Hledám zaměstnání

    Dnes, jako včera. Důležité sdělení budoucímu zaměstnavateli. Podstatný je obsah. Nejlépe v písemné formě. Košilka, oslovení, úhledné písmo. Před 121 lety to rovněž zkoušel František Konrád v Hostomicích.

    Papír linkovaný, nic moc, ale vezměme v potaz, že se píše 7.únor roku 1895. Venku mrzne. Divadelní společnost jejíž je mladý Konrád členem právě oslavila z posledních peněz jeho 27.narozeniny. Co bude zítra, neví ani principál. Venku je zima, do prochladlého sálu na divadelní představení se nikomu nechce. Byli tu včera, obec je malá a venku mrzne až praští. Písmenka po písmenku pomalu zaplňují list papíru...

    „Slavný knížecí důchod ve Vlašimi“. Nic víc v adrese není. S tím si bude muset pošťák poradit a list takto adresovaný na správné místo doručit. A nyní ke zdvořilému textu. Je velmi konkrétní a je z něho je cítit, že divadelní společnost na tom není nejlíp. Místo diurnisty při slavném knížecím důchodů ve Vlašimi je silné lákadlo a tak se mladý adept snaží v následujících řádcích ukázat své schopnosti co v nejlepším světle.

    Začne tím, že se pochlubí vzděláním. Absolvent c. k. reálného gymnázia v Chrudimi, byl původně i studentem práva na c. k. německé fakultě práva v Praze. Opustiv pro nepříznivé poměry rodinné studium práv stal se zprvu písařem c. k. okresního hejtmanství v Brně. Následně dělal to samé v kanceláři doktora Novotného v Přerově. Další léta vychovával děti v jedné rodině v přilehlém Prusku. V odůvodnění své žádosti dále uvádí, že opustil svou povinnost, když připravil svého svěřence na střední školu. Pak se stal  členem kočující divadelní společnost Muškovy.

    Dále se dovídáme o věku 27 let, že je prost vojenské povinnosti a že je české i německé řeči mocen úplně a je „zručný počtář“. Z čehož by měl radost můj učitel na gymnáziu, poblázněný matematik, pan Kaše.

    „Tím vlastně, a proto s dobrým svědomím mohu vypsané místo zaslati a slibuji, že obdržím-li je, vynasnažím se, abych pilností a bezúhonným chováním milosti té hodným se stal. Nastoupiti mohu ihned.“ Podepsán František Konrád, člen divadelní společnosti...

    List v původní verzi se ocitl na mém stole a dozajista obsahem zaujme každého personalistu, osobáře každého podniku, kde mladí hoši ve stáří 27 let hledají uplatnění. Snad jenom bych dnes volil inkoust ne černý, ale modrý, papír bez linek, lepší oslovení a dnes bych asi nebyl tolik pobízivý. Ale i tak. Po přečtení žádosti mám pocit, že ani 121 let nestačí. Vrchnost není blíž obyčejným lidem pokud dává práci. Bude to stále stejné. Je studená a neosobní.

    V podstatě žádat o práci znamená, tehdy jako dnes, zásah do soukromí. Kdo dává práci, dává existenci a s ní i budoucnost. Ta přináší leccos, ač je překvapivě styl žádosti o práci z doby před 121 lety téměř totožný s tím dnešním. Zajímalo by mě, zda se někdy změní. Asi sotva. Úřad je úřad a  na tom se  nic nemění.    

Mirabelky II.

            Bastardi, levobočci sladkých meruněk a voňavých broskví. Bratranci vyzrálých modrých bosenských švestek. Jen čtěte dál i vy, co máte chuťové pohárky svých mlsných jazyků zhýčkaných bohatým sortimentem jižního ovoce.

            Mirabelky, to drobné ovoce našich luk, strání, úvozů a příkopů soupeří dnes s těmi nejznámějšími o přízeň osudu. Špendlíky - to hanlivé a ponižující posměšné pojmenování. Prý plod má barvy špenátu. Ne. Ovoce se skví ve slunci i po dešti barvou rubínu, žlutá si nezadá s barvou cizokrajného melounu, barvou sicilského citronu.

            Mirabelka, je mou první láskou z dětských poutí. Sáček od mouky plný slaďoučkých špendlíčků, sladších víc, jak sladké, nezdravé bonbóny. Je tady s námi doma, narodila se tu. Vidím ten chudokrevný stromek z okna. Kvete jako jeden z prvních, při mnoha cestách našeho pohraničí od Ještěda k Máchovu jezeru. Tam, kde ho nečekáš, tam, kde stál Němcův statek, za hřbitovní zdí, u zastávky autobusu, u řeky plné kamení. Na divoké skládce uprostřed vsi, na návsi. Je plevelem a urzurpuje si sílu z těla bohatého přítele. Kolem je sad vybraného ovoce, co roste za plotem, a přece kluci z vesnice než, aby lezli po stromech, stáhnou si dolů větev obalenou tím drobným ovocem a šup! s ním do pusy. Pecku vyplivnout. A je po exkursi do světa ambrosie, vína s ocáskem nebo chcete-li svíčkové na smetaně plus šest u Bláhy v Liberci za rovných devadesát korun. Platit keš.

            Mirabelka má tisíc chutí a chutná víc jak hroznové víno, jak meruňky a dýně sakumprásk. Mirabelek se nepřejíš. Chutnají jak angrešt, rybíz a datle s fíky dohromady, jak kiwi a z cukru griliáš a slazené mlíko z tuby, to  a další pochutiny. Mirabelky nikdy neurazí. Znám jenom zralé, černé velké středočeské třešně, co se jim chuťově podobají. Nejsem sám. Jen se zeptejte špačků, kosů, co milují třešně, proč mirabelky nejedí. Bojí se lidí, že už by krádež neunesli. Třešně a teď  nádherné žluté a červené plody mirabelek při cestě, broušené kameny zpod Kozákova, stejně jako z cest kolem Mimoně.

            Já osobně je nesmím. Dejte si porci i za mě, nebo hned dvě. Padají na zem i na vozovku, kde je auta v mžiku rozjezdí. A to je nedozírná škoda. Dají se s nimi dělat i kouzla, a pokud mohu doporučit, pak je zavařujte, sterilujte a na vánoce konzumujte. Mirabelky jsou darem úplně všem lidem, jsou sluncem, co umí pohladit. Podívejte se jen kolem sebe, opravdu jsou všude, krásné jsou, jak květiny ve váze. A  i voňavé. Tak tedy opětovně: Jděte do nich, nenechte nic na náhodě, může se stát, že přijdete s křížkem po funuse. Celý rok se díváte, jak rostou a pak přijdou lidé, nenasytní, jako mraky kobylek a je po úrodě, nic vám na stromku, na keři nenechají. Tak ať vám se to nestane.

                                                                       Dobrou chuť a dejte si i za mě...

Pokušení

            Pokaždé, když jedu Frýdlantskem, ale dnes už téměř všude, přebíhají přes silnici laně, srnky, divoká prasata. Můj kamarád, co kdysi bydlel blízko jedné hraniční vsi, mluvil často o tom, jak jeho otec podlehl pokušení a zrním lákal zvířata, co patří nám všem, až do kůlny, kde hynula a zároveň jim plnila hrnce chutným masem. Ano, taková to krutá byla doba.

            Dnes tomu tak jistě není. Odolat pokušení, zříci se lákadla, už jenom to pomyšlení. Nevím, nevím, lidé se moc nemění, nechtějí. Navenek to ano, to souhlasí a jsou pro, nebo proti, záleží komu, co slibují. Kdo by rád neokusil šťavnaté, kdo by si rád nepochutnal a neplatil?

            Jsme asi opravdu zatvrzelí hříšníci. Pokušení, výhody, snad každý z nás už tím peklem prošel. Mám říct drahé choti, že ji podvádím? Bylo to tak krásné, ale s tou mladou je to ještě krásnější. Pokušení. Pokaždé, když je vidím, myslím na skříně plné kostí, na snahu něco zatajit. Nepřiznat se, že podvádím, že neplatím řádně daně, že nechci fakturu, že chci mít výhody. Komu všem jsem zalhal, proč v naší době soudy nestíhají a máme tolik zavřených. Proč, když byl bývalý režim tak špatný, proč ten současný není zas o tolik lepší?

            Čím to je, že vztahy mezi lidmi jsou úplně jiné, než po jakých jsme volali a jakých jsme se dočkali? Proč máme tolik odlišných právních výkladů jedné věci, proč lidé jsou rozdělení na bohaté a chudé a chudí by udělali, nevím co, aby zbohatli? Proč jsou běženci lidé, kteří ve většině případů využili  pokušení – lákadel na lepší, sladší hrušky, než které jim rostou doma, na jejich pozemcích.

            Mám pokušení taky dát někomu někdy po ústech. To když slyším, co se kde děje a nemohu než přihlížet. Mám pifku na ty, co jim teče ještě mléko po bradě a říkají mi věci, které jsou vylhané a neodzkoušené praxí. Nejsem asi taky cností král, ale jsou věci, o kterých nemluvím, pokud jsem tam nebyl a nekousl si do mince, zda je opravdu zlatá. Lidé nebudou od přírody zlí, ale kazí je pokušení, sytá jídla, feminizovaná škola, kolektiv, stejných sobců v kanceláři, těch, co vyrůstali se zlatou lžičkou v koutku úst. Kazí je peníze, kapesné od  rodičů, jejich konexe a lehkost bytí bez fyzické námahy. Život bez prezenční služby v armádě, v sociálních sítích, na česání chmele, při práci na polích, při sběru úrody.

            Kolem nás je spousta lákadel a pokušení vzít si a spoléhat se, že mě nikdo při tom nikdo nevidí a neslyší. Zneužívat výhod, dát si za vše třeba i dvakrát zaplatit. Jsou i výjimky, ale jsou to pořád jen výjimky. Čekejme a věřme, že těmto lákadlům a pokušením odolá čím dál tím více lidí. Pak se svět pohne kupředu. Nebudou už jen bohatí a chudí, lidé, co se nebudou muset bát večer v ložnici otevřít okno ale i skříň, aby na ně odkudsi nevypadla kostra, kosti nějaké staré nehezké vzpomínky. Ať tedy odoláme všichni pokušení a pokušení ať zůstane za pulty cukrárny.

Slzy, je nám líto, už se to nestane

            Omluva se nepřijímá. Vyrůstal jsem v době, kdy hodnoty nebyly měřeny finanční kompenzací a problém se neřešil před kamerami televizních stanic. Chyby lékařů se tolerovaly, úředníci národních výborů chybovali a chodili do kriminálů, obchodníci měli ztratné, ale i manka, nejbohatší podnikatelé bohatli v hotelích, na pumpách, opravovali auta a televize. Ve věznicích seděla polovina vězňů, než v současné době. Nesměla se zpochybňovat funkce prezidenta a vedoucí úloha KSČ ve společnosti.

            Tehdejší  společnost našich rodičů pravidelně chodila volit, jezdila na dovolenou do Maďarska, k Baltu, do Bulharska, k 'Černému moři, na Kubu, svým způsobem si žila. Stavěla si chaty, ve frontách kupovala nová auta do 40.000 s měsíčním průměrným platem od 1.200,- do 2.200,-Kčs. Nebylo zlatých padáků, ani lékařů, politiků, či manažerů, kterým jsou násobky málo. Nebylo platů exekutorů, majitelů solárních elektráren a cestovních kanceláří, zemědělských rančů, podvodníků, co půjčují lidem, kteří nemohou vracet.

            Jsou mezi námi lidé, kteří vzpomínají na dobu, kdy jsme se měli „špatně“ a spořili jsme na džíny z Tuzexu a na pláže Baltu, sroubek, chatu na vlastním pozemku. Děti měly všechny školy zadarmo. (Neberte mě prosím za slovo). Co stojí dnes léky víme všichni, knihy, noviny, lístek do kina. Dobře se mají jen ti, kteří uspěli, nebo zaměstnávají jiné. Zaměstnanci jak kteří. O těch, kterých je víc, hovoří fronty na úřadech práce v Liberci a asi to jinde nebude jiné.

            Jediné, co je průzračnější a čisté, je voda v řece Nise. V Liberci s rybami, čistý vzduch za Ještědem. Jsou tu nové zábavy pro mladé. Jít k volbám a zavolit si demokraticky. Bude toho jistě i víc, ale znám mnoho lidí, co téhle možnosti už ani nevyužívají, ztratili iluze, nevěří ve zlepšení.  Jsou třeba nemocní a léčit se znamená, už nic víc si nepořídit. Dopřejme druhým cestování, být kulturními. Ale jsou i takoví, co bezostyšně kradou, přepadávají a není jich málo. Ubližují, plní věznice k prasknutí. Ani v našich krajích se nedaří multi-kulti kamarádění. Lidé se jiných náboženství bojí. Nejsou všichni pracovití jako Vietnamci, ukrajinští stavební dělníci.

            Parlament stále zdokonaluje zákony, zvyšuje odškodnění za násilné činy, za újmu na zdraví, za poškození dobrého jména, ale to není to, co společnost rozděluje. Starší lidé se večer bojí vyjít z domů. Proč asi? Ještě, že máme televizi. Dozvídáme se ve zprávách, co je to za pocit být osamělý a mít strach, třeba i z nemoci, kterou nezaplatím a jak moc jsou vztahy mezi lidmi narušeny. Máme před sebou podzimní volby (2016) a co se po nich změní? Slzy, omluvy myšlené vážně, nebo jen na oko, jen před televizními kamerami. To je dost málo. Něco tomu všemu schází...

Vuřti, nejsou buřti – psáno v létě, v roce 2016

           

            Je tomu moc let, co jsem chodil do školy. Byli jsme hýčkané děti. Děti, co se narodily, pro mír a už nikdy pro válku. To unisono pěli nejdřív Beneš a potom Gottwald. Rodiče, nás měli spíš pro práci v domě, na poli, u domácích zvířat.

            Bylo po válce. Pokud jste pozdější, pak doporučuji filmy pro pamětníky, ty budovatelské. My v nich ještě nehrajeme, ale rodiče, tety a strýcové ano. Často věrná podoba - hubení. charakterní, přísní, zamilovaní, svedení.

            Tenkrát byl svět o jiném, než ten zdejší. Co si to vymýšlím...? To bych si nedovolil. Jen se podívejte do fotoalb z let poválečných. První pětiletky, nenávist k prezidentovi USA Trumanovi, bičování černochů v Americe a grandiózní úspěchy v realizaci elektrifikace a zásobování vodou vzdálených krajů SSSR. Svět byl plný třetího světa, Číny, Indonesie, Indie, Násira, Mao Ce-tunga, Tita. Byl to bájný svět Železné opony, světových krizí, řinčení jaderných zbraní a probouzení Afriky. Nám dětem to ani nepřišlo. Hračky z Ruska, pohádkové knížky plné optimismu, zájmové kroužky včelařů, rybářů a hasičů, cvičení, pionýr. Vše naprosto jednoduché. Prvních deset let bez televize, všechno s lampami, žádné tištěné spoje, malé obrazovky, žádné mobily, vše jednoduché.

            A my? Žádní buřti, žádná obezita. V tělocvičně až na výjimky všichni kozu přeskočili, vyšplhali, doskočili, běželi. Na tělocvik nás měl na Husovce hubený asketa, učitel Sobotka. Nepamatuji, že by se vztekal s nějakým buřtem, co by se zadýchal, neskočil, netrefil se do koše... A to sám byl olympionik z té slavné Berlínské v roce 1936...

            Na vsi se u nás chodilo k hasičům, navečer cvičit do školní tělocvičny, hrál se fotbal. Lezlo se po stromech. V létě se spalo mimo ložnici venku ve stanu, v boudách, u sousedů. Pionýrské tábory byly na tři týdny za babku a pokud jsme, my kluci, nemuseli na nich hledat tiskoviny shazované imperialisty z balónů a mandelinku bramborovou, tak to šlo a pokud si vzpomínám,

 cenu hradilo revoluční odborové hnutí.

            Rodiče na pracovištích hlasovali pro smrt Horákové, Slánského. My byli až na výjimky  pionýři. Rozhodně jsme nebyli děti - buřty, vuřty, jak se později volalo na tlusté a otylé spolužáky. Pamatuji se na večeře u babičky v Hrádku nad Nisou. Bylo nás 4-5 dětí, strýc, teta, babička u stolu. Tam byly květiny ve váze, ubrus, talíře a uprostřed pro každého dva chleby s margarínem a na něm tři kolečka salámu. Děti měly ty krajíce malé, dospělí větší. Kafe bylo z melty, ta se sladila. První si brali dospělí, od stolu jsme stávaly sytí.

            V obchodech toho moc nebylo. Kdo na vesnici neměl prase, králíky a slepice, kozu, kachny, ovci, tak si toho v „masně“ moc nekoupil. Párky, kuře, to bylo vzácné. Kdo neměl známé, tak se spokojil s paštikou v plechovce, s olejovkami, s „lanšmítem“.  Ty pozdější byly výborné, dovážené z Číny z prasat krmených rybami.

            O přejídání dětí dříve nebyla ani řeč. Čím blíž k dnešku se to měnilo. Nebylo tolik lékařů, věnujících se obézním dětem. Dnes jsme v tom nevinně. Nejde odolat té lákavé Babišově nabídce. Tak aspoň slovně – verbálně: Jděte s tím sortimentem někam mimo mísu chleba s máslem a třemi kolečky salámu. To nám chutnalo.

Píšu Vám, pane císaři a králi, pane Karle!

            Včera Vám bylo úctyhodných 700 let. Panečku, to je věk, Vy jste se ale uměl narodit! Vaše krev, příbuzní, to prý je vzorek celé Evropy. Dnes žijeme v době, kdy vyrůstat v podobných multi-kulturních rodinách není žádný problém. A přesto, nikdo v podobný genetický úspěch, jaký se podařil našim rodičům nevěří. Však Vy jste si kromě oné „zlaté“ lžičky v ústech taky užil i dost ústrků ze strany přátel, nepřátel, ale i příbuzných. Nebyl byste „Otec vlasti“, abyste nad vším tím nezvítězil, našel sebe sama a byl u nás doma v Praze a široširém okolí.

Mám radost, že to nebylo jinde, ale právě zde, v Čechách, v našem i v nejbližším okolí na dohled od Ještěda. I jí mám rád české rybníky, vše kolem, co se ve vodě zrcadlí. Ryby, ptáky, květiny, stromy a keře, měsíc i hvězdy  koupající se v noci na hladině i v řece. Vítr, co ovcím a kozám pasoucím se na břehu a na blízkých stráních čechrá brady. Dík, pane, za ten velký rybník pod Bezdězem

Máme i společné cesty. Rád jezdím přes Kuřivody, Mimoň, Jablonné, Petrovice na kopec, kde se cesty dělí. Jedna vede na Ojbín, druhá kolem hradu ,,Karlsfried“ do Žitavy. Ta cesta a vše kolem co tu stojí, pamatuje Vaši osvícenou dobu, stavební boom hradů, kostelů a kamenných domů. Máte se  čím pochlubit! Mohu jen kroutit hlavou. Jak jste to všechno stihl? Koňmo, po cestách často úzkých a nebezpečných. Podepisovat památníčky, fotit se a dávat rozhovory, osobně škrtit lapky... Rychlost se Vám nedá upřít. A nebyla v tom jenom Žitava a další města ještě severněji, ale i komenda řádu johanitů v Českém Dubu. A všude sebou mít papír, oslí kůži, pečetidlo, psát náruživě, nejezdit jen pro diety, ale všude pracovat, rozhodovat. Jak vidno, tak jste se nikde nenudil a nemusil se bát, že usnete při jednání.

Píši Vám, protože obdivuji Vaši píli, něco, co se nosilo před skoro tisíci léty a co občas vidíme i dnes mezi workoholiky vzácně. Hodně jste válčil ale i války byly součástí doby Otce vlasti. Prý na těle jste měl šrámů nepočitatelně.

Je to krásný pocit, psát si s člověkem, který uměl hovořit pěti jazyky, psát a ještě vládl mečem. Kde byly satelity, mobilní telefony, rakety středního doletu? Co všechno museli umět a znát tehdejší lékaři, když Vám opravovali poškozený chrup, kosti, léčili dnu? Co všechno jste stihl za svůj živo! Jak moc Vás obdivuji! A nejsem sám, kdo si myslí, že titul „Otec vlasti“ právem patří Vaší osobě. Nejblíž Vám byl až o mnoho let později T. G. Masaryk. Na tom jsme se shodli všichni. Nebylo v dějinách úspěšnějšího panovníka, který spravoval naše domovy.

Proto Vám píši a chtěl bych i tímto říct, že není komu víc než Vám poděkovat za většinu toho, co jste pro nás i budoucí udělal. Snad jednou budeme mít opět štěstí a narodí se kdosi, kdo se, tak jako Vy, chopí moci a vrátí lesk a slávu naší zemi. Psaní nemohu než uzavřít tím, že bych si přál, aby se našel, kdo zdědí Vaši sílu a odhodlání udělat z naší země místo, kde bude radost žít, kde se budeme cítit doma a v bezpečí...

Nic mě nezastaví – uklízet se musí

            Máme doma tři vysavače funkční, dva nefunkční někde v šupně na zahradě. Moje maminka dlouho nevlastnila žádný. Zástupce firmy ani prodavači z „Elektry“ ji nijak zvlášť ničím neoslovili. Proč to říkám? Protože to zvládla i bez investic do pomocníka zvaného vysavač. Pokud se pamatuji, její domácnost netrpěla špínou, prachem, pavučinami. Což nemohu říci bez uzardění o mně a to máme doma vysavače stále v pohotovosti.

            Co umí vysavače moc dobře tak to, že překážejí. Pokud byl doma jeden, rád, no rád jsem vysával. Dnes, a na to bych úplně zapomněl, máme doma ještě takové ty kuchyňské zametáky. Dva. Jeden na elektřinu, druhý je o mechanickém pohybu. V podstatě je ignoruji a z duše nenávidím.

            Je mnoho věcí, ke kterým jsem přehodnotil vztah. Domácí úklid a  práci vysavače jsem postavil mimo zákon, persona non grata. Pes líná stále a čím dál tím víc  a já pořád jím a drobím. Návštěvy čím dál tím víc se nepřezouvají, protože na západě se lidé také nezouvají... A co je hlavní, stárnu, špatně se ohýbám, hůř vidím, bolí mě kolena. Od čeho mám děti..? Kumuluje se toho dost. Už se nedivím, že někde v paneláku najdou nájemníka bytu po dvou letech, co vydechl naposledy...

            A nyní veseleji. Vysavač, tak jako lednička, patřil v soupisu obyvatel 70. - 60. let minulého století k vybavenosti domácnosti, jmenovitě ke standardu moderního bydlení. Tam, kde na koberec stačila sůl, sníh, kyselé zelí a voda, tam bylo čisto pořád. Na přenašeče postačilo „savo“, koště a hadr, tak jako na celý dům. Maminka si podvázala vlasy šátkem na mašli ve předu a já s tátou věděl, co přijde. Kýbl, mejdlo, Diava na nábytek. Elán mamince nikdy nescházel. My dva přebývající jsme byli vyzvání, abychom se ztratili a nepřekáželi. Jednalo se většinou o sobotu odpoledne, v čase po dopoledním vyučování, kdy bylo víc volna. Máti nás poslala ven a sousedkám se svěřila, že kluk je po tátovi: Nepomáhá ani jeden. Sousedky se přidaly a všem bylo jasno.

            Jednou přijde doba, kdy pánové  stroji řeknou pracuj a on začne luxovat... Ta doba je více méně už tady a je to spíš horší. Pracovité maminky, žádná kavárna, už tady nejsou. Ta moje často říkala, že bez ní  „umřeme ve špíně“. Partneři špínu nevidí, vidí se v nás a tak chlupy ze psa a z návštěv, co se nezouvají, začínají mít navrch. Já a električtí a mechaničtí pomocníci jsme rezignovali. Zlaté maminky, co pletly šály, zpravovaly ponožky, vařily, uklízely, připravovaly svačiny do školy, praly, žehlily. Kde je jejich pracovnímu nasazení konec? Koupím si čtvrtý vysavač. Takový, co reaguje na tlesknutí. Asi se budu divit. Čest práci.

Vítězství – Zamyšlení nad sebou

            Jak asi bylo našim, když skončila válka, jak asi bylo těm, co přežili? Jak asi bylo těm, co kolaborovali a začali se bát, jestli se to sousedé dozvědí…

            Všude voněl šeřík a lidé kolem pohřbívali poslední padlé. Svět kolem byl v chaosu a statisíce lidí hledalo své příbuzné, nové domovy, kde hlavu složit. Židé, co přežili, už nechtěli do zemí, které je tak snadno vydali Hitlerovi. OSN jim vrátilo jejich původní domov, odkud byli vyhnáni před dvěma tisíci lety.

            Němci prchali z Pobaltí, Pomořan z Čech i z Polska, Maďaři ze Slovenska. Do Čech se vraceli děti českých emigrantů, exulantů i z Belgie, Francie, Argentiny, Rumunska, Ruska i Polska. Uvnitř Čech došlo k téměř dvoumilionové obměně obyvatel Sudet. Přicházeli i mladí lidé, kterým se zde rodili první děti na osvobozené půdě Československé republiky.

            To už byla i naše – moje generace dětí prvních dosídlenců po odsunu Němců, jako důsledku vítězství spojenců ve 2. světové válce. Jak jsme se cítili v zemi, kde nebylo téměř nic českého? Každý dům měl nějaký německý nápis dobře čitelný ještě po letech. Na hřbitovech jsme neměli příbuzné, dědečky a babičky jsme měli ve vnitrozemí. Nebylo tu spojení s půdou, dospělí lidé se báli, že se Němci jednou vrátí a neopravovali své domy.

            Nebylo tu, co vidíme dnes – chalupaření, úžasný vztah k Jizerkám, Lužickým horám. Ještěd už nebyl německé poutní – turistické místo. To vše trvalo nejméně 20 let. Děti tohoto věku, hektické poválečné doby, jsme byly tady doma. Hráli jsme si na vojáky, a kde nikdo nechtěl být Němec. Všichni jsme chtěli být „naši“.

            Vítězství přineslo zemi mnoho, pocit jistoty, že odchodem Němců, už nebudeme nikdy s nimi válčit o vlastní území. Ztratili jsme ty, co ze Sudet udělali prosperující území. Nestačilo to snížit pocit uspokojení, že Němci už nikdy nebudou mít navrch, že nebudeme jen pracovní silou německých fabrikantů. To byl jeden z argumentů našich rodičů, vzkaz nám, jejich dětem. To byl nakonec i důsledek přání většiny sudetských Němců, nebýt už i československými občany.

            Dnes jsme 70 let za vším tím, co nás rozdělovalo. Dnešní přání a touhy všech národností žijících v tomto regionu se posunuly do jiných rovin. Není už prioritou jednoho podrobovat si druhého. Věřme, že se takhle vlastnost už nikdy do Sudet nevrátí.

            Jsme děti českého pohraničí Sudet, těch, co válku nechtěli. Je to dnes zároveň i pocit odpovědnosti, udělat vše pro to, aby se příčiny poslední války nikdy už neopakovaly.

Fotky z alba z jedné staré skříně

            Rekapituluji a vzpomínám. Inspirací jsou mi fotky s rodiči a prarodiči, školní, z brigád, z vojny, ze svatby, s přáteli, z dovolených, výletů, z pohřbů, z naší zahrady.

            Fotka z první třídy. Vzadu za námi na nástěnce Stalin. Vypadáme jako malí horníci, červení mravenci. Pusy otevřené. Někteří to nestihli, jiní, jako já,  nemohli ráno dosnídat. Další se báli jít o přestávce na WC čůrat na stěnu školních záchodků natřenou dehtem. Někteří byli stále špinaví od inkoustu  z nestabilních kalamářů a z per, která dělala kaňky všude.

            Spartakiáda a cvičení s krychlemi už stála za pěknou fotku, i když to byla jen oblastní v Chrastavě. Já a košík hub, co jsem našel s mámou v lese na Bedřichovce. Byl s námi spolužák Petr Mrázek, na fotce se držíme kolem ramen. Později, tak za třicet let figuroval v obžalobě své manželky, která vraždila své právě narozené děti.

            Na jiných fotkách z té doby včelaříme s Rudou, s Jardou sázíme stromky na Smědavě, s Milanem chytáme ryby, s Jardou Tržickým na chmelu jíme z jednoho ešusu. S Pavlíkem plaveme napříč Souší a s Fořtem lezeme do bunkrů a hledáme starou munici. Na dalších fotkách cvičím našeho ruského chrta barzoje. Na další tlačím kolo Eska. Spadl mi řetěz, a aby to nebylo málo, píchl jsem a při pádu na zem si rozbil hodinky. Prasklo sklíčko a přetrhl se mi řemínek.

            První fotka s děvčetem. Já v uniformě vojáka, ona v letních šatech, vlasy po ramena... Malér je v tom, že si už nevzpomenu na její jméno. Podle toho, že jsem byl v uniformě, psal  se rok 1966. Už je to víc, jak 50 let. Fotky z Bulharska, ze Šipky vysoko v horách, další ze Sofie, z Ruska, Německa a z Itálie. Z pionýrského tábora, kde jsem už jako vedoucí, z brigády, kdy jsem prodával nanuky na LVT. Z mé druhé svatby. Z Londýna fotky nemám, neměli jsme s Alenou na ně. S mou druhou paní z úřadu v Chrastavě, s mámou a tátou všichni, taky můj syn Jakub.

            Žena mi umřela rok po té, co se nám narodila dcera Eva – Sára. Jsem s nimi u fotografa a na fotce jsme naposledy všichni tři. Mám ještě fotku, když přebírám diplom z vysoké školy, když skáču z břehu do přehrady. Z bývalého režimu, když přebírám vysoká svazácká vyznamenání. Z rozlučky, když odcházím do důchodu.

            Mám fotku z veřejného čtení, jak se podepisuji a čelo se mi přitom rosí. Ze svatby Evičky na liberecké radnici. S mou přítelkyní Janou, se kterou jsme už téměř 17 let, jak hladíme z obou stran psa Vilínka. Jak pracuji na zahradě, sedím v autě, nesu tašku s nákupem.

            Tak nějak bych popsal svět kolem mé hlavy. To věčné focení, hezké i špatné fotky. Nechlubím se. Byl jsem jako vy všichni kolem, o nic horší, lepší určitě ne. To je vlastně taková má malá zpověď na kousku lesklého papírku. Životopisné údaje, vyplněný dotazník před cestou do ráje...

Na radnici v Liberci byl i opravdový rytíř

            Už jenom to, že se podobá té vídeňské je těžko odpustitelné... Budova je hezká, i když trošku těžkopádná. S jinou se těžko srovná. Je, jak říkali Češi, co přišli po pětačtyřicátém, trošku moc německá. Má, jako všichni, svá dobře ukrytá tajemství. Nezažila vždy léta jednoduchá. Dvě války, hlad, národnostní nepokoje. Němci se stali dominantními i na zdejší radnici, která se stala jednou z bašt poněmčení celé oblasti.

            Bylo to celkem jednoduché. Z jedné strany kopce Němci, Češi z druhé strany, původně Sudety – české pohraničí. České jen na papíře. Němci rozhodovali o tom, kdo zde dostane práci, kdo uživí rodinu, kdo koho pošle do škol. Základní školy byly zdarma, české až do vzniku republiky neskutečně potlačované, tak jako český jazyk vůbec. Kdo z Čechů chtěl od života více musel němčit, volit, mluvit, bavit se tak, aby nepopudil zaměstnavatele, povětšinou Němce. Je div divoucí, že za těch víc jak 700 let, co zde byli Němci, tu ještě zůstal někdo, kdo četl, psal i mluvil po našem.

            Za obrození českého národa v 19. století můžeme poděkovat spolkům, které se i v našem regionu  snažili postavit obě řeči na stejnou úroveň, obnovit české školství, kulturu. Tomu  bránili    Němci, kteří v činnosti spolků viděli ohrožení svých zájmů v Sudetech. První světová válka a vznik Československé republiky znamenaly konec snah německých separatistů o odtržení  území od právě vzniklé ČSR a vytvoření součásti Rakouska z provincie Deutschböhmen.

            Tehdy se mezi sudetskými Němci prosadil do čela separatistů rytíř Lodgman von Auen (1877-1962) a stal se ikonou těch, co chtěli samostatnost. Co o něm víme? Predikát dostal za císaře Rudolfa II., k nám přišel ze západní Evropy a pracoval jako právník. S mým dědečkem v roce 1915 narukoval jako jednoroční dobrovolník do 1. světové války a oba tu „velkou“ válku přežili. Tehdy se jejich cesty rozdělily.

            Rytíř se stal představitelem separatistů, kteří se chtěli odtrhnout od ČSR. Vždyť české vojsko vstoupilo do Liberce až těsně před Vánocemi 1918 z Ještěda, kde týdny vyčkávalo, než obsadilo Liberec. Můj dědeček se stal styčným důstojníkem československé vojenské rozvědky v Berlíně. Rytíře Lodgmana von Auen zradili sudetoněmečtí podnikatelé, továrníci v čele s rodinou Liebiegů, kteří se z ekonomických důvodů rozhodli podnikat v ČSR. Odtržení jim nezaručovalo zisky a tak své soukmenovce, lidově řečeno hodili přes palubu...

            Je zajímavé, že rytíř z Augenů, pan Lodgman patřil k umírněným separatistům. Nikdy nedosáhl „slávy“ těch, co měli přijít - Henlein, K. H. Frank. Nikdy se nestal tím, kdo by chtěl vyhladit Čechy, Židy. Po osvobození Rudou armádou po roce 1945 odešel nejdříve do ruské zóny v Německu, později, v roce 1960, na západ. Byl oceněn řadou poct včetně Evropské ceny Karla IV. Téhož ocenění se dostalo i prezidentu české republiky Václavu Havlovi a dalším.