neděle 27. prosince 2009

Naši zlatí chlapci

Jako bych oslovoval naše děvčata v Perlovce, v Krupce či v Dubí.. I ony za peníze nasazují své životy, byť ti první nesou punc chrabrosti a našeho požehnání. A přitom si svůj úděl vybrali také sami. Řadový Američan na misi v Afganistanu bere asi 1300 dolarů měsíčně. To je asi čtvrtina nebo pětina toho, co dostává český žoldák a ještě k tomu zdarma „pomůcky“, které platíme my, daňoví poplatníci. Děvčatům z Perlovky a Dubí nikdo prezervativy nenakoupí a také jejich měsíční plat bude, přepočten na koruny, jistě menší.
Je fakt, že čeští, silní a zdatní hoši, chrání vzdálené Afgánce před jejich zparchantělými náboženskými souvěrci a bratry. Tahle občanská válka však nemá vítězů a poražených a tak, dokud budou existovat peníze, budou si děvčata z Perlovky kupovat prezervativy ze svého a naši námezdní žoldáci, placení z našich daní, budou bojovat zbraněmi námi zakoupenými. Pokud zlí Afgánci vystraší náhlou explozí českého žoldáka, české velení ho pošle domů léčit si pocuchané nervy. Amíci to vidí trochu jinak: podepsal jsi roční službu? Nic ti to neutrhlo, tak můžeš sloužit dál... Krásný Afgánistán. Hnusní mudžahedíni. Jaký by to byl bez nich na světě ráj! Jakže to psal Hašek o Maďarech? Asi tak nějak, abych vašnostu neurazil... Jsou tu ještě cyklisti, Židi, cikáni a nezaměstnaní. Ten podělanej svět a jeho problémy je tak vždycky možno na někoho svést. A to ještě chráníme „demokracii“ už hezkých pár let v Kosovu a že je to vidět. Máme rádi mešity a jejich milý, otevřený svět. Nebudeme honit kapsáře, trestat vyholené tváře nebo naše chlapce v uniformách zahraničních vojáků. Že nemají rádi Židy, Rómy, Ukrajince, Vietnamce? Co na tom! Horší, kdyby byli doma, v Čechách. Čím bychom je zabavili? S něčím si hrát musí, tak ať raději učí v cizině demokracii. No řekněte, není ten svět k po... k popukání?

pátek 25. prosince 2009

Na každém kroku

 A nepřipadá vám to divné? Není tu ulice, není nového domu, aby nehledal své nájemníky. Není tu obchodní megastředisko, aby nehledalo koho kam, na který „auslág“ posadit. Nejmarkantnější je to v Plaze, v samém centru Liberce. Klinická smrt si došla i pro své „pacienty“ do Centra Babylon, kde ukončila dobu nákupních krámků, na úkor stále se rozrůstajícího Centra vzdělanosti. I tohle je jedno z řešení, jak rozsvítit okna – výkladní plochy obchodních libereckých megastaveb, které nemají komu pronajmout své prostory.  Stále se opakující, předražený sortiment oblečení pro mladé má svůj strop. V nedalekém Polsku a Německu nad našimi cenami jen kroutí hlavami a rádi prodávají našim adolescentům za polovinu naší ceny. (Samozřejmě bez přidané hodnoty za vysoký nájem v našich megastavbách). Takže tu máme energetické megažrouty, prázdné obchody, kanceláže, drahé tovary, architekturu šitou horkou jehlou, zastavěné (nevratně) veškeré lukrativní pozemky. A co z toho? Lidé nejsou tímhle stavem nijak nadšeni. Plaza je z poloviny prázdná. Pokusme se najít řešení, jak ji zlidštit, vrátit původnímu záměru. Prázdná věž severní části projektu je místem zcela nedotčené zájemci. Ideální prostor pro velký úřad: školský komplex, euroregionální pracoviště, krajskou policie, centralizaci zahraničních zastupitelství, galerie, reprezentační prostory koncernu... Přízemí směrem do Šaldova náměstí a k radnici: po úpravách realizovat jako celoroční krytou městskou tržnici. Žádné kadibudky před Dunajem, ale důstojný prodej na úrovni 21. století. Nebojme se ve stavbách jako je Plaza dát prostor uměleckým galeriím, vysokoškolským prezentacím, ateliérům módy. architektury, umění. Do stávajících nevratně ztracených městských pozemků získat nájemce byť by to byly služby a obchody našich nejbližších zahraničních sousedů z Polska nebo Saska.  Dejme jim podporu městských úřadů. Je za pět minut dvanáct a my „řešíme“ opět provizoria – překonané dřevoplátěné zelinářské budky na pět dopoledních rán v srdci dolního náměstí. Co jejich zásobování a úklid? Kam s nimi v odpolednách, kdy zejí prázdnotou? Nebudeme o ně zakopávat tak, jako dnes o jejich velké bratry, kteří nevědí co se svými obřími těly?

Tapiserie Dany Rezkové

Ve vstupní hale hejtmanského úřadu v Liberci už lidé viděli leckoho. Z těch, co tudy prochází dnes, si málokdo nechá ujít výstavu tapiserií Dany Rezkové.  Danu znám mnoho let právě prostřednictvím její umělecké činnosti. Její práce v tomto oboru je úžasná a já se jenom stydím, že se s ní setkávám tak málo, když mne dokáže oslovit oním světlem a teplem, ne nepodobnému světlu gotických katedrál, které z díla vyzařuje. Stojíte-li před kteroukoli prací Dany Rezkové, je na vás, zda se se necháte vést světem, jehož středobodem není politika, ale třeba jenom klika od dveří. Její práce jsou vskutku takové - „takový voňavý, huňatý“. Voní po ovoci. Čerstvém i sušeném. To jsou ty portréty, koberečky i předložky. V jejich společnosti si připadám jako ve staré dobré antice na lukulských hodech, kde chod střídá chod a strávník neví, na kterém z lahodných pokrmů nechat dříve spočinout oko. Co sníst dřív? Všechno! Všechno to úžasně voní a člověk by to snědl hned.  Právě tak se brodím touhle výstavou. Ze všech sil se při tom snažím ulehčit rozzářeným očím, strávit ten žár, požár v nich. A stále si opakuji: Tahle paní umí tvořit, umí vzít za práci. S pokorou, jí vlastní, vytváří krásu. Jen málo mužů, které znám a ještě méně krásných žen, má tu trpělivost od Boha, vydržet při téhle umělecké práci celý rok, dva, deset let. Výsledek ovšem stojí za to. Stůl plný dobrot, broušených váz, brokátu, křišťálu, svícnů a leštěného vzácného kamene. Stojíte-li před těmito tapisériemi, jste na hostině králů a z nebe padá mana. Nic hraného, žádné maché, žádný šrám z plesu, ale jen prvotřídní „zboží“, pevný řád výstavní kolekce. Tvorba pojící se s duchem koncepce se paní Daně zcela zdařila a výstava je darem, pohlazením, zdařeným počinem Krajského úřadu ve prospěch nás, občanů, kteří úřad navštěvujeme. Takže za tuhle výstavu díky i tobě, hejtmanský úřade!

Co jsi hledal pod stromečkem?

Svoje mládí, ten stav beztíže, který se vrací, jsi-li sám. Jako ten voňavý teplý vítr, který kdysi čechral vlasy a vedl tvé kroky neomylně dál... Čas mládí, čas přelétavého štěstí, čas vzpomínek a panoptikum lásek. Čas omylů i velkých činů, rozhodnutí, darů i dárků, vánočních stromků, rozzářených dětských očí, ale i smutku za toho, kdo s námi u stolu už není. Jak jsme dovedli být slepí a krutí! Jak moc jsme si mysleli, že to velké, dětské vánoční štěstí bude věčné a že se budeme u stromečku scházet napořád. Všichni. To byl ten vánoční dárek, který se nebalil, který tam prostě jenom byl. My všichni: máma, táta, dědové, babičky, bratři, sestry, jak kdo měl velkou rodinu... Ten dárek jsi nehledal a dneska tolik schází. To byl ten čas šťastného mládí. Čas vánoc, stromečků, krabic a krabiček ovázaných mašlí, stužkou, provázkem, čas velkých skleněných barevných koulí, svíček, vánočních kolekcí, drátěných háčků, stříbrných lamel, skleněných špiček a plechových podstavců ve tvaru muchomůrek či elfů, co drželi stromek i několik týdnů. Stromek stával vždy u okna a každý večer svítil, jako maják na ostrově Rügen, aby každý věděl, že tyhle svátky jsou ještě plné čokoládových a fondánových figurek a domácí čokolády balené do staniolu. A co teprve, když od svíček chytly záclony a kůstka z kapra se zapíchla do patra a polívka se rozlila! Byli jsme tenkrát děti s plamínky štěstí v rozzářených očích. Neviděli jsme tátu s mámou pro krabice s dárky. Jak toho dnes lituji! Už tu nejsou. Krabice od dárků zůstaly. Nechápali jsme tenkrát, že ten kouzelný večer, štědrý a bohatý, jednou skončí a my tu zůstaneme sami. S hromadou dárků a prázdných krabic. Proto ti starší už nechtějí stromek. Pár smrkových větviček postačí. Vánoční štěstí už tu bylo a bylo krásné, věřte mi. Maminko, táto, vám všem, kteří jste už odešli:“Krásné svátky. Vánoční.“

čtvrtek 17. prosince 2009

Vánoční

Od města k městu. Jestli se něco mění, pak jsou to vánoce. Asi by se divili naše babičky a dědové, jak v Čechách probíhá příprava Vánočních svátků a nakonec i samotné Vánoce! Domnívám se, že vše je v režii mamutích koncernů. Sláva Bohu na nebesích, že ne v režii koncernů zbrojařských. Ale proč ne? Svět není jen o křesťanských svátcích míru a pokoje, jsou zde i jiná, dravá, nekompromisní a nesmlouvavá náboženství...
 Tam, kde naši předkové v doškových chaloupkách pod horami četli v „nebeklíči“ modlitbičky, podstrojovali kravičce a kozám, dřeli a vychovávali děti, cpali se bramborami, jáhlami a moučnými jídly, plackami se zelím a kedlubnami, tam my se cpeme krevetami, exotickým ovocem s Heiznovým kečupem a hotovými omáčkami. Vánoční poutě, trhy, zvyky a nahradili režiséři okázalou výzdobou svých marketů, přitažlivými slevami, šířkou sortimentu nabízeného zboží, akcemi pro ženy, děti, seniory, vaše miláčky. 
 Ano, vánoční pohoda ze starých obrázků a Ladových kalendářů se přestěhovala za město na velká parkoviště odkud s vozíky vyrážíme k cíli, k oltáři bakchanálií vůní, obřadů ochutnávek, překrásné iluminaci navozující atmosféru čehosi, čemu se říká konzumní blahobyt. Nacpat si bříška a ještě k tomu nakoupit vánočky, dárky, televizi, zájezd s Čedokem do Thajska. Proč ne. Jsou to dnes standardní přípravy na svátky. Svět se prohnul v kříži a narovnal si záda. Lidé se vrací k autům, které nacpou nákupy až po střechu. 
 Vánoční stromek před radnicí už v podvečer svítí všemi barvami. Nejhezčí je ta modrá. Kolem je jen pár stánkařů, odkudsi je slyšet koledy... Lidé moc nenakupují. Schází jim obrovitá světla marketů, nesmlouvavá reklama a slevy na každém kroku. Svět už je jinde a pohoda vánoc taky. Něco, co silně nenávidím, nás žene kupředu. Jako by ovčák a jeho pes, z těch krásných jesliček, dostali za úkol místo oveček, dovést za účelem ostříhání do ohrady nás. Všechny a dnes.
 Hezké vánoce a šťastné a veselé nákupy.

Bude zima, bude mráz

Bude zima, bude mráz a je to tu,. mrzne. Kde spí a žijí liberečtí a jablonečtí bezdomovci? Pokud nebereme v úvahu oficiální postele radnice, kterých je omezený počet. Myslím ale na ty, co na městskou postel nevylezou. Pomiňme filantropy, co si v krutých mrazech berou mladé, opuštěné bezdomovkyně do svých silných terénních aut a odvážejí si je do svých rezidencí na okraji měst, aby se ohřály, případně vyléčily nebo si nechaly spravit chrup. Ano, i takové divy se u nás dějí v těch „lepších“ libereckých a jabloneckých rodinách. 
 To ovšem nic nemění na skutečnosti, že není, kdo by se o ty zbylé bezdomovce smysluplně a systematicky staral. V Liberci, Jablonci a jinde, obec, co obec. Mrzne.
 Nevšímavost a lhostejnost vede státního úředníka, jako každého z nás, k vytáčkám, omluvám a zlehčování problému. Tam, kam by měla přijít účinná a rychlá pomoc ani na moment nezastaví auto s městským úředníkem, který se radši dívá na druhou stranu. Na stranu, kde roste nové nákupní středisko, herna nebo půjčovna peněz.
 Nic nového pod sluncem Atlantidy, nic nového na tvářích tančících rozzářených pasažérů Titaniku, nic nového pod Ještědem, ve stínu mrakodrapu Syner Group. Na nic nejsou peníze. Hledejme je tam, kam je schoval moderní Alibaba, tak jako i v drobečcích, co padají z přeplněných stolů současných boháčů. Řešením není Armáda spásy, nejsou to hotovky z hospod, je to teplo, teplá jídla, teplý stan, spacák, teplá voda, WC, jak málo a přesto nedostupné. Hledejme tuto koncepci u toho, komu skutečně patří. Na radnicích, obcích, tam kde žijeme my. Bezdomovci jsou tu. Jsme jim tak blízcí, tak podobní! Jsou tu a přežívají i v době vánoční a silvestrovské, po celý rok. Potřebují nás, aby nám nadávali, jak to, že oni a ne nikdo z nás... Pokud budeme otálet s pomocí, skončíme mnozí jako oni a to se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. A vám?

sobota 12. prosince 2009

Zvedni telefon

 Kdeže jsou ty doby, kdy jsme na zavedení telefonní linky čekali rok, dva, pět, deset let... Až tak, pokud se odpovědným činitelům zazdálo, že přidělením telefonu právě vám, by byla ohrožena republika. 
 Zní to fantasticky, ale byla to realita a právě takové blbosti vedly k pádu režimu, který donutil Rómy pracovat, neměl na ulicích žebráky, bezdomovce a armádu nezaměstnaných. Měl své textilky, sklárny, vědecké obory, na které byl hrdý a které znal celý svět. A který také uměl střílet na své občany, kteří v této zemi nechtěli žít a utíkali proto přes hranice do zemí sociálních nejistot. Utíkali ze země, kde puntík u jména mohl rozhodnout o tom, zda budou na telefon čekat deset let, kde problémem byl dědeček živnostník, Žid nebo kněz a kde ze zákona byla stanovena pouze jedna politická strana jako vůdčí a ti ostatní stáli níž...
 V té době ovšem ten, kdo vystudoval třeba práva, byl skutečným právníkem a ten, kdo vám cokoli prodal, prodával to, co deklaroval. Nebylo třeba televizních „Černých ovcí“, nebyl ombudsman, potřeba tolika míst ve věznicích, nebylo tolik mrtvých na silnicích, tolik úředníků na radnicích.
 Chodili jsme do práce beze strachu z toho, co si k nám zaměstnavatel dovolí. Neznali jsme přenesený význam slova tunel a tunelář, za vstupenku do kina jsme neplatili horentní ceny a ještě vyšší u holiče a taky ne za knihy, léky, potraviny, jízdé vlakem a tramvají. Naše děti nám naslouchaly a snad nás i poslouchaly.
 Dnes tomu tak není. Dnes byly naše tváře vystřídány moderními technologickými zázraky a komunikačními zázraky. Jim vévodí fenomén mobil a internet. Předchozí generace měla své národní hrdiny, státní svátky, svou hrdost na zemi, kde přes všechny uvedené zápory, si většina populace uměla najít cestu ke konzumnímu blahobytu. Až na to, že vycestovat kdykoli kamkoli jsme holt nemohli.
 Dnes to jde, ale zase ne všichni cestují. Na zavedení telefonu se nečeká ani měsíc, natož deset let...Ke zvednutí sluchátka stačí mimovolný pohyb palcem a jsme spojeni. Svět se změnil. Telefonování nám tedy už jde. Kéž by šlo tak lehce i to ostatní.

pátek 4. prosince 2009

Tři oříšky pro Popelku

Tři oříšky pro Popelku, tři knížky o Liberci, Jizerkách a sbírání starých pohlednic. Jako bychom se na čtenáře domluvili a právě před vánocemi. Jedna kniha hezčí než druhá (o té třetí nemluvě, když jsem ji napsal).

Podobně jako v té pohádce o Širokém, Dlouhém a Bystrozrakém. Tak nějak jsme tvořili. Každá knížka je jiná. Jedna popisuje věrně krásu města, druhá hor a třetí lidského konání. Dohromady tvoří svědectví o kráse našeho kraje s nepřebernou nabídkou možností kam jít a na co se podívat.

Nejobsáhlejší, co do dat i preciznosti, napsal Roman Karpaš a jmenuje se Jizerské hory (O mapách, kamení a vodě). Marek Řeháček v knize Liberecké zajímavosti zase exceluje, jako vždy, reáliemi z Liberce a jeho zapálení pro věc je zřejmé z každé věty. Ta moje, Rub a líc mých pohlednic, je tvořena převážně příběhy z Liberecka.

Tři knížky, tři autoři, tři náměty a jeden cíl. Radost, vášeň a entuziasmus, hodnoty, které znovuobjeveny, prozařují okolí. Autoři tohoto druhu knih mají své čtenáře zaručené. Stále více čtenářů se přiklání ke knihám z nejbližšího okolí a čerpají z nich informace, aby si reálie připomněli nebo se dozvěděli o nových.

Přiblížit se k tomuto cíli trojice autorů umí a není většího úspěchu, než budou-li jejich knihy čteny a vlídně čtenáři přijímány. Čtenář je oním motorem, který způsobuje, že autoři budou v díle pokračovat.

Ustavující sjezd – vzkaz voličům do Liberce, Jablonce a okolí

Skončil sjezd TOP 09 a víme, na čem jsme. Měli jsme tam, jak Liberec, tak Jablonec, svá želízka v ohni. A nyní musím odbočit. V libereckém Babylonu je i půjčovna svatebních šatů a ta mne přivedlo na myšlenku, jak blízko má obchodní strategie majitelky krámku ke společenskému dění, potažmo ke změnám, které prosazuje.

Ona půjčovna plní přání těch žen, které vstupují do jistého svazku, kterým končí a zároveň začíná něco, co přinese zásadní změnu všem zúčastněným stranám, včetně spřízněného okolí. Půjčovna svatebních šatů je tou vstupenkou na cestu, která žel, z padesáti procent končí u rozvodového soudu a tam přivádí k myšlenkám, jak to tehdy nevěstě v bílém slušelo.

Svatba v bílém, to jediné kongresu TOP 09 scházelo. Všichni zúčastnění už totiž měli něco za sebou, takže žádní jelimánci. Přesto bývalý kníže, rozespalý a češtinářsky neobratný, působil dostatečně urozeně. Rozdával lahve s vlastním pivem, sršel vtipem a nic netajil.

Recyklace, kdysi už ženatých a nyní rozvedených mužů a žen, mohla zvenku působit jako seznamovací party budoucích manželů. V předmanželské smlouvě pak podepsali a světu oznámili, že jejich srdce společně bijí pro haraburdí výprodeje ostatních pravicových stran. Chtějí školné, větší spoluúčast pacientů, soukromé penzijní fondy…

Chtějí vůbec něco vyhrát? Tahle strana bývalých neúspěšných politiků, manažerů a podnikatelů je neskutečný konglomerát pozdních snů a tužeb opuštěných tváří. Stranou, která se zblízka i z dáli jeví jako relikt muzea voskových postav. Alternativa ztracených rájů, vystěhovalců, kteří své osady nazývali jmény opuštěných měst a zemí: New York, New Zeeland…

Suma sumárum nic nového. Staré gatě, nové záplaty. Čekám, kde kdo ještě přeběhne od zelených. Škoda, že odbornice na biomasu má málo času. Jistě by oživila Schwarzenbergovu chasu a dodala by autentičnost onomu guláši, kterým tak trefně, pan Nezmar -Kalousek , v plechovkách obdaroval všechny legendy – delegáty sjezdu. V Čechách je možné všechno.

neděle 29. listopadu 2009

Pohádka pro dospělé

Bylo nebylo, stalo se nestalo. V jednom krásném městě z betonu, skla a železa měli zoologickou zahradu. Ta už tam stála, když město bylo ještě z kamene a dřeva a chodníky z poctivých kamenných kostek. Když město mělo své kašny, normální dřevěné lavičky, záchodky, sochy a sousoší, kterých se lidé, co v tom městě bydleli, nebáli. To město kdosi kdysi zaklel a ono obrostlo pelyňkem a hluchavkami (jak rád bych řekl, že obrostlo růžemi!).

Kolem města brázdily rychlostní komunikace moderní mercedesy a v jejich útrobách stateční finančníci, japonští ředitelé a městští úředníci. Těm všem se u benzínových stanic dostalo upozornění, že „město betonu“ čeká na políbení Růženky, spící tiskové mluvčí. Ona dcera králova z dynastie všemohoucích byla vyvolena vrátit městu jeho lesk a zašlou slávu, vrátit zoologické, co ztratila.

Žijí dnes v ZOO lvi s inteligencí člověka a silou bizona. Otevřít, co oni otevřeli, není až tak běžné a brání se rozum uvěřit pohádkám neboť, veřte nevěřte, v téhle ZOO žijí opice, co krmí lachtany kameny a podivní vlci, kteří, světe div se, bez výčitek sežerou čápy i s peřím ačkoli by nikdo nečekal takové pobuřující chování k sousedům hned ve vedlejším výběhu. Jo, krásné pohádky!

Tohle město nepotřebuje, než se probudit, Šípkovou Růženku políbit, primátora pohladit, koalici poděkovat, opozici postrašit. Nemáte také, nevím proč, ten pocit, že město by se mělo přejmenovat na Zvonokosy?

Městský magistrát se rozhodl, že při kompletní přestavbě Soukenného náměstí dá prostor i občanům. Hosana, pějme! Magistrát vyzývá, aby se občané vyjádřili, co s městskými záchodky tamtéž. Není, co řešit! Spíš, kam se po volbách uchýlí liberečtí „botičkáři“ se svými veliteli... Žádná práce nesmrdí.

Bylo nebylo jedno město pod Ještědem, které mělo tak chytrá zvířátka v ZOO, co by klidně zvládla chod tohoto pohádkového města levou zadní. Je na nás, zda planeta řízená opicemi se změní na planetu opět řízenou lidmi. K tomu nám dopomáhej Velký opičák a jeho modré vidění.


pondělí 16. listopadu 2009

Zaručená výhra

 „Haló, to je pan Dřeváček? No, výborně! Tady je Jarmila Měkosrdcatá z veřejně prospěšné společnosti Tři kroužky a pět koleček. Máte minutku, pane Dřeváčku?“ Nečekaje na odpověď řinou se z telefonu další slova:“Mohu vám položit dvě otázky?“ Tu dámu na druhé straně v monologu nic nezastaví. „Myjete se, pane Dřeváčku a často? Než stačíte zavěsit, monolog se změní v soutěž o ceny: Hned vám položím otázku, na kterou stačí odpovědět stručně: ano-ne. A pokud odpověď neznáte, mohu poradit. Znáte léčbu práškovým cukrem? Neznáte. Výborně! V tom případě jste zařazen mezi výherce dárku od nás (od firmy Tři kroužky a pět koleček) v hodnotě, držte se, pane Dřeváčku! V hodnotě 3.000,-Kč. A pokud se dostavíte 5 minut před předáním, bude cena dárku, vzhledem k našemu úspěšnému trvání na trhu (3 měsíce) navýšena na 5.000,-Kč! Do týdne čekejte telefon, zda jste byl vylosován a pozván na slavnostní večeři spojenou s předáním osobního dárku.“
 O týden později:“Haló, pane Dřeváčku, mohu vám gratulovat! Už nyní jste majitelem překvapení v ceně 5.000,-Kč. Cena vám bude předána v restauraci U Horkého buřtu 34.15. tohoto roku v 18 hodin. Bude vám podána chutná večeře, pouze si platíte pití. Počítejte tak s dvouhodinovým posezením v příjemném prostředí. Naši zaměstnanci vás při něm seznámí s převratnými výrobky naší firmy Tři kroužky a pět koleček.“
 Když se dáma nadechla, aby mohla pokračovat, skočil jí pan Dřeváček do řeči: „Děkuji vám za nabídku, ale já si přijdu jen pro ten dárek, co jsem vyhrál v soutěži o osobní hygieně. Ani se neposadím, nepovečeřím, pouze si vezmu svou výhru a půjdu.“
 Dáma na druhé straně telefonu nic neubrala z kadence rychlopalného kulometu a vmetla panu Dřeváčkovi do tváře, respektive do ucha, slova hodná admirála Nelsona: „Tak to nemusíte chodit vůbec. Za těchto okolností nedostanete nic“, a jemně, velmi jemně položila sluchátko a pokud se pan Dřeváček nepřeslechl, poslední, co ta kultivovaná dáma řekla na jeho adresu bylo:“Anděli!“ Což mu připomnělo, že mu dochází toaletní papír a mýdlo...

neděle 15. listopadu 2009

Něco na mě leze

 Slyším to ze všech stran. Nejsem až tak pohotový, abych něčím smysluplným kontroval. Něco na mě taky leze. Jsem celý rozkašlaný, usmrkaný, neprůchodný a ochraptělý, nachcípaný, bez chuti, téměř nekomunikativní.
 Jsem v tom až po uši, nacpaný jak „štrózok“ vitamíny, cibulí s cukrem, čajem s medem. Jediné, co odmítám, je octan hlinitý a živočišné uhlí. Zaznamenal jsem celkový pokles aktivity a snahu někam zalézt a zazimovat. Řeč přímou jsem omezil. Pouze přitakávám. Hrozím se toho, až dcera přijde ze školy. Půjde si pak ven, jen tak. Nikdo ji nepoučí.
 Přemýšlím a tiše pro sebe úpím. Vše pomalu odchází a nastává fáze léčení. Taky to stojí fůru peněz. Léčba homeopatiky se prodraží a přesto se nic nemění. Kašlu. Smerkám. Chraptím. Čekám, až si organizmus sám poradí. Přesto to není podle mého gusta – lenošit... Obdivuji ty, kteří to umí. Peřinu pod bradu a pustit televizi. Ach, ty příčiny a souvisloti! Umět se nachladit a rychle se vyléčit. Tak tohle na objednávku neumím. Trpím. Trpím nečinností, Chce se mi ven. Z postele na ulici. Něco na mě vlezlo a nechce se tomu slézt. Těší mě, že v tom nejsem sám.

Trocha snění nikomu neuškodí

 Taky se vám zdá, že jsme v poslední době moc vážní? Buď nám schází sex nebo to je vážnější. Jsme natolik racionální, že se zapomínáme bát a přestali jsme snít. Z našeho života se vytratila romantika. Napomáhá tomu podzimní počasí a málo sluníčka. Hodně obyčejných, stále se opakujících starostí: děti, rodiče, zaměstnání, auto, politika ( hrůzostrašnosti vysokoškolských diplomů v Plzni – jenom v Plzni?), prasečí chřipka, peníze, bydlení, SIPO, půjčky...
 Kdy je čas na snění? Na něco, co není všední, každodenní starostí? Obdivuji spoluobčany s vizí. Ty, kteří nemyslí až tak prakticky a dokáží se vzepřít. Je úplně jedno, zda žili včera nebo nás opustili před čtyřmi sty lety. Jedním takový byl Jehuda Levy ben Becalel, vrchní pražský rabín, který zemřel 17. září roku 1609. 
 V minulých dnech skončila v Císařské konírně Pražského hradu výstava Cesta života, věnovaná člověku... Osobnosti, s jehož životem je spojováno vše, co dnešnímu člověku schází. Žil v době bez internetu, kdy doručení zprávy bylo spojeno s nemalým nebezpečím, v době, kdy soud i právo, nemoc a smrt měly příchuť všudypřítomného náboženství, kdy dům od domu měli odlišnou kulturní orientaci. Prostě středověk. A právě tehdy v Praze žil a tvořil člověk dodnes živý a inspirující, jehož filozofie (názor na svět a jeho chápání) se stala odkazem pro nás všechny, židy a křesťany.
 Učitel (maharal), kněz, filozof, matematik, spisovatel, divotvůrce, otec Golema. Legendární postava, která inspirovala mnohé umělce, tak, jako každého, kdo se chtěl a chce prát se všedními dny. Jako vzor a příklad člověka, který se vzepřel a vyvzdoroval na osudu nesmrtelnost a světlo vedoucí k řešení problémů. Cestou mystiky, bádání, hledání a alternativy, kdy člověk, tehdy, jako dnes, nesmí přejímat stereotypy, jako daň pohodlnému životu, kdy boj s pohodlností je bojem o přežití jednotlivce, rodiny, národa...
 Tento židovský rabín se vzepřel a svůj pronásledovaný lid se snažil uchránit od závistivců a prázdných makovic, hledajících chybu svého zpackaného živobytí u jiných, jen ne v sobě samém.
 Autor Golema, umělé bytosti, nabízí každému z nás sílu ke stvoření vlastního imaginárního ochránce, tvůrce a pokračovatele života, který bude svobodný, nesvázaný politickými stranami, kompromisy a věčnými ústupky. Každý z nás může jít a hledat vlastní cestu štěstí, nesvázán řetězy a nepřipoután k něčemu, s čím nesouhlasí. 
 Ohlédněte se za těmi, kteří se onou cestou vydali a jako maják ční a září na cetu budoucím statečným.

neděle 1. listopadu 2009

Liberec - hlavní město provincie Deutschböhmen

Liberec - hlavní město provincie Deutschböhmen
aneb

28.říjen v Libereckém kraji

 Před několika dny odpovídali náhodní chodci před televizními kamerami na otázku, kdy vznikla naše republika. Jako každý rok, část dotázaných nemá o sledu událostí v roce 1918 ani tušení. A protože i řada z nás už zapomněla, co nás ve škole učili, tak si připoměňme sled událostí vedoucích k naší samostatnosti.

 Značná část německé populace v pohraničí nechtěla akceptovat hranice nového poválečného uspořádání Evropy a důrazně žádala jejich změnu ve prospěch nástupnického Rakouska a tím i legalizaci „provincie Deutschböhmen“ na území vzniklém z oblastí Liberecka, Ústecka, Litoměřicka, Českolipska, Mostecka, Děčínska a Karlovarska. Severočeská část s centrem a hlavním městem. To bylo v Liberci. Zde sídlila vláda v čele se zemským hejtmanem Rafaelem Pacherem, kterého ve funkci záhy nahradil už 6.listopadu Dr. Longman von Ausen.
 Liberecká zemská vláda od samého počátku svého působení se potýkala se značnými potížemi. Především šlo o zásobování potravinami a odbytiště průmyslové výroby. Naopak v oblasti samosprávy svůj vliv upevnila. Vydala i vlastní peníze v hodnotě 5, 10, 20 a 100 korun, ale hospodářskou situaci v „provincii“ to nezlepšilo. 
 Problémy nastaly i v dopravě. Na ochranu obyvatel byly zřízeny oddíly dobrovolníků a občanské gardy. Téměř celý program vlády „provincie Deutschböhmen“ byl jenom snem. Nebyl čas na jeho naplnění. Myšlenka odtržení pohraničních oblastí ČSR a jejich připojení k Rakousku nenašla ani podporu u německých průmyslníků, kteří se naopak vyslovili pro Československou republiku.
 Od počátku listopadu 1918 začala československá vojska s postupným obsazováním pohraničí, které přešlo zcela do českých rukou do konce roku 1918. 3. listopadu došlo na slavnostní shromáždění před radnicí v Českém Dubu k rozpuštění německého obecního zastupitelstva a o dva dny později k rozpuštění neměckého zastupitelství v Bezděčíně. 8. listopadu byl obsazen Sychrov, 10. listopadu Hodkovice nad Mohelkou. Pomyslná hranice mezi ČSR a libereckými separatisty procházela Vápnem, Světlou, Rašovkou, Hodkovicemi nad Mohelkou, Pelíkovicemi, Bezděčínem, Frýdštejnem a Malou Skálou. Ochranu hranice zajišťoval čs. vojenský oddíl, který zadržoval hlídky „volkswehru“, které z obsazeného Ještědu pronikaly na výzvědy do okolí. 
 13. prosince 1918 čs. vojsko obsadilo Dlouhý Most a horskou chatu na Ještědu. Po těchto a dalších nepříznivých zprávách se rozhodla 11.prosince Logmanova zemská vláda přesídlit z Liberce do Žitavy a později přes Drážďany do Vídně. 13. prosince 1918 se čs. vojáci objevili v Hrádku nad Nisou a ve Vratislavicích. Kruh kolem Liberce se uzavíral.
 Proklamace německého „volkswehru“ a Karla Kreibicha o vojenském hájení města s použitím dělostřelectva, přinutil okresní turnovský národní výbor k přeměně dosavadní obranné čáry v souvislou jednotnou frontu, která byla nazvána „ještědská“. Od Turnova zároveň docházely z Liberce, Tanvaldu a Jablonce nad Nisou zprávy, že státní majetek je rozdáván a odvážen do Saska, které zároveň bylo marně zemskou vládou „Deutschböhmen“ v Liberci žádáno o vojenskou pomoc. Německá vojenská rada musela konstatovat, že Liberec není možno hájit pro nespolehlivost vojska a nedostatek zbraní.
 Na základě denního rozkazu z 10.12.1918, který za Okresní národní výbor v Turnově podepsal V. Kulich a velitelství fronty Ing. Fischer, měly 11. prosince v pět hodin ráno obsadit obranné síly ještědské fronty, posílené Jizerským plukem, linii Křižany-Ještěd-Dlouhý Most- Proseč. Současně měl být osvobozen Tanvald. 
 Celá akce proběhla úspěšně, někdy i za podpory místního obyvatelstva.. Pro nedostatek vojska a zbraní nebyl osvobozen Liberec, jehož vojenská síla byla odhadována na 2000 mužů a 45 strojních pušek. Mimo to byla německému obvatelstvu v Liberci vydána munice a zbraně. 13. prosinec 1918 vrchní velitelství v Praze přislíbilo turnovským k bojům o Liberec opancéřový vlak a 500 vojáků z České Lípy. Tím stoupnul počet vojáků připravených osvobodit město pod Ještědem asi na 2700 mužů. 
 K dennímu rozkazu z 14. prosince byl vojsku přiložen i situační plán města. Samotný útok měl být proveden humánně, bez krveprolití a samotný útok stanoven na 16. prosince. Českodubská posádka (setnina Pojizerského pluku č. 94) v čele s poručíkem Hákem dostala rozkaz proniknout do Liberce přes Růžodol a druhá měla obsadit nádraží v Křižanech a odtud vstoupit do města. 
 Horní Růžodol byl obsazen vojáky vedenými kpt. Maškem ze směru Pilínkov. Okolo páté ráno bylo obsazeno nádraží. Nebyl potřeba ani už zmíněný pancéřový vlak. Ten odjel se zálohou 500 mužů obsadit Frýdlant v Čechách. Okolo šesté hodiny byla čs. vojáky obsazena liberecká radnice a střed města. Ještě v dopoledních hodinách 16. prosince 1918 německý magistrát předal své pravomoce představitelům okresního národního výboru Josefu Čapkovi, Aloisu Peškovi a Josefu Kladrubskému. Tímto aktem bylo završeno státně právní převzetí moci i v naší oblůasti Československým státem.

 Použito materiálu l. Horákové „Obsazení Liberecka čs. vojskem na konci roku 1918“


 

neděle 25. října 2009

Upadl jsem

 Upadl jsem a ležím. S úpadkem to nemá zhola nic do činění. Ležím. Na chodníku. Na zádech. Tuhle mě kolega pan Vít na travelátoru přivedl do rozpaků. Bravurně naskočil a travelátor jej v mžiku oka položil na záda. Jen to žuchlo. A v tom je ta potíž. Nikdo s tím nepočítá. Ten, který leží i ten, který se jen kouká. Takové vzájemné překvapení, jednoduché jako facka. Jeden leží, druhý stojí a ani jeden tomu nevěří. Já řekl: „Dobrý den“, a on:“Nic mi není“. Konverzace nic moc, ale v tu chvíli beru vše, protože jsou chvíle, které se neopakují.
 Ležím a dýchám těžce. Ne, nic mi není. S hlavou na asfaltu vypadám, že jsem si šel lehnout a chystám se spát. Nikoli. Jen mi uklouzly nohy. Nové boty jsou jako snowboard, mají velikost 46. Ležím a uvažuji. Pozoruji kolemjdoucí. Někdo se usměje, jiný hodí očkem, jeden muž mne překročil a řekl mi: „Promiň“. Minci mi nehodil.
 Já si ležím. Nic necítím a uvažuji, zda bych neměl vstát. Všude kolem mě je to stejné. Nesypou.. Stále ležím, už aspoň 20 vtěřin. Vstanu, uklouznu – budu mít znovu takové štěstí nebo si něco zlomím? Jaké jsou záruky? Nějaká paní, asi od Červeného kříže, mi zvedá ruku a chce mi něco změřit nebo taky ukrást hodinky: „Je vám něco?“, slyším zřetelně a hlasitě. „Ne, nic mi není“. „Tak proč tady ležíte?“ „Já si nelehnul schválně. Uklouzl jsem“. V tom je rozdíl. Hledám svědky, pak vstanu a půjdu. Bude to těžký, každý přidal do kroku.
 Vstávám. Bolí mě hýžďové svalstvo. „Zadek mě bolí“, řekl bych mámě, ale ta už tu léta není. Ještě, že mi nic není. Vstal jsem a koukám kolem sebe užasle. Půl města chodí kolem a nic o mém pádu neví. Vstal jsem a jdu. Po chodníku, co zvoní mrazem a klouže. Pospíchám. Co chvíli někdo upadne a leží. Nechce se mi s ním konverzovat. Leží? Tak ať si leží, však za chvilku vstane! Asfalt i na chodníku studí a obrubník pod hlavou taky není nijak pohodlný...

Špička hory

 Skandál v Plzni. Práva za tři odpoledne. Recidivisté v čele a jako majitelé soukromých vysokých škol. A jak je tomu v Libereckém kraji? V Jablonci, Liberci, Turnově, České Lípě? Sleduje někdo, kromě nikoho, tyhle soukromé podniky na doktory? Asi ne a bude to stejné jako u houpaček (či jiných atrakcí na poutích). Dokud se řetěz nepřetrhne, jede vše ve starých kolejích. Čím hloupější, tím úspěšnější platič školného na soukromé škole. 
 Jak hluboko jsi klesla, vzdělanosti v Česku! Ještě, že máme státní školy...A hle, mor a nákaza se šíří z Plzně do celé země. Tam, kde mohou a mají vůli, tam už se o své vysoké školy začali zajímat. Je to jako prasečí chřipka. Podáš ruku s obálkou a nakazíš, nebo tě nakazí. A není to snadné. To nejsou kytky a oblečení nebožtíků v krematoriu, to se týká našich dětí, něčeho, o čem jsme nepochybovali. My, kteří jsme se před rokem 1989 mohli vzdělaností chlubit, máme dnes obavy, zda podobně jako v Plzni a ve Varech nestudují i jinde. 
 Lidé přestali věřit politickým stranám, koalicím a kdyby se nestyděli, nebo nebyli „světa znalí“ (studenti a mladí do 30 let), určitě by chtěli věc řešit. Nikoliv věčnými kompromisy. Snad příští volby vyženou od koryt nenažrané politiky a rychlokvašky, „abonenty“ takových univerzit jako té v Plzni. Postupujme rychle, neboť dosud nekontrolované univerzity chrlí absolventy i do státní správy metodou čím víc vysokoškoláků na škole, tím větší státní příspěvek škole. Uzavřený kruh nebo jen výkrmny vepřů. Kdo ví...

Prales v Čechách není jen Boubín

 Prales v Čechách není jen Boubín aneb Ještě jeden Boubín pod Ještědem. Asi tak nějak to plánují členové a sympatizanti „Společnosti přátel přírody“, zkráceně „Čmeláci“. A že mají políčeno na vysokou! Nejsou to žádní troškaři. Jejich cílem je propojit současný stoletý les s novými lokalitami tak, aby vznikl jeden skutečný, velký prales na ještědských úbočích. Rozhoduji se a nejsem sám. Pomohu a zaplatím i já za jeden čtverečný metr 12,-Kč nebo 300,-Kč za metrů dvacet pět? Pomohu uchovat na světě kus ekologicky hodnotného porostu nabízející vhodné podmínky pro přežití ohrožených druhů rostlin a živočichů? Nebo s mnoha dalšími využiji jednou v roce možnost dobrovolné pomoci přímo na konkrétním pozemku? Dávno je tomu, co jsem na Jizerce, na Smědavě celý týden sázel malé lesní sazenice. Navždy si budu pamatovat, tu neopakovatelnou atmosféru kolektivu, krásu přírody a pocit, že jsem i já pomohl něco málo z přírody zachránit. 
 Je to výzva a každý jeden z nás by si to měl jít zkusit. Lidé na západ od našich hranic chodí bezplatně pomáhat do nemocnic, stojí na křižovatkách a pomáhají převádět přes ulici staré lidi. Chodí do lesů a pomáhají jejich strážcům uchovat tu krásu tak, jako každý liberecko-jablonecký „čmelák“. Je naší povinností, ale i ctí, odpovědět na jejich výzvu a zapojit se svými silami nebo penězi. Někdo pětkou na vykoupení lesa, ti mladší aspoň pro zkušenost, co to je brigáda. Staňme se patrony nového pralesa a doložme certifikátem příštím generacím, že jejich rodiny mají tradici pomáhat a věci řešit.
 Les jsou plíce planety. Zelená-modrá, je jenom jedna a je naším domovem. Přiložme tedy všichni, napříč politickými stranami, svou ruku ke společné práci a dejme okolí našich měst růst lesům a přírodě ve shodě s jejich posláním být pro lidi dárcem všeho toho, co potřebují, z čeho se těší a radují. Volejte, pište mailujte: info@cmelak.cz, tel.: 482 751 195

pondělí 19. října 2009

Dušičky

 Nato, že jsme nejméně postiženi náboženskou věroukou, je s podivem, že na „Dušičky“ se zvedne celá rodina a jde s kytkou na hřbitov.Pokud někoho nepotkáte celý rok, tak v těchto dnech na hřbitově určitě. Je to morbidní, ale nechat hrob jen tak, to by bylo protispolečenské. Co na tom, že nejde o nic víc, než o společenskou povinnost, i když většina z nás jinak na hřbitov celý rok nechodí.
 Naše životní tempo už dávno zrušilo vejminky, babičky a dědy deponovalo v sociálních ústavech. Ti mladší na staré nemají čas. A pokud se s nimi navždy rozloučí a staří skončí na hřbitovech, pak jednou za rok, „na Dušičky“ , to musí stačit. A dost. Smiřme se s tím, že Češi po hřbitovech moc „nelozí“ a svůj oltář, hrob či sakristii buď mají doma někde v pohodlí, nebo tohle „haraburdí“ z mysli už dávno vytěsnili. A pokud vzpomínají, pak chtějí být v soukromí nerušeni, bez zbytečných výdajů.
 Čím mladší pozůstalí, tím menší frekvence návštěv na hřbitovech, i když výjimky existují. Ony tyhle hřbitovní melodie jsou dány rovněž penězi, které jsou, jako vždy, žel, na prvním místě. Zbytné až nemravné, ale časté a v počtu rozloučení s pozůstalými velmi četné. Češi své pozůstalé...Raději se zeptejte kompetentních – pohřby bez obřadů, raději žádné, urny si nikdo nevyzvedne...
 Pak se o Dušičkách sejdeme všichni na hřbitovech a divíme se, že jsme se celý rok neviděli a hle! Stává se z toho společenská událost. A to se dřív v Liberci až do roku 1850 nebožtíci na hřbitov museli nosit, protože zdejší děkan Wolf se vzpíral dát povolení k použití pohřebního vozu, přestože jeden takový stál v kůlně Libereckého zámku. Vše se obrátilo k lepšímu, když děkan Wolf opustil úřad. Od té doby jsou na liberecké hřbitovy nebožtíci voženi.
 Jo, Dušičky. Mají své opodstatnění i v našem špatném svědomí. Každému z nás v podvědomí jaksi zní: Pamatuj na smrt! A na to, že nás na hřbitově jednou, snad někdo někdy navštíví. Uvidíme – neuvidíme. Zatím kupujeme kytky my.A že na hřbitově potkáme půlku města, tím si můžeme být jisti. A dlouho ještě na tom něchci nic měnit.

Barvy podzimu

 Jak ubývá světla, tak se barví stromy. Kdo nikdy nešel v létě trávou bos a nenadechl se studeného jitřního vzduchu? Plíce se sevřou a ústa se brání polknout. Ucítíte svíravý pocit tonoucího ve studené řece, kdy nohy i paže odmítají poslouchat, obličej tuhne a chce se křičet. Zrádná chladna zrána. Oči hledí nevěřícně. Včera tu ještě dva seděli na lavičce a dneska po nich neštěkl pes. Lavička je jako postříbřená milionem hvězd, hvězdiček z třeskutého sskla a napadrť rozbitých skleniček.
 Jak kulisa mrazivého lesa, stromů, co se oděly bílým batistem. Křupe to bílé pod nohama a zmrzlé lístečky se lámou. Zmrzlá tráva. Zmrzla přes noc, stihla to ráno do pěti. Z ledu zbude jen voda, dřív než půjdou děti do školy. Zbude jen trošku stříbra na střeše auta z Bedřichova nebo na tom, co stálo pod Ještědem směrem k Výpřeži.
 Kolem desáté už jako by nic. Slunce hřeje a ten, kdo se právě probudil by nevěřil. Je podzim a brzo ráno hnusná zima. Jeden neví, co by si na sebe vzal. Kdo brzy ráno vstává chodí nabalený a v poledne přemýšlí, co by svlík. 
 Je podzim, paleta barev nevídaná, od žluté po červenou, jak vlajka Habsburkova. To potrvá jen chvilku. Dočkáme se i mnohem horších čvachtanic. Každá teplá bunda bude dobrá a taky boty, co nepropustí zhola nic. Pak se obloha změní, voda z plískanic nás přestane trápit a bude padat sníh.
 Maminčino: „...a teple se oblékni“, nám bude znít v uších čím dál víc

Netrvá ta oprava tramvajové linky už moc dlouho?

Netrvá ta oprava tramvajové linky Liberec - Jablonec už moc dlouho?

 Jinde se pracuje i v noci. V Česku to zvykem není. Ale že máme v těch výlukách tradice! Zavzpomínejme si: v neděli 1978 vyjela naposled tramvaj typu 6 MT na lince číslo 11 z Liberce do Jablonce. Začala jedna z velkých výluk, na které jsme si za 55 let od zahájení 1. ledna 1955, již téměř zvykli. Po této výluce už mezi oběma městy jezdily tehdy krásné T3.
 Co tomu předcházelo? Tramvaj mezi Jablioncem a Libercem je jedna z mála věcí, kterou tu opravdu nemáme „po Němcích“. Plány na výstavbu se začaly připravovat hned po osvobození, v prvních poválečných letech 1946-1947. V roce 1948 stavbu zahájila tehdejší jablonecká dopravní společnost. Stavba probíhala v lesnatém terénu mezi Jabloncem a Prosečí. Úsek o délce 4,5km byl dokončen na podtim roku 1951 a během dalších dvou let koleje dosáhly do Vratislavic. Další směr nebyl jasný. Uvažovalo se o napojení přes Rochlice na libereckou linku č.2, nebo přes Novou Rudu do Liberce, což bylo později realizováno.
 Vlastní provoz zahájila jablonecká provozovna dopravního podniku Liberec – Jablonec 16. listopadu 1953, nejdřívě z Jablonce do Proseče a na jaře roku 1954 do Vratislavic s tehdy úplně novými vozy 6MT. Tam tramvajové spojení na rok končilo. Stále nebylo ještě rozhodnuto kudy dál do Liberce. 
 Původní návrh byl vést trať Jabloneckou ulicí na Šaldovo náměstí a tam ji napojit na městskou dopravu. Rozhodla cena. Trasa kolem Textilany do Fügnerovy ulice stála méně a tak ji známe ze současnosti. Provoz na celé trase linky číslo 11 byl slavnostně zahájen 1. ledna 1955. Pravidelnou dopravu zajišťovalo šest souprav – tři jablonecké a tři liberecké. Ty jen do roku 1973, za svých prvních 18 let najezdily například deset milionů kilometrů, to je dvěstě padesátkrát kolem naší planety. V roce 1966 začala v dopravních špičkách vypomáhat linka číslo 5 jezdící po stejné trase, ale jen mezi Libercem a Vratislavicemi. 
 Po skončení všech oprav se lidem kolem tramvají uleví, a to jak těm, co za ně odpovídají, tak nám, kteří s nimi jezdíme. Provoz je vždy deklarován jako bezpečnější. Od prvního ledna 1970 byl převzat tehdejším libereckým dopravním podnikem. K velkým výlukám došlo hned počátkem 70. let a pokračovaly i v dalších letech až do dnes, kdy je prakticky rekonstruováno vše.
 Přesto si dovolím tvrdit, že pozemek po zbourané Textilaně v Liberci by měl sloužit jako centrální uzel celé městské, meziměstské i celostátní dopravy v Liberci s celým komplexním servisem mimo centrální a dnes již nevyhovující terminál naproti libereckému Tescu. Situace s dopravou není koncepčně řešená i s přihlédnutím ke stavu příštích desetiletí v celé aglomeraci měst Liberce a Jablonce. Prohospodařit možnost spojit obě autobusová nádraží (ČSAD a MHD) do prostoru je chyba, kterou nám budoucí generace neodpustí zrovna tak, jako nevrátit tramvaje do městské dopravy v Jablonci nad Nisou.

Spolužáci

 Nevím proč, ale jejich srazy se konají většinou na podzim. Moji spolužáci z 9.C třídy „Na Husovce“ v Liberci mě vždy zahanbí. Pozvou mě, a já nechodím. Mám k tomu různé důvody, pokaždé jsem si něco našel a důvod proč nejít, jsem si sám před sebou obhájil. Horší bylo přesvědčit o důvodech ostatní. Aspoň ty, kteří o to stáli. Až mnohem později jsem si řekl: Příště už musíš jít!
 Když došla pozvánka, chystal jsem se k setkání se svou třídou po 45 letech. Pozvánku jsem někam založil, ale místo konání, datum i čas jsem si pamatoval. V den setkání jsem navštívil holiče, oblékl si novou kočili, ponožky, boty vyčistil... Protože jsem se na setkání upřimně těšil, vyrazil jsem o hodinu dřív.
 Věděl jsem, že nepoznám všechny, ale že jich bude tolik? Seděl jsem zády k oknu a oni se trousili po jednom, po dvou... Sedali si kolem mne a já si připadal hloupě. Nepoznával jsem ani jednoho. Asi po dvaceti minutách to jedna z našich bývalých žab nevydržela a zeptala se přímo:“A ty jsi kdo?“ Jen jsem se ušklíbl, odpověděl a – žádný dojem, závan větru ba dokonce ani slabý vánek vzpomínek se nekonal.
 „Tebe já neznám! Co tu děláš? Ty jsi s námi do třídy nechodil!“ Hlas jak hlásná trouba probudil ostatní. Ušklíbnul jsem se: „Já jsem tu na srazu 9. C z Husovky!“ Přál bych vám vidět, jak se všichni rozesmáli, řičeli nadšením a vejskali. Stál jsem tam a koukal jako vejr. Všichni byli ze Stráže a já s nimi opravdu nikdy nikam do žádné do třídy nechodil. Spletl jsem se o pouhý týden...
 O týden později jsem jel na sraz autobusem a pečlivě si prohlížel, kdo se mnou nastupuje a kdo vystoupí. Byly to sice samé cizí ženy a voškliví chlapi, ale byli to ti moji, Husovka 1958-1962.

Slovo dělá muže

 Proč bychom se snažili hledat něco tam, kde není. Není tu nic, co by mělo větší váhu, než co bylo zváženo a shledáno je lichým. Nebo naopak. Nedejme se zmást rétorikou: co není vysloveně zakázáno, není vyloučeno. Náš prezident to jednou nebude mít lehké, pokud půjde ve stopách prezidenta Francouzů, později císaře Napoleona III. Jisté příznaky svévole navozují atmosféru Francie padesátých let 19. století. 
 Už se „těším“, až mne bude konatktovat zástupce německého majitele rozpadlého prasečího chlívku, který stával tam, co dnes stojí náš nově opravený panelák (Oldřichova ulice). To si opravdu náš zvolený a odvolatelný prezident myslí, že budeme muset něco vracet člověku, který kdysi poplival své právní vazby k téhle republice? Pozval do republiky Německou armádu, republiku rozbil, poslal české Židy z pohraničí do plynu a Čechy z jejich majetku vyhnal? Těm, že tu ještě něco patří? Ani ti chudáci Židé a jejich pozůstalí nic po roce 1989 nedostali. Němci, rozhodnutím vítězných mocností a dekrety – zákony republiky zpětně nenabyli svých práv, kterých se lehkomyslně zbavili, když roztrhali své československé občanky. 
 Celý náš svět stojí a padá s důvěrou. Každý náš krok sebou nese rizika. Život je boj, ale to, co předvádí pan prezident mě zahanbuje a jeho ponižuje. Dovolávat se jistých doložek po letech, kdy mohl kdokoli kdykoli uplatnit cokoli, je jako cpát čtyřletému dítěti do kalhotek plenky. Vám, pane prezidente, vzkazuji: jste prezidentem téhle suverénní země, ne vlastník zahrádky za okny. Budete-li mít pocit, že jste víc, něco jako třeba César, Napoleon, Karel IV., car Ivan, Eskymo Welzl – náčelník všech severních Indiánů, je čas si odpočinout a připravit se na dlouhý pobyt za zavřenými okny. 
 Znám spoustu politiků, co na tom nejsou líp. Vy máte důvěru Parlamentu. Sice takovou, že není čím se chlubit, ale s tím se netrapte. Lidé jsou na tom mnohem hůř a někteří zas líp. Tak hlavu vzhůru a balte kufry. Andorra, San Marino, Falklandské ostrovy, tam všude na vás ještě čekají. Škoda, že už nejsou pionýři. Ti se uměli s delegacemi rozloučit. Tak prosím dejte svým voličům šanci. Máme své rádi a uzdravte se brzy.

Víc, než oko na punčoše

 Nevím, jak je to u vás, ale u nás by to nemělo být jinak. Jdu Pražskou ulicí dolů od radnice. Voňavé housky, teplý chleba, marmeládové koláčky. Už z dálky vás jejich vůně vyzývá: pojď, kup si mě! Kupuji tři pletenky, nemístně flirtuji s pohledným děvčetem za pultem- Ve městě padají sněhové vločky a do toho prší. Počasí, na začátek října trochu neobvyklé. 
 Za mnou se tvoří minifronta tří žen, které do obchůdku s pečivem rovněž přilákala vůně čerstvého chleba. Nejsme sami. K evidentně zmatené prodavačce se přes pult naklání asi pětadvacetiletý muž a požaduje chleba. Nenakupuje, vysvětluje, že by rád chleba. Kousek. Že to tak jinde chodí...
 Pomyslel jsem si: Jo, chlape zdatná, mladá a zdravá, uvěřím ti, pokud bys v tomhle marastu chodil bos. Podívám se mu na boty a on je vskutku neměl. Jen modré, děravé fusekle. To mě rozladilo, ale neodradilo. Oslovil jsem ho před obchodem: „Mladý muži, řešení vašeho problému vidím, a to včetně získání vhodné pracovní obuvi v tom, že vyhledáte ve městě technické služby a ty váš problém vyřeší přiřazením do party naléhavých počišťovacích prací, úklidu a asanací všeho druhu. Vyfasujete boty, pracovní úbor, nářadí a zapojíte se do procesu návratu mezi ty, co nosí boty, aby nenastydli a chleba si kupují“. Asi tak nějak jsem to formuloval.
 Nemohu říci, zda jsem uspěl. Muž se na mne podíval a zeptal se mne, zda mu dám cigaretu. Ostatní asi přeslechl, nebo to už zkusil a zádrhel byl na straně technických služeb... Otočil se a v oněch už zmíněných děravých ponožkách pokračoval v cestě městem.
 Nyní jsem na rozpacích. Opravdu, když tenhle zdravím kypící synek zajde na radnici a tam jej pošlou do dílen či kamsi do technických služeb, práce se tam pro něj nenajde? Nechce se mi věřit, že i sem krize pokročila. Pokud ano, pak je to fakt blbý a někdo nahoře, počínaje radnicí, by s tím měl něco rychle udělat, případně vyhláškou operativně informovat: tolika tolik lidí potřebujeme denně na konkrétní práce, za tolik a tolik... 
 Ale možná, že to je o něčem docela jiném. Naletěl jsem. Dotyčný je fakír, naboso chodí odmalička i po hřebících. O práci v technických službách nemá, neměl a nebude mít nikdy zájem, protože mu na parkovišti stojí ojetý mercedes. Kde je pravda a kde pochybení? Dejme si pozor. Trik s ochozenými ponožkami mi připadá celkem originální. Nebo to trik není? Rozhodně nás čekají ještě další překvapení.

Nestyďte se za chudobu, chudoba cti netratí

 Chudých je na světě čím dál, tím víc, ale nemylme se, v Čechách jsou taky. Chudoba prý cti netratí, ale moji drazí, tratí. Tratí. Ono už přitom dávno neplatí: záplatovaný, ale čistý. Je tu totiž znatelný a jistý posun v hodnotách, jak třídit občany. 
 To spíš bude platit: chudý, nemocný, opuštěný a starý. Znáte horší kombinaci diagnostiky? Nezní našim uším lépe:bohatý, chytrý, zdravý, mladý a zaměstnaný? Žel, doba není nakloněna snění. Ne každému se daří, ale byli i tací, co po revoluci byli úspěšní a nyní jsou bohatí. Privatizovali, restituovali, dědili, spekulovali, někteří prodali svoje, jiní i cizí know-how... Někteří i prací dosáhli na slušné hodnoty, na nové domy, krásné bydlení.
 Rád vídám spokojené mladé páry: on a ona, ona a ona, on a on v různé kombinaci. Pokud něco mladým párům schází, pak je to chuť pracovat ráno od šesti a za každého počasí. Ani my jsme kdysi neměli mimořádné platy, kór, když jsme začínali, ale není vše jen o penězích, i když bez nich taky nelze žít.

Sníh

 Asi půjde jen o vodu. A nešvar přírody. O zakázku lobistů u našich politiků. Přání nás všech, aby padal o Vánocích, ale jak už je to v Čechách zvykem, každý z nás si dělá po svým. A pročež, pokud padá 14. října, jde o řízenou provokaci opozice, nebo už o zahájení volební kampaně. 
 A to by měla být odpověď na otázku dítěte, cože je to sníh? Po pravdě. Nesnáším tuhle vodu balenou do hvězdiček, ani do koulí sněhuláků či do kuliček házecích. Sníh, coby nutný podklad pod sáňky, lyže, snowboard... Sníh, coby křupající sklo pod botami, jehož jazyky olizují cesty. Sníh lámající větve, schovávající to málo, co zbývá ptákům a jiným z potravy na zmrzlé zemi. Sníh, který bortí střechy, umrzá a klouže a dává krajině nádech poezie, která jinak ze vsí už mizí. Sníh, který podle pana Lady hladí, ve skutečnosti taje za límcem a pod košilí studí. Chtěl bych na sněhu najít suchou nit a pochválit. Není co. 14. října sníh přišel neohlášen. Nezavolal, nenapsal, sms neposlal a e-mail nedošel. Doufám, že půjde o návštěvu tak na tři dny. Víc, to už bych se zlobil. Ale co já! Jsou i jiné profese: zemědělci, stavbaři, kopáči, plynaři, ti, co dělají v lese. Dohodli jsme se se sněhem. Končíme. Prozatím. Vracím Vám tohle nadělení, těžký balík s vodou. Žádný Narvik. Severní Čechy. Sníh už nepřijímám. Příště doručit tak kolem Vánoc a možná trochu na prázdniny, trochu na Ještěd a do Jizerek. Mimo cesty II. a III. třídy. Pocukrovat stromy. Něco ve stylu vánočních ozdob a posvátného jmelí. Tak má vypadat sníh!

Honzík se má

 Honzík se má. Dozajista se dožije jednoho sta let. Tolik o něm a ostatních, co spatří svět po roce 2000 ve vyspělých státech světa referují média. Přeji to všem, nejen svému vnukovi. Přeji to malému Vietnamci, jehož rodiče svou pracovitostí ve mně budí úctu. Přeji to malému Romovi, jehož rodiče zatím nepoznali klady a zápory stálého pracovního poměru. Dětem arabských rodičů, žijících v naší zemi, kteří tu podnikají a kteří nad naše zákony staví své – náboženské, islámské. Přeji dosažení věku sta let všem dětem světa. Aby je rodiče nechali svobodně a radostně žít a nechtěli pro to své ještě něco lepšího. Víc peněz, víc slunce na úkor druhého. Aby se děti, až dorostou, dohodly o všem samy, co komu a čeho kolik schází, aby se naučily spolu hovořit.
 Nebudou už je trápit nemoci. Budou si jen tak, do sta let žít. Není to málo. Ta cesta bude dlouhá a úžasná. Jen zapamatovat si jména všech lidiček, které cestou potkají. Jejich narozeniny, svátky, bar micve, prvních přijímání, co je a co není košer. Těch zaměstnání, koníčků a konfliktů mezi příbuznými! Vždy bude hrozit nějaké faux pas, když si zrovna nevzpomenou. Jen ty svátky, volné pátky, soboty neděle, modrá pondělí...
 Mám trochu strach. Vědí, co je čeká? Angličtina od první třídy, arabština jen pro ty, co se s rodiči vrátí do světa zahalených tváří. Hromady bio potravin, kozí a ovčí sýry, výtečné zažívání. Tvořivé zaměstnání, které povede k rozvoji nejen jejich osobnosti, ale co víc, napomůže uživit i jejich zaměstnané, ke starobnímu důchodu se blížící rodiče...
 Je toho moc, co na malé pretendenty dlouhověkosti čeká a snad bych ani nechtěl být v jejich povijanu. Co si o nás pomyslí, až dostanou rozum? Kam si nás zařadí? Nás, co jsme kdysi měli čas a chuť číst klasické knížky. Sem tam chodili pěšky, stáli fronty a na hranicích se prokazovali pasy. Vždyť ta naše doba taky už mizí. Čím oni pro změnu překvapí zase svoje děti? Dají jim taky podobný dárek, jako my jim dar dlouhověkosti? Jak s tím ony naloží? Žít dalších sto let? Možná víc? Budou to chtít? Co chudák naše země? Kam s našimi odpady?
 Neptejte se mě, do kolika let bych tu s vámi já chtěl dneska žít. Co je to za hloupou otázku? Co nejdéle. Co nejdéle, třeba do sta let... A pak někomu věřte!

Zlatokop z Vítkova u Chrastavy

 V pohnutých dějinách českého pohraničí hráli „zlatokopové“ vždy významnou roli. V lokalitě Libereckého kraje byla migrace obyvatel často předpokladem samotného dalšího bytí. Kolonizace od počátku minulého století přivedla do našich končin nesourodé obyvatelstvo, které jen těžko hledalo společnou řeč, zájmy, náboženskou snášenlivost, možnost vyhovět stále vyšším nárokům šlechty, která své poddané Němce, Židy, Lužické Srby i Čechy nemilosrdně obírala. Ať to byla šlechta česká, z Němec, Rakouska, ze Slezska či vojenská, vytvořená z důstojníků, zrádců a vrahů Albrechta z Valdštejna, každý jeden z nich nešetřil své poddané a snažil se z nich, z jejich práce, získat pro sebe co největší zisk.
  A tak, ať naším krajem putovali velké formace či jednotliví zběhové, nebo později jejich opuštění velitelé či správci panství, všichni do jednoho s cílem zbohatnout, co nejrychleji. Dřív než je někdo jiný předhoní. A bylo o co stát. Šlechta potřebovala stále víc a víc hotových peněz. Vybírala stále víc a víc agresivnějších úředníků, kteří pocházeli z řad svých poddaných. Neříká se marně, že poturčenec horší turka. Jedním z nich byl skutečný zlatokop, rovnocenný těm, kteří v té samé době na španělských, holandských či anglických lodích se rozjížděli do světa, aby přivezli drahé kovy, koření, sazenice, otroky a vše pak dokonale zpeněžili.
 Jedním z nich, na počátku 18. století byl úředník, inspektor všech gallasovských statků, Karel Kristian Platz z Ehrenthallu. Liberecký rodák z rodiny chudého soukeníka, narozen v roce 1663, byl prototypem zlatokopa par excelance. Úředník, ne nepodobný současným tunelářům, revolučním gardistům či některým národním správcům z let po skončení Druhé světové války. Ve své funkci správce panství se profiloval jako nemilosrdný vykonavatel šlechtických příkazů. Ten, kdo šel i mnoho dál a dokázal ještě víc. Získal jak do pokladny svého pána, tak do své, získat nemalé finanční prostředky. Vypracoval se až k povýšení do rytířského stavu a titulu tajného rady.
Podobně se o sto let později podobných poct dostalo textilním fabrikantům z rodiny Liebiegů. 
 Rytíř Platz z Liberce potřeboval ke svému predikátu vlastnit i nějaký statek – vlastní sídlo. K tomu se hodil Vítkov (u Chrastavy), v té době spojený v jeden celek, v jeden lenní statek. Rytíř Platz jej získal v roce 1712. Nabyl tak vlastní sídlo, které jej nejen reprezentovalo, ale odkud, napůl cesty mezi Frýdlantem a Libercem mohl snadno spravovat celé Gallasovo panství. Platzovo sídlo ve Vítkově později spustlo. Sežehl jej požár. Umístěno bylo nad vesnicí, blízko kostela, jako další dominanta obce. 
 Sám Platz se profiloval jako skutečný barokní feudál, zbohatlík – zlatokop, který získal majetek způsobům ne nepodobným praktikám těch, co zbohatli manipulací s tzv. Lehkými topnými oleji v současnosti. Rytíř Platz chtěl z Vítkova udělat mnohem víc, než jen sídlo svého malého lenního „knížectví“. Tak, jako Valdštejn nestačil z Jičína vytvořit rezidenci vládce Evropy, ani rytíř Platz z Vítkova nestačil z hezké vsi udělat své malé Drážďany. Chtěl, a na to jsou doklady, vystavět zprvu jen pivovar a poplužní dvůr. Nestihl to. Zemřel v roce 1722.
 A Vítkov? Už žádné Drážďany na Labi. Splynul s Libereckým panstvím a vrátil se tam, kam patří. Na skok od mateřské Chrastavy, ne daleko od Liberce, do kraje pod Ještěd, na samé hranice české země.

neděle 11. října 2009

Na houby jsou Lázně Kundratice

Trochu zavádějící, ale na přelomu září a října není nic víc pravda, než že hub jsou plné okolní lesy a saměťáků si povezete domů plné tašky. A nejde jen o houby. Kundratice jsou lázně a ne ledajaké. Využití rašeliny není v medicíně nic nového, ale kdo má tohle v programu, ví co dělá a v Kundraticích to s rašelinou a dalšími léčebnými postupy umí; nejsou v oboru žádnými nováčky.
Bohatá rašeliniště nedaleko Kundratic byla lidem z Osečné a Kundratic známá již v dávných dobách, ale na využití nikdo nepomyslel. Teprve místní obchodník Franz Neuhäuser se snažil rašelinou topit. To se psalo ještě 19. století.
Jeho ekonomický záměr měl však slabiny a s využitím rašeliny uspěl teprve Josef Schwan z blízké Osečné. V roce 1880 postavil malý domek se dvěma vanami pro rašelinové koupele. Záhy objekt rozšířil a již jeho syn otevíral v Kundraticích rašelinové lázně. To se psal rok 1900 a lázně zaznamenaly boom.
Podle výnosu ministerstva z 9.10.1901 se obec přejmenovala na Ban Kunnensdorf – Lázně Kundratice. O sedm let později lázně koupila obec a ještě před První světovou válkou (v roce 1913) se rozhodla z gruntu je modernizovat. Lázeňské budovy dostaly nový vzhled podle návrhu drážďanského architekta R. Bitzana byl postaven nový lázeňský dům. Jablonecká nemocenská pokladna zafinancovala v roce 1914 ozdravovnu pro revmatiky, rekonvalescenty, nemocné dnou a dýchacími potížemi.
Za První republiky, ve třicátých letech, byly Lázně Kundratice právem považovány za moderní lázně ČSR. Dne 10. října 1938 byla Osečná podle Mnichovské dohody obsazena plukem SS Germania a území bylo z okresu Mimoň připojeno k okresu Liberec. Po osvobození, v květnu 1945, zahájily lázně sezónu již 1. července. Na léčení byli přijímáni vězňové z koncentračních táborů a repatriovaní Češi.
Současné lázně doznaly neskutečných změn, doslova omládly a zkrásněly. Dnes poskytují zdravotnické služby na nejvyšší úrovni klientele z celé naší republiky, ale i z blízkého zahraničí. Dostává se jí péče na základě mnohaletých zkušeností s léčbou pohybového ústrojí. Dodnes využívají přírodního léčivého zdroje – slatiny k tzv. peloidoterapii.
Krásné prostředí v okolí lázeňských budov usnadňuje pacientům volbu kulturní náplně ve volném čase. Lázně Kundratice jsou lázněmi rodinnými, v každém vzbuzující ty nejlepší pocity již při vstupu do komplexu budov a parků obklopujících lázeňský komplex.
Lázně Kundratice jsou v říjnu na houby, a po celý rok pro ty, které něco trápí a potřebují se léčit. S čistým svědomím Vám je mohu doporučit.

Už nic nepřekvapí

Jsme zhruba ve dvou třetinách ekonomické krize a hle! Je tu jedno řešení. Na první pohled až příliš jednoduché, ale proč ne. Tonoucí se stébla chytá.
Kravské rohy. Ano, musí zpět, tam, kam patří. Dobrá kráva má rohy. Krávě přidají na sebevědomí a nadojí více mléka. Za mléko utrží zemědělci více peněz, nakoupí jiné zboží a peníze se jen pohrnou. Jednoduché a nápad plní stránky novin, úžasné a ohromující! Kdysi, v jednom z humornějších českých filmů, kravám hrály a ony na to reagovaly pozitivně. Už jenom někde opsat tu studii (nejlépe Troškův scénář), obhájit jej na plzeňské univerzitě a přisvojit si nový doktorát.
Kravám z vemen poteče 108% mléka a my se nebudeme bát Janotova balíčku č. III – „Snížení plošných výdajů všech ministerstev o 25%, snížení nominálních důchodů o 10%, snížení platů státních zaměstnanců o 25%, okamžité zrušení příspěvků na stavební spoření , stejně jako příspěvků na děti, osekání dalších sociálních dávek, okamžité zavedení školného na vysokých školách od 20 000 korun výše za akademický rok (v poloviční výši na středních školách), násobné zvýšení poplatků ve zdravotnuictví, atp“.
Kdo si asi postěžuje nejvíc? No přeci naši borci, nezávislí soudci! Ti, kteří nepracují a kouří ameriky, ti, co mají relativně dost, ale mohli by mít víc. Jaká to do nebe volající nespravedlnost! Je tu ale přece jen ta možnost nechat kravám růst rohy a dočkat se kvalitního laciného mléka. Ovšem, aby to nedopadlo jako s vodou v Čechách. Vodu jsme ušetřili a voda proto zdražila. Ono se šetřit musí, ale návod na krizi je právě v Haškově Švejkovi. No, řekněte sami, když už bývalý kníže, utrápený spáč a turista, patří k nejpopulárnějším politikům téhle humorné země, pak lék na ekonomickou krizi mají vskutku krávy mezi rohy...
Nemylme se, zviditelnit se musí každý politik a kráva s rohy jako lék a antibalíček, to ještě česká politická scéna nezažila.

pátek 2. října 2009

Co už dnes ve vlacích a na nádražích nenajdete

Nosiče zavazadel.
Tím, že naši rodiče dali v padesátých letech minulého století své hlasy „Národní frontě“, uvědomili si zároveň, že nemohou dál ponižovat chlapíky s urážlivou žádostí – cválat s kufry, aby sami mohli kráčet bez zavazadla...
A co o nosičích říkaly předválečné drážní předpisy? Ve větších stanicích jsou ustanoveni za účelem „povinnosti nést na požádání cestujícího jeho zavazadla (ruční i cestovní), na místa jím určená. Nosiči mají služební odznak (služební čepici a náprsní lístek). Jsou povinni vydati cestujícímu známku opatřenou číslem nosiče a předložiti na požádání tarif poplatků za donešení“. Tak jako čističi bot, ani nosiči zavazadel se nestali atraktivní činností pro naše spoluobčany. Jistá „hrdost“ nedovoluje ani těm nejchudším, dlouhodobě nezaměstnaným a zadluženým vzít tak „ponižující“ práci. Jo, časy se mění a jistá zaměstnání už nejsou atraktivní ani dnes.
Plavce vorů
Ošetřují rovněž drážní předpisy První republiky. Cestovali totiž drahou po dobu volné vodní přepravy na zpáteční jízdě do stanice nejblíže k jejich bydlišti nebo pracovišti ve 3. třídě osobního vlaku na zvláštní průkaz a za snížené jízdné 33,3% slev.
Studenty nemajetné a chudé
Při jejich jízdách vlakem v době První republiky povolovalo ředitelství drah na zvláštní žádost slevu 50% z místa učiliště kamkoli. Stalo se dnes věcí jisté prestiže, že studenty chudé a nemajetné jen těžko rozeznáte podle oblékání od dětí bohatých a majetných. Ani tím se neliší, že by jedněm kručelo v žaludku a druzí měli tváře mastné od bůčku nebo jedni měli boty a druzí by cestovali neobutí.
Herce
Herec z povolání, rovněž stálý hudební a technický personál divadelních společností. Těm všem rovněž dráha přála a poskytovala slevu 33%. Snad proto, že herci kdysi patřili mezi ty, co třeli bídu s nouzí, byli pohublí a otrhaní. Rozhodně se nepodobali těm dnešním, skromným televizním hrdinům seriálů, dabingů či narozeninových a podnikových oslav, kde jejich skromné honoráře jim umožňují jezdit ve větším luxusu autem.
Česáče chmele
Ti se v dobách Egona Ervína Kische přepravovali bez ohledu na vzdálenost tam i zpět ve 3. třídě osobních vlaků za poloviční jízdné na poukázku potvrzenou okresním úřadem. Glosujme to asi tak, kdeže jsou dnes okresní úřady a kde chudí a nemajetní jezdící na kampaně česat chmel nebo sklízet cukrovku. „To všechno vodnééés čas...“
A na závěr: čekárny
„Pro pohodlí obecenstva zřízeny jsou na stanicích čekárny. Ty se otevírají nejméně 1 hodinu před odjezdem vlaku. Mezi 23. a 6. hodinou ranní zůstávají čekrny zpravidla zavřeny“. Mohu-li plynule navázat, pak zavřeny dnes zůstávají i mimo uvedené hodiny, až do počtu všech 24 hodin celého dne. Bez náhrady... I laviček je pomálu. Agresivita dnešních cestujících oproti těm dřívějším je abnormální a toho, co se odehrávalo v čekárnách je na romány. Ani ty jednoduché lavičky nebyly ušetřeny hororových scén.
Drahá cestovní veřejnosti, dráha je dnes žel dražší než autobusy. To nebývalo, jako mnoho jiných dobrých věcí. To, co zmizelo je navždy pryč a jen s krátkým povzdechem a s nostalgií vzpomeneme toho, co už se nikdy nevrátí. Asi jako v té písničce: „Nikdy se nevrátí pohádka mládí“. A také doby páry, přednostů stanic, píšťalek, trubek, karbidových lamp, štípaček a kartonových jízdenek. Uklidňuje mne, že na mé oblíbené trase Liberec – Machnín – Hrádek nad Nisou se jezdí podle jízdního řádu z roku 1912. No, není to o čase, je to jen o nás. Mohu jet autem, autobusem, lodí či letadlem. Jedu-li vlakem, sám jsem si vybral a vím, do čeho jdu nebo lépe – lezu. Tak ahoj ve vlaku.

Nenajdou mě, to si piš

Je to nešvar, hloupost, neřest, pohrdání těmi, kteří vás hledají? Nevím, ale nemohu se s tím smířit. Pokud někoho hledám, pak jsou mi štítky, tlačítka a zvonky na domech jediným možným přístupem k těm, které chci navštívit. Poničená tlačítka zvonků, vyrvaná z útrob často visí na několika drátech jako vyhřezlé vnitřnosti zabitého zvířete. Nečitelná jména, jako by vědomě skrývala tvář člověka, který se stydí, že zde bydlí. A vedle soused, pravý opak. Měl by se bát?
Jsou činžovní domy, paneláky, dům od domu se lišící. Někde jak ze škatulky, v jiném, jak v pašeráckém doupěti. Divím se lidem, co tam, bydlí, asi je to dům hororových scén. Někde se tomu postavili tváří v tvář a bojují. Někde rezignovali. Jsou celé domy plné anonymních abonentů, domy oslav, radovánek a bouřlivých nocí. Tam si většinou na štítky a zvonky nepotrpí. Tam mají jiné priority.
Přitom štítek na zvonku leccos napoví. Třeba: pomalu, buď opatrný. Rozhodně mi ale řekne, kdo tu bydlí, koho jdu navštívit. Jako bych vstupoval do restaurace různých cenových tříd. Něco jde na vrub vandalům, mnohé však laxnosti a nevšímavosti majitelů bytů a nájemníků, kteří vědí, proč štítky na dveřích neobnovují.
Každý jsme jiný. Štítek na dveřích a zvonku mnohé o člověku napoví. Je pak snadné si odpovědět, kdo že to za dveřmi bydlí. Je to tak těžké? Je to srovnatelné s neumytou výlohou s luxusním zbožím. Asi neuvěřím., že nejde o výkladní skříň. Pak si připadám, jako v Harcově v okolí křižovatky u hotelu Závora. Chtěl bych vám vzkázat: mít štítek na dveřích není žádné chlubení. Je to úcta k těm, kteří vás hledají. Hovoří o vás, jací jste, zda umíte číst a psát.
Všem, kteří ničí vaše dobrá jména vzkazuji: jste čuňata a hlupci, hlupci. Vám, kteří bydlíte i díky nim v anonymitě: nedejte se zastrašit vandaly a blbci. Občas si zkontrolujte vaše zvonky: kam se podělo vaše dobré jméno? Nepotřebuje obnovit?
Netýká se to jen Harcova. Máme v okolí velké obce, města a sídliště se stejnými problémy.

úterý 22. září 2009

O půjčkách

Půjčte si a vyhrajete automobil. Půjčte si a my vám počkáme. Půjčte si, jsme u vás do hodiny. Moje máti si od sousedů nepůjčila ani vajíčko, Proč asi? Nechtěla vyhrát automobil, nebyla prostě in.. Scházelo jí toho moc, ale nechtěla všechno. Nějak při všech těch starostech zapomněla, že by si mohla půjčit. Stačilo jí, co měla.
Asi jsem vyrostl na jiné planetě. Půjčku na dovolenou, na myčku nádobí? Určitě ne. A při tom vydělávali oba. Máma i táta měli práci, já chodil do školy. Ten obyčejný svět se k nám nevrátí. Nic jsme (podle současných kritérií) doma neměli. Ale byli jsme v podstatě šťastní.
Kam se poděl ten ztracený svět bez půjček a doba prvních černobílých televizí, motorek se sajdkou a tramvajových jízdenek za pár desetníků? Dnes mi ale každý půjčí. A bezdomovců, lidí, co bydlí v parku a pod mosty, jsou haldy. Co nám tak moc scházelo, že přišly tyhle dny plné hojnosti? A naše děti? Ty si rády půjčí, věřte mi. Náš život? To muselo být hrozný! Nebyly mobily a na vesnici býval jeden telefon a kino hrálo v sobotu za dvě koruny. Dnes hraje ve městě za 250. Asi bych nešel, zpohodlněl jsem anebo zavolám, půjčím si a vyhraju automobil. A svezu nějakého bezdomovce, na kterého už nezbylo auto, letadlo, zeppelín, vrtulník...

Ještě není pozdě

Každý, kdo má rád železnici si určitě rád vychutnává úzkorozchodné spojení Žitavy s Žitavskými horami. O to víc zamrzí, že u nás, v našem nejbližším okolí, jsme něco podobného měli a už nemáme.
Na počátku minulého století byla 25. srpna 1900 dána do provozu úzkorozchodná trať z Frýdlantu v Čechách do Heřmnic. Některé spoje pak byly ještě prodlouženy přes dnešní Bogatyni v Polsku do německé Žitavy. To, co tehdy významně pomohlo průmyslu, by dnes pomohlo zmírající turistice tohoto regionu. A to nemluvím o přátelích parních lokomotiv, kteří by „za párou“ přijížděli na Liberecko z celé Evropy.
Stále hledáme, jak zatraktivnit Frýdlantsko, jak sem přilákat sponzory a oživit ekonomiku. Obnovení trati v původní nebo i rozšířené verzi by dalo práci, obživu v rámci rozvoje turistiky, desítkám rodin. Nevím, jestli stále nová a nová golfová hřiště dají obživu novým a novým nezaměstnaným, ale obnova úzkorozchodné tratě na Frýdlantsku by rozhodně nebyl ztrátový podnik. Krása okolní přírody, městský skanzen Bogatyněv Polsku a návaznost na úzkokolejku v Žitavě, by rozhodně byla zcela unikátní stavbou v rámci nejen Euroregionu Nisa, ale i Evropské unie.
Cesta vlakem a ještě k tomu historickou parní lokomotivou z Liberce do Frýdlantu vedoucí romantickou krajinou a odtud nedotčeným krajem přes Polsko do Žitavy by se mohla stát jednou z největších atraktivit Libereckého kraje. Ve spojení s Euroregionem Nisa by mohla být tím, na co jsme čekali desítky let, to, co jsme si my, starší, neuměli ani představit.
Obnova ztracené úzkokolejky by vrátila do kraje život, obživu lidem a investorům návratnost investic. Naše děti by našly za humny romantiku parního vlaku, který je schopen navodit iluzi ztraceného ráje a času objevitelů. Pomozme zastavit na moment čas a vrátit se ke kořenům.

O světovém názoru

Nejde o nic menšího, než o návštěvu papeže v Čechách. Každého, kdo s vírou nemá nic společného přivádí v úžas, co všechno musí náš zadlužený stát zaplatit v souvislosti s jeho návštěvou u nás. Z daní ateistů, kteří nemají s církví nic společného, stát platí a šíří nevyžádanou náboženskou ideologii v době, kdy si například nemůže dovolit zaplatit očkování dětem.
Naprostá většina občanů České republiky v Boha nevěří. Přesto, nepoměr propagandy naboženství vůči ateistickému světovému názoru je obrovský. Nejsem sám, kdo postrádá rovnocenné informace upředňostnované víry a ateismu. Proč právě naše ekonomika musí vynakládat tolik peněz na ideologii, která na celém světě ztrácí na své atraktivitě, místo toho, aby umožnila dialog mezi věřícími a nevěřícími. Ani posledních dvacet let církevní propagandy nezměnilo pohled Čechů na náboženství. Pokračuje tak odklon započatý vznikem Československa v roce 1918.
Církve se musí učit, to celá společnost. Demokratickou soutěží získat občany pro svůj program, pro své cíle, ale za podmínek daných všem stejně tak, jak je tomu v jiných demokratických zemích.
Náš svět má mnoho barev a chutí, máme právo si vybrat. Ale pokud nám naše vláda nakoupí všem růžové papuče, neznamená to, že si je obléknu a budu v nich chodit. Mám stále možnost hodit je do kontejneru. Třeba poslouží nějakému bezdomovci. Já si raději koupím polobotky. Žluté s bílými puntíky. A jestli se v nich půjdu podívat na papeže, nevím. Spíš půjdeme do hvězdárny nebo do zoologický. Mně to přijde smysluplnější.

120 let od otevření školy

120 let od otevření školy

Škola U Soudu, známá také jako škola na Keilově vrchu, oslaví v roce 2010 stodvacet let od svého založení. Protože právě s ní jsou spojeny dějiny Liberce, snad ze všech místních škol nejvíc, pak se s ní seznamme podrobněji.
Celý ten vrch, na kterém škola stojí, byl vždy libereckou periferií, kam se chodilo za romantikou. Byly zde pastviny. Pozemek v 17. století patřil pekaři Keilovi, po němž dostal pahorek své jméno. Známý liberecký malíř Jaro Beran zde v roce 1900 dělal pokusy s létáním. Městské osídlení Liberce končilo před budovou soudu, která byla dokončena v roce 1877. Kolem 19. století město již mělo kolem 30 000 obyvatel, z čehož značný počet byly děti školou povinné a proto se radnice v roce 1885 rozhodla stavět.
22.3. 1890 práce začaly hloubením, odstřelem liberecké žuly. Základní kámen byl položen 19.5.1890. Trvale zde pracovalo 70 stavebních dělníků. Na slavnost vyzvednutí krovů uvolnil magistrát 250 zlatých. Ještě téhož roku byla škola zastřešena a tak se pracovalo i v zimě. Vyučování bylo zahájeno 24.9.1891.
Stavba sama stála 324 000 rakouských korun a její novorenesanční sloh (tehdy módní francouzská renesance) se stal vzorem při výstavbě obdobných škol v celém mocnářství. Třídy byly situovány k východu, moderní byla i tělocvična. Ve sklepě byla vykopána studna a voda z ní byla čerpána motorem na svítiplyn do zásobníků vody umístěných na půdě.
Na tehdejší dobu byla ve škole výtečná vzduchotechnika, třídy byly větrány otvory u podlahy a u stropu. Vzduch, přiváděný do tříd spodními otvory, byl filtrován, hořeními otvory se vydýchaný vzduch odváděl do větracích šachet.
Vytápění bylo zajišťováno ústředním topením. Splachovací WC byla odvětrávána až na střechu budovy. Jejich podlahy byly vyhřívané, což jistě žáci uvítali. Většina dětí v té době chodila bosa. Třídy byly projektovány pro 70 žáků a na jednoho každého připadly 4 krychlové metry vzduchu. Lavici byly dvou a čtyřmístné, tabule byly umístěny na stojanech. Do školy byl zaveden plyn, budova byla napojena na kanalizační městskou síť.
Před školou bylo zřízeno hřiště a okolí bylo osázeno stromy. Škola byla dávána za vzor ostatním. Když v roce 1891 přijel do Liberce místodržící hrabě Thun, aby vyšetřoval nezdařený atentát na císaře Františka Josefa I., prohlédl si při té příležitosti i moderní školu U Soudu.
Budova školy prodělala několik značných oprav, ale slouží potřebám školství do současnosti.

Znám já jeden zámek

Liberecký zámek nejsou žádná „Hradčana“, natož Kreml ruských měst. Po pravdě to jsou správní budovy, rádoby letní sídlo. Zámku v Liberci však nejvíc slušelo, když sloužil jako vzorkovna Skloexportu blahé paměti.
To všechno odvál čas a tak chodíme kolem tohoto monstrózního sídla uprostřed velkoměsta v rozpacích ne nepodobných těm, jako když stojíme před „skvosty“ stavitelského umu „nového“ Tesca či budovy Plazza Liberec. Ony účelové stavby „za málo“ peněz tehdy i dnes jsou záhy odhaleny a srovnání s opravdu hezkými stavbami nesnesou. Například Černínský palác v Praze, Ploskovický či Roudnický zámek jsou stavby, které své okolí prozářily. Liberec to štěstí neměl.
Budiž, co na tom změníme. Stavby stojí a těžko je budeme bourat. Ale co s Libereckým zámkem? Kam se podělo ono sklo ze vzorkovny Skloexportu? Kam se poděl nový majitel? Přestěhovat sem galerii? Vytvořit nový, přeshraniční orgán, kanceláře, sklady, školu, vzorkovnu? Liberci schází sociální zařízení, hospic... Je též možná záměna za jiné prostory, které by jejich majitel jistě rád vyměnil za prostory zámecké.
Jisté je, že by se s těmito velkými prostorami něco dělat mělo. Naše město by totiž záhy mohlo vypadat jako vylidňující se Žitava v sousedním Německu. U nás to již začalo hotelem Imperiál, pokračuje Kavárnou Pošta, starými lázněmi, tím, co dělá městu, nám všem, pěknou ostudu. Čekáme snad, až to v Liberci bude vypadat jako v Hejnicích u hotelu Perun?
Vykládat, že něco nezmůžem, že to či ono není v majetku města, je dost zavádějící. Jako by město nemělo dost právníků schopných obhájit to, co je „potřebné“. (Jen si připomeňme kauzu „botičky“. Tam to šlo a město si je proti vůli občanů uhájilo. Musí teď najít dost sil a vědět, že „Soukeňák“ nemůže „udělat“ bez souhlasu občanů. Nepovedenou Galerii u terminálu MHD musí ošetřit dřív, než se stane přírodní rezervací.
Začalo to nepovedeným zámkem a mělo by to skončit úpravou „Soukeňáku“ tak, aby zde měli poslední slovo občané Liberce.

pondělí 14. září 2009

Síla ženských paží

„Ach, ta La Motte!“, povzdechl si tehdy, kde kdo na frýdlantském zámku. Psal se rok 1631 a v noci z 11. na 12. listopadu Sasíci vyplenili vesnici Poustku i panský dům vdovy La Motte, která vlastnila (v léno držela) nejen zmiňovanou obci, ale i blízkou obec Boleslav, zrovna tak jako na Jablonecku Návarov a Jesenný. Vdova pak našla útočiště na zámku ve Frýdlantě a nebylo to poprvé ani naposled.
Snad každý, kdo mohl a udržel v ruce halapartnu to vyzkoušel v Poustce. V dalších pěti letech po roce 1631 se výše popsaný scénář z 11. na 12. listopadu opakoval ještě pětkrát. Vdova po císařském důstojníkovi, paní Gertruda La Motte, se stala železnou lady. Ani Vestfálský mír a konec Třicetileté války nic nezměnil na tom, že Poustka i paní La Motte zpustla. Už to nebyla ta kráska, kterou Petr Antonín de La Motte miloval a pojal za ženu, coby dívku zakřiknutou a tichou.
Rok 1631 byl rokem duchovní očisty od kacířství a Poustka, ležící na hranicích, se dočkala jezuitů. Ti u sedláků neuspěli, ale ještě tu byla vrchnost. Paní La Motte chtěla od poddaných víc. Víc roboty a víc peněz v hotovosti. Tyhle a jiné věci šly ale skloubit s realitou jen těžko. A pak přišla aféra s pivem.
Na Frýdlantě vařili pivo tak, aby „bylo pro všechny“, což si La Motte vyložila po svém a svůj výstav piva začala prodávat i jiným. A bylo toho víc. Požadovala od svých poddaných hotovost za 35 let nevykonané lesní roboty. A tady narazila. Zámkem ve Frýdlantu opět znělo:„Ach, ta La Motte!“. Poddaní se totiž obrátili na vyšší instanci a vyhráli. Frýdlantský šéf na hradě se rozhodl nepříjemné vdově zatnout tipec. Podržel sedláky, počkal si na vhodnou chvíli a vylil jí navařené pivo.
„Všechno je jinak,“ říkal jeden moudrý rabín. Železná lady se také obrátila na vyšší instanci a proces, který začal vylitým pivem a rozbitým pivovarem, dopadl po letech pro majitele Poustky dobře. V roce 1666 se i díky satisfakci vymanili z lenní závislosti na frýdlantských Gallasech. To bylo tehdy zcela ojedinělé a hovořilo o jediném. Nic není nemožné. Nebylo tomu jinak ve středověku ani dnes.

čtvrtek 10. září 2009

Čerti na Ještědu, Ďáblův doktor

V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století se objevily na pultech knižních obchodů Liberecka a Jablonecka dvě půvabné knížky pohádek a pověstí z této oblasti. Prosté, jednoduché příběhy, mající základ v paměti a ve vyprávění předchozích generací. Zapsaná ústní podání příběhů, často přikrášlené skutečné události kraje byly zdrojem snad všech strašidelných příběhů, jejichž děj probíhá za humny obce, na blízkém, zcela konkrétním místě čtenáři důvěrně známém.
Pohádky byly a zůstanou příběhy, které uspávaly, probouzely, doprovázely cestou do školy. Přinášely kýžený odpočinek, stějně jako pozdní usínání, noční můry, dětský strach a děs. Pohádkáři uměli příběhy přikrášlit, upravit tak, až se posluchačům tajil dech. V našem kraji kolem Nisy, Jizery, Ploučnice, Jeřice a Smědé jsou příběhy trochu jiné, laskavější, chápající a ne tak brutální. Pohádkový šat není tak špinavý, rány tolik nebolí, krev tolik netryská, zloduch lituje, dá se na pokání.
Dlouhé večery , kdysi bez rádia a televize byly nemyslitelné bez „poudání“ a tak vedle všech těch klapotů stavů, kolovrátků, dětské práce a pachů jídla, lidí a zvířat, bylo slyšet pohádku. Odkudsi z těla pece sálalo teplo, světla pomálu, dřevěné stěny plné obrázků, talířů a kuchyňského nářadí odrážely slova stějně jako hliněná či dřevěná podlaha. Ruce všech byly zaměstnány, hlava poslouchala dávný příběh. Okénka světnice se pokrývala vodní mlhou, zrovna jako zvenčí ledovými květy.
Děti, pozvolna znaveny, usínaly a dospělí v plné práci naslouchali monotónnímu hlasu vypravěče. Skleněné tyče v rukou sklářů měnily svou podobu stejně, jako nitě tkalců tkaly plátno. Dávno minulý svět, tak jako tak, navždy ztracený. Vůně sušených bylin a čajů, placek z mouky i vařených brambor se zelím, pach kyselého mléka a vůně čerstvého chleba.
Pohádka sama o sobě, čas skřítků, lesních vil a poutníků. Čas romantických zřícenin, vejminků a kadibudek, dětí, co měly daleko do školy a chodily bosy. Čisté studánky, borůvky, houby, jahody a sladké maliny a ostružiny. Lesy bez klíšťat. Čas rodící nové a nové příběhy pytláků a mysliveckých mládenců, těch, co k nám pod Ještěd, k Jablonci, či Turnovu a Lípě pašovali ze Saska cukerín. Kdy v hospodách bývaly stáje a přepřahali se tu koně. Čas zrodu klekánic, oříšků, princezen a draků, kouzelných plášťů, čertů, králů a královen. Světa, který ať bohatý či chudý očaroval mého dědečka, vaši babičku a dětem dal potřebnou poezii, strach i odvahu žít.

Krásný výlet

Pokud jste zvyklí na široké silnice kolem Liberce a většiny našich měst, pak nejezděte přes Turnov směrem na Jičín. Zřekněte se cesty rájem, byť by byl český a jeďte raději na Českou Sibiř“. Já tak sice neučinil, ale to nic nemění na faktu, že na této cestě vás může potkat mnohé. Úzká cesta, tolik zatáček, domky tam, kde čekáte chodník. Pokud včas odbočíte na Troskovice, máte vyhráno.
Jsou všude a já je mám rád. Rostou po obou stranách cest zleva i zprava, jsou žluté, zelené, červené, malé i velké, sladké i ještě sladší. Projíždíte mirabelkovým rájem, stříknutým sem tam švestkou. Prostě zářijový Čechů ráj. Náplast na hlavní cestu Rájem, která je spíš blíže peklu.
Mně ten den, obdařen tolika změnami nestačil, o překvapení není totiž u mě nikdy nouze. Vím, že tatínek před válkou jezdil k příbuzným do Hrdoňovic. Oslovil jsem tam tedy první paní na zahrádce jednoho z domků. Oslovená se ukázala být dcerou té, které domek patřil a kam tatínek jezdil na prázdniny.
Našel jsem tedy svou vzdálenou sestřenici. Vaří výbornou kávu, kterou jsem sice odmítl, ale štrůdlu jsem neodolal a ocitl se znovu v ráji. A kolem scenerie, jak ze „špatného“ filmu, pískovcové kulisy, voda, modrá obloha , příjemná letní teplota, pohoda, klid, žádný kouř z továrních komínů. Prostě ráj.
V Sobotce na náměstí jsem si uvědomil, že jsem zapomněl restituovat Gansův dům, který tu zůstal, jak zapomenutý z ruské pohádky. Nevymýšlím si, moje babička byla opravdu Gansová... Pak jsem chtěl pojíst něco masitého mimo náměstí a vydal se směrem k nádraží. Nepojedl jsem a nedoporučuji. Jen řeknu, že vyvětrat občas neškodí a úsměv taky nikoho neurazí.
Jo, ale vrátit se z Ráje do Čech bývá oříšek. Těch objížděk! Přiznám se, že jsem měl oči pro tu krásu kolem, co lidé nezničili a která bere dech. A že jí tam je, co oko dohlédne! Heinrich Heine viděl takhle nějak v Porýní svět bez hranic, obtěžkaný krásou řeky a bájemi. Mně stačilo jedno dopoledne, abych si uvědomil, co máme za humny. Jak je tu krásně. A ono je to o lidech, kteří tu žili a žijí. O bábě Hellerových a jejích dětech z Hrdoňovic, o prabábě Gansové z náměstí v Sobotce, o majiteli dnešní hospody, co neví, jak ji zútulnit.
Pak jen trochu sešlápnout plyn a jste v Liberci. Změna šokuje a varuje. Kdeže zůstal Český Ráj? Nikde nežjí jen andělé.

Významné výročí

Končí se rok 5769 židovského kalendáře, rok významného výročí osobnosti, která ve společných dějinách Čechů a Židů oslovila oba národy žijící v této zemi od nepaměti. Právě končící kalendářní rok proběhl ve znamení významných akcí 400 let od úmrtí rabi Jehuda Ben Becalel, představeného pražské židovské obce, kterého známe též pod jménem Maharal či rabi Löw.
V souvislosti s významem tohoto vědce a učitele proběhly v řadě míst naší země výstavy a vzpomínkové akce. Tou nejvýznamnější je výstava v Císařské konírně Pražského Hradu (do 8. listopadu 2009) – Cesta života rabi Jehuda Leva Ben Becalel (1525-1609). Výstava si klade za cíl seznámit veřejnost s životem a odkazem této historické osobnosti, člověka, který vděčí své popularitě vytvořením umělé bytosti – Golema.
Expozice se věnuje fenoménu legend o rabi Löwovi. Rabi Löw, v hebrejské literatuře Maharal, se stal vedle Franze Kafky nejproslulejší osobností židovské Prahy. Byl filosofem, učitelem i praktickým rádcem své náboženské obce. Byl přesvědčen o mosi slova a písma, jako nástrojů stvoření.
Židé věří, že člověk je Bohu partnerem. Ten mu dal díl své tvůrčí síly, opatřil ho řečí a možností volby (!). Židovští učenci a na předním místě mezi nimi rabi Löw usilovali o skrytá poznání, chtějíce poznat strastiplnou cestu Židů mezi ostatními národy. Tak vzniklo židovské mystické učení kabala (přijetí). Nahlédnutí do mystérie bytí – napodobení stvořitelským činem. Vytvoření homunkula Golema, umělé bytosti oživeného za pomoci mystiky a pomocí Božího jména, úžasná cesta hledání, kombinací 22 hebrejských písmen, to byla jedna z cest poznání rabiho Löwa. V kompletním pohledu se pak tento významný rabín profiluje ve vztahu k nežidovské české společnosti 16. století v Praze císaře Rudolfa a jeho dvora, včetně kontaktů s křesťany rudolfínských Čech.
Je jenom na nás, stiskneme-li onu symbolicky napřaženou ruku přátelství a tolerance a necháme se vést světem míru, vysněné harmonie, mystiky a humanismu.

Božena Němcová jubilující

Za pár měsíců to bude 120 let, co se spisovatelka Božena Němcová ocitla v jiném světě než dosud znala. V Liberci. Spíš než Liberec to byl německý Reichenberg, město, které jí doslova bralo slova z úst. Po celou dobu pobytu je ohromena politicko-hospodářskými poměry, které určovaly chod společnosti, navíc rozdělené bariérou dvou naprosto odlišných jazyků. Bariérou – barikádou mezi chudými a bohatými, hromaděním majetku jedněmi a nesmírnou chudobou druhých. Okázalým životním stylem majitelů továren, obchodů, živností, kteří i své němectví povýšili na soudní verdikt kdo komu co dluží, kdo komu dal práci, dřinu a pot, špínu, nemoci, předčasná úmrtí. Kde se kdo narodil, k čemu je kdo svým narozením předurčen, zda to byla postel s prachovým peřím, či díra ve stodole na kraji Liberce či Jablonce.
V tomto mimořádně nepřátelském ovzduší Božena Němcová nenalézala přátelské prostředí, svou obvyklou jistotu krásné ženy, jistou noblesu a šarm skvělé vypravěčky, ale i posluchačky. Angažované novinářky, sběratelky folklóru a pohádek českého lidu. Liberec ji ochromil a zcela ovládl. Sama už nebyla schopna okolní průmyslovou aglomeraci vstřebat a lidem kolem ní pomoci. Pokud ji okolí mohlo cokoli poskytnout, pak to bylo zjištění, že český jazyk, jazyk dělníků a služek může i v tomto prostředí přežít. Ve svých dopisech z tohoto libereckého období píše s pocity trpkosti vzpomene-li si na ponižující postavení a bídu českých lidí.
Po návratu z Liberce do Prahy je Božena Němcová opět tou, jak ji známe z dřívějška. Ojedinělým zjevem našeho národního, kulturního a politického života. Tou Němcovou, která se znovu se zápalem zabývá studiem české lidové kultury, historie, národopisu a přírodních věd. V posledním období svého života píše nezapomenutelnou knihu Babička, skutečný klenot českého písemnictví. Život a dílo osobnosti Boženy Němcové je spjato i s naším městem a jeho okolím i prostřednictvím literárního kritika Františka Xavera Šaldy, který se v Liberci narodil.
Božena Němcová nebyla jen autorkou Babičky a ženou, která položila na rakev K.H. Borovského trnovou korunu, aby veřejně manifestovala, zviditelnila své politické postoje. Byla jednou z prvních emancipovaných moderních žen Evropy (Evropské unie) a přitom zůstala Češkou milující svůj národ s jeho tradicemi, jazykem a bojovala do posledního dechu za práva člověka, za liberální svět, bez kterého si náš život už ani nedovedeme představit.
Poděkování naší generace patří i této ženě, která po něm tak toužila. Předběhla svou dobu a nebylo jí to dopřáno, „ženě se srdcem toužícím, srdcem buřiče a osudem bojovníka“.

pondělí 7. září 2009

Aktuálně před volbami

Propojení Evropské demokratické strany vedené bývalou úspěšnou europoslankyní PhDr. Janou Hybáškovou s KDU-ČSL rozumím. Je na čase, aby česká společnost otevřela diskusi o postupné islamizaci české společnosti a tato diskuse je v programu obou těchto stran.
JUDr. Cyril Svoboda, předseda KDU-ČSL, na otázku redaktora deníku Právo Oldřicha Dandy k tomuto bodu programu KDU-ČSL řekl:“ Neustále se klade otázka, jestli jsou Češi dostatečně tolerantní a otevření. Já bych chtěl otázku položit jinak: vážení přátelé, kteří jste u nás v Čechách, je pro vás šaría (islámské právo) víc než český zákon, nebo není? Ve vašich rodinách má postavení žena takové, jaké předpokládá český právní řád, nebo vaše náboženství? Tento dialog se má vést. Já chci, aby se tady_: všichni cítili doma, a doma se v České republice může cítit ten, kdo respektuje naše pravidla, myslím právní řád, naše tradice, kulturu.“ Dále pak pokračuje:“Nenechte oddálit řešení problému, tím se stává ten problém komplikovanější.“
Islám se stává politickým fenoménem a pokud bychom jej měli hodnotit podle činů jeho představitelů v Gaze, Indonesii, Iránu či Lybii, pak musíme konstatovat, že islám je nedemokratický, netolerantní vůči lidem Západu a všem, kdo neuznávají islám jako jediné správné náboženství světa.
Jsem velmi rád, že jsou na naší politické scéně strany, které islamizaci Evropy vidí jako skutečný problém, před kterým nesmí zavírat oči ani Češi, voliči před nadcházejícími volbami. Výše uvedené otázky bychom měli klást každému, kdo si myslí, že další a další mešity v Čechách mohou být krokem k „začlenění“ islamistů do naší společnosti. Každý muslim by si měl odpověď na tyto otázky odpovědět a vyhodnotit, zda skutečně chce žít v naší zemi, zda se tu může cítit jako doma, pokud naše hodnoty mají k jeho tak daleko.
Nejde až tak o nás, dospělé lecčemus zvyklé, ale o naše děti a vnuky. O to víc bych přál štěstí těmto politickým stranám, které vidí o kus dál než těm, které si v tomto duchu žádné problémy nepřipouštějí.

středa 2. září 2009

Odborníci na hrady, do terénu, dokud není pozdě!

Počátkem sedmdesátých let minulého století byl Severočeským muzeem v Liberci prováděn archeologický výzkum na dvou opevněných místech středověkého osídlení Liberecka s cílem získat další poznatky o materiální kultuře raného středověku. Byly vybrány dvě lokality. Oválná vyvýšenina 70x50 metrů nedaleko machnínského nádraží a hrad Hamrštejn.
V první lokalitě se dodnes zachovala čtvercová prohlubenina, asi zbytek po centrální stavbě většího dřevěného domu, který archeologové podle nalezené keramiky určily do 13.-14. století. Nalezená keramika pomohla určit nejen stáří objektů, ale i identifikovat uživatele. Šlo o kuchyňský inventář prvních kolonistů, kteří přišli do poříčí střední Nisy. Tvary, barva a linie kreseb odpovídají hrnčířským výrobkům z Německa. Lze z toho odvodit, že první osídlenci tohoto kraje přišli odtamtud.. Při rozboru německého názvu obce Machendorf (Machnín od roku 1922) bylo konstatováno, že si jméno obce přivezli sebou z Falce nebo z Bavorska. Zde jsou dvě starší obce stejného jména.
Archeologický výzkum na hradě Hamrštejn byl prováděn pracovníky Severočeského muzea v Liberci společně s dobrovolnými brigádníky. Výzkum přinesl řadu zajímavých zjištění. Historik A. Sedláček se domníval, že hradní palác stál mezi dvěma věžemi, ale při výzkumu bylo zjištěno, že zde žádný takový palác nestál. Ovšem dodnes se traduje, že po paláci zbyly ve stěně hradeb otvory pro trámy. Větší hradní místnost lze situovat do jedné z hradních věží. Zde byly nalezeny i leckteré z předmětů užívaných v 15. století. Hroty šípů. Přezky, skoby, třmen... Významným nálezem je válečkovitý náboj do středověké palné zbraně. Jde o sekané olovo ráže 15mm.
Hamrštejn roku 1433 dobyli Sirotci Jana Čapka ze Sán, jednoho ze zrádců v Bitvě u Lipan. Totožné náboje jsou známy z místa bitvy u Prahy či ze Sionu u Kutné Hory, poslední bašty husitů, bráněné Janem Roháčem z Dubé.
Je škoda, že od počátku sedmdesátých let se už nikdo z odborníků na ona blízká historická místa nevrátil a nepotvrdil či nevyvrátil ony „střepinové soudy“ tehdejšího výzkumu. Machnínské hradiště naproti nádraží ČD je v současnosti zatíženo sousedstvím tovární expanze, Hamrštejn hledá jen těžko majitele.
Severočeské muzeum v Liberci by mělo vrátit k práci v terénu i se zapojením amatérských archeologů pod přímým vedením vzdělaných odborníků. Pokud tedy alespoň ještě něco z hradu stojí.

Nouzovky

To tedy jsou peníze! Většinou se až dech tají nad jejich hodnotou! Milion, bilion to vůbec nic není. S ruksakem, s kolečkem plným peněz si dojet do města a koupit za to půl bochníku chleba nebo známku na dopis. Jo, to jsou „nouzovky“, nouzové peníze z dob inflace.
Jsou převážně evropské, naše a z území kolem nás. Známé jsou především ty německé z První světové války a po ní. Jejich hodnotu znám zprostředkovaně, coby filatelista z neskutečně vysokých frankatur německých dopisů z let 1922-1923. Za 50 miliard marek známka na dopis – žádný peníz...
Něco podobného v menším a krásnějším lze najít v nouzovkách Rakouska z konce První světové války. Ty německé, často od města k městu mají jiný vkus, jsou historizující, mají šmrnc a jsou ve většině případů graficky překvapivě velmi, velmi krásné a pro nás, sběratele, překvapivě i velmi levné. Za málo peněz hodně muziky.
Zde ani nešlo o až o astronomickou inflaci, ale o nedostatek státních bankovek, či spíše nechuť přijímat peníze, které neměly hodnotu. Rakousko – Uhersko a jeho rozpad, stejně jako zánik Vilémovského Německa, ale i Bavorska, zavdal místním úřadům povinnost postarat se sami o sebe.
Monetární, měnová samostatnost a nezávislost na bezcenné státní měně dala často vzniknout obrázkům, které, pokud se dostanou i do vašich rukou, udělají svým bezprostředním dojmem radost i neodborníkům. Prostě jsou hezké a neuráží, což by umění mělo splňovat. Pohladit, oslovit, napomenout... To nouzovka udělá zcela jistě. Na malém prostoru bankovky přináší spoustu radosti.