráz zalézá za nehty, kde není knížky. Tam všude ať je vítězem knížka. Aspoň pro mě vždy byla a stále vítězí.

Díky Vám, knihovnám a těm, kteří knihy půjčují a knihy i píší. Vám všem přeji ať Vás oči nepálí a slunce pokaždé svítí. Knížkám a Vám všem, jen to nejlepší…

Egon Wiener

Jak jsem viděl ruské umění před 50 léty


                       

Je tomu už 50 let. Seděl jsem v jednom z těch velkých sálů Treťjakovské galerie v Moskvě. Před očima jsem měl na plátně tři ruské bohatýry na svalnatých koních. Slabí by ty udělané bohatýry dozajista neunesli. Vedle dřeli burlaci na Volze, táhli naložené lodě proti proudu řeky Volhy. Bylo mi přes dvacet a tohle na mě bylo moc.

Bohatý kupec moskevský kupec – obchodník Treťjak udělal s tímhle artiklem úžasnou věc. Jestli v Ermitáži bylo umění evropské, světové, pak Treťjakovská byla o kumštu Šiškina a jeho medvědů, xxx Ajvazovského a jeho moří, burlaků na Volze a Rubleva s jeho dýmem malovaných ikon. Kdo chce poznat něco, co jinde neuvidí, musí jet tam. Je tomu už padesát let a já nezapomněl.

Kdo ještě dneska ví, že město Liberec mělo družbu s Kovrovem ve Vladimírské oblasti, asi 200 kilometrů na sever-východ od Moskvy? Pokud vám něco říká město Gorkij, dnes opět Nižní Novgorod, tak to je ten správný směr. V samotném Kovrově toho moc k vidění není, a tak jsem v té oblasti navštívil městečko Mstěru. Vám, kterým se dostala někdy do ruky malá černě lakovaná krabička s nádherným obrázkem čeholi, dnes ukrutně-přeukrutně drahá, tak víte, o čem mluvím – mstěrská lakovaná, malovaná krabička. Kouzlo nad které není. Mstěra, středisko ruských umělců – malířů miniatur. Po staletí se zde umění traduje a přechází z otce na syna.

Tehdy, před 50 léty se přeneslo z malých dřevěných chaloupek a domků do závodu „Proletářské umění“. Trochu přitažené za vlasy, ale budiž. Umění musí občas taky nasytit. Předním výtvarníkem závodu byl za mé návštěvy, zasloužilý umělec ruské federace Nikolaj Šišakov. Tehdy mu bylo rovných 50 let. A malovat začal, v roce návratu z druhé světové války. Dva roky bojoval na frontě. Z jeho ročníku narukovalo 100 mladých lidí a vrátilo se domů jen 25.

Malovat začal s nevyléčeným válečným zraněním. V desítkách drobných miniatur zobrazil válku a její hrůzy, později maloval tradiční motivy miniatur, pohádky, bajky, cirkusy. Už tehdy M. Šišakov předával zkušenosti mladším, učil je mistrovství kresby miniatur. Sám jich namaloval přes 500 a to je při představě, že práce na jedné miniatuře trvá řadu týdnů, množství opravdu nevídané. Od velikých pláten v Treťjakovské galerii až po ty nejmenší miniatury ve Mstěře, to vše jsou díla opravdu velké hodnoty.

Bylo mi málo přes dvacet let a to se mi na tehdejším Rusku líbilo nejvíc. Kousek od Moskvy, v místech, kde si Němci už věřili, že je nic nemůže zastavit a dávali se fotit, za zády Moskvu. Přesto prohráli.

Egon Wiener

pátek 17. ledna 2020

Vzpomínka na čas před 45 léty




Rok 1975. Po dvacáté se otevřely brány LVT - Libereckých trhů. Tentokrát pod názvem "Ve jménu života i radosti i krásy“. My starší, dnes už hodně po sedmdesátce, můžeme říct: Byli jsme při tom. Vypuklo období, o kterém tehdy Liberečáci říkali, že tou dobou je lepší být z Liberce pryč. Ale dopadlo to většinou tak, že zůstali.

Bylo to krásné vidět město doslova zaplavené koupěchtivými turisty. Nastalo období, kdy služební šestsettrojky z celé republiky místo do Prahy mířily do Liberce i s pracovníky, kteří si jinak po celý rok své záležitosti s libereckými partnery vyřizovali písemně, nebo telefonicky. LVT byly dobou, kdy místní museli přijímat návštěvníky známých, blízkých i vzdálených příbuzných, o kterých jinak celý rok nic neslyšeli.

Vypukly LVT. Pomáhal jsem otci. Kde jinde, než ve stánku s potravinami, v areálu LVT, před průmyslovkou. Chodili tam si s námi popovídat docela známí zpěváci. Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Jiří Korn, Josef Laufer, herci z Ypsilonky, herci, co dole v muldě LVT, každé odpoledne bavili návštěvníky LVT. Tohle bláznění, které rok, co rok zachvátilo město, bylo něco, co se dá jen těžko popsat slovy.

Lidé, kteří bydleli kolem Lidových sadů se jen těžko dostávali do tramvají. Ty jezdili narvané už od nádraží ČSD až do ZOO v Lidových sadech. Na LVT jsme těšili přesto, že přežít je, bylo často peklo.

Výstavní horečka začala už den před oficiálním otevřením. Liberečáci sháněli volňásky, legitimace čehokoli, na co jste mohli vstoupit i bočnými vchody. Všude tam měl Liberečák nějaké známé a tudíž mohl i dozadu, za plentu, kde sídlil vedoucí pavilonu a koupit si tam něco z kolekce nové módy, kterou ještě na prodejnách neměli...

Nestačilo ani mít na prodejnách ve městě oznámení: Prodáváme zboží, prodávané na LVT. Tomu nikdo nevěřil, i když to byla pravda. Přeci jen lépe znělo, že ten šusťák mám z LVT...

Nezapomenu na úžasnou atmosféru, která vládla v každém z výstavních pavilónů. Tlumená světla, tichá hudba a neskutečná hra barev, vůně dřeva, aranžovaných květin, v každém pavilonu jinak. Například v pavilonu F pod názvem Harmonie barev, fantasie a tvarů.

Pavilon E byl snad nejexkluzívnější. Jeho nosná myšlenka Proměny života a času korespondovala plně s náplní expozice. Kosmetika Bratislava, podniky Kara (kožešiny) a Klenoty. Mohl bych pět jen slova chvály. Byli jsme pro tu chvíli světoví. Liberec byl, žel skoro naposledy, pupkem republiky. Je mi líto, že to skončilo, že město se už nikdy nestane cílem turistů, jako tenkrát v těch letech slávy LVT.

Bylo mi 28 let, byl jsem vlastně ještě kluk a bláhově si myslel, že to tak bude pořád a navždy. Vidíte, je tomu 45 let a vše je pryč. Nic se nestalo, svět se nezastavil, město žije a zápasí s jinými problémy. To byla jen vzpomínka z doby, kdy LVT navštívilo téměř 3OO.OOO návštěvníků a Liberec byl ucpaný lidmi a ne auty, tak jak je tomu dnes den, co den.

Egon Wiener

Problém jako hora, Hamrštejn




Léta jsem žil v Machníně. Nedílnou součást obce je Hamrštejn, několik činžovních domů, velká textilní fabrika, zámeček - vila továrníka a přes řeku na kopci dnes ruina, dříve za husitů významný hrad, střežící zemskou stezku k Baltu.

Řeč bude o továrníkově vile a o parku, který byl ozdobou celého okolí široko daleko. Dnes je obojí v  dezolátním stavu a není nikoho, kdo by devastaci zastavil.  Není to tak dávno, kdy můj přítel Jarda Urban z Hrádku nad Nisou napsal:

„Ukryta v lesích, pod zříceninami hradu Hamrštejna, se nachází dětská léčebna Ústavu pro nápravu vad zraku v Machníně. Protože jde o tak významné lékařské pracoviště, zašel jsem si sem pro několik nezbytných informací. Za zmínku stojí, že takové jsou jen tři v celém Československu. Machnínské by bylo v roce 2020 65 let. Není. Proč? To vysvětlím v následujících řádcích.

V době, kdy Jarda Urban popisoval úspěšnou léčebnu, byly v očním ústavu ve vile někdejšího německého továrníka tři oddělené mateřské školky a další pro žáky prvních tříd základních devítiletých škol.  Náprava vad zraku se prováděla už ve velmi raném věku. Celkem tu bývalo umístěno okolo 40 dětí postižených šilhavostí a tupozrakostí. Děti zde měly stejný režim jako v normálních školách, jen s tím rozdílem, že byly pod trvalou kontrolou zdravotníků. Odpoledne chodívaly s dětskými sestrami na vycházky, třeba k nám do centra obce, kde jsme na ně pokřikovali: „Hele, Žižka!“, a smáli se. Asi proto, že jedno oko měli zalepené. To nám připadalo komické.

Během školní výuky ve třídách jedno oko po druhém rozcvičovali, oči cvičili na speciálních přístrojích. Doba léčení trvala zpravidla šest až osm týdnů. Největší výzva pro léčené děti byl zámecký park obklopující vilu. Byl jednou z nejkrásnějších botanických lokalit mající vzor v parku na zámku Sychrov, žel, dnes z něho zbylo torzo, prales, který se jen tak nevidí.

Co zbylo z dětské léčebny? Tak zničit budovu a okolí, jak dnes vypadá Hamrštejn - Léčebný ústav pro děti, by nedokázali ani barbaři, kteří zničili Řím. A kdo za to může? Jednoznačně ten, kdo prodal Zámeček a vše kolem nezodpovědným dobrodruhům. Tehdejší vedení radnice města Liberce. Při rozprodeji svěřeného majetku vyšlo vstříc takzvaným podnikatelům, kteří jen spekulovali, jak zbohatnout. Město má stále ve svém držení všechny pozemky náležející k bývalé léčebně. Je až k nevíře, že taková ignorance potřeb dětí prochází bez trestu jak dnešním majitelům ústavu, tak úředníkům a politikům magistrátu. Jsme svědky krádeže za bílého dne a nikomu to nevadí. Nedivím se lidem, že lokálním zastupitelům zvučných stran nevěří a raději volí ty, kteří jsou neznámí a nemají prsty nečestných hrách, jako je ta o léčebném očním ústavu v Machníně - Hamrštejně. Páni doktoři spekulanti vymírají, a kdo po nich zdědí Zámeček se neví. Běžte se podívat sami, nebudete věřit vlastním očím. Já taky nevěřil.

Egon Wiener

Německy psané knížky v našem kraji




Mnoho zahraničních vojáků se nevrátilo z bojišť druhé světové války. Erich Sojka ano. Komunisté mu nevrátili továrnu v Bílém Kostele, ani ten krásný dům v Barvířské ulici v Liberci naproti hasičům, se sochami na střeše. Uvažoval o odstěhování do Izraele, ale zůstal V Liberci, kde se narodil, kde jeho rodina žila víc jak 150 let. Doma je doma. Živil se jako učitel angličtiny, umřel na vysoký věk. Na stáří.

 Začnu ze široka. V 5. čísle Stráže severu ze dne 1. června 1945 vyšel fejeton s nerudovským titulem "Kam s ním? Něco z nepodepsané fejetonu Vám přetlumočím. Má to vše úzkou spojitost s naším hrdinou západní fronty, Erichem Sojkou. Čtěte se mnou „Kam s ním?"

„Tak nám tenhle titulek Nerudova fejetonu zatanul na mysli, když jsme se probrali ve stozích nacistického braku, který zanechali němečtí redaktoři ve svém bývalém nakladatelství NSDAP v redakci „Die Zeit“ v Liberci. Kam s tím brakem? Co s tolika tisíci svazky duševní morové nákazy? Na studijní knihovnu pražské university a jiné vědecké instituce bylo po dobu války pamatováno, a tak rychle pryč se vším tím haraburdím. Zůstanou zde jen tisky nezglajchšaltované, vydané před rokem 1933. Jsou to vhodné prameny pro novinářskou historii, jako ročníky pražské Bohemie od roku 1832, Reichenberger Zeitung od svého založení v roce 1860 a ještě několik málo svazků, které byly zastrčeny úplně vzadu. Ostatní, to je asi 90 % veškerého písemného materiálu´, bylo hodno rázné likvidace, jako byl nemilosrdně smeten celý prokletý režim nadlidí".

Tak nějak vyzněl obsah delšího fejetonu, který krátce po osvobození Liberce napsal do novin Stráž severu neznámý autor, který vlastně odstartoval novou náplň továrny Ericha Sojky v Bílém Kostele, přímo pod bílokosteleckým nádražím. Fabrika byla znárodněna a Erich se mohl jen dívat z vlaku, co má na práci. Divili byste se s ním. Šmelcovaly se na směny svážené německé knihy snad z celých, znovu českých Sudet. Knihy se zde namáčely, drtily a měnily v kašovitou hmotu. Vedle nacistického škváru i vzácné, staré, umělecké publikace, prvotiskové podepsané knihy, ručně kolorované. A tak nám zmizely i vzácné poklady, nenahraditelné žádnými penězi.

Neruda zabodoval. Svým fejetonem dal vlastně podnět, k honbě na čarodějnice a páni redaktoři v pětačtyřicátém nechtěně postavili hranici, na které skončilo až 100 % všech německý knih. Mnohokrát mi starý pan Sojka vyprávěl, jak jezdíval vlakem z Liberce do Hrádku a hned zase zpět, jen aby se z okénka vlaku ze zastávky v Bílém Kostele mohl podívat na továrnu, kde se mnoho a mnoho let nedělalo nic jiného, než že se házely do jednoho pytle knihy jen proto, že byly v němčině a tudíž pro řadu dosídlenců Sudet - českého pohraničí nečitelné.

Pan Erich Sojka zemřel v osmdesátých letech minulého století. Století, kdy se knihy ničily snad už naposledy. Aspoň si to myslím. Kéž mi ta víra vydrží dlouho a nepletu se.

Egon Wiener

Rádiu, televizi, novinám




Na to se nezapomíná. Viděl jsem v 70. letech minulého století ve Vratislavicích na Nové Rudě skutečnou krystalku, rádio funkční dvacátých let a v provozu na uších jistého pana XY. Nechápal jsem proč? Měl doma „starých krámů“ za několik miliónů, ale nechtěl je utrácet ani za bojler na teplou vodu, natož za rádio, nebo, nedej bože, za televizor, či elektrickou žehličku.

Moje matka poslouchala v době, kdy mě nosila v bříšku z rádia hokejová utkání - narodil jsem se v březnu. Já si pak nejvíc na rádio pamatuji, když zemřeli pánové Stalin a Gottwald. Plakal jsem s miliony dalších, kteří se cítili opuštění a zrazení jejich smrtí. Mě omlouvá, že jsem byl ještě dost hloupý a nevyzrálý. Do první třídy jsem nastoupil až po prázdninách.

O něco později do vsi přišla a na okno zaklepala černobílá televize. Úžasný pokrok, který překonaly až mobilní telefony. Moje generace vlastně stála u zrodu komunikační revoluce. Počínaje rádii s velkými skleněnými lampami, až po malá, neskutečná tranzistorová rádia do náprsní kapsy. Nemáte ponětí, co pro naši generaci znamenalo ploché rádio na baterie z Tuzexu, cokoli ze západu od našich hranic. A když se televizor obarvil a bylo na něm možné chytit i dva programy, to bylo teprve pokoukání. Když člověk něco o světě chtěl vědět, poslouchal rádio, televizi, nebo četl noviny. V případě, pokud se stal kandidátem strany (rozumí se KSČ) dostal za povinnost, kandidátský úkol, číst noviny (objednat si je)... Na rok dopředu a pak se uvidí.

Noviny, to bylo především Rudé právo, krajský a okresní stranický tisk. Na Liberecku, kde jsem to všechno zažil, to byl Ústecký Průboj a liberecký Vpřed, který měl zázemí v okresním městě. Později zde měla redakci i Československá televize. Všude pracovali mladí a inteligentní lidé. Sdělovací prostředky, média se starala, abychom nestáli opodál, protože, kdo jenom chvíli takhle stál, byl mimo dění. Jako by nebyl, jako by se ani nenarodil. Rádia, televize, noviny, to vše tu už bylo a fungovalo dobře do doby, kdy vše smetla Sametová revoluce, ale ani poté se nic nezměnilo. O kom se nepíše, neexistuje.

Řada těch, kteří psali pozitivně o bývalém režimu skončili a hledali si práci. Vstali vskutku noví bojovníci a pozvedli prapor, těch padlých novinářů. Po třiceti letech máme opět matadory tisku, co umí přesvědčit, kdo má, a kdo nemá císařovy nové šaty, kdo chodí nahý a komu smrdí nohy. I to je náš současný svět, kde krystalka už nemá místo, kde je dnes televize plochá, kde není čas pro to, co minulo, kde pravda ne vždy vítězí, kde redakce vnucuje své nové hrdiny, kteří hrdiny nejsou. Aspoň ne v očích těch, kteří už hodně pamatují.

Egon Wiener

Nedalo mi neříct to všem




    Z denního tisku v pátek 7. ledna 1975, deník Vpřed: Orgán OV KSČ a ONV v Liberci: „K žádostem o devizové přísliby. Státní banka československá přijímá žádosti o devizový příslib na cesty do kapitalistických států a Jugoslávie do 31. ledna 1975. V letošním roce činí příděl devizových prostředků do Jugoslávie 100 dinárů na osobu a den, maximálně 2.000 dinárů na celou dobu pobytu. U cest do kapitalistických zemí přidělujeme 9 US dolarů na osobu a den, maximální příděl 180 US dolarů na celou dobu pobytu. Děti do 15 let obdrží devizové prostředky v poloviční výši. Kladně vyřízené devizové přísliby rozešle banka do 10. března 1975, o nevyřízení devizového příslibu zprávu podávat nebudeme. Současně upozorňujeme, že kromě středy a pátku máme v zahraniční směnárně pokladní hodiny též odpoledne od 13,30 hodin a to v pondělí do 14,30 hodin, v úterý do 15,30 hodin a ve čtvrtek do 17 hodin. SBČS v Liberci“.

 Psal se rok 1975, stalo se před 45 léty a já šéfoval Okresní organizaci mládeže. Z titulu funkce jsem byl jmenován i členem komise, která nezávisle posuzovala jednotlivé žádosti podané veřejností. Komisi šéfoval prokurista SBČS v Liberci. Scházeli jsme se v její budově nad šálkem kávy a seznamem žadatelů, každý s jistým pocitem zahanbení, se snahou najít v seznamu, koho známe, komu ten zatracený příslib dát.

Ani prokurista to neměl snadné. Měl jistou sumu, kterou mohl rozpustit a dál už nic. Ve svých záznamech měl ještě informaci, kdo ze žadatelů už v minulosti dostal kladně vyřízený příslib. Ten byl automaticky z letošních zájemců o devizy vyřazován, ale projednáván byl. A na nás bylo, dát peníze tomu, kdo se nám zdál být hoden vycestovat do zemí kapitalistických. Bez příslibu banky neměl šanci dostat do pasu povolení k vycestování. Pro "své koně" jsme každý dělali, co jsme mohli. Já například, pomohl paní Schvertnerové od nás ze vsi. Ani jsem nevěděl, že si podala žádost a ona se zase nedozvěděla, že bez mé pomoci by nevycestovala. Tak podobně rozhodovala pětičlenná komise téměř o všech uchazečích o peníze na cestu na západ od naší hranice.

Pokud nakonec nikam nejeli, rozhodla o tom policie, která prostřednictvím svých informací udělovala výjezdní povolení. Ale to už byla jiná kapitola našich dějin. Tak nějak to chodilo dlouhá léta, až k roku 1989, kdy se otevřely hranice a devizový příslib od SBČS nikdo nevyžadoval.

Dnes nám připadá, že doba už nemůže být jiná, ale žili jsme uprostřed hrnce, ve kterém se vařila voda, a nikdo, téměř nikdo nevěděl, jak z hrnce ven. Že se to podařilo je velký zázrak, něco, co člověk potká jednou za život a co se nikdy opakovat nebude.

Egon Wiener

Roku české hudby




Od smrti Antonína  Dvořáka v roce 1975 uplynulo 70 let. Povím vám jeden příběh z té doby, který vzal svůj počátek ve skleněném zámečku, jinak taky ve vzorkovně Skloexportu v Liberci.

Před více lety vznikla podle návrhu akademického malíře Jindřicha Torsteina umělecky a technicky vysoce náročná, unikátní rytá váza s portrétem A. Dvořáka s letopočtem 1891-1904, která byla vyrobena v Železném Brodu. Reliéfní rytinu provedl tehdy sklářský výtvarník Prof. Miloslav Plátek. Váza byla vystavena v liberecké vzorkovně a tam si jí všiml a projevil o ni zájem tehdy západoněmecký obchodník pan Heine. Nebyl sám. Přetahovat se s ním o vázu rozhodl i velký japonský dovozce skla, firma Meiwa Trading Tokyo. Komu ji Skloexport nechal? Nechal promptně vyrobit dvě její věrné kopie. Nemělo se jednat jenom o nějakou kopii. Práce byla svěřena sklářskému výtvarníkovi a rytci Železnobrodského skla Ladislavu Ježkovi. Obě „kopie“ nesly vlastnoruční podpisy obou autorů, Tocksteina i Ježka.

Dobový tisk zmiňující se o vázách vyzdvihuje, že vedle trvalé propagace československého sklářství a práce našich uměleckých rytců představuje každá z váz v devisovém propočtu hodnotu téměř 30.000 Kč. A co víc, akci s duplikáty té první vázy lze považovat za zajímavý propagační přínos Skloexportu k roku České hudby roku 1974.

Kolik roků od té doby uplynulo? Dnes se píše rok 2020, je to už víc, jak 46 let. Co všechno se od té doby změnilo? Není Skloexport, není vzorkovna, zůstaly jen prázdné místnosti Libereckého zámku a vzpomínky, co všechno tu bylo a kam to zmizelo.

My Liberečáci máme být na co hrdí, vy železnobrodští rovněž. České sklo býval pojem. Sklárny na Sázavě jsou k prodeji za jednu celou miliardu korun a nikdo je nechce... Práci v nich našlo na 800 sklářů. Zlaté české ruce hodné toho jména hledají práci řidičů nákladních aut v zemích EU. Sklo vyrábějí automaty z Číny, zákazníkem našeho skla je opět Čína. Doufejme, že to je čas pomíjivý. Že poslední slovo ještě nebylo řečeno….

Jen krátká zpráva o třech vázách, které zaujaly před 45 léty. A přitom se nestalo nic, co by se nemohlo stát i dneska. Sklo patří stále k chloubě Česka a mělo by se vrátit na své místo. Měli jsme a máme se stále čím chlubit. Česko by se mělo vrátit k tradicím a české sklo by mělo být dárkem všem státním návštěvám.

Egon Wiener

Koupání, mytí a vše, co s tím souvisí




Ať si nejdřív každý zamete před svým vlastním prahem. Mít vlastní koupelnu před sedmdesáti léty byl sen skoro každého obyvatele českého pohraničí – Sudet hned po odsunu Němců, kteří si potrpěli na leccos, ale zrovna na koupelny ne.

Pamatuji si jak v „Nordlichtu“ byly jen suché záchody s čůráním na dehtem potřené stěny. Koupalo se v sedací zinkové vaně. Můj dědeček využíval k týdennímu očištění těla dar vanových lázní, kterých bylo po Liberci povícero. Dnes si na ně nikdo ani nevzpomene. Sprchy, ty ano. Jsou dnes všude u bazénů. Poležet si ve vaně doma v koupelně, to si mohl tehdy dopřát jen málokterý Liberečák. Když jsme si před sedmdesáti léty pořídili lázeňský válec k vaně na chodbičku mezi dvěma pokoji, tak to bylo něco, co neměl nikdo daleko široko. Samotná koupelna? To přišlo až o mnoho let později.

Ona i voda netekla než studená. Na mytí, holení, vaření se ohřívala ve velkých hrncích na universálních sporácích, které nám tu rovněž zůstaly po vyhoštěných Němcích. Ke každému domu patřila i studně. Moje ves měla vodovod, přesto studnu nikdo nezasypal.

Otec nechal jistou firmou vykopat i septik a napojit na něj splachovací WC. Já si to pamatuji velmi dobře ze dvou důvodů. Mezi chlapy, kteří septik kopali byl jeden, co koktal a já, dítě všímavé, jsem se tu jeho řeč ve třech letech parádně naučil a nechtěl jsem pak za boha mluvit jinak. Díra do země byla vykopána, já seděl na tříkolce, a i s tříkolkou jsem do ní spadl. Nic se mi nestalo, leda to, že WC už bylo napojeno a septik plnil svou funkci. Vytáhli mě promptně ven, smrděl jsem, prý jako prase. No bodejť by ne! Mně tedy o hygieně vyprávějte! Nechtěli mě prý ani slušně omýt, ostřikovali mě z hadice.

Tak nějak probíhalo mé mládí. Co si dnes na mně vezmete? Očista těla, duše, chrupu. O málo let později, to jsem už uměl číst jsem z autobusu Praha-Mníšek pod Brdy-Dobříš, pozoroval krajinu. Možná mi bylo pět, i to je možné, nic mi neuteklo. Jel jsem za babičkou z matčiny strany. Před mníšeckým kinem na druhé straně ulice byla na zdi v omítce ještě vidět předválečná reklama na zubní pastu Thymolin s obrázkem dlouhé tuby a s textem: Zubní pasta Thymolin. Byl jsem unešen. U nás Liberci bylo v omítce ke čtení v němčině leccos, ale tahle reklama byla v čisté češtině. Hrozně moc se mi líbila.

Mníšečáci o ní asi nevědí, je možné, že už ani nestojí velké kino naproti, natož dům s krásnou reklamou na očistu zubů. Zubní pasta Thymolin. Bylo to krásné, byli jsme mladí a líbilo se nám něco, co dospělí ani neviděli. Hygiena to ano, mýt si nohy, uši, krk, na to dbali, ale o té krásné reklamě na zubní pastu můj táta vůbec nic nevěděl. Ptal jsem se ho, ale on jenom krčil rameny… Není to důležité, ale nejsme si my v něčem podobní?

Čím jsme dospělejší, tím víc máme jiné priority. A dnes je kolem nás reklam tolik, že je v podstatě ani nevnímáme a mytí zvládáme i bez nich. Stačí otočit kohoutkem a vlézt si do vany.

Egon Wiener

Velké trapasy se nevyhýbají nikomu




Mám v Liberci několik kamarádů, kteří si rádi přivydělají prací komparsistů při natáčení filmů. Jeden z nich je velký šoumen. Pracoval kdysi na radnici a vyprávěl mi neuvěřitelný příběh, o kterém se opravdu, ač se stal, nesmělo mluvit. Pokud by zákaz někdo porušil, už by si nikdy jako komparsista nezahrál. I proto jsem Milanovi slíbil, že pomlčím. Nevydržel jsem…

Je fakt, že bývalá šlechta neměla nikdy moc starostí. A proto hned po revoluci jedna moudrá  hlava na Pražském hradě rozhodla, že se s tím musí něco udělat. Dostala k tomu souhlas od všech zainteresovaných. Byl k tomu potřeba jen kompars. Ten byl zároveň i ústřední postavou projektu, který v naší porevoluční kinematografii, neměl obdoby. Kompars měl sehrát roli zástupců bývalých členů předních rodin české aristokracie v mezních situacích. Vymyšleno do všech detailů, mělo dát zelenou návratu do společnosti lidem z rodin: Lobkowiczů, Czerninů, Clam-Martiniců, Colloredo-Mannsfeldů, Harrachům, Kounicům, Kinským, Kolowratům, Mensdorffům, Schwarzenbergům, Sternberkům, Thun-Hohensteinům, Waldsteinům-Wartennergům, dalším a dalším.

Co říkáte, slušný počet, že? Kompars měl ve slušivých kostýmech bývalých šlechticů sehrát jeden jediný projekt - comeback lidí, kteří chtěli být pozitivně vnímáni naší porevoluční společností. A to byla, jak se později ukázalo, velká chyba. Na velký průšvih bylo zaděláno. Celý projekt spočíval v tom, že šlechta začínala z ničeho a že i trhan, kdysi vagabund, může být zakladatelem významného rodu, úspěšným členem společnosti. Filmovalo se v hlubokých lesích bývalého vojenského prostoru se vším všudy. Catering, svoz komparsistů přímo do míst natáčení…

 Vše šlo podle scénáře. Slunce svítilo a všichni se radovali, jak jim jde vše na ruku. Problémy nastaly v okamžiku, když natáčení skončilo. Kde se vzal nikdo neví. Byla tu spousta alkoholu a každý se napil na úspěch projektu. Hlavně sponzoři a kompars, kterému se domů nechtělo. Odjelo poslední auto filmařů, oheň u táboráku dohasínal, noc končila až k ránu, kompars se potácel na cestách k domovům, na vlak, k zaparkovaným autům, na stop, až někam ke Kuřivodům.

Policie jako první zadržela podnapilé řidiče, následovaly konflikty ve vlaku, nepřístojné chování stopařů. Všechny problémy byly zadokumentovány a později vymazány z evidence. Každý ze zadržených tvrdil, že je aristokrat a ostatní by to měli setsakra akceptovat, a tak pořád dokola. Ohlas to mělo, záhy o tom začaly vyprávět celé legendy.

Milan se smál, že jestli chci víc, ať kontaktuju ty, kteří natočený film nikdy do kin a na obrazovky televizorů nepustili. Ono stačí to, co natočil s bývalou šlechtou pan Kinský. Reklamu jim moc nedělá, ono taky není čím. Komparsisti došli.   

Egon Wiener

Úžasnému prvnímu dnu v roce 2020




Nezačal zrovna vesele. Včera se slavil Silvestr a Nový rok, spalo se do devíti a pak jsem šel pustit naše tři slepičky. Ty samé, které ještě nesnášejí vajíčka a už se staly miláčky celé rodiny. Ven vyběhly dvě slípky a po třetí ani vidu, ani slechu. Pustil jsem ven psa, a ani ten, můj žal neztenčil a třetí slepičku neobjevil. Byly dvě. Finito, konečná slepičkám v pohraničí.

 Janě se udělalo z mého sdělení špatně. Vstala a mátožně se vydala ven dát té ztracené slepičce poslední sbohem. Sám jsem nevěřil tomu, co jsme uviděli. Oplakávaný opeřenec se náhle objevil ve výběhu a co víc, vedle leželo první vajíčko. To byl šok! Vajíčko bylo ještě teplé, slepička komunikativní a po malé chvilce s ostatními nás už všechny tři atakovaly svými zobáky, klovajíce do našich bot, do žrádla, které si braly z našich dlaní.

 A k tomu sluníčko, jarní počasí. Pes si lehl k našim nohám a dělal, že každé vzrušení je mu tak trochu proti srsti. A jak tak ležel, právě slepice, která snesla první vajíčko šla a klovla našeho psa dvakrát do zadní tlapky. Pes měl tolik rozumu, že nad tím mávl packou a nechal se od nás dál drbat na hlavě. To je v poslední době jeho hlavní činnost, je na drbání závislý a vyžaduje je ve dnech od pondělí do neděle, včetně svátků a významných dnů v kalendáři. Po celý den bylo krásně. Po obědě jsme si všichni šli lehnout, jen slepičky ne. Ty slavily.

Pokud se pamatuji, tak Nový rok byl dnem předsevzetí, přání a slibů věrnosti. Ten dnešní byl i řečněním tří našich státníků k veřejnosti. Byla to fuška. Všichni měli pravdu. Pokud si vzpomínám i prezident G. Husák míval pravdu. Snažili se všichni čtyři, žádný to neodbyl.

I tak to byl krásný den plný slunce, nalezené ztracené slepice, prvního vajíčka, psa, který si vyhřál své kosti na lednovém slunci a tří politiků, kteří to myslí s námi dobře a vážně, jako všichni ti jejich předchůdci.          První den roku 2020. No, není to prima? Spali jsme, jedli, dívali se na televizi, co nám scházelo? Nic. Dovolím si tvrdit, že nic. Ve čtyři odpoledne jsem zavřel slepice do kurníku, pes se vyčůral a udělal bobek, napil se vody, sežral granule, svalil se na bok a nechal si zdát něco prima, něco novoročního.

První den roku 2020 kolem nás profrčel, jak závodník na kole závodu Tour de France. Dobrá, v březnu mi bude 73 a je to fajn. Venku mrzne a já jím chlebíčky, solené, křupavé brambůrky. Krásný den, prosluněný, Jana je se mnou, je nám nádherně. Úžasný den plný sladkostí, coca-coly a předzvěstí, dalších dnů. Mají si být podobné. Prozářené sluncem, plné slepičího zpěvu a radostného psího štěkání. Takový by mohl být celý rok 2020.

Egon Wiener

Ve Zverimexu v Liberci před mnoha, mnoha lety




V liberecké prodejně Zverimexu, ve strmé ulici se středověce zavánějícím názvem Tovaryšský vrch, měl můj strýček Walther pokaždé napilno. Denně tam prodali průměrně dvacet andulek, kanárů, korel a jiné půvabné zpěvné havěti, ale i sto akvarijních rybiček. Rekord před Vánocemi byla tržba za australského papouška - rovných osm stovek československých.

V té době měl n. p. Zverimex 30 prodejen a ta liberecká byla ze všech nejlepší. Plnila plán na rovných 190 % a před Vánocemi ještě víc. Nebyla to jen snaha lidem vyhovět a prodat toho co nejvíc. Dětský domov z Liberce IV. poděkoval písemně, krásným dopisem za dar spousty akvarijních rybiček. A to nebylo jediné poděkování obdarovaných dětí.

Podařilo se prodejnu rozšířit o dvě další místnosti, nové skladové prostory pro pytle s krmivem. Týdně odsud expedovali deset tun krmiva. Novými prostory se odstranila neoblíbená hláška – přejímka zboží. Oznámení, které generace dnešních zákazníků nezná už ani z vyprávění. A to bych mohl pokračovat. Sami si v prodejně přestavěli skladiště, instalovali nové akvarijní nádrže. Bez čekání na to, až jim pražské ústředí někoho pošle. To byla dříve věc vskutku nevídaná. A nezůstalo jen při této iniciativě, rozjeli novou službu: výroba a oprava akvarijního zařízení. V libereckých novinách Vpřed o strýčkovi a „jeho“ Zverimexu psali: „…a to vše z iniciativy člověka zapáleného pro svou práci, milujícího zvířata…“ Od té doby uplynulo 45 let, strýčkovi bylo nedávno 90 a nic se na tom nezměnilo ani dnes.

V Hrádku nad Nisou jako tehdy i dnes žije můj strýček, bývalý vedoucí prodejny n. p. Zverimex v Liberci. Mohu potvrdit, že celý život věnoval zvířatům. Je autorem mnoha knih o tom, jak pečovat o exotické ptactvo, o genetice opeřenců, jak je posuzovat, množit. Jeho práce byla oceněna na mnoha výstavách, mezinárodních soutěží. Z rukou zástupců mnoha světových universit převzal ta nejprestižnějších ocenění.

 Jsem rád, že mu mohu vyřizovat častá poděkování od přátel, od těch, kteří vědí, o čem mluvím. O nádherném vztahu jednoho člověka k exotickým ptáčkům, k přírodě, jako takové. Je moc pěkné, občas se setkat s legendou a vidět na vlastní oči někoho, kdo tenkrát byl u toho. A pan Walther Wiener u toho byl a pokud mu zdraví povolí zdraví, tak vypráví. Má o čem. A ten, kdo poslouchá, má o čem přemýšlet. Hodně zdraví, milý strýčku! Máme tě rádi a uzdrav se nám.

Egon Wiener

středa 15. ledna 2020

Z čeho je živ pes


    

Začnu tím, že jsem z vesnice, možná jako většina z vás. A tam ví každý, čím se krmí,  co žere pes. Já poznal většinou ty, kteří jsou a byli za vlčáky. Jen v předposledním domě na cestě z Machnína do Chrastavy měli kolii. Vlčáky jsem jako děcko miloval. Na zem mě vrátila Brita, Reichlův vlčák. Seběhlo se to náhle, bojovali jsme jak lvi, žel ti druzí kluci nám to nandali. Brita byla na naší straně. V okamžiku, kdy vítězové brali zajatce i mne, Brita zasáhla a kousla mne do hýždě s jasnou představou, že mne osvobodí a nedá mě odvléct do potupného zajetí na druhý břeh.

Vítězové po pravdě nechtěli pokousaného zajatce a nechali mě na bojišti svému osudu. A tu jsem vystřízlivěl. Bůhví, jak to ta Brita myslela? Co prokousnuté tepláky? Co když mi nohu uříznou a já si budu muset za kapesné koupit pojízdné křeslo? To vše mi proběhlo hlavou a já se rozhodl, že víc než psy, budu milovat papoušky. Nejlépe ty největší, co mluví a hlavně sprostě.

Pes se na dlouho stal pro mne velkou neznámou. Rodiče mi později koupili ruského chrta barzoje. Byla to chyba. Naše inteligence se nepotkaly a já psa daroval škole v přírodě v Bedřichově, kousek od Liberce.

Mé další setkání bylo se statným psem boxerem, nepadli jsme si do oka. Hned na první schůzce, v okamžiku, kdy mě spatřil, byl oheň na střeše. A když mu řekli, že jsem, nebo budu jeho příští páníček, utrhl se ze řetězu a chtěl mě sežrat. V tu chvíli jsem pochopil, že to myslí vážně, na nic jsem nečekal a opustil arénu. Nechtěl jsem být gladiátorem sežrán, pohaněn.

Dalších 25 let se nic nedělo. Až jednou, díky počítači, našla Jana na Slovensku psí útulek v Liptovském Mikuláši. Netrvalo dlouho a přivezli nám psa, kastrovanou psí slečnu. Tři dny nevylezla z nové, jen pro ni postavené psí boudy, ale pak se to zlomilo a od té doby žere všechno a je to nejmilejší tvor z druhu savců, co kdy žil na Zemi. Jsme kamarádi na život a na vše, co je k sežrání. K misce si nepustíme toho druhého, ale jakmile dojíme, opět se kamarádíme a myslíme na jídlo. Strava to je jen lehká, skoro dietní a vyvážená. Maso, výrobky z masa a z mého stolování, co upadne, o co si slečna řekne.

Nemohu se udržet, když se na mě dívá a mlčky říká, dej mi, neudržím se a dám…. Její granule mi nedá, kapsičku se žrádlem taky ne. Ale jinak se po jídle opět bavíme. Já jím pořád. Ona jí oficiálně 3x denně. Pokud si tím smutným pohledem na mě něco dalšího nevyžebrá. Nemám tu vůli, nedat.

Nevím, kdo koho přežije. Kdo káru života potáhne dál, dá tomu, který přežil do misky granule. Jsou nemastné, neslané, ale je to jistota, že večer, co večer budou v misce. Od jisté doby jí dávám dvojitou porci. Trošku si Vilíka předcházím, ale znáte to. Ony, ty potvůrky to s námi umí. Kéž se na tom dlouho nic nezmění!



Egon Wiener

Do města Žitavy, hned za rohem, po rovině




Do Žitavy je to kousek, jen co by kamenem dohodil. Po silnici pár metrů, vlakem snad ještě blíž. Od naší hranice musíte kousilínek po polském území, tak bratru 400 metrů a jste v saském městě, které založil král z rodu Přemyslovců, Přemysl Otakar II. My, kteří je známe, říkáme městu ano. Je přesně to, co potřebujeme.

Většinou sem jezdíme na nákupy, podívat se po městě, které je hezké, takové pískovcové, barokové. Dnes, žel už ne naše, ale německé. Kolem náměstí honosné domy, za které by se nemuseli stydět ani měšťané v Praze. Ze Žitavy do Liberce vedla také jedna z prvních železnic. Co jsi nenašel v Liberci, bylo v Žitavě v každém století.

Tatínkův bratr se vyučil v Žitavě lodním mechanikem. V Liberci i v Žitavě se tehdy hovořilo stejným jazykem. Dnešní jazyková bariéra je vlastně jedinou překážkou, aby se styky obou měst mohly rozvíjet. Žitava má mnohé, co Liberci schází a naopak. Za hranicemi mají vedle mnoha atrakcí i úzkokolejku s parní lokomotivou, kterou se z města dostanete do Lužických hor, pod hrad Ojbín, který nechal vystavět německý císař a český král Karel IV. Co mohu doporučit je krásná žitavská ZOO. V Liberci je jiná, zde taková zvláštní, což ocení právě děti. Není tolik o klecích.

Dnes je Žitava liduprázdná, dobrá polovina obyvatel odešla na západ současného Německa. Honosné domy tu stojí už třicet let opuštěné, nabízejí se v nich byty i sousedům Polákům a Čechům za velmi slušné peníze. Dá se říct, že Žitava je poloprázdná a je to smutný pohled. Tanková škola, vojáci jsou z města pryč, naopak universita, kde studuje i řada českých studentů pokračuje. V létě tu je skvělé koupání v zatopených povrchových dolech, posezení v parcích, které doma v Liberci nemáme.

Když chceme autem do Žitavy, musíme pár set metrů Polskem. Žijeme na trojmezí tří států Evropské unie, dříve na hranici míru řek Odra-Nisa. Žitava, je i divadlo, kde hraje často i náš divadelní soubor z Liberce. Město neskutečně monumentálního postního plátna z doby pradávné gotiky.

Co mi utkvělo v paměti je místní hřbitov velikosti Olšanských hřbitovů v Praze s pískovcovými plastikami starými i několika set let. Žitava stojí za výlet s dětmi, do místních Žitavských hor. A pokud nevíte, co zrovna s penězi, kupte si vilu, byt v Německu. Žitava je zhruba 30 minut z města zpod Ještědem. Často blíž vašemu zaměstnání, než pokud projíždíte ucpaným Libercem. Třicet kilometrů krásnou krajinou, kdy ani nevíte, zda jste ještě v Sasku, nebo už u nás, doma v Sudetech.  Ať Žitava roste ještě do větší krásy, než jak ji známe dnes! Žitavo, těším se brzo na shledání. Je stále co objevovat, k čemu se vracet. Ač je to už za humny, jsme stále doma. Nelze, než si přát, ať se to nikdy nezmění.



Egon Wiener