Nechte se pohladit vzpomínkou

Je polovina minulého století a svět kolem malého kluka opět poklidně dýchá. Skončila korejská válka. Stojím a natahuji se, co to dá. Chci vidět, co dělá děda s malými zubatými obrázky a snažím se ze všech sil dostat se k nim blíž. Už to vím! Chci být taky filatelista! Říkám to nahlas a asi i křičím. Děda si mě posadil na klín a já mu to šeptám do pravého ucha, protože na levé špatně slyší: „Nauč mě to, dědo Arthure!“ a: „Dědečku, já chci taky sbírat známky!“ Pamatuji si přesně, co mi odpověděl: „Já tě to naučím!“

O pár let později spolu stojíme dlouhatánskou frontu před Veletržním palácem v Praze na světové výstavě filatelistů a chceme vidět spolu s ostatními červenou a modrou známku z ostrova Mauricius. Dočkali jsme se, viděli i to ostatní a můžeme jet se domů. Autobusem to trvalo do Liberce dobré dvě hodiny povinnou zastávkou na čůrání v Mladé Boleslavi. Měli jsme si spolu o čem povídat.

Známky, ach, poštovní známky… Byly mi otevřeným oknem do světa. Co všechno jsem v nich našel, co všechno mi daly… Když přišel poštou dopis, pohlednice, víc než text jsem obdivoval známky. Každou jsem umyl, usušil, počkal si až uschne a založil, zastrčil do zásobníků, abych se co chvíli podíval, zda jim něco neschází, zda je ty starší nějak nešikanují. Staly se mými miláčky, přáteli, kteří se drží doma a nikam nikdy nespěchají.

Měl jsem v té době strýčka námořníka a ten, byl také jako já dobrodružné povahy. Posílal mi známky nalepené z druhé strany exotických pohlednic, a tak jsem je začal sbírat, jak jinak, než na plné pecky a s horoucím srdcem. Jsou úžasné, jeden až žasne, filatelista je u vytržení. Říká se tomu tak, když s otevřenou pusou zíráte, co všechno je možné na známce vidět, jak může být svět kolem nás krásný. Strýček, co mi je posílal, byl pro ostatní strýček Oscar. Text na nich psal anglicky, lepil na ně krásné známky a pod text se podepsal Pipi nebo Uri.

Tenkrát jsem se tomu smál, dnes bych dal, nevím, co za to, kdyby mi napsal víc a já četl podpis Uri nebo Pipi. Drahé tetičky a strýčkové, vy všichni, co už jste dávno na pravdě boží, co jste mě v mém koníčku podporovali, díky! Už dávno vaše pošta nechodí, a vaše dopisy už nikdo neodešle. Ty, co kdysi došly, jsou stále v zásobnících, v krabicích. Až je jednou kdosi otevře a bude se kochat jejich krásou, uvidí exotické kraje, krásnou Šumavu, Krušné hory, města a vesnice, hrady a zámky, řeky a nad nimi mosty, silnice plné aut, modré nebe s letadly. Celičký svět encyklopedijních znalostí lidí, jejich strach, jejich lásky, nemoci, prohry i vítězství.

Dospěl jsem do věku, kdy mohu hodnotit. Je krásné, když se lidé mají rádi. Píší si a vzpomínají. Pak jsou tu léky a poštovní známky, celistvosti. Plné zásobníky, šuplata a skříně nadité k prasknutí, kterých se člověk filatelista nikdy nezbaví. Díky vám, dědečku, maminko a tatínku, strýčku Pipi, všichni, kteří jste mě podporovali. Pokud svět byl, je a bude za něco stát, pak je i na obrazcích, které se jmenují poštovní známky.

Rád a znova

Přijďte se podívat, nebudete litovat. Pokud se někdy někam vracím, dělám to rád. Pokud na něco vzpomínám, pak to dělám rád…

Kolikrát jsem stál nahoře na Ještědu a díval se dolů, do dálky a neviděl to, co jsem měl přímo pod nohama. Ráj. Kraj světa vytlačený až někam na okraj. Vojenský újezd, lokalitu určenou zemřít, vojenský prostor Ralsko. Tam někde v okolí Mimoně a Stráže pod Ralskem jsem vstoupil do krajiny kousek od hlavních cest, do lesa borovic a podrážek bot plných písku, do prostoru ohraničeného modrým nebem, rybníky a příběhy času v českém pohraničí v poválečných Sudetech. A byl jsem unesen pohádkovou atmosférou, jako bývá posluchač unesen na koncertu krásné hudby.

Seděl jsem v první řadě, hlavu v dlaních a naslouchal řeči větru, šumu polních trubek a tónům houslí větví stromů, které mi svými zvuky nedaly usnout a zavřít oči. Vnímal jsem svět, který se tu zastavil. Křižovatka smrti hrdiny někdejšího hrdiny Sovětského svazu a státu, který je mi obzvlášť sympatický, mi řekla: Vyber si, posluž si a dej se kamkoliv, do všech světových stran!

Nelitoval jsem. Tam, za závorou, na cestě jen pro pěší, se otevřela kniha a její stránky plné obrázků a textu mne připravily o spaní. Vítr, co nesl hudbu kolem mých uší, psal na listy papíru a skládal do obálky dopis. Jak je tu krásně, co Verdi zapomněl vložit do opery. Co mi tenhle kus zapomenutého lesa dal? Odešli odtud mocipáni, horníci, vojáci všech možných i nemožných armád. Kousek zapomenuté země pod Ještědem, který jsem přehlížel, země, která se otřepala, jako mokrý pes, obrodila se a rozkvetla jako květ kouzelné mandragory, květ sukulentu v botanické zahradě, ne nepodobný slunečnici, plný světla, barev a vůní ztraceného syna, který se vrací, aby se objal se všemi, lidmi i zvířaty.

Bývalý vojenský prostor… Jak to zní divně a evokuje čas minulý, zapomenutý. Kraj má dnes otevřenou náruč plnou cest a cestiček, prostoru i času. Je zvoucí a právem. Přijď se i ty podívat. Kousíček od hlavních asfaltových cest najdeš svět podobný těm malým zázrakům ve světě pohádek, plný vzpomínání na dobu našich babiček. Svět nově nalezeného ztraceného syna, který se našel a vrátil domů. To je i příběh tamních pískovcových skal, lesů, vod i strání, krajiny, která se vrací a kterou stojí za to navštívit. Vzít děti s sebou a ukázat jim, jak má vypadat les, krajina, ve které stojí za to opět žít.

Ať vám cestou slunce svítí tak, jako mně, milé Janě a přátelům, kteří mě přivedli do krajiny, do které se nyní tak rád vracím. Do krajiny kousek od Ještědu, daleko i blízko, do krajiny, která se jen tak nevidí, kde každý strom je přitažlivý.

Letmá noční návštěva na interně v Liberci

Poprvé jsem byl v nemocnici, když mi bylo, no, dejme tomu osm let. Na Pražském hradě prezidentoval v té době odborář z Kladna, Toník Zápotonda, jak mu všichni říkali, ale on si o mě starost nedělal. Spála… Co to dneska je? S repasem srdíčka s leží ve špitále o málo déle, než já ten týden na infekci. Po dohodě jsem se, jako dítě, vyhnul očkování proti difterii, tudíž jsem záškrt dostal až po vojně ve dvaadvaceti při návštěvě v Rusku. V liberecké nemocnici mé léčení trvalo sedm dní…

Ke stáří nemocnici navštěvuji už jenom ambulantně na interní ambulanci po nocích, na dvě, tři hodiny, než kapačka vykape. Je to svým způsobem paráda. Pololeže - polosedě na polohovacím lehátku pozoruji okolní cvrkot. Je nebývalý. V noci je ho snad o něco víc, než rušno, vše, jak na běžícím pásu, jako v depu závodů formule 1. Nic tu nikdo nedělá zbytečně. Naprosto sehraný tým odborníků, každý den je jiný. Cvrkot řízený moderní technikou, kosmická komunikace, péče nevídaných technologií… Snad jenom až na tu mísu, o kterou pacient požádá za pět minut dvanáct (i podle hodin). Častěji však, i když už nemusí.

Nám, co to „jenom kape“ je hej. Vedle leží osm právě přivezených pacientů z celého Libereckého kraje, často v bědném stavu. Nedýchají, jsou skoro v šoku, nekomunikují, srdíčko jim netluče, nebo jen trochu. Tým  - saniťáci, sestřičky a lékaři si v jednom kuse berou modré tenkostěnné sterilní rukavice, které po každém použití mizí v koši. Zůstalo i při těžké fyzické práci: měnit lůžkoviny, přenést pacienta ze super nosítek na polohovací ambulantní nemocniční postel, změřit tlak, odebrat krev, vycévkovat, EKG, napíchnout žílu pro kapačku, poslat na CT, rentgen a k tomu stálý úsměv na tváři. Paní naproti dostává potřetí mísu. Sestřička se nezlobí, nebo jen málo. Stále mobilem konzultují, jak a co udělat, aby se nic nepodcenilo.

Noční služba a stále noví a noví pacienti. Saniťáci je jednoho za druhým navážejí, jak na montážní lince k výměně pneumatik. Po nehodě teče krev proudem, ale my jsme na ambulanci, na interně.  Pána vedle štípla do tváře včela. Je včelař a podcenil docela malou včelu. Teď tu polosedí a kapačku má zavedenou do pravé paže. Ještě jednou EKG. „Co jste jedl? Čím ještě trpíte? Co berete? Kouříte? Vás si pamatuji, vaše jméno zní tak cize…“

A já vím, o čem mluví. Znám ty hraničářské pejsky na Grabštejně, co se jmenovali stejně. Mohli sníst, co chtěli a o alergii si mohli jen dát číst v odborné literatuře. Mně to nepomáhá, jsem ve špitále na ambulanci víc, jak častým hostem. Dá se říci proti své vůli, protože nevím, co mi alergii způsobuje.

Byla mi přečtená závěrečná zpráva. Nic nemusím podepisovat, běžte, držím vám dveře. Byla to parádní podívaná i zkušenost za 90 Kč, což je cena za vše v barvách, dobře ozvučené, autentické a v reálném čase. Překoná to i reality show, klidně i televizní Ordinaci v růžové zahradě.

Poděkování a dík mladé ošetřující lékařce doktorce Polové, profesionálním a trpělivým sestřičkám jejichž jsem občasným pacientem.