Píši písničkám, rádiu, všemu, co hraje

Maminka tvrdila, že jsem byl pozorný posluchač rádia, prý i hokeje v době, když mě nosila v bříšku. Žel, na zpěv si nikdo z rodiny nepotrpěl, ale rádio hrálo pokaždé nahlas. Děda byl hluchý jako pařez, všem ale tvrdil, že dobře slyší, tak proč druhá strana tolik křičí? Táta znal z německého předválečného Komsomolu pár písniček a zpíval mi je v řeči E. Thelmana a R. Luxemburkové.

Druhá z babiček, ta z vnitrozemí, mě brala do katolického kostela, kde se hrálo na varhany. Neříkala nic, než pšt! Poslouchej. Křesťana ze mne neudělala, zato se do kostela, ať je kdekoli, pokaždé rád podívám. Spolužák Leoš Štěpánek od nás z Machnína tam rovněž rád zacházel, ale jeho víc jak organy lákaly kostelní kasičky.

Já ale píši všem, co si zpívají, poslouchají, mají v uších sluchátka a jsou na hory vzdáleni něco vysvětlovat. Píši všem, kteří něco skrývají, třeba, jako ten král, co pod vlasy schovával své dlouhé uši. Myslím, že se jmenoval král Lávra a kolem vrbiček šli upovídaní potulní hudebníci.

Co se jen v Sudetech po válce povalovalo hudebních nástrojů, například citer, rakousko-uherské výroby! Každá vesnice měla svou kapelu k doprovodu nebožtíků do hrobu. Hrála na svatbách i jen tak, k poslechu a pro radost. Pomalu se živá hudba ztrácela a na ulicích měst a vesnic se objevily tlampače s muzikou oblíbenou kdesi na východě. To se psala prapodivná padesátá léta, kdy se z tlampačů linula pochodová melodie s oznámením, že nepoteče voda, že vajec jsme se nedočkali od souseda soudruha Skočdopole a ty nám soudruhu taky… Bylo to veselé, ale i k pláči, a trvalo to dlouhých asi 25 let.

Píši všem, co mají rádi hudbu z rádia, televize a kdo ví jakých nosičů. Ztratil jsem přehled, ale zeptejte mladých. Ti ho mají dokonalý a orientují se přesně. Nemají rádi dechovku, na které jsme více méně vyrostli.

Poslouchat hudbu není zas tak nudné. Fakt je, že klasiku vydržím poslouchat, jen když mi není dobře. V chladnu vydržím být i vzhůru. Hudba je úžasná a léčí nespavost. Často se v noci probudím a když rádio, nebo televize hraje, vypnu je a znovu usínám jako by mě do vody hodil. Rád ji poslouchám. To mohu myslet i na jiné, potřebnější věci. Pomáhá a já a věřím, že i Vy, posluchači hudby budete se mnou souhlasit. Hudba i ta reprodukovaná má úžasné vlastnosti. Dává sílu, tlumí emoce a chrání před stresem. Píši tím pádem i těm, kteří jsou hluší a hudbu nevnímají. Přišli jste o mnoho, nemohu Vám pomoci. Berme to tak. Pomáhá lidem všeobecně, ale i dobytku. Ten podstatně více dojí ati, kteří jej obsluhují, si na pěknou hudbu nestěžují. Taková hezká písnička je slyšet i ve vězení. Mně se třeba u ní dobře škrábou brambory. Je milé poslouchat hezkou písničku, hlas, který Vám pomůže, který hojí rány a pohladí. A tak nějak by to mělo být vždycky.

Egon Wiener

Vám, kteří se díváte dívkám do výstřihu

                Vám, kteří se díváte do výstřihu všem krásným ženám pěkného, vyvinutého poprsí. A nevadí, že jsou to dívky mladší. Jim to povětšinou taky nevadí. A Vám je deset, řekněme už víc, třeba i devadesát let. A v tom je ta potíž Nikdo Vám nepíše a pokud napíší, budou Vám dopisy číst.

Píši všem, kteří je čtou a za zády jim stojí policajt, vězeňská služba, nebo nedej pánbůh, manželka. Píši všem, kterým se líbí ženská s výstřihem. Vy se rádi koukáte, protože to tak dělají všichni. Neznám nikoho, kdo se nekouká. Píši všem, kteří milují vzrušení stoupající od kolen, až někam nahoru k uším. Ty rudnou, tvrdnou a neslyší…

Ano, výstřih je jako krása horských proláklin v Dolomitech, propastí a pastí v Krušných horách, ledovce na Sahaře. Taky se mi líbí a nemohu si pomoci, je to jako droga. Berou ji ženy a muži přihlížejí s otevřenou pusou, ať malí kluci, tátové od rodin, učitelé, dělníci či vědci. Je to jako mor. Jak se oteplí a stromům naroste listí, druhé pohlaví odhodí zimní šály, teplé boty, rozhalí halenky a vyžene kozy na pastvu. Ta mají záhy kůzlátka a řidiči si berou na oči černé brýle, aby se neprozradili zánětem očních spojivek a rozšíření zornic.

Ach, ty výstřihy! Ani se snad nevymlouvejte, dělám to taky. Co na tom, že vypadám jako blbec. Vždyť je to pravda, že se nestydím, koukat se, kam se smí dívat jenom zodpovědný vedoucí. Ten žlábek učaroval mocným, rozptýlil řídicí pracovníky, pozvedl roli a funkčnost oblékání. Napovídá mnohé, dává růst lidové tvořivosti i literární tvorbě. Děvčata jsou v tomto ohledu zcela nedostižná. My muži nemůžeme nic, nemáme se čím pochlubit. Rozepnout knoflíčky, nebo zip u poklopce? To snad ne! Tak hluboko a nízko jsme přeci neklesli. Co s tím teď naděláme? Je pozdě se přeonačit a začít si hrát na ženy, ale i to je dnes možné.

Každý, kdo se podívá, musí v duchu tleskat nevšednímu zážitku, srovnatelnému se safari kdesi v rovníkové Africe, lovu na medvědy, velryby, ale i na koloušky, malá rozkošná selátka prasete pekari. Asi se nevyjadřuji zcela přesně, ale my mužští máme v tomhle jasno. Útočíme a chceme mít všechno. I to, co je nám zapovězeno. Bude to tím, že zralá jablka pokaždé rostou na stromě sousedovi a nám vyrostla jen seschlá, červivá padavčata. Žel, jsme civilizovaní, domestikovaní a koukáme se směrem odkud nám nebezpečí krásných, ztepilých ňader nehrozí. Asi se shodneme, že je to sice od nás podraz a nehezké, ale žijeme v právním státě, tudíž se chováme mravně a děláme, že my nic. Jen tak koukáme, kde a co poletuje v povětří. Co je a co není rozpustilé, pošetilé, krásné záňadří.

Egon Wiener

Lékárnám, práškům a mastičkám, které nás neléčí

Ty naše lékárny v Sudetech jsou povětšině na tom jako já, po čertech internacionální. V jejich čele stojí ta liberecká – U orla (Adler-apotheke). Už od konce 18. století pečuje o naše zdraví celkem úspěšně.

Píši generacím před námi, které se o nás dobře staraly. Jít do lékárny, to je, jako když jdete k doktorovi. Poradí, řeknou i to, co jste slyšet nechtěli. Faktem je, že Vám lék nepodá někdo, kdo tomu nerozumí. Jste v rukách odborníka, odbornice. A je to, jako ve škole, v nemocnicích, na poště, samoobsluze. Všude samá ženská, chlapi jsou na mateřské dovolené, jen lékárny zůstávají stejné. Popravdě řečeno, přeci jen, je i tam opravdu víc žen.

Dnes je lékáren jako hub po dešti, víc jak benzínových čerpadel, a to je víc, než jsem si myslel. Vše ověřeno z nezávislých zdrojů. Lékárny jsou velký byznys. Větší než ten s benzínem. Lékáren bývávalo jako šafránu, dnes je jich dvanáct do tuctu, za každým rohem. Víc marodíme, víc jezdíme i autem. Mastičky, olejíčky, kapky, prášky, čípky, tampony. Toho všeho si užíváme a většinou to léčí, pomáhá a utěšuje.

Patřím k těm, co mají různé bonusové karty poskytující slevu. Jsou to jen slevy o koruně, ale je to zábavné. Platíme i tak horentní sumy za nevídaně předražené léky. Obchod je obchod a nic Vám nikdo nedá zadarmo. Dnes, jako i dříve platilo, bez peněz do hospody nelez. Lékárna to je prostě lukrativní džob. Obslouží tě mile, ale platíš, jako v nejlepší restauraci, jako by sis kupoval lístek do lóže v Národním divadle.

Ach jo, může být i hůře. Průměrná mzda už je přes 33 tisíce, tudíž nastává doba inflace, zachrání nás jen levnější zboží, ne drahé léky, benzín a potraviny. Přesto, lékárny si zaslouží i pochválit. Jsou povětšinou krásné, personál na úrovni, vybavení vkusné, radostné. Věřím, že sem chodí lidé rádi, i když většina je opravdu nemocných a spěchá domů, do postele.

Píši všem, kteří se mnou cítí stejně a přejí doktorům farmacie jen to nejlepší. Tradice zavazuje. Lékárna, to je celý doktor, plná ordinace. Přeji lékárnicím i lékárníkům, ať se jim dobře pracuje, ať je zákazníci neštvou, ať chápou personál lékáren. Ať jsme zdraví a do lékáren si chodíme jen popovídat. Bylo by to krásné, ale každý má svou práci, marži, která nás nutí vydělávat a živit rodinu. Ať i lékárna plní své poslání a má vždy lék na naše bolesti. To jim přeji od srdce. Ať nejsou jen čekárnami na autobus, nádražními peróny, které opouštíme, když přijede náš spoj. Ať se v lékárnách jednou provždy necítíme jako v prodejnách na zeleninu, ale tam, kde pracují odborníci, kteří poradí a pomohou nás vyléčit.

Egon Wiener

Vám do České televize, do Prahy

Do vesnice a k nám domů dorazila televize něco po mých desátých narozeninách, asi v roce 1957 na podzim. A to jsme byli široko daleko první, kdo zkusil, co je to za novotu. Pár hodin v podvečer, černobíle, špatný signál, samá přestávka. Co bylo vidět nejvíc, byl monitor. Podle něho se seřizovala anténa tak, aby byla zaměřena co nejvíc ku Praze.

Píši Vám, že to zas nebylo, až tak převratné, jak o tom psaly noviny. Ale stejně si o tom lidé v konzumu povídali a záviděli. Ve třídě jsem byl jediný, jehož rodiče přijímač vlastnili. Nesměl jsem spolužáky provokovat vyprávěním o televizi. Naši se báli, aby mi spolužáci nenamlátili. I tak nám kdosi hodil kámen do okna.

Píši Vám, že jste mě tehdy s programem nenadchli. Oblíbil jsem si jen nedělní chvilku poezie. Víly kolem recitátora byly zahaleny v závoj, a to ve mně budilo nevšední zájem o druhé pohlaví. Naši se nedívali. Dnes jsou obdobou chvilky poezie televizní reklamy. Píši dalším létům, kdy jsem byl televizním divákem. Ne častým, ale díval jsem se. Byly jste zázrakem techniky. Nebylo těch stanic víc než dvě, ale později jste se rozrostly o přenosy z Bratislavy, pondělní televizní divadelní inscenace, zprávy z Moskvy, Varšavy, Budapešti. Prostě svět spěchal kupředu mílovými kroky.

Počátkem sedmdesátých let dorazila i do Čech, vedle automatických praček, barevná televize. Jeden typ z Ruska, potom druhý z Maďarska. To byla panečku paráda! K tomu Intervize, spolupráce s televizemi dalších socialistických zemí. Tak tomu bylo až do roku 1989, kdy se to otočilo a v programu byly už natvrdo integrovány reklamy a americké filmy, které převzaly místo po ruských filmech.

Píši, abych nezapomněl, neboť televize je moloch, co už nikdy neopustí, kam se vetřel. Píši, že znám i lidi, co vyhodili televizi oknem. Sám ji zapínám, jen když musím. Co nesnáším, jsou seriály. Kdysi jsem se díval na Esmeraldu, na něco z Texasu, tureckého pašu, nyní sporadicky na Kobru a nic víc. I tak mi to zahltilo část mozku a vytěsnilo jiné znalosti.

Píši Vám do Prahy. Je docela možné, že s Vámi zruším smlouvu a dám přednost jiné činnosti, než sledovat hlouposti. Jsem na rozpacích. Nebude se mi stýskat? Co budu dělat celý večer, o čem si budu povídat se sousedy? A tak vzpomínám, co dělali rodiče, když televize ještě nebyla. Četli si, maminka pletla ponožky. Nejsem si jist. Opravdu nevím, zda dělám dobře, když se vzpírám osudu. Televize je vlastně návyková droga, která zcela stravuje vše kolem sebe. Jak masožravá rostlina. Nepřijde pak jiná, ještě hroznější? Nevím a nemám se s kým poradit. Tož tedy dobrá, budu se dívat, ale mám výhrady. Televize je v nás, ti mladší už nic jiného neznají. Jim už asi ani nevadí, pročež si u ní dovolím spát a dělat, že ji neslyším.

Egon Wiener

Jen pár slov ZOO v Liberci

Tak jsem slyšel, že se rozšíříte dál do Lidových sadů, do prostor amfiteátru.  Snad to bude jenom dobře. Uvidíme. Lepší než parkoviště, než dosavadní stav. Píši a vím, že tohle už mělo přijít dávno protože je všude les a stráně. Tak nějak by měla vypadat zoologická zahrada. Naprosto přirozeně. Ta naše liberecká vůbec. Je nejstarší, je krásná a má vše, co má taková krása mít.

Píši Vám všem, kteří se o ni starají. Má v sobě obrovskou přitažlivost, sílu, kterou jsem v druhých neviděl. Je v lese a přitom není, je krásně přístupná, a co je hlavní - mluvil jsem se zvířaty a ta jsou naprosto spokojená.

Píši i těm, kteří nemají kde parkovat. Radnice o tom ví a hledá dozajista to nejlepší řešení. ZOO v Liberci má tradici. Liberecká zahrada byla první v téhle části rakousko-uherské monarchie. Chovat zvířata v zajetí není nic, co by naši dávní předkové neznali a na to úspěšně navázali naši dědové. Liberec byl první a přitom zůstane.

Co pamatuji, je jen málo věcí, které kluk, nebo holka musí vidět. Jít do zoologické, patří ke slušnému vychování, určitě od dvou, tří let a potom čím dál častěji. Od časného jara do pozdního podzimu, v prosinci a lednu taky. Pamatuji se na zlého bílého medvěda, chytrou opici, na velblouda, co mi poprskal bratrance, na pelikána, který mi ukradl klíče. Na ředitele, pana Badalce, na všechny ty jeho spolupracovníky, kteří dělali dobré jméno společnosti - Zoologická v Liberci. Píši všem, kteří chovají dravce, kteří chovali pižmoně, slony, zebry, žirafy. Vám všem patří dík i mých dětí, každého, kdo přišel a viděl vaše úspěchy. Není toho zrovna mnoho, ale Ještěd, radnice, Botanická, Severočeské muzeum a především zoologická v tomhle městě pod Ještědem, patří k tomu, co musíte vidět. Tak jako ženy zdobil klobouk, město se může pochlubit zahradou v podhůří Jizerských hor. Působí věrohodně. Proto jí píši a zdravím.

Pokud vyjde a rozšíří se do prostor zpustlého přírodního divadla – amfiteátru pak bude nadlouho tou nejhezčí, bez vad na kráse. Těším se, že vnuci, Vaše děti a jejich děti půjdou s rodiči tam, kam mířili i naše kroky. Podívat se jak žijí, jak vypadají, jak moc jsou nám podobní.

Liberec je velmi krásné město a zahrada plná zvěře k ní patří. Je to prostě to, co jiným schází, co dává lidem z města vidět, co v ulicích nepotkají. Dík patří všem, kteří vědí, nesleví a budou dělat vše, aby lidé a zvířata spolu žili tak, jak to úspěšně dělají v Liberci …

Egon Wiener

Všemu zlému, co mě potkalo

             Že mi sebrali tátu, když jsem byl malý kluk a nemohl jsem ho bránit. Že jsem brečel usedavě, když zemřela stvůra Stalin a jeho nohsled Gottwald, který mi zavřel tátu. Bože, jak jsem byl malý, tak jsem byl hloupý a dnes se za to stydím. Ti dva právem patřili peklu. Píši a chci se z toho vypsat jednou a provždy.

Svět mít na ramenou není vůbec žádný špás. Už v Pionýru jsme tomu mnozí z nás propadli. I já chtěl změnit svět a byl komunista. Nevím proč. Neviděl jsem, neslyšel, nechtěl věřit a jako Sisyfos dělal, co nemusel. Házel hrách na zeď. Píši všem, co se poznali. Mě navíc vadila ta hnusná antisemitská skrytá nenávist, to věčné, ty jsi Žid. No a vidíte. Já to vidět nechtěl, nechtěl slyšet.

Píši Vám, kteří to cítíte podobně a nevíte, co s tím, co dělat. Zlo se tu neobjevilo náhodně. Je tu a já cítím, že sílí. Zlo, to je mnohdy jen jedno slovo, gesta, úsměv, hloupý vtip. Pak přemýšlíte o emigraci, o dětech, co je asi čeká. Nic dobrého. Je víc jak třicet let po změně režimu ze socialismu na kapitalismus. Nikdo nevěřil, že se to podaří. My, co jsme v prvním režimu žili, víme, do čeho jdeme a v našem věku máme zadnice stažené strachem, že to nezvládneme. Všem, kteří cítí podobně totéž: Je to oprávněné? Není to snadné. Zdá se mi to, nebo to je už jenom věkem? Mám trochu z těch změn strach. Jako bych před něčím utíkal. Někdy uteču do snu.

Píši všem, kteří taky stárnou a chce se jim občas, třeba u televize spát. Komu bylo sedmdesát ví, o čem je řeč. Pořád si říkám, že to nejsem já. Koleno bolí, páteř odshora dolů a pak zas v obráceném gardu taky. Píši všem černým myšlenkám, hříšným nápadům, snaze vyhnout se nesnadným úkolům. Jsem tak trochu jako černý pasažér přichycený bez lístku. Píši všem, kteří nezahodili flintu do žita. Všem, co se brání a dávají to znát. Asi se tolik nebojí. Já se bojím hadů, někdo pavouků, druhý že se najde ve spisech StB, co napsal na sousedku.

Píši Vám a slibuji, že já takový nejsem. Mám hodnou ženu, děti dospělé a úspěšné. To, co mě tlačí, je přízrak pozdního věku. Jak já to budu snášet? Nedají mě do domova důchodců? Nejsem jim na obtíž? Poznám, až budu na konci sil? To vše se mi motá v hlavě a mám strach, že selžu a budu obviněn, že překážím.

Píši všem a všemu zlému, že mu nehodlám uvolnit cestu. Nechť svítí a modře barví krajinu měsíc, měsíc na obloze, ne zlo dole u kotníků.

Egon Wiener

Vám, padanému listí

Podzim se mění v zimu a bílá peřina leží u plotu. Maminka už dávno sklidila ze stolu, táta si lehl na otoman, pes čeká, že mu někdo dá něco do žaludku. Venku je zima, pes leží v koutku pokoje, hodiny tlučou pět odpoledne a spát se chce kdekomu. Tak nějak si ten čas pamatuji. Jako by to bylo včera.

Kolik let uběhlo? Nevzpomenu si. Vím jenom, že ten rok foukalo dlouho, až do března a v dubnu nanovo. Ani květen nestál za nic. Louka se zelenala pomalu, včel bylo poskrovnu. Ořechu u plotu zmrzlo první listí a druhé narostlo až v červnu. Kdo zasadil jako vždy, tomu zmrzlo i ptáků ubylo. Nebylo to o jaru. Kdo měl, měl odjinud. Všechno si dávalo na čas. Jen hřbitov sklízel slušnou úrodu. Staří kapali, jak na běžícím pásu, mladí se nebrali. Začalo být i málo vody. Co narostlo, zítra uschlo. Slepice nenesly, mléka bylo málo. Kdo porazil ovci, neměl radost, kdo šel do lesa, šlápl na zmiji.

Píši Vám a strkám ruce do umyvadla, abych se zbavil špíny od hlíny. Papír se plní klikyháky, propiska špiní prsty, z komínů se prapodivně kouří a teplo bezostyšně utíká pode dveřmi. Okna jsou špinavá od seschlých pavučin, prachu a bůhví čeho ještě.  Píši své velké lásce, která šla cosi nakoupit. Když se venku smráká stojím na chodníku, čekám a mrznu. Venku se smráká a kolem než kočka, nikdo se necourá.

Jsem sám sobě tvůrcem tepla. Je sychravo a venku za okny je svrab, neštovice a prasečí mor. Jsme ze Sudet. Stačilo málo a stal jsem se Sudeťákem na plný úvazek. Nic by se nestalo. Jsem skálopevně přesvědčen, že vše se musí vzít od začátku, nestačí být připravený, musí to být i po čertech dobře ošetřený. Proto píši popadanému listí a ne senátorovi, kterého jsem volil. No nic, už jsem vystřízlivěl a dneska nevolím. Ono to, co slíbil není víc, než to listí, které kdosi shrabe a další odveze na skládku. Listí, nic víc než samé suché listí. Šustí a je k ničemu, jen a jen překáží.

Svět chce být klamán, a přesto a stále znovu věří lichotkám. Po létu přichází pravidelně šok, zima, tma a počasí, které si nikdo nechválí. Ani jinde to nemají jinak. Vstávání do tmy, zimní čas. Co bylo v létě za pár korun náhle stojí dvakrát tolik. Brzo se šeří. V pět hodin odpoledne chodí řada lidí spát spolu se slepicemi. Dělal to můj táta, dělám to tak i já. Lehnu si, zavřu oči a v tu ránu spím. Sním o čase, kdy nemusím stávat. A pak se probudím. Spal jsem, jako kdysi táta –hodinu.

Svět se nemění. Píši všem, kteří trpí smutkem, všem, kterým osud dal dar i prokletí stále se ptát po smyslu, proč padá listí, když zase vyroste? Proč nám rostou vlasy, proč máme dvoje zuby, proč se radujeme, proč se zlobíme? Vám všem chci napsat, že nic z toho, co jsem řekl, není pravda, nebo jenom kus a snad i právě proto padá listí a senátor dělá, co může. Svět není dokonalý, smiřme se s tím a nebuďme na sebe jako psi.

Egon Wiener

Starým pohlednicím, mé sběratelské vášni

Jsou menší než ty současné. Současné? Zhruba tak 70 let už se malé formáty nedělají. Ty současné větší se zas tak moc nesbírají. Píši pro jistotu oběma rozměrům. Babička by řekla, že je to kómiš. Žel 75 let po válce říkám: Kdo ví?

Ono to tak bude se vším. Když se objevily první věci z PVC, ze silonu, lidé tleskali nadšením. A dnes jen se zeptejte, zda si vybere jogurt z kelímku, nebo ze skleničky. A co se dovíte? Obdobné to může být s oblibou dnešního formátu pohlednic. Kdo ví, co se bude sbírat pozítří. Dnes žádného pohlednicí nenadchnete. Jsou náměty, no škoda mluvit.

Pro jistotu i vzhledem k tomu, co jsem tvrdil před chvílí, píši všem námětům. Ty první byly místopisné. Kus malého obrázku, místo pro zprávu a celá druhá strana pro adresu, kam pohlednici doručit. Taky se těm pohlednicím říká pohled s dlouhou adresou. Tiskly se zhruba tak do roku 1906 a mimo jiné, byla to krása. Už ne malý černobílý obrázek, ale originální barevná litografie, ze všech stran vychytané umělecké dílko. Někdy manýra jako stehno, druhdy úlet plný romantiky, samý cukr, kudrlinka, něco, co by dneska neprošlo. Co je tak mimořádné, že bez toho nemůžete být? Mucha, Wiener Verstete… Málokterý přední výtvarník si nechal vzít zakázku na pár krásných pohlednic. Aleš, Mánes, každý se zúčastnil.

Píši všem, kteří našli po babičce štůček staré korespondence a mezi ní tyhle krásné pohledy. Po pradědečkovi pohlednice z fronty první světové války - Balkán, Karpaty, pláně Ruska, Francie. Ty vzácné jsou od těch, co přeběhli na opačnou stranu barikády, do československých legií. A potom secesní lahůdky, nebo pohlednice podepsané či adresované významným osobnostem. Třeba TGM, psané profesorem Hrozným, Picardem, Heyrovským, umělci Ladou, Werichem, Boudou, Zrzavým. Je to kouzlo, mít je všechny na dosah ruky, žít skrze obrázky jejich úžasné životy.

To jsme holt my, sběratelé pohlednic. Píši sběratelům, všem, kteří pomohli i dnešním pohlednicím mezi lidi. Díky, Milane Drahoňovský, který umíš tak pěkně fotit. Tvé pohlednice stojí za to mít ve sbírce, s Tebou se přátelit. Píši pohlednicím celého světa. Třeba ze Šanghaje, Brazílie, z Patagonie, z Islandu. Všechny jste krásné, všechny Vás mám rád a žádnou nikdy nevyhazuju. Nejsem sám. Je nás víc než filatelistů. Kdo dneska sbírá nálepky od sirek, sýrů, žiletek, hotelové nálepky? Už skoro nikdo. Nabídněte staré pohlednice a utrhnou Vám ruce.

Neberte mě tak úplně za slovo. Jsou pohlednice, které se nesbírají, nebo jen zřídka. Náboženské náměty, přání k MDŽ, ke svátkům a k narozeninám. Ty opravdu ne. Ostatní nám sběratelům nabídněte.  Nebo je sami začněte sbírat. Každý by měl něco sbírat a duplikáty nabídnout k výměně. To je tak v kostce vše, co byste měli vědět, až se potkáte s některou starou paní, která má doma šuple plné kouzelné nostalgie, pohlednic které nesbíráte, ale uděláte jimi radost těm, kteří je milují.

Egon Wiener

Hulvátům a všem, kterým je moře po kolena

Je zbytečné psát zrovna Vám. Vám, kterým je moře po kolena, kterým patří svět, kteří jste byli všude, všechno viděli, všechno víte. Takoví mi připadali pánové Říha a Kaše, kteří učili na liberecké dvanáctiletce někdy počátkem 60. let 20. století. Jak byli ješitní a hloupí! A to vše si vynahrazovali na nás, studentech. Učitelé? K smíchu! Vždy jsem obdivoval jejich ženy. Jak s nimi mohli žít? Proč se nevzbouřili a nehodili je přes palubu do rozbouřeného oceánu? Psát jim? Nikdy! To by mi musela ruka upadnout.

No a píšu. Nebyli jediní. Potkal jsem se s nimi mezi důstojníky Československé lidové armády, v organizacích Národních fronty, v Socialistickém svazu mládeže, v odborech, v komunistické partaji, Svazarmu, v tělovýchově… Čím hloupější a menšího vzrůstu, tím víc sebevědomí a snahy udílet hraběcí rady, poradenství zdarma. Tím vyšší podpatky, přední místo na prvomájové tribuně, manifestaci za mír před libereckou radnicí. Nikdo na ně nesměl zapomenout při udělování medailí, diplomů, plaket. Kdo zapomněl, byl propříště jejich úhlavní nepřítel. Rybáři s rybou na Vánoce, med zaručeně pravý lesní na začátku prázdnin. Bez nich by to nešlo, to byla opravdová socialistická honorace.  V divadle na oslavách Velké říjnové revoluce museli mít místa v lóžích, v přední brázdě na 1. balkóně.

Píši Vám a stydím se za Vaši chamtivost, do všeho mluvit, dávat všem najevo, že už jenom Vaše přítomnost je velká čest, které bychom si měli setsakra vážit. Ještě po létech se za Vás stydím! Jak mocně jste hrabali pod sebe… Jak hloupí jsme byli, že jsme neprohlédli. Píši Vám všem, co jste mi pili krev, a kterým tak zoufale vadila moje přízeň státu Izrael. Většina z Vás byli antisemité, popírači, co se dnes právem zavírají do vězení. Vám to nevadilo, proč taky. Někdo přeci musel nést zodpovědnost za Vaše přehmaty, zlodějiny, nemravnosti. A že jich bylo! Dnes už nemá cenu Vás pomlouvat. Byli jste součástí režimu, jeho moci. Proto Vám nepíšu podrobnosti. Jen vzpomínám, co jsem všechno za ta léta zažil. Byla jiná doba, byli jen bílí a černí, dobří a zlí Němci. Sovětský svaz, Berlínská zeď a hranice na Odře a Nise.

Píši všem, kteří vidí dál, než jenom na špičku nosu, všem, kteří kritiku druhého začínají svou osobou. Jako, že už nikdy nechci čelit oslům, hubeným děvčatům, kterým planou oči, z kterých jde žár pomatenců. Jednu dnes takovou tady máme, mrňavou Švédku. Svět je malý a nyní se reinkarnovala Jana z Arcu, tentokrát z Stockholmu. Snad to nebude trvat věčně, jinak bych to neunesl. To už by bylo nad mé síly. A proto, neotevírejte dveře zahořklým starcům, ani děvčatům, které drží v ruce Bibli. Svět kolem nás změnil barvy. Především už není rudý. Je prostě jiný.

Egon Wiener

Rozličným autům, které jsem potkával

Ta první, z prenatálního věku, si fakt nepamatuji. Bylo pár dní po skončení druhé světové války a táta, jak jen se oklepal (koncentrák a pečkárna mu na zdraví nepřidaly), pustil se do zedničení. Tatínek byl popravdě skutečně a na tom trvám, excelentní řidič. Píši všem a budu se s nimi bít, pokud by to zpochybnili. Máme v řízení tradici. Maminka mého táty měla řidičák – oprávnění k řízení jako jedna z prvních žen za Rakousko-Uherska. Po válce, když děda řídil residenturu československých špionů v Berlíně a v Budapešti, se v řízení aut se ještě zdokonalila. Musela, nikdo není dokonalý. Dědeček, šéf československé rozvědky v poválečném Německu a Maďarsku, po roce 1918 auto řídit neuměl.

No, můj táta řídit uměl, já zase ne. Tatínek, a to se traduje, tak miloval řízení, že za své dva mladší bratry udělal řidičáky. Po válce jezdil se vším na benzín, naftu, dřevoplyn. Auto bylo opravdu jeho vášeň. Měl i všelikeré motorky. I ty se sajdkou, vozíkem při pravém boku motorky. Já bez vlastního auta vydržel hodně přes sedmdesát let.  Odjezdily to za mě životní partnerky. Všechny tři. A hlavně chudáci řidiči organizací, které jsem řídil já.

Od škodovek 105 přes auta let 90 minulého století. Doma na dvorku v Machníně stála jistou dobu i dvě, tři auta. Vzpomínám na auto NSU-PRINZ, které si, jako Forda-Taunuse přivezl táta z Německé spolkové republiky. Ani to mě nepřimělo udělat si řidičák. A to jsem na vojně, v základní vojenské službě, dělal velitele vozu, sanitky ruské provenience UAZ. Šofér, Maďar, co se mnou narukoval ke zdravotnímu praporu, neuměl ani slovo česky, já maďarsky a bez řidičáku. Takto vybaveni jsme se vydali na cestu, vzadu v úložném prostoru, nemocný – zraněný voják a řítili jsme se Prahou do Vojenské nemocnice ve Střešovicích.

Vzpomínky na tatínkova auta z let před, nebo krátce kolem roku 1950 tak to bylo o „Ajrovce“ kabrioletu, škodovkám té doby, Popularu, Miňoru, černé Tatrovce z první republiky. Nejprve z Hrádku nad Nisou přes Jablonné v Podještědí, Mimoň, Kuřivody do Prahy. To byla cesta, která byla tehdy ještě romantická. Vojenským prostorem Ralsko, cestou, kudy tehdy skoro nic nejezdilo. Vím, že táta se bál zapomenutých soukmenovců, máma doma měla větší strach o mě. Táta uměl dobře běhat a nebyla si jista, zda by mě při přepadení bránil, vždyť už mu bylo skoro 30 let. A co je pravda, s dětmi si nevěděl rady.

Píši všem automobilovým fanouškům. Aut bylo po válce podstatně míň, než dnes. Byl to velký luxus, ale táta měl auta opravdu rád. Já je nemusel. Úplně bych zapomněl. To mi bylo opravdu málo, tak šest let po válce. Našli jsme s ostatními kluky u nás v Machníně v jedné  kůlně, zachovaný, dokonalý, velký předválečný Mercedes. Vedle v domě bydlel Němec, který nemusel do odsunu, řidič jednoho z textilních magnátů. Auto si hned po válce odvezl a uložil ho pod seno. Tam vydrželo, než jsme jej s kamarády našli. Auto si prohlédl i můj táta a s odůvodněním, že moc žere si ho nekoupil. To je tečka. Sice černá, černý byl i ten luxusní automobil. Já netruchlil, ale můj táta si do smrti neodpustil, že ho tehdy nekoupil.

Egon Wiener

Vám, co píšete knihy, které nikdo nečte a nevydá

To je víc, než smutný příběh, story, co naštve. Jeden má štěstí a druhý hubu utře. Tak nějak doslova to chodí po chodnících, když štěstí přeje. Jak se hezky česky říká, když je štěstí unavené, sedne si i na vola. Rukopis knížky je zajímavý, ale pokud s tím něco chcete dělat, musíte mít sponzory. Zdaleka nezaplatí všechno, ale ledy se hnuly a je vidět moře, kde si vlnky hrají a při pobřeží si křičí rackové….

Píši všem, co vydrželi a dočkali se krásy knihy v regálu knihkupectví, či úhledně zabalenou u pokladny. Píši všem, co tuhle radost zažili a stále jsou mezi námi, zdraví a připravení jít do toho znovu a znovu. Já ten pocit zažil patnáctkrát a jsem připraven poslouchat mlčky někoho, kdo Vám dá pár korun a psát svede tak akorát do šekový knížky. To je ta odvrácená strana zlaté mince, radosti z Vaší knížky. Píši všem, kteří našli sebe sama a píší se srdcem na dlani.

Dát slovům, větám syžet, nátělník, košili, stránkám pak kalhoty, ponožky, boty a poslat je do světa, je potíž. Je to Vaše dítě, a protože je dítě, tropí hlouposti. Chodí všude pozdě, utrácí a kupuje si hlouposti, škola ho nezajímá. Kam s ním po škole, do učení? Knížka, kterou jste napsali, nebo kterou jednou i Vy pošlete mezi lidi je Vaše zahrada, pole s bramborami, cibulí. Vše, co Vám kvete, jiným uhynulo v květináči. Vím, o čem mluvím. Sem tam chodím i na pohřby.

Když vaše dítě bolí zuby, někdo jej kopne do pozadí, bolí to Vás. Na druhou stranu, pokud Vás někdo osloví a řekne: To máte radost, že se kluk potatil! Je Vám, jak ještěrce na slunci. Ovšem, berte to i tak, že slunce každý den nesvítí, a v Liberci třeba nesvítí celý týden. Venku je, že bys psa nevyhnal a lidé všude kolem mají jiný starosti.

Jsou autoři a autoři. Pokaždé si říkejte, já jsem nejlepší, mě knížky neživí. A máte, jako vždy pravdu a nic než pravdu, jak praví dávno zapomenuté přísloví. Věnujte se rovněž vedle psaní do šuplíku třeba sportu, hraní na mandolínu, sborovému zpěvu. Jen si vzpomeňte, že třeba Balzac, Shakespeare, když psali, psali brkem, který rostl v šatech kohoutovi, inkoust byl čistě přírodní a papír téměř stoprocentně ruční. Nebyla to žádná legrace už tehdy. Svítili si čadícími loučemi, svíčkami, petrolejem a psali a psali. A byli úspěšní. Ti neúspěšní se věšeli, skákali do vody. Byla a je to řehole. Režná kutna, boty lýkové. Trápení.

Všem, kteří přesto píší a mají recht. Čistota jazyka je důležitá, ale ne vždy přináší úspěch. Čte se všechno. Otázka zůstává, čím oslovit obyčejného člověka. Proto hledejme svůj vlastní styl, tápejme a nechme se vést bílou holí. Nechť Vám chuť sladkého života nezůstane cizí a vidina, že prorazíte a budou Vás číst, je reálná. Já Vám píši – pište! Budu se těšit a číst si ve Vaší knížce. Budu mít radost, že jste se nedali odradit a že jste tu, na svém místě. Kdoví, možná se přiblížíte tomu, co psal Issak Babel, můj učitel a vzor.

Egon Wiener

Sestřičkám a bratřím, přestože jsem jedináček

Kdo ví, kolik těch sourozenců ve světě máme? To ukáže až ta šroubovnice DNA. Já, když jsem hledal nejbližšího příbuzného, našel jsem ho tak daleko, že jsem nechápal, jak je to vůbec možné. Začalo to výtěrem ústní dutiny a končilo šokem z toho, co jsem se dozvěděl. Nikdy jsem tam nebyl a přesto. Je tam a je mi z té dálky ouzko. Ve městě Bělgorod, na rusko-ukrajinských hranicích.

Byl to šok. Čekal jsem Berlín, Vídeň, Londýn, Paříž, ale až tak?! Nevěřil jsem a začal hledat, jak k tomu mohlo dojít. Nakonec jsem uvěřil. Píši ti tedy, drahý strýčku z tatínkovy strany, Tobě, který jsi bojoval na správné straně barikády a hubil Němce-fašisty vší silou, abys byl zraněn v tankové bitvě u Kurska v době II. světové války. Poležel sis v nemocnici, a kde se vzala nevím, ale padli jste si do oka. Ty a krásná, předpokládám sestřička, nebo soudružka doktorka. Z celé té krásné rehabilitace v nemocnici města Bělgorodu, vzešla malá osůbka, které je dnes, předpokládám víc, jak 75 let. O něco málo víc, než mně. Onen vzdálený strýčkův nemanželský syn si dal rovněž udělat rozbor slin a stejná šroubovice DNA prokázala, že jsme blízcí příbuzní. Já vím o něm, ale on o mně ne a při tom asi zůstane.

Začal jsem větou, kolik těch sourozenců ve světě máme. Kdoví? Je nasnadě, vymýšlet si, hledat odpověď, bůhví v čem. Bylo to překvapení, ale strýčkův syn je pádná odpověď. Strýčka, co tohle všechno způsobil, se už nezeptám. Žil jako normální člověk, prodavač zeleniny. Nikdo nevěděl, nikomu se nesvěřil, jaké bylo to zranění, jak dopadl tank T34, dívka, která mu porodila syna. Pravděpodobně, to vůbec nevěděl. Byl kus života vojákem Rudé armády. Po osvobození vlasti, k němuž přispěl, se vrátil do Liberce a tady i bezdětný umřel.

Píši všem synům, kteří mají otce, tedy, nám všem. Každý máme někde strýčka, bratra, kterého neznáme. Přijít tomu všemu na kloub je zbytečné. A proč taky? Svět se nezboří, když se nic nedozvíme. Takový už je život, samé překvapení, samý žert. A proto se nebojme.

Všude máme příbuzné, vždy se najdou dvojice, které se pomilují a hle, malý človíček je na světě. Bude správné vidět v každém bratra, bratrance, sestřenici. Nehledat, co nás nespojuje, ale právě naopak. Hledat, co říkají šroubovice DNA, v každém najít svého strýčka, který stál na té naší správné straně a nedal šanci popíračům historie změnit svět. Všem Vám, co tohle čtete, přeji, abyste měli sílu poprat se s osudem.

Egon Wiener

Vám, nadurděným tvářím

Ne všichni každé ráno vstaneme tou správnou nohou, ne všichni s radostí spěcháme ranní mlhou, v dešti, v mrazu do práce, k doktorovi. Píši všem, kterým ranní mlha halí tvář po celý den: Nedělejte to. Vzpomeňme si na naše rodiče, dědu s babičkou, co pro ně znamenalo vstávat brzo ráno, dát domácím zvířatům, dětem a až potom sobě. Nedali na sobě znát, že padají únavou, že je toho na ně moc. My, co to víme a pamatujeme, se dnes můžeme jen stydět při porovnání, co všechno museli ti před námi. Byla to tvrdá práce, o které fakticky ani moc nevíme. Voda jen studená na chodbě v mezipatře činžovního domu, nebo studna na dvoře, suché wc pro všechny partaje z jednoho patra, kadibudka někde u plotu. Dát nažrat všem zvířatům, dětem přichystat snídani a poslat je, často bosé do školy. To všechno zvládli ti před námi.

Nebyl čas být nabubřelý a dávat najevo, že toho mám plné zuby a jdu od toho. Píši všem a věřím, že právě Vy se nad tím zamyslíte a nehodíte flintu do žita, neukážete se ve špatném světle a před dětmi neřeknete, že už nemůžete dál. Pokaždé se najde někdo, něco, co pomůže. Věřte, o tom je svět. O zázracích, o dobrých lidech, o peklu, kterému lze čelit, ale jen když si věříte…

Píši všem lidem dobré vůle: Nedurděte se! Je to příšerné slovo, horší ale může být jen, když se durdíte. Vím, jak čelila ranám osudu každá z mých tří babiček. Zvedly se a opět stály na nohou tváří v tvář nepřízni osudu. Muži ve válce, jedna vedla hospodu, druhá sama živila spoustu dětí, třetí pracovala v kibucu.

Život opravdu není lehký, žádné peříčko. Proto i ranní vstávání je zkouškou, která se známkuje jako ve škole, od jedné do pěti. A řekněte, kdo by chtěl propadat? Dívám se z okna u nás v Jablonném a vidím krásné Lužické hory. Venku je zima, fouká, ale i tady musí ráno táta vstát a jít do nepohody. Dělají to miliony lidí, a pokud se najde někdo, kdo zaspal, určitě to bylo naposledy. Každý se trochu stydí, že zklamal a nesplnil očekávání druhých. Nezlobte se, že to trochu čpí školním poučováním, ale tak to není. To jenom vidím pár tváří, které hledají důvod, proč se nasupit, mít nadurděnou tvář. My to přeci nejsme, není důvod, proč se bránit.  Starší mají tendenci poučovat, ale až sami jednou budete staří, uvidíte, že je nemožné, jen stát, nevidět, neslyšet toho druhého, sama sebe a nevážit si možnosti komunikace.

Egon Wiener

Píši Vám a klobouk dolů

Ne, Vám ne. Krásným ženám klobouk sluší, neskutečně je krášlí. Na to není lék. Můžeme se jen dívat a tiše závidět. Tohle doma nikdo nemá. Dnes se dámské kloboučky nenosí. Přestaly se nosit i pánské klobouky, zaplať pánbůh i rádiovky a hrozné zmijovky. Problémem jsou pánské buřinky, cylindry, klasické z králičích chlupů klobouky, jinde fezy, turbany.

Klobouk dolů! To velel dobrý mrav, zdravil-li muž ženu a pak políbil ruku. Kdeže ty doby zůstaly, nic z toho už dobrého půl století neplatí. Přestali jsme být galantní. Je to i tím, že se dnes nedá poznat, jaké kdo nosí v kalhotách pohlaví.

Píši Vám, kterým se líbí ilustrace mé knížky, dámy v kloboucích. Jak jednoduchý, čitelný a krásný byl ten svět před námi. Je to vidět právě na zmiňovaných dámských kloboucích. Píši všem, kteří hledí na to, co ještě neviděli a co jinde jen stěží uvidí. Nejste i Vy pro to, aby se vrátili? Já tedy rozhodně ano.

Klobouk dolů, vážení muži, lehká úklona, pozor na cvikr, záda narovnat a jsme rovnýma nohama v 19. století. Odtamtud k nám přišly, vtrhly jako velká voda, vichřice. Bláznila po nich Evropa, všechna velkoměsta i ta největší, jako Paříž, Řím, Londýn, Vídeň, Petrohrad, Praha, Athény, ale i ta za velkou louží. Kam oko dohlédlo a kde se běžely koňské závody, tam všude kralovaly překrásné dámské klobouky. Muži s cylindry a bílou šálou, v botách z krokodýlích nebo hadích kůží, glazé rukavice, rukavičky.

Ach, to byl svět! Doba kočárů, slunečníků, petrolejových lamp, havanských doutníků, plachetnic a parníků, kde hrál k poslechu a zažívání černošský orchestr. To byl svět lorňonů a cvikrů, baletu, langust a krevet, kaviáru, šneků, želví polévky a dobrot jakých nepoznal svět. Svět mého táty, ale rozhodně ne babičky, co sama vychovala pět dětí. Většina z nich krásné dámské klobouky nenosila. Děda také cylindr nenosil, na procházky městem nechodil. Co nosil na hlavě nevím, pravděpodobně něco podobného baretu, možná ušanku, když mrzlo a do templu jarmulku.

Píši všem, kteří tohle přežili a zůstali sebou samými, dámám se šátkem na hlavě. A stejně je mi dnes těch děvčat líto. Nevědí, o co přicházejí. Klobouček je prostě klobouk a je nefér, že se dnešní generace krásných žen nemá, co si dát na hlavu. Jedna je jako druhá, ovšem má-li klobouk, její šance stoupají. Je pak jako ze žurnálu, je za co ji pochválit. Mladé, staré, středního věku, klobouček by slušel každé i holčičímu miminku. Svět by se měl pochlapit a vrátit kolo dějin zpět aspoň zde a vrátit čest cechu kloboučníků. Vyrábět opět krásná díla, kloboučky pro ženy, pro muže klasické plstěné klobouky. Pokrývky hlavy, které dělaly svět bohatší, plný překvapení a záhad, co se skrývá pod kloboukem mužů, pod kloboučkem krásné neznámé paní…

Egon Wiener

Psu, třem slepičkám a kocourovi, který zahradou jen prochází

Píši Tobě, Vilíku, psí slečně, co polehává pod schody. Pes není anonymní zvíře kdesi z lesa, které uteče, jen co tě uvidí. Já, pokud bych jako Vilík přišel z útulku, bych chtěl, aby na mě noví páni byli hodní. Proto Ti píšu, Vilínku. Jsi, ač nemluvíš, mé špatné svědomí. Dělám, co umím a přece ne pokaždé vím, co chci. Chci z Tebe mít člověka. Pak ale vím, že ztratím psa, který poslouchá, přítele v kožichu, který nemluví, a přesto se mnou konzultuje vše, co mu nevoní. Ano, to je to, co přesně potřebuji mít kolem sebe. Nejlépe ze všech stran zábradlí, které mě ochraňuje, které mi dává jistotu a sílu žít. To dá jen pes. Ne akvarijní rybičky, korela v kleci, had v teráriu, racek od jezera, myš z podpalubí podlahy našeho domu.

Pes a mé tři slepičky hledají shodu, jak spolu žít, mít svoje teritorium, celou zahradu a druhému do ní nechodit. A zdá se, že to jde. Ovšem kocour si není tak jistý. Zahradou sice jen prochází, ale cítí se právem nejistý. Tady je pánem situace Vilík. Zavrčí, chmýří na zádi se postaví, postava nahrbí, pysky odhrne a ukáže sadu zubů. To stačí. Z procházejícího kocoura je kocour zběsile pádící a dělá hanbu svému jménu Simeon.

K těm třem slepičkám. Bojuji o jejich přežití, neboť kolem zahrady chodí a létají samí predátoři. Nejhorší z nich je starý dobrý lišák Pedro, který vybírá u sousedů kurníky. Pak je tu kuna a dravci co nad námi létají. Slepice prozatím nic netuší, přijdou na zavolání a dají se, téměř krmit z ruky. Máme je na okrasu zahrady. Tudíž netrváme na každodenním snášení. Je pravda, že dosud se snáškou nezačaly, ale do jara si to dozajista rozmyslí.

Píši všem, kteří pěstují, chovají psi, či slepice. Nedejte se mými slovy odradit. Jsem amatér a jdu do toho bez hlubších znalostí. Od čeho máme své milované protějšky? I ti sehrávají svou roli. Roli krmičů a léčení případných zdravotních potíží. K nim se dají přičíst i mé, nebo Vaše potíže, které Váš protějšek umí napravit.

Píši Vám všem, kterým něco schází. Je to pes, určitě tři nádherně zbarvené slepičky, popřípadě i sousedovic kocour Simeon, co zahradou jen spěšně prochází. Přeji všem chovatelské úspěchy, co nejmíň chlupů na koberci, vajíčka z domácího chovu a myši pochytané statným chlupatým Simeonem, který bydlí přes uličku v domě naproti.

Egon Wiener

Dlažebnímu i jinému kamení

Píši Vám strašně rád. Od doby, co chodím shrbený o dvou duralových holích, mám k Vám vskutku blízko. Jak jste zajímavé, milé kamení. Do kostek sekané, úhledně stavěné, či lépe řečeno kladené, mé různě zbarvené kamení … Kdo všechno po Vás šlape? Psi na Vás čůrají, nezdvořáci plivou, ptáci se koupou v kamenných prohlubních. Ach jo. Jste sice jenom šutr z hor, ale bez Vás by byl svět blátivý, bez krásy starých měst. Tak nějak to vskutku je.

Dlažební kámen k nám patří, jako střešní taška, stůl a k němu židle. Jak všední a přesto hodné obdivu. Viděl jsem dlažbu v Pompejích, v Moskvě, v Samarkandu, v Londýně, v Hrádku nad Nisou, v mém Jablonném. Jak jsou si podobné, jak se po nich dobře chodí! Všední, řekne si otrlec a kouká do nebes. Bude to dozajista hlupák zahleděný tak akorát do sebe.

Matka říkala, když mluví, je sprostý, jako dlaždič. Myslím, že jim křivdila. Jsou sprostí jako Vy, nebo já. O práci nemají strach, proč by se styděli? Píši všem, se stejným názorem na drahé kamení, po kterém chodíme a nevidíme, že je za tím dřina. Byť dnes je trochu jiná, nic moc se na ní nemění. Ledaže by na radnici chtěl radniční úředník místo kostek na chodník mít v centru města asfalt, či jak se tomu říká. Ten je ohyzdný.

Píši kamení, že jste vedle dřeva to nejstarší, z čeho si můj pradědeček postavil bydlení. Až jednou, nedej bože, všechno, co máme, bude ztracené, kamení a dřevo, to jediné zbyde.

Kámen není jen dlažební kostka, je pamětí lidstva, svědomím, jak se lidé k sobě chovali. Byly z něj první kotvy, dělové koule, veřeje domů, ony už vzpomínané dlažební kostky. Kámen a zase kámen. Je ho plný lom v Ruprechticích, na Tlustci u nás za zahradou, na Kozákově, Harcově v Liberci.

Kamení jen tak ze světa nezmizí. Jsou z něj šperky i mlýnské kameny, je v hodinkách, v suti, v dálnicích. Z kamene jsou postaveny chrámy, vítězné oblouky. Buď pochválen, kdo s ním umí pracovat! Slavné sochy, sousoší, kamenné stolce, menhiry. Z kamene jsou obrovské přehrady, pyramidy, brány slunce, Čínská zeď. Je toho moc, co by si měl člověk vštípit do paměti a nezapomenout.

Začínali jsme svůj život v jeskyních, z kamene a nebýt jich, tak nejsme. Sežrala by nás zvířata a nezbylo by nic. Ať tedy kámen leží s námi i na hřbitově. Byl s námi celé věky, ať je s námi stále.

Egon Wiener

Rybám, které neznám, mušlím a mořským ulitám

Ryby moc rád na talíři nemám, naproti tomu je rád vidím. Připomínají mi dokonalost samu. A taky mám rád, že nemluví. Jsou obrazem prapředků, myslím tím prvních obyvatel mé planety.  Sbírám mušle a ulity. Mám jich už tolik, že se sám divím, kde se tu vzaly. Píši všem mořským potvorám: Máte úchvatné tvary a barvy, jako by Vás maloval ten nejvyšší, který tohle všechno zpunktoval. Jsem ateista, ale jsou věci, které jsou vskutku boží.

U nás doma na tyhle věci z moří nikdo moc nebyl. Doma po válce měli jiné starosti než sbírat věci, na které se práší. Kdo by tehdy jezdil k moři? Nebylo kam. Já viděl poprvé moře v osmnácti a to ještě jen to studené v bývalé NDR. A tam na ostrově Rujáně, škeble stejně nebyly. Mnohem později v Bulharsku u Černého moře byly, ale jen ty hnědé, ohyzdné. Přivezl jsem si jich domů pytel a venku na ohništi v kotlíku vyvařil. Takový smrad, co se z nich valil, nejde popsat.

Na hodně dlouho jsem mušle zanevřel. Teprve v důchodu jsem se k nim vrátil a po desetikorunách si je občas na blešácích koupil. A pak se z toho stala vášeň, závislost. Koupit si a přinést domů každou, kterou kdo nabídl k prodeji. Krásní zavinutci, homole, lastury, šroubovití od moří a oceánů. Asi jsem přišel na poslední chvíli. Dnes o nich mohu už jen psát a vzít na vědomí, že přímořské státy zakázaly vývoz perleti v podobě mušlí. Ani turistům je nedovolí přivézt jako suvenýr z cest k moři. Je to hloupost.

Právě mušle, mořské škeble doma na polici byly součástí reklamy pro další a další - jezděte k moři, je tam krásně. Jsme vyslanci téhle země, jen se podívejte, jak jsme krásné! Co dělat? Píši Vám i ministrům a vládcům těchto zemí, nechte je vycestovat, ať Vás chválí. Jsou jako lidé, nezavírejte před nosem jim hranice. Moře Vám vyvrhne na břeh jiné. Je bezedné a jeho dary nevyčerpatelné.

Píši všem rozumným lidem: Podpořte mě a konejte. Vozte si domů krásné suvenýry, tak jak tomu bylo dosud. Jsou krásné v našich sbírkách, jako u Vás doma ve vitrínce s gondolou z Benátek, Eifelovkou z Paříže. Nechci drancovat mořské pláže, ale rozumně se dohodnout. Mušle patří do školních kabinetů i na psací stůl vedle fotky rodiny. Mušle přiložená k uchu hučí jako moře a pro nás, co k mořím už nedojedou, jsou vzpomínkou, jak to u moře chodí, jaké moře ve skutečnosti je a proč na ně nelze zapomenout...

Egon Wiener

Pastě na linoleum a krému na boty

Pasta je tu ještě jedna - na zuby. Pastičky jsou vskutku různé a je tu i jedna na myši. Vzpomínám na pastu, která se roztírala po linoleu a po kterém se pak prima klouzalo. Co chcete od kluka, když vidí hladkou podlahu, co se třpytí jako zrcadlo? A taky, že to klouzalo! Maminka vlasy do drdolu, na hlavě šátek pevně uvázaný, kolena na podložce, v ruce hadr, mop a už to jelo, koncert, jako podle not. A týden, co týden. Musela. Maminka to viděla u jiných a tak by se nedala snadno zahanbit. Píši především jí a pak pastě v plechovce s otevřeným víčkem, všem těm plechovkám, co jí prošly rukama. Klobouk dolů a čest maminčině práci! U nás doma bylo čisto, ale tatínek to moc nesnášel. Asi budu po mamince, táta mi předal zas něco jiného.

Teď mě zrovna nic nenapadá, ale jsou toho plné pytle. Píši i krému na boty, který se taky roztírá a lepe, než ten na podlahy. Je taky v menším balení. Buď jak buď, patří do jednoho saku, je s nimi dřina, ale závěrečný efekt je úchvatný.

Mé drahé pasty, už Vás asi zas tak moc neuvidím. Maminka umřela, přestěhovali jsme se a lino pod koberci vidět není. Pod samotným linem bývají ukryty i velké poklady. Aby se k prknům nelepilo, dávali se pod lino noviny, někdo dával, co zrovna měl. Já, co sběratel starých pohlednic jsem pod linem našel i pohlednice, které sbírám a které jsou i přáteli hledány. Tomu se říká zapeklitý život a bude to v tom skrytém významu slova – zapeklitý.

Nic není jednoduché a rozetřít po linu pastu, znamená, udělat z něj zamrzlou plochu zimního stadionu. Tak nějak to má být. I když dnes děti právě tohle dozajista už běžně neuvidí, pokud to nebude na obrazovce počítače. Rozhodně na tom ale nebude mít podíl jejich maminka, která už ani takovou práci nezná. Byla to celkem dřina, asi tak, jako když se praly plenky a praní prádla spolklo celý den. Ty doby pastování nejen lina budou už pryč a ani podobně se dnes neleští boty. Svět pádí skoky do neznáma a tohle se prostě už nenosí. Budiž to jen taková malá, obyčejná zpráva o dění u nás doma, zpráva jen malá, zprávička vedlejší.

Egon Wiener

Vojákům, policistům, hasičům a taky Horské službě

Uniforma? Na to holky letí. To platilo, a jestli platí i dnes, nejsem si tak jistý. V době potrhaných džínových kalhot, kdo ví. Ale co vím z dějepisu, tak kamkoli se pohnula posádka dragounů, kyrysníků, tam všude stoupla porodnost o 100 %. Nechoďme daleko, však i známá literární postava Viktorka skočila pod splavem do vody skrze jednoho takovýho s černýma očima.

Byť to byl jen středověk, uniforma byla pokaždé o něco víc, než civil. Něco o tom i vyprávěl geniální trouba poručík Dub ve Švejkovi. Tudíž, píši Vám, dědečkovi kamarádi z Karpat, z té velké války. Dědeček byl obrlajtnant a dozajista žádný prašivý civil. Babičce se tak líbil, že se tatínek narodil 9 měsíců po té, co se s ní děda někam ztratil.

Píši Vám policajtům, hasičům, celému Integrovanému záchrannému systému. Všude se skví snaha nezanedbat nic, co by mohlo být už příště věcí sporu. Držte chlapi basu, držte spolu. I dnes je mít uniformu věcí prestiže a dobrého vkusu. Píši všem, kteří kdy nosili stejnokroj. Břicho zatáhl, narovnal záda. Škoda, že nemáte koně! I ten patřil k uniformě. Věřte, že není obrazu zobrazujícího statečnost, aby v čele nebyl kůň a na něm krásný hrdina v uniformě.

Sluší to i Horské službě, hasičům, Červenému kříži, civilní obraně. Prostě kdo má uniformu, má téměř vyhráno. A pokud by přijel na tanku, o tom ani nemluvě. Říká se, že  svět chce být klamán, tak to asi nějak tak bude. Dnes je kolem je samý ajťák, řidič kamionu, řemeslník, bezdomovec, co Vám neposeká ani trávu. Děti si už nehrají na poliše a zloděje, ale mačkají na klávesnici tlačítka, na počítači hrají tanky a s námi se baví, jako bychom byli dementní.

Píši všem, kteří se nevyhýbají práci a jsou na cestě stát se jedním z těch, co jim sluší mundůr, výložky, uniforma a zbraň. Byť by to byla jen a jen jedna strana mince, kde z jedné strany kouká mocnář a z druhé Svatá trojice. Důležité je, z jakého jsou kovu. Běžné jsou aluminiové, slitina běžných kovů. Píši všem, kteří vyplácejí v hotovosti třeba i jen městského strážníka v uniformě, porybného z hráze rybníka, řidiče tramvaje, linkového autobusu, pilota stříbrného ptáka na trase z Prahy do Dubaje. Krásnou uniformu má i starosta města Smržovky blízko Jablonce, uniformu má i říční policie, hoteloví vrátní, pošťáci a nádražáci. Všem ohromně sluší stejnokroj, jako mně slušela svazácká košile a pionýrský kroj.

Píši všem, kteří se nestydí, že jim kroj sluší. Chlapcům z Hané, děvčatům z Vlčnova, všem z Moravy a Slezska. Vám patří dík, že nezapomínáte, že si i zazpíváte. Patříte ke ztracené epoše dam s krásným kloboukem a mužů s cylindrem. Všem, kteří si uvědomujete, že by se taková krása neměla ze světa ztratit.

Egon Wiener

Vám, kteří umíte cizí řeči, Vám, kterým to závidím

K tomu všemu se u nás doma v Gersdorfu (dnes součást Hrádku nad Nisou) mluvilo určitě víc německy a anglicky, než česky. Ale byly to první roky po válce a německy mluvili jen ti, co zbyli po odsunu, kteří z nějakých důvodů zůstali. Ti na sebe neupozorňovali jinou řečí, než češtinou. A to se stalo i mé maličkosti. Němčinu mám dobře odposlouchanou, ale jen ty běžné hovorové fráze, co máma s tátou, však to znáte. A k tomu navíc všichni strýčkové a tety.. Jak to šlo, emigrovali a já se stěhoval s rodiči do „češtějšího“ prostředí a tím nastal totální úpadek mé němčiny.

V Machníně byla asi tak polovina dětí z česko-německého smíšeného manželství, ale ty měly rovněž od rodičů zákaz mluvit na veřejnosti německy. Tak většina z nás pomalu zapomínala rodnou řeč alespoň jednoho z rodičů a já byl mezi nimi.

Píši všem, kteří se mnou sdíleli dobu, kdy se cizí jazyky se příliš nenosily a jediným a vítaným byla ruština, jíž se každý z nás povinně učil. I já patřil k těm, kteří se jí učili od 4. třídy a já docela dobře. Píši všem, kteří se naučili anglicky, kteří měli to štěstí, že rodiče na tom trvali. I zde jsem patřil k těm, kdo k ní měl blízko. Dědeček a všichni tatínkovi bratři, kteří emigrovali, byly za II. sv. války v armádách, kde se mluvilo anglicky. Žel, nevyužil jsem korespondenci s nimi, abych se anglicky naučil.

Nakonec, měl bych být na sebe naštvaný víc. 31.12.1968 jsem se v Londýně ženil a mohu Vám říci, že když jsem při obřadu na radnici v Brentnu měl opakovat po superindentovi jeho slova, rozuměl jsem tak akorát pátému. Snad i proto vydrželo mé anglické manželství jen 15 let. Je možné, že v tom sehrála svoji roli má špatná angličtina…

Píši všem, kteří mluví vícero jazyky, že Vám to opravdu závidím. Umět řeč je opravdový klíč k úspěchu. Mnohokrát jsem si připadal, jako dokonalý pitomec, když mi při jednání musel překládat někdo, o koho bych si jinak kolo neopřel.

Píši všem, kteří mají dar naučit se cizí řeč docela snadno. To já neuměl. Závist je moc nepěkná lidská vlastnost, přesto závidím a přeji, aby Vám cizí řeč byla ku prospěchu. Umět jiný jazyk, než češtinu je velký vklad, dobře uložená valuta. My byli hloupí, že jsme se je neučili, že jsme propásli dobu, kdy se děti se učí snadno a rychle. Píši všem, co to dávno pochopili a dělají možné i nemožné, aby se cizí řeč stala vlastním běžným vybavením každého, kdo ukončil základní školu.

Hoši a děvčata, znát jazyk svého souseda znamená domluvit se s každým. Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Něco pravdy na tom je. A když už ne my, tak aspoň ti druzí, dejme jim šanci učit se...

Egon Wiener

Ledu, sněhu, všemu, co padá ze střech a přimrzá

Začnu odzadu. Co přimrzá ke dnu? Pouze jednou mi přimrzl jazyk ke klice od našich vrátek. V lednu mi bylo šest a v polovině školního roku 1. třídy mé vesnické národní školy v Machníně byla zima studená a já trávil týden doma v posteli. A protože jsem v té době už plynule četl, tak jsem ležel a nic jiného nedělal. Jedl jsem stravu kašovitou a stále při tom četl. Televize nebyla a já louskal autory jak veverka oříšky….

Píši všem studeným nosům, psům, co je jim zima, kočkám, kterým se se nechce ven do sněhu, který nepřestává padat, ledu co pokryl silnice, drátům elektrického vedení, které pokryty ledem, zvoní. Zima je pro nás, šachisty, příležitostné amatérské herce, čtenáře a návštěvníky dětských filmů jen a jen nutné zlo, dobou ledovou, kterou přežijeme jen v teple u kamen s věrným psem u nohou.

Píši také všem, kteří už nejsou dětmi, které sníh a led vedou do extáze, kteří nesnášejí zimu, tváře z ledu, zmrzlé prsty u nohou. Není to ani můj šálek medu, čaj ohřátý na sto stupňů. Zima je příšerná potvora a voda, kam se podívám, je studená, studená.

Každý máme své vzpomínky. Ty mé mě vedou neomylně k mým třem babičkám. U té v Hrádku nad Nisou se zastavím. Byla zima, až kosti praštěly a já stál v hokejové brance, jak pytel neštěstí. A taky jo, nájezd na branku a mě vedou do sanitky s brekotem a s prasklou klíční kostí. Dodnes cítím tu křivdu a praskání v kosti, ač je to proboha už víc, jak šedesát let. Člověk si pamatuje, jako slon, obrovitá mořská želva, nebo zebra, papoušek kakadu. My, co si sáhli na rozpálená kamna, se k nim nevracíme. Já už například do smrti nebudu hrát hokej. Tím pro mě fakticky skončily navždycky všechny zimní olympijské sporty. Vracím se k Ledové královně, k Čukovi a Gekovi.

Píši ledu, sněhu, studené vánici, zmrazkům na chodnících, zůstaňte doma i Vy na Špicberkách, v krajích polárních sobů, stříbrných lišek a bílých medvědů. Všem, kteří ve vánicích našli cestu domů i těm, co v ní zůstali. Zima je jen pro zdatné, otužilé milovníky zimních sportů. A to my dozajista nejsme. Dnes vůbec. Skrze techniku si na sportovce šáhnu. Mám velkou obrazovku televize, jako bych tam venku byl s nimi, a přitom sedím doma v teple. No řekněte, nemám kliku, že si nemusím huntovat tělo, mít problém s mazáním, bát se o výbavu, kterou si někde opřu a už nikdy neuvidím? Zima sluší připraveným, hubeným a mladším. Ta krásná, ladovská, plná sněhuláků a zabíjaček se nějak vytratila a zůstala jen na pohlednicích, ve vzpomínkách předchozích generací.

Když se tak ohlédnu a vrátím ve vzpomínkách zpátky, nebyla zima pokaždé zas tak hrozná, až na výjimky. Dala se ustát. Pokaždé, co pamatuji, tak nějak v březnu povolila a začalo být pěkně. Co víc si přát? Aby nebylo nijak jinak, děti si mohly hrát a starší měli na co vzpomínat.

Egon Wiener

Dešťové vodě, a teplu, které postrádám

Němka, co nešla do odsunu, sousedka od vedle za plotem, si na jejich zahradě myla v dešťové vodě pravidelně vlasy. Už byla stará, moc toho kolem sebe nechápala a na mne volala „Egon“, i když mi maminka říkala hezky česky Jirko.

Kde je ten svět splašených koní, co se převalil přes Sudety koncem čtyřicátých let minulého století? Jako by to už ani pravda nebyla, nezdálo se nám to? Tolik let už od té doby uběhlo a mně připadá, že se mi to jenom zdálo. Maminka dešťovkou zalívala lipku, aby dlouho vydržela. I ta tu zůstala po Němcích. Bydleli jsme v bývalé německé hospodě NordLicht - Polární záře, kde táta, jako národní správce místní truhlárny, dostal služební byt.

Píši všem vodám, co padají z nebe, valí se okapem dolů, do země. Dešťové vodě, která byla teplá a kterou jsme my, kluci z naší ulice pod kostelem, milovali. Řáchali jsme se v kalužích a váleli sudy v mokré trávě. Ta voda byla vskutku měkká. Dala se prima brát do dlaní a chrstnout ji někomu na tělo nebylo výzvou k zabití, ale na hraní. Pršelo u nás často, vody bylo vždycky dost. Bylo i teplo a teplo hřálo. Nebyla televize, bylo jen rádio. Poslouchat rádio, když venku pršelo a voda tekla po skle okna, bylo to, čemu se říkalo, že to je prima a líp nikdy nebude, vychutnej si to.

Dnes je té kouzelné vody viditelně míň, není tak teplá ani měkká. Vedle už nebydlí německá sousedka a my kluci z ulice pod kostelem neblbneme v kalužích, v mokré trávě. Kdeže zůstal čas malin nezralých? Boty, které jsme v létě nenosili, protože si každý vychutnal, chození naboso? Hodiny na kostelní věži dnes běží na motor a tatínek už k nim nemusí nahoru do věže, aby jim pomohl a ony celý týden šly, šlapaly jako hodinky.

Deštíku! Říkalo se ti vlahý a vítal tě každý. Sousedky ani okna nezavíraly, jen kytky šly honem dovnitř, nebo ven. Když takhle v létě pršelo i dospělí si sundali, co se dalo a šup do deště. Je na co vzpomínat. My děti chtěly honem vyrůst a být dospělí. S tím byla ale potíž. Rostlo se pomalu. Jen spolužačky na tom byly líp, jejich těla rostla do krásy. My kluci byli jako dřevěné násady ke hrábím. I to bylo tím deštěm. Nějak ustal. Čím víc jsme byli dospělí, tím ho bylo míň….

Milované mládí, pořád se něco mění. Času ubylo, jsou tu s nám, žrouti, co kradou čas a berou dešti kouzelnou moc dělat nás mladší. Co stránka téhle knihy, to krásná žena v klobouku. I ty zestárly, přesto jim ty hučky na hlavách úžasně sluší. To bude tím kouzelným deštěm, co nám vypráví, jak je krásně i dnes, když prší. Nemusí zrovna lít jako z konve.

Egon Wiener

Cestám, po kterých chodím už od počátku

Ta první, na kterou se pamatuji a Vy jistě taky, byla vedle kočárku, ve kterém mě maminka vezla. Šlapal jsem vedle ní, držel ji za ruku a tlačil kočárek. To byla má první, další jsem už nikdy nepočítal. Ta vedle maminky byla nejkrásnější, fantastická.

Viděl jsem cesty, co vedly pouští, hlubokými lesy, úvaly. Viděl jsem cesty podle moří, ve vysokých horách, cesty, co vedly do Osvětimi, údolím řeky Rhony, Nerudovu ulici v Praze, tu, co vede na Rudé náměstí v Moskvě. Píši Vám, dálavám a všem, co chodíte pěšky. Píši Vám, co sedíte v autech a co Vás na ulicích zajímají jen výtluky a díry v asfaltu. Tohle už mám za zády.

Dívám se, jak se ulice jmenuje, kam vede, kdo a kdy se po ní prošel. Jsou cesty, které vedou peklem, jiné jsou umyté a voňavé, jindy vedou ke skladům munice, na šibeniční vrch, do zoologické zahrady, ráno do továrny, večer do hospody Na vršku. Mé drahé cesty, není od věci říct, že ne všechny, kteří na Vás postávají, mají čisté úmysly - vyhrnuté sukně, podpatky, vyzývavý úsměv… Jinde zas pokládají nový asfalt a finišují, neboť mají skončit do konce týdne.

Když prší, tak se cesta leskne. Nejezdí po ní kočáry, určitě víc tiráků, lidí na kolech a dětí na koloběžce. Píši Vám, přátelům deště, deště, který padá vodorovně. To pak auto raději postavte na kraj silnice a čekejte, až to přejde… Viděl jsem po válce v jedné kůlně stát krásný velký Mercedes po velkém fašounovi. Kam auto přišlo nevím, ale dovedl jsem si živě představit, jak sviští po silnici a nic na světě jej nezastaví…

Jednu z Vás, z cest, mám oblíbenou. Vede bučinami skrze hustý les, vpravo obora stará stovky let, v lese vlevo bludné kameny a všude příšeří, jako v kostele. Píši všem, na které padá sníh, na podzim z javora listí. Vám, které nám před mnoha, mnoha lety sloužily jako sáňkařské dráhy. Nejsem srozuměn s tím, že silnice jsou plné, zatímco železnice, dráha je prázdná. Vše se dnes už vozí jen po silnici. Cesta, o které se zpívá, už není tou, po které jela rakouská kavalerie, dragouni a generál Laudon, Peten, maršál Malinovský. Ještě, že tu byla císařovna Marie. To ona za své vlády nechala stavět silnice. Byla to takříkajíc, osvícená panovnice.

Píši i všem úzkým cestám, cestičkám, co vedou zadními trakty, dvorky, kolem černé skládky. Jedna z těch, co vede lesem, je ta, po které jsem chodil rád. Nevede skoro nikam, a přesto je mé srdci důležitá. Všechny jste důležité. Viděl jsem cestu napříč Pompejemi, cestu k moři v Burgasu, kolem Ještědu a všechny mají jedno společné - spojují nás se světem, s lidmi. Jsou tepnami, kterými neproudí krev, ale náš život. Cesty jsou tu proto, abychom nezbloudili a drželi se za ruce…

Egon Wiener

Vzpomínkám a všemu tomu, co potká kolemjdoucího

Už Vám taky bude pozítří 73 let? Bude to spíš čas na vzpomínání, než plánování věcí budoucích. Přijde-li čas na vzpomínky, bude je to fajn, pokud čas nebude, co naděláš.

Začněme vzpomínkami sami. V našem věku už je na co vzpomínat. Nebylo léta, jara, zimy, nebo podzimu, aby se něco nedělo. Pamatuji se živě na měnovou reformu, smrt generálního a prvního dělnického prezidenta, vše v jednom roce. Popravu jiného generálního tajemníka, válku v Indočíně, na Fikotovou na olympiádě v Austrálii, na Stalinův monumentální pomník v Praze, na první spartakiádu v roce 1955, kde jsem, ač na ni nacvičoval, nebyl.

Píši všem krásným dnům na pionýrských táborech, na volbu Zápotockého prezidentem, na Alexandrovce, co zpívali v amfiteátru v Lidových sadech, na Špejbla a Hurvínka v divadle U Šaldů, na Hoči-Mina, který přijel do Chrastavy za malými Vietnamci. Pamatuju se a píši pumpkám, švédským košilím, které se tehdy v padesátých letech minulého století nosily. Na Hrádek nad Nisou. Tomu píši ze všeho nejraději! Tam jsem měl babičku, co vůbec, nebo skoro vůbec neuměla česky, a kde voněla sušená smrková kůra, kde byla ukrutná povodeň a já tam všude jezdil na kole i na loďkách. Všechny cesty vedly neomylně do všech stran.

Bože, jak já měl rád maminčino vyprávění o místech kolem nás! O Vltavě, ve které se jí utopil bratr, o doktorovi, ke kterému dědeček vodil maminku na Zbraslavi, do ordinace jeho velkého kamaráda doktora Vančury, známého spisovatele. Maminka mi vyprávěla obsahy spousty předválečných filmů a vymýšlela si jejich pokračování. Měla úžasný vyprávěčský dar.

Píši všem, co vzpomínají a ke kterým byl čas milostiv. Všem, co nemohou v noci spát a honí se jim hlavou, co se stalo, co by se mohlo stát, kdyby… Když obdobně uvažujeme my, no dobrá, horší je, když spekuluje politik. To pak si sednu k mým starým pohlednicím a nechávám se unášet třeba těmi krásnými ženami s úžasnými klobouky na hlavách. To se to potom sní! To je lepší než ležet na zádech a počítat ovečky!

Píši všem ženám, kterým klobouček tak sluší. Píši Vám všem, které jsem potkal na cestě osudem. A nebyli to jen lidé. Potkal jsem krásné předměty, umělecké poklady, prastaré stavby, květiny, horniny, soudobé zázraky lidské činnosti - mimoúrovňové křižovatky, dálnice, nájezdy na ně… Nevěřím vlastním očím, že tohle postavila lidská ruka, člověk, jako já, nebo Vy. I těm v duchu píšu, že to jsou zázraky.

Mám rád krásné věci. Nábytek, koberce, porcelán, věci vyřezané ze dřeva, mořské lastury, obrazy, poštovní známky, staré pohledy, staré mechanické hodinky. Všem Vám chci poděkovat. Můj život s Vámi byl nádherný, plný překvapení a naučil mě pokoře, té lidské vlastnosti, která se dá naučit…

Egon Wiener

Zámkům ve dveřích, zabezpečovacím systémům

Tak jako každý jiný, i já jsem nosil klíč od bytu na šňůrce na krku. Snad o něco později než ostatní. Maminka byla doma, otec zavřený. Maminka byla převelice nemocná, ale nakonec tatínka přežila téměř o dvacet let.

Zámky, klíče od nich, závory, zašupovátka, petlice. Vám všem píši. Vždyť jste nás chránili před zloději. Nás nikdy nikdo nevykradl. Maminka by řekla: Nezakřikni to! Asi jsme zlodějům nestáli za riziko. Jen jednou mi spolužačka Špidlenka, ukradla malou peněženku a v ní papírovou tříkorunu. Nemusela nic vymýšlet, já ji nechal ležet na školní lavici. Od té doby nic. Vědět to, tak jsme celá léta nemuseli zamykat, kupovat klíče, měnit zámky. Nevím, jak se kradlo dříve, o tom by nám jistě řekly krásné dámy s klobouky doprovázející tyto texty, ale neřeknou. Jsou jen na papíře. 

Píši Vám všem bezpečnostním systémům, které znám z televize. Nepotřeboval jsem Vás, a přesto kupoval. Naprosto zbytečně. Nikdo se k nám nevloupal, nešel najisto. Bude to tím, že nejsme bohatí, ani si nepůjčujeme.

Píši Vám klíčům, od auta, od vrat do stodoly. Jsem na Vás pyšný, na Vaše ladné tvary. Přesto se domnívám, že nejsem ten pravý, kdo by Vás měl slavit. Máme psa a ten, pokud nežere každému z ruky, je lepší hlídač, než všechny ty klíče a zámky dohromady. Pes je prostě pes. Žádná kočka, andulka, nebo zlaté rybičky. Něco jako ten náš. Měl kruté dětství, kdesi v Liptovském Mikuláši, žil tam s medvědy a vlky a leccos od nich pochytil. Pak jsme jej dostali do výchovy my. Není na světě lepšího psa, než toho, který se z bezdomovce změnil na psa nejvyšší kvality. A tak to, že přes den nezamykáme, bude i tím, že máme se psem smlouvu, kterou jsme podepsali a na které nemusíme ani slovo měnit.

Píši Vám všem, co na dveřích máte smlouvu, co kdo smí a jak se má chovat. Zámek je zámek, každý má svoje mouchy. Jeden každý chce namazat a vyžaduje péči. To hlavní je, že má chránit a pomáhat. Jako bych to už někde slyšel, viděl na dveřích. Bojím se, že zloději taky. Každý dům by měl být dobře zabezpečen, pak to i pojišťovna zohlední. Zámek je zámek a psal o něm už Kafka. 

Zabezpečovací systém už něco stojí. Ať tedy plní poslání, že je nepřekonatelný. Pak ať si zloděj přijde a je z toho o pár roků za mřížemi víc. Jo, pakliže by za dveřmi čekala Mona Lisa, pak ano, jděte do toho, ale stejně se Vám to nepovede a strčí Vás pod zámek, který se nedá jen tak otevřít.

Petlice, závora, mříže, koule u kotníků, to je to obrácená strana měsíce. Zima a chlad, trochu i zápach, vzduch filtrovaný mřížemi, vězení. Tam končí ten neznalý, který si to rozdá se zámky u dveří a je jedno, ve kterém poschodí…

Egon Wiener