sobota 30. listopadu 2019

Psaní Vám, co brzo vstáváte.





Píši Vám, co ráno vstáváte a víte, co je čas kuropění. Vám, kterým časné vstávání vadí dnes, tak jako kdysi nám, když jsme vstávali poprvé. Čas, kdy vše kolem ještě spalo, kdy čas jako by se zastavil. Všude kolem bylo mrtvo i dech v tom čase taky zůstal stát. Stromy, ptáci, vítr, křik dětí, doprava, vše a nic tu nebylo. Už ne teplo. To zůstalo doma za dveřmi. Jen prapodivný chlad, polibek na tváři, zima v nose, na rtech, jinovatka na očích.

Píši Vám, kteří tohle znáte, kteří jste taky vstávali do časného jitra a rovněž někdy spěchali. Pamatujete se ještě? Na dětském letním táboře o prázdninách mít noční hlídku, vstávat o druhé nebo ve tři, ve čtyři ráno rovnou ze sna do ranní tmy, jen s baterkou v ruce. Nad vámi hvězdné nebe a vy jako stroj nevnímáte skoro nic, stav strnulosti těla beztíže. Tak nějak se snad cítí kosmonauti a Vy k němu máte nejblíž.

Píši Vám, účastníkům, co měli podobné zkušenosti, všem, co museli o pár let později vstávat po čtvrté, kolem páté ráno, jít do továrny a v šest stát u stroje. My, jako kluci do textilky Seba, Hedva, Textilana, čert ví, jak se ta fabrika v Liberci správně jmenovala. Stačilo jednou za týden, kdo dojížděl jel prvním autobusem. Co my, ale ti, kteří museli každý den! Pro nás to byla sranda, ale dospělé, ženské i chlapy práce, i brzo z rána, živila. Je i jejich rodiny.

Proto píši Vám, co pamatujete ranní vstávání. První, dělnický vlak, tramvaj, autobus. Prvním krokem po schodech, k brance, na chodník. Stání na zastávce, čekání, kdy vše kolem je za sklem, kdy zima byla, že se dala krájet. Píši Vám, milí přátelé, že ač vzpomínka už vybledla, pořád ten čas , jaký se zapsal někam do hlavy, je pořád s námi. Čas prvního ranního šumu a svistu větru, kdy mi prach a vůně listí stále připomínají onu dávnou dobu, čas, který se už nevrátí.

Píši všem, co ještě žijí a byli tam. V čase, kdy pampelišky odkvétaly a růže ještě nekvetly. Kdy dveře do autobusu, brána do továrny nás pohltily a za námi se zavřely. Kdy nám ani nepřišlo, že to musí být. Kam zmizel čas ranního kuropění? Kam jsme zmizeli my a naše mládí, naše starosti? Píši Vám, mí nejdražší, že svět se zdá být úplně jiný. Ale snad pro ty, co vstávají za ranního kuropění je stejný. Oni to nevědí, ale bude to tak. Stojí jak opaření, pohlcení ranní tmou, chladem, světem kolem, co ještě nedýchá, který se teprve budí do jitra pohádek, do světa lidí.

Píši Vám, těm novým. Dobrý den a ať vám slunce svítí.

Egon Wiener

Psaní dřív, než zavřete oči




Píši Vám, myšlenkám, co se mi brouzdáte kolem hlavy, jako by z Ještědu zafoukalo, jako by od Frýdlantu se ozývalo. Přemýšlím o tom, že zima bude ještě chvíli trvat a já na tom zhola nic nezměním, ať přemýšlím, nebo si jen tak lebedím v teple doma. Píši všem, co jim taky leze zima na nervy. Copak by nemohlo být pořád teplo, sluníčko, okna dokořán a studené jen vychlazené pivo?

Píši Vám, že tak bylo kdysi, před milionem let, když se tu pásli dinosauři a přesliček byl plný les. Tak trochu si z toho něco pamatuji. Byl jsem ještě malý, ale nezapomněl jsem. Lovili jsme na rybnících raky, veliký jako stehno, hady, co měřili čtyři metry, žáby jako dům. Píši Vám a nevzpomínám si, že bychom chodili do školy. Místo toho jsme chodili pást na pláně pod Ještědem, když sopky kolem soptili popel a oheň a nedalo se dýchat. Srovnat se to dá jen s tím, jak to vypadá na výpadovkách z měst dnes.

Jo, hoši, děvčata nevyjímaje, svět se fakticky točí kolem toho, jak venku je. Když prší, je mokro, když sněží, klouže to. Nevyberete si. Když svítí sluníčko potíte se, pijete, chodíte na záchod. A proto, Vám píši, zůstaňte doma a pište na facebooku, co si myslíte. Je fuk, že to čtou občas i úchylové, není jich tolik, že by to bylo nebezpečné. Píši Vám a jsem s Vámi za jedno, že je lepší si to takhle vyříkat než čekat, až Vás někdo označí za úhlavního nepřítele, oznámí Vás a utře, jako louži po štěněti.

Ach bože, to jsem si zas zadal, moji drazí, každý z nás občas lituje. A proto Vám píši beze studu. Vykašlete se na všechno, otevřete okna a poslouchejte. To venku, to je věc. Co slyšíte je svět, svět, který potřebujeme, svět lidí homo sapiens, aut, zvířat a čeho je nejvíc - vody, vzduchu, všech těch monster, co si na lidi jen hrají. Netrapte se tím a nastavte si mantinely podle toho, jak se cítíte. Zůstaňte lidmi i za zdmi paneláků, v domcích, na vejminku, v dětských kočárcích. Píši Vám hlavně proto, abych nezapomněl, že voda z kohoutku teče teplá i studená. Budiž světlo se dělá skrze vypínač na zdi. Co k tomu dodat? Snad jenom, že nejíme rukama, pijeme ze sklenic. Píši Vám, že i já chodím spát do peřin a uprostřed noci se musím jít vyčůrat. Mám děti, s nimi radosti i starosti, jak vyjít a zachovat si styl.

Píši Vám a myslím, že se moc nelišíme. Chlubíme se pěti prsty, zuby si ráno a večer čistíme. Máme moc společných přátel. Píši a usmívám se. Je toho moc, co nás spojuje. Budiž, občas se i pohádáme, co je to ale proti věčnosti, komárům, co byli jako orlové, přesličkám plných křemíku a sopkám na každé straně ulice. Dopíši a půjdu si lehnout do měkké, slastné postele. Píši Vám: Dobrou noc, přátelé.

Egon Wiener

Psaní těm, co přišli z vesnic






                Píši všemu, co roste v zahradách, dělá Vám radost v kurnících, v králíkárnách, v psích boudách, tam, kde si pelíšek našly kočičky, ve voliérách, v akváriích i rybníčcích, v maštali pro koně, v chlívku pro prasátka, kde se ukrývají ovce, kam chodí spát ptáci v korunách, kde se pasou krávy, telata, i statní býci, kteří nechtějí poslouchat. Píši všem, co vesnický domek nabílili vápnem, dali opravit střechu, postavili nový plot, vyčistili studnu, sekají dřevo na zimu, mají včely a pěstují zeleninu. Píši všem, co nezapomněli sekat trávu, sušit, včas sklidit. Všem, co vědí, že voda ze střechy patří do sudu.

Jako kluk jsem tohle všechno znal. Věděl jsem, jak studí mokrá tráva, když prší, co jsou to bahna a proč se seká do ledu, aby ryba mohla dýchat. Píši všem, co vědí, co je vesnice. Když jste nedali krmení krávy bučely a chrousti padali. Píši Vám, co taky vzpomínáte, jak svítil měsíc, jak v létě padaly hvězdy. Na ranní chození na autobus, co Vás s ostatními vozil do školy. Vzpomínám na popel z kamen, co se musel někam odvézt károu, nejlépe někam na kraj lesa, na žaludy a kaštany, co jsme sbírali a odevzdali pro myslivce, do školy.

Vzpomínám, jak se topilo v kamnech a kouřilo se z komínu, kdy se čekalo na jaro, kvetl bez, šeřík, zlatý déšť a zahrada byla samý květ, plná včel, čmeláků, drzých mravenců, koťátek a štěňat, až se nevědělo, kam s nimi.  Jak jsme hráli za domem fotbal, cvrnkali kuličky. Svět býval sladší. Zjara se rodilo spousta dětí, praly s plenky, dětem rostly zoubky jako z vody. Vzpomínáte? Silnice byly prašné, na nich málo aut, rušné železnice a plno lidí po hospodách. Svět bez televize.

Píši všem, kterým se stýská po kopcích, jahodách i malinách. Pamatujete les plný hub, borůvek a voňavého kapradí? Znali jsme dobře hrábě, koše na trávu i na brambory, kosy, srpy, motyky i pilku na dřevo. Píši Vám všem, co jste chodili dávat zvířatům vodu, starý chleba, oves, trávu do kotců. Co jste uměli dojit, pustit slepice, věděli, co je to kohout, kozel, beran a co dovedou. Vám všem chci poblahopřát a poplácat po rameni. Je na co vzpomínat.

Věřím, že není proč zapomínat. Byli jsme při tom a je si o čem povídat. Svět vesnic a domečků, kde jsme žili, je a bude v našich nejhezčích vzpomínkách. 



Egon Wiener


Psaní všem, kteří mají rádi venkoncem i přírodu






Píši Vám, příkopům a nesekaným stráním, všem ohybům a zatáčkám. Kruhovým objezdům plných prachu, starým kopřivám. Píši všem, co máte to, co nemají Vaši sousedi: králíky, husy, slepice, díru na punčoše, psa, co si hledá pána někde jinde. Píši stromům, které mají strupatá jablka, kočce, co nosí na práh domu polomrtvé myši, vrátkům do zahrady, co skřípou tak hlasitě, až zaléhají uši, ozvěně na zápraží a vodě, co vzadu za domem prosakuje do sklepa a drží se tam stále, jako h… košile. Jo, to jsou věci! A těmhle, žádnou nevyjímaje píši a čekám odpověď.

Je složité psát někomu, kdo ani nečte. Věřte, nechci nikomu z Vás lhát. Jsou přeci zábrany, úskoky a jisté hrany stolu, za které se nesmí, věci, které jsou tabu a vím to jistě, není to nic, co bych věděl jen z doslechu. Píši Vám a věřte, už nepiju. Leda, že mi budete vyčítat tu cmundu po ránu, pivo s rumem na Vánoce, vaječný koňak na Silvestra a tu trochu rumu v pralinkách. Píši Vám a nechci od Vás nic, snad jenom pusu na dobrou noc.

Všichni, kterým tohle povídám, jděte k šípku, není si co vyčítat. Svět už je takový. Mnoho věcí se vrací, všechno už má svého tátu, mámu jistě. Píši všem, co nehledají nic, mají všeho dost, přesto i je někde bota tlačí, doma se rvou a v kostele pláčou, jak je svět zkažený a sami močí do vody. Píši všem, co používají toaletní papír, jedí zeleninu, mluví spisovně a milují angličtinu. Píši všem, co si mění osobní prádlo, ponožky a dbají na hygienu. Píši všem co na všechno s… a neutrácí zbytečně ani flok. Vám, co jíte vidličkou a nerýpete se nožem v zubech. Všem, co děláte radost rodičům, popřípadě dětem. Všem, co ve Vás vidí vzor a v poslední vůli Vás obdarují domem. Všem, co se mýlí a budou litovat, co je to napadlo začít si s Vámi. Žel, stalo se, a proto píši, aby to další Vás nepotkalo taky a Vy jste tím pádem přestali strašit děti, popřípadě, jejich rodiče.

Píši Vám a jsem tím pádem i pěkný srábek, že nejdu a nesrovnám Vás osobně do latě. Plkám, plkám a léčím si tady svoje pěkně zbytečné ego, nemoci a chuť se z toho všeho pěkně vyspat a probudit se v jiném světě. Píši Vám, dámám polehávajících v příkopech, ve škarpách, na stráních plných nesekaných trav. Všem, co mají plnou hlavu včel a pavouky v ohanbí, zavařeninu a okurky močáky v klínu, prsa v rozmarýnu. Píši všem, kterým se zdál sen a probudili se s knihou na břiše, touhu v prstech a hlavou v kravinci, na bílém polštáři ve Vaší ložnici. Píšu a doufám, že až se probudíte, bude Vám fajn. Budete se cítit, jak batole první den v jeslích. Proto Vám píšu.

Egon Wiener

Psaní všem bez rozdílu barvy pleti - Den z dnem, pokaždé na který se těším




Ani nevím, zda mohu říci, jak rád se probouzím. Ležím si jen tak, na nic nemyslím, nic mě nebolí. Jsem tu a to pohladí. Sen? Možná, už nevím, nestál za moc, ale ráno je pokaždé krásnější. Sluníčko opět svítí. Svítilo dinosaurům, svítilo tátovi a mámě, svítí mně, bude svítit všem, co se narodí. Nejsme tu proto, abychom žili věčně. Přesto se mi nechce vstávat, odejít…

Mám život rád. Mít stále starosti ani ne tak o sebe, ale o ty, které mám rád. Bolí mě všechno na co dosáhnu rukou, bojím se, že až to přestane, nebudu to já, kdo řekne, že už ho nic nebolí. Bojím se, že až to přijde, bude mi líto, že nezhasnu já, že zhasne někdo za mě, nebo nechá svítit. Co já vím.

Mám rád všechno kolem mne o něco víc, než předtím. Kamarádím s domácím zvířectvem. Pes a tři slepice, kterým paní dala jména. Všeobecně jsou to ale Pompadurky - Francouzky a jsou nesmírně družné a zvědavé. Volám na ně: ,,Pompompom!“ a psa Vilínka to štve a kontroluje jejich dávku krmení. V tomhle ohledu nezná bratra. Rád jí, má to po mně. Zašustí pytlík, sáček od čehokoli a vstává, byť mu to už dělá potíže a jde mne zkontrolovat, zda jsem korektní a nekrmím ty pernatce z jeho zásob.

Kupuji v obchodě „výrobní salám“ a ukrajuji z něj všem třem. Dnes už skoro dospělým kuřatům a psovi Vilínkovi z útulku, který si ještě pamatuje, co je hlad i stálý boj o přežití. On je ze Slovenska, z Podkarpatí, a dnes žije spokojený život s mou paní a se mnou v Podještědí. Naše zem je kopcovitá, náročná a krásná, žel ne všichni jsme zdravých nohou, ty i já, pejsku můj. Je krásné, že to vnímáme a jsme šťastní, že to není horší, že si navzájem pohovíme. On občas štěkne, já ho pohladím a řeknu: „Hodná,“ a přidám: „Naše, naše,“ a Vilík porozumí. Lehne si vedle, kde sedím a nechá se drbat. Nejraději na hlavě. Když přestanu podá mi jednu z obou tlapek, přední, a je vidět, že si toho drbání cení.

Všechny tři Pompadurky se nahrnou k drátěnému plotu, tam kde končí jejich teritorium a zvědavě přihlíží, co bude, až si Vilík půjde odpočinout, napít se vody, zda na ně páníček nezavolá a přinese jim ten „výrobní salám“, který jim tak chutná. Vše se opakuje. Občas to nevydržím a jdu si lehnout. Když se probudím, je pořád stejně. Je to krásné procitnutí. Nejsem přehnaně náročný. To život mě naučil těšit se a být ke stáří přívětivý.



Egon Wiener

pátek 29. listopadu 2019

Psaní těm, kteří se chystají na zálety




  

                Jak jinak tomu bylo před mnoha léty a celé minulé století! Když si maminka chtěla užít, musela s přítelem do prostoru stavby uvědomělé mládeže, do přírodního divadla mezi ostatní brigádníky. To byla ona často vzpomínaná padesátá léta 20. století. Nosila se kolektivní láska. Pro nás divné milostné vzplanutí. Vše mělo svůj revoluční řád. Zpívalo se, drželo se v pase, tančilo, mávalo a manifestovalo se. Tam všude, hlavně na brigádách se mladí potkávali a otevírali svá neokoralá srdce.

Dnes po mnoha desítkách let píši všem, co našli i tehdy čas na lásku, na zálety, na čas milovat se, mít děti, problémy, řešit je. I díky tomu řada z Vás spatřila vůbec světlo světa, narodila se do doby, která se doufám už nikdy nevrátí. Hodně se žalovalo, jeden druhého hlídal, aby neuhnul z jasně dané cesty budovat nový řád, nového člověka… Nešlo to. I tehdy, jako dnes, člověk rád hřešil, miloval přes zákaz, šmíroval sousedku za oknem. Byla to opravdu jiná, nám vzdálená doba křídy, plavuní, přesliček, prapodivných ptáků, mořských příšer a domovnic, které šmírování měli v popisu práce.

Dnes píši s odstupem času všem, co se tehdy narodili, aby věděli, jaké rodiče měli trápení, když chtěli skloubit radování s hlasitým křikem před radnicí, že prezident USA Trumen má vši, že mandelinku bramborovou, amerického brouka vyhubíme a budeme střežit hranici míru, jako oko v hlavě. A k tomu všemu chuť si zasouložit a nemít kde. Prekérní situace, která se řešila napříč kolektivem a bylo potřeba udělat sebekritiku své rodiny, všeho, co posílí čas revoluce a bude proti srsti rozkládajícímu se západu.

Píši Vám i těm, co to nezažili. Ach, zálety! Jak to bylo snadné, tak to mohlo mít i fatální následky. Věci se tehdy řešily přes národní výbor (obecní úřad), v komisi pro interupci, sousedské vztahy. To bylo, věřte mi, pošušňání. Výsledek šel na obecní nástěnku, hříšník čelil obecnímu opovržení, a přesto jsme to přežili. Píši Vám, co tohle znají, zaplať pánbůh, jen z vyprávění. Svět se mění a minulé století je za námi. Století dvou velkých válek, budování socialismu a lásek, kterým vděčíme za to, že jsme se narodili. Proto nezapomínejme, že i ve velké době je možno rozepnout knoflíček na podprsence, stáhnout si kalhoty. Vyčůrat za stromem do strouhy.

Život je vždy pestrý, krásný, nenechte si jej utéct, protéct jako vodu mezi prsty. Navždy, vždycky to znovu a znovu zkusit.



Egon Wiener


Psaní dřevěným krabičkám




Není blešák, sousedův byt, pohled přes okno, inscenace v TV, abych nešmíroval, zálibně se nekoukal, nekupoval, nenabízel a nenesl si domů něco ze dřeva. Jsou to dřevění sloni, krabičky malé, větší, krabice, truhličky, cokoli, co mi pak doma dělá velkou hromadu. Co k tomu dodat? Jsme všichni nějací a dělat si problémy zvládne každý.

Krabičky a věci ze dřeva mě drží dlouho. Pod schody na půdu jich je tolik, že už ani nevím, jak vypadají ty naspodu. Ty nahoře o sobě dávají vědět samy, protože se hroutí a chtějí dolů, prý podle fyzikálních zákonů. Bojím se, že mi brzo přerostou přes hlavu. Co dělat? Jsou to prostě má malá dřevěná šuplata. Do každé dám nějakou maličkost, aby ti po mě v ní našli suvenýr z cest, malé ponaučení o cestě, která nikam nevede, a přesto tu je a není z ní kam uhnout.

Dřevo voní i po létech. Není to plast, ze kterého mi naskakují oranžové pupínky. Dřevo je dřevo, jako Solnohrad je hlavní město Solnohrad. Má své mouchy, panty, uzávěry, řezbu, kresbu a co já vím. Má svou legendu a jen si domýšlím kolika rukama prošlo, než u mne zakotvilo doma pod schody.

Píši všem, co mají rádi věci ze dřeva a krabičky obzvláště, protože dnes už jich zas tak moc není. Ty dnešní plastové mě opravdu neberou. Jsou ohyzdné a nestojí ani za to, brát je do ruky. Asi jsem staromódní, ale řekněte sami, nepohladí i Vás krásná dřevěná věc, krabičku nevyjímaje?

Krabičky mají šmrnc. Jsou i prapodivné. Ukrývaly kdeco, stávaly u postele na nočním stolku, byly plné léků, dobrot, hracích karet, cigaret, špulek, dřevěných tužek, korálů… Často skrývaly dopisy z mládí, fotky, mince, klíče, na co vzpomenete, když zavřete oči a vrátíte se do času minulých. Krabičky plné starých filmů, příběhů a vyprávění, lidí Vám blízkých i těch, co jste nikdy nepoznali. To vše umí krabička po babičce, po dědovi, o které Vám píšu.

Aspoň jednu si schovejte. Je lístkem do kina, kam jste v mládí chodili. Kam chodili jejich původní majitelé. Voní vším možným, často levandulí, jsou zašlé, mají svá léta, chodí brzo spát, usínají spolu s námi plné, plničké vzpomínek. Ať jsou tu stále s námi, i když se jejich víčka klíží, nechme žít spolu s námi. Stále patří do rodiny.



Egon Wiener

Vzkaz těm, co mi píšou taky




Odpovídám, že vás nečtu. Jaký já jsem Žid? Jo, můj dědeček Artur a babička Tylda, to jo, ale co já? Ostatní slaví Vánoce, však já je slavím taky, i zemský rabím je slavil. Slavil je možná i Ježíšek sám vždyť to taky byl jenom Žid… Co vám mám povídat. Mnozí to znáte z vlastní rodiny.

Jaký já jsem byl Žid? Píšete, že snad i špinavý. Styďte se! Co vy víte o mých hygienických návycích. Že nemám právo psát? Nezlobte se, to nesmím ani dýchat? Proč vám tak vadí Židé? Já jsem na to docela pyšný. Tatínek měl v roce 1931 bar Micva v liberecké synagoze, jsem pyšný na to jak žil, co všechno mě naučil. Na dědečka, co špionil ve prospěch naší republiky, co přežil koncentrační tábory, na strýčky, co bojovali za naši republiku i na ty, co neměli to štěstí a skončili v Osvětimi. A vy, my budete povídat, co smím a co nesmím…

Nevím, proč se tu s vámi vůbec bavím. Co jste dokázali vy? Co váš tatínek, dědeček z otcovy strany? Je mi z vás na zvracení. Kdo bez viny, ať hodí šutrem do okna katedrály. Tuhle jsem četl nehoráznost, která mě posadila na obě půlky. Dozorce z Osvětimi hájí obhájce žena, budiž, ale ona má hlavu zahalenou v šátku, v islámské burce. „No, považte jen, děti zlaté, všechny byly jedovaté!“, toť jenom úryvek z dětského leporela o houbách. Tyhle byly nejedlé a zaváněly.

Má obrazotvornost nemá mezí. Vidím toho anonyma, jak se potí, páchnou mu nohy, vlasy padají, špinavé nehty, zkažené zuby, svěrače ochablé, ach, co to tu smrdí? Páchne mu z úst, ponožky si nemění. Je jako živý. Co mu schází na argumentech, to dohoní před zrcadlem. Tam se vidí a může mi psát dopis. Odpovím každému, kdo se podepíše, napíše zpáteční adresu. Žel, právě ten, co se tak zlobí, neumí psát a dopis plný zla nepodepíše, neboť by se musel obhájit, a to přeci nejde. On je světa pán a Čech a je na to hrdý. Jako by nebyl o nic menší, než kterýkoli jiný. I já se bojím migrantů, kteří si chodí jen pro dávky a práce se štítí. Zlatí Vietnamci, Ukrajinci, z té starší generace Řekové a jim podobní, co tu žijí s námi ve shodě. Vem čert ty, co zlobí! Zavřít je, až zčernají. Víme o sobě a není od věci, být připraven, umět si obhájit co tvrdím, podepsat se…



Egon Wiener

Psaní těm, co nečtou a nekazí si oči




Máte úplnou pravdu, pravdu pravdoucí. Není to přeci styl nové doby. Leda tak esemesky, maily, informační letáky, co kde mají, co zlevnili. Mladí rovněž čtou, jen co musí. Na počítači, v chytrém telefonu, který fotí, naviguje, sjednává schůzky. Jediné, co neumí, je utřít vám pozadí…

Přeháním a omlouvám se. Píši těm z Vás, co potřebují čtení, jako prase drbání! Píši všem, co sami nenapíší víc než jeden řádek a pak čekají, kdo jim odpoví. Píši rád a Vám nemohu než čtení doporučit. Čtení je vášeň, volba, kus sebe sama a nedá se než klopotně se ho naučit. Mluvím z vlastní zkušenosti. Jde to ztuha a výběr samotného čtení je snad vůbec to nejtěžší.

Před sedmdesáti lety jsme to měli snadnější. Bylo to také o výběru, umět si vybrat mezi Kvěchovou a Sekorou. Knížka stála už od tří korun a byly tu také knihovny. Chodily jsme tam za knížkami snad všechna děcka. V sobotu dopoledne se ještě učilo, pak přišla na řadu knihovna a od čtyř odpoledne filmové představení v sále hospody U Kaštanu. Do vsi ještě nedorazila televize, tudíž jsme se těšívali i na filmový týdeník. V předsálí se prodávaly vstupenky do kina a limonáda. Hrávalo se ještě jednou pro dospělé, pro toho, kdo se dal zlákat černobílými fotografiemi a upoutávkami na film, málokdo litoval.

Já byl zklamán snad jen jednou. „Deset kroků od pevnosti“ byl film z dílny filmového studia Kalmyk film. Byl to film vskutku otřesný, a i dnes po více jak 60 letech stále hořce vzpomínám na vyhozenou korunu za vstupné.

Píši Vám, protože jsme všichni stejně naladěni. A vím i proč to mezi námi sem tam skřípe. Čtení nám přináší i nepohodu, blbou náladu. Ve světě se dějí věci, které jsou většině z nás cizí. A znovu, komu fandit? Není na světě ten, aby se zavděčil všem. Píši i těm na druhé straně barikády, nechte nás žít, po našem. Vy máte korán, my máme bibli, knihy, které milujeme.

To je poselství knihy, tištěného slova. Všem těm, co smýšlejí podobně píši a nechci víc, než pohladit, potěšit se krásným obrázkem, byť by to byla jen dáma s kloboukem v této knížce. Píši Vám všem: Neházejte flintu do obilí. Pište, čtěte, dívejte se kolem sebe. I v tom je kouzlo každého z Vás. Poznejme v diskusi a toleranci druhého. Nezáviďme, držme při sobě. I v tom ať je jasné, kdo večer zhasne, ráno vstane a rozsvítí. Vám všem, píši a doufám, že čtete. I já čtu, byť oči už moc neslouží.

Egon Wiener

Psaní všem, co dluží




Nejde vždy jen o peníze. Vracíme a půjčujeme si, a často o tom ani nevíme. Není to o úrocích, vkladech, výběrech v hotovosti. Píši těm, co si zadali a nepočítali s tím, že budou muset vracet. Maminka si nikdy nepůjčila víc, než plechový hrneček rýže, krabičku sirek.  Měla to v krvi, bála se. Statkářův bratr, u kterého její rodina kdysi sloužila, se kvůli nesplaceným dluhům zastřelil. Hazard, nezřízené pití, ženské, dluhy na cestě do pekla, nekonečná dálnice, ze které nebylo a není kam odbočit.

Snad i proto Vám píši a mám strach, aby pošta nezkolabovala a mé psaní neskončilo v koši mezi odpadky. Píši Vám a obávám se, že to až zas tak jednoduché nebude, že to je a bude běh na dlouhou trať. Píši všem, kteří dočetli až sem a nemějte mi to za zlé. I mně vadí boj s větrnými mlýny, ale někdo musí, byť jen slabým hlasem, říct dost těm načinčaným reklamám v televizi, v rozhlase, kam se jen podíváme. Půjčte si.

My, starší generace z Čech, Moravy, Slezska a českých Sudet jsme tohle neznali. A o nic jsme nepřišli. Naše děti už ano a z toho pramení ony maléry. Půjčit si snadno a rychle. Jak báječné! Ale je tu problém s placením. Copak půjčená částka, ale ty úroky, poplatky navíc, termíny, závazky. Jsou všude, kam se podíváte. Reklamy, reklamy, půjčte si snadno a rychle. Snadněji už to víc nejde…

Jak rád bych zas někoho pohladil a popřípadě řekl, spi sladce, pospi si. Nejde to tak snadno. Pokud si lidé půjčují na dovolenou v Karibiku na novou ledničku, pračku, co inteligencí předčí půjčovatele. Malér se nedá uspat, slučte je a plaťte později, nebo ještě lépe, půjčte si od nás, žádné poplatky… Začarovaný svět pohádek a konců Viktorky, co skáče do vody u splavu v Babiččině údolí. Až někam sem vedou konce bezbřehé svobody, která lidem vtlouká do hlavy takové hlouposti – půjč si, můžeš to mít, měj všechno hned, dnes, dostaneš od nás dárkem cokoli, např. úžasný sedací vak, bez kterého nelze žít.

Píši všem, co nepodlehli, všem, co si pamatují slova své maminky: nemusíš mít všechno dnes, počkej si, jsou i jiné priority, třeba děti… Koneckonců  jsme tu i my. Starší, staří, kteří od svých dětí, sem tam něco potřebují. Víc než věci materiální, čas, který obětujeme na úkor vydělávání peněz… Porozumí jen ten, kdo čeká na návštěvu dětí.

Píši Vám všem, nepůjčujte si, ať nedlužíte nebo jen tehdy, pokud nejde o život.  Pak ano. Pak Vás ctím, uznávám vaše hodnoty. Je to jen a jen o tom hrnku rýže, co si maminka půjčila od sousedky u nás doma na vesnici, těsně před obědem v Machníně, když už měli v konzumu (v Jednotě) zavřeno, kvůli polední pauze…

                                                              Egon Wiener

čtvrtek 28. listopadu 2019

Psaní růžolícím děvčatům








Doufám, že si mě neztotožníte s deviantem. Od mládí po nich toužím, trápím se a stavím si vzdušné zámky. Žel, zůstalo jen u nich. Nakonec jsem tomu rád. Co bych si jen počal s tou hromadou štěstí, s krásou, co by mi ostatní záviděli? Považte jen, jak jim sluší krásné šaty, módní doplňky. Má knížka je jich plná, krásných děvčat s klobouky. A že jim ale sluší! Jsou v nich růžolící, žádoucí.

Záhy mi došlo, že mi ale něco schází. I proto dnes píši Vám, co máte stejné sny a zájmy. Každý špás něco stojí a já měl a mám hluboko do kapsy. Píši Vám a nevím, kdo zaplatí poštovné. Je to na zvážení. Být ve Skotsku nosím sukni. Čert vem nepohodlné kalhoty se zipem na poklopci.

Píši všem i zralým ženám, Vám, co stále spřádáte sny, jak pavučiny dostat ze zdí, jaké záclony na okna pověsit. I tady mi byly zdrojem poznání mé drahé ženy, v tomto konkrétním případě mé drahé babičky, které mne, co malého kluka, měly stále na starosti. Tím pádem jsem poznal dívčí smýšlení ženprvní poloviny 20. století.

Ano, byly tři. Jako sudičky.  Každá mi dala do postýlky po pohádce, osud, který se naplnil. Česká babička, pocit zůstat tím, čím jsem se narodil, německá babička být seriózním a dochvilným, židovská, splnit, co mi předpověděly ty dvě předchozí a k tomu být ještě o trochu lepší a zamávat křídly. Těm všem třem, bych chtěl poslat psaní a říci, že i díky jim jsem tady a těším se, až jim budu jednou vyprávět, jak moc bylo pěkné plnit to jejich předvídání.

Svět je v podstatě o tom, že krásná, růžolící děvčata se časem mění v maminky a nakonec v hodné babičky-sudičky. Píši dnes všem proměnám krásného motýla, všem ženám, které se o nás tak pečlivě starají, oblékají, krmí, vaří, perou nám, učí nás chodit, čtou pohádky, mění se a jsou z nich ty krásné kvočny, které nás sledují a nedovolí, abychom sešli z cesty.

Píši všem, co v nás našly objekt k zulíbání, které se radují, pokud máme úspěch, pláčí, pokud se nám nedaří. Píši s obdivem a nesouhlasím s nařčením, že kam čert nemůže nastrčí ženu. Nebýt jich, pak se není komu chlubit. Není, ke komu přijít a požádat o sklenici vody, o pomoc v nouzi.

Píši Vám všem, které nosíte sukni, máte nás rády a nedáte na mužský dopustit. Nemáte to s kluky lehké, a přesto s námi držíte basu. Vás všechny obdivuju pro Vaši dobrou náladu, věrnost ideálům, hledání pramene zázračné vody, léku na všechny bolesti světa, který Vy jednou najdete…

Egon Wiener


Psaní těm, co hledají hřebík ve vysoké trávě






Těm, co hledají sen, který probuzením, jako by nebyl. Píši těm, kteří vstávají za tmy, špatně a rychle snídají. Těm, kterým auto vzalo nohy, ukrojilo z rozpočtu, čas na děti, smích, chuť jít jen tak si sednout do parku. Číst víc jak bulvární noviny. 

Svět je plný paradoxů.  Kam zmizela doba našich dědečků? Lehnout si do trávy a nebát se, co vás kousne. Největší problém byly skleněné střepy a od nich pořezané bosé nohy. Víte, že ještě Vaši dědečkové chodili do školy bosi? Že ne každý měl na svačinu kus chleba namazaný máslem?

Můj táta a Váš jistě taky, chodil v létě s ostatními podél železniční trati. Říkalo se té službě, protipožární hlídka. Tátové hlídali zrající obilí před požáry způsobenými jiskrou z parních lokomotiv. Starý svět zmizel v nenávratnu a zůstali jsme jen my, děti takových tátů.

Píši Vám, přátelé, všem, co hledáte jehlu v kupce sena a chlup na dlani. Kde nic není, nic nenajdete. Platí to a platit bude. Nepomáhá ani hledání čtyřlístku pro štěstí v trávě, jako to dělají naši vnuci. Dvířka, brána k pokladu, poklad templářů, ztracená Atlantida, cesta do hlubin moří, adrenalin, výzva osudu, vše proti jednotvárnosti života. Snad je to ona perla z Tichého oceánu, kus skály odkudsi z výšek Kordilier. Tam všude se člověk dostal, aby si splnil sen, naplnil hrozbu osudu. Zůstal navěky kdesi  na cestě tam a zároveň na cestě zpět. V mezaninu, v mezipatře, tam, kde kdysi byla výlevka s tekoucí vodou, záchod, vše pro více partají, vše na cestě pro toho, kdo stoupal výš, nebo sestupoval po schodišti směrem dolů.

Jak moc se změnil i svět společného bydlení! Kdeže jsou třeba pavlače, zvědavá domovnice, pumpa ve dvoře, prastará domovní vrata, květiny v oknech… Kam se poděl vítr, podvečerní červánky, žebrák s flašinetem, podomní prodavač krému na boty? Neznám nic lepšího, pro člověka z jiných vrstev, než ulehnout pod strom a čekat, až se mu začnou klížit oči a on usne. To povětšinou respektují i mravenci i mouchy a Vy můžete spát. Tak jako váš mobil večer v nabíječce i Vy si dobijete motor, sílu paží, hlavy i nohou. Svět se vám po probuzení bude zdát přístupnější a o tom jde ta tato řeč. Neztrácet nikdy hlavu je naší povinností, být připraveni hledat, třeba i ve vysoké trávě. Co najdete je jen na vás…  Hledejte, stojí to za to.

Egon Wiener

Píši fotografům z přelomu století i těm starším jednoho sta let




Píši Vám a nemohu, než vzpomínat. Především dívčí tváře, mužští v cylindrech, ženské hlavy pod krásou kloboučku, které až berou dech. Já už je živé nepamatuji, ale  jsou tu s námi díky kabinetkám těch nejstarších fotografů. Je to svět na hory vzdálený módě 21. století. My, co jsme žili ještě ve 20. století jsme nic nevnímali, snad nás potomci pochválí, že jsme fotky na kartonu nevyhazovali. Móda, co naší není podobná, móda co uchvátí a ohromí. A k tomu klobouček, který s ničím srovnatelný není.

Co ten chudák fotograf musel umět! Fotoaparát nebyl z bakelitu o velikosti, co se pohodlně vejde do kapsy. Byla to bedna dřeva, železa a optiky, která vyžadovala svaly. Takže píši Vám svalovci, páni fotografci, jste a byli jste machři! Však taky na rubu každé kabinetky o vás bylo psáno, kdo jste a čím jste prošli, než jste se etablovali tam, kde vás zákazníci našli.

Byla tu i konkurence, dozajista i složité platby, ale zvítězil jen ten, co měl nejostřejší lokty, ale často i ten, který si uměl hrát se světlem, kterému byla modelem krásná žena, muž, nebo dítě, voják, myslivec, hasič, kojenec na břiše, děvče na houpačce, staří na vejminku. Před Vámi všemi klobouk dolů. Buď pozdraven každý, kdo skrze kameru zachoval do dnešních dnů, něco z minula na památku. Díky za souznění s těmi, co nás vrací o sto let zpátky, aby nám řekli, že už dávno nejsou, ale přeci jen něco zůstalo.

Listujte knihou a dívejte se do tváří jejich předků. Jsou to naši předci. Tak nějak vypadala i Vaše babička, dědeček z matčiny či otcovy strany. Faktem je, že nenosíme pokrývku hlavy. Jsou s tím trable. Ještě muži mé generace, ale víc naši otcově, měli na hlavě cokoli, jen ne holé temeno hlavy. My ještě jako vojáci dvouleté presenční služby nosili na hlavě lodičky, ale tím skončila naše touha po módních výstřelcích.

Pravdou je, že pokud jdu alespoň na vysoké svátky do synagogy, dám si na hlavu jarmulku. Padá mi, ale dělali to všichni mí předchůdci, tudíž ji nosím i já.

Páni fotografové! Dnes vlastně píši i těm současným. Jsme jimi téměř všichni, kteří máme mobilní telefon. Kéž by se i ty dnešní fotky zachovaly a vydaly po stu letech svědectví našim vnukům, co jsme byli za lidi, co nás bavilo, živilo, jak jsme se oblékali. Škoda, že u toho nebudu.

Bude to dozajista zajímavé, poučné i inspirující k napsání sms, jací že jsme to byli lidé jednodušší, divně oblečení.  A proto si prohlížejme se zájmem staré fotky, tváře, účesy, kloboučky a oblečení. Buďme si jisti, že obdobně budou přistupovat budoucí generace k našim portrétům. Nechť tedy nezanikne sláva portrétní fotografie. Je krásná a vypovídá o nás mnohé. I to, co jsme se snažili neúspěšně zatajit…



                                           Egon Wiener

Psaní loukám, co nikdo neseče


                                  Psaní loukám, co nikdo neseče



                Jsou jako vlasy, které nikdo nečeše. To potom nikdo neví, co z nich vyskočí, čím vás překvapí.  Jsem ze vsi. Za domem byla louka a dnes je tam, kde bydlím, hned za plotem. Tehdy se louka sekala, co nesežrala domácí zvířata se sušilo.

Pěkně kosou za brzkého rána. Švih a za ním šel hned další. Vůně jako od holiče, vše ještě mokré z kuropění, sluníčko, jak rozsvícená baterka, sekáči ve formě, jinak to nešlo. Švih sem, švih tam. Když rosa opadla, tempo povolilo, ale pořád jeden s druhým držel krok. Když už píšu lidem, které obdivuji, píšu i sekáčům a rád.

Když vyšlo slunce a začalo hřát, znamenalo to pro sekáče, že je čas se najíst a podívat se, kolik toho zbývá, kdo všechno se přišel podívat. Ti starší všem kolem vyprávěli, jak sekali oni, co vypili, co je potkalo, čím to je, že mladým už to tak nejde, jak to, že jim svítí, jim pořád pršelo… Však se taky říkalo, že za Rakouska 10 deka salámu, to bylo salámu!

Však se taky, tohle hodnocení mladých opakovalo v každé generaci. Mechanizace žádná, ale chytrá ústa, kam se člověk podíval. Jak slunce stoupalo, morálka s chutí lámat rekordy spadla ke kotníkům a se sekáči to šlo palcem dolů. Jeden po druhém se začali o kosy opírat, vzdychat, sahat si na namožená záda a volat na známé v publiku: „Franto, pojď si to zkusit! Tak pojď, vždyť tu čekám na tebe!“, a z těch, co se dívali se nikomu do mokré trávy nechtělo, a tak Vám píšu. Všem, co jsme tam postávali a dívali se.

Později, v letech socialismu, konal Socialistický svaz mládeže každé léto na úrovni okresu soutěž o nejlepšího sekáče. A víte, že o soutěž byl zájem enormní? Sám jsem pár cen sekáčům předal a vlastně vzpomínal. V technice se nic nezměnilo, sekalo se hned zrána, síly ochably před obědem. Co se do té doby poseká, bylo posekáno, na víc nebylo v ten den už ani pomyšlení. Fotilo se pro noviny, na památku, pro diplom a dárkový balíček. Sešli se mladí, kteří dnes mají na co vzpomínat.

Louku pod námi už nikdo neseká. Přijede traktor, to, co má vzadu zahučí a z trávy je mulčovací směs, včetně všeho, co na louce žije.  Je to čirá hrůza. Romantika žádná, jen zrůdná technika a kola polousušené trávy.

Píši i Vám, že děláte svět hezčí. Podívejte se i na to, o čem je louka, co na ní má být zaseto, co sklizeno. A hlavně jak.

Píši i Vám, louky, které nikdo neseče, které si žijete po svém. Žijte si dál a se mnou vzpomínejte.



Psaní drahým energiím




Píši Vám, co máte potíže a nevíte kudy kam? Mně dodávala energii kostička od firmy LIPO, která na Ruprechtické ulici v Liberci vyráběla cukrovinky. Kostička za 15 haléřů. Byl to bílý lisovaný hroznový cukr.

Energii – sílu dodával u nás za vsí na potoce vodní mlýnek, který hlasitě klapal. Postavil jsem ho s Rudou Reichlem, spolužákem a sousedem. Současný stav energií je dnes ctěným obecenstvem vnímán, jako suma energetické energie, která svítí, vaří, pere, topí, dává domovu vše potřebné k přežití, dodává teplo domova. Toť ta energie, za kterou platíme a která vedle plynu a dalších dává nám všem pocit, že už nám nic neschází a pokud si ji chceme udržet musíme za ni platit. Tudíž, dnes píši Vám, mé drahé energie a chci Vám sdělit, že je to služba napříč „politickým“ spektrem, která nás nutí být obezřetnými hospodáři a spočítat si za co a kolik správně máme platit, neboť energie jsou dnes na úrovni plateb, plateb za přežití… Píši všemu, co se kolem Vás točí, všem, co máte palec na spoušti a na kterých záleží, zda vypnou proud či nikoli.

Mé drahé energie, jste řekou se strmými břehy, u kterých neradno jen tak postávat a riskovat, že vás sežere lačný krokodýl. Píši Vám, co mi posíláte složenky, výhružné dopisy a informaci, že faktura byla uhrazeno z účtu v bance. Tak nějak to doma chodí, pokud máme v termínu zaplaceno.

Energie z tepla, z uhlí, nafty, slunce, přílivu a odlivu, měsíce, větru, z toho, co pálíme v kotli, jádra, ze síly paží, nohou… To vše a mnohem víc je energie, kterou získáváme za slušné peníze od jiných. Dá se říct, za slušné peníze.

Píši Vám malo i velko odběratelům, všem, kteří na energie dohlížíte. K Vám všem letí má prosba. Dejte energii mnohé z toho, co si necháváte doma pod postelí. Možnost myslet i na jiné. Energie jsou opravdu hodně drahé a proto nežijme jen a jen snahou urvat pro sebe co nejvíce, být jen těmi a vlastní, spíš, než zvítězit ve sporu o otroctví, kdo bude oním šťastným tatínkem zelené/modré/planety.

Píši všem, co nehamouní, co nemusí být vždy jen nejlepší. Vše kolem nás se musí sytit a k tomu potřebujeme energii. Sílu paží a nohou nám zajistí jen dobrá stopa energií. Vy všichni v první linii spotřeby, Vy, co ukládáte z toho, co Vám vyrábí sluneční panely. Vám všem, co generujete jen krásný pocit být u toho, kde to kolem Vás jiskří, kdy máte ten pocit blaha, rozlévající se po těle až bude konec energetickým krizím, svět bude dokonale soběstačný a Vám bude zas tak dobře, jak o tom mluví ten, či onen, z té či oné strany.

Egon Wiener