Smutná povinnost

Vážení pozůstalí, smuteční hosté, spoluobčané!

Život každého z nás provázejí ztráty. Člověk během svého života ztrácí řadu předmětů, iluzí, ale potkávají jej i ztráty těžší. Ztráty milovaných osob a přátel. A nás tu dnes spojuje právě smutek nad náhlou ztrátou nám všem blízké osoby, která nás opustila náhle a bez varování, paní Heleny Taliánové.

Paní Helena Taliánová celý svůj dlouhý život používala jméno Lenka a tak jste ji znali i Vy, zde, v Mníšku pod Brdy. Sem paní Taliánová patřila, Mníšek milovala a byla jeho velkou patriotkou. A k tomu vedla i svého jediného syna, JUDr. Ivana Taliána. Jeho knihy o historii Mníšku pod Brdy jsou stále vysoce hodnoceny. Podklady k nim mu paní Taliánová pomáhala hledat a po jeho úmrtí dokončila jím začaté projekty. Celý svůj život zaměřila k tomu, co udělat pro Mníšek, aby byl co nejkrásnější.  

Na počátku padesátých let pracovala jako jeřábnice při výstavbě sídliště. Tam i na všech pracovištích, stejně jako v místě bydliště představovala paní Taliánová stmelující prvek kolektivu, sousedů a přátel. Byla pozornou manželkou i matkou, která se vzorně starala o šťastný a spokojený život své rodiny. Měla spoustu přátel, stejně jako energie, kterou jim nezištně po celý život věnovala. Uměla říkat pravdu do očí stejně, jako vzít za práci a vyřešit problém. Její chuť do života byla inspirující i nakažlivá. Byla příkladem všem, co o to stáli. Uměla být nad věcí a s úsměvem řešila i složité životní situace.

Paní Taliánová měla velký cit pro rodinu, byla mimo jiné milující tetou svému synovci Jirkovi, jeho dětem i všem příbuzným, kteří u ní v Mníšku trávili školní prázdniny.

Paní Taliánová bude jistě chybět v ulicích Mníšku, ale ne v našich vzpomínkách. Loučíme se a děkujeme za chvíle, které jsme spolu prožili. Nezapomeneme.

Voní, voní, co to tu smrdí?

Syndrom bílého pláště, stockholmský syndrom, vůně sušené kůry stromů po chemické úpravě kdysi dávno v Hrádku nad Nisou, charakteristický pach nemocnic a školních budov, vůně koberců a exotického ovoce, močoviny v barvírnách textilu, pach LDN, kostela a vůně připraveného oběda v restauracích, květinového záhonu, spalovaného benzínu a dalších tisíců vůní a pachů, které nás za celá léta poznamenaly, na které nezapomeneme, a které si sebou neseme, dá se říct až do hrobu. Vánoční svátky byly svátky vůní, světla a mystiky, která vždy měla blízko k čadění, zaklínání a modlení. Líbá vůně, vůně obětin, jídla a tradic se vryjí do paměti i těm nejmenším.

Co třeba voňavky v lahvičkách? Exotické těžké vůně, pižmo, dráždivé a uhrančivé. Mastě a mastičky, vše, co se dalo použít ve snaze změnit cokoli, třeba i chutě polívky, masa, vína, zmrzliny. Všechno to tolik ceněné drahé zámořské koření není o ničem jiném, než jak si pochutnat na jinak chuťově nevýrazném jídle.

Vůně, dá-li se to tak říct o čpavku, chemické močoviny v 60. letech minulého století mě pokaždé ohromila. Byla v mých učňovských letech příslibem let příštích, plných pachu a ochromujících vůní. V letech povinné dvouleté vojenské služby to byl pach nemytých lidských těl, lysolu ve vodě na mytí nekonečných chodeb a schodů kasárenských budov.

Jako chlapce mě dostala borovice, co voní jinak než smrky. Rybník vonící jinak a zrovna tak zvláštně, jako tůně v lese, kde voda stojí a chodí k ní pít zvěř. Ta má rovněž svou specifickou vůni. To známe od malička z návštěv zoologických zahrad. Podobně si nesplete vůni stromů z dovolené v Itálii. Keře vavřínů. Ty moje rostly v Taškentu, kdysi dávno a já nezapomněl.

Rovněž zápach školních chodeb, a to nejen záchodků. Páchly jako ty veřejné. Nejhorší, které jsem zažil, byly v Rusku v Oděse. Děs a běs. Byl jsem i na jatkách a taky česal chmel. Ten voní rovněž omamně. A stačí jenom projít kolem chemičky a pláčete. To jít kolem bývalé továrny na cukrovinky Lipo Liberec, bylo mít ústa plná antiperlí a naší první žvýkačky značky Pedro, tuhé jako sedlo, jinde vyráběné pro jízdní kolo.

 Bože, jak voní jahody, mandarinky, vanilka! Jak voní dobře připravené jídlo - svíčková,  bramboráky, obalovaný květák, mou vlastní rukou na Vánoce připravovaný bramborový salát, pasta šusta, krájená cibule, párek s hořčicí. Jsem omámen tisíci vůní, pachem tlejícího listí, kompostem, kyselinou máselnou. co je v siláži. Seno, co voní jak ty nejdražší voňavky.

Co je asi to nejhorší? To jsou pachy násilí, strachu, bolesti, zrady a psychického týrání, pach šikany a střelného prachu, pach rasové nesnášenlivosti, nenávisti a závisti, teroru, únosu vraždy a války. Je cítit v potu lidí, z úst, nohou i ohanbí, z každého pórů rasistova těla. Svět je jedna velká laboratoř voňavek a mýdla. Jsme v tom všichni až po bradu, po uši. Syndrom vůně či strachu už nám splývá. Voní a páchne tak celý svět od moří a oceánů, od Šumavy k Tatrám, kam se podíváš. Zachovejme klid. Jiné to nebude, svět se nepřestane točit, vonět i smrdět zároveň.

Tak vzhůru k oblakům, odkud je svět viděn jako modrá planeta zelených pahorků. Doufejme, že tomu tak nebude jinak a zůstane přitom. Věřím v sílu rozumu.

Chodí pešek okolo, nedívej se na něho

Jak je ten svět kolem nás krásný! A když k tomu v březnu zasvítí sluníčko, je hned teplo a chuť pustit se do nějakého toho konání. A tak tomu bylo je a bude v reálném čase, který právě žijete.

Tak tomu bylo i v tom čase po skončení druhé světové války, toho dlouho moc na pultech obchodů nebylo. Možná tak na černém trhu, ale za nekřesťanské peníze, a tak se doma vařilo a peklo z toho, co kdo sehnal. Nějak podobné to bylo s ošacením. Spravovalo se doma, šilo, pletlo, opravovalo…A tady byl problém, na který nerad vzpomínám.

Maminka ráda, co to povídám, nerada, a přesto pletla svetry. Svetry, které při nošení strašně, opravdu strašně, kousaly. Jiné nebyly, a tak se nosily. Přešívání, zmenšování a zvětšování oděvů po starších sourozencích, sousedech a známých, záplaty, klíny, rozdílné knoflíky, materiál, co poznal lepší časy, látání ponožek na dřevěné hlavě jako z houby. Náprstek, klubko nití. Praní zvlášť, kapesníky, štump a štumpování. Když už o tom praní, tak na praní měla maminka nejméně půl den, na velké celý den. Pokud se vrátím k tomu oblečení, nebylo jen kousavé. Žel, obdobně kousaly krásné domácí šály, čepice, rukavice, fusekle, k tomu ty svetry a pumpky. Své jsme si užili s ponožkami ke kolenům držených v dané poloze úžasnými gumovými podvazk. Švédské košile a k tomu červený pionýrský šátek, co opravdu nekousal. Na nohou kecky, pionýrky, galoše, cvičky. Výběr široký. Nikdo nechodil bosý, jako dvě generace před námi, ještě na počátku 20. století u nás v Liberci.

Hitem ovšem byly tepláky. Teplé, ale hrozně těžké, když namokly. Těžké jako pytle s bramborami, cibulí nebo s mrkví. Nosili jsme je všude. Do školy, ven na hraní, na brigády, sbírat brambory, do lesa i na trávu pro králíky. V roce 1968 si je vzala přítelkyně sebou do Anglie, kam jela do rodiny jako aupair. Vytáhla z kufru tepláky a musela je jít hned vyhodit.

Dnes na desetiletých a starších dětech nevidíte, že by nosily čepice. Naši tátové nosili rádiovky, kulichy, matky silonové módní šátky. My nosili, co nám na hlavu dali. Podle oblékání poznáte hned, kdy se odehrává děj filmového představení. A to nemluvím o autech, kočárcích, neopravených domcích, toho, co bylo a nebylo na pultech obchodů. Hodně lidí pěstovalo angorské králíky pro vlnu z nich, ovce, včely, husy na peří do oblíbených peřin, slepice, kachny, pašíky. Mnozí měli doma často i krávu, kozy mezi zahrádkami, záhumenky, bez kterých se k čerstvým potravinám jen tak nedostali. Čas se změnil a přinesl s sebou změny, které změnili nejen nás, ale vše, na co kdo pomyslil. Vždyť i ten toaletní papíry je jiný. Druhdy nám stačily i noviny. Faktem je, že ten dnešní je o mnoho měkčí. Pohled z okénka WC už nebývá tak tristní, jak býval, byť šlo jen o naše milé sousedy. Tak si tedy užívejme. Pešek chodí okolo, nedívej se na něho…

Prázdniny, panečku, to byl čas!

Určitě mi nebylo víc než 10 let. Prázdniny u babičky, bratranec, sousedovic kluci, stromy, uličky plné trnů a růží… Všichni si mě pamatují. Jezdím sem každým rokem spát jinde než doma v posteli, nemýt si každý den nohy, krk, čistit si zuby. Tady mě nikdo nehoní. Tady smím pít žlutou a červenou limonádu a pořád mít červený jazyk od lízátka. To vše se u babičky smí.

Můj den je vlastně stále stejné odpočívání. Dnes tomu říkáte relax. Televizi zde ještě neměli. Trocha trávy, mlíčí pro králíky, dojít do krámu, do bandasky nalévané mléko, do síťovky rohlíky. A všeho tady bylo plno. Třešně jako švestky, švestky jablka, jablka jako malé melouny. Pili jsme ještě teplá syrová vajíčka, dívali se, jak babička zabíjí slepice, svléká králíka z kůže. Jindy zas děda topil v řece nadbytečná koťata. Život šel tak nějak bez předpisu, bez uzavírek, vyhlášek a kontrol. Byl jsem ještě malý a dospělí si před námi dávali pozor na ústa. Nežili život vedoucí k nenávisti.

O to jsem přišel. O život bez revolucí a násilí. Babička ani rádio neposlouchala. Chránila naše uši, hlavy plné ideálů a dětských radostí. Tomu říkám prázdniny! Bez politiky.

U babičky na vesnici, v městečku nedaleko od Prahy. Ve městě pod Ještědem, v mém městě, bylo vše jiné. Vlastně pořád německé, s německými nápisy na každém domě, kde už 10 let žili spokojeně Češi. Maminka byla Češka trošku z Prahy, trošku od Berouna. S tátou chodila za války a ten ji přivedl sem k nám. Já ji měl moc rád, a když jsem jednou viděl v tom městečku o prázdninách u babičky za okny ve výloze mechanický kráječ na knedlíky, nezaváhal jsem. Kolik tehdy stál už nevím, plácnu  - za 30 K. Nezvládl jsem to a spěchal na poštu. Tam jsem se svěřil úředníci v okénku, proč chci volat maminku teď hned: „Bleskem?“ Nic z moderní techniky jsem neodmítal, a tak jsem s maminkou mluvil hned. A mělo to být mluvení pěkně drahé.

Ano, maminka dosud v kuchyni neměla kráječ a měla o něj nepokrytě zájem. Leč ptala se i ona, kdo to zaplatí? Řekl jsem to i dámě mě za okýnkem: „Kráječ nebo telefon?“ Asi jsem udělal dojem. Platbu za volání bleskem jsem platit nemusel, kráječ na knedlíky ano. A bylo, jak se dnes říká, vymalováno.

Tomu říkám prázdniny! Pořád jsem se ohlížel, a nikdy nezapomněl na babičku, městečko Pod Skalkou, na bratrance, kamarády, jablka jako melouny, třešně jako palec, syrová vajíčka, na žlutou a červenou limošku… Řekněte, mohly být krásnější prázdniny? Nemusíte nic říkat, měli jste podobné…

Píši vám důchodcům, patřím k vám, nezaměnitelně

Dnes píši Vám, co čtete v posteli, v křesle před spaním. Vám, kterým vyhovuje právě tahle poloha. Píši Vám, čtenářům mé knížky, dá-li se říci literatury poznávání. Poznáváte sebe, své problémy, život, co se podobá tomu mému. Ach jo, já nic jiného neumím, a proto díky za každé ráno, co se probouzíme, za den, kdy nás ještě stále něco pobolívá. Žijeme, jsme tu. Co bude zítra? Bojím se plánovat. Včera hrdina dnes s bídou na vozíčku, s pamětí nic moc a bude asi hůř. Nemyslet, dělat to, co chce náš pes Vilínek, nebo jak se ten váš pes jmenuje. Jíst a spát, mezitím drbat na hlavě, poslouchat, že nás mají rádi a říkají, dědo, babi, vy psa špatně slyšíte.

Přátelé, nebuďme pesimisty. Dosud jsme a dýcháme, jako nikdy jindy. Nikdo po nás nic nechce. A pokud chce, ať si trhne nohou. Své máme odpracováno. Jsme poválečné děti, nikdo nic nám nenamluví. Jsme nezkrocená zvířata. Pokud je to pravda, pak nedráždit, nekrmit. Až jednou bude i tohle aktuální, budiž. Co nás ještě čeká? Nic. Důležité je zůstat v teple, dbát na hygienu, nechodit ven, když to klouže nebo fouká. Žádný den nás důchodce nesmí zastihnout nepřipravené. Neotevírejte dveře lidem, které neznáte, přátelé. Nejezme před spaním ani u televize, ve vaně v teplé vodě neusínejme, když vaříme, tak raději nechoďme pryč z kuchyně, plyn raději nepouštějme. Záclony  - těch si nevšímejte, na okna taky nelezte, pádů už bylo dost. Zbytečně se neshýbejte. Kohoutky u umyvadla opravdu zavírejte a dveře na dva západy taky. Klíče noste na krku na šňůrce, popřípadě tak doporučuji nosit i peněženku.

Ten hloupý mobil mějte stále blízko u sebe. Když není nabitý, pak vám nepomůže. Každou noc, co spíte, dobíjí se. Hlavně, opravdu, a to je důležité, přestaňte se rozčilovat, nenadávejte nikomu, leda tak jenom potichu a sobě. Nevyčítejte dětem, že se nezastaví, že nevolají, že na Vás nemají čas. Dělají jen to, co je přirozené. Odepsaly nás? Je odepíší jejich děti. Berte to rozumně. Nezmění se. Vím, bolí to i mně. Syn je přesně takový, jaký by být neměl, dcera je jiná, i já už dávno nejsem tím, čím jsem byl.

Proto píši Vám, prarodičům Vašich vnoučat. Hejbejte se, mějte psa nebo kočku. Píši Vám, co špatně chodíte, mělce dýcháte, máte cukrovku. Nebojte se, svět má taky nahnáno. Mění se a asi ne k lepšímu. Přesto my zůstaňme lidmi a ti by se měli mít aspoň trochu rádi. Stárneme, strašně moc pamatujeme, a proto nezapomínejme. Vyprávějte vnukům, jak a co bylo a co je nemine. Z čeho nám bylo nevolno, s čím si nehrajeme a co stojí jen za psí štěk

Dokument mající cenu zlata

Stále se potkávám s událostmi, které nám a našim dětem připadají jako z jiného světa, z jiné planety. Starý Habendorf, dnes už mnoho let Stráž nad Nisou. Držím v ruce dva nažloutlé papíry, to málo, co zbylo po Anně V. Z toho prvního cituji doslova: "Potvrzení: Místní národní výbor (ekvivalent dnešního obecního úřadu) ve Starém Habendorfu potvrzuje tímto, že není politických námitek proti paní Anně V..., nar. dne 3. října 1902 v Horním Růžodole (dnes součást města Liberce), bytem ve Starém Habendorfu č. p. 12. Jmenovaná se chovala vždy vzorně, jak se na pravou Češku patří. Za národní výbor, podpis nečitelný, čitelné kulaté razítko – Místní národní výbor – Starý Habendorf dne 7. srpna 1945."

Čeština nijak vybroušená, ale řeč přimá, burcující... Nic víc o paní V. nevím, snad ani vědět nechci. Je na místě otázka: Obstál by dnes každý, být „pravým Čechem“? Komu by se dnes chtělo před takovou komisi, úředníka, který vám vystaví - nevystaví dokument, na kterém je nebo není závislý váš příští osud, a začít znova. Je to vskutku dokument mající cenu zlata.

Druhý papír z těch, co zbyly po Anně V. je neméně zajímavý. Má název „Mýdlo“. Formátem je stejný jako první. Jiný psací stroj, čeština o něco lepší. Cituji doslova: "Mýdlo. Do 2,5 l měkké vody nechá se rozpustiti 1 kg tuku /přeškvařeného/ a přidá se 20 dkg jemně roztlučené kalafuny. Pak se přidá po částech 20 dkg louhu sodného za stálého míchání. To vše se provede navečer a druhý den se tato směs asi tak dvě hodiny vaří na mírném ohni. Když jest mýdlo uvařeno, což se pozná kápnutím na talířek, že hmota ihned tuhne, vylije se vše do vodou vypláchnutého pekáče a nechá se den tuhnouti. Druhý den se rozkrájí na kostky a nechá asi tři neděle sušiti."

Stejný papír, stejná patina, každý o něčem jiném, a přesto v době vzniku víc, než potřebné, nezbytné. Už ne anonymní potvrzení, ale zcela konkrétní psaní, zbavující Annu V. zapomnění. Je to zde, ve zcela konkrétní vzpomínce. Není už možné zapomenout. Nejen, že byla " pravou Češkou ", chovala se vždy vzorně a vedle těchto krásných vlastností uměla i prakticky uvařit nedostatkové mýdlo. Uměla i poradit dalším, jak se to dělá.

Nebylo to pokaždé jen o něčem světoborném, co si stojí vysoko, ale i o tom obyčejném, jak získat nedostatkové mýdlo, být člověkem a poradit dalším lidem. Vážená a milá Anno V., přes propast hlubokou víc jak 70 let mi dovolte, a říkám to rád, potřást vám rukou, poděkovat za to, že jste byla a zůstala i v těch tak revolučních dobách sama sebou. A to mýdlo je bonus, který se jen tak nevidí. A dá se i přidat. Myji si ruce.

Pes přítel člověka

Jak já to s pejskem moc neumím. Vzalo to svůj počátek, když mě Brita kousla přes tepláky až na maso. Bylo mi osm. V těch letech při takové příležitosti řvete jako tur, neboť si neuvědomujete průšvih, co by pro psa znamenalo, bez příčiny napadnout dítě. Zachoval jsem se jako hajzlík. Psa jsem nakopl botou pionýrkou. Pes mi to vrátil a já nakonec přece jen držel vášně pěkně při zemi.

Vesnice měla svého zdravotníka truhláře, co dělal vše, včetně čištění ran a snad i porod. Byl to důchodce, co nemusel do odsunu a v Sudetech mohl zůstat i pro své české příjmení Matouš. Maminka mě k němu poslala. Rána nekrvácela než jen trochu. Dala mi jiné tepláky a dobrou radu - když hned nepřijde, bude vzadu, krmí králíky, špatně slyší, ruce se mu klepou, ale neboj se. Já s tebou nepůjdu. Kdyby ti bylo blbě, tak on tě odvede domů -.

Nemusel. Jediné, co si z výkonu pamatuji přesně je, že když kousnutí od psa viděl, beze slova odešel a vrátil se s hořčicovou skleničkou do půlky plnou žluté tekutiny, kterou mi na ránu vylil, načež mě ránu obvázal, plácl po zádech a na hlavu mi dal z novin udělaný třírohý klobouk. Obdobný měl na hlavě.

Doma mi maminka řekla, že v nemocnici by mi to líp neobvázali. Na sklenku onoho zvláštního antiseptika mávla rukou: "To byly jeho čůránky. Divný, ale pomáhá, je to antiseptikum na rány." Když o mnoho, mnoho let později, po roce 1989 to náš ambassador kdesi v Arábii nutil naše diplomatické úředníky pít jeho moč v přesvědčení, že je to ochrání před infekcemi došlo mi, že tehdy s Matoušem to přeci jen bylo jiné kafe, naše pohraniční, sudetské. Nic se nemá přehánět, ale když to pomáhá?

Zpět ke psům. Ti vás do ničeho nenutí. Ledaže - to máte tak. Náš Vilínek ze slovenského útulku toho moc nenamluví, ale i tak si často myslím, že je ukecaný až dost. O co jde? Vilda zná perfektně tři pokyny, kterým dobře rozumím. To se zvedne a ještě v našem hlubokém spánku mně nebo paničce strčí čumák kamkoli, s přáním jít ven za potřebou vyměšování. Další pokyn je vše položit, všeho nechat a drbat a drbat. A za třetí: pojď, dáš to, dej mi nažrat teď hned, sofort… Tři jednoduché příkazy, na které má copyright. Často občas drbu, ale pejsek chce čůrat. Obléknu se v domnění, že jdeme ven. Pejsek nechce čůrat, ani drbat, ale chce z ledničky nožičku parku. Ach jo… Ale co, dělám to rád. Mám rád faunu.

Pes se dozajista baví, ale proč ne. Říkám si, že v příštím životě se karta obrátí a snad si Vilda na mě vzpomene. Ano, pes je pro mě všechno. Řeknu hlídej a Vilda poslechne a rozhlédne se, koho má sežrat. Nemá ráda řemeslníky, lidi na kole a pošťačku. Přesto vím, že ač je to kůže líná, plní má zadání dobře. Máme se rádi a o tom ten psí život nakonec přece jen je.Kdo má koho raději neřeknu a toho našeho upovídaného psa se raději neptejte. Něco vám řekne, ale dopadnete stejně. Drbat, nažrat, vodítko a ven. Víte o co kráčí? Kdo dočůrá výš…