Došel mi insekticid, bojuji už jenom holými pěstmi

Píši Vám, včelám, co mi uletěly, mouchám, komárům a vší té létající havěti, co umí jenom obtěžovat, bzučet a dělat si, co si umane. Já tady jenom tiše vřískám a slibuji, že jim to oplatím. Mám nakročeno a se mějte se tudíž na pozoru všichni, kterých se to týká, především Ti, kterým píši tento opovědní list.

Píši Vám, čumilům a přihlížejícím. Tady se vede válka proti všem a všemu, co proti mně bzučí, píská a ukrutánsky bodne vždy, když to nečekám. Když jím, spím, dívám se na televizi. Ano, Vám píši a to si pište, že ze svobodné vůle, plný zášti, odhodlání a víry ve vítězství! Já zvítězím a nakopu Vás víte kam! Vysoko, vysoko zvednu prapor vítězství a budu si přitom zpívat chorál, jako naši předchůdci, když zvítězili u Prahy. Píši všem, co sklonili hlavy. Jen je pěkně zvedněte, vítězství je naše, jen krok a bude i Vaše.  Toť můj příspěvek na konto boje s hmyzem, co se mě rozhodl sežrat.

 Nesnáším bodavý hmyz, i když vím, že ptáci jej milují obdobně, až na to, že já mouchy nejím. Zabíjím je pro potěšení, jsem sériový tuctový, masový a ke všemu odhodlaný! Tolik, co jsem si o sobě přečetl na stránkách přecitlivělých. Ano, rád je zabíjím a jejich krev je pro mě sklenkou šampaňského, talířem dršťkovky, mázem piva, brufenem, po kterém mě už záda nebolí.

Píši Vám, porotci, soudci, kriminalisté a žalářníci. Až už to jednou bude vypadat, že budu bručet, nedejte mě lehko, přátelé. Bijte se jako lvi! Druhý takový, jako já, už nebude. Slunce pak zapadne a navždy zbude jen mráz, co vše sežehne plamenem i mé ostatky.

Píšu všem hasičům, profíkům i dobrovolném sboru. Nehaste! Ať plameny pekelné sežehnou především létající pijavice, ty nenažrané harpyje! Píši všem, kteří mají, co dočinění s vodou. Nehaste, co vás nepálí, ač pálí každý jeden kousanec. Však já vím, proč zvedám pero a pokouším se psát. Hanobte rasu všeho toho křídlatého hmyzu, bít je klacky, mucholapky a insekticidy na ně, na každou tu jednotlivou kousající můru. Jen se těšte dostat se mi do tlapy! Jsem jako rys ostrovid, lapám je jako medvěd ryby. Tlapou si máchnu a mám je jako rozinky. Jedna sem a druhá do tlamy.

Píši Vám a mám se relativně dobře. Jdu po nich a nedělám si iluze. Deset jich skončí na márách, stovky se vrhají požahat nás. A proto lidé bděte, nelenošte. Vzhůru do bitvy!

Píši Vám všem zahaleným k patě. Nepomáhá to. Nic, co by bylo humánní a vyřešilo se to hned. Venku to opět bzučí, staří jsou nahrazeny odolnějšími typy. To už jsou děti Aukra, Facebooku, internetoví samizdati. Ti už nesednou na lep obyčejné mucholapky, a proto i Vám píši, malé děti. Až jednou vyrostete, budou tu i oni. Budou připraveni pozřít Vás i s chlupy našeho psa Vilíka, milovaného člena naší domácnosti. Běžte, jen běžte a lovte je. Nikdo je nehájí.

Všem babičkám o umění žít

Ještě mé mamince dělal kuchyni truhlář. Řemeslná výroba ložnic, kuchyní i svátečních pokojů byla základem vybavení každé slušné domácnosti, a pokud půjdeme zpátky časem, tak byla vždy to nejlepší, co v domě bylo.

Co jsem miloval, byly staré truhly, malované skříně s neskutečně krásnou kompozicí, s kováním a madly, s intarzií, kterou mám stále před očima. V našem kraji běžně textilní stavy zabíraly velký kus obytné místnosti. V ní také byly kolovrátky, kachlová kamna, malované talíře a svaté obrázky na zdi. Často lovecké trofeje, v dřevěné klícce ptáček ze zahrady. V sednici stál i robustní stůl, židle, co se neviklají, podlaha ze silných fošen, lavice u zdi. Od stropu v plátěných sáčcích visely bylinky, křížaly, vonné listí. Na provazech se sušilo prádlo, utěrky, ručníky. Stávala tu i malovaná kolébka, od stropu zavěšené cosi, v čem se houpala nemluvňátka.

Jen světla v podvečer nebylo moc. Svíce, později petrolejky, v oknech květináče, kytky, na stole ubrus, ošatka s chlebem. U kamen a často kolem nich stály lavice, různé dřevěné džbery s vodou, která se na kachlíkových kamnech stále donekonečna ohřívala.

Hodiny visely na čestném místě, měly závaží a ciferník celý pomalovaný, vše ze dřeva. Až později byl dřevěný strojek nahrazen železným. Okna našich prababiček byla vždy čistá, zakrytá záclonami. Nádobí umyté, často dráteníkem umělecky drátem obkroužené, pospravené.

Většinou na stěnách, na obzvláště čestném místě visely housle, ale i puška. Krucifix stál na poličce, hned vedle sošky Panenky Marie, svatý Josef, obrázek Jezulátka…

Dřevo, dřevo všude kolem vás. Vůně byla umocněna sušenými bylinkami. Ta vás vedla k domnění, že jste v lékárně. Tak nějak to bylo u babičky, která to vše kolem obhospodařuje a miluje vás. Dědeček žel už byl na hřbitově. To hafo svatých kolem vás na zdi, obrázků, ze kterých vám jde hlava kolem! A když babička uvaří a na stůl servíruje kyselo, bramborák, kyselé mléko, domácí chleba, nakládané okurky, meltu do hrníčku, med jako dortík, lívance s ovocem sbíraným na zahradě…

Asi by to bylo krásné tehdy žít. Žel i odtud lidé odcházeli do válek, do špitálu, do těžké práce v lese, do textilek špinavých začouzených měst, skláren na úpatí ho, na úpravu zanedbaných měst cest. A někdy se přihodilo, že přišel úraz a ve válce kulka, která zabila. Bylo těžké žít bez hospodáře. Babička sama vychovala šest dětí, ruce jí ztvrdly, srdce okoralo. Přesto mě milovala. Vzpomínám na ni, na sednici plnou, dnes bychom řekli, starožitností. Babičko, měj se tam kdesi na obláčku dobře! Vzpomínám a v něčem ti i závidím.

Oslavujeme vítězství

Je tomu právě kulatých 1286 let, co mezi městy Poitiers a Turs, asi 250 km jihozápadně od Paříže zastavil Karel Martel - Kladivo muslimskou armádu a tím přispěl k tomu, že v dnešních evropských školách není hlavním jazykem arabština a náboženstvím korán. Jen na málo bitev se vzpomíná tisíce let poté, co jsou dobojovány, ale tahle bitva je výjimkou.

Karel Martel zastavil muslimy, kteří by jinak vítězně kráčeli Evropou. Možná, že k úplnému vítězství přispělo i to, že nechal čepele mečů a hroty šípů namočit do prasečí krve, neboť věděl, že ji muslimové považují za nečistou. Hlavní příčinou jejich porážky ale byl dozajista strach, aby útočící vojska nepobrala v táboře kořist z dosavadních loupeží, které byly prvořadým cílem arabských útoků. Až druhým bylo poselství Alláha.

Jak se zdá, mnoho se od těch dávných dob nezměnilo. Zálusk na cizí majetek, krutost a nečestnost byly tím hlavním, co muslimové přinášely do vsí a měst Evropy žel tehdy mnohdy i dnes. „Jsme tu abychom šířili poselství Alláha. Buďto zvítězíte, nebo zemřete, jako mučedníci.“ Na důkaz vážnosti tehdejších svých slov arabský vojevůdce nechá spálit všechny lodě. Armáda půlměsíce několik let plundruje, loupí a vraždí na Pyrenejském poloostrově. Zastaví ji až francouzský majordomus Karel Martel – Kladivo.

Na památku tohoto významného vítězství, které se symbolicky odehrálo přesně sto let od smrti proroka Mohameda, se franckému majordomovi začne přezdívat Martell neboli Kladivo. Čest a sláva hrdinům, kteří dokázali už tehdy zastavit zlo a nenávist, které sebou přinášela muslimská invaze do Evropy. Jak jí zabránit hledejme i my v odvaze bojovat se zlem a bezprávím, které dnes, jako tehdy ohrožují náš život, hodnoty a tradice, které nám nikdo nesmí odepřít. Evropa je zemí, kde pozitivní hodnoty převažují nad těmi, které nám jsou cizí, a které jsou tehdy, tak jako dnes, neslučitelné s myšlením, které zamrzlo kdesi, kde bylo víc jak před tisíci lety.

Jako děti jsme si hráli

Kolik mi to bylo před pětašedesáti lety? Sedm let. Psal se rok 1954 a Antonín Zápotocký byl už rok prezidentem Československa, otec ve vyšetřovací vazbě a já žákem druhé třídy základní školy v Machníně, jen kousek od Chrastavy a o něco větší od většího Liberce, na dohled u Ještědu s nadmořskou výškou od 1010 po 1012 metrů, podle toho, kdo kdy měřil.

Jo, to bývaly časy! Škola ještě postaru, WC pro kluky s čůráním na dehtem natřenou stěnu, ve třídě kalamář s inkoustem a násadka s perkem, zvonění opravdovým zvonem na chodbě školy, kamna na uhlí v každé třídě, rákoska a tělesné tresty. Někomu to možná přijde jako středověk, ale řada současníků to ještě pamatuje. Co je hlavní, přežili jsme to ve zdraví a můžeme vzpomínat. Přesto náš svět byl bližší dinosaurům, ještěrkám, žábám a vlkům, než současnému světu našich vnuků plných computerů a virtuálního řešení problémů.

Náš svět byl krutý, ale byl i spravedlivý, plný šepotu, zápasů a bojů, proher a vítězství, které z nás dělali chlapy, kluky, co nic nebolí, kteří mohou být sami venku celá odpoledne a nic se jim nestane, nikdo jim neublíží. Téměř žádná alergie, žádná pokousání nakaženými klíšťaty, žádná, nebo aspoň zanedbatelná šikana. Hlavní pro nás bylo něco stavět, počínaje kárkami až po boudy na stromech, hledání čehokoli v opuštěných domech po odsunutých Němcích, kde se dalo vždy něco užitečného najít.

Náš svět byl o tom, o čem se může dnešním mladým jenom snít. Byla to volnost, která nebyla ohraničená časem televizních novel, dobou sezení u počítače. Byla časem zájmových kroužků, dobou amatérského sportu, hudby. Čas současných dětí zdá se být časem, kdy na hlouposti není čas a jenom hloupí zůstávají bez rozvrhu, který dětem píší táta a máma.

My, obyčejní kluci a holky tehdejší předtelevizní doby, jsme současné zvrácené dětství nepoznali. Náš svět nám připadal normální, plný malin, ale i hořců. Nebylo dost peněz na hlouposti, nebylo komu závidět. Měli jsme stejně. Svět byl stále o příští válce, nebylo, ke komu se odvolat, a přesto nás rodiče škola a dejme tomu i pionýr vychovali dobře. Bez aut, televize, prázdnin u moře.

Svět byl, před pětašedesáti lety, snazší. Běhali jsme venku v lehkém oblečení, ve špatných botách, v prapodivných čepicích. Bruslili jsme jen na starých bruslích, jezdili na dřevěných lyžích se zobáčky a jezdili vlakem, kde lokomotivy byly zahaleny kouřem. Žili jsme ve světě her a podivností, zázraků, které nás obklopovaly. Svět po nás už nebyl naším světem. Byl o jiné dimenzi…

Na co si hrají dnešní kluci

Co všechno doznalo změn? Co kdo nosí po kapsách? Co mají kluci ve školních taškách? Co jedí o svačinách? Čím se od nás liší, od těch, co chodili do škol před více jak šedesáti lety?

Když se tak ptám, oslovuji sám sebe. Vnuk by se mi smál. Nerozuměl by mi, jako když jsem se ptal já svého táty, co si přál ve třicátých letech minulého století v mém věku k Vánocům. Odpověděl mi, že boty, boty! Pak už jsem se na víc nikdy neptal. I proto si na otázky odpovídám sám.

Na co jsme si hráli? No přeci na válku! Na válku proti Němcům. Všude kolem nás tehdy bylo ještě plno munice, funkčních i nefunkčních trofejních zbraní, plynových masek, bajonetů, medailí, opasků, všeho možného i nemožného. Půdy v Sudetech byly harampádí plné. Nejlepší na tom všem bylo, že v naší příměstské vesnici byla dobrá polovina dětí ze smíšených česko - německých rodin. Nikdo z nás nechtěl hrát Němce. Hráli jsme si i na četníky a zloděje. Policajty chtěl hrát každý, zlodějem nechtěl být žádný z nás.

A co jsme nosili po kapsách? Praky, duté klíče, které se plnily karbidem a hřebíkem, které při tlučení o patník u cesty dávaly úžasné řachy. Sirky, nábojnice, háčky na ryby, polévkové hrachové kostky, ale i jiné, důležité věci, nože rybičky, mejdlíčka, bonbóny fialky a cucavé špalky. Já musel mít i čistý kapesník na rozdíl od Rudy Reichla, spolužáka, co bydlel naproti nám nad truhlárnou Sim – Vágner, kde tenkráte můj tatínek dělal národního správce a kam nastoupil po tatínkovi mého nejlepšího kamaráda. Právě můj spolužák Ruda kapesníky po kapsách nenosil. Nos si utíral do rukávů, které se náramně blýskaly, což jsem mu velmi intenzivně záviděl.

Co jsme nosili ve školních taškách? Dřevěné penály, násadky, pera, inkoust v lahvičce, gumu, tužku, pravítko, hadřík na otření rozlitého inkoustu, učebnice, sešity, kuličková počítadla, přezůvky v hadrovém sáčku, v sáčku od mouky svačinu – chleba - dva krajíce s máslem, k tomu třeba i vajíčko vařené natvrdo, jablko, hrušku, nic víc. Já určitě nic víc. Ve školních taškách jsme my, páťáci, nosili ty nejlepší trofejní kousky z půd a altánků po Němcích: nože mladých hitlerčíků, fosforové bombičky, předválečné fotky nahatých slečen, lechtivé, skoro erotické německy švabachem psané časopisy. Prohlíželi jsme si je na chlapeckých záchodech, kde se čůralo ne do porcelánových mušlí, jako dnes, ale na dehtem natřenou zeď, po které to stékalo do žlábku vedoucího kamsi ven, do septiku.

Do školy jsme nosili pravidelně i úhledně zabalené německy psané knihy, jako sběr druhotných surovin, od jara do podzimu pytlíky naplněné po okraj sušenými bylinkami a větší pytle plné kaštanů a žaludů.

Ve škole se u nás topilo v každé třídě zvlášť ve velkých kamnech a na přestávky se zvonilo na velký měděný, snad lodní zvon. Seděli jsme v solidních starých dubových lavicích pro 3 žáky, u dveří jsme měli pověšený každý svůj ručník a ruce jsme si myli v lavoru se studenou vodou, ale jen tehdy, když jsme použili toaletu. O přestávce, té velké, jsme korzovali po dlouhé školní chodbě, na což dohlížel vždy jiný z našich učitelů.

Byla to vskutku prehistorická doba, ale přežili jsme ji ve zdraví, ve zdravé mysli, v očekávání, co všechno je ještě před námi. A nebylo toho málo! Kéž se tak stane i těm, co chodí do školy dnes. Nic víc si nepřeji.

Na hodně aktuální téma

Ach, ti naši bývalí feudálové, šlechtici! Ještě, že je T. G. M. včas prokoukl a vzal jim nadobro a navždy jejich tituly. Jedna část rodiny hot a druhá čehý, polovina pro Hitlera, druhá proti. Ferdinand Kinský pro Hitlera, Zdenko Radslav Kinský se staví na druhou stranu barikády. Zcela neutrální se snaží být Adolf Schwarzenberg. V jejich zámcích se povětšinou později zabydlí fašisté. Jejich obhájci to nemají po válce lehké, ale ani dnes, když požadují bývalé majetky zpět. A to nemluvím o tom, že řada z nich neumí žbleptnout česky tak, jako syn našeho současného, bývalého knížete Karla Schwarzenberga.

 No řekněte, není lepší nic nemít? Jde a šlo jim vždy většinou o peníze, pozemky a vliv na dění ve společnosti. Není to jen nekonečný příběh bohatých s takzvanou modrou krví. Příkladem je i Muchova Slovanská epopej, příběh až tragikomický, ale názorně ukazující, kam až mohou dojít dědické spory. A proto neodcházejme, nebo jen jako vítězové válečných polí.

Jsem z Liberce, tykám si s jeho primátorem, dnes už bývalým. Sympatický chlapík mající smůlu, že kope za jiný tým, než za ten, co vítězí. Už dávno jsem se ho chtěl zeptat: Když už má to krásné maďarské příjmení totožné s Lájošem Batthyanyim (1807 až 1849), zda jsou příbuzní třeba i hodně vzdálení? Lájoš byl kdysi velké zvíře. Předseda parlamentní maďarské vlády, vzdorovitě stojící v opozici vládě rakouské. Ta jej dala zastřelit. Stává se to a je jen dobře, že ne odstupujícím primátorům města Liberce. Byť i mnozí předešlí měli při odcházení namále. Jo, politika je jen pro silné žaludky a kožené kalhoty odolné proti oděru při šoupání se po židlích ze strany na stranu a pokud možno stále výš a výš.

 Je škoda, že se tak úzkostlivě šetří s medailemi. Dřív každý hejtman, úspěšný starosta či velký průmyslník dostával od panovníka řády, medaile, stuhy, označení, že je prověřený dodavatel, tajný rada, pobočník, ten, co dobře slouží c. k. monarchii. Kdo měl co dostat, k tomu sloužil pořadník a odsloužená léta, třeba i v opozici. A dostávali všichni: Češi, Poláci, Židé, Maďaři a bylo to tak správně. Anton Špelec ostrostřelec by rovněž mohl vyprávět. Kdeže jsou léta staré monarchie… Nechápu, proč by se měl do Prahy vracet zbořený Mariánský sloup. Nejsme katolickou zemí a rakousko-uherskou už taky ne. Máme jiné důležité problémy. Bavme se o vhodnosti označení našich hokejistů. Znak republiky zaměnit za lvíčka, který by se spíš hodil jako logo na konzervy, na pytlík dehydrované polévky s játrovými knedlíčky.

Někteří z nás zas berou věci kolem nás příliš vážně, tak jako sliby koaličních vlád. Myslím i těch na radnicích, kde si pohodlné židle na čas předplatila parta staronových přátel z hospůdky od naproti. Ti se rozhodli, že si už nebudou plivat do tváře, že to spolu dotáhnou až na vrchol kopce. U nás aspoň k lanovce na Ještěd. Tam nahoře už je ubytování a dobré jídlo snadno dostupné.

Bylo nebylo

Tak začínají všechny pohádky. V Satalicích u Prahy je v zahradě za vysokou zdí ubytovaná slavná a pro mne, jako pro desetiletého kluka, úžasná a krásná hradní stráž. Stráž, co střeží prezidenta Antonína Zápotockého a naše Hradčany, kde prezident úřaduje. Pokud je doma dá se to lehce poznat. Na Pražském hradě visí vlajka jako znamení, že je doma, na Hradě. Pokud vlajka není na svém místě, je prezident na cestách. Zástavě se říká i standarta, což je synonymum tak vážného, na co jsem hrdý. Jsem jediný kluk z Machnínské národní školy, který ví, kde bydlí tihle zvláštní vojáci, co mají pušky s naleštěnými vodáci bodáky. Jsou jako z filmu, celí načinčaní.

Satalice jsou kousek za Kbely rovněž u Prahy. Ve Kbelích je pražské vojenské, dříve i civilní letiště, kde i dnes přistávají letadla, která nechtějí na hlavním ruzyňském pražském letišti.

To byla doba, kterou jsem miloval. Za zády ulice, kde bydlela teta Anežka a soused Pellone, tam startovala za děsivého hluku silná hlučná motorová letadla. Ulice byla plná menších domků a nebýt rámusu, tak je to místo, kde všichni klidně spí, povídají si přes plot zahrady se svými sousedy. Blízké vojenské letiště plné kouzla a záhad mi učarovalo. Být tady s Rudlou, s Jardou Kalenským, tam od nás z Machnína, to by nám spolužáci opravdu jen záviděli.

Přes Kbely se jezdívalo za mého mládí hlavní ulicí z Liberce do Prahy. Kbely byly na rovině, vlastně vysoko nad Vysočany, odkud se následně sjíždělo dolů, ku Praze. Sedím si tak jednou s maminkou v autobusu z Liberce do hlavního města a Praha už byla na dohled pod námi, když tu, kde se vzal, tu se vzal, vztyčil se jeden z pasažérů sedící před námi a velmi hlasitě zakřičel: „Pohleďte, pod námi je Praha, matička měst!“, odmával to rukou a sedl si způsobně zpět do sedadla naší linky autobusu Liberec - Praha. Dá se to vysvětlit tím, že autobus tenkráte jel od nás do Prahy dvě hodiny s malou zastávkou na čůrání v Mladé Boleslavi. Tíseň z dlouhé cesty. I ostatní účastníci linkového spojení se ptali jeden druhého, co tím chtěl jeden z nich říct? Byla to jiná doba, doba téměř obrozenecká.

Ano, měl pravdu. Pojmout Prahu, znamenalo projet zeleným pásmem ovocných stromků vysazených kolem celého města. Mám doma předválečný prospekt cestovní firmy Čedok, která nabádá spoluobčany prvorepublikového Československa: „Každý občan ČSR aspoň jednou za život do Prahy!“, což byla tehdy marketingová pecka v inzerci, a dost možná i startovací impuls, který tehdy vedl onoho pána, aby v autobusu podlehl nutkání a podělil se s námi o zážitek: „Jsme v Praze! Ještě chvíli a vystupujeme! Praha je matka měst!“

Faktem je, že jsme žili jinými hodnotami. Pár let po válce jsme byli trochu jiní, okouzlení svobodou. Bylo nebylo, jak říkal náš moudrý starý rabín: „Všechno je jinak.“ Dnes, jako tehdy, se na nás svět smál.

Stalo se před 150 lety

Je teplý podzim roku 2018, ani léto nebylo jiné. Kdo vybíral vstupné na plovárnách sklízel „pomeranče“, co neuschlo uzrálo, nikdo se neměl špatně. Bude i sladké víno. Prostě bylo, jak by mělo pokaždé být. Na krátké kalhoty, na tričko. I podzim se vydařil. Dušičky se sluníčkem zádech, silničáři, co opravují průjezd městem Jablonné pod Ještědem si mnou ruce, termín opravy – konec listopadu -dozajista dodrží.

Ohlédneme-li se, nebylo tomu pokaždé. Z dobového tisku se dozvídáme, že to nebylo vždy a pěkné počasí nebylo každý rok: „Osobní vlak přepravující uherské vojáky uvízl 10. listopadu 1868 v závějích u Cerhovic na Berounsku. Okolo šesté hodiny ranní do něj v plné rychlosti naráží nákladní souprava jedoucí za ním. Při neštěstí umírá 22 osob, dalších 60 utrpí zranění.“

Co dodat? V těchto dnech je počasí víc než jarní a tahle tragédie před 150 lety byla zaviněná obrovskými sněhovými závějemi. Jak je příroda krutá a zároveň velkorysá! Napravuje škody, které napáchal člověk, který ji chtěl předělat ke svému obrazu, vyhubit odvěké nepřátele ze svého okolí. Velcí se dnes vracejí do svých přirozených teritorií, do hor našeho pohraničí. Sem tam se tu objeví medvěd, ale to bude přeci jen kuriozita a žádné stálé angažmá. Horší to bude, až cirkusáci budou muset rozpouštět svá šapitó a pustí do přírody to, co se do ZOO neudá. Jsou extrémy, které škodí nám, lidem. Lidem, kteří mají být hospodáři a žít s přírodou v rovnováze, rozumět jí, a ne znásilňovat.

Jak bývá u nás krásně v podvečer, kdy vítr utichá a obloha si obléká rudé pláště červánků! To si pak připadám jako v kině na velkofilmu, kde, jako v příběhu o Kleopatře nebo o slavném Mozartovi bylo vše podřízené kráse exteriéru, přírodě. To je můj případ. Pohled na obraz končícího dne, zapadajícího slunce, oblaků plných červánků.

Naproti, v domě proti našemu vchodu do zahrady, mají malou holčičku. Před 150 lety našel nedaleko smrt v závějích kontingent nic netušících vojáků. Do blízkých hor se vrací vlci, Jana zasadila nové ovocné stromky, venku je jarní počasí. Silničáři v Jablonném v Podještědí finišují a práce jim jde od ruky. Kupodivu začaly růst houby, pole jsou zelená a silnice plné zvěře, která je ve velmi dobré kondici. I to je ta pozitivní zpráva o stavu přírody v listopadu roku 2018.

Co si přát víc? Hodně zdraví, pohody a štěstí. Blíží se zima. I ta se dá přežít. Smůlu měli jen uherští vojáci před rovnými 150 lety. Kdo čekal závěje 10. listopadu letošního roku, tak se nedočkal. Příroda se stala lidem přítelem. Na jak dlouho nikdo neví. Zítra může být všechno jinak…

Stalo se před 80 lety, přetrvává dodnes

Byli to naši sousedé, Němci, Češi, Poláci, Ukrajinci. Jen se dívali, ne všichni přiložili ruku k dílu k rozbíjení výloh, k rabování, k celkové atmosféře nenávisti - bijte Židy! Žel, slyšeli na pobídku: Vemte si, na co dosáhnete…Prapodivná podívaná, divná doba, divné chování.

Křišťálová noc před 80 lety nebyla jen nocí hořících židovských kostelů, ale předzvěstí, jak se zachová soused k sousedovi dnes, zítra, po válce. Kdo přežil Osvětim a vrátil se, nebyl sousedy milován. Už dávno, co Židy odvlekli, si sousedé rozebrali vše, co bylo židovské a nyní by to měli vrátit? Jak hloupé a absurdní! Proč se vraceli?

Synagogy hoří a sousedé, Němci, Češi, Poláci se už těší, co všechno tu po nich zůstane, jak si kdo polepší. Lékařské praxe, obchody, továrny, místa v divadlech, v novinách. Odejdou konkurenční hudební interpreti, skončí židovské učitelky, zdravotní sestry, úředníci. Zůstanou jen árijští právníci, dělníci, spisovatelé. Ano, to všechno byla Křišťálová noc. Následující dny ukázaly židovským sousedům, co je čeká, co se stane a co vás, Židé, nemine.

Waltrovi bylo právě 10 let, když ho vyvedli ze třídy ve škole U soudu v Liberci a řekli: „To byl tvůj poslední den ve škole! Židi do školy už nesmějí!“ Celá třída tleskala a učitel se dmul pýchou, jak s tím malým zatočil. Nevím, na které válečné frontě učitel vypustil svou černou duši. Doufám jen, že křičel strachem a bolestí. Naproti tomu strýc Walter stále zázrakem žije. Bylo tomu právě 90 let. Přežil holocaust a patří mezi ty šťastlivce, co se vrátili, aby se stali svědomím svých sousedů, všech, co si přáli zbavit se konkurence, co nenávidí Židy, kteří se s nimi nechtěli dělit o pracovní příležitosti, vracet ukradený nábytek, kuchyňské hrnce, peřiny.

Byli to naši sousedé až do doby, kdy uvěřili, že stačí vzít do ruky sirky, kámen, klacek a jít na Židy v Rusku, v Německu, v Polsku, v Československu, a to vše i po druhé světové válce. Je to k nevíře, ale je tomu tak. I to byli naši sousedé z jedné ulice, z jednoho podlaží. Rozebrali vše, co Židé nedobrovolně opustili. Sousedé se odvraceli, když měli potkat Žida na ulici. Někteří si o nich vyprávěli hrubé, urážející anekdoty.

Je Křišťálová noc. Sousedé stojí v ulicích, a když zrovna netleskají, neskrývají radost z podívané. To, co vidí, je pro ně zábava i předzvěst, co vše zůstane sousedům za nehty. Nedovedu si ani domyslet a nechci ani vědět, jak bylo sousedům, dozvědět se, že Žid z jejich ulice přežil, že musí vracet majetek, na který si už zvykli, kterým patří jim. Žid ať táhne, nemá tu být.

Ach, sousedé, je mi z vás smutno, řekl bych. Jednou, až si smrt přijde pro vás a vaše rodiny, bude to zlé, mnohem horší, než jste čekali. I o tom byla Křišťálová noc před 80 lety. Nezapomněli jsme. Ti, co se nevrátili, my všichni jednou budeme čelit fatálnímu nebezpečí. Chtěl bych mu čelit s vámi, žel nevím, zda Křišťálová noc byla tím správným společným vykročením na cestě za štěstím a odpuštěním.

Pár slov k našemu vzpomínání a k jednomu jubileu

Nedávné 80. výročí vypálení našeho libereckého templu i ve mně vyvolává vzpomínky na dobu ne tak vzdálenou. Jsem členem nejstarší místní židovské rodiny, jediné mišpoche žijící v Liberci po více jak 100 let (viz náhrobní kámen mé prababičky Boženy Wienerové na našem hřbitově v Liberci). Vzpomínku chci umocnit vzpomínáním mého žijícího strýce, nejmladšího bratra mého otce, přímého 10letého svědka zániku naší synagogy.

Byl žákem školy U soudu a celou tragédii měl tak říkajíc z první ruky. Učitel jej před spolužáky vyvedl ze třídy s dovětkem, že Židé už do škol nesmí chodit, tudíž vypadni a nevracej se… Můj tatínek v souvislosti s naším svatostánkem vzpomínal na Bar micva, které absolvoval za pomoci pana rabína a příslušného textu, který měl napsaný latinkou na kousku papírku, na vysoké svátky, kterých se zde jeho rodina účastnila.

Zpět k osobě čerstvého devadesátiletého jubilanta, nejstaršího člena naší obce, který se zde narodil. Jeho úžasný život je bezesporu námětem na film, který by žel mnozí popírači a nepřátelé státu Izrael odmítli jako nepravdivý. Nejdřív, jako ukrývané dítě, zázrakem přežil fašistické řádění, následovala cesta do Izraele, kde spolu s manželkou bojoval v izraelské armádě proti arabským státům, které napadly nově zrozený stát Izrael, pozdější návrat do Československa, významné úspěchy v bádání o genetice exotického ptactva oceněné těmi nejprestižnějšími organizacemi, zabývajícími se problematikou života ohrožené fauny našeho světa.

Významná je i publikační činnost našeho jubilanta, pana Waltra Wienera, a to nejen pro odborníky v oboru, ale i pro chovatele drobného exotického ptactva, kteří jí rozumí a která je vede k chovatelským úspěchům. I ta byla oceněna řadou medailí a diplomů doma i v zahraničí.

Dnes oslavovaný devadesátník je stále v plné duševní síle a sleduje život nejen naší židovské obce, ale i v Izraeli a u nás, v naší republice, kde žijeme. Je oporou i mě a vzorem, jak psát, když se odvolávám k jeho životním zkušenostem a přehledu, který nemá často ani mladší člověk. Ty pomohly našemu jubilantovi přežít holocaust, první válku za svobodný stát Izrael, padesátá léta plná antisemitismu a dožít se současnosti. Naší nové modlitebny židovské obce, státu Izrael, který odolává nenávisti arabských sousedů.

Je škoda, že neuspěl návrh pana Waltra Wienera ocenit poctou hejtmana Libereckého kraje. Jistě by si jí zasloužil, a to i v souvislosti s výročím osmdesáti let, kdy občané města nečinně přihlíželi vypálení svatostánku libereckých Židů, svých sousedů.

Nechť tedy žije pan Walter Wiener dál život plný úžasné energie s vědomím, že my si jeho práce vážíme a jsme rádi, že je tu s námi.

 Egon Wiener, synovec

Dušičky pokaždé jinak, tentokrát z roku 2018

Dnes se sluníčkem a v teplém počasí, že takové nepamatuji. Snad jen vítr a poletující listí připomíná, že je listopad. Píše se rok 2018 a my sedmdesátníci a výš jsme vděčni za každé nové ráno, že jsme tady mezi vámi, s bolestmi, co nikomu nepřejeme. Přesto jsme tu. Až nás nic bolet nebude, vzpomenete si na nás právě v tuto dobu o dušičkách.

Poslouchám staré dámy na hřbitovu. Ničím se jedna od druhé neliší. Vzpomínají živých a mrtvých, do budoucna nekoukají. To nechávají mladým. Ti si o tom myslí své a žijí dneškem, současností.

Vítr fouká, jako by chtěl odvát chmury. Stále nové a nové obchody, je to tu jako na výstavě květin. Kdo má, a mají skoro všichni, tak koupí a hrob ozdobí. Jsou tu i kamínky těch, kteří tu pochovali i poloviční Židy, velké až převeliké květinové mísy i malé, malinké, od dětí, kterým babička i děda opravdu schází.

Jsou i děti nevděčné, které sem nechodí. Není jich moc, ale vím je o nich a nejsem schopen jejich výmluvy překousnout. Vím, že to tak někdy chodí, ale hlava to nebere a jeden se i stydí, že on, vzdělaný a úspěšný, vypráví, že jsou to jen mrtví lidé, kteří už nic necítí.

Nemám rád, když v tuhle dobu prší a padával i sníh. Zlé je, když k tomu fouká a padají větve. Nemajetní tuší, že nebudou chycení a berou z hrobů věci, co jim nepatří. Tohle všechno mohou, když je špatné počasí a na okolí padá už kolem páté odpoledne tma, i když kolem svítí snad všechny svíčky světa.

Pamatuji, těsně po válce, když Němci opustili své domovy a hřbitovy. Jaká to byla tma na opuštěných německých hrobech! Češi, co přišli, tady neměli ještě své mrtvé a na dušičky jezdili domů, odkud přišli, kde měli své pohřbené. Němcům jsem to víceméně přál při vzpomínce na mrtvé z Osvětimi, kterým rovněž nemá, kdo dát květiny kamínky na opuštěné hřbitovy. Takový je koloběh života. My ho nevymysleli.

Dnes i ten malý hřbitůvek u ještě menší vesnice svítí do naší krajiny v době dušiček, jako by to bylo Václavské náměstí a je tu rušno, jako v pravé poledne Na Příkopech v Praze. Co s tím naděláme? Nic, a buďme rádi, že sem do klopýtáme a že naše je to lamentování, že cesta sem je rok od roku strastiplnější.

Dušičky, čas přemítání a díků za vše, co oni pro nás udělali. Že nám odpustili chyby, že nás připravili na to, co z nás udělali, byť si to ani neuvědomili. Jsme jejich klony, neúplné a nedokonalé, jejich děti.

Budiž nám tedy dopřáno ještě chvíli pobýt, než se připojíme a budeme čekat, zda tentokrát dorazí, zastaví se a byť jen symbolicky zamávají, slzičku utřou, něco řeknou. Třeba jen pohnou rty, oči přivřít, myšlenkou zabloudit, pohnout zápěstím…

O tom jsou tyhle každoroční dušičky, rituály, které se opakují. Jiné je jen doprovázející počasí. Nechť tedy ano, za rok na shledanou, naši drazí nejdražší…

S podzimem přichází i změna počasí

           Píši Vám, spadanému listí, scvrklým borůvkám, keříčkovým růžím, trnkám, kedlubnám i kopřivám, co rostou podél plotu. Hložinkám, stromům javorům a planým třešním, šípkům, všem uschlým květinám. Nastal čas, kdy fouká, déšť dělá kaluže a moje letní boty s nimi už nejdou dohromady. Slunce rychle zapadá. Klouže to, klouže na deskách pod schody u dveří. Okna jsou plná deště a okap naříká, jak nestíhá. Pes nechce do boudy, a když konečně ano, nechce ven. Počasí se tomu slovu příčí. Pes líná a brzo budeme mít nového z chlupů, co jsme z něj vytáhli. Zlobí nás, že marodí…

Píši Vám, co máte taky tyhle starosti. Čert vem hlouposti, počasí, zdá se mi, je v hluboké depresi. Auta kolem frčí, srnky za plotem už mají šedé kabáty, na obloze létají tiše dravci a pozvolna se plíží, jako kočka, co se bojí psa a dělá se menší a ještě menší…

Píši všem, co umíte číst. Píši i dětem ze školky, co to neumí, učitelkám, co se o ně bojí, dětem, co ještě chodí na hrníček bosy. Píši Vám, svobodným i zadaným, píši všem, co chodí na dušičky a zapalují svíčky, co utrácejí za drahé knížky, za kosmetiku, za akvarijní rybičky, za hotová jídla, za dobré pití, za čokoládu, ovoce a erotické pomůcky.

Píši všem, co umějí číst ve hvězdách, co šlapou chodník, dojí krávy, píší verše, co mají pásový opar a zkažené zuby, díry na punčoše. Co se dívají na staré filmy, jedí hady, smaží choroše a tak jako já, mají rádi bramborové placky. Píši Vám, auťákům, co jezdí, jako by v nich jeli blázni. Vám milá paní Michalíková, co prodáváte té mé čerstvá vajíčka a klábosíte se mnou taky.

Nemohu nenapsat mojí tetě, strýčkovi, zavolat Jakubovi, Sáře, Honzovi. Píši Vám a nevím, nejsem si jist. Je podzim a kraj se mi zdá být nevěrný. Místo sukně nosí kalhoty, místo slunečních brýlí čepici přes uši. Už žádné sobotní bleší trhy, toulání se v ulicích, chlubení se ňadry a bicepsy.

Píši Vám, co máte rádi psy a ani morčata vám nejsou cizí. Píši všem, co finišují a opravují střechy, chodníky i vozovku napříč Jablonným v Podještědí. Píši všem, co nevěří, že se to dá stihnout dřív, než zasněží. Píší i těm, co suší nakrájená jablka, zavařují a loupou vlašské ořechy. Taky máte tak zbarvené prsty? Kdo je nemá…

Píši těm, co v tomhle marastu čistí okna, všem, co mají děti, které je už taky neposlouchají. Všem, co vaří chutná jídla, co způsobně smrkají do papírových kapesníků, což já neumím a používám hadrové. Vám všem, co mi to máte za zlé: trhněte si nožkou. Mám svůj standard jako ta ruská vodka.

Píší i těm co pijí minerální vody, berou prášky a onanují, všem, co baští televizní detektivky, hrají tanky, chodí včas do postele a rychle usínají. Miluji a píši si: nezapomeň napsat všem. Teta a strýc, co jich mám, do banky pro peníze, koupit toaletní papír, brambory, kalendář, co bude platit od ledna, zaplatit SIPO, zaplatit kontejner, vyčistit boty, letní uložit.

Píši Vám všem, co tohle víte, abych Vás naštval a řekl Vám. No, budiž, přijdou i horší chvíle. Svět se nezboří, chleba nebude levnější. Co, bez chleba se dá žít, ale co housky, benzín, zkapalněný plyn?

Píši Vám. Co dělat s těmi starými? Mladé jsme odepsali, staré je třeba utopit. Blbost, že? Není to k životu, natož ke čtení, a proto si žijme po svém. Zůstaňte tu s námi, kam byste chodili! Venku fouká, je podzim, ale to už jste dozajista poznali sami. 

Výprask

Nemám rád fyzické násilí. Kdo by ho rád měl? Má generace si ho ještě užila ve škole, ale především doma. Nebyla to dnešní školní šikana, násilí silnějšího vůči slabšímu, ale násilí páchané učiteli na nás. Intenzivně jsem jej prožíval v první třídě ve školním roce 1953 až 1954, kdy nás řídící učitel trestal rákoskou přes dlaně i slovně výroky jako: Useknu ti ruko u samý pr....le. Práskání rákoskou do stolku před tabulí, stáním na hanbě v rohu třídy, zesměšňování mentálně zaostalých děcek, co se pomočovala. Rodiče se jen těžko mohli bránit. Mnozí neuměli dobře česky, německy se to jaksi sedm - osm let po válce nehodilo a ředitel byl stranický funkcionář vesnického výboru KSČ. Tudíž jsme vyrůstali pod hrozbou jeho stále čilé taktovky.

Doma jsme s násilím soudruha ředitele nijak nechlubil. Mohli nám ještě přidat, což se dělo v rodinách alkoholiků, frustrovaný otců a samolibých otců rodin, kteří si potrpěli na tradice domácnosti,  kde všichni poslouchali toho nejsilnějšího, zpravidla živitele rodiny. Maminky v té době ještě moc do práce nechodily.

Byla to v podstatě velmi čitelná doba aspoň pro nás školáky. Násilí bohatých starších na nás mladších spolužácích ještě nebylo. Báli jsme se dospělých. Je zvláštní, že si mnozí dnes, po více jak 60 letech, na pionýrskou organizaci stěžují. Já ten důvod nemám. Ta naše neměla proč nám škodit. Vedli nás starší studenti středních škol a chovali se k nám vstřícně. Výprask jsme víceméně mohli očekávat od rodičů, pokud zjistili, že jsme obešli jejich důvěru být samostatnými od oběda do večeře. V době, kdy jsme si veleli sami, kdy nás nikdo nehlídal, kdy jsme se starali sami o sebe. O to bylo horší, když jsme onu katastrofu udělali záměrně podruhé na veřejnosti. Potom jsem si nemohl nikomu (a komu) stěžovat, že o mě maminka zlomila dřevěné ramínko, že táta na mě vzal řemen z kalhot. Nepomohl ani křik trestaného.

Například vedle nás, otec mého spolužáka, pan Reichl. Vyvlekl Rudu před verandu na zahradu, řezal jej tam o to víc. To povzbuzovalo další a další otce, aby přitvrdili a domohli se tím i větší pozornosti manželek, které tím byly informovány, že stále platí, že co řekne pán domu, musí být respektováno všemi…

Má dcera, po víc jak čtyřiceti letech, si v první třídě přinesla kartičku s telefonním číslem, kam má zavolat a kde informovat úřad na ochranu dětí o případném násilí, především ze strany nepoučených rodičů a prarodičů.

Nedivme se, že nastal čas, kdy se o děti právem bojíme. Násilí na dětech nevymizelo. Dopouští se jej jiní. Zkušené děti na dětech, organizovaní devianti a zločinci. Co k tomu všemu dodat? Svět se mění a mění se i naše děti. Co zůstává je zranitelnost, které musíme zabránit. Nesmíme si nechat vzít to nejdražší, co na světě máme. Naše děti.

Píši dětem, vnukům a příštím generacím…

Píši Vám, drobným střadatelům různých rádoby bank, kampeliček, fondů a darebáků, co si přisvojili už dávno naše úspory. Dávno zašlou bolest mi oživilo až psaní, že krajský soud tam a tam rozhodl formou usnesení konkurz ve věci úpadce, ble ble ble… A je tady opět zpátky čas, doba a činy dávných lupičů počátku 21. století. Hrdinů kuponové privatizace, likvidace takových gigantů jako ČKD, hutí a železáren, v mém okolí textilních továren. Kde že je doba úpadku a slibů, co všechno bude, až se sem vrátí silný zahraniční partner. Nevrátil, přišli jiní. Investovali do montoven, co už nejsou továrny v pravém slova smyslu. K čemu nám jsou například posluchači textilních kateder technických univerzit, když právě jejich absolventi už desítky let nemohu najít práci v oboru? Je to prostě jenom pech?

Píši Vám vlastně i proto, abych já nezapomněl psát. Tak, aby si, jako absolventi textilek až jednou přijde čas, vzpomněli, co se ve škole naučili. Já číst a psát, oni jak se dělá látka na kalhoty.

Píši Vám a nedělám si iluze, že tím změním koloběh dění na severu Čech a že se vrátí výrobci koberců, lůžkovin, látek té nejvyšší kvality. Píši, abych nezapomněl číst a psát, i když, kdo ví? Není to účel, cíl někoho, koho snad ani jménem a příjmením nemusím už znát. Nějak si tím nepomohu, chod světa nezměním, ale něco se s tím dělat musí.

Píši Vám, že mi to vše dnes už ani nepřipadá tak absurdní jako tehdy, když se to stalo, a my mlčeli a věřili, že budeme ne milionáři, nebo aspoň hrdí na to, že výrobky naší domácí provenience se vrátí tam odkud přišly a k tomu ještě dobudou svět zlaté české ručičky.

Začalo to tím fantastickým podvodem, když si šest milionů Čechů a dva miliony Slováků za pár kaček koupilo kuponovou knížku a věřilo, že jsou velcí burziáni. Nebylo by, aby český investor z boje utíkal. Slavný slepý král dopadl úplně stejně, jako ta krásná myšlenka, že zbohatneme.

Píši Vám, co jste si uložili peníze bůhvíkam a čekali, že se vám vrátí a k tomu že dostaneme tučný zisk, který vydělaly. Nic z toho se nestalo a je asi dobré, že spousta už odešla tam, odkud už ani nenapíše, nestaví se, nezavolá. Píši i proto, aby mi nevyschl inkoust v kalamáři, násadka nespadla někam, odkud už ji nikdy nevylovím.

Ano, jsem z generace, co ve škole psala ještě násadkou, perkem a inkoustem. Je to už dnes tisíc let zpátky v čase divokých koní, oslů, plavuní a přesliček. Snad proto si ti, co nás tak elegantně okradli, dovolili vše. Čas a rozum hojí rány, je třeba zapomenout a jít dál.

Píši Vám a nepřeji si nic víc, než abyste dlouho žili a zdrávi byli, své děti a vnuky vedli v duchu, že bude líp. A aby nedopadli jako my a nevěřili všemu, k čemu je mocní nabádají…

Docela malé ohlédnutí

 Je 2. listopadu a venku jarní počasí. Kdo by to řekl? Franta nám přinesl dva kbelíky čerstvých hub za dvakrát dvě stovky. Letos první houby. Ani cena ve srovnání s loňskem nestoupla. Není možné jíst jen vepřové a kuřata.

Letos je všude spousta vlašských ořechů a žaludů. My jsme je ještě sbírali kilo za korunu. To bylo před šedesáti lety. Dnes jsou výdělky tak zhruba deset až dvacetkrát vyšší. Výkupní cena by se měla pohybovat okolo 20 korun za kilo. To by bylo fér a lesní zvěř by měla v zimě co jíst. Dejme se překvapit. Zeptám se příležitostně vnoučka Honzíka, co chodí do čtvrté třídy, kolik si přivydělal v letošní tak úspěšné sezóně žaludů. Mně maminka pomáhala tahat do školy v Machníně plné pytle žaludů na vozíčku. Vím to bezpečně. Přejel jsem jí jednou chodidlo. A na nástěnce ve škole, kde visely výsledky, jsem byl asi na třetím místě. Dnes je trochu jiná doba. Žáčkové spíš hrají na počítači hry a lesní zvěř se chodí dokrmovat přímo do odpadových nádob plných vyhozeného jídla, chleba a housek.

 Kam ten svět spěje? Ale nechci lacině volat po zašlé slávě a odpovědnosti za věci kolem nás, které jsme vnímali jinak než dnešní lidé v produktivním věku. Jejich je současný svět, budoucnost dětí, kteří v nich, kdo ví, snad právem, vidí své vzory.

Marodím. Mám možnost vidět současnou nemocnici zblízka a jsem překvapen především tím, jak voní. Nepáchne. Není tou nemocnicí čpící jako sto čertů lisolem nebo bůhví čím. A není tomu tak dávno, že ještě daleko za špitálem jste poznal na chodníku na kolemjdoucích, odkud přicházejí. Dnes je vše jinak. Vše se skví novotou, je čisté, sterilní. Snad jenom nemocní, navzdory přístrojové úžasné technice, jsou stejní. Nemocniční personál je rovněž perfektní a snaživý. To jenom strach z nepoznaného z nás činí nevěřící, co se bojí a nechtějí marodit ani v tak krásném zvenku i zevnitř nemocničním zařízení.

Venku se rychle stmívá. Letos, snad naposledy, došlo ke změně letního času na zimní. Jsem rovněž pro změnu. Asi by měl zůstat ten zimní a příště už nic neměnit.

Také jsme oslavovali 100 let republiky. Sice doznala za tu dobu mnoha tváří, jmen a poslání, ale byla tu pořád. Snad, a hlavně pro naše krajany v cizině byla a je jediná, československá. I když, kdo je to dnes krajan? V době, kdy v Evropě konečně už hranice neexistují a svět se díky internetu stal víc jak dostupný všem. Je hodně toho, čím dál tím víc, co je jiné, než bylo před lety. Bude to asi i tím, že tak tomu bylo vždy a bude jistojistě na věky.