Zuby. Zajímavé zjištění

My, hoši z pohraničí, si o zubech myslíme svoje. Jsou zrádné a povětšinou z ničeho nic zabolí. Pokaždé si řekneš to nic, to se překoná. Nepřekoná. Zánik velkých říší začal taky tak. Pocit žízně na poušti, svázaných rukou uprostřed rybníka, to je scénář k filmu o opuštěném chlapíkovi, kterého bolí zub… Tušíte správně. Doba je zlá a tohle zlo nemívá snadné řešení, než zubařskými kleštěmi.

My, hoši z Machnína, vsi na straně půlnoční, jsme dentistu, nebo zubaře, doktora medicíny, neměli. Služby nabízel až v blízké Chrastavě nebo Stráži nad Nisou, pokaždé v dosahu státní automobilové dopravy. Chodili jsme pěšky. Exotická už byla i cesta krajem frekventované, rušné vozovky v areálu slavné firmy Tesla - Stráž nad Nisou. Ujít se to dalo, horší to bylo zpět. To, co zbylo v ústech ožívalo měrou nevídanou a chtělo bolest řešit radikálně, třeba i něčím tvrdším. K tomu si připočtěte syndrom bílého pláště a zvuk kvílející vrtačky a je vyštukováno. A to my chlapi býváme až výjimečně stateční, chladnokrevně snášející bolest i roztrpčení z takzvané bezbolestné vrtačky.

MUDr. Jaroslava Maršálková z Liberce Pavlovic je důkazem, že zuby mohou bolet jen po dobu, která je jim zubařkou určena a pak vás už nic nebolí. Patřím k těm, co mohou říci: Ano, to je doktorka! Umí. Tu bych volil kamkoli… Byla by to zřejmě škoda. Byl by z ní politik a to slovo je dnes hanlivé, nedůstojné slušného člověka. A pak, v okamžiku, kdy zub nebolí, je tu toho tolik jiného, co bolí a přebolí. Tam, kde lékař léčí, tam už slunce chodit nemusí.

Ach, ty zuby! Bez nich politik, tak aby byly viděny, krok neudělá. Modelka, televizní hlasatel, úsměv plný blesků bez zubního kazu. Není televizní reklamy bez úsměvu plného bílých zubů. Tam, kde schází úsměv jako by kariéra končila, musí tu být zub jako zub, ukázka, co matka příroda komu nadělila.

 My, kluci ze Sudet, v generaci těch, co tu po druhé světové válce byly první, jsme už ve druhé zubní lize. Pokud nekopeme jen okresní přebor. Naše zuby už nikoho neoslní. Mé osobní setkání se zuby ve skleničce od hořčice se konalo u sousedů v bytě naší staré sousedky. Bylo jedním z těch, co se nezapomínají. Strach z neznámého světa ponížení. Zuby mimo ústa. Svět se mi zhroutil, nic nebylo tam, kde mělo být. Pro úplně malého kluka konec světa, apokalypsa.

Zuby. Nic, co by se mělo dostat na první stránku do novin, pokud to nejsou zuby žraločí a nepozřely končetinu ministerského předsedy. Zoubky miminka tehdy, kdy začnou růst, začíná shon: Jen se podívejte, to už je třetí… Zub za zub, to už dneska zaplaťbůh taky neplatí. Platí se v korunách, či v eurech. Kdo chce k něčemu vypadat, musí solit. Říká se to tak, a myslím, že je potřeba hodně soli, hodně peněz, pokud člověk nechce vypadat jako bezdomovec. Vzorem je hlasatelka z televize slečna Borhyová, zuby jako klávesnice.

Knížky – o překvapení není nouze

Ženil jsem se v Londýně v roce 1969. Nic moc, slečna nevěsta o dva roky mladší, já měl čerstvě po dvouleté prezenční službě v Československé armádě. Vánoční Londýn - město beze sněhu, parky zelené, ulice osvětlené girlandami vánočního světa. Město krásné, jiné než můj zachmuřený Liberec, kdesi ztracený daleko na kontinentě.

Miliony stejných domků, stereotyp okrajové části hlavního města převeliké Británie mi připomněl české paneláky, jejich strohé vybavení, obývací pokoje s dominantním středobodem - montovanou stěnou, kde podstatná část byla věnována poličkám na knihy.

Anglická okna bez žaluzií mě pustila do bytů menších i větších, bohatších i chudších, odkud Britové ráno odcházejí do zaměstnání a kam se vrací, aby si doma pustili televizi, začetli se do pěkné knihy z domácí knihovny… Ne, to není pravda. Fabuluji a mám v očích svůj domov. V těch útulných anglických cimrách, pokojích plných broušených lustrů, drahých vlněných koberců a drahé elektrotechniky, dočista scházely regály na knížky.  Prostě je nebylo kam dávat, neboť tu nebylo knížek.  Snad, možná pár paperbacků, pár vysokoškolských studijních textů, sem tam průvodce z cesty po kontinentu.

Očividně mi tu knížky scházely. Buď jsem chodil místy, kde se příliš nečetlo, nebo kde lidé holdovali sportu, divadlu, či jiným koníčkům. Přišlo mi to podivné a musel jsem si vzpomenout jiné mé návštěvy, a to v někdejším Sovětském svazu. Z nedostatku jiných zábav hodně četli. Jejich vztah ke knížkám byl dán i dlouhou zimou, četbou v dopravních prostředcích, ve frontách na cokoli. Byli mi bližší a sympatičtější. Jejich domovy mi připomínaly můj a mé problémy.

A tak jsem si mapoval své sousedy podle toho, co si pořizují do bytů. Zda to jsou ptáci v kleci, akvária plná rybiček, stěny plné obrazů či zarámované grafiky, nebo knížky. Dlouho, dlouho, jsem si podle tohoto vzorce odvozoval absenci knihy a vycházelo mi, že Angláni, potažmo Britové, jsou brutální barbaři konzumující jen fotbal, koňské dostihy a házecí šipky. Byl jsem mladý a posedlý nic na této skutečnosti neměnit. Ale znáte to, nic netrvá věčně.

V Číně nejedí psy ani vlaštovčí hnízda, natož žraločí ploutve. Máme i jiné chuti i starosti.  Svět je jen jeden a mě i vás obslouží stejným sortimentem v Londýně, v polské Sieňavce, tak jako u nás doma v Liberci.  A s knížkami to nebude jiné. Čtou i ti, co dříve nečetli…

Vnitřním orgánům

Píši Vám, drahým ledvinám, játrům, slepému střevu. Píši Vám, srdci, oběma plicním lalokům, slinivce, střevům, jícnu i žaludku. Píši všem žilám, tepnám, chrupavkám. Kostem, krvi, svěračům, jazyku, očím, přepážkám, všemu, co pod kůží nosím, všemu, co v puse mám, na hlavě vlasům, nehtům na rukou, řasám na očích. Všemu, co mám, všemu, co ze mne dělá člověka.

                Píši, jako bych psal ministerstvu vnitra, jako bych se obracel na rakouského ministra Bacha a chtěl jsem po něm pardonovat vraha. Jako bych se s nimi dostal do pře, kdo komu lépe slouží, donáší, chodí žalovat. Ach, mé drahé vnitřní orgány i periferní, neméně důležité organismy… Píši Vám, parazité, plísně, kvasinky, špíno za nehty. Všem hnidám, lupům, pupínkům, puchýřům a otlačeninám.

Píši Vám, všemu, co se na mě hýbe, roste a bují. Prosím, rosťte pomalu. Můžete-li přestat a ztratit se, pak konejte a nedejte se zdržovat. Padejte a vracet se už nemusíte. Píši Vám všem, co nasloucháte, a kterým říkáme, že je ještě dobře, že může být i hůř. A proto píši Vám, Vám všem a obracím se na vás s prosbou.  Dejte na mě a preventivně držme pospolu, tak aby sešlost sešla a domluvila se, že nebude kvaltovat a svalovat vinu jeden na druhého.

Píši Vám, že určitě nemáte kam spěchat. Není nic, co tu už nebylo. Ač nemám patent na rozum a nemám se čím chlubit, přeji si jen dobrého doktora, který pozná, co nám je, umí léčit a nebolí to. Pak teprve si řeknu, co bych Vám psal? Kdo by psaní rád nedostával? Každý se rád pochlubí, kdože to píše. Pak tedy ano, píši Vám, zdravým i nemocným. Vám všem, co umíte číst a psát. Škoda, že neumíte mluvit. Jste na tom jako můj oblíbený pes Vilíček z útulku, vděčný za každé pohlazení, kost, kterou si zahrabává.

Miluje najíst se a spát. Snít sen o tom kudy kam, nenamočit si kožíšek. Hodné nekouše. Píši všem, co umí číst na semaforu pohádku O Červené Karkulce, o zeleném fráčku vodníka a žluté kamizole pana mlynáře, Všem orgánům, aby byly v plné síle až začne padat kamení a pečení holubi. Pokaždé je lepší holub na střeše, než maso staré krávy v hovězí polévce. Orgánům přeji pevné uchycení v dobře oblečené schránce našeho těla.

Egon Wiener

Píši Vám, tetám

Píši Vám, tetám

Píši Vám, mé drahé tety, že vás ubývá na druhé straně řeky v domech pečovatelské služby v parcích na náměstích v Mníšku pod Brdy. Říkal jsem teto druhé dědečkově ženě, paní ve školce. Tehdy bylo všude přetetíno, tet bylo všude jako naseto. Věkem mi tet ubylo. Tak si říkám, važ si tety a klidně rozšiř jejich stavy. Tet bude vždycky málo, už dnes jich je jako šafránu.

Teto sem, teto tam. Maminka měla pět sester a něco z toho byli bratři. Cením si jejích bratrů jako sester, ač není teta taková, jako ta, která mi kupovala italskou směs. Bylo mi deset a neděli co neděli po obědě mi teta vozila tuhle čokoládovou směs. Deset deka v šustivém pytlíku. Vozila ji vlakem, lépe drážním spojem, kterým jezdí andělé. Jak já se na ni těšil! Ač měla knírek pod nosem, pro mě to byla teta s křídly na zádech. Vyrostl jsem a teta umřela, anděl s ní odletěl bůhví kam.

Chuť čokoládových bonbonů jsem nezapomněl. Jak je to snadné! Vidím pralinku a bác!, teta je zpátky. Stojí před stánkem u vlaku a kupuje ji pro mě. Slyším ji: „Deset deka italské směsi. Je čerstvá? Synovec už na ni čeká…Vlak nečeká, pospěšte si!“

Tety, mé milé tety! Jenom jedna věděla, co mám rád. Bylo to jako katův šleh, pálivá kopřiva. Čokoláda se pomalu na jazyku rozpouštěla, rozinka se pomalu šourala jícnem hluboko dolů do žaludku… Ach, to byla dobrota!

Ostatní tety byly taky fajn, dobrý průměr. Jedna nepřežila. Teta Trudi, Truda, tu jsem nepoznal. Jako táta odmítla nosit Davidovu hvězdu. Někdo ji udal. Natošup byla v transportu a už se nevrátila. Měl jsem tetu, co si jen pamatuji, říkali jí Rózl, pak ještě jednu. Ta byla prastará. Teta tante. Vykládejte tříletému klukovi, že existují cizí řeči, že stačí jenom poslouchat a umíš německy. Tetičky, tetičky, samé řečičky. Bylo mi sedmdesát. Věk dohoní každého. Den má 24 hodin a z nich pes prospí už tolik, co já mraky hodin. 

Píši Vám, tety drahé, milované. Dřív se stmívá. Sednu si k televizi a program, co program to na dobrou noc písnička jako básnička. Lehká pohlazení všem tetám, tetičkám. I mně víčka padají a chce se spát. Než usnu a vypadne mi pero z ruky, mé drahé tety, už nikam nepojedu. Cestování už není moje parketa. Buďme doma. Doma je fajn, teta šla už spát. Ubylo tetiček, tet zůstalo pomálu. Všem, i těm, co už nejsou, klidné spaní a díky všem tetám, tetičkám.

                                                                                   Váš synovec

Egon Wiener