O počasí v naší rodině a o umění kouzlit

Že neprší od severu, s tím mám své zkušenosti. Od západu prší skoro vždycky, z východu fouká, to jo, ale tím bychom skončili. Moje matka uměla řadu věcí, žel počasí očarovat neuměla. Táta si myslel, že to musí být kouzla a čáry že to s ní tak dlouho vydržel.

Mě připadala od malička jako drak. Táta sice říkal saň, ale mě utkvěla v hlavě pohádka o drakovi a saň mi připadala divná. Že drak saň-koval mi i v útlém věku připadalo nepravděpodobné. Matka mi spíš připomínala počasí kolem nás, každé tři dny jiné. Jednou mě s tátou matka milovala, jindy ne. Markantní to bylo večer. To si s ní mohl hrát táta a já ne. Ráno to bylo naopak.

A vůbec, uměla psí kousky, to říkal táta a smál se přitom. Naproti tomu já vím, že tajně kouřila a uměla začarovat cigarety, že jsem je nikdy nenašel a táta nadával, že ty její kamarádky, co k nám chodily kouří jako tovární komíny. Taky uměla čarovat s penězi. Přesto, že jí táta dával všechno, nestačilo to a máma prý musela být čarodějkou, aby s nimi vystačila. Na Vánoce jí šlo čarodějnictví nejlíp, to vyčarovala i peníze na dárky.

Tátovi prý kdysi mocně učarovala, Dlouho jsem nevěděl jako dítě jak, ale čím víc jsem dospíval, tím víc mi to bylo jasné. Její matka byla taky čarodějnice. Táta o babičce mluvil jako o té staré čarodějnici, na rozdíl od mé matky, která byla, jak jsem už říkal „prefikaná saň“. Jak jsem koupil, tak prodávám, na rozdíl od toho smíchu, který tátovy průpovídky doprovázel.

Mámino kouzlo, jak tátu udržet doma, rok od roku vyprchávalo a sláblo. Táta na to asi spolíhal, ale zapomněl, že máma byla z toho čarodějnického hnízda, kde už maminčina máma byla taky saní. A nevyplatilo se mu to. Našel si někde v práci nějakou paní, kamarádku, co mu dělala dobře. V té době jsem byl přesvědčen, poté co to prasklo, že mu dávala lepší stravu, že se s ním mazlila, a že mu dávala kapesné, tedy všechno co mu doma scházelo. Aspoň, tohle mi na delší dobu utkvělo v paměti a to jsem vyrozuměl z křiku, co matka spustila, když se to všechno dozvěděla, prý z dopisu, nějaké amatérky, amazonsky, nebo od anonymky, nebo jak se neznámá paní, co ji krasopisně napsala, jmenovala, že prý tatík je pěkný prasík….

Táta se divil, s mámou nemluvil a máma se snažila opět tátu očarovat. Koupila si východoněmecký silon dederon a chodila v něm zahalená, jako ryba v síti. Táta jí odpustil a měl ji zase rád.

 Mě to úžasně bavilo, protože máma určitě použila nějaký kouzelný hormon, aby tátu očarovala. Později se k mému názoru přidal i otec a tvrdil to samé před kamarády. A že nebyla tou čarodějnicí zlou, o které občas mluvil můj táta. Vždyť nakonec nic zlýho jsem po ní nezdědil, a to co mám, co umím,mám po obou. Dvě ruce a dvě nohy, hlavu na čepici. Co víc si přát? A oni tam někde nahoře jsou jistě spolu. Máma smí kouřit a táta si našel tu správnou zábavu. Mají se dobře, čtou tuhle povídku, drží se za ruce a posílají mi pusu.

Jak dál v Liberci – poznámky na vrub možné budoucnosti

Stejně je ten Liberec svérázné město. Co vše se v něm událo za těch pár set let existence! Jen málokteré provinční město toho tolik zažilo. Ač nebylo vždy na hlavní cestě z jedné metropole do jiné, jeho význam rok od roku rostl.

Předpokládejme, že současný stav je přechodné škobrtání na cestě k dalšímu rozvoji města, že stagnace rozvoje je skutečně dočasná. Když vezmeme v potaz minulé století, pak to současné by se mělo od čeho odrazit. Význam města ve 20. století byl tak obrovský, že hostilo i zastupitelské úřady jiných zemí. V roce 1866 (19.stol.) tu zasedala berlínská vláda a město díky sponzorům z řad místních zbohatlíků mohlo mimo jiné postavit takové monumentální instituce, kterými se mohla chlubit většinou jen města sídelní…

Ano, Liberec minulého století to bylo takříkajíc „něco“. Město odkud se neodcházelo, centrum vzdělanosti, obchodu, průmyslu, kultury, sportu i zábavy. V péči o přírodu, turistiku a spolkovou činnost minimálně na úrovni střední Evropy. Město mnoha jazyků, národností, stavebních skvostů, bohatství, žel v době celosvětové krize i prokazatelné chudoby.

Město, které se prosadilo za Rakouska v rámci monarchie, ale ipři vzniku samostatné republiky, kdy české vojsko vstoupilo do města až v prosinci 1918. V roce 1938 se stalo české pohraničí s německy mluvícím obyvatelem (Sudety) na přání sudetských Němců součástí německé Hitlerovy říše. Sudetská župa s hlavním městem Libercem.

V Liberci se střílelo na české občany ještě 10.května 1945, a nebýt zásahu Rudé armády, asi by to tehdy u radnice nedopadlo dobře. Ve městě platily říšské marky téměř o 3 měsíce déle, než ve zbytku republiky. Vystupovalo zde na veřejných shromáždění před i po druhé světové válce tolik významných osobností, jako nikde jinde. S odsunem nacistů a jejich rodin, všech kteří roztrhali své československé ,,občanky“, odešli z Liberce dobrovolně i významné osobnosti společenského života, kteří následně v obou německých republikách dosáhli světového významu. Vždyť např. v padesátých letech v Moskvě zastupovali Československo a Německou demokratickou republiku velvyslanci, oba léta žijící v Liberci.

Zvláštní byl Liberec i ve dnech nezákonného vstupu vojsk Varšavské smlouvy do naší vlasti dne 21.8.1968. Čest těm, kteří se jim postavili a zemřeli hrdinskou smrtí. K obdobným hrdinským obětem v těch dnech došlo už jen v Praze a v Brně.

Liberec, díky objemu výroby a především prodeje textilu zbohatl. Jeho představitelé byli lidé, kteří na konci volebního období odcházeli z funkcí s tím, že město je zas o něco bohatší a krásnější. Nepřicházelo v úvahu, že by představitelé města hříšně zbohatli a město zchudlo…

Město investovalo do řady projektů, které jsou dnes sporadicky využívány a rozdělilo tak potřeby svých občanů podle jednotlivých ekonomických a věkových skupin. Preferování sportu ubralo na „lavičkách“ pro staré občany, na průchodnosti komunikací, přístupu k péči o zdraví, zeleni města.

Čekal bych, že v čele peletonu nápravy stávající situace budou stavební firmy, které jejich zisky musí budit ze spaní. Na to je jediný legální lék – investovat tam, odkud se ďáblovy peníze vzaly. Co jiného dělali baroni a svobodní páni Liebiegové, když stavěli pro chudé své pověstné „Liebiegovo městečko“, darovali své sbírky muzeu (galerii) a podporovali ve svém městě, co bylo potřeba. Ono totiž, jak víme z dějepisu, nic netrvá věčně a ani moc a bohatství ještě neznamenají, že vše bude vypadat za ploty, kde stojí dnes nádherná sídla současných zbohatlíků, úplně stejně zítra, nebo pozítří…

 Nezkusíme pro dnešek s nimi promluvit, skutečně je požádat o směšných pár desítek miliónu ve prospěch těch, kteří je nemají – měst a obcí, která prokazatelně zchudla, což je nemravné a hlavně vede k jisté polarizaci společnosti a urychlení procesu změny zřízení – priorit a společenských závazků. I takový může být scénář budoucnosti nevšedního města Liberce. Byť se vám může zdát revoluční – zvykněte si.

Psi

Jsou psi a pak pes, ten náš, co je z útulku. Aby se to nepletlo v době internetu, je ze slovenského útulku. Ještě, že ta slovenština je řeč, kterou se my starší učit nemusíme, ale i tak o překvapení není nouze ani v řeči prosté – o převzetí křížence. Ta naše čtyřletá fenka si ze Slovenska přinesla, coby věno i trauma z bolesti a strachu, že bude bita….

Jen odskokem, asi bych taky dal tomu, kdo to zavinil poznat sílu traktoristy, rovnajícího židle ke zdi, když jedna je houpací… Jak říkala paní matka, udělal bych z něho dva malý do školy.

Zpět k Willow, čtyřleté slečně a k jejím papírům. Aby mohla legálně cestovat ze země slovenské do země české, má holka svou listinu, kde jsem se podpisem stvrdil, že ji nesním a nepoužiji její kožich…. Prostě, že coby osvícený majitel a otrokář 21.století, nebudu zneužívat svého postavení a ponižovat ji, jako tvora, který mě bude mít záhy rád. Potvrzuji, že jsem slíbil víc, než jsem si teď vzpomněl, jen aby ta milá úřednice ze Slovenska už byla pryč a já s Vilínkem, tou bojácnou holkou byl sám. Což bylo hned a s tím i první zklamání.

Pes, ta naše nová příslušnice domácnosti, zalezla do své zbrusu nové zateplené boudy a tam zůstala dva dny a dvě noci, s krátkými přestávkami na čůrání. Od té doby uběhlo už 12 dní. Bojí se stříšky nade dveřmi, otevřených oken, vrzajících dveří, máchání rukou a ještě 148 rychlejších pohybů. Ale asi to znáte. Když jsou dva zamilovaní, ani si nevšimnou, že jsou hrbatí, že koktají, že sedí na invalidním vozíku. Z toho všeho mě hyzdí jen brýle. Ostatní věci jsme si odpustili a pustili se do převýchovy jeden druhého.

Shodli jsme se na jídle. To nám chutná oběma. Snad jen ty velké kosti, kilo po pěti korunách, jsem vzdal a jím oproti tomu rajčatový a okurkový salát. S tím Vilík souhlasil. Má teď kostí víc, než já v celém těle. Co nesní zahrabe. Mám obavy, že záhy naruší statiku domu, neboť nám chce dokázat, že co dělá, dělá fortelně….Prostě a jednoduše, vztahy mezi Čechy a Slováky nejsou odlukou narušeny.

Vilík nám stačil během prvního týdne utéct ze zahrady, a že máme za silnicí díky „Šengenu“ bezhraniční styk, už jsem ji viděl se slovníkem němčiny, jak sedí před nádražím v Žitavě na perónu a čeká na vlak do Berlína….

 Vrátila se domů a podala všem způsobně a nečekaně packu. Štěká barytonem a škoda, že nemá ocásku ani kousek. Určitě by s ním vrtěla. I tak ji jako páníček a panička chápeme. Je to na ni kách a moc všeho najednou. Cizí řeč se tihle mlaďoši učí dýl. Její hluboký hlas už zní  Jablonném v Podještědí, jako zvon místního chrámu. I jinak je krásná, jako ti místní čápi, co tu po komínech hnízdí a spanilí draví ptáci, co předvádí střemhlavou pilotáž nad našimi hlavami. Je krásné tu žít….

Košilatí

Dnes už jen v tričkách, v něčem, co se nežehlí. Mládí, mládí dědečků a babiček je o módě, co se nosila „před sto lety“. Obléknout si dnes to, co tenkrát, tak to je poprask na laguně, něco, co se nosilo v letech národního probuzení za císaře Josefa a Marie Terezie… A k tomu dřeváky.

Nemusíme až tak do historie. Ostudu děláme i pokud jdeme někam do společnosti dnes večer. Od tkaniček do bot, po účes, drdol podvázaný mašlí. Ani počet niklu, chirurgické oceli ve tvářích a v uších, barevného tetování od prstu na noze po tam, kde je vyholená lebka nestačí v soutěži, kdo je „větší in“.

Když si naše generace pořídila boty z Polska, kotníčkové co vrzaly, byl to vrchol elegance. Džíny, švédská košile, dlouhé rovné vlasy, nebo vlasy do ostruhy, řetězy a kovové cvočky, oči podmalované, krátké sukně… Jak daleko to máme k našim vnukům, pravnukům. Často si ani verbálně – v řeči nerozumíme. Oni ví, že naše čekání na důchod v čekárně u doktora, až co vyroste na zahradě, není jejich šálek čaje – jejich volba. Oni budou, nebo už jsou sociologové, psychologové, herci, novináři, programátoři, advokáti, ekonomové, v horším případě, pokud jim nevyjde předchozí – chudáci učitelé.

 Tam, kde jsou mladí revoluční a rodiče jim nerozumí, tam jim to mladí vysvětlují z barikád. Máme to ale problémy doma i v cizině. Naše děti na to slyší. Demokracie, osobní svobody, sociální výhody, lidská práva… To umí skloňovat, umí se moderně oblékat, plnit sály a hokejové, sportovní haly na koncertech „moderní“ hudby. Tam, kam my, vzhledem k věku nedosáhneme jsme i my často jediní kdo jim to financuje. Berou jako normální, že svět, když už je takový, jaký je, je stvořen k obrazu, který vidí jen oni. Oni jej jednou změní, beze sporu, a svět bude jiný. Kdo bude manuálně a fyzicky pracovat to mi není známo a bojím se, že tady mladí narazí. Nebude, co dneska. Někdo je bude postrádat je v procesu výroby. Pokud ano, co s tím… Někdo, něco by mělo mladé poučit. A to právě oni nesnáší – neberou, neakceptují. V podstatě je to uráží…

Šňůra perel

Každá jednotlivá perla byla bílá jako sedmikráska. Jako slza z parafínu na sošce panenky Marie, co stála pod oknem na malém oltáříku. Světnice babičky doznala změn, babička už tu nebyla. Její vůně, šustot sukní jejich křídel tu byl se mnou.

Otevřeným oknem dovnitř pronikal chladný vzduch a paprsky ranního slunce. Na stole ležel perlový náhrdelník, šňůra malých bílých perliček od babičky, dárek poslední. Za okny ševelil studený větřík, já seděl u stolu, v ruce ten náhrdelník a byl jsem smutný. Babička se ke stáru rozdala. Jen ten náhrdelník byl poslední, který zůstával v šupleti, s tím se nechtěla rozloučit. Smála se a říkala: „Děti moje, ten není z mořských perel, ten je říční, z rybníka tam od nás, z jižních Čech, odkud jsem já. Od Příbramě. Sama jsem je navlékala pro maminku. Zvostal mi po ní v obálce s kapesníčky a voněl po levanduli, kapesníčky byly s jejím monogramem…“

Babičko, tvá šňůra perel, byla z těch vzácných, z nejhlubších hlubin oceánů navlečených na zlaté niti samotným Poseidonem. Spletla sis je s jinými. Budu je chránit jako oko v hlavě. Jsou jako bílé holubice v tvých stařeckých rukou, ve tváři vrásčité, vlasů sivých. Říká se, spíš šedivých, popelavých, už řídkých, opravdových babičkovských. Babičko, jak po tobě voní světnice, stůl i židle, kuchyňské nádobí, polštáře, deka na gauči, peřiny, smeták, košťátko, truhlík u kamen, ručníky. Jsi tady všude kolem mne. V záclonách na oknech, v kobercích, v mořských perlách.

Na stole v obálce, pro mne naposled, dárek nejhezčí. Šňůra perliček, perlový náhrdelník anglické královny. Je to perleť, co tak září? Ne, to bude něco víc, to bude ze slunce zlatý šíp, hrot kopí samotného Dia, zlatý kříž z Hubertova paroží.. Dárek, co jsem si nezasloužil.

Vzpomínám na tebe, babičko, a do očí se mi derou slzy, scházíš mi. Co na světě je lidí zlých a pošetilých, anonymních a odcházíš ty. Skromná, voňavá po mýdle, po sušeném listí, po čaji, co voněl bylinkami. Co tu stále s námi bude a neodejde s prvním větrem, se zimními květy za okny, průvanem otevřenými dveřmi.

 Važme si každé té krásné chvíle, kdy máme své babičky a posloucháme, jaké to bylo, když babičky byly ještě mladé a krásné, kdy ještě byl čas jeden na druhého, kdy každá jedna slzička, perlička ze šňůry říční perel, byla naše babička. Ať tu jsou dlouho s námi babičky a jejich příběhy. Zkrášlují náš život, a jen málo kdo to ocení. Je čas to napravit.

Hračky padesátých let

Snad nejdál se svět pohnul v hračkách…. Teď asi naštvu doktory, vojáky, radiomechaniky, chemiky, dopraváky a desítky oborů lidské práce. Hračky padesátých let a dnes, to je nebe a dudy, říká se a my, někdejší děti, to můžeme jen a jen potvrdit.

Bylo po II. světové válce, zbrojilo se, frčela dvouletka a první pětiletky. Kdyby Textilana v Liberci nevyráběla jen jeden den, stát by si našel paragraf, jak zdůvodnit, proč pověsit ředitele před radnicí pro výstrahu ostatním sabotérům rozvoje průmyslu ČSR… Jo to byly časy… A v tom my, děcka, která si chtěla hrát. Nejvíc na banderovce a naše vojáky, ale hračky nebyly.

V Sudetech byla spousta vojenských „hraček“ po odsunu německých obyvatel. Dokonalé panenky, pokojíčky. I dospělí využívali vše po Němcích, jejich hračky nám ale brali a zakazovali. Vše, co bylo z této oblasti – knihy, mapy, všelikerá kukátka, vše, co pro nás nebylo vhodné, šup s tím do kotle, nebo do sběrny druhotných surovin. To vám byly někdy krásné věci, co nanávratně zmizely v propadlišti dějin…

To se to selektovalo! Vždyť sem patřilo i sbírání starých pohlednic, počátek úžasného hobby pozdějších i současných let. V těch letech, kdy Číňanů bylo ještě pár, jezdili výhradně na kolech a neměli ani pomyšlení na výrobu čehokoli na export, natož hraček…. Dnes není problém koupit jakoukoli hračku a to kdekoli. Tehdy mi táta sehnal skládací Spasskou věž – hit roku 1950, dovoz ze SSSR. Nebylo to ono. Chtěl jsem tank. Chtěl jsem něco, co chtěli ostatní kluci - meče, šavle, pistole. Auta, letadla, lodě – všude ve světě se bojovalo, a my neměli čím.

V té době mi tetička z tramtárie poslala skládací auto z barevného plastu a postavila tak laťku, s čím si hrát, na desítky let dopředu. Jo, tehdejší plánované hospodářství neplánovalo výrobu plastových hraček. Většinou to končilo tím, že otcové požadované hračky vyráběli doma na míru.

Já jsem se dočkal pětikilového tanku na elektřinu. Táta komponenty dělal snad rok na soustruhu v Totexu v Chrastavě. Po kouskách vyrobil, propašoval přes vrátnici, a doma sestavil. A já moc nadšený nebyl. Tank byl nemotorný, těžký, poruchový a v porovnání s těmi současnými čínskými, naprosto amatérský pokus…

 Dnes toho lituji. Táta musel být zklamaný a mě to mrzí dodnes. Rád bych se tátovi omluvil. Byl jsem tehdy hloupý kluk a nechápal jsem, co pro mne táta udělal. Mrzí mě to moc. Snad se to nějak dozví a odpustí mi. Byla jiná doba a my jsme přemýšleli jinak. Nechtěl bych to všechno prožít ještě jednou, už bych to asi nezvládl.

Poštovní dům v Liberci

Poštovní dům v Liberci už nestojí. Stávával ve Vaňurově ulici, na rohu proti sběrným surovinám a byl hojně navštěvován. Byla tu celnice, ale pro žáka páté třídy a sběratele známek jedinečná možnost obohatit své sbírky, kde se něco dozvědět o známkách od sběratelských legend, co tu žily a sbíraly v podmínkách tak prazvláštních…

Byli to staří pánové, co sbírali už před první světovou válkou. Jezdili, jako obchodní zástupci textilních magnátů, po celém světě a prodávali kvalitu. Také ti, co bojovali proti nacistům po celém světě za II. světové války. Jedním z takových sběratelů byl i můj dědeček. Byli tu ale i tací „sběratelé“, kteří se po II. světové válce nastěhovali do vil, kde na ně čekaly úžasné sbírky známek po odsunutých Němcích. Do Poštovního domu mezi sběratele chodili i začátečníci. I ti se chtěli se naučit, jak začít, případně, jak pokračovat po někom, kdo v rodině sbíral. Dokonce jsem do Poštovního domu přivedl i několik svých spolužáků.

Později jsme my kluci našli útočiště na předposlední zastávce tramvaje před konečnou v Parku kultury a oddechu v Domě pionýrů a mládeže v kroužku vedeném panem Zemanem.

Poštovní dům musel ustoupit rozšíření autobusového nádraží. Mnozí z nás jsme se právě zde „dostali“ ke sbírkám získaným konfiskací po odsunutých Němcích. Tehdy to veřejně nepřipomínali, ale známky, kterými se chlubili, byli evidentně ošetřeny rukama, co to uměly. Byly to často unikáty a takříkajíc výstavní kusy. Hodně jsme se naučili a těch příběhů, co jsme se o známkách dozvěděli! Pan spisovatel František Langer by nemohl napsat lepší. V Praze se po válce vyprávělo, co tu je schováno pokladů ve vilách po Němcích. A byla to pravda.

 Dozvídat se nové věci a učit se dějepis, zeměpis, literaturu ze známek, to bylo nejlepší učení na světě. Škoda, že poštovní dům už není. Nejsou ani mladí filatelisté. Je ale dost anonymních rádců, co nám radí a poučují, co dělat. Každý by měl začít u sebe doma, žel se nedaří ani nám, dlouholetým sběratelům… A proto, sběratelé čehokoli, množte se, ať nevymřeme.

Nemusím do Amazonie – mám ji doma

Obloha, kde slunce chodí spát v červenci po deváté večer... Jen se podívejte! Je nádherná a jedinečná. Vše kolem slunečního západu je jako z broušeného skla, jako rajčí peří, paví pera, duhové rybičky. Jako bych hleděl do rozkvetlého sadu meruněk, cítil vůni burgundského vína, pečeného masa z kance, nakládaných houbiček. Obloha je jako talíř a hlavním chodem je slunce, které jen zvolna zapadá. To pak bohatou tabuli na stole střídá rej sklenic mešního vína a ohňostroj padajících hvězd. To vše je tak krásné, že se mi to asi jen zdá nebo je to fata morgana. Než obloha zčerná tmou a barvou topazu na nahých stehnech tanečnic z Moulin Rouge, vydá svědectví o roji světlušek nad mořskou úžinou.

Miluji tu krásu malované oblohy a slunce, co se poroučí a pomalu odchází, propadajíce se do bizarních tvarů oblaků. Mám to štěstí pozorovat tu úžasnou scenérii ze zahrady nad údolím, proti lesům, mokřadům a stráním, kde je svět sem tam ohraničen stromem, úvozem či náspem. Odtud se nikam neutíká, tady se snoubí nebe s krajinou a vysoká tráva se v poryvech větru vlní jako mořský příboj.

Nad tím vším obloha, jako benátské zrcadlo, odkud fouká barokní andělíček trychtýřem vítr do kopců a remízků. To se pak plaší spárkatá, a létají i listy mého diáře a psí hračky. Hlavně chlupaté tenisáky, co se tak dobře drží v tlamě Vilínkovi, psovi z útulku, který se u nás učí žít. Každý večer všichni, včetně psa, který ještě neví, co se patří, usedáme a čekáme, kdy se objeví první hvězda, aby řekla, že se zvedne opona. Oblohou se mihnou vzdálené blesky a tiše hřmí, jako když někdo ve vzdálené kuchyni uklízí nádobí. Při tom se oblaky hrne na štaflích spousta malířů a štětkami se snaží natřít něco, na co barvy nemají.

To jenom slunce umí malovat všemi barvami a k tomu čarovat s hudbou andělských trub. Z oblaků se na obloze vytvoří Amazonka, řeka, ta největší. Zároveň ryby, stíny papoušků, hadů, opiček a dravců, žijících tam nahoře. To vše ve mně vzbuzuje víru, že obrazovka na obloze hraje onu Šostakovičovu symfonii na počest vítězství. V oblacích plá vatra indiánů, vítězů nad přírodními silami.

 Obloha žhnoucí sytými barvami bledne dlouhou nocí a chlad Amazonky klesá do trávy, kde z ní ráno zbude jenom rosa a země se pomalu ochladí. Do starých kolejí se vše vrátí až večer...

Cesta trojjazyčná

I dvakrát týdně jedu tuhle cestu. Nechte si o ní vyprávět. Sednu si ráno do auta v metropoli a se sluníčkem v zádech a Ještědem na levoboku jedu směrem k hranicím. Vesničky a města rozesetá kolem, jsou vidět shora – většinou jen sem tam střecha, most, komín, fabrička... Ráz krajiny se schová za ukazatele, směrníky a různá upozornění, kam třeba a kam neradno odbočit. Kdyby kolem nebyly než hluboké modrozelené lesy, kopce, kus řeky, pasoucí se koně, hřbitovní stráň, řidič by nevěděl, kam odbočit – za kruháčem je Bílý Kostel a vlevo hřbitov.

Cesta vede dál, vpravo i vlevo stráň, les a cesta, jako bych jel po mořském dně. Obloha je všude a kolem je Tichý oceán. To musíte vychutnat. Divocí ptáci se zahnutými zobáky, lišky, kolouši. Zajíci – úplný živočichopis. Jsou tu každý den, stačí se jen pozorně za jízdy dívat okénkem. To jinde neuvidíte, než právě zde, v arše Noemově.

Pak šupem dolů ke Kristýně a k první hranici. Tady si pokaždé vzpomenu, že nemusíte zastavovat a ukazovat, co máte v peněžence a v kabelce za poklad. Pak už jen 800 metrů Polskem, kde si stačíš levně nakoupit maso, karfiol, benzín, sýry, jogurty, minerální vodu, květiny a třeba věci z proutí, koš, sádrového trpaslíka...

A je tu most. Nisa pod ním nám ztloustla a na mostu opět ani živáčka. Šlápneš na pedál a auto jenom radostí poskočí. Kdeže jsou ty fronty čekajících na hranicích na odbavení? V Žitavě jsi bez kontrol, v zádech Česko, Polsko a nyní rovinou do žitavských hor.

Ti Němci mají stále navrch, s tím nic nenaděláš. Všude pořádek, čisto, slušnost z nich až kape. Ostříhaní, žádný bezdomovec, domy opravené, ploty natřené, silnice jaká má být, chodníky vydlážděné. Já chci Žitavou jen projet – mířím do Čech. Cesta kopíruje hranici a po pár metrech se noříme do kopců a hvozdů dávné cesty, plné vzpomínek saských velmožů, studánek u cesty, zájezdních hospod, milionu zatáček, cesty strmé i náhle padající střemhlav dolů. A kolem nic víc než stromy, spousta smírčích kamenů a pastva pro oči, co téměř zapomněly, jak vypadá upravený les. Po stranách cesty vytěžené složené dřevo a všude kolem opět čisto, v létě, jako v zimě.

Až je mi ouzko. Motýli kolem dokola a pokud je tu stavení, pasuje sem tak, jako to ze dřeva vyřezané závodní auto s řidičem v kožené čapce na začátku stoupání. Pak už jen mírný kopeček a jsou tu Petrovice v Čechách, kousek od Jablonného v Podještědí a je tu hned jiná krajina. Po obzor nádherná, vlevo stádo krav, v dálce už blízký hrad Lemberk, o něco dál za ním pak Ještěd. Domky jsou stále blíž k silnici, vpravo Ralsko, před námi bazilika v Jablonném.

 Křížíme cestu, kterou jsme opustili v Bílém Kostele, abychom si krapánek zajeli. Stálo to za to, jako pokaždé. Během několika minut projedeme Trojmezím, třemi zeměmi a spoustou nádherné přírody. Nechť je i vám tahle alternativní cesta blízká, milá, jako mně. Pokaždé jiná, pokaždé krásná, jedinečná a trojjazyčná...

ZOO – Kam jsme došli

Tatínkovi nebylo ještě ani deset let a zvířata v zoologické zahradě v Liberci, která byla jediná široko daleko, musel vidět. ZOO v republice neměla konkurenci - nepočítám ty zvířecí koutky při výletních hospodách v okolí Liberce - nejbližší byla v Drážďanech. Táta nedal dopustit na malou, co byla v Údolí svatého Kryštofa (dnes Kryštofovo údolí). Velká je velká a v Liberci měla to, co velké cirkusy, co bylo na obrázcích v cestopisech, o čem vyprávěli cestovatelé, kteří se vrátili z Asie, Afriky…

Dnes bychom asi byli návštěvou tehdejší ZOO zklamáni. Scházely by nám prostorné prosklené pavilony. Tehdejší výběhy byly velikosti cirkusové maringotky, tmavá zákoutí, odkud šelmám často svítily jen oči a ozývalo se varovné vrčení. Ochrana návštěvníků v té době byla minimální.

Když bylo deset let mně, byl šlágrem liberecké ZOO lední medvěd, co sežral ruku návštěvníka, který jej krmil. Co tu bylo útěků, co papoušků, opiček a bojím se, že i hadů, odešlo bránou ZOO bez svolení ředitele do města… Ne všichni se v pohodě vrátili.

ZOO, to je a byl svět sám pro sebe. Věčné boje o dotace, o něco, co nemají druzí, o život svěřenců, o kvalitní personál. Samostatnou kapitolou by asi bylo krmení a návštěvníci. Každý z nás, co od malička prochází tímhle živočichopisným umělým organismem, musí mít respekt před těmi, co zvládají všechno to krásné, s čím se v liberecké ZOO nakonec setkáváme. Někdy v prvopočátcích zvířecí kasárna, dnes místo, kam se rádi vracíme, nač vzpomínáme, jeden z našich prvních zážitků, který si pamatujeme.

Jako malému klukovi mi vzal z ruky pelikán svazek klíčů a ze zobáku mu je musel vyprostit ošetřovatel. Bratrance si za bundu přitáhl k sobě velbloud, nadšená sestřenka si odnesla domů krásné paví pero. Barvité zážitky jistě máte i vy.

Byl jsem v ZOO s lidmi, kteří této instituci dali mnohem víc než já – MUDr. Franta Pohan, malíř a karikaturista Petr Urban. Knihovničce ZOO jsem daroval spoustu černobílých starých pohlednic a brožurek, které již tehdy uměly návštěvníkům srozumitelnou řečí říct: „Chovejte se k nám lidsky, žijme společně na téhle krásné planetě pospolu a neubližujme si.“

Je to těžké. Psychopati, lidé s poruchami lidského chování nám dělají ostudu a od zvířat by se měli učit slušnému chování. Snad, a právě i proto, navštěvujme s dětmi tu naši milou libereckou zoologickou zahradu.

 Přispívejme na její rozvoj, učme se jak spolu vycházet bez toho, že bychom si vzájemně ubližovali a radovali se z chyb druhých. Nechť nám jsou zvířata výmluvným příkladem, jak spolu žít. Žít v jednom městě, v jedné ulici…

Když uhodí horka

Uhodí tak jednou, dvakrát do roka. Že bývala vždy, dokumentují naše fotografie z doby před padesáti, šedesáti léty. Kolik nám to bylo? Asi málo. Ležíme nazí na bříšku a paseme ovečky, kolem je horko a náš výraz svědčí o tom, že vývoj člověka a lidoopů je do dvou let rovnoběžný a záleží na trávení, jak a co jíme. Fotografie jsou důkazem toho, že se vědci nepletou.

Sluníčko umí zatopit. Vzduch kolem nás se jen tetelí a pokud je bezvětří, pak jsme jak v remosce. Od země, která je ohřátá, až po vzduch, který stojí a ani se nehne… Pes leží vedle mne, a o čem přemýšlí, raději nechci domýšlet. Tak mě napadá, když se psovi škvaří horkem mozek, zda i s tím počítá moje životní pojistka… Bude to z vedra. Ležím na břiše, nic a nikoho nepasu, přemítám a asi brzo usnu.

Pes oddychuje, Jsou mu čtyři roky a právě se začal odchylovat od lidí, od mých představ. Nevím, jestli psi mají vysoký tlak, cukrovku, to, co má prezident Zeman, prostatu, ploché nohy, v koleně artrózu. Jak se s ním dohovořit, když si tak hezky lehl vedle mě a sní o tom, jak být velikým psem, nebo i jen člověkem….

Sluníčko si taky myslí své a obloha je bez mráčků. Vzpomínám si, jak jednou otec na 1. máje v době rádiovek šel do průvodu a zapomněl ji doma. Po návratu zvracel a měl revoluční myšlenky, což v rámci rodiny zjednodušil a dotkl se funkce matky, načež byl mokrým hadrem uveden do stavu, že jenom zvracel a na revoluci doma zapomněl…

Je horko a člověka napadají věci, co by jinak neřekl, pil by, jedl by, co jinak ne. U psa, co mi leží po boku, to je stejně. Horka jsou přímo vražedná. Ptáci, čápem počínaje a dravci konče, ani ovečky venku na stráni se nepřetrhnou snahou klapnout zobákem. Teplo je vražedné a dovedu si představit, jak unaví mladé muže na stavbách, děvčata v pokladnách supermarketů.

Všichni trpíme a bojíme se přiznat pravdu. Horko je krásné a za pár dní už zase bude zima a Jana se mě zeptá: „Egonku, přitopíme?“ A tak si říkám - vydržme. Jezdí se za velké peníze za horkým počasím bůhví kam a tady to máme doma. Ušetříme. Stejně jsme divní tvorové. Chceme to, co nám schází, co máme odmítáme. Léto je však od toho, aby se sluníčko vyřádilo a bylo horko na padnutí, zima, aby mrzlo na kost. A tak si dál ničím zdraví opékáním a piji vše, co teče. Zítra, nejpozději za pár dní, až bude pršet, budu jen vzpomínat a litovat, že jsem na tom hřejivém sluníčku doma nevydržel déle…

     

Jak si babička dopisovala s Hitlerem

Znáte to přísloví, že v zoufalství je každá rada dobrá? Tak babička, která neuměla česky víc, než „dobrý den“ si s touto frází za první republiky vystačila dvacet let. Mnohem těžší úkol jí připravil osud v letech, kdy se Sudety a území, kde se mluvilo německy víc než česky, staly součástí Třetí říše.

Vše vzalo svůj počátek v národnostní politice. Řešení problému menšin je oříšek, který ani v dnešní době neumí rozlousknout každý. 2 miliony Němců, kteří žili převážně v Sudetech – v českém pohraničí – byly ořechem přímo kokosovým.

Babiččin manžel, můj dědeček, byl český Žid. Tím hlavním doma byla babička, tudíž dorozumívacím jazykem byla němčina. Když v říjnu 1938 „přišel“ Hitler, děda už nestihl utéct a skončil v koncentráku. Jeho synové ze Sudet utekli včas, až na nejmladšího. V deseti letech se od maminky utíká špatně... Babička uplatnila své organizační schopnosti a synka schovala. V novém bydlišti a pracovišti, v restauraci v Hrádku nad Nisou, hluboko na půdě domu v malé místnůstce, dobře ukryté před zvědavci...

Znáte to. Na vesnici a v malém městě se neutají nic a to, co mělo být utajeno, se přetřásalo v řadě rodin, u sousedů a známých. Odtamtud přišel i onen „dobrý nápad“ napsat Hitlerovi a požádat jej, aby synkovi odpustil židovského tatínka, synka omilostnil a vrátil mu právo chodit do školy, hrát si s ostatními dětmi, žít jako ostatní, dělat vše, co Hitler Židům zakázal a vztahovalo se i na jejich děti.

A tak babička napsala dopis na psacím stroji s dvěma kopiemi do Berlína, do vlastních rukou pana Adolfa Hitlera. Rekomando – doporučeně. A čekala... Dopis do Berlína došel, spisovna říšského kancléřství dopis zapsala a kopii poslala babičce zpět. Čas běžel a pošta z Berlína nepřicházela. Spíš přicházely z fronty zprávy, kdo padl, kde je nezvěstný... O další korespondenci už nikdo nestál. Za slezskými horami bylo slyšet dunění ruských děl, Berlín a speciálně Adolf Hitler začal mít jiné starosti, než odpovídat na dopis ze Sudet bláznivé ženské a měnit Norimberské zákony. Strýček si mezitím zpestřoval pobyt na půdě hodinovými pobyty pod hvězdami na lávce, mezi dvěma komíny.

Až konečně počátkem května 1945 bylo zcela jasno, že Hitler už babičce žádný dopis nepošle a válka dopadla, jak dopadla. Pro nacisty špatně, pro strýčka a mou rodinu úplně jinak, než jak to s ní Hitler zamýšlel.

 Babička s námi zůstala ještě dalších pětadvacet let a česky se do smrti nenaučila víc, než: dobrý den, prosím, doporučeně a deset deka italské směsi pro vnuka. Kupovala ji léta ve stánku s občerstvením na hrádeckém nádraží a já ji miloval z celého srdce – babičku, i tu čokoládovou směs.

Tráva. Nic vám to neříká?

Tak se zeptejte někoho ,kdo ji má, a neví, co s ní. A to je dneska skoro každý, kdo má někde i malý kousíček země. To není o zemi monackého knížete, farmáře z Kanady, tady jde o každého Honzu, nebo Jardu, který neví, co dělat s trávou na zahradě.

Roste jako z vody. Sekal jsem a je jí zase všude kolem po kolena. Takhle z okna autobusu, auta se vám bude zdát, jako požehnání z přírody, z bližší vzdálenosti vás pojme děs: Proboha, kdo ji poseká, obrátí, usuší, kam s ní? Nikdo ji nechce. Nikdo už nemá krávu, kozu, ovci, králíky, a ani mně se do svěží, chutné, sušené voňavé trávy - sena nechce. Co teď? Tady neporadí ani odrostlý svazák Jan Neruda. Prostě a jednoduše, nikdo na vesnici už nechce, jako dřív, sekat, sušit, krmit, kydat, očkovat a párat se s králíky. Raději si kupujeme králíky z Číny – fuj.

Kde jsou ty časy, kdy se oslavovala snídaně v trávě? Dnes, když víme, co způsobují v ní žijící parazité, se nikomu nechce sedat do centra boreliózy. Dnes grilujeme ve stoje na terase daleko od možnosti nákazy… Tráva se prima seče leda tak na soutěžích, ve starých českých filmech a seriálech z období totáče, kdy život byl takový jiný, jednoduchý, nekomplikovaný.

Tráva jedna! Co to stojí peněz, času a úsilí zbavit se jí. Nechat ji odvézt pryč z očí. A to je polovina roku a ona naroste ještě jednou. Proč takhle nerostou meruňky, borůvky, třešně kilo za míň než 100 korun českých? Proč ji nikdo kolem nás nechce? Platili bychom Číně trávou za škrabky na brambory, cedníky plus ještě dalších milion věcí vyrobit sami „neumíme“ a co od nich opravdu dovážíme.

Svět už není to co býval a nastal čas uvažovat, proč není odbyt trávy ani v globalizovaném světě snadnou věcí. Proč luka zaplavují prapodivná kola „usušené trávy“, co hnije před očima, hromadí se a vytváří novou dominantu krajiny. Čertova oka plná plná drobné havěti, vonící po siláži, nemající s voňavým senem nic společného. Chudáci tvorové, co tohle musí konzumovat. Chudáci, co musí od nich „mléko“ pít. Asi nás čekají bouřlivé zítřky, kde ani endiaron nepostačí zastavit následné břicha bolení.

 Svět patří Číně a zítřek Mohamedovi, pakliže něco nevymyslíme, čelíme v budoucnosti krajině s minarety, plné voňavého sena, kraviček, koz, ovcí, a králíčků, co se do vrací Čech… Za jakou cenu? Vymyslete prosím něco, co pomůže nám i Bruselu. Pilulku, něco, co trávu ošetří a Mohamedovi dá jasný vzkaz: odsud až posud, dnes je k obědu králík a vepřové výpečky...

Mír v Izraeli – nová kniha na pultech našich knihkupců

Mír v Izraeli – nová kniha na pultech našich knihkupců

Autor: Jan Kovanic
Název: Mír v Izraeli

496 stran textu + 64 stran barevných fotografií

vydalo nakladatelství BELETRIS Praha

Přátelé dobré knížky, tady jedna je! Je mnoho dobrých knih a jedno je spojuje – čtenáři – národ bez hranic, polykači vět, slov a písmen. A pak tu jsou autoři: učňové mocné magie, mistři slov a krásných vět, otcové myšlenek, chytří a moudří spisovatelé. Jeden z nich, můj přítel Jan Kovanic, napsal knihu o zemi svých předků. Knihu o spoustě věcí nám všem tak blízkých, že po jejím přečtení jsem nabyl dojmu, že jsem přečetl slovník, encyklopedii, cestopis, univerzální odborný popis světa – jak chápat zemi, kterou miluji.

V Izraeli jsem dosud nebyl a tak jsem knihu o pěti stech stranách se spoustou nádherných barevných ilustrací četl jedním dechem. Autor mě nijak nešetřil – rovnou mě posadil do letadla a tak mi nezbylo, než knihu číst. Knížka „Mír v Izraeli“ se čte jako román, literatura faktu, cestopis Hanzelky a Zikmunda ze vzdálených míst, jako by mě vedl za ruku sám Emil Holub.

Leitmotivem všeho toho vyprávění je mír. Slovo, co v podobě zelené ratolesti v zobáku Picassovy holubice má své místo právě v Izraeli, kde lidé netouží po ničem jiném víc, než žít v míru se svými sousedy. Autor ve všech kapitolách knihy hledá odpověď na otázku, čím to je, že o malý cancourek země se vede stálý boj už tisíce let. Proč se lidé žijící v diaspoře, vrací do Erec Izrael, proč tolik touží po míru, který je jim odepírán, proč muselo v novodobých dějinách zemřít 20.000 jejich dětí, vojáků při obraně ostatních.

Jednotlivé kapitoly dostaly jména po míru v místech, která autor navštívil. Potkává se všude s lidmi, kteří jsou krví této krásné země, životadárnou vodou, které se nic nevyrovná, která tvoří nové a chrání staré. Tak vznikly jednotlivé kapitoly, které ke čtenářům, hovoří slovy: Mír lesů, mír pomerančovníků, mír Olivové hory, lesů, podmořských útesů, sladké vody. Tam všude je mír konfrontován s lidskými starostmi, touhami a přáními, s realitou dnešního Izraele, kterou tak věrně popsal autor knihy „Mír v Izraeli“ Jan Kovanic. Ne slova, ale činy lidí vytvořily stát, zemi tak nádhernou a přátelskou ke všem, kteří ji navštíví a chtějí ji poznat, vědět víc, než slyší v masmédiích.

Všem lidem dobré vůle je určena právě tato kniha, autora původem ze severočeského Liberce, milujícího Jizerské hory, na které vzpomíná při cestách po Izraeli, kdy jejich náladu přirovnává k náladám hor, krásné přírody sympatického lidu statečné země.

Kniha je odpovědí na spoustu dotazů, jak spolu žije tolik národností a především Izraelci s Araby. Ani tomuto tématu se autor nevyhýbá a odpovídá na všechny dotazy. „Mír v Izraeli“ není knihou prázdných slov, ale skutečných činů, které vedou zemi na trnité cestě k odpovědi, že Izrael je jedinou zemí regionu, kde je člověk člověkem a zákony platí pro všechna etnika bez rozdílu. Zemí, kam spěchat netřeba, ale kam by se měl jednou jeden každý z nás podívat. Turistika je právě jedním z účinných prostředků, jak čelit antisemitismu, lžím a polopravdám o Izraeli. Právě o tom, zcela jasně promlouvá ke čtenářům kniha Jana Kovanice „Mír v Izraeli“, kterou vám mohu jen a jen doporučit.

Kniha je vroucím sdělením člověka, jehož rozum se vzpírá akceptovat lži a polopravdy po staletí sdělované antisemity, jejichž cílem bylo a je ponížení původního lidu žijícího v této oblasti. Kniha si plně zaslouží pozornost všech, kdo milují pravdu a chtějí poznat svět, svět lidí, kteří chtějí žít v míru a bránit mír všemi prostředky. To je poselství knihy Jana Kovanice „Mír v Izraeli“. Knihu nepustíte z ruky, dokud ji nepřečtete. I já to tak učinil.