Sbírání II

Jsme všelijací a každý odněkud. Od malička něco sbírám, a přesto nemám patent na rozum. Trumfl mě můj syn Jakub, ještě když chodil do školky. Našel jsem mu doma v kapse trenýrek spoustu cigaretových špačků. Na dotaz, co tam dělají, odpověděl, že je sbírají na vycházkách v parku všichni. Většinou pod lavičkami, kde odpočívají.

Ano, sbírají všichni. Já začal o něco později. Nevracel jsem půjčené knížky ze školní knihovny, od kamarádů, ze školy, ty, které jsem zcizil kdekoli. Dnes je mi 72 a hluboce se za nevrácené knížky stydím. Sbírám mohutně i dnes, ale půjčené vracím. Dřív jsem získával věci na inzerát, dnes a doufám, že i zítra, po blešácích a burzách. Je to krásný pocit, získat něco do sbírky, je to tak krásně maloměšťácké…

Hanka Zrzavá mě kdysi na schůzi označila za hanebného pokrytce, protože mám v kleci kanára, a přitom dělám společenskou revoluci, kterou ostatní dlouho poté označili za období obnovení starých pořádků, normalizaci. Kdeže ve ztracenu jsou dnes názory, že něco sbírat škodí a je nespolečenské, žere čas a peníze. Opak je pravdou. Zabírá to jen trochu místa ve třípokojovém bytě. Chce to vyhodit nábytek a mít místo na regály a krabice s úložným prostorem. Já například nemusím nikde, kde bydlím už léta malovat. Obrazy jsou na centimetr od sebe vzdáleny, tudíž na nic dalšího zde není místo a tím diskuse o tom, zda malovat končí.

 Sbírání, sladké sbírání. Často se k tématu vracím a je nás o mnoho víc, než si myslíte. Ti horší jsou už jen fetišisté, co sbírají použité prádlo a ti, co sbírají fotky neoblečených děvčátek a malých chlapců, ale to už je o medicínské diagnóze. To nejsou sběratelé, ale pacienti.

I tak se setkáte s lidmi, kteří sbírání povýšili na formu obživy. To také nejsou sběratelé. A pak tu jsme my, co sbíráme a občas i něco prodáme. Nyní shromažďuji a hledám v bytě místo na mušle, dřevěné krabičky a na zarámovanou grafiku místečko na zdi.

Nedám si na své poklady sáhnout. Mušle, to je panečku paráda! Přímořské státy už nedovolují jejich volné vyvážení a vědí asi proč. Já bych se těch mých taky jen tak nevzdal. A dřevěné krabičky? Ty v sobě mají kouzlo voňavého dřeva a šelaku, kterým jsou zpravidla natřeny. Malé, velké, na cigarety, na šperky… Divili byste se, jak tohle staré dřevo a mušle jdou parádně dohromady. Dům máme starý, místa ubývá, síla sbírat ne.  A jsou nás celé zástupy. Dokud tu budeme, bude vše, tak jak má být . Vše na svém místě. Sběratel, jeho koně ve stáji, ostatní s otevřenými ústy s němou otázkou: Je tohle vůbec možné? Kam to uloží?

Hrdina, vzor, symbol

27. března 1968 se spolu se svým přítelem letcem instruktorem zřítil v letadle MIG 15 při tréninku, bez něhož se žádný letec a tím méně kosmonaut neobejde

Jurij Gagarin zahynul dva týdny před tím, než se měl stát prvním kosmonautem generálem.

Sál PKO v Lidových sadech praskal doslova ve švech. Všichni čekáme až mezi nás přijde. Jdu mu uličkou uprostřed sálu vstříc. Zastavuji se, on rovněž: „Soudruhu předsedo okresního výboru socialistického svazu mládeže, první československý kosmonaut major Vladimír Remek!“ Usedl s námi na jeviště a začal vyprávět, odpovídat na otázky. Jurij Gagarin a Vladimír Remek se nikdy nesetkali, a přesto by se ve vzpomínkách našich současných, ale i příštích generací neměli ztratit.

Ten první byl opravdu první. Je řada slavných mužů, kteří na cestě do vesmíru ztratili své životy přímo na palubě kosmických lodí, často i při výcviku. To je občas úděl statečných a odvážných. První, který opustil naši planetu, byl náš současník. Jurij Gagarin byl náš. Tak jsme to cítili. Byl sympatický a skromný.

Na den, středu 12. dubna roku 1961 nezapomenu snad nikdy. Tehdy městský rozhlas v Liberci zprávou o letu prvního kosmonauta ozvučil všechny ulice. My, kluci a holky, žáci základní školy na Husově třídě jsme otevřeli všechna okna do ulice a křičeli, už nevím přesně co, ale tak jako celý svět jsme se i my radovali, že tu je první člověk, co letí v raketě kolem Země, že vesmír je nám blíž. Během letu byl povýšen a stal se nejznámějším občanem planety Země major Gagarin.

V létě roku 1959 napsal jako tisíce jiných žádost o přijetí mezi budoucí kosmonauty, v lednu 1960 se po náročných testech stal jedním z 19 kandidátů kosmických letů. Na základě testu a doporučení většiny ostatních, jej velitel kosmonautů generál N. Kamanin 9. dubna navrhl k tomuto letu. On a jeho čin se pro nás, a to nejen pro mladé, stal oslavou lidské odvahy a pokroku bez patosu, hrdinou a vzorem. Formoval v nás vzor, symbol něčeho, co nám dosud scházelo a co jsme nutně potřebovali. Už to nebyli pouze hrdinové druhé světové války. Gagarin se stal tím, co dosud představovali Julius Fučík, Anne Franková, Zoja Kosmoděmjanská…

Svět se díky prvnímu kosmonautovi stal, alespoň v našich dětských očích, krásnějším, lidštějším. Asi tak nějak reagovali naši otcové a matky na osvobození v květnu 1945, na konec války. Dal nám prožít pocit štěstí a svobody. Dal nám nehlédnout do světa, který dosud není, ale až přijde, bude o lidech, co žijí na planetách bez válek, nemocí, kde nebude místo pro hlad, rasovou nenávist, korupci. Tak nějak jsme opravdu tehdy vnímali první krok do vesmíru. Ach, jak jsme byli naivní! Přesto vzpomínáme a je to krásné vzpomínání.

Té známé světské rodiny bývalých hrabat Černínů

Má známa z města V. měla příměstskou zahrádku. Tu měli i moji sousedé ve vesničce kousek od Liberce. Pracovali na nich bezzemci, co kolem svých domovů neměli nic víc, než chodník a asfaltové vozovky. Známá měla z každé strany pozemku souseda. Jeden z nich měl takové srandovní jméno Bubna. Až později se kolegyni přiznal, že je „z“ Bubna, bývalé hrabátko. Ze jména mu zbyla jen ta zadní část. To „z“ mu prý po narození nepřiznali už na matrice. Jinak měl na zahrádce slušný červený rybíz, kedlubny, mrkev i ředkvičky.

Nedávno mi Ing. M. Canov, středoškolský učitel chemie, starosta a senátor vykládal, že v senátě sdílí cimřičku s bývalým hrabětem Černínem, jehož osudy, včetně osudu rodiny pánů z Bubna, jsou téměř identické. Všechno jim sebrali a největší loupežník byl TGM, který si léčil své opovržení z Habsburků. Ti jej zapřeli a nepustili do svých rodinných sfér, kam prý po otci TGM patřil. Maminka služebná, otec císař a král, on levoboček. Sice pozdější prezident, ale ponížení, že se jej zřekli, to mu asi zůstalo.

Jiná liga byli Schwarzenbergové. Jezdili za babičkou Clam-Gallasovou do blízkého zámku Grabštejn u Hrádku nad Nisou. Privilegia bývalé šlechty už sice byla zrušena, ale špatně se neměli, mnohé jim bylo ponecháno - Orlík, Hluboká, Krumlov, pražské paláce, rodová sídla po celé republice.

Já se setkal se dvěma ratolestmi bývalých šlechtických rodů v libereckých kasárnách, v rámci své povinné dvouleté prezenční služby, kde Lobkovic a Černín byli na vojenském cvičení. S jiným gruzínským knížetem jsem se setkal mnohem později. To jsem v Roudnici, v jedné sběrně starého papíru objevil, co zbylo z rodinného archivu. Gruzínec byl hojně angažovaný i v carské politice předrevolučního Ruska.

Z druhého břehu jsem poznal i rodný dům, zázemí šéfa české Mafie, dlouholetého osobního přítele TGM, kancléře prezidenta, Přemysla Šámala. Dům plný suvenýrů z cest po celém světě, darů od pomazaných hlav, které Přemysl Šámal dostával na Hradě v období první republiky.

Na frýdlantském zámku mne jako kluka fascinovalo Zlaté rouno jednoho z Gallasů, gala uniformy vystavené ve vitrínách zámku. Na to byly v Sychrově velké obrazy nositelů nejvyššího řádu, jejich skvostné rudé pláště. Jak moc byli rozporuplní. Za okupace byli pro odtržení Sudet od zbytku republiky, ze stejných rodů byli i tací, co holdovali Benešovi. Některým vždy nešlo jen o majetky. Té větší části z nich o majetek šlo. Musíme si zvykat. Vstup do lesa zakázán, soukromý pozemek – nevstupovat, majetek… Tak nějak zní jejich životní krédo.

Ryby, houby, kreslené vtipy

                Ryby nejsou má parketa. Měl jsem příbuzné ve Všeni u Turnova, jmenovali se Sedličtí. Ten nejstarší se rozhodl, že ze mě udělá rybáře. Bylo kde i na co chytat. Z ničeho nic jsem se stal majitelem postaršího bambusového prutu, sady háčků, naběráku a bůhví čeho ještě. Ani nevím jak, ocitl jsem sena břehu zatopeného povrchového dolu na lignit v Hrádku nad Nisou. Nic jsem nechytil, ztratil pojem o čase a navždy pohřbil myšlenku, že ze mě bude dobrý amatérský rybář. Nestalo se a plakat pro to nebudu.

Jednou jsem ten smutný příběh vyprávěl Vladimíru Renčínovi. Pochlubil se, že s rybařením má taky své zkušenosti. Hradečák se sklonem dolů k řece, kde chytal na splávek sedaje u vody a nic vtipného jej při tom nenapadlo, natož vtipy. Ty přicházely samy v nejméně vhodnou chvíli.

Tihle amatérští rybáři! Ryby už ani na Vánoce nemusí. Jo, houby, to je o něčem jiném. V tom jsme se s Vláďou Renčínem sešli. Dřív jenom praváky, čím dýl jsme do lesa chodili, došlo i václavky, na holubinky, na prazvláštní fialové a jiné kousky. Oba dva jsme doma zápasili s partnery, kteří ty nové, dosud nevídané houby odmítali jíst.

Houby. Je to radost znovu a znovu nalézat houbičku za houbičkou a ne jako v Rusku. Tam prý u těch velkých lesů stojí výkupny, kde houby vykupují po metrácích, hned je i vaří v sudech a na nákláďácích odvážejí na další průmyslové zpracování, asi jako když rybáři na mořích loví sardinky a hned je cpou do konzerv. Asi bych to doma v Čechách zažít ani vidět nechtěl. Už by to nebylo o sbírání. To je už jenom kosení trávy, trhání borůvek hřebenem. Nic se nemá přehánět. Všeho i toho nejlepšího se člověk přejí.

Vzpomínám, že nám českým studentům v 60. letech shodou náhod taky v Rusku servírovali k snídani den, co den, kaviár. Nikdo jej už třetí den nechtěl ani vidět, natož jíst.  Čeho je moc, to se přejí, zprotiví.

Ještě k vtipům, které člověk nevymyslí. To tehdy Vladimír nakreslil do Dikobrazu vtip, kde v textu použil čísla sportky, která jej napadla. Po čase dostal dopis, ve kterém mu starší paní děkovala, že si z Dikobrazu čísla opsala, vsadila do sportky a vyhrála třetí cenu. Žádala obratem poslat další čísla, že potřebuje vyhrát víc a koupit si na zimu uhlí. Vláďa Renčín se překonal a nějaká čísla jí poslal. Zda paní vyhrála nevěděl. Už se neozvala. A o tom ten náš svět je. O kráse, co chutná a nepřejí se. A to je velmi dobře. Všeho s mírou. Ryb i hub, malin, kaviáru i čokolády. Nepřehánět, do ničeho se nenutit, dát věcem volný průchod a nerozčilovat se. To život krátí a dělají se z toho vrásky.

Chrastava, město za humny

Mám rád Chrastavu a jeho starostu. Není to pokaždé jen o penězích. Je to o lidech, kteří zde bydlí nebo jsou z blízkého okolí. Patřím k nim, můj syn k nim také patří. Tak jako první vzpomínky na větší aglomeraci lidí.

Z naší vesnice se tam chodilo k doktorovi, na oslavy 1. máje, do lékárny, od páté třídy do měšťanky. Já ještě přidal chození do kroužku dětí, co sbíraly poštovní známky. Kroužek vedl legendární pan učitel Honsa z Chrastavy.

V Chrastavě mi trhali můj první zub, tatínek sem jezdil soustružničit do TOTEXU. Chodil jsem tam i na „jedenáctiletku“. K lékaři Fišerovi, na náměstí pro zeleninu a pro noviny. Právě tady jsem poznal lidi jako Dr. Františka Vydru, lidi, co mají rádi dějiny staré Chrastavy, jejího současného starostu pana inženýra Michaela Canova.

 Chrastava je centrem celé oblasti od polských hranic po obvod města Liberce. V Chrastavě lidé nejen pracují, ale i žijí, baví se, občas strádají převelikou vodou, ale i návštěvami mocných. Nedokonalými atentáty, rodáky, kteří to někam dotáhli. Jenom těch slavných malířů, kteří se tady narodili!

Je tu krásně od zříceniny hradu Hamrštejn po meandry řeky Lužické Nisy, hraniční vrcholy s Polskem, krásné výhledy na úpatí hor Jizerských. Je tu všechno, na co si vzpomenete. Dnes poklidné město, satelit blízkého velkého Liberce. Město, kde se vyplatí žít. Dělají tu pro své i pro návštěvníky víc, než musí. Na každém kroku je vidět, že nežijí jen ze slavné historie, že nesedí jen v polstrovaných židlích, na úřadech, že řeší často neřešitelné a zapeklité.

Mám rád města za humny. Nelze jít kolem a nezastavit se, nesednout si na lavičku a nepoklábosit s místními, nezajít někam dovnitř za dveře. Podobných městeček bude po česku jistě víc, ale tady je víc genia loci. Do vyšších tříd základní školy v Chrastavě chodili všichni moji spolužáci z naší vesnické malotřídky. Já jen jeden den do „jedenáctileté“ všeobecné vzdělávací. Dodnes lituji, že jsem odešel.

Byl jsem tu v kině, v muzeích, na kulturních i sportovních pořadech. Mám tu spoustu osobních přátel. Domů mi to trvalo deset minut na kole, a půlhodinku pěšky. Ani tu moc nefouká, snad jenom na stráních. Krásné počasí.

Cesty a chodníky opravené, omítka z budov nepadá, spojení do všech stran je velmi dobré. Kdo hledá práci, tady ji najde. Co dodat? Jen tolik, že v tomhle městě je to dozajista o těch, kteří vědí, co chtějí.  V zastupitelích mají zastání, jejich radnice jim vychází vstříc. Tempo života je tu příjemné a přiznám se, cítím se tu jako doma. Jistě nejsem jediný.

Okna otevřená dokořán

Ach ano, píši Vám všelikerým průzorům, oknům starého Rakouska-Uherska. Mám slabost pro okna, ta nejstarší, co mi připadají, že je ztloukli pivaři ze spodku lahví. Co se světlem v komnatách jen tak laškují. Píši oknům i okénkům, co vedou jen tak, do spíže. Oknům do hal, kde zvučí píseň, klavír i soprán paní a pána v černých šatech. Všem Vám, kterým oknem prolétl kámen a změnil svět. Vám všem, co by se nevešlo se za nehet je píseň Niebelungů, Horst Wesel Lied. Naposled? Všem, co křišťál z oken výloh křupe pod nohama jak praskající led, nůž, co krájí do živého masa člověka, který už není člověkem?

 Píši Vám, vikýřům po půdách mého města plničkých skla, co hledíte ke hvězdám. Všem oknům otevřeným dokořán. Vám, co po ránu držíte slunce za ruku a vedete je k mému stolu, kde snídávám. Vám zrcadlům, co jste tak blízce příbuzné všem oknům v Rakousku-Uhersku. Píši okénkům, spíš špehýrkám, které světlo filtrují jak přes sítko, když cedím uvařené nudle pod tekoucí vodou ve dřezu doma v kuchyni.

Píši všem zrcátkům na levoboku i pravoboku aut, všem malým zrcadlům v kabelkách, co leží vedle pudřenky, hřebene a byly výbavou našich babiček a maminek. Píši a doufám, že to budou číst ti, co bydlí v českém pohraničí a mají za okny Sudety, mé Sudety. Píši všem, co umí číst a okny hledí do zahrady plné růží, včel.

Co bych tak od nich chtěl? Říct jim, že píši všem kulatým oknům zámořských lodí, oknům kosmických lodí letících vesmírem. Vám všem i mimo starou dobrou Evropu, oknům šatlav a kriminálů, které mě nutí zatnout prsty v pěst. Píši všem, co posloucháte zprávy a chce se Vám oknem ven. Na omítce zdí dlouho zůstávají dlouhé šrámy způsobené nehty. Ne, těm oknům se vyhýbejte. Zprávy nejsou natolik dobré, abyste otevřeným oknem hlasovali střemhlavým pádem.

Za okny v květináčích moje babička z Brd pěstovala fuchsie, mořskou cibuli na rány a mnoho dalších běd. Stojím tam, je mi pět a nedosáhnu na parapet. Je vysoko a já jsem malý skřet. Nevážím si toho, že spolu se mnou v místnosti je babička a hladí mě po vlasech. Oknem je vidět tajemný mořský svět. Na dvoře vidím slepice, hromadu nesloženého uhlí, nějaké dřevo, nefunkční medomet, kolo.

Mé dětské kolo! Jako by za oknem stál Popelčin kočár a já s ním měl sofort odjíždět. Za okny je spousta lidských slabostí. Mám hlad. Babička mi na stůl servíruje polévku, kterou nechci. Chci chleba, máslo a med. Teď hned.

Okny jsem v Londýně v osmašedesátém roce nahlížel do bytů lidí žijících daleko od mého Liberce. A víte, co mě překvapilo? Absence knihoven. Jinak měli všeho dost. Na rozdíl od nás i barevné televize.

Píši Vám, Vám milá okna. Držte se, nerozbíjejte se! Díky Vám jsem viděl svět u stolu držet se za ruce - děti a svou partnerku Janu.  Děkuji a pište na známou adresu: kino svět.

Svatby a věci kolem

H. M. se vdávala a mě, 14letého kluka z domu odnaproti, pozvala na svatbu zabezpečit hudbu. Jak se o mně dozvěděla, a proč mě vlastně pozvala mi zůstalo záhadou? Vše asi vzalo počátek v tom, že jsem k narozeninám dostal báječný magnetofon Tesla sonet Duo. Ten vyřvával z okna, jako bych byl hluchý. To jsem nebyl, ale hlasitost musím připustit, byla mohutná a nesla se i do vilek naproti přes, kde novomanželé měli svatbu a k tomu hudbu, div neohluchli. Hrál jsem jim jako o závod.

Jako mnohem menší jsem se staršími chlapci „zatahoval“ silnici před kostelem. To svatebčané dali něco i nám nejmenším. U nás na vesnici pod Ještědem to bylo o svatbách podle toho, odkud se rodiče novomanželů do Sudet přistěhovali. A že to byl pel-mel! Od Slováků po reemigranty ze zámoří, volyňské Čechy, Němce, co nemuseli do odsunu. Krásné bylo, že jsme se potkávali dennodenně ve škole a nedocházelo k národnostním půtkám. Nějak jsme si rozuměli i bez pokynů ze shora. Nepamatuji se, že by to skřípalo, že bychom trpěli předsudky.

Všichni zdraví pracovali, žádný mladý neměl ráno problém vstát do práce, o sobotách a nedělích na brigády. Vesnice byla plná tancovaček, plesů organizací Národní fronty, brigád na opravu koupaliště, hřiště, přístavbu mateřské školy. Hezké od sousedů bylo, že každý se někde angažoval. V TJ Jiskra Machnín, u hasičů, v Českém svazu žen, v Červeném kříži, v Jednotě, v komunistické straně, v divadelním spolku, u zahrádkářů, včelařů, myslivců. Pokud jsem na někoho zapomněl tak mě to mrzí.

Jezdilo se do města na závody motorek, koní, psů, na letiště, kde kralovala akrobacie letadel, seskoky padákem. Lidé za socialismu se dovedli bavit. Většina chodila do místní lidové knihovny, do kina, děti na odpolední představení. A i divadlo jsme hráli. Televize tenkrát ještě nebyla nebo byla úplně v plenkách. Cesty do zahraničí se nekonaly, leda tak vlakem do České Lípy, do Českého ráje, do Frýdlantu v Čechách na zámek.

Rodily se děti. Všech pět tříd v místní škole praskalo ve švech. Mladí byli organizováni v Českém svazu mládeže, mladší v Pionýru, starší ve Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou).

Možná si onu dobu idealizuji. To násobila i dvouletá základní vojenská služba, kde kluci z jedné vesnice byli spolu i v mezních situacích, často ubytovaní v cimrách, kde si museli topit, uklízet po sobě. Žili jsme víc pospolu a měli hodně společného. Ploty mezi domy nebyly tak husté, každý neměl auto a potřebu jet k moři na dovolenou a ještě si na to půjčit a nesplácet…

Jak si to vysvětlit

        Dovedete si dnes představit člověka, a mladého vůbec, že by neměl po ruce mobil a stále v jednom kuse s ním nemanipuloval, nefotil, nevyhledával prostřednictvím aplikací cokoli, co nezná, co si potřebuje ověřit, který by neposílal obrázky a videozáznamy? A že je tohle možné by vám před padesáti lety vůbec nikdo nevěřil.

V souvislosti se závislostí na mobilu, si vybavuji tatínkovu žádost, kterou v letech 1970 až 1975 požadoval na příslušném úřadu  - telekomunikacích pošty - připojení se k telefonní síti a vlastnictví telefonu. Pokaždé mu byla žádost zamítnuta s tím, že v ulici není sloup, na který by bylo možné telefonní dráty umístit. Celý problém, žel měl ještě jednu rovinu. Tatínek byl „nespolehlivý“ občan, protože měl bratry v kapitalistické cizině a to se neodpouštělo. Tatínkův spolužák, který měl možnost nahlédnout do spisu, tatínkovi důvěrně sdělil: „Egone, máš to blbý, u tvého jména je černý puntík…“ Časem ledy tály, já v zaměstnání profesně rostl a otec zaplatil ze svého 800 Kč. Zaplatil sloup, soused svolil a zázrak se konal i v naší ulici. Sousedi měli o čem mluvit: „Dokázal to, mají telefon!“

Když v poválečných letech tatínek dělal národního správce v místní truhlárně, už tam telefon měli, tudíž doma se žádný zázrak nekonal. I já, v předškolním věku, jsem uměl telefonovat a mohu to doložit. Bylo mi bylo převelice smutno. Trávil jsem prázdniny u babičky a tety v Mníšku pod Brdy. Chtěl jsem mamince říct, že mě to tady nebaví, že se moc těším domů. Jak jí to sdělit? Hledal jsem po bytě telefon, a když jsem jej nenašel, usoudil jsem, že nejpodobnější je mu elektrická zásuvka ve zdi. Nelenil jsem a milé zdířce sdělil své požadavky, tedy číslo, se kterým chci mluvit a čekal jsem. Hovor nepřicházel, a když už to trvalo dlouho, rozhodl jsem se se spojovatelkou důrazně pohovořit. Zbytek osazenstva pokoje zakročil. Jednak mi odepřel splnit snížení platu spojovatelky, a pak zamezil mému důraznému sdělení, co si o ní myslím.

Uplynulo pár let a jsou tu desítky programů různých televizí, počítačů a mobilů. To se pak jen těžko srovnává nás narozené v polovině 20. století s těmi, co přišli na svět v době počítačů, tabletů a telefonů. Jejich znalosti už předčí profesorské znalosti našeho mládí. Chci jen říci, že telefonování je celosvětovým hitem a často i měřítkem úspěšnosti. Já jenom doufám, že se uspěchaný svět nevrátí k telefonování a praktikám pravěku, když už jednou něco podobného udělal návratem k mechanickým hodinkám zavržením hodinek Quartz na baterku. Mechanické hodinky jsou dnes znakem elegance, úspěšnosti a mohovitosti klienta. Bateriové jsou považovány za znak nižší společenské kategorie, asi jako špinavé boty a neumyté vlasy.

Telefon byl i nástrojem mocenské politiky. Sloužil k vydírání lidí s jiným světonázorem. Těžko bych tomu uvěřil, ale vím, že to byla pravda, že stačilo málo a už jste mohli na Bellův přístroj zapomenout. Ta doba by se nikdy vrátit neměla…

Nenašel by se u vás nějaký pohodový člověk?

           Partner, rodič, učitel, soused, co bydlí naproti - taky si jich pár pamatuji. To bylo v době ještě předpotopní, kdy děvčata nechávala škvrňata v kočárcích před krámy a sama uvnitř vesele bezstarostně nakupovala a máma mi řekla: „Jdi ven, vem si chleba s máslem a nevracej se až večer, až tady bude klid. Pak spolu budeme dělat úkoly“, a já šel a celé odpoledne, až do pěti do šesti hodin o mě nikdo nevěděl. A stejné to bylo u Reichlů, Kalenských, u Lanků, u všech ostatních. Bylo to báječné a nikdo jsme si toho tehdy nevážil. Svět kolem nás, ale i ten za humny byl nekomplikovaný. Doma jsme se všichni znali a za hranicemi to bylo o Rusku, Americe, o Němcích, co jsme vyhnali a oni si na to pomalu zvykali.

Jo, to byly časy!  A tehdy se rodili i lidé pohodáři. Báječné bylo mít je přímo v rodinách. Tací se nerozčilovali. Ne tolik, co předváděli jiní. Rodič cholerik, to byl pech. Tomu se bylo dobré vyhnout, našlapovat na špičky, nebudit, nekrmit, nezlobit. Hrůza vzpomenout! Četl klasiky a dovedl přitom na dítě řvát jako rozzuřený slon. Učitel, co dovedl sarkasmem dovést žáka až na prášky, sám zralý na blázinec. Ano, byl to konkrétní učitel, kdo patřil za mříže kosmonoského blázince. Takoví byli většinou sami zamlada šikanovaní a mindrák si léčili na slabších.

Pár jsem jich poznal za dva roky na vojně v „kopřivách“. Z kopřiv se šili naše vojenské kalhoty, saka, kabáty do roku 1967. Pak už vojáci, kteří narukovali po nás, dostávali uniformy z tesilu. Umělotina nekousala a nedepilovala vojákova stehna, takže jsme v těchto partiích přestali vypadat jako oholené slečinky.

I na vojně jsme občas potkali osla v zeleném, ale převážně to bylo o lidech, co o změny nestáli, o lidech pohodlných. Jó, doma u televize, v hospodě, u ohníčku v lese, na fotbale, to bylo jiné, tam se revoltovalo a dlouho až z toho nebylo nic. Co nám scházelo, bylo vyzkoušet si demokracii, kterou měli sousedé, zakřičet si hesla, která dělají svět jiný, o vícero barvách, které jsme neznali.

A tak jsme potkali tváře milé, srandovní ale i ty bez skrupulí, které nám pod rukama prodali továrny, vodu i lesy. Komunisté zůstali při tom, že svět je špatný díky sionismu, druzí volali po Češích, co by měli nakupovat jen Čechů. Mráz dnes nepřichází z Moskvy, ale z Teheránu a od těch, kterým štědře platí. Svět přestal mít rád dědouška Bezoušku, myšlení babičky Boženy Němcové. Pomalu se vytrácí být pohodový, jen tak klábosit. Dcera někdy zavolá, syn to vzdal. Jde to s námi od deseti k pěti. Kdo nemá auto, měl by se z vesnice odstěhovat, nemá si s kým promluvit. Bez auta je jako být bez ruky.

Vesnické školy jsou poloprázdné, rodiče vozí děti do škol s větší reputací, s většími možnostmi stát se úspěšnými. Kéž bych neměl pravdu a pohodový člověk se našel všude, ve všech profesích.

Vodováha u silnice

Strýček Karel byl zedník. Pan zedník, štukatér a machr. Na co sáhl, to mu rozkvetlo pod rukama. Postavil dům, opravoval Pražský hrad, postavil krb. Celý život patřil k těm, co vytvářeli hodnoty, jak na běžícím pásu.

Nás malé kluky, syna a synovce, přímo zbožňoval. Co jsme chtěli, pro nás udělal. Já byl z pohraničí, ze Sudet, narozený těsně po druhé světové válce a strýček žil v přesvědčení, že letní prázdniny v Brdech mi musí nahradit tu hrůzu, ve které tam po odsunu Němců žijeme. Na co jsem ukázal, bylo mi splněno, a tak jsem hledal, jak bych to mohl strýčkovi vrátit, čím bych mu já udělal radost.

Rozhlížel jsem se kolem sebe a pořád nic, žádný nápad. Až jednou, to zrovna strýček odjel na motorce někam na neodkladný melouch. Vyšel jsem před vrátka, abych se podíval, kde je kamarád Žežulka. Žežulka nikde, ale něco tam bylo. Na chodníku ležel předmět, který jsem neznal. Něco jako můj školní dřevěný penál, ale větší, těžší a hlavně, s něčím, co mě vyděsilo. Znovu podotýkám, byl jsem z poválečných Sudet. V tom futrálu bylo magické očko s bublinou, jako by něco plavalo v něčem. Mé zkušenosti byly jenom teoretické, ale hluboké. V naší národní škole nás totiž prostřednictvím školního rozhlasu stále procvičoval a varoval soudruh ředitel: „Děti, pozor! Na nic, co neznáte, nesahejte, do rukou neberte! Po Němcích tu zůstaly různé zbraňové systémy, nástražné miny, fosforové tyčinky, dýky, šavle a pistole. Na nic nesahejte, vše hlaste na SNB nebo svému učiteli!“

Konečně jsem uspěl, i když podezřelý zbraňový systém leží až v Brdech. Mina, asi letecká, ležela před domem mého strýčka, který se měl dozajista stát terčem. Rozhodl jsem se konat přesně podle instrukcí našeho soudruha ředitele. Jak vítr z Lužických hor, odkud jsem přijel, ke strýčkovi a tetě na návštěvu, vpadl jsem zčerstva do nedaleké služební SNB.

Slovy: „Je tam bomba! Strýčkovi a tetě teď jde o život!“, rozčísl jsem popolední siestu všech přítomných esenbáků. Co následovalo, bylo sice chaotické, ale akční. Takzvané nebezpečí stále leželo na chodníku, ale jeden z místních si šel právě pro medaili. Onu minu si dal za košili a snažil se být nenápadný. První z té místní zásahovky jej srazil úderem zpět na chodník a ze záňadří vylovil nástražný systém. Nebyla to mina, ale vodováha, jejíž princip mi strýček blíže vysvětlil ještě na služebně. Je fakt, že si ze mě zdejší a policisté ještě dlouho po téhle trapné záležitosti utahovali. Smát se prý nesměli, to jim velitel pod trestem zakázal.

Strýček si pak své nádobíčko před každou cestou na motorce pečlivě zkontroloval, aby mě prý zase něco nenapadlo, až mu cosi vypadne z brašny, kterou vozil ještě dlouhá léta na zádech…

České granáty

Není kluka mezi sedmi a sedmdesáti lety, kterého by nezajímaly kameny, naše místní polodrahokamy, a mezi nimi především acháty a rudé české granáty. A protože jsme všichni na dohled od Ještěda, není to odsud daleko na Kozákov a na různé kamenolomy blízkého okolí. Všude kolem je vzácného kamene plno, jen se umět dívat, shýbnout se, vzít do ruky, namočit ve vodě a máte v ruce achátovou pecku nebo kámen, který má v sobě stovku červených malých granátků.

Často se nemuselo ani daleko. U nás za vsí měli cestáři hromady štěrku, tím pádem i hromady kamenů, do kterých stačilo ťuknout, rozpůlit je a z kamene na nás hledí ozdoba svatováclavské kaple z chrámu svatého Víta na Pražském hradě.

Kámen, pokud se vyleští, je jako když hledíte na vybroušený diamant. Září, leskne se, je pýchou, zatraceně krásnou ozdobou. Rudý, tmavě krvavý granát z Čech, to je panečku ozdobička! Zasazený do stříbra vynikne víc, jak ve zlatě. V uších, v broži, v prstenu, v náhrdelníku je mnohem krásnější větších cizokrajných.  Nejsem sám, kdo vyznává krásu drobného šperku, tak jako krásu achátu z našeho blízkého okolí.

Jeden z těch úžasných granátových šperků věnoval slavný Wolfgang Goethe mladičké Ulrice von Loewetzov.  Věděl, čím udělat radost, čím vskutku potěšit. Já koupil své mamince za první honorář prstýnek s rudými kamínky. Do velikosti jsem se netrefil, ale i tak mi po mamince zůstal. V původní krabičce, ve staré dřevěné krabici, kde si schovávám věci, které mě doprovázejí celým dlouhým životem.

České granáty patří k nám do Čech, jako chmel výborné kvality, pivo, všetatská cibule, sklo… Patří k nám, jako vzduch, voda v řece, ptáci na obloze, minerální prameny. Kameny, rudé kamínky udělají radost, dovedou potěšit. Jsou ozdobou mladé i zralé ženy, jsou perlou, kamejí a zdobí ženy na všech kontinentech světa. Vypovídají o kultuře lidí této planety, kdy ubývá času vzít si na sebe jednoduché, a přitom krásné šperky a pochlubit se ostatním. Není na místě být skromný. Granátový šperk se hodí vždy. Pokaždé zazáří.

Ten, co jsem dal kdysi mamince, se mi po její smrti vrátil. Jednou jej ve skříni plné starých knih a grafiky kdosi najde a řekne si: Chlap, a nosil prstýnky!? Ano i ne. Ne na ruce, ale v srdci. Byl po mamince, z českých granátů, od jejího syna. Kdo jej jednou navlékne na prst, tomu přinese jen štěstí, štěstí od srdce.

Knihy zakázané Němci

Přiznám se. Sbírám, čtu a miluji staré knihy. Má knihovna je jich plná, plničká. Jsou ve dvou řadách za sebou a místo pro další už není. Nemohu ale odolat, a další přibývají. Prožívám jistou euforii, posedlost obklopovat se knížkami. Proto nepochopím, vlastně chápu, proč Němci prohráli válku. Museli. Nenáviděli knihy, zakazovali je, ničili a pálili. Kdo tohle dělá, musí skončit špatně a taky, že skončili.

Držím v ruce úzký sešitek 7. aukce „Knihy zakázané Němci“, konané 21. března až 23. března roku 1949 v Národním domě na Královských Vinohradech firmou Jindřich Bačkovský jinak knihkupectví Praha 2, Žitná 53 u Národního muzea, vchod z Korunní třídy.

Čtěte prosím: Beneš Dr. - Úvahy o slovanství, Londýn; Černý A. - Různé listy o Lužici 1849, Denis A. - Velké Srbsko, Kisch E. E. – Schreib das Auf, Kisch E. E. – 1930, Nejedlý Z. -  Bílá Hora 1920, Kapras - Český stát 1920, Pekař J. - Dějiny československé, Palacký F. - Obrazy z dějin národu českého 1919, Havlíček Borovský – Epigramy 1921, Masaryk T. G. M. – Karel Havlíček 1920, Čapek K. – Hovory s T. G. M. 1928, Bloch J. – Válka budoucnosti 1904, Kramář Dr. K. – České státní právo 1914, Marx K. – Úvod ke kritice politické ekonomie 1931, Rašín Dr. A.  – Národní hospodářství 1920, Lassale F. – Vybrané řeči a spisy 1902, Mann H. – Cesty tvořícího socialismu 1932, Hus J. – Sebrané spisy 6 dílů 1937, Seton Thomson E. – Dvanáct tajemství lesa 1925, Halas F. – Naše paní Božena Němcová 1940, Hašek J. – Dobrý voják Švejk 6 dílů 1937, Hostovský E. – Sedmkrát v hlavní úloze 1942, Kopta J. – Jediné východisko 1930, Langer F. – Miliony 1920, Olbracht I. – Devět veselých povídek 1927, Poláček K. – Dům na předměstí 1933, Rakous V. – Vojkovičtí a přespolní 1923, Tyl J. K. – Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka 1926, Welzl J. – Ledové povídky 1934, Aubry O. – Napoleon a Josefína 1928, Balzac H. – Rozmarné povídky 1917, Brod M. – Osudný rok 1934, Čechov A. P. – Drama na lovu 1927, Diderot d. – Jeptiška 1928, Ehrenburg I. – Nesnáze kavárenského povaleče, France A. – Spisy 6 dílů, Gorkij M. – Městečko Okurov 1917, Jerome Klapka J. – Dům s vyhlídkou do zdi, Kuprin A. – Řeka života, Meyrink G. – Golem 1928, Remarque E. M. – Cesta zpátky 1931, Shaw G. B. – Caesar a Kleopatra 1907, Wells H. G. – Sen 1924, Zweig S. – Amok 1923, Mácha K. H. – Mnich 1945, Sova A. – Jasná viděné 1922…¨

To je jen velmi stručný výčet z více jak 1000 titulů nabízených v této knižní aukci „Knih zakázaných Němci“ z období 2. světové války v protektorátu Čechy a Morava z let 1939-1949. Až neskutečné, co všechno vadilo, co všechno „ohrožovalo“ rozkvět německé fašistické říše. Co všechno „napomohlo“, a to bez ironie, k zániku této obludnosti, k vítězství zdravého rozumu.

K tomu přispěli především už tehdy čtenáři knih, kteří se neztotožnili s nenávistí fašistického režimu. Kniha byla a stále zůstává mocnou zbraní v hledání cesty k pokroku a prosperitě, k lásce k vlasti, k dějinám, která nás učí, jak zůstat silným a nepodlehnout depresím, nenechat se znásilnit zrůdnými ideologiemi. Jsem přesvědčen, že takto přemýšlí každý čtenář, zůstává objektivní v každé životní situaci. I v té dnešní…

Nebe, peklo, ráj

Předem musím říci, že jsem si už vybral. Preferuji peklo. Snad i proto, že čerpám z časopisu pro podporu hraničářských škol z června roku 1937 „Našim dětem“.

Pekelný jícen, pekelná brána Ploučnice na Českolipsku patří a vždy patřila k tomu nejkrásnějšímu, co můžete na severu Čech vidět. Já si zmíněný kraj s Janou prohlédl z auta v pošmourném čase úterního odpoledne na Nový rok 2019. I to málo, co bylo vidět za okny auta, mi stačilo, abychom několikrát zastavili a šli se podívat, zda opravdu vidíme správně.

Jiné nedaleké Peklo se táhne od Zahrádek na sever a „Středem teče Robečský potok, výtok hercynského rybníka. U Zahrádek za Turbínových mlýnem se údolí náhle zužuje a scházíme do pěkného chodníčku, do vlastního Pekla, německy Höllen-Grund. Po obou stranách se tyčí do výše v pískovcové skály, z nichž mistři sochaři – voda, mráz a vítr vytvořili nejrozmanitější tvary. Po stěnách skal jsou rozvěšeny zelené koberce osladiče, kterého je zde ohromné množství. Suché oddenky osladiče se užívá v lékařství k vaření čajů proti kašli a chrapotu. Zajímavé jsou dále lišejníky, které tu na skalách žijí, krásné exempláře kapradin, volně rostoucí kanadské borovice. Ne nadarmo je Peklo (rok 1937) státní rezervací, a jako taková byla nějaký čas veřejnosti nepřípustná. Asi uprostřed je pěkná hájovna (rok 1937) s malou zoologickou zahradou. V kleci, vytesané ve skále, chovají velkého výra, mají tam také kolouchy, lesní kunu, lišku, ve skalních jezírkách krásné pstruhy a štiky. Rybáři by si libovali, ovšem ryby se tam nesmí chytati, jsouť soukromým majetkem, jakož i celé Peklo, rodiny zemřelého senátora J. Vraného. Zajímavá je také skalní jeskyně - snad kdysi útočiště obřadní síň Českých bratří, celá vytesaná ve skále. Pro změnu se budete moci projít i tunelem (asi) 30 metrů dlouhým, vytesaným rovněž zcela ve skále. Cesta Peklem je velice zajímavá, takřka na každém kroku vás upoutá něco jiného, rostliny, zvířena, přírodní krásy. Budete-li mít štěstí, můžete spatřiti na lukách u Roubic stádo ovcí, které tam pase ovčák se svým psem a budete se moci osvěžit i ovčím sýrem nebo mlékem.“ Tolik autentický přepis z novinového článku z roku 1937. Tomu se říká nefalšované Peklo v podobě před více jak 80 lety.

Odpoledne na Nový rok 2019 bylo silně sychravo a tudíž víc než nevlídno. Přesto jsme několikrát z auta vystoupili a četli popisky na skalách v údolí Pekla. A stálo to opravdu za to. Všude kolem nás můj oblíbený pískovec a z něho vše, co může a nemusí člověk postrádat. Sochy, umělecké portály, sklepy, tunely, skalní tajemství.

S čerty nejsou žerty… Nikde jinde než tady se nemohl narodit film, který pokaždé potěší. Jenom tady a v okolí mají čerti magickou moc vystrašit dospělého. Je to tu opravdu plné tajemností. Dýchá tu ze skal a z neznámých tajemných sklepení moc strašidel a kouzel. Jen se zastavit, zavřít oči a naslouchat zvukům, které nahánějí slabším povahám hrůzu z pekelných dolů kotlů, kde hříšníky čeká peklo, ze kterého mají pekelný strach.

Pokud se obloha vyjasní, je to tu opět plně lidské, pod kontrolou a turisté jsou tu opět vítáni. Využijte toho. Tady je Peklo i rájem na zemi, konkrétně pár minut ze Zahrádek, pár kilometrů z České Lípy. Přijeďte. Kdo to nezkusí, neuvidí.

Volné soboty

Před více jak padesáti lety jsme chodili do školy a do práce i v sobotu. Jak se nám v Československu dařilo líp a líp, pracovních sobot ubývalo. Nejdřív ze čtyř na polovinu a později už volných sobot bylo více, až padly všechny a my měli celý víkend pro sebe tak, jako ostatní vyspělé státy Evropy. Začaly se rodit takzvané Husákovy děti, a to i důsledkem volných sobot, které mladí lidé využívali především k vzájemnému hlubšímu poznávání, k pobytu v přírodě, k návštěvám kulturních programů, setkáním, kde se vedle konzumace alkoholu kouřilo a promiskuitně vyměňovali partneři za účelem sexu.

Volné soboty se staly i cestou za drogou, kterou v podmínkách socialistického Československa nahrazovalo ředidlo toluen a prášky na hubnutí. V mém případě to byly kapky do nosu, emulze Sanorin.

Volné soboty. Jak snadno se to řekne! Přišlo to náhle, najednou. Zastihly nás nepřipravené. Dva dny volna v jednom týdnu! Staří mazáci je přijali v klidu, ani hlavy od práce nezvedli, natož aby poděkovali v Rudém právu straně a vládě. Neřekli, co si myslí. Nejsme prý děti, hrající si na písku. Že jsme zodpovědní hospodáři, kteří si váží důvěry nadřízených.

Volné soboty… Nebudete tomu věřit, ale lidé v pohraničí je v podstatě zneužívali i k jízdám za nákupy do polských sklepů, do obchodů endéráckého Zhořelce a saské Žitavy k nákupům záclon, příborů, bot, potravin, železářského zboží, věcí do kuchyně i do ložnice. To se tehdy vyjelo hned ráno a kolem poledního jsme byli zpátky v Liberci.

Já z toho měl takříkajíc nic. Byl jsem dva roky na vojně v Milovicích u tankové divize, jako nosič raněných. Opojení z volných sobot jsem si užíval jen zprostředkovaně z vyprávění. Program televize byl sice pořád ještě černobílý, a to obsahem i zabarvením. Svět kolem už jel o volných sobotách na plné obrátky, a tak i my jsme se pomalu přidávali.

V amfiteátru při Parku kultury a oddechu v Liberci na koncertech světových hvězd. Já si to taky užíval, když do Liberce přijela Silvie Martanová a Johnny Hallyday. Pro starší soudruhy a naše táty to byla ztráta času, pro nás úžasné pokoukání, o kterém jsme dosud jen slyšeli.

Volné soboty. Co to dnes řekne konzumentům mobilních sítí komunikujících se světem bez hranic. Jak moc jsou od nás vzdálení, kolik je od nás dělí světelných let. Cestovat, studovat, užít si -  neumějí si představit jiný život, než který dnes žijí. Co vědí o volných sobotách, jak moc pro nás zaznamenaly, co všechno nám daly. Byly to schody, bez kterých bychom ten dnešní svět neustáli, bez kterých bychom naše děti a vnoučata nepochopili.

Volné soboty. Dnes už skoro nic, ale byl to náš svět, úspěchy a chyby našich let. Tehdy byl svět opravdu jiný než ten dnešní. Tehdy jsme se radovali i z maličkostí, těšili se na sobotní výlet, byť to bylo jen za humny vlakem, autobusem, na motorce s přívěsným vozíkem. Ať tu stojí maličký pomníček všem volným sobotám minulého století. Čest jejich památce.

Víte, co je to konkurz?

Víte, co je to konkurz? Tak tedy poslouchejte! Liberecké listy ze dne 3. dubna 1937 píší doslova:

"Okresní úřad v Liberci vypisuje konkurs na obsazení místa výpomocného okresního cestáře čís. 11.665/37 dne 24. III. 1937. Podle II. platové skupiny se služebními požitky normovanými předpisy části II. vlád. nař. ze dne 17. VII. 1928 čís. 133 Sb., z. a n., a to pro okresní silnice Minkovice - Šimonovice a Vesec - Šimonovice s úředním působištěm v Minkovicích… Žadatelé ve stáří do 35 let, legionáři, kteří mají přednost, do 45 let, podejte svoje řádně kolkované žádosti,  doložené rodným (a křestním) listem,  osvědčením o státní příslušnosti, vysvědčením zachovalosti, vysvědčením o zdraví, průkazy o dosavadním zaměstnání a prohlášením, že ovládáte jazyk státní a německý, nejdéle do 24. dubna 1937, 12. hod. polední, u Okresního úřadu v Liberci... Uchazeči, kteří byly zaměstnaní při silničních udržovacích pracích, mají za jinak stejných podmínek přednost. Osobní intervence se odmítají. Za okresního hejtmana: Preissler v. r.“

Nejdřív: Co tomu říkáte? Původně jsem si myslel, že Ministerstvo zahraničí - hledá inzerátem, zve na konkurz příštího velvyslance v Berlíně. Natruc Hitlerovi někoho, kdo jim to tam intelektuálně roztřískne. Až napodruhé mi došlo, že okresní úřad v Liberci hledá cestáře do okrajové části města…

Požadavky, že pokud je dotyčný splní, mohou jej katapultovat v podstatě kamkoli diplomacii nevyjímaje. Jsou takové, že i dnes řada současných členů Parlamentu České republiky musí blednout závistí. A což teprve absolventi Západočeské univerzity. Budoucí cestáři v Liberci všechny strčí do kapsy!

A to si říkám, že za první republiky muselo být hej. Spousta demokracie - a pak si přečtu kritéria na konkurz cestáře a chce se mi vrátit do staré rakouské monarchie. Nevím, kdo vyhrál boj o pozici manažera koštěte a lopaty, koho úřad v Liberci obsadil do veledůležité funkce zametání libereckých ulic. Připadá mi to trochu na hlavu padlé chtít od manuálně pracujícího, aby splnil požadavky, které bych asi já nesplnil. Budiž, aspoň víme, na čem jsme a co jsme prošvihli, a co se doufám nevrátí. Proč ne? Konkurz má za cíl najít nejlepšího, vybrat uchazeče, který všechny ostatní o hlavu převyšuje, má zabránit korupci a klientelismu, vlivné protekci.

Ovšem na druhé straně by kritéria neměla uchazeče už předem vyloučit tím, že nejsou adekvátní pozici, na které konkurz zve a předem říká, kdo a jakou šanci má, pokud splní požadavky zadavatele.

A tak si milí čtenáři poloviny 21. století připomeňme, jaké to štěstí nás potkalo žít až v tomto století. Co dnes umí auto s příslušnou technikou, musel tehdy zvládnout člověk, téměř s odborností chirurga, či ministra zahraničí.

Liberecké listy s podtitulem „Nezávislý list pro národní, kulturní a hospodářské zájmy“ už dál neuvádí, zda ulice města byly v zimě zbaveny sněhu, na podzim spadaného listí. Asi ano. Ale koho úřad pověřil úklidem, se už nedovíme. Před tím, kdo konkurz vyhrál klobouk dolů, všechna čest! Musel umět i to, co já neumím. A konkurz? Osobní intervence se odmítají… Jak revoluční a moderní...

Omluva se nepřijímá

Omluva se nepřijímá, a kdo by ji přijal, minul by se rozumem. Už od malička slyším omluv se, chlapečku, řekni, že to není pravda. Tak nějak tlačí na pilu rodiče, učitel, paní, co hlídá u oběda, vychovatelka v družině. Omluv se, babička čeká, omluv se, jinak tě seřežu, že si na zadek čtrnáct dní nesedneš, náš malý drobečku.

Slyším to pořád i dnes, po tolika letech. Omluv se, takhle mluvit nesmíš! Já jsem tu pánem, já tu velím, já jsem tu od toho, abych zabránil používání, byť třeba jen vulgárních slov, hanobení, koho já řeknu, koho hanobit nesmíš. Já stanovují pravidla a ty smíš jen, co já dovolím.

Ano, rozumím chodu panství ve středověku, kdy platilo, koho země, toho náboženství. Současná Amerika a zaostalé Rusko by nevzniklo bez setrvávání na nekompromisním a striktním dodržování myšlenky, jaký pán, takový krám. Z toho všeho vzešly revoluce, povstání, války, tekla krev a lidský život nestál nikomu za víc než lusknutí prsty.

Omlouvat se dnes za honbu za čarodějnicemi, za pogromy na Židy, že otrávili studny, házeli kamení na monstranci, že údajně dávali do macesů krev panen. Ne, to není omluva, taková omluva se nepřijímá. Za holocaust prováděný Němci na bezbranných sousedech, za to, co prováděli Turci Arménům, za vraždy indiánů, původních obyvatel Jižní a Střední Ameriky, za útrapy a otroctví černých spoluobčanů se omluva nepřijímá, ani za to, když mi v 21. století anonym vyčte, že jsem jiný a tudíž nemám, co dělat v české literatuře.

On se vlastně neomlouvá, on hájí cosi, co je neobhajitelné, co je dáno opicím, když se rvou o banán. Tomu ovšem rozumím, ale copak dnes není banánů dost? Pro všechny?  

Omluva se nepřijímá od lidí, co žijí kdesi v dávnověku, v jeskyních a nemají nic než jeden cíl.  Najíst se. Tak nějak vznikal svět, kde si osvojovali právo říkat, co je a co není správné. Doba, kdy násilí bylo právem a právo prázdným slovem.

Omluva se nepřijímá. Pomalu se vracíme zpět, ke startovací čáře, k datu 0, kdy si mnozí opět osvojují praktiky jedné strany a druzí zapomínají, co znamenalo v takové společnosti žít. Kdy názory lovce mamutů platily u ohně víc než názory kohokoli jiného. Tomu pomalu uvyká společnost, která má blízko otevřenému ohni. Omluvu za chování lidi z nedávné minulosti nelze přijmout. Je stále živá, plná hrůzy, která popírači zlého nevidí a nechtějí znát. Mnozí se opět cítí dobře v černých uniformách v honbě za vším, co není podle jejich představ. Kdo neskáče, nejde s námi, je proti nám. Mám strach, že omluva tady nestačí, zda ji přijmeme je jen na nás.

Přebal knihy 2019 na závěr

             61 let… Co je to proti věčnosti? Co je to proti slávě boží? A přece. Ozval se mi v mobilu cizí hlas, zda bych pro něj neměl poslední knihu „Za okny jsou Sudety“. Že v knihkupectví už je vyprodaná, a že by ji chtěl pro maminku k narozeninám. To podstatné bylo v tom, že mamince bude 72 let, a že je to má spolužačka z Národní školy v Machníně z let 1953 až 1958.

 61 let to je, co jsme se viděli naposledy. O čem je svět? Je plný náhod a pocitu štěstí? Je i o nicotnosti majetku, slávy, hromadění? Je krásný, dotekem něčeho, co jsme nečekali, o čem se těžko mluví. Když vás brní prsty a říkáte si, jak je ten svět malý…

Každý z příběhů této knížky chce být starým klenutým Sarajevský mostem, co povstal z nicoty tamní války a opět slouží na cestách tam i zpátky. K setkání ztracených, dávných, kteří se po letech uvidí v mých příbězích…

Vzpomínání na budoucnost. I o té bylo mé povídání si s Erichem von Dänikenem, když jsme se z balkonu liberecké radnice dívali za obzor našich Lužických hor. I to je tajemný vesmír našich náhodných setkání dávných i současných civilizací. Radost z toho, že jsme ještě užiteční, že nás mají lidé rádi.

Nechť tedy svět zůstane tam, kde je. Plničký náhod, krásného vzpomínání, říkanek a písniček našich školních lavic.

                      Egon Wiener, žák Národní školy v Machníně v letech 1953 až 1958

Sbírám, sbírání

Sbírám, tedy žiji. Nevědomky, odmala, cílevědomě. Otec fotil, shromažďoval fotky, vyvolával je, sušil, leštil, zastřihoval, lepil růžky do fotoalba. A tak to je se vším. Každý fotil, natáčel kamerou značky Admira. Mnozí hráli loutkové divadlo a hledali další loutky, kulisy, nové hry. Každý něco sbíral. Noty, knížky, karty, mapy, průvodce, suvenýry z cest, přívěsky na klíče, špendlíky, odznaky ze Sněžky, nezbytné pohlednice, noviny ze dne, kdy zemřel prezident…

Vycházkové hole a na ně štítky, podnikové odznaky, knížky - na knížky bych zapomněl! Ve čtvrtek nové knížky! Detektivky, bláznivé romány, memoáry, dětské knihy, pohádky. I to bylo báječné sbírání. Vlaječky, obaly ze žvýkaček, hotelové nálepky, pivní etikety, skleničky, plechovky od piva, sáčky od čaje, propisky, sirkové krabičky a nad tím vším se tyčily poštovní známky, mince, bankovky, věci válečné, zbraně, medaile. Fajnšmekři, co sbírali starý nábytek, obrazy, sochy, koberce, ale to už bylo opravdu sbírání pro pokročilé. Autogramy, věci po slavných osobnostech, velmi staré knihy, grafické soubory, stará auta, motorky, hudební nástroje, téměř vše, na co si člověk vzpomene.

Neznám věc, která by neměla svého sběratele. Ornitolog, co chová ptáky v klecích, copak to taky není sběratel? Herpetolog, co chová plazy, ještěrky, kdo včelaří, pěstuje králíky… Každý si rozšiřuje obzory a hledá příslušnou odbornou literaturu. Každý, kdo má v akváriu rybičky, holuby na střeše, se musí vzdělávat, jinak toho ti druzí budou brzy vědět víc než ten, kdo jenom kouká do klecí. Každý, kdo má doma knihovnu, patří mezi nás, sběratele. Čte a srovnává, co znal s tím, co se právě přiučil. Ten sbírá anekdoty, ten zas peče housky, další peče cukroví, jiný píše knížky o hloupostech…

Kde se to naučil? Já měl štěstí a můj syn taky. Pokaždé se našel vzor, někdo, kdo vedl potomka k pokračování, pro radost i pro poučení.  Mě zajímá nejvíc politika, dějepis, poštovní známky a umění. Závidím sportovcům, vědcům, umělcům, jejich povolání, stále se učit, vědět čím dál tím víc, soudcům pouštět se do pří, horníkům kopat uhlí.

Všichni sbírají, třeba by to byly jen zkušenosti. Co zbývá nám, starším důchodcům, těm, kterým už neslouží nohy, bolí je kolena, zadýchávají se v kopci, na schodech. Závidím větru. Závidím. Sbírání je krásné konání, závidím sluníčku, dešti, sněhovým závějím. Sbírání, krásné sbírání.

Venku právě sněží. Volala dcera z Prahy, kde taky. Děti staví tam i tady sněhuláky. Je leden. V neděli je Aldis. Sběratelé se scházejí jednou v měsíci, aby se pochlubili, aby prodali a koupili. I to je sbírání. Vstávám o půl čtvrté, abychom v 6:30 byli v Hradci Králové. Je to náročné, ale i to je sbírání. Sbíráme, tudíž žijeme a je to moc pěkné. Žít a k tomu sbírat cokoli…

Dřevěnky, roubenky, vesnická - podhorská stavení

Potkával jsem je na každém kroku. V dobrém stavu, ale i rozpadlé, mající krok od klinické smrti, kdy se díváte na horu dřeva, co ještě nedávno byla krásným dřevěným domem. Domy ze dřeva mi připadaly jako staří lidé; odcházely stářím. Měl jsem za to, že je to přirozené, že takový je koloběh života. Zvenku jsem obdivoval jejich krásu, zevnitř to bylo dřevomorce, zápachu, mouchách, špatné hygieně. Na dvoře močůvka, špatná voda ve studni, WC v prastaré budce se srdíčkem na dveřích. O elektroinstalaci raději pomlčím, na dráty podél zdí se raději nedívám.

Přesto jsem ji chtěl mít. Věděl jsem, že je příliš nemocná, že z ní spíš bude palivové dříví než chaloupka, o které sním. Dnes vím, jak jsem prohloupil, že jsem ji nekoupil. Český ráj, Lužické hory, Jizerky a jejich krásné chaloupky záhy vstaly z popela a staly se radostí všech vrstev obyvatel blízkých i vzdálených měst, celého Československa.

Byla to krása dřevěných památek Turnovska, Semil, Prachovských skal, krásného Podještědí, Dubska, okolí Mimoně, Ralska. Dá se říct, že například celá příhraniční část Lužických hor opravenými dřevěnkami ožila, omládla a zcela jistě i zkrásněla. Leč není vše tak, jak se zpívá v budovatelské písni. Je mnoho, nad čím oko dosud pláče. Mnohé stavby co stojí jenom silou vůle. Jednou z takových je třeba i dům ve Stráži pod Ralskem s domovním číslem a obnaženou střechou, boční zdí bez oken a dveří. Škoda. Je na zbourání, dosud stojí, kdy spadne nikdo neví.

Dnes, když chci vidět celou ulici s hrázděnými domy, musím do blízkého městečka Bogatynia v sousedním Polsku. Zde opravdu stojí, opraveny po nedávné povodni. Lidé v nich bydlí a domy žijí. U nás doma jejich vlastníci povodně často zneužili k tvrzení, že dům je natolik poškozený, že je neopravitelný a zbourali ho. A protože měl velkou zahradu s pozemkem, snadno se prodal na stavbu nového domu z betonu a umělého kamene. Řada dřevěnek tak navždy zmizela z našeho okolí.

Jak moc se zadřely pod kůži ty, co ještě stojí! Přečkaly staletí, různé státní režimy… Jsou tu jako výzva, čekají, jsou to žádané nevěsty. Co s nimi bude? Kupců by bylo habaděj, ale ne všichni si uvědomují, co svatba se starší nevěstou obnáší. To není ojeté auto, exponát v muzeu pod věží. Dřevěnka je zralá žena. Ta něco stojí! Není k tomu, aby ji majitel dvakrát obešel a tradá do Prahy. Takhle to u nás nechodí. Nejdřív musí posekat trávu, usušit, dát ji tomu, kdo má králíky, zaplatit odvoz, přihnojit, shrabat listí. K samotné chalupě musí zkonzultovat čím začít, sehnat toho, kdo to umí, vědět kolik mu zaplatit, mít na to.

Pak ji vidět v plné kráse… Ráno slyšet kohouty, vidět slunce, jak zlatí kus po kuse její dřevo, jak svítí do oken, vchází do dveří, na pavlač, na střechy.

Překousnu repliky. Taky voní dřevem a patří sem, do krajiny mládí, do zahrad třešní, meruněk, písku a borovic. Budou stát vedle původních a mě to neuráží. Jsem rád. Jsou taky ze dřeva. Každá dřevěnka dýchá, je zdobená dřevěnými krajkami. Dřevo má tisíce vůní, jantarové barvy, když fouká vítr má i zvuk Stradivariho houslí. Ptáci je milují, nevadí jim ani, když prší, padá sníh.

Pár slov k pokrývce hlavy

Pokrývka hlavy není jen o čepici, aby nám neomrzly uši. Ač to zní bláznivě, v tom to vězí. Mít na hlavě něco, co něčemu brání. Neznám obrázek dávných dob, aby slavní válečníci neměli na hlavách něco ze zvířecího světa, coby zastrašilo, co by vlastníka ochránilo. Přilby všeho druhu, po celé hlavě, zakrývající i nos, soubojové, co zakrývají celou hlavu, ústa, nos, oči i bradu. Mít hlavu jako ve škopku v železe zakutou, v létě, jak vajíčko naměkko vařená.

Ti, co na to měli, nosí zmenšeniny oněch velkých hrůzostrašných. Jednodušší, třeba jen kovové pásky, čelenky. I tak je možné mluvit o těch nejstarších. Z korun na hlavách mocných se stává symbol vlády, tak jako jablko a žezlo. To vše musí panovník mít, chce-li vládnout, být uznávaný, mocný. Být poslední instancí, být tím, nad kterého není. To vše má v sobě koruna královská z prostého kovového kroužku, z ochrany hlavy před ránou sekyrou, mečem nebo kladivem. Pokrývkou hlavy vzniká symbol moci, na první pohled omračující: Já jsem ten, kdo tu vládne, velí, je všem nadřízený. Já jsem baron, hrabě, má je koruna knížecí, královská.

Chcete podepsat dopis, dokument? Pak musí mít pečeť, razítko, kde je zvýrazněna koruna, korunka, která svými hroty říká, kdo je vlastník, čeho je pán, co mu patří. Jak jej oslovovat, s kým máme tu čest, kdo podepsal pergamen, papír, jak vysoké je cimbuří jeho hradu.

Máme korunu vladaře i toho, kdo na stupínku šlechty stojí, níž a níž. Každý, i ten poslední, má v erbu pokrývku hlavy, která jej „šlechtí“ a která všem říká: Mě nemrznou uši, mě kdosi povýšil a já se tudíž liším od vás, od ostatních, kteří erb, pokrývku hlavy, korunku, nemají. Co je zajímavé, mají ji i kněží. Církevní aristokracie má rovněž své korunky. Papežská tiára, papežova koruna, to jsou dokonce tři koruny vsazené do jedné. Mnohem vyšší, než jsou světské koruny panovníků, šlechty, jak je znáte z historie.

Už dávno nejde o ochranu před zbraněmi nepřátel, o zastrašení, ochranu uší před mrazem a studeným větrem. Je stále víc vidět, jak urozený je pán, co korunu nosí. Královská koruna je ozdobena tím nejdražším kamením, perlami, kameny. Je opředená legendami a tajemstvím. Je chráněná, staví se pro ni hrady. Hlídá ji vojsko, důmyslné pasti, dveře o mnoha klíčích, televizní kamery. Státy jsou na koruny bývalých panovníků patřičně hrdé a symboly moci mocných vystavují a chlubí se jimi.

Jsou krásné, jsou symbolem moci jednotlivce, ale mají něco, co dává sílu vyhrávat, kde hrozí katastrofa, konec naděje. Tam všude jsou královská koruna a insignie důležité a vedou k vítězství. Koruna už není jen pokrývkou hlavy. Je pečetí a dokumentem, všech, kteří byli povýšeni. A je jedno, zda to bylo za hrdinství, přínos k poznávání světa, nebo vědy, nebo si šlechtický predikát koupil a jak mu byl udělen.

Šlechtictví s korunkou je dané počtem hrotů na koruně. Čím vyšší uznání, tím větší počet hrotů.  Na hlavě, ve znaku, v pečeti na dopise jde o anachronismus současného věku, byť samo o sobě „šlechtictví“ nikomu neškodí. Je symbolem zašlých věků, které jsou už za námi. Dnešní doba hodnotí své nejlepší jinými tituly. Šlechtictví už mezi ně nepatří…

Takhle jedou husaři

„Dědo,“ ptá se mě vnouček „co jsou to ti husaři?“ Já na to: „Vojáci.“ „No, víš,“ opáčí vnouček: „tak jsem si vzpomněl, že babička mě, když jsem byl ještě malý, houpala a přitom zpívala ´Takhle jedou husaři.“

Zapátral jsem v paměti, a že bydlíme tam, kde bývalo k husarům blízko, vzpomněl jsem si na takzvanou lehkou jízdu uherskou, chorvatskou, které se od válek s Turky a válek prusko-rakouských říkalo husaři. A byla radost se na ně podívat! Vystrojeni byli tradičními součástmi uherského kroje - pláštíkem přes ramena, šněrovací náprsenkou, přiléhavými, na stehnech vyšívanými nohavicemi a boty – čižmy na nohou.

Jednotlivé pluky, kterých bylo pokaždé osm, se lišily tradičními barvami výstroje. Husaři byli vyzbrojeni zakřivenou šavlí, dvěma pistolemi a puškou, plnili především průzkumné úkoly a prováděli překvapivé nájezdy na týl nepřítele. Zejména v sedmileté válce se jejich pluky proslavily „husarskými kousky“.

Vnouček se dál neptal, byl spokojen s odpovědí. Já už o něco méně. Mohl se zeptat třeba i na dragouny. Neptal se, ale i tak vám to řeknu. Součástí tehdejšího jezdectva byli též dragouni. Byli dlouho považováni za obojživelníky. Bojovali jako pěchota a koně používali k rychlým přesunům.

My hoši nestárneme, když je řeč o vojácích. Ať bolí cokoli, je nač vzpomínat. Už ne husaři a dragouni , ale často jen dva roky na korbě náklaďáku V3S. Kolem spousta kamarádů a zážitků, které stačí na celý život. Vyprávět je, být tak trochu i hrdinou. Vzpomínat jen v dobrém na naši bývalou dvouletou vojnu. Udělala z nás chlapy. Nebyl to ztracený čas, bylo to o nás. Když jsme se vraceli domů, uměli jsme se postavit problémům, naučili jsme se hledat v kolektivu sílu a neztrácet hlavu. Jak to říkal nejmladší z králových mušketýrů: „Jeden za všechny, všichni za jednoho!“

Vnouček o tom všem dosud nemá ani páru. Až doroste a bude chtít vědět víc, doufám, že najde sílu, bude hledat a najde odpověď na základní otázku: Co teď? Co je pro nás výhodnější. Hned strmou kariéru, nebo vidět svět otevřenýma očima, kdy ruce semknuté kolem stromů s ostatními po celém jeho obvodu vytvoří řetěz, nejsilnější pouto, co dává smysl života, kdy sám nejsi nic.

Přátelství je to, co čelí kobylkám, nemocem, nepřízni osudu. Jak moc bych si přál, aby se vnouček můj i váš vrátil na zem, na chodník, kde mu nic nehrozí, do časů, kdy jsme si my hráli. Kolem občas přejelo auto, na kolejích jezdily vlaky, vagóny byly plné zboží a kluci chodili na tajné výpravy a rodiče se o ně nebáli. Jak moc přeji holkám a klukům poznat svět husarů, dragounů a mušketýrů, , aby krásné uniformy jen někde v muzeu. Svět jejich budoucnosti hledat jen v míru, ve světě bez ozbrojených konfliktů. To je má odpověď na otázku, co jsou to ti husaři.

Vzpomínka na čtyři ženy v naší rodině

Skončila druhá světová válka a muži jako zázrakem přežili dlouhých sedm let odloučení od domova od října 1938 do května roku 1945.

Nejmladší odešel z Liberce vyloučen z rasových důvodů ze všech škol. Žil, i tak se to dá říct, celou tu hroznou dobu ukrýván v malé místnosti na půdě za komínem, skrytý před zraky zvědavých sousedů, před očima gestapa. Jeho budoucí žena, Češka, přišla s rodiči osídlit Sudety po odsunu kolaborujících Němců. O několik let později odešli do nově vzniklého státu Izrael bojovat za jeho svobodu v první arabsko-izraelské válce. Vrátili se, vychovali tři děti. Žena umřela v sedmdesátých letech minulého století, on dosud žije v Hrádku nad Nisou.

Další se aktivně pustil do křížku s fašistickým Německem. Svou budoucí ženu poznal ve výcvikovém táboře nedaleko Jeruzaléma. Vzali se a oba se v uniformách britské armády dožili vítězství nad fašisty. Vrátili se do Čech, aby záhy odjeli zpět a budovali zemi, která se nazývá Izrael a ve které žili až do své smrti na konci 20. století.

Třetí žena se vdala za tatínkova mladšího bratra v Liberci. Strýček byl ze všech bratrů nositelem největšího počtu vyznamenání za statečnost v boji s nepřítelem. Z bratrů se naučil nejlépe česky. Vrátil se domů a vzal si za ženu sudetskou Němku, z rodiny už připravené na odsun. Ta skončila na pobřeží Baltského moře. Tetičce, která se jmenovala Rosl, říkal strýček Růženko. Ta se jen s největšími obtížemi naučil špatně česky. I oni se v počátku roku 1948 stěhovali do Izraele. Od roku 1989 pravidelně přijížděli do Čech, koupili si v Hodkovicích nad Mohelkou dům. Oba dva jsou pohřbeni ve svaté zemi, i když on byl víc doma v Česku, ona křesťanka víc doma u dětí, v Izraeli.

Moji maminku si do Sudet přivedl tatínek z okolí Prahy. Češka, která se v poválečných letech naučila perfektně německy, tatínek, ač se snažil, velmi špatně česky. Matka mě vychovávala téměř sama. Otce mi v 50. letech zavřeli, a když se vrátil, z kloučka byl velký kluk. Maminka si našla práci ve městě, později s tátou prodávali zeleninu, ovoce a potraviny. Vzala náš život do svých zlatých rukou a vedla si v tom převelice dobře.

Všechny ženy naší rodiny se staly pro čtyři bratry víc než oporou. Byly duší jejich životů. Jako by jim osud prostřednictvím těchto žen dopřál to, co jim v průběhu války vzal. Dnes již nežijí, z mužů jen ten nejmladší, který před měsícem oslavil devadesátiny.

Je hezké mít na koho z rodiny vzpomínat, koho si připomenout. Žádný spolek netykavek, ale děvčata, která uměla vzít za věc a udělala pro své muže to, co snad dnešní děvčata udělat neumí. Z toho všeho lze odvodit, že život by neměl být jen krásný a voda v řece čistá. Že mnohé záleží i na tom, zda si lidé uvědomí, že nic není zadarmo, že za všechno se platí. Jsou bezejmenní hrdinové a jsou to i naše ženy, které si zaslouží poděkování za všechno, co dělají.