pátek 20. července 2018

Píši Vám, kopcům i pahorkatinám


Letos tolik nepršelo, dařilo se peckovinám. Jak rád tuhle řeč poslouchám! Mám je rád i v zavařeninách. Destiláty už tolik ne, jsem cukrovkář.

V našich kopcích kolem nás, bože můj, toho roste tolik, že vím, o čem mluvím, když říkám: Sláva vám, mé drahé pahorkatiny, kopce kolem nás. Sláva vyvýšeninám. Jsou i jiné, vyšší, slavné. Jsou zobrazeny na bankovkách: Fuji, Triglav, Ararat, Kilimandžáro, Mount Everest… Ty naše se jmenují jinak: Tlustec, Ovčí hora, Ještěd…Nejsou to jména na medaile, na zobrazení na rubu bankovek, v záhlaví akcií. Nejsou to kopce, kam by se cpali slavní cestovatelé. I proto Vám píši, mé drahé vršky v Čechách. Jsem s Vámi, na Vaší straně barikády. K Vám jsem chodil na maliny, na borůvky a jak rád! V lese nad Machnínem jsem přišel o panictví. Nestěžuji si. Leda tak na komáry, kterým se líbili naše holá pozadí. Vše už je promlčeno, zapomenuto… Píši Vám, abych si oživil v paměti chuť toho všeho, co dává les i kopec, vršek, nebo i jen návrší tomu, kdo vzpomíná.

Mirabelky. Nedávno jsem jim psal, tak jako dnes Vám. Psal jsem jim a oslovoval je ´vy zatracení bastardi našich zahrad´. Čekal jsem obsílku. Nepřišla, zato přišel anonym od jednoho antisemity. Nic slušného, spousta gramatických chyb, přání všeho nejhoršího, jména z říše živočichů chovaných za ploty elektrických ohradníků. Škoda slov i slin. Kéž by se zalkl zlobou a malostí.

Ó, jak oproti tomu chutnají sladké plody mirabelek, švestek, blum, broskvoní. Ó, mé drahé kopcovité konání, jak u nás, na horách a kolem Jablonného umí být krásně! Co všechno se tu u nás v kopcích seje, co všechno se tu sklízí!

Píši Vám a jsem opravdu rád, že to není jen teplý čaj a plody keřů kávy, které oškubávají divoké kozy. Že zde nerostou jen zdivočelé palmy, pepř, ananas. To potom s tím ruku v ruce roste násilí. Doma se sehnete a místo hada leží v lese kus kabelu, který tu zapomněli jeho stálí sběrači, naši spoluobčané.

Píši Vám, milé kopečky, kopečky zmrzliny. I Vy máte své místo na mé planetě pahorkatin, tak jako dva dívčí kopečky uvízlé v podprsence pod halenkou z čistého hedvábí. Jsou i další. Já mám rád i ty na talíři, z rýže a k tomu španělský ptáček, kopeček kysané zeleniny…

Ono to bude i vodou, ze které se rodí pivo i minerální vody Čech a Moravy. Ach, ty naše hory, milé kopečky. Milešovka, Říp, Tábor, Lovoš… Vám všem patří poděkování za slušné chování. Žádné erupce, chrlení lávy, monzunové deště, vichry, co lámou větve meruňkám pod Háznburkem, ničí chmelnice, jabloňové sady.

Píši Vám všem, co Vás kolem je. A abych nezapomněl, za rohem je Hvozd, český Ojbín na německé straně, Sedlo u Hrádku nad Nisou, kopce na polské straně Jizerek. Vám všem, co jim v zimě sluší sněhová čepice píši. Miluji kopce, hory a skály české země, Sudet, Jizerek, Krkonoš, Lužických hor, které mám za vraty i za okny svých povídek. Sláva všem kopcům bez výjimky! Dřív na nich stávaly šibenice, dnes tam stojí stromy a na nich sedí překrásní velcí ptáci, dravci. Krásný, nádherný, nezapomenutelný, okouzlující pohled. Náš domov, české pohraničí.








Docela malé ohlédnutí


                Ohlížím se. Odkudsi na mne mává kluk, co nosil stejné boty, košili a kalhoty jako já. Poznávám ho. Jsem to já, tak před sto lety. Měl úplně jiné zájmy, než mám dnes já, nic ho nebolelo, nic nebylo problém, z ničeho neměl strach. Rodiče měli co dělat. Psala se jiná doba, svět kolem nás se pohyboval jinou rychlostí. Vše kolem měřil jiný čas, jiné hodnoty.

Zima byla zimou, v létě bylo jinak a jaro s podzimem dodržovaly, co řekl kalendář. Kluci si hráli s klukama, holky s holkama. Po škole následoval internát, umístěnka, základní vojenská dvouletá služba. Mnozí stihli oženit se v devatenácti, zbytek krátce po vojně. Byl to čas motorek, slabších padesátek, ale i silnějších dvěstěpadesátek, přívěsných vozíků. Čas LVT, nudapláží v NDR, moří Bulharska, Rumunska, Polska, čas Blatenského jezera v Maďarsku, Jaderského pobřeží v Jugoslávii, Zemplínské Šíravy na Slovensku, našich společných Tater… Kdo na to měl, jezdil s Čedokem občas na Západ, na Kubu, podstatně levněji do Moskvy, Leningradu, do sovětské střední Asie, do Jerevanu, Taškentu, do Gruzie, na Sibiř, k Bajkalu…

Točily se úchvatné filmy, psala se báječná literatura, byla tu divadla malých forem, zpívaly se překrásné písničky, hrály scénky, byla tu pověstná silvestrovská zábava, taneční nedělní odpoledne, chodili jsme na odpolední čaje. Program v televizi byl pod psa, ale tím pádem byl čas na jiné aktivity. Co Čech, to chatař. Hodně nás stavělo svépomocí rodinné domky, mateřské školky, vesnické samoobsluhy, letní kina, koupaliště. Studenti a učňové neprotestovali a účastnili se školních brigád, jako sběru brambor, chmelu, sázení stromků, a přesto dosahovali studijních výsledků, o kterých by si současné školství mohlo tak akorát nechat zdát.

Lidé si tolik nezáviděli. Všichni jsme měli v podstatě stejně, jezdili jsme ve stejných značkách aut, bydleli v podobných domech. Děti té doby měly stejnou startovací čáru na cestě do budoucnosti. Kdo něco uměl, nemusel žebrat o podporu, rodiče vážně nemocných dětí v nemocnicích nemuseli prosit na obrazovce TV spoluobčany o finanční dary na složité operace. Kriminalita nebyla zdaleka taková, aby se lidé báli tak, jako dnes, svých nezaměstnaných spoluobčanů.

Ten kluk, co na mě zdáli mává, má na krku pionýrský šátek. Nemusel ho nosit každý den, vzal si ho, protože chtěl. Třeba na letní pionýrský tábor. Rodiče jeli do lázní, měli na to. Dnes by si oba dva lázně dovolit nemohli. Maminka byla v domácnosti, tatínek byl soustružníkem v chrastavském Totexu. Nežilo se nám špatně, tak jako většině sousedů. Scházelo nám otevření hranic, možnost modlit se svobodně ke komu chceme. Říkat nahlas, co si kdo myslí, podnikat, nepreferovat jednu politickou stranu před druhou. Dočkali jsme se a nyní máme možnost srovnávat. My staří, co jsme prožili obojí svět, jsme ve srovnávání opatrní. Mladší nám vyčítají, že jsme se nevzbouřili dřív. Hledí na svět očima, které vidí jen to pozitivní. Dnes ještě nemusí investovat do „poruch“, kdy zdraví ještě slouží a stáří, už   sebou nese jinou kvalitu života. Kapitalismus už zdaleka není tak atraktivní a dokonalý, jak býval. To si rovněž myslí i ten kluk, pokud se ohlíží po šedesáti letech zpět a hledá lavičku, na kterou by si sedl.






Píši Vám, čtenářům čekajících všech věkových kategorií

Píši Vám, lidem v čekárnách u lékaře, na úřadech, Vám, co čekáte na autobus, na vlak, co cestujete do vzdálených krajin a čekáte na letadla. Vám, kterým se stal čekárnou prázdný byt, který všichni opustili a Vy jste v něm zůstali sami. A že Vás je! Žel i já se k Vám počítám.
Píši všem, kterým se stal kamarádem pes nebo kočka, popřípadě dobrá knížka. Byt – čekárna plná vzpomínek, obrazů a fotek zbylých po těch, kteří jsou dnes jinde a občas zavolají a ptají se: „Jak se máš, tati?“
Píši všem, co na něco čekají ve svých privátních čekárnách. Těm, co přestali spěchat a vaří si sami na dvouplotýnkových vařičích polévky ze sáčků, ohřívají hotová jídla Hami. Vám, co pěstujete za oknem květiny a růže v zahradách, všem, co spíte u televize, zdravě a střídmě jíte, nekouříte a nepijete alkohol. Vás je rovněž mnoho. Z toho plyne, že skoro nic nezbylo na ostatní, na ty v plné síle, co lámou rekordy, jezdí rychle, jedí hodně, kouří a opíjejí se.
Píši všem lidem dobré vůle v plné síle: I Vy se můžete stát abonenty téhle schůze a čekat v čekárnách, až přijde Vaše chvíle, kdy Vás pozvou dále. Až přijde někdo zvenčí ke zvonku, zazvoní a Vy se přesvědčíte, že ten, kdo stojí za dveřmi je opravdu syn s vnoučaty.
Samota je jako lepidlo na tapety. Číst neumí, psát také ne. Je jako hladká, jako mouka, úzká klika ode dveří. Vyklouzne z dlaně, prsty ji neudrží. Zůstane jen prázdný pocit něčeho, co bylo a už není. A tak se z ní vypíšu. Píši všem: Koukejte se i Vy a nezavírejte oči. Dívejte se a uvidíte věci! Někdy jsou krásnější než samotní lidé, kterým patří.
Jsou lidé a lidé. Já píši těm v lékárnách, těm chudším, opuštěným, kterým dělá kamaráda pes, kočka, nebo zapnutá televize, nádobí ve dřezu, pantofle pod gaučem. Je mezi námi mnoho lidí, co čekají, až děti zazvoní. Ti nebydlí v opuštěných bytech, v garsonkách, ale v čekárnách křižovatek velkých železničních uzlů, odkud jezdí vlaky do všech stran, do stanic, odkud není návratu.
Píši všem, kteří již mají jízdenku, i těm, co zatím jenom čekají vzorně opřeni zády o opěradlo židle. I na Vás jednou dojde řada. I Vás jednou úředník, pan doktor pozve dovnitř, aby Vás, jak jen to říct, poslal do vymezených mezí, do míst, kam všichni chodíváme pěšky s asistenty. Na rozdíl od zubaře, co Vám nahlodá čelist a řekne si o nekřesťanský peníz.
Mí drazí, píši, to znamená, že i já jsem dosud s Vámi. Přeji si, abyste nepřestali číst cokoli. Třeba, jak zapojit pračku, jak upéct vánoční cukroví. Číst, to znamená být tu stále s námi, v čekárnách, doma, v parcích. Číst znamená žít a být tu s lidmi. Mít stále něco, o co se dá opřít, otevřít okno, něco si ohřát, uvařit. Nevzdávat to, mít stále sílu vzepřít se, bojovat, vstát a pěstí zabušit do zdi. Být silní, stát pevně na tom, o čem je řeč, nevzdávat se. Nis neházet do žita, zametat pod rohožku. Jsme to stále my, co stojí na zemi a pobíráme důchody.



neděle 8. července 2018

Čtenářům mých knih

V rozporu s přáním anonymních antisemitů, kteří mě a mé poslední knize "Za okny jsou Sudety" přejí jen to nejhorší, sděluji, že knížka má velmi příznivý ohlas a že připravuji její pokračování. Děkuji všem, kteří mne v tomto záměru podporují
                                                                                                           Egon Wiener

neděle 1. července 2018

Píši Vám, rozhlednám


Dnes píši Vám, rozhlednám na svazích, v kopcích, na horách, dřevěným prastarým, ze železa, z litiny, zděným, z pískovce stavěným. Píši Vám, schodům, stočeným, co šroubujete cestu vzhůru a podobáte se té zapeklité DNA, co skrývá kdekomu překvapení veliké.

Píši Vám, schodům do nebe, zábradlí, bez kterého už to nejde a nebylo by nebe. Plošině až úplně nahoře, na ochozu věže. Píši všem, co říkáte: Rozhlížím se a fotím se mobilním telefonem. Vám všem, co nezlobíte, sypete ptáčkům a chodíte od jedné ke druhé. A to je velmi, velmi důležité pro zdraví, pro čistou mysl populace toulat se krajem rozhleden. A že jich je všude kolem požehnaně! Viděl jsem i malé z prken, z fošen, hodně dřevěné. Rozhledna z kostelní věže, jako v Jablonném pod Ještědem.

Píši a nečekám odpověď. To proto, že všude je Vás kopec, a kdo by odpovídal při té kopcovité inflaci? Stačí se dobře dívat. Proto tu stojí a jsou otevřené. Mají jakoby maminkovskou náruč a po zaplacení nic nebrání nadechnout se a vykročit navzdory všem nástrahám, že schody nevyjdete. Jděte a šetřete dechem. Cíl je hodně vysoko. Největší problém mají astmatici a ti, co mají strach z výšek. Těm nedoporučuji to ani zkoušet.

Rozhledna je prostě rozhledna a má své rozmary. Už to, že umí číst a je i vstřícná, ji řadí téměř mezi primáty. Už proto, mé drahé rozhledny, Vám píši rád a dlouhé dopisy i při vědomí toho, že mi neodpovíte. Mé drahé rozhledny nové i staré, omšelé, Vy, co se ho nosíte šaty s krajkovím. Mám na mysli tu v Sasku, blízko našich hranic z konce předminulého století. Ta tedy je! A vypadá, jak z pohádky.

Rozhlednám patří můj hlas. Škoda, že nemohou zasedat v parlamentu, v jeho horní komoře. Fakt, já bych je volil. Mají přehled a vidí vše, co jiným, malým vzrůstem, zůstává utajeno.

Rozhledny, mé drahé rozhledny, nemusíte 1. září do školy, mít přezůvky, ručník, platit obědy. Vám stačí piksla barvy, štětec a ředidlo. Píši vám s tím, že není lepší podívaná, než ochozu věže. To si pak prohlížím náš kraj, lebedím si a předu jako kočka blahem.

To byl zas jeden podařený výhled. Už se těším na příští. Mít křídla, tak si k vám občas zaletím. Křídla nemám a tak vám píši, a píši rád vděčnému publiku, mým drahým rozhlednám.

Anonym - nahlédnutí do duše ubožáka


Nepodepsal se, a přesto téměř s jistotou vím, kdo to je. Na policii už o něj projevili zájem. Bývalý přítel, inteligentní, zábavný, milovník žen. Nevím jak a kdy onemocněl virem nenávisti, kdo jej kde profesně přeskočil a proč nenávidí a řádí jako pes utržený ze řetězu.

Proč se rozhoupal zachránit svět před Židy? Křišťálových noci bylo málo, podle něho jich musí být stokrát víc Stalo se z něho monstrum s vlasy na ježka, s ústy plnými jedu. Tak jako tak, je to chudák. Žena ho podvádí, přátelé nemá, z úst mu šeredně páchne, potí se mu prsty u nohou a teď problémy s policií.

Jako odsouzený to nebude mít za katrem lehké. Co si vydělal, spotřebuje za lubrikační krémy a stejně to nebude stačit. Půjde z ruky do ruky, z postele do postele. No co, vybral si sám. Nezáviďme mu. Jsou to bolestivé příběhy. Aspoň si rozšíří obzory a bude mít radostné, autentické vzpomínky na pobyt za mřížemi.

Jsem člověk přející a stále je mu to málo. Přeji mu, ať si zláme obě nohy, zchromne mu koza, proděraví si všechny čtyři gumy, ať ztratí klíče od bytu… Však on mi taky přeje vše nejhorší.

Nerad se pletu. On ani neumí být dobrým anonymem, hlasem, co volá sobě podobné osly k večeři. Přemýšlím, jak jej ponížit a vysmát se té jeho teorii. Být nad věcí a poslat ho i s těmi jeho teoriemi a nesmysly do háje. Říct mu: Ty jedno čuně ubohé, podívej se do zrcadla a běž se vycpat! Nechoď už ani mezi lidi, jsi odepsaný. Nechtěl jsem se s tebou špinit, ale nejde to. Někdo tě musí kopnout do pozadí. Je pozdě, ale vyčítal bych si do smrti neudělat to. Na hrubý pytel, hrubá záplata, aneb už nikdy mi bývalý závistiví příteli nechoď na oči. Asi bych se neudržel a jednu ti vrazil za všechny slušný lidi téhle planety.

Cena za krásu aneb Podstávkové domy


Dlouhá léta jsem k ní jezdil. Babička žila ve starém domě. Vítala mě už u vstupních dveří, objala a přitisklá k sobě. Bylo mi úžasně a bylo tomu tak mnoho mých dětských a jinošských let. Pocit štěstí a výjimečnosti těchto chvil ve mě utvrzovalo i to, že vše je na svém místě.

Až později jsem se věnoval i tomu, jak dům vypadá zvenku. Najednou jsem si uvědomil, že stojím v krajině podstávkových domů, v krajině trojmezí Německa, Polska a Čech, v prostoru od labských pískovců od Lužice po Slezsko se srdcem v Čechách. V kraji neobyčejných domů s tradicí staletí.

I domky mají své místo v učebnicích dějepisu, tak jako generace těch, kteří v nich žili. Jejich konstrukce spočívá v genialitě řešení prostých řemeslníků, kteří spojili roubenou a hrázděnou stavbu. Rovněž dali těmto krásným a užitkovým stavbám ducha tajuplných domů s legendou, kterou vám dnešní majitel rád odříká: dřevo z okolí, kameny místních lomů, příběhy lidí, kteří zde po generace spokojeně žili. To byl i babiččin dům, dům mého mládí, plný pohádek a spaní ve voňavých peřinách, slámou nacpaný slamník. Dětství spojené s krajinou a láskou blízkého člověka. To je dar nad všechny dary světa.

Pro mne to byla krajina podstávkových domů, jejich zahrádek,m vstupních portálů, kdy jeden každý se lišil od druhého, kdy tahle jedinečná kombinace s okolní přírodou je učebnicí, jak harmonicky spojit člověka s přírodou, se dřevem, kamenem a sklem. Měl jsem to štěstí být svědkem doby, kdy to opravdu fungovalo, kdy se lidé cítili relativně šťastně. Ještě dnes, po mnoha a mnoha letech, když potkávám tyto stavby, jedno zda stojí ve Varnsdorfu na Frýdlantsku nebo v polské Bogatyni, musí každého, kdo vidí jejich často neutěšený stav zabolet u srdce.

Neopakovatelné kouzlo krajiny člověka a domů, ve kterém žije, je stále často svévolně pozměňováno neodborným zásahem, který má z ekonomického hlediska jisté porozumění, ale z pohledu krajinotvorby je to nevratné narušení vzájemné harmonie vedoucí ke změnám, které už navždy naruší génia loci prostoru srdce Evropy.

Milá babičko, tak jak už není tebe, není ani domu, kde jsi mě ve dveřích vítala. Svět se s nikým nemazlí, říká se. Tam, kde si kraj uchoval svou tvář a zachoval podstávkové domy, je vlídnou krajinou. Krajinou lidí, kteří si uvědomili, že je na místě zachovat kontinuitu, bez které není možné jít dál a nedělat chyby. Ať tedy náš kraj vzkvétá, krásní, a to dík všem, kteří se o své krásné domy poctivě starají. Svým dětem a vnukům zde zanechají dědictví, na které mohou být všichni hrdí.

Na cestě k vám všemi cestami


Moje babička byla z Čech, ze vsi jménem Stěžov. Maminka se narodila v Suchomastech u Berouna. Po linii téhle části rodiny jsem Čech. A to mi tahle babička vyprávěla i bájné příběhy, abych na to nezapomněl. Táta mě do synagogy brával jen sporadicky, děda si někdy ani nevzpomněl.

Babička, aby vyrovnala skóre, se rozhodla, že pojede do nedaleké Příbramě, kteréžto místo je slavné, poutní a křesťany hojně navštěvované. Svatý kopeček, kostel, zakryté schody odspodu až ke dveřím poutního Chrámu Páně.

Bylo mi deset a byl jsem s odpuštěním hloupé, ale velmi vnímavé tele. Co pro mě bylo nové, bylo objevné. Mozeček vše sešrotoval, aby si to znovu v hlavě přeskládal do vzorce pochopitelného mému věku. A byl to, věřte mi, šok, který tuhle církev poslal o hezkých pár let zpět. Co schod k nebeským výšinám, k Chrámu Páně, to svíčková bába s šátkem na hlavě, šinoucí se po kolenou nahoru, vzhůru ke kostelu. To vše pod stříškou, aby na kajícníky lezoucí po kolenou celou cestu, celým tím kopcem, nepršelo, nepražilo slunce.

My, co jsme stoupali vzhůru po svých, jsme byli černou – bílou ovcí ve spoustě těch, co spěchali ke spasení. Koleno, co koleno, schod, co schod, vzhůru ke kříži. Ač to babička těžce nesla, vybral jsem si. Má cesta měla jiný směr a to koleno, co mě dneska bolí, by mohlo vyprávět. Asi ne ve zpovědnici, ale i já jsem musel k pomyslnému křížku a často, ale vždycky po svých, vzpřímeně.

Babička to myslela dobře. I dnes je pro mne kostel bez faráře muzeem, přehlídkou lidské práce, součástí dějinných událostí, místa, odkud ve středověku, žel i v nedávné minulosti, vzešly výzvy k pogromům, odkud nezazněl hlas k zastavení násilí nad mými souvěrci, nad židy. Kostely, krásné zvenku i zevnitř. Pokora těch, co přicházeli žádat o milost, místo, kam si žel, chodili pro požehnání vrazi a násilníci.

Babičko ze Stěžova, dědečku ze židovského sirotčince z Prahy, můj drahý vnoučku Honzíku, co chodíš do katolické základní školy v Liberci, vám všem, co čtete mé knížky, a rovněž vzpomínáte. Vám všem už bylo deset. Dávno. Honzíkovi bude deset až koncem kalendářního roku. Nechoďte ke komukoli po kolenou, byť by to mělo být k cíli blíž. Ať takhle chodí ten, komu to nevadí. Nám, slušným chlapcům ze slušných rodin tohle nevoní. Zavání to tak trochu vlezdoprdelkováním. Máme to zapotřebí?

Ať sláva Boží na výsluní pozlatí skráně zasloužilým. Nám ať zbude po tvrdé židli, místu, kde hlavu složit a milující kolem nás. Nechť máme stále kolem sebe tolik sil, abychom zvedli lžíci, přitáhli deku pod bradu, ráno našli pantofle a boty tam, kde jsme je večer uložili. Nechť ten, co bdí nad našimi tělesnými schránkami, má dobrou vůli a nechá nás jít našimi cestami. To je moje přání a chtěl bych to přát i vám.

Našel jsem knížku Čas se nevrací


Miluji renesanční tvorbu každého, kdo nejde daleko ke stojanu s plátnem, kdo má po ruce pero, či psací stroj, každého kdo umí co Ilja Erenburg, Pablo Picasso, Franz Kafka, Jiří Trnka, Josef Liesler, Adolf Hoffmeister…

Mé mládí patřilo těmto lidem, antickým bohům, kteří mi učarovali. Bylo deset let po válce a v šedesátém pátém vyšla v Československém spisovateli Hofmeisterová kniha Čas se nevrací. Co mi brání se k ní nevrátit? Tihle renesanční umělci, co znali psát, žít a milovat, jejich svět byl svět růží Ilji Erenburga, Johna  Heartfielda, Jeana Effela, Alfréda Radoka.

Moje dětství pohádek třeba o Červené Karkulce vzalo za své Julesem Vernem, Vítězslavem Nezvalem, příběhy bratří Čapků. Tam se v šerosvitu koláží rodilo poznání co je a co není umění Jiřího Koláře, Bohumila Štěpána.

 To vše a mnohem víc najdete v ilustrované knížce Adolfa Hoffmeistera Čas se nevrací. Jak úžasné a prosté. Čím že to oslovilo chlapce, cože to dala čtenáři s otevřenými ústy a zavřenýma očima? Byl to svět velikánů, co vyrostli na křižovatkách násilí válek. Květina, co vyrostla mimo všech direktiv, bez učebních osnov, protekční kariéry, dogmat. Tam se rodilo ono renesanční umění, co mohl napsat jen Ilja Erenburg, Adolf Hoffmeister, autoři dnes téměř zapomenutí.

Sem patří jedna z nejkrásnějších básní Miroslava Holuba. Je tam kosmická loď a projekt zrušit hodiny na piano, Noemova archa, která bude první, řeka, která teče nahoru. Velmi mnoho si slibuji od okolnosti, že tolik lidí má hlavu. Aragon, paní Elsa nemocný Tristan Tzara, vše tam, kde to má být.

Žízeň po životě. Plachá, sebevědomá a pohodlná Elegance Jiřího Trnky, přátelství Čechů a Slováků, Proroctví bratří Čapků, Nezvalova Manon, koláže Jiřího Koláře. Kde zůstali Milenci v kiosku roku 1932, Jaroslav Seifert, František Halas? Našli své místo v Hoffmeisterových vzpomínkách tak blízkých mému srdci.

 Někde se vášeň změnila v celoživotní lásku, která vedla Cezannovy štětce změnit namalovaná jablka v tygry. To bylo i v kresbě Josefa Lieslera, když si žena v černém prádle poranila ňadra o železné mříže.

To, a mnohé jiné, jsem hledal a našel v oné zaprášené knize, zasunuté vzadu v regále snad na posledním místě. Neprávem. Je stále pilná - hasí žízeň, dává všem a bere si jen málo. Stojí za to oprášit svět slov opravdové písně, slov bez kudrlinek, básní oněch let, kdy jsme mnozí byli ještě dětmi. Očistěme si skla brýlí, zastavme se  a čtěme poselství, které tu je. Patří do našeho světa, je aktuální a stále platí. Čas se nevrací - Adolf Hoffmeister, Československý spisovatel 1965…

Našel jsem knížku Čas se nevrací - Adolf Hoffmeister, Československý spisovatel 1965…

středa 27. června 2018

Zuby. Zajímavé zjištění


My, hoši z pohraničí, si o zubech myslíme svoje. Jsou zrádné a povětšinou z ničeho nic zabolí. Pokaždé si řekneš to nic, to se překoná. Nepřekoná. Zánik velkých říší začal taky tak. Pocit žízně na poušti, svázaných rukou uprostřed rybníka, to je scénář k filmu o opuštěném chlapíkovi, kterého bolí zub… Tušíte správně. Doba je zlá a tohle zlo nemívá snadné řešení, než zubařskými kleštěmi.

My, hoši z Machnína, vsi na straně půlnoční, jsme dentistu, nebo zubaře, doktora medicíny, neměli. Služby nabízel až v blízké Chrastavě nebo Stráži nad Nisou, pokaždé v dosahu státní automobilové dopravy. Chodili jsme pěšky. Exotická už byla i cesta krajem frekventované, rušné vozovky v areálu slavné firmy Tesla - Stráž nad Nisou. Ujít se to dalo, horší to bylo zpět. To, co zbylo v ústech ožívalo měrou nevídanou a chtělo bolest řešit radikálně, třeba i něčím tvrdším. K tomu si připočtěte syndrom bílého pláště a zvuk kvílející vrtačky a je vyštukováno. A to my chlapi býváme až výjimečně stateční, chladnokrevně snášející bolest i roztrpčení z takzvané bezbolestné vrtačky.

MUDr. Jaroslava Maršálková z Liberce Pavlovic je důkazem, že zuby mohou bolet jen po dobu, která je jim zubařkou určena a pak vás už nic nebolí. Patřím k těm, co mohou říci: Ano, to je doktorka! Umí. Tu bych volil kamkoli… Byla by to zřejmě škoda. Byl by z ní politik a to slovo je dnes hanlivé, nedůstojné slušného člověka. A pak, v okamžiku, kdy zub nebolí, je tu toho tolik jiného, co bolí a přebolí. Tam, kde lékař léčí, tam už slunce chodit nemusí.

Ach, ty zuby! Bez nich politik, tak aby byly viděny, krok neudělá. Modelka, televizní hlasatel, úsměv plný blesků bez zubního kazu. Není televizní reklamy bez úsměvu plného bílých zubů. Tam, kde schází úsměv jako by kariéra končila, musí tu být zub jako zub, ukázka, co matka příroda komu nadělila.

 My, kluci ze Sudet, v generaci těch, co tu po druhé světové válce byly první, jsme už ve druhé zubní lize. Pokud nekopeme jen okresní přebor. Naše zuby už nikoho neoslní. Mé osobní setkání se zuby ve skleničce od hořčice se konalo u sousedů v bytě naší staré sousedky. Bylo jedním z těch, co se nezapomínají. Strach z neznámého světa ponížení. Zuby mimo ústa. Svět se mi zhroutil, nic nebylo tam, kde mělo být. Pro úplně malého kluka konec světa, apokalypsa.

Zuby. Nic, co by se mělo dostat na první stránku do novin, pokud to nejsou zuby žraločí a nepozřely končetinu ministerského předsedy. Zoubky miminka tehdy, kdy začnou růst, začíná shon: Jen se podívejte, to už je třetí… Zub za zub, to už dneska zaplaťbůh taky neplatí. Platí se v korunách, či v eurech. Kdo chce k něčemu vypadat, musí solit. Říká se to tak, a myslím, že je potřeba hodně soli, hodně peněz, pokud člověk nechce vypadat jako bezdomovec. Vzorem je hlasatelka z televize slečna Borhyová, zuby jako klávesnice.


Knížky – o překvapení není nouze


Ženil jsem se v Londýně v roce 1969. Nic moc, slečna nevěsta o dva roky mladší, já měl čerstvě po dvouleté prezenční službě v Československé armádě. Vánoční Londýn - město beze sněhu, parky zelené, ulice osvětlené girlandami vánočního světa. Město krásné, jiné než můj zachmuřený Liberec, kdesi ztracený daleko na kontinentě.

Miliony stejných domků, stereotyp okrajové části hlavního města převeliké Británie mi připomněl české paneláky, jejich strohé vybavení, obývací pokoje s dominantním středobodem - montovanou stěnou, kde podstatná část byla věnována poličkám na knihy.

Anglická okna bez žaluzií mě pustila do bytů menších i větších, bohatších i chudších, odkud Britové ráno odcházejí do zaměstnání a kam se vrací, aby si doma pustili televizi, začetli se do pěkné knihy z domácí knihovny… Ne, to není pravda. Fabuluji a mám v očích svůj domov. V těch útulných anglických cimrách, pokojích plných broušených lustrů, drahých vlněných koberců a drahé elektrotechniky, dočista scházely regály na knížky.  Prostě je nebylo kam dávat, neboť tu nebylo knížek.  Snad, možná pár paperbacků, pár vysokoškolských studijních textů, sem tam průvodce z cesty po kontinentu.

Očividně mi tu knížky scházely. Buď jsem chodil místy, kde se příliš nečetlo, nebo kde lidé holdovali sportu, divadlu, či jiným koníčkům. Přišlo mi to podivné a musel jsem si vzpomenout jiné mé návštěvy, a to v někdejším Sovětském svazu. Z nedostatku jiných zábav hodně četli. Jejich vztah ke knížkám byl dán i dlouhou zimou, četbou v dopravních prostředcích, ve frontách na cokoli. Byli mi bližší a sympatičtější. Jejich domovy mi připomínaly můj a mé problémy.

A tak jsem si mapoval své sousedy podle toho, co si pořizují do bytů. Zda to jsou ptáci v kleci, akvária plná rybiček, stěny plné obrazů či zarámované grafiky, nebo knížky. Dlouho, dlouho, jsem si podle tohoto vzorce odvozoval absenci knihy a vycházelo mi, že Angláni, potažmo Britové, jsou brutální barbaři konzumující jen fotbal, koňské dostihy a házecí šipky. Byl jsem mladý a posedlý nic na této skutečnosti neměnit. Ale znáte to, nic netrvá věčně.

V Číně nejedí psy ani vlaštovčí hnízda, natož žraločí ploutve. Máme i jiné chuti i starosti.  Svět je jen jeden a mě i vás obslouží stejným sortimentem v Londýně, v polské Sieňavce, tak jako u nás doma v Liberci.  A s knížkami to nebude jiné. Čtou i ti, co dříve nečetli…


Vnitřním orgánům




Píši Vám, drahým ledvinám, játrům, slepému střevu. Píši Vám, srdci, oběma plicním lalokům, slinivce, střevům, jícnu i žaludku. Píši všem žilám, tepnám, chrupavkám. Kostem, krvi, svěračům, jazyku, očím, přepážkám, všemu, co pod kůží nosím, všemu, co v puse mám, na hlavě vlasům, nehtům na rukou, řasám na očích. Všemu, co mám, všemu, co ze mne dělá člověka.

                Píši, jako bych psal ministerstvu vnitra, jako bych se obracel na rakouského ministra Bacha a chtěl jsem po něm pardonovat vraha. Jako bych se s nimi dostal do pře, kdo komu lépe slouží, donáší, chodí žalovat. Ach, mé drahé vnitřní orgány i periferní, neméně důležité organismy… Píši Vám, parazité, plísně, kvasinky, špíno za nehty. Všem hnidám, lupům, pupínkům, puchýřům a otlačeninám.

Píši Vám, všemu, co se na mě hýbe, roste a bují. Prosím, rosťte pomalu. Můžete-li přestat a ztratit se, pak konejte a nedejte se zdržovat. Padejte a vracet se už nemusíte. Píši Vám všem, co nasloucháte, a kterým říkáme, že je ještě dobře, že může být i hůř. A proto píši Vám, Vám všem a obracím se na vás s prosbou.  Dejte na mě a preventivně držme pospolu, tak aby sešlost sešla a domluvila se, že nebude kvaltovat a svalovat vinu jeden na druhého.

Píši Vám, že určitě nemáte kam spěchat. Není nic, co tu už nebylo. Ač nemám patent na rozum a nemám se čím chlubit, přeji si jen dobrého doktora, který pozná, co nám je, umí léčit a nebolí to. Pak teprve si řeknu, co bych Vám psal? Kdo by psaní rád nedostával? Každý se rád pochlubí, kdože to píše. Pak tedy ano, píši Vám, zdravým i nemocným. Vám všem, co umíte číst a psát. Škoda, že neumíte mluvit. Jste na tom jako můj oblíbený pes Vilíček z útulku, vděčný za každé pohlazení, kost, kterou si zahrabává.

Miluje najíst se a spát. Snít sen o tom kudy kam, nenamočit si kožíšek. Hodné nekouše. Píši všem, co umí číst na semaforu pohádku O Červené Karkulce, o zeleném fráčku vodníka a žluté kamizole pana mlynáře, Všem orgánům, aby byly v plné síle až začne padat kamení a pečení holubi. Pokaždé je lepší holub na střeše, než maso staré krávy v hovězí polévce. Orgánům přeji pevné uchycení v dobře oblečené schránce našeho těla.

Egon Wiener

Píši Vám, tetám


Píši Vám, tetám



Píši Vám, mé drahé tety, že vás ubývá na druhé straně řeky v domech pečovatelské služby v parcích na náměstích v Mníšku pod Brdy. Říkal jsem teto druhé dědečkově ženě, paní ve školce. Tehdy bylo všude přetetíno, tet bylo všude jako naseto. Věkem mi tet ubylo. Tak si říkám, važ si tety a klidně rozšiř jejich stavy. Tet bude vždycky málo, už dnes jich je jako šafránu.

Teto sem, teto tam. Maminka měla pět sester a něco z toho byli bratři. Cením si jejích bratrů jako sester, ač není teta taková, jako ta, která mi kupovala italskou směs. Bylo mi deset a neděli co neděli po obědě mi teta vozila tuhle čokoládovou směs. Deset deka v šustivém pytlíku. Vozila ji vlakem, lépe drážním spojem, kterým jezdí andělé. Jak já se na ni těšil! Ač měla knírek pod nosem, pro mě to byla teta s křídly na zádech. Vyrostl jsem a teta umřela, anděl s ní odletěl bůhví kam.

Chuť čokoládových bonbonů jsem nezapomněl. Jak je to snadné! Vidím pralinku a bác!, teta je zpátky. Stojí před stánkem u vlaku a kupuje ji pro mě. Slyším ji: „Deset deka italské směsi. Je čerstvá? Synovec už na ni čeká…Vlak nečeká, pospěšte si!“

Tety, mé milé tety! Jenom jedna věděla, co mám rád. Bylo to jako katův šleh, pálivá kopřiva. Čokoláda se pomalu na jazyku rozpouštěla, rozinka se pomalu šourala jícnem hluboko dolů do žaludku… Ach, to byla dobrota!

Ostatní tety byly taky fajn, dobrý průměr. Jedna nepřežila. Teta Trudi, Truda, tu jsem nepoznal. Jako táta odmítla nosit Davidovu hvězdu. Někdo ji udal. Natošup byla v transportu a už se nevrátila. Měl jsem tetu, co si jen pamatuji, říkali jí Rózl, pak ještě jednu. Ta byla prastará. Teta tante. Vykládejte tříletému klukovi, že existují cizí řeči, že stačí jenom poslouchat a umíš německy. Tetičky, tetičky, samé řečičky. Bylo mi sedmdesát. Věk dohoní každého. Den má 24 hodin a z nich pes prospí už tolik, co já mraky hodin. 

Píši Vám, tety drahé, milované. Dřív se stmívá. Sednu si k televizi a program, co program to na dobrou noc písnička jako básnička. Lehká pohlazení všem tetám, tetičkám. I mně víčka padají a chce se spát. Než usnu a vypadne mi pero z ruky, mé drahé tety, už nikam nepojedu. Cestování už není moje parketa. Buďme doma. Doma je fajn, teta šla už spát. Ubylo tetiček, tet zůstalo pomálu. Všem, i těm, co už nejsou, klidné spaní a díky všem tetám, tetičkám.



                                                                                   Váš synovec



Egon Wiener

pátek 25. května 2018

K objednávkám knihy Za okny jsou Sudety

 Prosím všechny, kteří projevili zájem o mou novou knihu "Za okny jsou Sudety", aby svou objednávku poslali ještě jednou. Měl jsem poruchu počítače. Pro info: cena je 220,-Kč + poštovné, tel: 603 598 334, e-mail egon.wiener@gmail.com.
                                                        S omluvou
                                                                             Egon Wiener

neděle 20. května 2018

In Memoriam třetím osobám




Pan Jindřich Weitzen se narodil na Podkarpatské Ukrajině v chudé židovské rodině. To, že do důchodu odcházel jako řidič liberecko-jablonecké tramvaje, byl jeden z paradoxů 20. století. Zpřetrhané rodinné vazby, stěhování celých národů z východu na západ, dvě světové války, vznik nových státních celků na území bývalého Rakousko-Uherska.

Ti, co přežili, se usadili většinou v českém pohraničí v Sudetech v místech, které opouštělo německé obyvatelstvo. Málokdo si dnes dovede představit dobu, kdy ještě do teplých peřin po Němcích večer uléhali osídlenci z Čech.

Pan Jindřich Weitzen se do Liberce přiženil, jeho manželka se vrátila z Anglie, kde se jako mladé děvče ukryla před rasovou nenávistí. Prošel řadou zaměstnání, až skončil u řídící páky tramvaje, u které vydržel s láskou do důchodu.

S mým otcem se setkal náhodně na konci padesátých let, shodou okolností v tramvaji. Jejich osudy se podobaly jako vejce vejci. Otec se vyučil v předválečném Liberci tkalcem a přežil pronásledování Židů.

Každé odpoledne se tatínek vracel z práce tramvají do centra, kde přestupoval na autobus. Tentokrát to řidič tramvaje neměl lehké. Město bylo slavnostně vyzdobeno, všude plno lidí a omezená doprava, protože do města přijela významná návštěva. Prezident Severního Vietnamu Ho Či Min - Strýček Ho, oblíbený představitel země, která právě porazila koloniální mocnost dálného východu Francii. Země rozvrácená dlouhými boji za nezávislost poslala řadu svých dětí sirotků na ozdravné pobyty do lidově demokratických států a rovněž k nám na Liberecko do Chrastavy.

Právě v den návštěvy Strýčka Ho, jak svému prezidentu říkali mladí Vietnamci žijící v Chrastavě, se setkal pan  Weitzen s panem Wienerem v tramvaji, která nedobrovolně zastavila před hotelem Imperial, kde mávající lidé zatarasili cestu. Dál už to nešlo.

Z vyprávění tatínka vím, že v té době stál na plošině, když se náhle u boku tramvaje objevila velká otevřená limuzína a v ní stojící drobný mužík s bradkou, který natáhl ruku k plošině tramvaje a podal tatínkovi ruku. Otec mu ji stiskl, usmál se a dal jen vnímal, že mu slavný Ho Či Min něco říká. Nerozuměl mu ani slovo, ale i tak si porozuměli.  Ještě jednou si stiskli pravice a to už se Čajka rozjela a zmizela v davu mávajících občanů.

Tak nějak se událo setkání tří mužů, kteří svůj život prožili převážně ve 20. století, a s nimiž se osud, a to ani s jedním z nich, nemazlil.

To byla jedna ze vzpomínek na událost, která nezměnila svět, ale byla střípkem mozaiky života těch, co tu žili před námi.

Příspěvek do časopisu Světlík


„Ó Sudety, Sudety! Píši vám, dálavám a předu nit. Slyšte, slyšte, dopřejte sluchu novým příběhům a povídkám. Na pulty do knihoven obchodů opět přichází soubor vzpomínek na dobu předchozí libereckého autora Egona Wienera „Za okny jsou Sudety“:

„Za zahradou se mi pase stádo ovcí a srnky s očima jako vyleštěný kámen z pohraničních hor. Na zahradě mám stromy. Přál bych si vidět, jak rostou i ptáky co hnízdí v jejich korunách. Města, co mi rostou před očima a děti, co si hraji s výpočetní technikou. Kdeže zůstala maminčina špulka od nití, na vláček na klíček, panenka ze zbytků od šití. Svět se změnil a my, my tu zůstali. Píši vám, dálavám, všem, co nosíte pevné boty, zdržujete se jejich šněrováním, používáte mobil s tlačítkovým ovládáním. Nechci, aby vám stoupl cukr. Naopak, aby se děti zastavily a přišly s tím, co se v mispoche uvaří, to se doma sní.“

 Třináctá knížka a stále stejné povídání o čase u nás pod Ještědem, o lidech, které znáte, potkáváte, které zdravíte a oni vás. Potkáváme se čteme se.  „Za okny jsou Sudety“ jsou, jak se zdá, čtivé a číst se dají od Semil, Turnova po Habartice, Liberec, Českou Lípu.

Knížka si dozajista najde spoustu přátel věrných čtenářů, nezklame a stojí za přečtení. Nevím, zda není poslední.


Informace k mé nové knize „Za okny jsou Sudety“






Vážení čtenáři, dovoluji si vás informovat o mé nové knize „Za okny jsou Sudety“, která se v těchto dnech stěhuje z tiskárny na pulty obchodů Libereckého kraje. Pokud budete mít o knihu zájem, bude rovněž ke koupi v informačních střediscích měst kraje pod Ještědem. Ti, co chtějí ušetřit, mohou si knihu objednat přímo u autora na e-mailové adrese egon.wiener@gmail.com za velmi příznivou cenu 220,-Kč plus poštovné.



Egon Wiener autor


sobota 5. května 2018

Pozvánka


Vážení přátelé,

dovoluji si Vás pozvat na veřejné čtení mé nové knihy „Za okny jsou Sudety“, které se bude konat ve čtvrtek 24. května  2018 od 18 hodin ve vědecké knihovně v Liberci ve 4. patře.

Z knihy budou číst již tradičně: herečka Divadla F. X. Šaldy paní Markéta Tallerová, paní Hana Nováková a autor.

Knihu na místě zakoupenou za výrazně zvýhodněnou cenu Vám autor podepíše.



Těším se na Vás

Egon Wiener

pátek 6. dubna 2018

Sběratelovo úsilí – Velikonoční rozjímání



                Kdysi měl Liberec na sto tisíc obyvatel jeden antikvariát. K tomu si přičtěte satelitní městečka a obce z okolí. Pak je šance potkat se s knížkou ztracenou, zcizenou z vaší knihovny, minimální.

                Za zády mi zahrčela tramvaj, do zad strčil muž ve středním věku. Než sem stačil něco říct, oslovil mne sám: „Promiňte prosím, ale u nás doma v Turnově tramvaje nejezdí, v zádech lidí stojících na chodníku.“ Od dalšího projevu jej zradila dáma po jeho pravici: „To pána nezajímá, určitě ví, že v Turnově tramvaje nemáme.“ Teď byla řada na mně: „Nic se nestalo. Co hledáte v antikvariátu? Taky jich mám doma kopec.“

                Příběh, který zažijete jednou za život nabral na obrátkách. Muž se představil, dáma po pravovoboku byla jeho manželkou. Zajímavé bylo jeho povolání – ředitel umělecké průmyslovky v Turnově. No a co dělali s manželkou na chodníku před libereckým antikvariátem? Ne každému se povede syn. Pan ředitel měl syna, který si „přivydělával“ prodejem otcových knih, publikací značných hodnot. Tentokrát to ale přehnal. Po jeho poslední akvizici zůstaly doma jen prázdné regály a rodičům oči pro pláč. Ti se rozhodli jednat. Tentokrát se vydali do Lípy a do liberce knihy hledat, žel, po knihách ani stopa…

                Když je pech, tak je pech. Před několika hodinami jsem právě zde koupil dvě banánové krabice plné knih o umění, místopisu a nádherných monografií. Když jsem zkoprnělému panu řediteli řekl, že v tom prodeji jedu a že jsem ochoten knihy vrátit, nastalo ohromené děkování a objímání, nástup do auta a cesta do rodinného domu na kraji města, kde jsem shromažďoval své sbírky. Knihy souhlasily, pár jsem dostal darem za ochotu a pak, pak jsem se nestačil divit.

                Paní ředitelová se poznala na jednom z obrazů – rozměrném aktu visícím v mé ložnici. Paní tam stála s otevřenými ústy a nedostávalo se jí slov: „Bože, to jsem byla krásná a mladá.“ Jak jsem tam stál, řekl jsem si: Tak ten nevydám! Mám jej dost dlouho na to, aby se stal součástí mé sbírky, ale paní ředitelová jej překvapivě nechtěla zpět. Prý by jí bolestně připomínal, jak bývala mladá a krásná. Ohradil se manžel i já, paní pravdu neměla. Stále byla krásná. Jako model by ji i tehdy bral každý malíř. Pan ředitel byl i známý malíř a akt své ženy namaloval mistrovsky. Výsledný obraz byl galerijním kusem. V tomto případě, jím zůstal i po dvaceti letech…

                Nikdy víc mě nic podobného nepotkalo. Poznat autora a zároveň i model za tak podivných událostí… Nevstoupíš dvakrát do stejného antikvariátu, byť jich je dnes v našem městě požehnaně. dramatických příběhů z našich knihkupectví ubylo, možná i čtenářů. Knihy se dozajista vrátí do regálů, obrazy na zeď, příběhy na stránky knih. Je jenom na nás, zda budeme svět vnímat s očima otevřenýma nebo zavřenýma.

pátek 30. března 2018

Jak jsme s tátou cestovali z Liberce do Západního Berlína




                Psal se rok 1968 nebo 1969, tedy zhruba před padesáti lety a co se tehdy událo je, doufám, promlčeno. Tehdy jsem totiž poprvé a naposledy přistihl svého otce při neoprávněném činu. Svět se nezbořil, vlastně se nic nestalo… Do Československa napochodovala vojska Varšavské smlouvy. Svět kolem přihlížel s otevřenými ústy, aniž by učinil víc. Pár týdnů bylo možné cestovat na západ, než to bylo našimi státními orgány odmítnuto.

Cestování, to je středoevropská vášeň. Vlakem, letadlem, autobusem, autem… Náš R-8, renaultka pořízená v Mototechně ve Zhořelecké ulici za 40.000 korun, nás vezla od pěti hodin zrána směr Západní Berlín. Už si to tak přesně nevybavuji, ale Sasko a okolí Berlína byla jedna velká placka s dálnicí, po níž jízda připomínala cestování po pražcích. Učilo to bránici dýchat v rytmu jízdy parní lokomotivy. Celá ta betonová dálnice byla reliktem Hitlerovy snahy dát nezaměstnaným práci.

Point – přechod z východní do západní části Berlína… Nezapomenu do smrti. Pamatuji mnohé: naše opuštěné Sudety, krásné tramvaje jezdící napříč Libercem a Jabloncem z východu na západ.  V prostoru třiceti metrů to bylo, jako ocitnout se uprostřed historického filmu, vstoupit dveřmi z omšelé kuchyně do parádního pokoje s křišťálovými lustry. Západní Berlín.

Kolem nás náhle vyrostl jiný svět. Jiná auta, jinak oblečení lidé, reklamy, neony, poutače na neznámé zboží ve výkladech, obchodní domy, kina s erotickými filmy. Otcův kamarád, který zde žil věděl, že jsme si legálně mohli vyměnit západní marky asi tak v hodnotě jednoho oběda, navrhl otci řešení. Všichni návštěvníci Berlína s německým příjmením, kteří se přihlásí na radnici, dostávají 100 západních marek. A otec tehdy neodmítl. Podepsali jsme. Nebylo to košer, ani potupná mnichovská dohoda, nevzdali jsme se občanství země kolem Ještěda. Přesto to táta očividně těžce nesl. On, který si nenatrhal švestek u cesty, protože mu nepatřily… Už nikdy jsme o tom nemluvili. Senát, vláda Západního Berlína nic víc pro nás po roce 1968 neudělala, ale i to stačilo, abychom se cítili zmanipulováni.

Druhý den ráno jsem do nádrže naší renaultky, co jezdila na benzín, dolil z dvacetilitrového kanystru do její nádrže naftu… Z první křižovatky jsme auto dostrkali do servisu, kde jej celé rozebrali. Až učeň přišel na to, že ten benzín smrdí jako nafta. Oprava nás stála rovných 100 marek.

Cesta domů do Sudet už byla veselejší. Těšili jsme se domů. Kam oko dohlédlo, byla posádka Rudé armády. Otce, jehož mateřskou řečí byla němčina, pokaždé rozhodily informační tabule psané rusky i německy „Achtung šísn“ bez ohledu na gramatiku i logiku. Spořádaní Němci je nechávaly bez komentářů stát na pokraji lesů po celá desetiletí…

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Navštívit Berlín dnes znamená autem jet po jiné dálnici nebo vlakem ze Žitavy přímým spojem. Jak moc se ten svět po padesáti letech změnil, jak moc jsme se změnili i my, nositelé českých, německých, polských, ukrajinsko-ruských příjmení…

sobota 10. února 2018

Miluji vítr




Když se opře zezadu a postrkuje dopředu. Když lomozí, hrozí svou silou a ohýbá stromy. Mám strach, a přesto s ním cítím, že musí bojovat. Obloha náhle zčerná, potáhne se tmavým suknem. Pak všechno ztichne, jako na povel. Voda, jako by se ztrácela z řek a jezer, zem před vámi se propadala. Vítr, jako by čekal na pokyn odkud to nečekáme a útočí. Jako jezdec s koulí na špici buší do svého druha, do jeho brnění. Jasně slyšíte, jak praská dřevo, létá kamení. Zpod kopyt jízdy panského stavu je slyšet strach, varování, obavy o život svůj, schvácených koní.

Vítr už zase trhá střechy, jako by byly z papíru a otevírá pohled na otevřený oheň, který dává domu světlo, teplo, pohodu a klid. Dnes je tomu jinak. Vítr se točí kolem ohně a vyvádí z něj žluté jazyky. Stačí málo a požírá svět kolem, a i to se mu zdá málo. Lidé stojí kolem s otevřenými ústy ani oči nemrkají, nehýbají se. Z úst jim nevycházejí slova, jen vysoký neartikulované tóny. Vítr se nechce vrátit, odkud přišel, z pomezí našich pohraničních hor. Odtam přichází, aby poznamenal krajinu svou silou, svými rameny. Svou hruď položí na vaši, jemně přitlačí a vzlyká. Tady romantika končí.

Pokud vítr chce, zvony ve zvonicích zvoní o pomoc a lidé v kostele se modlí. Krajem běží posel zmaru, kosti a kosa, v rukou opratě vyhublých koní. Slyšíte? Já už neslyším nic. Vzal si, co si měl vzít.

Vítr se snaží dostat, kde ještě nebyl, za dveře domů, do ložnic. Je zvědavý a hravý. Má tisíc podob. Skrčí se a je tenký jako nit. Stočí se do klubíčka a vleze psovi do boudy. To neznáte Hadimršku! Román a asi i předválečný film. To je ten správný název pro vítr, co zdomácněl. Chová se mile, třeba jako papoušek, akvarijní rybička, křeček, činčila. Všechno to svědčí o slunečním větru. Pokud jsou skvrny na slunci, je to v háji. Pokud je tomu jinak, jsou Sudety za vodou. Vládne tu pohoda a pořádek. Vítr je za vodou. Za hranicí pohraničních hor.

Vítr je vzrušení, ale i pořádek, věci tam, kde je člověk zanechal. Vítr je vlastně takový vzor našeho chování. Pokud si ho pustíte za dveře, je z něho průvan. Zaleze do uší, pod zuby a bolí na omak. Přesto je vítr samorost a dovede se přetvařovat. Je tady s námi a musíme se naučit s ním žít. Asi tak, jak se do lesa, tak se z lesa ozývá. Ozvěna? Ne, to jenom na východě svítá.

Píši Vám, Pražské ulici, kdysi v německém městě



                A jako řeky shůry běží dolů, k té opravdové, voda skáče přes kameny, přes chodníky, až zmizí ve stoce a je pryč, jako by nebyla. Tou ulicí, co se nazývá Pražská.

                Stálou podobu má, co se město městem nazývá Liberec – Reichenberg. A pamatuje si. Byla při tom, kdy lidé jenom šeptali, kdy kolem hořelo a nezůstal kámen na kameni.

Má ulice, mé město, Pražská ulice. Jak půvabná! Spát se v ní nedalo. Jen jedinkrát to zkoušela Karolína Světlá a vzpomínala, jak už časně zrána slyšela hlasitý hovor žen „ze za kopce“ spěchající prodat kuřata, máslo na městském trhu.

Má ulice proto, že tu prodával můj tatínek a maminka a já jim občas pomáhal. Není ulice jako ulice. Pražská je vždy jiná. Něco víc než Turnovská, míň než Pařížská. A je to pravda. Naše je sponkou ve vlasech, kamenem v broži na tanečních šatech, kde k tanci hraje orchestr Ládi Bareše. V kabelce vizitku – Pražská ulice, dobrá adresa uprostřed města.

Kdo stojí u radnice, může si vybrat: vlevo Moskevská, vpravo, rovněž dolů, Pražská. V Moskevské ulici je zachovaná cesta stará, jako město samo. Je blíž k zámku, k panstvu, co město občas navštívilo, ale pro mne má kouzlo Pražská ulice, skutečné centrum obchodu, schůzek a procházek.

Kdeže ty časy zůstaly, kde jsou, kam se poděly? Centrum se posunulo někam k letišti, na výpadovku na Prahu. Hledáte-li známého, nehledejte jej v Pražské ulici. Je v Globusu na jídle, kupuje tam žrádlo pro psa, pro milenku auto.

Ne, není na světě spravedlnosti. Proč musím do horoucích pekel, když chci maličkost? Ne, není to, co bývalo. Město se vylidňuje a vše se děje jinde. Nejsem škodolibý, ale pokud by nešla elektřina a ani záložní zdroj, co by dělaly pokladní hypermarketu, kdo by otevřel dveře u vchodů? To by se v obchodě mého tatínka v Pražské ulici stát nemohlo. Prodavačka by vrátila ze šuplete drobné a táta by rozsvítil svíčky, které byly pro případ výpadku elektřiny vždy připraveny.

Celá ta Pražská ulice, obchody i služby byly přívětivé, lidé se znali, dovedli poradit, vážili si, že jsou právě tady a ne někde na kraji města, třeba v Ruprechticích. Pražská ulice, to bylo, jako pro herce  Švehlíka staršího z Pražské ulice mít možnost jít do Národního divadla v Praze. Taky tu nabídku neodmítl.

Pražská ulice nebyla jen nejrušnější liberecká ulice, ale také možnost, nechat si odborně poradit, dát se vyfotit, nechat si opravit punčochy, vzít si na leasing televizi, nechat si zabalit u táty dárkový balíček potravin, nechat si ušít oblek, koupit koberec, najíst se u Pleštila v 1. poschodí v bufetu, u paní Kudibalové koupit čerstvé maso, jehly, nitě, špendlíky, u paní Barešové gramofonové desky a mnoho dalšího.

Pražskou dolů nebo nahoru se nedalo projít. Tomu všemu je amen. Ti, kteří ji dnes procházejí, nestačí se divit fluktuaci nájemců prodejen. Odcházejí mimo centrum do nákupních středisek. Centrum města ztratilo své poslední opodstatnění. Není proč sem investovat. Pozdní odpoledne a večery jsou zde tiché, lidé utrácejí a baví se jinde. Je jiné řešení, nebo se už navždy musíme smířit s tím, že města budou jiná, než jak jsme je znali my? Řekněte poctivě, není jich škoda?

S myslivci se nežertuje


Myslivec, to už byla na vesnici honorace, významná složka Národní fonty, což byla páteř politického systému bývalého režimu. V uniformách, tak jako hasiči, navíc měli zbraň, tudíž i prověření do morku kostí. S uplatněním vedoucí úlohy strany souhlasili. A potom mohli do lesa přikrmovat, střílet přemnoženou zvěř, vést dětské myslivecké kroužky, klást věnce u příležitosti státních svátků, mít svůj ples a chodit na něj prodávat vstupenky. Mít někde, na pěkném místě v lese chatu Lesanu, výcvikové místo pro odpal hliněných holubů. To chtělo pevnou ruku, disciplínu a dobré organizátory. To vše vrcholilo v období lovů, což přilákalo množství zájezdů, obdobně jako u rybářů výlov rybníků. Nejen zájem čumilů, ale i příživníků ze shora, kteří si přijížděli do úspěšných revírů zastřílet s milenkami, s návštěvami z nejvyšších míst, ze zahraničí.

Myslivci byli, museli být, zadobře s dalšími významnými složkami společnosti, především s KSČ, kdy ve vedení spolku musela být nadpoloviční většina členů KSČ. Další spolupráce se realizovala s ROH, SSM, tělovýchovou, Červeným křížem, Svazarmem, s národními výbory, policií a ČSLA. V podstatě ti všichni se ozývali v prosinci, každého kalendářního. Obratem šly na jejich adresu balíčky se zvěřinou, vybrané vánoční stromky. Ruka ruku meje, bylo a je heslo lidské společnosti, která za každého režimu uplatňuje svá predátorská práva ochránce, který dává, a tak i požaduje. Pro tuto organizaci je typické, jak bývalý režim nenechal nic náhodě a tvrdě požadoval plnění závazků, kde ústava svým prvním zákonem o vedoucí úloze strany, dala prostor k vydírání a praktikám mafiánských struktur.

Informace, které přiblíží život za socialismu, nejsou zjištěním, která potěší, většina z nás starších popsané nebo podobné praktiky zažila na vlastním těle. Nejvíc z nás bylo v pionýrské organizaci, v Socialistickém svazu mládeže. Máme zkušenosti dobré i špatné, ale co zažil jeden, nemuselo platit u sousedů.

Myslivci měli svou hodnotu a dovedli s ní pracovat, být užiteční v lese. Lidé své dobré i špatné vlastnosti uplatní i v rodině, tak jako ve společnosti lidí stejných zájmů. Pak vedle sebe mohou žít rozdílné rodiny, vzorové organizace, které se dovedou poprat o svůj čistý štít.

Tak tomu bylo i za bývalého režimu, kdy právě myslivost a myslivci patřili k těm, o které byl právem zájem. Kdo jiný měl právo nosit zbraň, starat se v lesích o zvěř. Mé osobní zkušenosti byly pozitivní. Jen výjimečně se tito lidé zpronevěřili slibu, který skládali. Museli čelit enormnímu zájmu o svou činnost. Že obstáli, vím. Právě u nás na Liberecku se žádný střet se zákonem, s etikou, která je vlastní členům tohoto sdružení tehdy se neobjevily. A aby to tak zůstalo, přeje váš fanoušek.

pondělí 5. února 2018

Stalo se před šedesáti lety


            Psal se rok 1958. Děda Arthur mě vzal ssebou do Prahy. Autobusem, do restaurace U Nováků, na setkání filatelistů. On i já jsme byli vášniví filatelisté. Děda z nutnosti, neboť jeho důchod 200,-Kč mu nestačil k živobytí, já proto, že jsem tušil, že na tom budu za šedesát let podobně a měl bych se učit tomu, jak se poštovní známky zhodnocují. Nebyl jsem žádný malý kluk. Právě jsem skončil pátou třídu národní školy u nás v Machníně a od září jsme měl chodit do šesté třídy na Husovce v Liberci.

            Byl jsem dědečkovi oporou. Špatně slyšel, a přece jen už nebyl nejmladší. Tehdy jsem netušil, že za první republiky byl šéfem naší rozvědky v Německu, později v Maďarsku. Jako V.I.P. vězeň koncentračního tábora Sachsenhausen byl vyměněn za prominenta třetí říše vězněného spojenci. S tímhle nenápadným starým pánem jsem se usadil ve známé pražské kavárně u stolku, kde bylo jedno místo rezervováno pro toho, kdo chtěl něco koupit, prodat, nebo vyměnit.

            Známky byly všude. Na stolcích, židlích i na podlaze. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Atmosféra mě plně pohltila. V podstatě jsem dědovi sloužil jako zesilovač, opakovač přání zákazníků, kteří usedali a s odbornými dotazy se dožadovali informací. Být to na mně, neprodal bych známku žádnou. Padesát let poštovního auta, chrastavský rodák – prezident Rakouska, nádherné červené dopravní letadlo a další, a další…

            Děda s sebou vzal nejen nové, ale i klasické Rakousko. Vy, co sbíráte klasické známky, víte, o čem mluvím, po čem mi ještě po tolika letech srdce pláče. Přijde si chlap, sedne si a hned na dědu“ „Dědo, máte VIPA blok?“ Zní to dnes už jako pohádka. V roce 1933 byla ve Vídni mezinárodní výstava poštovních známek WIPA WIEN, a tam bylo možné, jako suvenýr, si koupit bloček čtyř známek: poštovní kočár, obraz malíře Moritze von Schwinda. Kdo by to neudělal?

            Děda otevřel malý zásobník Rakouska a tam, tenhle fialově modrý bloček byl. „Co by stál?“ „1.200 korun československých.“ „Ne, to nedám!“ Děda: „Řekni mu, že jsem hluchý a ne blbý!“ Na to ten druhý: „Řekni mu, mladej, že je drahý jako POFIS!“ Na to děda: „Řekni mu, ať si ho tam koupí.“ Na to ten hnusný chlap řekl: „Tak ho sem dej!“ Dal dědovi 1.200 korun, vytáhl aršík ze zásobníku, dal ho do svého a už jsem jej příštích šedesát let neviděl. Aršík ano. Ale nikdy jsem neměl padesátkrát tolik, za kolik jej dědeček prodal.

            Aršík skutečně stoupl v ceně nejméně padesátkrát. Na to, že byl původně prodáván jako suvenýr, dobrý. Děda byl spokojen, zákazník rovněž, jenom já v duchu zuřil. Dědečku, dědo, cos mi to udělal! Sbírám poštovní známky víc jak šedesát let, mám slušnou paměť a pamatuji, co kde vyšlo, kolik, co stojí, co mám a co nemám ve své sbírce.

            WIPA blok se mi vryl do paměti, víc než ostatní známky. Ono to bude tím, že si celý ten příběh spojuji se vzpomínkou na blízkého člověka, tatínka mého otce, dědečka Arthura, kterého mi až Paměť národa spojila s hrdinstvím, o kterém děda nikdy nemluvil. Dnes mohu říci, že vzpomínka z léta roku 1958 se mi hluboce vryla do paměti a postava dědečka filatelisty se spojila s něčím, na co jsem hrdý. Na člověka, který se postavil fašismu, byl skutečným hrdinou, a přitom zůstal nesmírně skromným člověkem.

            V naší Lužické Nise uběhlo hodně vody, hodně se toho událo kolem nás. Příběh, který jsem vám vyprávěl, je velmi, velmi pravdivý a dá se říci, že hodně přispěl k mé životní orientaci, mít někoho, něco hodně rád.

neděle 4. února 2018

Hrady a zámky na cestě a kolem nás


Sudety, to je samý hrad a zámek. Tak, jako babiččina zahrada byla samý sádrový trpaslík, suché WC oblepené fezovkami, lesklými barvotisky, tak hrady a zámky, to je pravé české pohraničí, mládí těch dříve narozených.

Když saský hraběcí rod Donínů majetky rozšířil o pohraniční Grabštejn, byla to první hrabata v českém království. Těch, kteří používali titul hrabě u nás dosud neznámý. Grabštejn, dnes, coby kamenem dohodil na polskou i německou hranici. Pro nás, co přišli do Sudet až po odsunu Němců, léta hrad uzavřený, nepřístupný. Tajuplný hrad na kopci u hranic. Stavba opuštěná, Československou lidovou armádou využívaná jen sporadicky. V 60. letech minulého století, v době jedné celosvětové politické krize, sloužila jako ubytování pro záložáky povolané na mimořádné vojenské cvičení.

Pod kopcem, stále ještě v rámci areálu hradu, dosud stojí dvě budovy. Zámecká a druhá, poskytující služby, byly a jsou plně využívány naší armádou pro výcvik vojenských psů, a to už celá desetiletí.

I mě popouzelo, že hrad, kolem kterého pravidelně jezdím, nemohu vidět zevnitř. To už jsem byl druhý rok vojenským záklaďákem v dolních kasárnách v Liberci, velitelská rota, finanční oddělení. Velitel major Vedral ze Semil, bývalý vládní voják, těšící se konečně do civilu, paní Pavelková, vdova po důstojníkovi, hybná síla kanceláře a přechodně já.

Moje já se bouřilo a dělalo vše, aby se dostalo na Grabštejn. K tomu mi pomohla paní Pavelková: „Chlapče, nevíš, kam jsem založila předpis FIN 1-1, jak a co udělat podle vojenských norem ve finanční kanceláři? Budu tě muset poslat do posádky na Grabštejn, tam nám ho půjčí.“ A tak, vybaven vojenským rozkazem, poukázkou na vlak, nezbytnou vojenskou suchou stravou na dva dny na cestu, jsem opustil posádku Liberec, abych navštívil služebně posádku Grabštejn. Cílová vlaková zastávka Chotyně, asi tak 15 kilometrů z Liberce. Tam už na mě čekali, předpis FIN 1-1 zapůjčili.

„Chceš vidět hrad?“ začal sám od sebe praporčík, co mě provázel. Cesta do kopce, vrata a stojím na nádvoří opuštěného hradu. Prápora otevírá malé dveře, odkud se vyvalila hromada poškozeného barokního nábytku: „Nechceš něco? Musím to spálit.“ Nebyl jsem připraven a zklamal. Nečekal jsem tak velkorysou nabídku a pokračoval v prohlídce. A to už jsme vlezli průlezem do zámecké kaple, o které se i tehdy psalo „jedinečná na sever od Alp“ - nádherná.

Na oltáři byl stále ještě původní obraz Madony, ale lavice byly vandalským způsobem v prostoru rozházeny. Nejhůř na tom byly stěny zbavené barevnosti, na kámen odřené, zbavené zlaté barvy. Na vině byla zlatá barva. Záklaďáci si mysleli, že je to zlato, tak ji škrábali.

Výlet na Grabštejn stál za to, viděl jsem toho dost. Byl to i ucelený obrázek naší doby 60. a 70. let minulého století. FIN 1-1 jsem předal do kompetentních rukou paní Pavelkové. Major Vedral kývl hlavou na znamení: Už aby byl tady ten den, kdy s tou uniformou skončím…

Dnes je Grabštejn otevřen veřejnosti a hojně navštěvován, dozajista oprávněně. Kaple se skví v krásných barvách, jen Madonna už není původní, ta se ztratila. Dnešní se jí hodně podobá.

Píši Vám všem, co přemýšlejí


Píši Vám, vlnám na řece Labi, na Lužické Nise, na Vltavě. Píši Vám, větře, sněhové plískanici, dešti, děvčatům z Žatce. Žádná mě nechce.

Pakliže jste taky psali za mlada verše a najdete, je nestyďte se za ně. Málokteré sice budou mít hlavu a patu, ale to je povoleno. I tak už jsme psali horší. Byly to ty o Praze, o Ještědu, o válce, o míru, o raketě, o cestě do vesmíru. Lepší byly ty o štěněti, o pasece v lese, o dívence, o účesu, o očích a o studánce, o veverce, kdo co dovede.

Píši Vám a vzpomínám. Bylo mi 10. Měli jsme televizi o jednom programu s anténu namířenou k Ještědu. Jednou týdně byla i chvilka poezie. Děda Arthur, co špatně slyšel ožil a začal se shánět po tužce a po papíru, aby si ten recept napsal a potom v týdnu uvařil zas něco jiného, než co si minule zapsal. Marně jsme mu vysvětlovali, že do závoje zahalená krasavice recituje verše. Že kráska hájí volnou lásku a nevaří v páře zeleninu. Děda špatně slyšel, ale viděl, co vidět chtěl. Hlasitě se dožadoval, kolik čeho do guláše. Později jsme chvilku poezie v neděli před hlavním programem na chvilku vypínali. Nikdo proti tomu neprotestoval.

Hodiny jsme koukali na hlouposti a nadšeně diskutovali o inscenacích z Bratislavy. Byly lepší, než ty z Prahy. Krasobruslení, hokej, lidové slavnosti. Nejlepší byly dětské pořady se Štěpánkou, výlovy rybníků, šoulačka lesem za tetřevem, za kapry do vody, pro děti Vlaštovky…

Píši Vám a vzpomínám, jak jsme v té době kamene a betonu telefonovali, prali a ždímali, cpali se nezdravými potravinami, cestovali do NDR za záclonami, v Polsku kupovali čaj a cigarety, v Bulharsku a Rumunsku se za pár šupů koupali. Hodně z nás mělo trabanty, škodovky, moskviče a jezdili za pár korun do lázní i do těch nejdražších. My kluci chodili dva roky v zeleném, na vojnu třeba do Košic, na zemědělské školní brigády, na pionýrské letní tábory. Poslouchali v rádiu Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, cvičili na spartakiádu. V naší obci jsme si postavili mateřskou školku, jinde obchod, koupaliště, kino, kanalizaci. Šakalí léta snad, ale málokdy pod psa.

Píši Vám, mladým, co nevěříte, že lidé se mohou mít dobře za každého počasí. Dříve toho všeho, co dnes máme nebylo. Určitě se máte lépe, než jsme se měli my. Tlačili jsme se v autobusu, tahali holky za vlasy, pískali na sudího na ledě, nosili dlouhé vlasy, chodili s batohy do lesa, lezli na skály, poslouchali cizí kapely a tím naše revolty většinou končily.

Píši Vám všem, abyste věděli, že i my byli hrdiny, i když nás jen občas honili policajti. Byli jsme mladí a chtěli se bavit. Píši Vám, snad proto, že svět je krásný, a ne každý je statečný. Moje generace u toho nebyla. My měli svůj Laxík, Beatles, valící se Stouny.

Motivující pololetní a jiné prázdniny



Do školy jsem chodil nerad. Nesnídal jsem, a přesto jsem cestou zvracel. Všichni mi říkali Jirko a ani já nevěděl, že mám ve ztraceném rodném listu zapsáno Egon. Vědět to, tak snad skočím do Lužické Nisy. Stačilo příjmení: Wiener. Syn místního holiče, co měl jediný v obci maturitu a cirhózu jater z nadměrného pití, vzkázal po synovi do třídy: To bude určitě Žid. Otec mu nekonkuroval, tak nás nechal žít. Ve třídě informace zapadla, až na to, že ji vyslechl jeden suplující učitel penzista, který pamatoval „zlatý věk“ protektorátu. Mně, který se narodil až po jeho zániku to připomínal velmi často: „Ty žiďáku, nehlas se pořád, jsi velký h…o!“ Vím, že se mi to zrovna nezamlouvalo, ale doba byla tvrdá, revoluční, Židé byli kosmopolitní a učitelé měli pravomoc i fyzicky trestat. Až jednou se táta, zocelený nedobrovolným pobytem v Jáchymově, dost naštval. Dal si dohromady dvě a dvě a rozhodl se věc řešit.

Kluci, spolužáci, mi běžně říkali Vejtaho. Pakliže se učitel na cokoli zeptal, já už zvedal ruku. Dnes vím, že být v kůži těch druhých, taky bych to těžko nesl. Vyrostl jsem z toho a už se později tolik nehlásil. Tak tohle otec do školy řešit nešel. Mám to z druhé, třetí a čtvrté ruky těch, co to viděli. Táta učitele chytil vzadu za límec, zatřepal s ním, něco mu řekl a vlepil mu ukázkovou facku, až mu spadl příčesek. Polovina zpravodajů tvrdila, že ho ještě nakopl do pozadí. Polovina tvrdila, že ne, že ale lezl po čtyřech kolem své osy. To už na chodbu dorazil ředitel, a když to vypadalo, že mu otec dá rovněž, stáhl se ke dveřím a mocně začal zvonit na lodní zvon, který jindy oznamoval ukončení či zahájení hodiny. Zvonění bylo mimo program. Všude bylo plno přihlížejících. Táta jim s úklonou řekl: „Čest práci, poroučím se,“ a odešel středem. Všichni na něho koukali s otevřenými ústy. Já to neviděl. Bylo mi špatně, jako každý den ráno, když jsem šel do školy.

Od té doby bylo všechno jinak. Učitel, co v naší třídě suploval, učil ještě týden, a pak se už ve škole neobjevil. Ředitel si mě zavolal do ředitelny a ptal se, jestli bych mu nemohl nechat nějaké známky z Izraele, že je vášnivý filatelista. Táta mu vzkázal, že pokud mi nedá pokoj, že mu dá přes hubu taky, přesto, že je v podmínce. Vyřídil jsem to i s tím, že je táta v podmínce, na čemž otec zas tak netrval. Děcka ve třídě něco tušila a rodiče na schůzce SRPŠ (Sdružení rodičů a přátel školy) tátovi při vstupu do třídy aplaudovali přesto, že se psal rok 1954 a zdaleka ještě nebylo co slavit. V Americe ještě stále bičovali černochy a západní Němci spřádali pikle, jak nás oslabit a vrátit se.

Prázdniny nám nikdo z dospěláků nemohl zhatit. Všichni měli babičky a dědečky ve vnitrozemí tam, odkud do Sudet po válce přišli. I já měl jednu takovou babičku, německou a židovskou jsem měl doma tady, navíc v pohraničí.

Dnes má každý babiček spoustu. Tenkrát mi ty tři záviděli. Každá mi něco dala za vysvědčení. I kdyby nedala, nic by se nestalo. Zajímavé bylo, že jsem nechtěl být učitelem. Můj syn je jiného názoru. Od pětatřiceti let je univerzitním profesorem a nestěžuje si. Pravděpodobně máme každý svůj názor na prázdniny. Mně připadaly důležitější, než zbytek školního roku.