Prapodivné záhady se dějí v Jablonném

Záhady, záhady. Miluji záhady a nepoznané. Už jenom ta velká barokní kaple, Bazilika Minor vedle náměstí. Záhada nad záhadu! Je pod ní ukrytá jantarová komnata?

Kdo ví, proč tihle ošumělí bezdomovci, co kradou drahá auta v Bavorsku, vozí je do Polska přes Jablonné v Podještědí. Je to špatnou navigací? Máme tu policajta, který pouhým pohledem na řidiče pozná, že mu tahle postavička za volantem milionového auta nesedí a je tu honička století. Město prochází rekonstrukcí všeho, co se týká ulic a uliček Řádí tady archeologové, stavaři, silničáři. Jde to pomalu a lidé se rozčilují.

Co je to ale proti tomu, když tiráci, kterým je oceán po kolena, imunní proti všem zákazům, vjedou do města plného jednosměrek a semaforů a ucpou cestu tam i zpátky. To se jeden nediví, že majitel poničeného plotu vezme vidle a vyděšený tirák sám na sebe volá policii. Ano, i to je jedna ze záhad milého sympatického města v Podještědí.

Vraťme se k těm záhadným cestám kradených milionových aut. Proč, proč zrovna jedou přes Jablonné? Ošumělý vzhled zdrogovaného šoféra, který se snaží procpat do Polska, cíle své spanilé jízdy, je pohlcen mlýnkem na maso řízeným místními semafory. Jsou tu chyceni televizními štáby, které mají své jisté a točí a točí. Je to víc než záhada, proč ne jednou, proč se to opakuje. Co přitahuje devianty našich silnic do poklidného městečka? Je to vyhlášená vývařovna Pod Věží s řízky přes celý talíř? Otevírací doba, a teď pozor, od třetí hodiny ranní? Pánbůh ví. To by místní Svatá Zdislava z blízkého Lemberka koukala! Jen by asi rukama lomila, vody s radonem podala.

Když je ta správná sezóna, pak tu roste spousta hub, na obloze plachtí spanilí dravci, na komíně hnízdí čápi, jsou tu kolem udržované vodní plochy. Spoustu lidí zajímá lokální historie, dějiny městečka a jeho okolí. Je tu krásně i přes ty místní záhady.

Až jednou skončí opravy komunikací, klid se vrátí mezi domy a ulice přestanou být staveništi, bude tu opět jako mezi lidmi v zemi, kde se neválčí a posedává na lavičkách, kde skoro vůbec neprší. Letos to opravdu platí tak, jak píši. Nepršelo tu skoro vůbec. Taky jedna ze záhad. V Liberci pršelo, v Rynolticích taky, tady ne. Proč, nikdo neví.

Ještě, že se to už lepší. Je tu opravdu moc hezky. Holčička Zuzanka od naproti už zvedá v kočárku hlavičku a rodiče z ní mají radost. Sluníčko svítí, tráva roste jako z vody, ořešák na kraji naší zahrady rodil, jako nikdy jindy. Zůstává jen záhada, proč převozníci stále jezdí s kradenými auty ausgerechnet přes Jablonné v Podještědí? Vždyť se tu dají tak lehce chytit, jako mouchy na mucholapku. Smiřme se s tím. Je řada věcí mezi nebem a zemí, kterým člověk holt neporozumí nikdy. Záhady, které nikdo nevyřeší.

Slavím 100 let republiky

Slavím zároveň s narozením tatínka, který se narodil 28. října roku 1918. Jak moc jsem se jako dítě těšil na jeho narozeniny! Pokaždé si našel čas, aby mi vyprávěl a odpovídal na mé otázky. Co nevěděl, našel v „Brokhausu“. Přečetl mi to, přeložil. Vyprávěl mi o naší první republice, o chudobě v naší rodině, o Němcích, kteří nenáviděli Čechy zrovna tolik jako Židy. Vyprávěl mi o tom, jak se čeští policisté raději otočili, než aby museli zakročit a umravnit sudetské Němce v jejich stále rostoucí nenávisti. Nežilo se jim, ani Čechům a Židům v prvorepublikovém Československu zrovna dobře. Všichni si stěžovali, ale jen Hitler naslouchal svým soukmenovcům. O tom a o jiných věcech mi tatínek vyprávěl v den svých narozenin 28. října.

Jsem na rozpacích. Jaká vlastně je ta naše jubilující republika? Po válce jsem ji prožíval intenzivně i já. Nepřinesla všem lidem pokaždé jen štěstí. Němci roztrhali své předválečné občanky i pasy a téměř všichni chtěli do říše, což jim bylo po válce umožněno. Republika tím ztratila přibližně 3,5 milionů obyvatel. Do Čech se vraceli bývalí emigranti z Ruska, Rumunska, Belgie, Holandska, Polska. Čeští Židé naopak prozřetelně odcházeli budovat stát Izrael. Nakonec odešli téměř i všichni naši příbuzní.

Okolí bylo poseto emigranty, jako makový koláč dobrotami. Rodiče mých nových spolužáků našli práci i staronový domov a byli na výsost spokojeni. Naučili se řeč, děti je doma zkoušely, zda umí česky víc, než oni. Vyrostli jsme, rodiče pomřeli, republika zestárla, přišly nové generace a vyvstal prvořadý úkol dne: přijmout novou vlnu migrace složenou jen a jen z lidí muslimské víry, kteří zde mezi námi chtějí nalézt domov, který by islamizoval, žel i své okolí. Při tom, co o těchto lidech víme, jsou netolerantní k ostatním a chtějí, aby se lidé přizpůsobovali jejich zvyklostem, jejich chápání světa. To bychom neměli připustit. Pokud uspějí, naše republika by měla jen docela malou šanci v budoucnu slavit své dvě stě let staré založení. Tak to vidím já, ale mohu se i mýlit. Kéž by…

Prioritou by mělo zůstat nepustit do republiky ekonomické emigranty, kterým se ve skutečnosti moc pracovat nechce, rovněž učit se naši řeč, respektovat naše zákony. Nechť tedy je první stovka let naší společnosti předzvěstí i té druhé. Bude, pokud budeme společně čelit snahám o její demografickou likvidaci.

Lov na medvěda

Každý den slyším, co ten medvěd na Moravě dělá, co zase způsobil. Kdy od něj konečně bude klid? Jsem z vesnice, a co nás kluky spolehlivě odradilo od návštěv sousedovy zahrady byl pes. Voříšek nebo německý ovčák. Stačilo, aby byl chudák na řetězu, nedej bože na volné noze! Hlučnost psa a jeho chuť zahnat vetřelce, je těm našim čtyřnohým kamarádům vrozená. Ve dne jakžtakž kamarád, v noci neznám bratra. Tady je moje a pro hrušky si vylez na strom, co roste na vaší zahradě.

Tak nějak si představuji, že by to mělo fungovat i na té ovčí Moravě. V televizi, ve zprávách, den, co den pláčou farmáři nad ztrátou oveček. Já ale neslyším, co dělal pes? Zapomněl se redaktor zeptat nebo se přirozený ochránce majetku svého pána nekonal?  Tady něco nehraje! Huňáč si to evidentně užívá, jeho cesta severními teritorii Moravy je téměř fascinující. Klec na medvědy ne a ne sklapnout.

V Praze za účasti médií chytili uprchlou jedovatou zelenou mambu, na druhém konci republiky se honí zbytek státu počínaje hejtmanem kraje za jedním chlupatým kožíškem, který se nechce na své cestě dát ulovit. Znovu se ptám, kde je v této hře o medvěda a jeho přežití pes, hlídač ovcí, obydlí, přítel člověka…

Pokud si vzpomínám, když jsme ještě jako děti lezli k sousedům, nebyl problémem plot ani křik souseda, ale právě jen a jen pes a jeho nesmlouvavost, kterou v letošní podzimní prapodivné leči opravdu postrádám. Nemám rád tyhle nesrovnalosti, mouchy, co obtěžují, komáry, klíšťata a jim podobné, co nás infikují. Co vím, na všechnu tuhle havěť existuje řešení, omezení činnosti, likvidace.

Copak nemáme jiné vážné problémy než živit novinářské štáby fámou, že příště medvěd ohrozí děti, co jdou do školy? Na radnicích se strany přou o to, kdo zasedne do polstrovaných židlí vyvolených a kdo do tvrdých dřevěných lavic těch, co prohráli. Medvěd evidentně plní funkci, jak dění odlehčit. Nechtít na hlídacím voříškovi, aby huňatého zahnal zpátky do lesa, je asi taky něco, co rozum nebere, co se nevím proč neděje. Něco v tom honu na medvěda nehraje.

Pražskou mambu měli v krabici na hady nato šup, a bylo po legraci. Tady se naopak lovecká sezóna protahuje, co možná nejdéle. Schází jen vrtulník, termovize, zákaz nočního vycházení a povolení ke střelbě. Doufám, že zdravý rozum dá prostor i tomu vzpomínanému sousedovic voříškovi, psu, hlídači stád, dobrému stopaři.

Na druhou stranu, proč nehonit medvěda pomocí kamer štábů paparaziů, kteří, a věřím tomu, medvědovi fandí a cestu přírodou mu ze srdce přejí Já už taky jsem na jeho straně barikády. Nechci jeho kůži vidět na stěně hejtmanovi kanceláře. Chci vidět světlo na konci tunelu, které nebude nikoho bolet a medvědovi dá šanci žít tam, kde chce a ne v medvědím ráji, pokud sám nechce. A to si pište, že je mu líp v kopcích s nějakou tou ovcí.

Nic neměli, a přesto žili spokojeně

Žili jsme chudě z jednoho platu. Pamatuji si to velmi dobře a nikdo kolem nás se neměl líp. Byli jsme na tom všichni stejně. Žili jsme na vesnici kousek od hranic s Polskem a Východním Německem. Bylo pár let po válce u hranice na Odře a Nise, která tekla za kopcem. Doma smutno nebylo, ale ani veselo. V obchodech všeho málo a na lístky souběžně s penězi. Výhodou bylo, když měl někdo kolem domu malé hospodářství a pěstoval, co sám spotřeboval. Kolem bylo stále hodně včelařů, majitelů koz, králíků, slepice a kohoutů. V krámech téměř nic, žádná ženská paráda, boty jakbysmet, mizivě dětských hraček. Dost bylo snad jen knížek. Žádné sbírky, žádné aukro, blešáky, aukce… Pokud někdo něco měl, tak do toho netahejte nikoho z mé mišpoche. My fakt byli na nule.

Ach, ta krásná sladkokyselá rychlokvašená padesátá léta! Snažil jsem se psát do Pionýrských novin. Přestal jsem už v roce 1954, po vznesení dotazu, zda bagr pro Severní Koreu není předražený a zda se za vybrané peníze od nás dětí nemohli koupit bagry dva. Následně mi bylo sděleno, že takhle se ptají jen nepřátelé republiky. Nic mi do toho prý není, a protože táta právě intenzivně budoval lidově demokratickou republiku v Jáchymově a maminka spory nemilovala, upustil jsem od stíhání. Dál jsem sušil doma kontryhel a jiné bylinky a nosil je do školy.

Dnes máme doma už taky všude koberce. Tenkrát jsme měli na dřevěné podlaze maximálně lino, paličkovanou dečku na rádiu, květináče plné kytek, polštáře plné vyšívaných obrázků, doma dělaných zvířátek z bužírky a kytky z krepového papíru. Téměř žádné elektrické spotřebiče, nic, co by stresovalo závistivé sousedy a ti nás pak pomlouvali.

Maminka za tátou přišla do prázdných Sudet opuštěných Němci. Z Prahy si s sebou přivezla starou plynovou troubu, táta ji předělal na elektrickou. Vzpomínám, že pokoj byl náhle plný keramických kroužků, které se mu rozeběhly pod rukama do všech světových stran. Přesto trouba pekla a my se měli o něco líp.

Maminka vařila tak, abychom po válce, kterou jsme pomohli vyhrát, měli alespoň jednou za týden teplé maso. Párky a salám jsem poznal až mnohem později. Nejvíc mi chutnala v kornoutu prodávaná zeleninová čalamáda, smažená vajíčka s bramborem, smažený květák a v létě houby na všechny způsoby.

Všude kolem byla hodně stará auta, motorky s přívěsným vozíkem a těžká německá kola, která nám tu odsunutí nedobrovolně nechali. Táta na kole jezdil do fabriky v Chrastavě celá léta. Moravec pod námi měl štěstí. Pod hromadou dřeva našel prastarý funkční moped. Chodili jsme často do ZOO, na výlety po Libereckém kraji, do kina v místní hospodě U Zeleného stromu, na koupaliště v Machníně. Zadarmo nebo za symbolickou jednu korunu. Lesy kolem byly plné hadů, malin, lesních jahod a ostružin. Prázdné opuštěné bunkry všude kolem nás byly plné válečného kouzla, romantiky a strachu, že na něco šlápneme, nebo že najdeme mrtvolu…

Kde zůstala doba nejistot, prázdných obchodů, času, který ubíhal podle kostelních hodin, kdy hodinky na ruce neměl ani táta? Doba, kdy jsme neběželi s každou prkotinou k doktorovi? Žili tu s námi maminka, táta a sourozenci, živí a zdraví. Co tu po nás zůstalo z doby našeho mládí? Mamuti a ptakoještěři? Tak nějak se ptají naše děti. Jak dlouho, než i nám se zešeří?

Praha byla pro nás poznáním

My hoši, co museli před rokem 1989 absolvovat dva roky základní vojenské služby, víme své. Bylo nám 18 let a následující dva roky představovaly povinnost, kterou z nás nikdo nevítal, a přesto po více jak padesáti letech vzpomínáme na onu dobu. S nostalgií, s něčím v oku - jako by nám do oka spadla větev, ze silnice prach.

Z titulu vojína základní služby jsem i já několikrát za dobu dvou let navštívil služebně v uniformě Prahu. Má domovská posádka byla v Milovicích u tankistů, hodinu jízdy tankem do centra hlavního města. Prahu jsem moc dobře neznal, a proto mé výpravy za poznáním hlavního města často končily tam, kde jsem nechtěl. Objevil jsem neznámé památky, které bych jindy nehledal a nenašel.

Objevil jsem invalidovnu, objekt, který se zdál již tehdy opuštěný, zchátralý a monumentální. Vzpomínku si oživuji po padesáti letech od okamžiku, kdy jsem stál v parku a nevěřícně zíral na ohromnou budovu která byla místem odpočinku pro staré a vysloužilé vojáky už víc jak před dvěma sty lety. Nebyl jsem sám, kdo tu stál, díval se a obdivoval donátory.

Slavnější a v hezčích uniformách zde stáli a prováděli inspekci vojáků mimo službu. Třeba maršál Francie a velitel Spojeneckých vojsk z první světové války, a i ten ještě slavnější před ním, vojevůdce Francie, ale i Severoameričanů, tehdy osmadvacetiletý generál spojených států amerických generálmajor Josef Marie Motierre markýz Lafayette. Týž, kterého zvali ke dvoru princové a králové tehdy známého světa.

Tak jsem tam tak stál a vzpomínal na hodiny dějepisu, mého oblíbeného školního předmětů a snažil se do sebe nasát neopakovatelnou atmosféru místa, kde se setkávali s vojáky ti, které dějiny právem oslavují jako hrdiny. Stál jsem tam a čekal, co se bude dít, zda i mně se nedostane té cti potkat slavného generála hrdinů. Nikdo nepřišel. Jen kus omítky sem tam spadne do trávy a ptáci neslušně trousí na všechny ty kdysi krásné součástí budovy, na lidi, kteří sem občas zavítají.

Vzpomněl jsem si, že nic netrvá věčně, a jak se říká světská sláva, polní tráva a žádný strom neroste do nebe. Josef Marie Motierre markýz Lafayette přijížděl s velkou pompou a slávou a netušil, že o něco málo později je mu souzeno strávit příští tři léta, coby zločinec, v nejhorších kasematech slavné moravské věznice.

My, přicházející z venkova, jsme při služebních cestách do matičky našich měst jsme poznávali nepoznané. Samosebou cílem našich návštěv byly i pražské hospůdky, které k nám osmnáctiletým klukům v uniformách Československé lidové armády byly velmi vstřícné, jako třeba i slečny studentky z vysokoškolských kolejí Na Jarově, které nám, toužícím po poznání, co je v Praze zajímavého, vše ukázaly a vysvětlily. Skvělá léta plná poznání, něco, co současným mladým schází. Nebylo vše jenom o penězích. Nakonec se i invalidovna dočkala zasloužené péče. Dnes se opravuje a stane se v budoucnu významným centrem informací o naší minulosti.                                                                                                                                       

Kolumbovo vajíčko aneb Náš čas přijde

Jsou věci, co kdysi nebývaly. Dnes jsou úžasné klamavé reklamy všude, kam se podíváte. Brýle za polovic - kolik vám je let, tolik od nás slevu dostanete. Těšil jsem se, jako malé dítě. Bude mi 72. Co budu dělat s ušetřenými penězi? Důchod mám malý, každá koruna bude dobrá…

Všechno je, jako vždy, úplně jinak. Firma lahodící oku virtuálním pohlazením Eiffel Optic a.s. mi připravila hořké zklamání.

 Původně jsem šel jen reklamovat. K mé smůle jsem přišel měsíc po skončení reklamační doby brýlí, které mne stály kolem deseti tisíc. No, dobře, řekl jsem si a rozhodl se požadovat výměnu jen toho jednoho vadného skla. Nešlo to. Výměna jednoho není možná, pouze obě. Při vědomí všech těch inzerovaných slev jsem souhlasil a složil zálohu šest tisíc. Neměl jsem. Skutečnou celkovou cenu budu znát až po výměně skel při platbě. Souhlasil jsem. Při všech těch slevách mi přece ještě budou vracet. Nevraceli, a ještě chtěli další peníze. Musel jsem přidat tři a půl tisíce. Slevy žádné, nebo jsem je ani nepocítil. Deset táců za výměnu skel mi připadá nehorázné. Už nikdy tam nevkročím. Firma v tom umí chodit.

Až se bude opět po letech měnit režim, rád bych se dožil znárodnění takové firmy. Nic jiného si nezaslouží... Jsou věci, co kdysi nebývaly a k nim patří i Facebook. Fenomén sdílení názorů a informací.

Patřím k těm, kteří se nesmířili s názory, za které se zavíralo, pronásledovalo a ztrpčovalo život. To vše a mnohem víc dokáže dnes fenomén internetu. Umí čtenáře uchopit a sem tam rozpálit doběla. Co nesmí, je být vulgární, hanět rasu, uvádět do světa nepravdy a lži.

Mám právo verbálně se postavit proti nepravostem? Jako nástroj etiky slouží blokace těch, co na předchozí neslyší. U vědomí svobody slova a svých práv jsem využil možnost kritizovat antisemitismus, islámský terorismus, ekonomickou migraci, Mohamedovo učení netolerance jiných náboženství a přípravy na likvidaci státu Izrael a všech jinak smýšlejících a tvrdě jsem narazil. Nevím, kdo a kde má slova otočil, ale stal jsem se obětí systému. Blokace, 30 dní distance, žádný přístup, žádná možnost se obhájit. Dostal si trest, tak si ho musíš odsedět, není odvolání. Už vím, co to znamená, když nesouhlasíš, máš vlastní názor, kritizuješ, máš pohled na islám, který je jiný než pohled oficiální Rady Evropy.

Mám dost času přemýšlet, a tak přemýšlím. I tady dozajista pomůže radikální řešení. Nebráním se mu a tuším, že se brzy setkáme se silou, která se už nebude ptát, ale vyřeší věci, jako když Kolumbus postavil ono pověstné vajíčko tak, aby nespadlo.

Auta, auta, auta a nic než auta

            Rána jako z děla, pár vteřin před tím jen zakvílení pneumatik, šmouha na asfaltové vozovce. Pak ještě jedno auto, za ním dvě policejní, sanitka… Rána a ticho jako o půlnoci. Ptáci, co jsou jinak všude, se někam schovali. Žádná další auta, lidé také zmizeli, jenom vítr a prach je všudypřítomný.

            Dříve jsme na takových ulicích sáňkovali, hráli fotbal, hráli si. Jedno auto sem a až za dlouhou chvíli druhé. Nic, co by stálo za psí štěk, přejetá kočka, občas pes… Co vás vede slepá vášeň. Nikdy, možná někdy, skoro se už ani nepamatuji. Ticho po pěšině.

Pak přišla doba, kdy lidé přestali vozit zboží po železnici, postavili dlouhá, silná nákladní auta a svět na cestách a kolem nich se do základů změnil. Tiráci ho převálcovali. Ani trochu se nepodobal tomu, co předcházelo. Často se dnes ani ulice nedá přejít, natož si na ní hrát. Kde je svět nákladních vlaků, nádraží plné souprav vagonů se vším, co se kde vyrobilo? Ten svět, jako by už ani nebyl. A stačila na to jedna – dvě generace.

Tam, kde za našich rodičů byl ještě povoz s koňmi, zažili jsme my kluci vesnického kováře, co se pro nával práce ani nezastavil. Mávnutím kouzelného proutku koně zmizeli, přišla nákladní auta a rychlá osobní. Jsou jako blechy, rozlezlá po všech domech, zahradách, po všech zákoutích. Stojí a parkují i tam, kde nesmějí. Autobusy jsou mladým ke smíchu. Každý musí mít osobní auto, a to co nejdřív, žádné otálení. Patří k bontonu mít rychlé auto s desítky koní pod kapotou. Tam, kde dřív nám stačila motorka i ta nejslabší, ovládli dnes silnice piráti, hazardéři, zloději a překupníci kradených aut.

Rána jako z děla, svist, kvílení pneumatik a prásk do sloupu veřejného osvětlení. Doprava kolem se načisto úplně zastavila. Zas jeden, co na zakázku ukradl v Německu rychlé auto a při jeho převozu k objednateli loupeže nezvládl rychlost a při honičce s policií naboural.

Po hodině je skoro všechno, jako bylo před tím. Sanitka odvezla zraněné, hasiči se postarali o uniklý benzín, policie vše změřila, ofotila a jako by se nic nestalo, jedeme dál. Tihle uniformovaní kluci si na nedostatek práce stěžovat nemohou. Práce je dost a bouraček snad i víc. Ne všichni hned volají o pomoc. Auto mají dnes všichni.

Je to stresující. Žádné sáňkování na silnici, blbnutí jen tak, honění se, kopání do meruny… To všechno dnes supluje počítač, hraní her na internetu, nejlépe tankové bitvy. Viď, můj desetiletý vnoučku! Pokaždé, když k vám volám jsi u počítače a táta, univerzitní profesor, je tolerantní trouba, když tě v tom podporuje.

Dnes je hloupé hrát si na silnici, a ještě hloupější ji přebíhat. Kam se ten svět řítí? Na co budou vzpomínat ti dnešní mladí? Asi to nebude zas tak strašné. Svět bude zas o něco dál a mladým bude připadat romantické jejich počítačové mládí. Bůh suď, zda to bude stačit, zda svět bude o kus dál a bude plný překvapení tak, aby to nebolelo a bylo plné všeho, co mladí vyhledávají.

U všeho být nemusím. Tak ať se s tím mladí poperou sami. Doufám, že nad tím vším vyhrajou a nebude jim vadit kvílení pneumatik a sem tam poražený sloup veřejného osvětlení.

Vzpomínka na ty, co vyráběli koberce

Píše se červenec roku 1966 a na obzoru je nezničitelný koberec. Koberci nežijí jen liberečtí, ale hlavně zaměstnanci továrny známé pod zkratkou „PBT“ (Průmysl bytových textilií), později „Bytex“, v blízkých Vratislavicích nad Nisou Píší se léta celosvětového obdivu k textilní chemii. Oblékáme se do silonu, šlapeme po kobercích podobných chemických vzorců.  Položme si otázku, co všechno naši rodiče a prarodiče uměli, za co jsme jim dnes vděčni a ptejme se, co všechno se dá udělat z polypropylenu, jak se tehdy říkalo vlákna budoucnosti.

Je to především všívaný koberec nového typu veleúspěšného Kovralu, který měl už mít všech pět „P“. Celý z polypropylenu, bez dosavadní jutové podkladové tkaniny, místo tradičního latexu je koberec zpevněn zatavením. Je nejen absolutně čistitelný od všech druhů špíny, ale bude vhodný do mokrého prostředí. Nesráží se, neplesniví a po namočení rychle uschne. Takříkajíc „nekupte to“…

Nejzajímavější ovšem mělo být to, že polypropylénový koberec z Vratislavic nad Nisou životností předčí všechny dosavadní koberce, tedy i ty dosavadní silonové. Chemie ještě víc a houšť. Dostat se i k zákazníkům na tenisová hřiště, kde by se tímto zázrakem vykryla celá hrací plocha.

Po mnoha a mnoha letech si musíme přiznat, že inovace a cesta tímto směrem se bytexákům povedla a zastavit je mohl jen úder blesku z čistého nebe. Ten později skutečně přišel. Pád až na dno se uskutečnil až zánikem výroby koberců v devadesátých letech minulého století. Pád do hlubin zapomnění nezastavily ani desítky zlatých medailí LVT.

Poděkování si zaslouží ještě i dnes především ženy, které pracovaly v kobercářské výrobě, tkalci a tkadleny, mykařky, přadleny, vyšívačky, sukařky a skářky, obsluhy šicích linek Kovralu a v mužských profesích barvíři, postřihovači, čističi mykacích strojů, zedníci, tesaři, truhláři, zámečníci i soustružníci.  Ti všichni odváděli práci, která ještě dnes slouží účelu, ke kterému byla vyrobena.

Bylo jen spravedlivé, že zaměstnancům bylo umožněno získat i podnikové byty, výhody patřící výrobkům úspěšným na trhu, oblíbenému v domácnostech, jako i v místech reprezentace, či sportu a volného času. Z inzerátů doby největší slávy vratislavických kobercářů je patrná péče o zaměstnance.

Pro tkalce s nižší pracovní třídou a nezaučené bylo samozřejmostí získání výučních listů. Závod měl zvýhodněné tramvajové spojení – každých 7 minut z Gottwaldova náměstí odjížděla tramvaj s dobou jízdy 14 minut do Vratislavic. Pracovní doba byla 44 hodin týdně při dvou u směnařů třech volných sobotách.

O pár měsíců později jsme se spoustou dalších kluků z Liberce a okolí odjížděli zvláštním vlakem z libereckého nádraží do Milovic, které se staly pro příští dva roky naším příštím domovem v „zelených kopřivách“ v kasárnách, kde po kobercích nebylo ani vidu ani slechu. Dřevěné podlahy jsme do nekonečna mydlili tekutým mýdlem a těšili se, až se vrátíme tam, odkud jsme narukovali. Třeba i do Vratislavic nad Nisou, do místa, kde se vyráběly koberce plné chemie, které nám přesto věrně sloužily a dávaly práci lidem z širokého okolí.

Psáno jako poděkování všem těm, kteří svou prací povýšili obyčejný koberec na součást naší kultury, něco, po čem se nám dobře šlape.