Píši Vám, kopcům i pahorkatinám

Letos tolik nepršelo, dařilo se peckovinám. Jak rád tuhle řeč poslouchám! Mám je rád i v zavařeninách. Destiláty už tolik ne, jsem cukrovkář.

V našich kopcích kolem nás, bože můj, toho roste tolik, že vím, o čem mluvím, když říkám: Sláva vám, mé drahé pahorkatiny, kopce kolem nás. Sláva vyvýšeninám. Jsou i jiné, vyšší, slavné. Jsou zobrazeny na bankovkách: Fuji, Triglav, Ararat, Kilimandžáro, Mount Everest… Ty naše se jmenují jinak: Tlustec, Ovčí hora, Ještěd…Nejsou to jména na medaile, na zobrazení na rubu bankovek, v záhlaví akcií. Nejsou to kopce, kam by se cpali slavní cestovatelé. I proto Vám píši, mé drahé vršky v Čechách. Jsem s Vámi, na Vaší straně barikády. K Vám jsem chodil na maliny, na borůvky a jak rád! V lese nad Machnínem jsem přišel o panictví. Nestěžuji si. Leda tak na komáry, kterým se líbili naše holá pozadí. Vše už je promlčeno, zapomenuto… Píši Vám, abych si oživil v paměti chuť toho všeho, co dává les i kopec, vršek, nebo i jen návrší tomu, kdo vzpomíná.

Mirabelky. Nedávno jsem jim psal, tak jako dnes Vám. Psal jsem jim a oslovoval je ´vy zatracení bastardi našich zahrad´. Čekal jsem obsílku. Nepřišla, zato přišel anonym od jednoho antisemity. Nic slušného, spousta gramatických chyb, přání všeho nejhoršího, jména z říše živočichů chovaných za ploty elektrických ohradníků. Škoda slov i slin. Kéž by se zalkl zlobou a malostí.

Ó, jak oproti tomu chutnají sladké plody mirabelek, švestek, blum, broskvoní. Ó, mé drahé kopcovité konání, jak u nás, na horách a kolem Jablonného umí být krásně! Co všechno se tu u nás v kopcích seje, co všechno se tu sklízí!

Píši Vám a jsem opravdu rád, že to není jen teplý čaj a plody keřů kávy, které oškubávají divoké kozy. Že zde nerostou jen zdivočelé palmy, pepř, ananas. To potom s tím ruku v ruce roste násilí. Doma se sehnete a místo hada leží v lese kus kabelu, který tu zapomněli jeho stálí sběrači, naši spoluobčané.

Píši Vám, milé kopečky, kopečky zmrzliny. I Vy máte své místo na mé planetě pahorkatin, tak jako dva dívčí kopečky uvízlé v podprsence pod halenkou z čistého hedvábí. Jsou i další. Já mám rád i ty na talíři, z rýže a k tomu španělský ptáček, kopeček kysané zeleniny…

Ono to bude i vodou, ze které se rodí pivo i minerální vody Čech a Moravy. Ach, ty naše hory, milé kopečky. Milešovka, Říp, Tábor, Lovoš… Vám všem patří poděkování za slušné chování. Žádné erupce, chrlení lávy, monzunové deště, vichry, co lámou větve meruňkám pod Háznburkem, ničí chmelnice, jabloňové sady.

Píši Vám všem, co Vás kolem je. A abych nezapomněl, za rohem je Hvozd, český Ojbín na německé straně, Sedlo u Hrádku nad Nisou, kopce na polské straně Jizerek. Vám všem, co jim v zimě sluší sněhová čepice píši. Miluji kopce, hory a skály české země, Sudet, Jizerek, Krkonoš, Lužických hor, které mám za vraty i za okny svých povídek. Sláva všem kopcům bez výjimky! Dřív na nich stávaly šibenice, dnes tam stojí stromy a na nich sedí překrásní velcí ptáci, dravci. Krásný, nádherný, nezapomenutelný, okouzlující pohled. Náš domov, české pohraničí.

Docela malé ohlédnutí

                Ohlížím se. Odkudsi na mne mává kluk, co nosil stejné boty, košili a kalhoty jako já. Poznávám ho. Jsem to já, tak před sto lety. Měl úplně jiné zájmy, než mám dnes já, nic ho nebolelo, nic nebylo problém, z ničeho neměl strach. Rodiče měli co dělat. Psala se jiná doba, svět kolem nás se pohyboval jinou rychlostí. Vše kolem měřil jiný čas, jiné hodnoty.

Zima byla zimou, v létě bylo jinak a jaro s podzimem dodržovaly, co řekl kalendář. Kluci si hráli s klukama, holky s holkama. Po škole následoval internát, umístěnka, základní vojenská dvouletá služba. Mnozí stihli oženit se v devatenácti, zbytek krátce po vojně. Byl to čas motorek, slabších padesátek, ale i silnějších dvěstěpadesátek, přívěsných vozíků. Čas LVT, nudapláží v NDR, moří Bulharska, Rumunska, Polska, čas Blatenského jezera v Maďarsku, Jaderského pobřeží v Jugoslávii, Zemplínské Šíravy na Slovensku, našich společných Tater… Kdo na to měl, jezdil s Čedokem občas na Západ, na Kubu, podstatně levněji do Moskvy, Leningradu, do sovětské střední Asie, do Jerevanu, Taškentu, do Gruzie, na Sibiř, k Bajkalu…

Točily se úchvatné filmy, psala se báječná literatura, byla tu divadla malých forem, zpívaly se překrásné písničky, hrály scénky, byla tu pověstná silvestrovská zábava, taneční nedělní odpoledne, chodili jsme na odpolední čaje. Program v televizi byl pod psa, ale tím pádem byl čas na jiné aktivity. Co Čech, to chatař. Hodně nás stavělo svépomocí rodinné domky, mateřské školky, vesnické samoobsluhy, letní kina, koupaliště. Studenti a učňové neprotestovali a účastnili se školních brigád, jako sběru brambor, chmelu, sázení stromků, a přesto dosahovali studijních výsledků, o kterých by si současné školství mohlo tak akorát nechat zdát.

Lidé si tolik nezáviděli. Všichni jsme měli v podstatě stejně, jezdili jsme ve stejných značkách aut, bydleli v podobných domech. Děti té doby měly stejnou startovací čáru na cestě do budoucnosti. Kdo něco uměl, nemusel žebrat o podporu, rodiče vážně nemocných dětí v nemocnicích nemuseli prosit na obrazovce TV spoluobčany o finanční dary na složité operace. Kriminalita nebyla zdaleka taková, aby se lidé báli tak, jako dnes, svých nezaměstnaných spoluobčanů.

Ten kluk, co na mě zdáli mává, má na krku pionýrský šátek. Nemusel ho nosit každý den, vzal si ho, protože chtěl. Třeba na letní pionýrský tábor. Rodiče jeli do lázní, měli na to. Dnes by si oba dva lázně dovolit nemohli. Maminka byla v domácnosti, tatínek byl soustružníkem v chrastavském Totexu. Nežilo se nám špatně, tak jako většině sousedů. Scházelo nám otevření hranic, možnost modlit se svobodně ke komu chceme. Říkat nahlas, co si kdo myslí, podnikat, nepreferovat jednu politickou stranu před druhou. Dočkali jsme se a nyní máme možnost srovnávat. My staří, co jsme prožili obojí svět, jsme ve srovnávání opatrní. Mladší nám vyčítají, že jsme se nevzbouřili dřív. Hledí na svět očima, které vidí jen to pozitivní. Dnes ještě nemusí investovat do „poruch“, kdy zdraví ještě slouží a stáří, už   sebou nese jinou kvalitu života. Kapitalismus už zdaleka není tak atraktivní a dokonalý, jak býval. To si rovněž myslí i ten kluk, pokud se ohlíží po šedesáti letech zpět a hledá lavičku, na kterou by si sedl.

Píši Vám, čtenářům čekajících všech věkových kategorií

Píši Vám, lidem v čekárnách u lékaře, na úřadech, Vám, co čekáte na autobus, na vlak, co cestujete do vzdálených krajin a čekáte na letadla. Vám, kterým se stal čekárnou prázdný byt, který všichni opustili a Vy jste v něm zůstali sami. A že Vás je! Žel i já se k Vám počítám.

Píši všem, kterým se stal kamarádem pes nebo kočka, popřípadě dobrá knížka. Byt – čekárna plná vzpomínek, obrazů a fotek zbylých po těch, kteří jsou dnes jinde a občas zavolají a ptají se: „Jak se máš, tati?“

Píši všem, co na něco čekají ve svých privátních čekárnách. Těm, co přestali spěchat a vaří si sami na dvouplotýnkových vařičích polévky ze sáčků, ohřívají hotová jídla Hami. Vám, co pěstujete za oknem květiny a růže v zahradách, všem, co spíte u televize, zdravě a střídmě jíte, nekouříte a nepijete alkohol. Vás je rovněž mnoho. Z toho plyne, že skoro nic nezbylo na ostatní, na ty v plné síle, co lámou rekordy, jezdí rychle, jedí hodně, kouří a opíjejí se.

Píši všem lidem dobré vůle v plné síle: I Vy se můžete stát abonenty téhle schůze a čekat v čekárnách, až přijde Vaše chvíle, kdy Vás pozvou dále. Až přijde někdo zvenčí ke zvonku, zazvoní a Vy se přesvědčíte, že ten, kdo stojí za dveřmi je opravdu syn s vnoučaty.

Samota je jako lepidlo na tapety. Číst neumí, psát také ne. Je jako hladká, jako mouka, úzká klika ode dveří. Vyklouzne z dlaně, prsty ji neudrží. Zůstane jen prázdný pocit něčeho, co bylo a už není. A tak se z ní vypíšu. Píši všem: Koukejte se i Vy a nezavírejte oči. Dívejte se a uvidíte věci! Někdy jsou krásnější než samotní lidé, kterým patří.

Jsou lidé a lidé. Já píši těm v lékárnách, těm chudším, opuštěným, kterým dělá kamaráda pes, kočka, nebo zapnutá televize, nádobí ve dřezu, pantofle pod gaučem. Je mezi námi mnoho lidí, co čekají, až děti zazvoní. Ti nebydlí v opuštěných bytech, v garsonkách, ale v čekárnách křižovatek velkých železničních uzlů, odkud jezdí vlaky do všech stran, do stanic, odkud není návratu.

Píši všem, kteří již mají jízdenku, i těm, co zatím jenom čekají vzorně opřeni zády o opěradlo židle. I na Vás jednou dojde řada. I Vás jednou úředník, pan doktor pozve dovnitř, aby Vás, jak jen to říct, poslal do vymezených mezí, do míst, kam všichni chodíváme pěšky s asistenty. Na rozdíl od zubaře, co Vám nahlodá čelist a řekne si o nekřesťanský peníz.

Mí drazí, píši, to znamená, že i já jsem dosud s Vámi. Přeji si, abyste nepřestali číst cokoli. Třeba, jak zapojit pračku, jak upéct vánoční cukroví. Číst, to znamená být tu stále s námi, v čekárnách, doma, v parcích. Číst znamená žít a být tu s lidmi. Mít stále něco, o co se dá opřít, otevřít okno, něco si ohřát, uvařit. Nevzdávat to, mít stále sílu vzepřít se, bojovat, vstát a pěstí zabušit do zdi. Být silní, stát pevně na tom, o čem je řeč, nevzdávat se. Nis neházet do žita, zametat pod rohožku. Jsme to stále my, co stojí na zemi a pobíráme důchody.

Čtenářům mých knih

V rozporu s přáním anonymních antisemitů, kteří mě a mé poslední knize "Za okny jsou Sudety" přejí jen to nejhorší, sděluji, že knížka má velmi příznivý ohlas a že připravuji její pokračování. Děkuji všem, kteří mne v tomto záměru podporují
                                                                                                           Egon Wiener

Píši Vám, rozhlednám

Dnes píši Vám, rozhlednám na svazích, v kopcích, na horách, dřevěným prastarým, ze železa, z litiny, zděným, z pískovce stavěným. Píši Vám, schodům, stočeným, co šroubujete cestu vzhůru a podobáte se té zapeklité DNA, co skrývá kdekomu překvapení veliké.

Píši Vám, schodům do nebe, zábradlí, bez kterého už to nejde a nebylo by nebe. Plošině až úplně nahoře, na ochozu věže. Píši všem, co říkáte: Rozhlížím se a fotím se mobilním telefonem. Vám všem, co nezlobíte, sypete ptáčkům a chodíte od jedné ke druhé. A to je velmi, velmi důležité pro zdraví, pro čistou mysl populace toulat se krajem rozhleden. A že jich je všude kolem požehnaně! Viděl jsem i malé z prken, z fošen, hodně dřevěné. Rozhledna z kostelní věže, jako v Jablonném pod Ještědem.

Píši a nečekám odpověď. To proto, že všude je Vás kopec, a kdo by odpovídal při té kopcovité inflaci? Stačí se dobře dívat. Proto tu stojí a jsou otevřené. Mají jakoby maminkovskou náruč a po zaplacení nic nebrání nadechnout se a vykročit navzdory všem nástrahám, že schody nevyjdete. Jděte a šetřete dechem. Cíl je hodně vysoko. Největší problém mají astmatici a ti, co mají strach z výšek. Těm nedoporučuji to ani zkoušet.

Rozhledna je prostě rozhledna a má své rozmary. Už to, že umí číst a je i vstřícná, ji řadí téměř mezi primáty. Už proto, mé drahé rozhledny, Vám píši rád a dlouhé dopisy i při vědomí toho, že mi neodpovíte. Mé drahé rozhledny nové i staré, omšelé, Vy, co se ho nosíte šaty s krajkovím. Mám na mysli tu v Sasku, blízko našich hranic z konce předminulého století. Ta tedy je! A vypadá, jak z pohádky.

Rozhlednám patří můj hlas. Škoda, že nemohou zasedat v parlamentu, v jeho horní komoře. Fakt, já bych je volil. Mají přehled a vidí vše, co jiným, malým vzrůstem, zůstává utajeno.

Rozhledny, mé drahé rozhledny, nemusíte 1. září do školy, mít přezůvky, ručník, platit obědy. Vám stačí piksla barvy, štětec a ředidlo. Píši vám s tím, že není lepší podívaná, než ochozu věže. To si pak prohlížím náš kraj, lebedím si a předu jako kočka blahem.

To byl zas jeden podařený výhled. Už se těším na příští. Mít křídla, tak si k vám občas zaletím. Křídla nemám a tak vám píši, a píši rád vděčnému publiku, mým drahým rozhlednám.

Anonym - nahlédnutí do duše ubožáka

Nepodepsal se, a přesto téměř s jistotou vím, kdo to je. Na policii už o něj projevili zájem. Bývalý přítel, inteligentní, zábavný, milovník žen. Nevím jak a kdy onemocněl virem nenávisti, kdo jej kde profesně přeskočil a proč nenávidí a řádí jako pes utržený ze řetězu.

Proč se rozhoupal zachránit svět před Židy? Křišťálových noci bylo málo, podle něho jich musí být stokrát víc Stalo se z něho monstrum s vlasy na ježka, s ústy plnými jedu. Tak jako tak, je to chudák. Žena ho podvádí, přátelé nemá, z úst mu šeredně páchne, potí se mu prsty u nohou a teď problémy s policií.

Jako odsouzený to nebude mít za katrem lehké. Co si vydělal, spotřebuje za lubrikační krémy a stejně to nebude stačit. Půjde z ruky do ruky, z postele do postele. No co, vybral si sám. Nezáviďme mu. Jsou to bolestivé příběhy. Aspoň si rozšíří obzory a bude mít radostné, autentické vzpomínky na pobyt za mřížemi.

Jsem člověk přející a stále je mu to málo. Přeji mu, ať si zláme obě nohy, zchromne mu koza, proděraví si všechny čtyři gumy, ať ztratí klíče od bytu… Však on mi taky přeje vše nejhorší.

Nerad se pletu. On ani neumí být dobrým anonymem, hlasem, co volá sobě podobné osly k večeři. Přemýšlím, jak jej ponížit a vysmát se té jeho teorii. Být nad věcí a poslat ho i s těmi jeho teoriemi a nesmysly do háje. Říct mu: Ty jedno čuně ubohé, podívej se do zrcadla a běž se vycpat! Nechoď už ani mezi lidi, jsi odepsaný. Nechtěl jsem se s tebou špinit, ale nejde to. Někdo tě musí kopnout do pozadí. Je pozdě, ale vyčítal bych si do smrti neudělat to. Na hrubý pytel, hrubá záplata, aneb už nikdy mi bývalý závistiví příteli nechoď na oči. Asi bych se neudržel a jednu ti vrazil za všechny slušný lidi téhle planety.

Cena za krásu aneb Podstávkové domy

Dlouhá léta jsem k ní jezdil. Babička žila ve starém domě. Vítala mě už u vstupních dveří, objala a přitisklá k sobě. Bylo mi úžasně a bylo tomu tak mnoho mých dětských a jinošských let. Pocit štěstí a výjimečnosti těchto chvil ve mě utvrzovalo i to, že vše je na svém místě.

Až později jsem se věnoval i tomu, jak dům vypadá zvenku. Najednou jsem si uvědomil, že stojím v krajině podstávkových domů, v krajině trojmezí Německa, Polska a Čech, v prostoru od labských pískovců od Lužice po Slezsko se srdcem v Čechách. V kraji neobyčejných domů s tradicí staletí.

I domky mají své místo v učebnicích dějepisu, tak jako generace těch, kteří v nich žili. Jejich konstrukce spočívá v genialitě řešení prostých řemeslníků, kteří spojili roubenou a hrázděnou stavbu. Rovněž dali těmto krásným a užitkovým stavbám ducha tajuplných domů s legendou, kterou vám dnešní majitel rád odříká: dřevo z okolí, kameny místních lomů, příběhy lidí, kteří zde po generace spokojeně žili. To byl i babiččin dům, dům mého mládí, plný pohádek a spaní ve voňavých peřinách, slámou nacpaný slamník. Dětství spojené s krajinou a láskou blízkého člověka. To je dar nad všechny dary světa.

Pro mne to byla krajina podstávkových domů, jejich zahrádek,m vstupních portálů, kdy jeden každý se lišil od druhého, kdy tahle jedinečná kombinace s okolní přírodou je učebnicí, jak harmonicky spojit člověka s přírodou, se dřevem, kamenem a sklem. Měl jsem to štěstí být svědkem doby, kdy to opravdu fungovalo, kdy se lidé cítili relativně šťastně. Ještě dnes, po mnoha a mnoha letech, když potkávám tyto stavby, jedno zda stojí ve Varnsdorfu na Frýdlantsku nebo v polské Bogatyni, musí každého, kdo vidí jejich často neutěšený stav zabolet u srdce.

Neopakovatelné kouzlo krajiny člověka a domů, ve kterém žije, je stále často svévolně pozměňováno neodborným zásahem, který má z ekonomického hlediska jisté porozumění, ale z pohledu krajinotvorby je to nevratné narušení vzájemné harmonie vedoucí ke změnám, které už navždy naruší génia loci prostoru srdce Evropy.

Milá babičko, tak jak už není tebe, není ani domu, kde jsi mě ve dveřích vítala. Svět se s nikým nemazlí, říká se. Tam, kde si kraj uchoval svou tvář a zachoval podstávkové domy, je vlídnou krajinou. Krajinou lidí, kteří si uvědomili, že je na místě zachovat kontinuitu, bez které není možné jít dál a nedělat chyby. Ať tedy náš kraj vzkvétá, krásní, a to dík všem, kteří se o své krásné domy poctivě starají. Svým dětem a vnukům zde zanechají dědictví, na které mohou být všichni hrdí.

Na cestě k vám všemi cestami

Moje babička byla z Čech, ze vsi jménem Stěžov. Maminka se narodila v Suchomastech u Berouna. Po linii téhle části rodiny jsem Čech. A to mi tahle babička vyprávěla i bájné příběhy, abych na to nezapomněl. Táta mě do synagogy brával jen sporadicky, děda si někdy ani nevzpomněl.

Babička, aby vyrovnala skóre, se rozhodla, že pojede do nedaleké Příbramě, kteréžto místo je slavné, poutní a křesťany hojně navštěvované. Svatý kopeček, kostel, zakryté schody odspodu až ke dveřím poutního Chrámu Páně.

Bylo mi deset a byl jsem s odpuštěním hloupé, ale velmi vnímavé tele. Co pro mě bylo nové, bylo objevné. Mozeček vše sešrotoval, aby si to znovu v hlavě přeskládal do vzorce pochopitelného mému věku. A byl to, věřte mi, šok, který tuhle církev poslal o hezkých pár let zpět. Co schod k nebeským výšinám, k Chrámu Páně, to svíčková bába s šátkem na hlavě, šinoucí se po kolenou nahoru, vzhůru ke kostelu. To vše pod stříškou, aby na kajícníky lezoucí po kolenou celou cestu, celým tím kopcem, nepršelo, nepražilo slunce.

My, co jsme stoupali vzhůru po svých, jsme byli černou – bílou ovcí ve spoustě těch, co spěchali ke spasení. Koleno, co koleno, schod, co schod, vzhůru ke kříži. Ač to babička těžce nesla, vybral jsem si. Má cesta měla jiný směr a to koleno, co mě dneska bolí, by mohlo vyprávět. Asi ne ve zpovědnici, ale i já jsem musel k pomyslnému křížku a často, ale vždycky po svých, vzpřímeně.

Babička to myslela dobře. I dnes je pro mne kostel bez faráře muzeem, přehlídkou lidské práce, součástí dějinných událostí, místa, odkud ve středověku, žel i v nedávné minulosti, vzešly výzvy k pogromům, odkud nezazněl hlas k zastavení násilí nad mými souvěrci, nad židy. Kostely, krásné zvenku i zevnitř. Pokora těch, co přicházeli žádat o milost, místo, kam si žel, chodili pro požehnání vrazi a násilníci.

Babičko ze Stěžova, dědečku ze židovského sirotčince z Prahy, můj drahý vnoučku Honzíku, co chodíš do katolické základní školy v Liberci, vám všem, co čtete mé knížky, a rovněž vzpomínáte. Vám všem už bylo deset. Dávno. Honzíkovi bude deset až koncem kalendářního roku. Nechoďte ke komukoli po kolenou, byť by to mělo být k cíli blíž. Ať takhle chodí ten, komu to nevadí. Nám, slušným chlapcům ze slušných rodin tohle nevoní. Zavání to tak trochu vlezdoprdelkováním. Máme to zapotřebí?

Ať sláva Boží na výsluní pozlatí skráně zasloužilým. Nám ať zbude po tvrdé židli, místu, kde hlavu složit a milující kolem nás. Nechť máme stále kolem sebe tolik sil, abychom zvedli lžíci, přitáhli deku pod bradu, ráno našli pantofle a boty tam, kde jsme je večer uložili. Nechť ten, co bdí nad našimi tělesnými schránkami, má dobrou vůli a nechá nás jít našimi cestami. To je moje přání a chtěl bych to přát i vám.

Našel jsem knížku Čas se nevrací

Miluji renesanční tvorbu každého, kdo nejde daleko ke stojanu s plátnem, kdo má po ruce pero, či psací stroj, každého kdo umí co Ilja Erenburg, Pablo Picasso, Franz Kafka, Jiří Trnka, Josef Liesler, Adolf Hoffmeister…

Mé mládí patřilo těmto lidem, antickým bohům, kteří mi učarovali. Bylo deset let po válce a v šedesátém pátém vyšla v Československém spisovateli Hofmeisterová kniha Čas se nevrací. Co mi brání se k ní nevrátit? Tihle renesanční umělci, co znali psát, žít a milovat, jejich svět byl svět růží Ilji Erenburga, Johna  Heartfielda, Jeana Effela, Alfréda Radoka.

Moje dětství pohádek třeba o Červené Karkulce vzalo za své Julesem Vernem, Vítězslavem Nezvalem, příběhy bratří Čapků. Tam se v šerosvitu koláží rodilo poznání co je a co není umění Jiřího Koláře, Bohumila Štěpána.

 To vše a mnohem víc najdete v ilustrované knížce Adolfa Hoffmeistera Čas se nevrací. Jak úžasné a prosté. Čím že to oslovilo chlapce, cože to dala čtenáři s otevřenými ústy a zavřenýma očima? Byl to svět velikánů, co vyrostli na křižovatkách násilí válek. Květina, co vyrostla mimo všech direktiv, bez učebních osnov, protekční kariéry, dogmat. Tam se rodilo ono renesanční umění, co mohl napsat jen Ilja Erenburg, Adolf Hoffmeister, autoři dnes téměř zapomenutí.

Sem patří jedna z nejkrásnějších básní Miroslava Holuba. Je tam kosmická loď a projekt zrušit hodiny na piano, Noemova archa, která bude první, řeka, která teče nahoru. Velmi mnoho si slibuji od okolnosti, že tolik lidí má hlavu. Aragon, paní Elsa nemocný Tristan Tzara, vše tam, kde to má být.

Žízeň po životě. Plachá, sebevědomá a pohodlná Elegance Jiřího Trnky, přátelství Čechů a Slováků, Proroctví bratří Čapků, Nezvalova Manon, koláže Jiřího Koláře. Kde zůstali Milenci v kiosku roku 1932, Jaroslav Seifert, František Halas? Našli své místo v Hoffmeisterových vzpomínkách tak blízkých mému srdci.

 Někde se vášeň změnila v celoživotní lásku, která vedla Cezannovy štětce změnit namalovaná jablka v tygry. To bylo i v kresbě Josefa Lieslera, když si žena v černém prádle poranila ňadra o železné mříže.

To, a mnohé jiné, jsem hledal a našel v oné zaprášené knize, zasunuté vzadu v regále snad na posledním místě. Neprávem. Je stále pilná - hasí žízeň, dává všem a bere si jen málo. Stojí za to oprášit svět slov opravdové písně, slov bez kudrlinek, básní oněch let, kdy jsme mnozí byli ještě dětmi. Očistěme si skla brýlí, zastavme se  a čtěme poselství, které tu je. Patří do našeho světa, je aktuální a stále platí. Čas se nevrací - Adolf Hoffmeister, Československý spisovatel 1965…

Našel jsem knížku Čas se nevrací - Adolf Hoffmeister, Československý spisovatel 1965…