Vzpomínka na Eviččinu maminku

                Bylo mi 21 let, psal se rok 1968 a já se vrátil z dvouleté vojenské przenční služby. Našel jsem si práci, oženil se a přestal si všímat hezkých děvčat, pro které jsem i já ztratil na atraktivnosti – ženatý, zadaný…¨

                Do práce jsem dojížděl autobusem z příměstské vesnice Machnín do 7 kilometrů vzdáleného Liberce. Významnou roli v mé životní orientaci hrál machnínský knihovník, který mne vedl mým čtenářským životem. Doporučoval mi knížky, půjčoval, komentoval. Knihovna pod jeho vedením mi byla další školou, kde jsem se naučil mnohé z toho, co mi později pomohlo řešit spletité životní situace.

V roce, kdy jsem opět po letech opět vstoupil do machnínské knihovny, byla tehdy desetiletá dívenka s orlím nosem Věrka Němečková upozorněna, že z knihovny právě odešel Jirka Wiener, který taky tolik četl, jako ona. A že jsou a byli pouze dva čtenáři, kteří tolik čtou. Ten, co se vrátil z vojny a ona.

Věrka Němečková si mne všimla o čtyři roky později, když ráno začala jezdit stejným autobusem, jako já, do Liberce, kde studovala střední ekonomickou školu.

Moje manželství vydrželo patnáct let a syn Jakub, tehdy desetiletý, zůstal v mé péči. Rozvedl jsem se a Věrka se mnou stále pravidelně dojížděla autobusem do zaměstnání. Bylo jí tehdy třicet let, mně jednačtyřicet. Jednou, v osudový den, se mne Věrka zeptala, jestli práce a péče o Jakuba není nad mé síly a dodala, že pokud na tom chci něco změnit, že mi ráda pomůže. Do té doby jsem nepoznal skromnějšího člověka. Žádné šperky, žádné malování, vše nenápadné. Asi po roce mi řekla, že pokud chci, zůstane natrvalo.

Byl jsem moc rád. Při vší té práci ještě při každé příležitosti chodila k rodičům pomáhat na políčko, tátovi počítat čas závodním holubům, pomáhat s předvánočním úklidem i pečením. Vzali jsme se po čtyřech letech společného života v Chrastavě a na oběd jsme si zajeli na Bramberk. Za svědky nám šla Věrčina sestra a můj šofér.

Přes mou snahu nerozšiřovat rodinu se nám za čas narodilo úžasné děvčátko Eva. Každou sobotu jsme jezdívali vlakem do Hrádku nad Nisou, kde jsme v Loučné měli pěknou chatu a krásný pozemek.

Jednou, tehdy se psalo 1. září, jsme se jako obyčejně vrátili vlakem zpátky do Liberce. Později přišla na návštěvu Věrčina sestra Dana a s Evičkou v kočárku vyrazily ven. Kolem 17. hodiny mi volali z nemocnice, že Věrce se udělalo špatně, a že ji hned posílají do Ústí nad Labem.

Nikdy se už nevrátila a od té doby jsme zůstali s Evičkou sami.

Na osobní přání své dcery vzpomínal

Egon Wiener

Fotbal

                Jednou jsem byl na fotbale s dědečkem. Ten špatně slyšel, tudíž mával, tleskal a křičel s malým zpožděním, což lehce štvalo jiné fanoušky stojící vedle. Uvažovali, že starý pán je provokatér z druhého břehu a mezi ně přišel dostat na budku, což chtěli neprodleně provést. Pak si teprve všimli mne, kluka držícího se dědečka za koleno pravé nohy. Výš jsem nedosáhl. Byly mi čtyři roky a fotbal mi k tělu nepřirostl.

                Podruhé jsem měl radost z fotbalu, který jsem trávil na střídačce s uřvaným chlapíkem, co pořád na hráče něco měl. Z chlapíka vedle mě, co pořád na trénující hochy křičel se vyklubal slavný Masopust. Proto jej hoši na trávníku občas i poslouchali. Podepsal se mi na zadní stranu přebalu od botaniky 2. třídy gymplu, kam jsem chodil do školy. Přebal s Masopustovým podpisem mám dodnes. Ani nevybledl.

Své bratrance mám vcelku rád, ale dobrá knížka je a byla lepší kamarád. Tudíž, když mi řekli o jedněch zvlášť propršených letních prázdninách, že v sobotu hraje Baník Mníšek pod Brdy fotbal s bůh ví kým a že já, bratranec Ivan a děda Artur se na ně jdeme podívat. Děda koupil lístky na tribunu, kde jsem prý jsem shodil bratrance s tribuny do bláta, čehož jsem se jistě dopustil omylem.

                Doma jsem obdivoval jistotu a víru našich fotbalistů, že jednou vyhrají a postoupí. K tomu jim měl pomoci hlas z publika, ze stráně, kam jsme o sobotních brigádách zabudovali krásné lavičky. Odtud hřímal jeden hlas, který teda byl! A když zahřímal, lidé ve vsi na odvrácené straně si posouvali čepice, aby jim případný následný vítr čepici neodnesl. To byl hlas pana Wirnitzera z Hamrštejna, skalního fandy naší Jiskry Machnín. Oznamoval hráčům přání: „Máchnyn do toho!“ Jeho čeština nebyla bez německého akcentu a velmi neobroušená, kdy jindy se snažil češtinu zbavit tvrdosti. Všichni jsme ho měli rádi, vždyť v obci bylo nejméně třicet procent občanů s německými kořeny a německy musela umět každá prodavačka.  Ovšem na fotbale to prostě bez Wirnitzera nešlo. Později požádal o vystěhování do NSR, což mu bylo umožněno. A s machnínským fotbalem to bez něj šlo „zu grunt“. Ti, co chtěli na fotbal s velkým „F“, museli do Liberce nebo do Jablonce nad Nisou.

To byla doba, kdy každý fotbalista musel být někde zaměstnán, byť to bylo jenom formálně. Jejich platy byly rovněž obdobné. Výkony asi stejné. Srovnání s dnešní situací je asi jako Titanic s parníkem na Máchově jezeře. Ovšem i Titanic sedí. Stále je co řešit a naši profesionálové se ničím neliší od podobných na celém světě a je po nich sháňka. Vstupné na fotbalové utkání podražilo a hráči mají nejvyšší odměny za práci a chodí s nejhezčími dívkami planety. I to je dnešní fotbal.

Závěr knížky "Za okny jsou Sudety"

Přátelé!

Posílám do světa knížku zkušeností, vzpomínek a námětů k diskusi. Říkám si: Jak žít a nepopudit? Nezlobit a zůstat svým, neslevit a přeci žít mezi svými a nevnucovat jim své názory. Jde to jen těžko a bolí to. Každý má přeci právo na svůj názor. A přece jen: Je ten můj lepší, nebo není?

                Žiji v českém pohraničí, v Sudetech a narodil jsem se, když odtud odcházeli sudetští Němci. Nedobrovolně. Přicházeli dosídlenci plni nadšení a rodili se jim děti. Vyrůstali jsme v jiném prostředí, než naši vrstevníci ve vnitrozemí. Naše hry, zájmy a přání byly jiné. Možná méně dětské, odpovědnější, stále v kontrastu s něčím, o čem druzí v Čechách, na Moravě, na Slovensku neměli ani ponětí. Naši rodiče měli jiné starosti než ti ve vnitrozemí.

                Ne všichni jsme sami nad sebou zvítězili. Sudety, ač je dnes tak nejmenujeme, určily náš osud. Odtud pramení můj pohled na svět, ve kterém dnes žijeme.

               

autor Egon Wiener

Když umře přítel v Paříži

                Před více jak padesáti léty, jak říkají nevzdělanci „za komančů“, jsme žili na stromech a v jeskyních. Nežili, ale hlupáka nepřesvědčíš…

                Dnes v Paříži pohřbívali hvězdu populární hudby Johna Hallydaye. Dá se říct, že celá Paříž vzpomínala. My, moji vrstevníci rovněž. Byl tu tehdy s námi v Liberci, v PKO v amfiteátru, se svou tehdejší partnerkou Sylvií Vartanovou. Koncert trval do podvečera a odchod z amfiteátru se trošku zkomplikoval.

Johny nás, kluky před vojnou, dostal do varu, a ještě házel kusy své garderoby do publika. My křičeli a Johny předváděl taneční kreace s kytarou. VB (policajti) nás důrazně varovala. „Rámusenku“ jsme platili snad všichni, kdo byli nejblíž podiu. Krásná Vartanová, vedle už tehdy nepřekonatelného Johnyho, svým dívčím projevem skoro zanikla.

Najednou bylo po koncertu, o jakém se nám ani nesnilo. Byl krásný večer a domů se nikomu nechtělo. Dlouho, dlouho do noci chodili městem mladí lidé a navzájem si sdělovali, jaké to bylo, kdo přijede příště. Byli jsme v polovině zlatých šedesátých let. To hlavní, co změnilo naše životy na příštích padesát let mělo teprve přijít. Dveře do světa megakoncertů nám otevřel právě Johny Hallydaye.

Dnes, po více jak padesáti letech, pohřbíváme s Francouzi jejich velkého hudebníka. John Hallyday, co vím, už nikdy v Česku nebyl. Těch pár tisíc Liberečáků a mladých z okolí na jeho koncert nikdy nezapomene. Je to smutný pocit, když něco z vašeho okolí odchází a zastupitelé města se hádají, co s amfiteátrem, divadlem v přírodě. Co si s ním počít? Kolik velkých souborů se zde předvedlo své umění. Z těch velkých to byli i Alexandrovci, umělecký soubor ruské armády.

Liberecký amfiteátr byl desítky let prostor, který, pokud nebude revitalizován, nebude už nikdy obnoven a naše město ztratí unikátní prostor pro konání letních koncertů v dokonalé přírodě, jako byl onen s legendárním J. Hallydayem. Zemřel v Paříži v prosinci roku 2017 ve věku 74 let a my, účastníci jeho legendárního libereckého koncertu, na něj nikdy nezapomeneme.

Polévky – fenomén naší kuchyně

                Nevím, jak u vás ve vnitrozemí, ale u nás v Sudetech i po odsunu Němců slova ´ještě lžičku, za maminku, za tatínka, za kočičku´, patřila k tomu prvnímu, co jsme doma slyšeli. A co nám uvařili, to jsme si také snědli.

Mé vzpomínky umocňuje i prastarý film z první republiky, kde degenerovaný stařičký pan kníže osobně nalévá polívčičku chudobným bosým dítkům. V pohádce uvařila lakomá selka polévku pocestnému, vysloužilému vojákovi, z vody a ten do hrnce přidal sekeru. Tatínkovi v nacistickém lágru za 2. světové války zachránila život polévka eintopf, zeleninový nářez všeho až po okraj.

Ano, vše je o polévce a mnohem více, podíváme-li se do regálů prodejen s potravinami. V sáčcích, v miskách, ve skle, v kelímcích. My, co prošli dvouletým vojenským výcvikem a vojenskými cvičeními víme, co byly polévky v kostkách, třeba „oblíbená“ hrachová.

Polévka se vskutku a s podivem dá uvařit skoro ze všeho. Neznám zeleninu, která by odolala, maso rovněž. Chutnaly nám, když jsme si na nich pochutnávali v Liberci na Benešáku naproti radnici před padesáti lety. Dršťková, gulášová, rajská… Doma květáková, slepičí, hovězí, špenátová, cibulová.

O polévkách jen dobře. V nádražní restauraci v Liberci jsme my, přespolní, cítili gulášovou už na ostrůvku při vystoupení z tramvaje. Tam snad novou ani nevařili, jen dolévali vodou, jak jsem slyšel, tak prodávám. Ovšem pozor! Nikdy si nikdo na kvalitu nestěžoval. Dobrá rybí polívka byla k mání i na Ještědu, v PKO, když dětem i dospělým vyhládlo po prohlídce Zoo.

Polévka je a měla by být pokaždé o vůni. Vietnamské nevoní, zato ty, co vařily v Radničním sklípku si mohl personál dát patentovat. U chodníku podél budovy jsou taková malá okénka a odtamtud šla vůně, že se mi ani ráno nechtělo kolem jít do školy.

Polévky jsou pokaždé jiné. Slovanský boršč, soljanka, podkrkonošské kyselo, polský baršč, česnečka, ty nejdražší želví. U nás doma to byla houbová – bramborová, do které jsem si lámal včerejší bramboráky, pokud nějaký zbyl. Dnes jako by čas polévek někam pomalu mizel. A přitom taková polévka z mléka a květáku, to je skutečná pochoutka, i když tu nejlepší uměla jenom maminka.

Věřím, že pročtení těchto řádků skočíte k plotně, do hrnce natočíte trochu vody, hodíte tam něco brambor, mrkve, soli, muškátového květu nějakou tu bílkovinu, povaříte dochutíte, nalejete do talířů a vše se opakuje: „Za maminku, za tatínka, za babičku…“ Dobrou chuť vám přeje

Egon Wiener z Liberce

Brumendo doma v Sudetech

                Brumendo, jen tichý mručivý hlas. Sálem se neslo poselství autora, sbor čmeláků zvyšoval bas. Ano, všichni poznáváme, tak zní náš kraj. Naše hory, pole, louky, cesty k samotám. Města zahalená kouřem, kašlající nemocné děti, rozpadající se prázdné domy. Ano, to je pohraničí, očividně opuštěné Sudety. Hlas čmeláků zní hluboce a pohlcuje vše ostatní. Píší se léta padesátá.

Na jevišti nejsou jen čmeláci. Osvětlovač rozsvítil co se dalo a je vidět celý sbor. Zpívají všici. Svoji zem si nedáme brát, ozdobíme ji svou prací. Kolem jsou stále ještě padesátá léta a republika dosídluje svá opuštěná města, vsi i samoty.

Není čas na pláč, je třeba dokončit dosídlení. Píše se rok padesátý druhý. Před pěti lety odešel poslední, kdo musel odejít. V zemi dosud zeje díra a je třeba ji zacelit. Svět kolem nás pozoruje, a vidí, že se to moc nedaří. Německá píle od 13. století měnila zdroje v českém pohraničí v Sudetech v zemědělské a později v průmyslové bohatství.

V mé vsi při okraji města to byl textil, o něco dál koberce, sklo, strojírenství. Téměř vše v souladu s krajinou. Počátkem padesátých let minulého století řada dobře spravovaných německých vesnic byla opuštěna. Čeští osadníci dosud nezapustili kořeny v pohraniční půdě. Odsunutí to komentovali: My jsme domov ztratili, ale naše protějšky ho nezískali. Češi trpí něčím, co je možno nazvat deficitem domova. Postrádají vztah k zemi a úctu k přírodě a krajinu pustoší.

Dá se říct, že tak smýšleli i naši hosté, návštěvníci, případně i další dosídlenci, kterým se do Sudet nechtělo – kvalifikovaní učitelé, lékaři. Ministr školství František Kahuda si stěžoval na slabou morálku učitelů, kteří se v pohraničí nenaučili žít a odchází. V roce 1952 začala naše vláda s bouráním stále málo obydlené a značně zanedbané infrastruktury a to napříč od Mikulova přes Aš, Liberec až po Ostravu.

Ministerstvo kultury poslalo do pohraničí víc jak sto tisíc knih spolu s pojízdnými knihovnami. S jednou z nich zápasil i náš vesnický knihovník, pan Josef Kurka z Machnína. Hlavní cíl – vštípit žákům lásku k jejich vlasti a vytvářet nové tradice, které by vedly k lokálnímu patriotismu a konsolidaci v pohraničních okresech. Od poloviny šedesátých let se začalo veřejně zabývat osudem znovuzrozených Sudet stále víc našich spoluobčanů. Osudem našeho životního prostředí se zabýval v té době ústecký kulturní časopis Dialog. Otiskoval i takové články, kde informoval o potížích s vytvořením pocitu domova v severních Čechách. Jak a zda se daří naplnit tento úkol posuďte sami.  

Ano, jsme v prostoru Sudet – českého pohraničí, doma. I díky vám všem, kteří jste tomuto kraji dali víc, víc než české názvy. Díky vašim otcům, dědům, rodinám s dětmi, všem, kteří jste přišli z vnitrozemí, ze Slovenska, z Podkarpatí, z Polska, Ruska, Ukrajiny, z Belgie i z Argentiny. My všichni jsme dnes tady doma. Spokojeni.

Sešla se skoro celá rodina a slavila a slavila

                Slavit, nebo být oslavován. Ten pocit, být či jen se zúčastnit je hřejivý a výjimečný a jde s námi už jistě pár tisíc let. Umím si představit osamělou jeskyni, kde jeden z tlupy, říkejme mu Zub, oslavuje. (Zub, protože mu jeden kouká z úst). Zub oslavuje. Jedné z jeho žen se narodil syn. Chrčivými zvuky dává najevo, že si nepřeje víc než, aby ten, kterého zvedá nad oheň byl silný a zdravý a schopný tlupu uživit a ochránit.

                Další pohled je do oslavencovy ložnice. Tam leží na boku snědá krasavice a hledí na dva zápasící mladíky. Všichni jsou nazí, natření mastmi, kluzcí a čpící. Mládenci jsou již unaveni, kráska končí jejich zápas úderem do gongu. V následující křeči se těla všech tří spojují ve vítězství touhy nad hmotou.

                Třetí obraz je nám všem blízký. Libuše, kněžna pražské kotliny plete z lýčí pantofle a brzy tu zazní i zvuky téměř kostelní. Námluvy končící spojením muže se ženou za účelem založení rodiny s rozsahem do celé Evropy. Za účelem téhož se rožní a jedí chlebové placky, pije domácí pivo a alkohol, děti a slepí starci a stařeny okusují kosti.

                Slavení je stále populárnější. Prima oslavy jsou při odchodu části Evropy na křížové výpravy, zavedení desetihodinové pracovní směny, vysvědčení, povýšení, vánočních dárků, výher v loteriích.

                Dcera dokončila vysokoškolská studia a pustila se do doktorandského. Sešlost oslavenkyni obdařila květinou, penězi i věcným dárkem. Oslavenkyně seděla vedle mne, hubená, unavená, šťastná a spokojená. Zakázáno bylo hovořit o politice, o těch, co nebyli přítomní, o tom, na co nedosáhneme. Nejhorší na těchto oslavách jsou kojenci a jim věkově blízcí. Těm hrozí ušlapání. Tanec s jinou partnerskou, která má přednosti velikostí nevídané okem nepřehlédnutelné, vzbuzuje nepatřičné reminiscence. Současné sešlosti oplývají hlučnou hudbou a světelnými efekty. Jen těžko se zapomíná nad drahým propáleným oblečením.

Jsou oslavy tradiční a ty na místech, kde se na pobyt a oslavu nezapomíná. Těch možností je habaděj: v balonovém koši, ve štolách, vězeňských kobkách, na lodích. Sám si vzpomínám, že jsme doma oslavovali, když byl lift odbaven do emigrace a další z rodiny šťastně odjížděl do nového domova. To se pak ti starší znovu sešli, aby se poradili, zda je co oslavovat a kdo bude příští.

Slavit, slavit, být zdravý, bohatý a mladý. Nějak ty počty vždy selhávaly. Pokaždé se našel někdo, komu se udělalo špatně, kdo se omluvil., komu upadla láhev, někdo něco rozbil, koho pes pokousal, komu papoušek otevřel okno a uletěl…

Tak prosím buďte opatrní a oslavujte s ocáskem, který vás od trapárny na poslední chvíli zachrání.

Trošku jako v Kocourkově

                Připusťme si, že pod Ještědem je řada jeskynních prostor a že v nich žila komunita našich přímých příbuzných vyznačujících se řadou vlastností, které nejsou ani nám tak vzdálené. Přiznáme-li si, že deset – patnáct tisíc let zpět není tak příliš, abychom se v jejich konání nepoznali. Začněme tím, že ač jsou si podobní, není to tak úplná pravda. V čem v zimních měsících vynikali, bylo sáňkování. Na sobí lopatce to šlo z Ještěda dolů do Horního Hanychova nejlépe. Jezdilo se po dvou, při závodech po třech minutách. Singl jezdili jen ti takzvaní „čínští akrobati“, kteří své kousky na lopatce při dostatečné zásobě sněhu prováděli až k zastávce tramvaje U Pekáren.

                Já vím, já vím, tenkrát tramvaje ještě nejezdily. Pro ty, co nepamatují připomenu, že ještě můj tatínek na saních trasu od Ještědu k pekárnám jezdil bez sesednutí. Doufám, že i vy věříte svým tatínkům a těm, co už zemřeli vůbec. Sáňkování předků z Ještěda máme odbyté třemi řádky.

Volby do tehdejšího parlamentu, co sídlil s většinou zpřízněné komunity ve Drábských světničkách, byly o něco delší než na sobí lopatce dolů do města. Zástupci politických stran připravili zemské volby každé čtyři roky tak, aby při zimních celodenních posezeních v jeskyních u blahodárného ohně bylo na co vzpomínat. Budoucí zastupitelé museli překonat řadu překážek, aby se nakonec směli vrátit do rodných jeskyní, kde povětšinou sešli stářím a láskou svých bližních. Přiznejme si, že naši prarodiče oznámením své kandidatury za jednu ze sto dvaceti k volbám připuštěným stran hodně riskovali. Především to bylo krmení šavlozubých bílých lvů v liberecké zoo a to s očima zavázanýma, druhé kolo s jednou rukou za zády. Od třetího bylo pro malý zájem postupujícím odpuštěno.

Vrátit našim předchůdcům důstojnost a radost ze života v jeskyních, bylo dáno i jejich blízkým vztahem k umění, delším pobytem na horském slunci ve výškách kolem jednoho kilometru, což dávalo libereckým i přízvisko „horské bestie“, „harpyje“. Ještě celá léta později, za reformace, se v horských obcích četlo vše od Marie Terezie, Němcové, Čapka, ale našly se zde i nosiče hudby amerických indiánů, astronautů. Bylo mi, jako nikdy jindy. Potvrdilo se, že tu už vše jednou bylo, že každé legraci se už někdo smál. Každé hnutí se již kdysi hýbalo, každou písničku už tu někdo recitoval. Každý, kdo tu něco rozbíjel, něco stavěl, devastoval, musí vědět, že není to poprvé. Čert to vem, ať dělám, co dělám, všechno už tu bylo. Liberecko je semeništěm nápadů, dobrých cen, věčného snu po tom nejlepším.