Nová kniha

Vážení přátelé,
dokončil jsem knihu "Paní (s kloboukem) nesu Vám psaní". Kniha je v tiskárně, hotová bude koncem prvního květnového týdne 2020 a pak bude distribuována do knižních obchodů.
Veřejné čtení proběhne tradičně v liberecké knihovně 28.5.2020.
Zatím se potěšte náhledem na přebal knihy tvořený pohlednicí, kterých v knize najdete nespočet.

Proč se Ještěd jmenuje Ještěd a ne jinak

                To máte tak. My jsme jako kluci chodili sáňkovat na Jánov. Nikdo v okolí nevěděl už proč zrovna Jánov, ale budiž. Sníh slezl, a po roce, znovu hurá na Jánov…

Za kopcem tomu bylo jinak. Tam všechno, no skoro všechno, patřilo českodubské komendě, klášteru řádu mnichů johanitů, Řádu rytířů sv. Jana Jeruzalemského. A klášter to nebyl jen tak ledajaký! Hostil často celebrity tehdejší doby, ty největší.

Tak třeba v roce 1357 zde asi týden bydlel císař Karel IV., otec vlasti. Poslal odtud dvě listiny a se zálibou v oku se díval na výlov zdejších rybníků. Další aktivity přeslavného muže českého království, žel kroniky víc už nezmiňují.

Právě ze zmíněné doby pochází mnoho místních názvů potoků, kopců a svahů, třeba i jen na klukovské sáňkování. A to vše proto, že se tím vyznačovaly hranice panství. Panství českodubských johanitů sahalo až na vrchol ještědského hřebene. Nedivme se, že se vrcholu hřebene říkalo Janův kopec, lidově v hantýrce Ješkův - německy Jeschkenberg. Z toho všeho vznikl popisný název hory Ještěd.

Jsou i trochu jiné výklady. Zda je ten pravý název je po jménu řádu Řádu rytířů sv. Jana Jeruzalemského, nebo po jménu některého komtura či převora Jana, lidově Ješka. Jan se jmenoval i husitský hejtman Čapek ze Sán, který se kláštera, komendy zmocnil. Jemu také celé panství komendy roku 1436 císař Zikmund, liška ryšavá, věnoval. Snad jako odměnu za zradu husitů v bitvě u Lipan roku 1434...

A tak tu nad námi všemi tady trčí vrch s českými kořeny. Žádná naplavenina, natož sopka, jak někteří dlouho mysleli. Kopec, ze kterého se dalo sáňkovat, ale já tomu nevěřím, až dolů, do města k pekárnám. Můj táta prý tak sáňkoval, ale to snad není možné. Dovedete si to vůbec představit? Dnes by to nešlo, řidiči by nevěřili svým očím, že se někdo zbláznil a sáňkuje tam, kde sníh snad nikdy ani nebyl.

Vraťme se pokorně na Jánov, ale i to půjde těžko. Asi restituent, nebo kdo, vše kolem oplotil a s pánem bohem. Sněhu je málo a dětí taky. Dnes, kdo na to má, sáňkuje s dětmi v Alpách, nebo se s nimi koupe v Karibiku. To už je jiný svět než ten, který znala moje generace kluků a holek z Machnína, vesnice u Liberce, kam bys z Ještěda kamenem dohodil. V Machníně byla škola, kam chodila děcka z Karlova z úpatí hory, co se jmenuje Ještěd. Dnes je škola zavřená, nejsou děti...

Egon Wiener

Co všechno odnes čas

Je tomu už 55 let, ale mohlo to být dřív, nebo později. Kdo z významných hostů přijel, musel navštívit proslulou vzorkovnu skla zahraničního podniku Skloexport se sídlem v Liberci. Nebylo tomu jinak ani v pondělí 18. října roku 1965 v 17 hodin, kdy do vzorkovny vstoupil lord Snowdon, manžel sestry britské královny Alžběty.

Vzácného hosta, který přijel do Československa, aby slavnostně zahájil výstavu anglického užitého umění, které bylo vystaveno v Praze na Národní třídě, doprovázeli na cestě k nám do Liberce samí významní hosté. Anglická delegace si prohlédla stálou výstavu českého skla. Z hlediska pověstné anglické konzervativnosti každý předpokládal, že návštěvě v čele s britským lordem se bude líbit hlavně tradiční sklo, ale překvapivě to bylo právě naopak.

Doslova je uchvátil moderní výtvarný projev zpracování českého skla našich sklářů. Všichni bez výjimky se obdivovali všemu, co zde bylo vystaveno. A bylo čemu! Tahle expozice byla tak obsáhlá, že ji nebylo široko daleko rovné.

Liberec doby před rokem 1989 žil zahraničním obchodem se sklem, vývozem textilních strojů, prací textilních továren. Sklo, které mělo v našem městě své zastřešení, bylo nabízeno a prodáváno do celého světa. Hotel „Zlatý lev“ naproti expozici, byl obsazen většinou obchodníky od Jižní Ameriky, až po ty, co přijeli za českým sklem třeba z Japonska, nebo z Nového Zélandu.

Vzorkovna Skloexportu byla umístěna v Libereckém zámku hraběcího rodu Clam-Gallasů a byla representační, výkladní skříní i města Liberce. Kdo z hostů ji neviděl jakoby ani ve městě pod Ještědem nebyl. Tak tomu bylo celá dlouhá léta.

Dnes je zámek prázdný, nepřístupný a kde sklo skončilo ví jen ten, kdo si zámek koupil i s vystavenými exponáty, s celou vzorkovnou. Sklo zde bylo vystaveno v několika patrech rozsáhlé budovy zámku. Vím, že dalo práci i celé partě žen – uklízeček udržet jej v plném lesku. Každý exponát musely vzít do rukou a pečlivě, přepečlivě jej zbavit prachu, omýt, osušit a vrátit na původní místo. Obdivoval jsem, s jakou pečlivostí se ženy věnovaly neatraktivní práci, která ani před desítkami let nebyla nijak lákavá. Tím chci říct, že v Liberci, kromě lordů a exportního skla, žili i obyčejní lidé, tak jako tu žijí i dnes.

Egon Wiener

Za obzor, na samých hranicích

                Povím vám jeden příběh z našeho pomezí o tom, jak všechno, čeho se dotkneme, je jen a jen dočasné, pomíjivé. Na hranici bývalého okresu Frýdlant v Čechách a Saska stála na kopci vysokém 639 metrů osada Vysoký. Před druhou světovou válkou měla 42 popisných čísel.

                Osada byla založena podle pověsti Kateřinou z Redernu, známou ze sporu s Frýdlantskými o městská privilegia, když zde byla se svými hosty na lovu. Bylo to za parného léta. Kateřina a její hosté trpěli velkou žízní a tu prý přišli v místech pozdější osady ke studánce s chutnou a chladivou vodou. Kateřina se rozhodla, že zde založí sídliště pro své lesní dělníky. Od chrastavského stavitele nechala pro každého osídlence vystavět domek a přidala k tomu i kus lesa, který měl osídlenec vykácet a obdělat na ornou půdu. V roce 1609 měla osada 15 osídlenců a pověst dál praví, že Kateřina nebyla s postavenými domky spokojena. Stavitel kritiku své práce neunesl a spáchal sebevraždu.

                Osada je dnes už dlouho v troskách. Osídlencům se do kopce nikdy  moc nechtělo, a tak ještě před více jak padesáti léty bylo ze 42 domků obydleny dva, a to starými občany německé národnosti. Po jejich smrti se osada stala minulostí.

                Vysoká už jednou v podobné situaci byla v roce 1744. Prusové tlačeni Rakušany ustupovali a 10 prosince dospěli až na Vysokou, kde byli zaskočeni. Obklíčeni za velkých mrazů byli obklíčeni ve Vysokém svého až do 14. prosince, kdy je vysvobodil pruský generál Nassau s dvanácti tisíci muži. V době obklíčení padla za oběť všechna místní dřevěná obydlí, až na jednu budovu, ve které byl ubytován pruský velitel se svými třemi důstojníky. Vše ostatní lehlo popelem. Obyvatelé Vysokého utekli před Prusy do okolí, kde zůstali až do roku 1746, kdy nákladem frýdlantské vrchnosti domky znovu vybudovány.

                Současný stav této příhraniční lokality nenasvědčuje, že by se na Vysokou život vrátil. To jenom zvídavý turista, ptáci a lesní a polní zvěř si najdou čas a zastaví se, aby nabrali sil na cestě dál, za obzor. Na cestě, která nikdy nekončí. I to je náš kraj, kraj za Ještědem, kraj zvaný Zázhvozdí, na straně půlnoční. České pohraničí – Sudety.

Egon Wiener

Když fouká a všechno kolem lítá

                Pochybuji a na vše si musím sáhnout, prsty si spálit, na čele bouli si udělat. Přivonět, obejmout, ponořit se, když fouká, ruce rozpažit a zkusit to. Létat. Jak já miluji vítr, který burácí, hvízdá, píská. Vítr, který bere vše, jako v kartách.

A víte, jak to začalo? Byla polovina minulého století, televize ještě nebyla. V celičkém Machníně bylo jediné osobní auto, a to mého tatínka, národního správce v místní truhlárně. Jezdilo se tak akorát do Geršdorfu, dnes docela malé části pohraničního města Hrádku nad Nisou, poblíž státní hranice s Německem, bydlela moje babička, strýček Walther a celá jeho rodina. Všechno kolem německé, na obou stranách hranice. I celý jejich dům, bývalá hospoda „Café radio“, sousedi zleva i zprava, za zády řeka Lužická Nisa.

Dům stojí i dnes na křižovatce před mostem Lužickou Nisu. Před prastarým stavením je dubová alej ze stromů, co pamatují ještě prusko-rakouskou válku v šestašedesátém roce. A tam, tam byl ten opravdový vítr, kterého jsem se bál. My děti jsme spaly v patře s okny do silnice, do křižovatky místních cest. I přes zavřená okna bylo slyšet skučení větru, nářek ohýbaný větví, bičovaných nesmlouvavým větrem. Noc co noc hlavy pod peřinou, polštář přes hlavu. Nic napomáhalo. Vítr si venku dělal, co chtěl. A pokud k tomu pršelo, nebo do oken pleskal sníh s deštěm, připadalo nám to, že si jde pro nás čert. Že je konec světa, že Nisa se vylila ze svého koryta a kolem nás až do Žitavy v Německu bude jezero, jaké člověk neviděl.

Tam to začalo. Strach z větru, který v lese láme stromy jako v prstech kuřák sirky. Z větru, který umí rozdmýchat ohníček v plameny požírají les. Mám strach z větru, který umí odnést střechy a vyvolat vlny velké jako dům. Mám strach z větru, který bere úrodu ze stromů z polí a rybníků. Tam, kde člověk zasadil, sklízí jen spoušť a slzy. Viděl jsem na vlastní oči písečnou bouři, vlnu tsunami, oheň v buši, vítr, který krade mamince ze šňůr vyprané prádlo a ze střechy našeho domu střešní tašky.

Když večer fouká, jsou vidět tam, kde slunce zapadá, krásné rudé červánky. V noci. K ránu fouká jen trochu a listí ve větvích probouzí do bílého dne. Je bezvětří a děti jdou do školy. Tak nějak by to mělo být, pokaždé, ale není. Co všechno vichr umí, když není k utišení! Viděl jsem ho stínat stromům hlavy…

Už nefouká, žijeme. Co vítr umí, ví jen ten, kdo před větrem utíkal a byl rychlejší. Patří mu můj obdiv. Má na co vzpomínat, protože to je na olympijskou medaili.

Egon Wiener

Cirkus pod Ještědem

Už je to víc jak 50 let. Cirkus je tu. Pod vlajkami šesti národů dělal čest svému názvu "Internacionál". Na Tržním náměstí v Liberci, kde taky jinde. A všude ho tam bylo plno.

Ten rok byl jediný a stálo za to ho vidět. Plná byla manéž, plné hlediště, stovky míst k sezení. Dnes by asi měli problém, ochránci všehomíra by zuřili, program by se jim nelíbil. Komu se naopak líbil, byli diváci.  A tleskaly nejen děti.

Drezúra dveře - na tom stál celý program. Tak třeba, manéž plná psů z Ruska, drezúra divokých koní tarpanů z Polska, úžasné alpské kozy z východního Německa. Světový unikát byli ovšem lední medvědi bez ochranné klece. A ti jsou opravdu nebezpeční. Liberečtí návštěvníci ZOO vědí o ledním medvědovi své. Lední medvědice Jiskra už v liberecké ZOO není. Ukousl neopatrnému návštěvníkovi ruku. Dlouho se ukazoval jeho výběh prázdný.

Ještě větší očekávání splnil i liberecký krotitel dravých šelem, světoznámý drezér Emil Sameš, který na plakátu uveden nebyl. Devět let předtím vystupoval v celém světě. Jeho poslední štace byla v Izraeli, odkud se přijel do Liberce, tak akorát na čas, aby stihl představení. A jeho vystoupení, smíšená drezúra lvů a tygrů skutečně stála za to.

V těchto letech se cirkusové umění stávalo devizovým obchodem a náš stát stále víc a víc artistů a drezérů zvířat doslova prodával za dolary na západ. A tak se stávalo, že to nejlepší nebylo vidět doma, ale za hranicemi. Výjimky, jako ta s těmi lvy a tygry se nestávaly často. Vždyť i ten „Internacionál“ měl před cestou ven, do ciziny, na celý rok do Ruska. Tam sice cirkus měl jiné, významnější postavení než kdekoli jinde, ale ti, kteří uměli postavit cirkusový stan a jezdit z města do města, to nepoznali.

Na závěr vzpomínek na cirkus Internacionál v Liberci. Vzpomínám si, že i ředitel cirkusu byl náš Liberečák, pan direktore Oskar Kraus. Jak je vidět, Liberec dal světu nejen architekta úžasného hotelu na Ještědu, ale i cirkusového šapitó, cirkusu Internacionál. Kéž cirkusy nepřestanou jezdit a rozdávat to, co umí. I oni patří k našemu pestrému životu, jednomu velkému životu.

Egon Wiener

Pohlazení

               Když hladím kočku, tak to není ono, když hladím psa, jako by někdo hladil mě. Psí kožich, hlavu, záda, bože, jak to miluji. A pes mi jde vstříc. Nastrčí část těla, které je třeba drbání a říkejte si tomu, jak chcete, to je chlapské hlazení.

                Náš útulkový nalezenec drbání a hlazení přímo vyžaduje. Naléhá, drbej mě kolem stoliček, nahoru na temeni hlavy, tam, kde mi blb, co to neuměl, usekl ocásek. Po celé délce páteře, na plecích, dole na prdelce. Proč nevyhovět? Rád vyhovím.

Sám jsem si u Vietnamců koupil takové nějaké plastové drbátko, kterým se drbu na zádech, tam a na co ruka důchodce nedosáhne. Pes v tomto případě vede. Má evidentně funkční dva mozkové závity. První je na žrádlo, druhý se překrývá s třetím – touha po množení s touhou po drbání. Náš pes, původně fena, ztratil po kastraci jednu z těch tužeb a o to víc chce hladit. Cítím s ním a řekl bych, že hlad mám pořád taky.

Hladit. Nevím, co to obnáší, ale rozhodně jsem pro. Hladit a drbat na hlavě. Beru to, ale nemám rád, když mi při tom někdo sahá na uši, dá mi málo do misky. A krk, si taky nedám hladit. Jestli to nebude i tím, že kat z Chrastavy, když nebohým uřízl obě uši, přitloukl je následně na pranýř. Ne všem se dostalo té milosti, že kat usekl odsouzenci hlavu hned napoprvé. Bůh suď, na co myslím, když mi někdo sahá na krk a chce mě pohladit. Pes takové myšlenky nemá. Když jdu z kuchyně, kam nesmí, pozoruje mé ruce a očima žadoní. Neumím říct ne, a tak oba tloustneme.

Máme mnoho společného. Tak například nemusíme ryby. Mezi námi stojí květák, kedlubna, mrkev, rajčata a brokolice. Já nemusím čuchat každému psu, kterého potkám k zadnici, pít z kaluže, štěkat na souseda a honit kočky po dvoře.

Víc je ale toho, na čem se shodneme. To hlazení od druhého pohlaví mě bere, psovi je jedno. Ať hladí každý, vždyť si ho neberu. I to je odpověď. Pakliže bych se rok jako on nemyl, taky bych škrábání bral všemi deseti. Když potřebujete podrbat pod sádrou, nebo vás něco kouše na zádech, pak je jasné, co pejskovi schází.

Pohladit. Neznám většího vyznání lásky a pes taky. Oba to dovedeme ocenit. Pes vás s díky olízne, já blahem přivřu oči. Oba dva předeme blahem. Co víc, si drbaný může přát? Nepřestávej, drbej! Říká pes i já. Je to naposled? Shodneme se skoro pokaždé. Já miluji celoročně, pes v tom má výkyvy. Tak či onak, nemějte mi to za zlé. Pes, třeba vás i kousne, myslí to s vámi dobře. Je naším obrazem víc, než si myslíme.

Egon Wiener

Den rádia

13.2.2020. Den rádia, další den je svátek zamilovaných – Valentýn. Z mého úhlu pohledu je už významnější světový Den rádia. Prožil jsem většinu svého života ve 20. století a na Liberecku. Co pamatuji, tak mě hlas rádia provázel celý život. Prenatální věk a svá první léta jsem prožil asi 800 metrů od východního sektoru rozděleného Německa. Ruska zóna. Tak tomu bylo v roce 1946-7.

Provázela mě hudba i mluvené slovo starého dobrého hospodského rádia. Původní majitel rádia byl pan Herkner, SA-man, nacista, hospodský a velký radioamatér. To důležitější bylo, že byl přítelem mé babičky a zachráncem mého strýčka před norimberskými zákony. Dožil osvobození až pádem třetí říše. Ukrývaný, přeživší nacistické pronásledování.

Zpět k fenoménu doby. Rádio bez sluchátek. Kus nábytku, skříň, do které se vešly lampy větší než pěst. Všude dráty, kusy železa, něco, co po otevření skříňky odhalilo vysoce sofistikované bludiště tehdy moderní techniky. S tímhle monstrem v zádech jsem vyrůstal a přežil. Hrálo dnem i nocí, nahlas. Mnozí z mých příbuzných špatně slyšeli. Já to přežil a pokud dnes špatně slyším, bude to i kvůli špatné životosprávě a hlasitému poslechu rádia puštěného na plné pecky.

Ve čtyřech letech, plus mínus, jsem otci zachránil život, když rádio, které uzemnil drátem k umyvadlu a které zapnuté jej chytlo za prsty a spálilo jejich maso na kost. Tehdy jsem rádio vypnul tím, že jsem jej „vytáhl“ ze zásuvky a otce vysvobodil z křeče vedoucí k celkovému, konečnému ochabnutí života a mysli.

Rádio jsem poslouchal stále, vzala mě smrt tandemu Stalin – Gottwald, hokej, závod Míru, některé budovatelské písně, častušky, sobotní odpolední věnované nám, dospívající mládeži, Růžena Nasková a její nedělní odpolední pohádky. Pořady vědy a techniky. To není všechno, ale když už v šedesátých letech přišly na svět tranzistory, pak jsem nechtěl nic víc než malé tranzistorové rádio do kapsy.

Kdo jel na Západ, dostal ode mne těžce sháněné západní marky s cílem, koupit mi rádio do kapsy. To byl sen všech mladých lidí. Mít rádio, které se dalo vzít na rande, do lesa, na koupaliště. A nemáte ani tušení, co s námi tehdy dělalo malé blbé přenosné rádio. Díky němu jsme vyrostli a dali život vám, kteří dnes máte tablety a chytré telefony Ať žije světový Den rádia, prima den v kalendáři.

Egon Wiener

Díře na ponožce

Píši vám, kteří si zujete boty a díváte se na díru v ponožce. Je to trapné, hloupé, máte pocit, že se hanbou propadnete, že se vám to jenom zdá. Stane se to. Stalo se to mě, stane se to každému. Možná. Jak z toho ven, jak zachránit situaci, která je nepříjemná? Opravdu nevím. Po pravdě, mě se to asi nestalo a pokud se stalo návštěvě, tak si to už nepamatuji. Vytěsnil jsem děravou ponožku z paměti.

Píšu to a myslím na díru na palci, na ponožce, která jinak nic. Nevím, opravdu nevím, jak řešit jednu hloupou děravou špičku ponožky. A nic to v pravdě není. Navléknout si děravou, to udělá jen imbecil. Ponožka doznala změn a díra na špici je jen otázkou tření a nekvalitní příze. I tak lze vysvětlit vaše selhání. Nikdo nepředpokládá, že jste si už děravou navlékl na nohu. Přišlo to až chůzí, botou, která má vepředu, nebo na patě hřebík. Hostitel dělá, že nic nevidí.

Je to pech. Na stole svítí svíčky, ve váze květiny, příbory, značkový porcelán. Jste zváni ke stolu, a pod stolem, pod krásným, bílým ubrusem jsou vaše nohy, z nichž jedna končí v děravé ponožce. Pijete víno, povídáte si, a přitom stále myslíte na to, jak z toho ven, co bude, až na to přijde řeč. Myslí na to i hostitel? Kam se má dívat, až vstanete, kam má vést řeč? Sedíte, tou druhou nohou se marně snažíte ponožkou otočit, díru stočit na opačnou stranu. Moc vám to nejde. Hostitel ví, o co jde, rád by vám nějak pomohl, žel, vy právě mluvíte o výstavě, kterou je nutné vidět a téma s ponožkou je jaksi úplně někde jinde. Trapárna, radost pohledět.

A tak trpíte vy i váš hostitel. Musí se něco stát, takhle to dál nejde. Vstanete, nohy ještě pod stolem a řeknete něco na mě leze, půjdu, ať něco ode mne nechytnete. Pár kroků pro kabát, chválíte hvězdy na obloze, obrazy na stěně a šup do bot, do kabátu. Podat ruku, zlehka se uklonit hostitelce a buch! Dveře za vámi jsou zavřené. Jen díra na ponožce se směje, a i ta na patě, o které nevíte, se směje rovněž. Jsou tam, kde mají být. V botě, na cestě domů, do zapomenutí…

Uf, už je to za námi. Spadla z vás tíže velkého svalnatého mamuta. Zatleskejte mi. Prožívám stav tíže. Něco na způsob nirvány.

Egon Wiener

Pěkná pakárna

                Být odveden. Dnešní mladí kluci nemají tušení, co to pro nás znamenalo, být schopen vojenské služby, odejít v 18 na dva roky od nejbližších, obléct si zelenou uniformu z kousajících kopřiv…. My, co se narodili rok, dva, po osvobození, po skončení druhé světové války jsme šli v houfech Pražskou ulicí dolů, křičeli, ať žije Liberec, mávali rukama, v jedné většinou lahev s pivem, druhou jsme udržovali rovnováhu. Novopečení rekruti, papírové kytky připnuté na oblečení. Jen se Liberečáci dívejte, jsme tady, za pár měsíců budeme v Košicích, na Šumavě, dva roky v pr…..

                Odkud jsme šli? Z Okresní vojenské správy, kde vždy od začátku března probíhaly do konce dubna odvody. Po všech organizačních procedurách jsme se představili dvěma odvodním komisím. V první části místnosti nás měli na rozkaz dva doktoři a dvě zdravotní sestřičky, ve druhé seděl za stolem náčelník Okresní vojenské správy, plukovník, myslím, že se jmenoval Korol a bojoval se Svobodou na východní frontě. Je to víc jak 56 let, nepamatuji si to zase tak přesně. Vím ale, že na stole byl bílý ubrus a kytička ve váze. Takové hlouposti. Jo, a vedle plukovníka ještě zástupce lidosprávy, nějaký poslanec, nebo zaměstnanec radnice. To už nebylo nijak významné, ale asi bylo hloupé, aby tam náčelník byl sám, jako kůl v plotě. Museli jsme se po vojensku představit, to vím určitě: „Soudruhu plukovníku, branec XY se hlásí k odvodovému řízení!“, v pozoru, chlupy na pažích zježené, s pocitem, který se dá těžko popsat.

                Bylo nám 18 let a byli jsme jen a jen vyjevení kluci a rozpaky z nás jenom kapaly. A pak to přišlo: „Podle rozhodnutí komise jste odveden. Jste schopen řádné, dvouleté vojenské služby.“ Pak už jen „přátelský“ rozhovor: „Máte zvláštní zájem sloužit u některého speciálního druhu zbraně?“ Já osel si řekl o zdravotní službu: „Třeba nosič raněných,“ nevím, asi jsem si myslel, že jde jenom o hru. Nešlo, skončil jsem u tankové divize v Milovicích, u zdravotního praporu. Ostatní kluci, co chtěli k autům, odjížděli se mnou zvláštním vlakem z libereckého nádraží o pár měsíců později rovněž do Milovic. Řídit ano, ale ne auta, ale tanky…

                Tak nějak to chodilo při odvodech, každý jsme ne vše pochopili, co tam od nás chtěli, ale pak venku, na ulici jsme křičeli. Nevím, jestli to bylo z radosti, nebo z žalu: „Jsem odveden, ať žije Liberec roku 1964!“ Nebo 65? To už nebylo tak důležité. Nás čekala vojna, o které vy dnešní kluci nemáte ani ponětí. Nevíte, co to bylo! Byla to pěkná pakárna.

Egon Wiener

Kradlo se i v Liberci

                Kradlo se, krade a bude i v budoucnu? Nevím, neodpovím, ale jak to tehdy bylo v Liberci, to rád povím. Hned na začátku 60. let minulého století šel Liberec s dobou a zřídil i první samoobsluhy. První s potravinami byla hned za radnicí, mnohem větší byla v paláci Dunaj, tehdy na Gottwaldově náměstí. Vedoucí byl pan V. Kudibal.

                Dejme mu slovo, ať vzpomíná: „Hned po otevření a jich bylo 60, aspoň těch zlodějů, co jsme zachytili, těch, kterým se povedlo nás okrást asi bylo mnohem víc. Kradli jen kluci, holky do toho pravděpodobně nešly. Ale kradli i „rozumní, starší lidé“. Scény, co se tu pak odehrávaly, se nedají ani vypovědět… Matky přísahaly i na smrt svých dětí, že v životě nekradly, že už to nikdy neudělají.

                Někteří kradli zvlášť rafinovaným způsobem. Jedna paní vyměňovala cenovky na drůbeži, takže místo 24 korun, zaplatila jenom 15 korun. Nebyl to případ nijak ojedinělý.“

                  Krást se nemá, kdo krade taky lže. Žel i u nás, v Liberci, samoobsluhy k tomu lákaly a lidé nebyli zvyklí vzít do ruky a vrátit na místo, nebo dát do košíku. Dali si čokoládu, často pod šaty, do kapsy. Dunajem prošlo tehdy, před 60 lety denně 12-15 tisíc nakupujících. Samoobslužný způsob nákupu, byl v plenkách, ale jak víme, zcela zvítězil.

                Ke krádežím dochází i dnes. Tehdy se záznam o krádeži lepil na prosklené dveře, nebo výlohu prodejny a posílal se i „Veřejné bezpečnosti“ a škole, pokud se jednalo o školáka, odkud byly uvědoměni rodiče. Nebylo výjimkou, že rodiče své potomky obhajovali a hájili vším možným.

                Jsme dnes dál, když naše současné zákony nedovolují nazvat zloděje pravým jménem a jednat s ním, div ne v glazé rukavicích? Kdo ví. Dnes neexistuje středověký pranýř, ani právo, při jehož uplatnění se delikventovi usekla ruka. Pravdou je, že ani tak drastické zákony nevedly k tomu, že se přestalo krást. A vylepit na výlohu jméno zloděje? To by pan vedoucí samoobsluhy skončil u soudu jako obžalovaný z těžkého zločinu.

                Dnes při existenci bezdomovců, lidí závislých na drogách a migrujících cizinců je pravděpodobně nemožné uhájit zboží v regálech před krádeží za bílého dne. A že těch krádeží přibývá! Ostraha, upozornění na kamery, v podstatě nic nepomáhá a cena zcizeného zboží stoupá. Kdeže jsou dnes ukradené tabulky čokolády z libereckého Dunaje! Svět a lidé jsou dnes v jiné rovině. Řešíme pandemie, masové stěhování lidí z míst postižených suchem, nedostatkem jídla a vody. Obchodníci ať prominou, jejich starosti se zloději jsou proti tomu, co se ve světě děje prkotinou.

Egon Wiener

Patálie s poštovní schránkou

                Dnes o něčem, co je téměř nepotřebujeme. Řeč bude o poštovních schránkách v městě Liberci. To mi byla tenkrát zrovna 20 let a byl jsem vojínem základní služby v Liberci, v Dolních kasárnách na přeškolení. Byli jsme ještě s dalšími na pivu v "Labáku" v jedné z místních náleven. Při odchodu jsem viděl, jak přiopilý kamarád "sundává" ze zdi poštovní schránku. Až později, už střízlivý, mi řekl, že neví, jak to udělal a ani proč, ale že přinesl do kasáren těžkou, zdá se že plnou poštovní schránku. Nyní je na půdě kasáren, někde vzadu za komínem. A co jako má dělat? On je doma na Moravě, já Liberečák a vyznám se v tomhle blbým městě. A že nám kurs končí a vracíme se zpět do Milovic.

                Mlel páté přes deváté, ale rozhodnutí už padlo až nakonec. Nebude se dělat nic a ono to nějak dopadne. O rok později, už v civilu, jsem byl na návštěvě, kde shodou okolností byl rovněž vedoucí provozu pošty, který se stále jen a jen chlubil, jak má pod palcem všech 48 libereckých poštovních schránek. Měl jsem ohromné nutkání zeptat se ho, zda mu jedna neschází, ta kterou Bobšík, opilý jak zákon káže, přinesl do Dolních kasáren schoval ji na půdě, někde za trám.

                Nezeptal jsem se, ale vyposlechl, čím se ten óbr pošťák chlubil. Především tím, že se schránky vybírají pravidelně 4 x denně, a ještě existují ty, které si vybírají pošťáci v odlehlých částech stotisícového města sami. Nevěděl jsem třeba, že do jedné schránky se vejde až 8 kg poštovních zásilek, v době předvánoční i 10 kilo. A co jsem vůbec netušil, tak to, že krajská pošta obesílá okresní pošty označenými zásilkami a kontroluje, zda se konkrétní zásilky po vybrání objeví na poště k dalšímu odeslání včas a že se ze schránek zásilky nekradou. Bylo to zajímavé povídání a měl jsem tehdy co dělat, abych se nezeptal, co dělají, když se jim ztratí celá a plná poštovní schránka…

                Dnes už to není tak důležité, kontrolní poštovní zásilky už pošta sama sobě asi neposílá. Schránky jsou víceméně prázdné, nepíšeme si. Je to příliš drahé, pomalé a kdoví, jak je to dnes s poctivostí těch, kteří schránky vybírají, i když v nich prakticky nic není.

                Kde jdou ty časy, když jsem sbíral známky z dopisů a pohlednic blízkých úřadů a institucí. Čas poštovních schránek, jejich sláva, jejich příběhy jsou pryč a nikdy se nevrátí. Tak jako sláva pivnice Labský zámek, kam jsme jako vojáci z Dolních kasáren měli nejblíž.

                Je to už dobrých 55 let, a tak doufám, že i promlčené, ale kdoví? Třeba jedna z těch 48 poštovních schránek ještě za komínem v Dolních kasárnách a čeká, až ji někdo objeví a doručí zásilky, které jsou uvnitř. Ale to už se nikdy nedovíme...

Egon Wiener

Pohádka o pejskovi a třech slepičkách

                Znám spoustu hezkého vyprávění, ale to o pejskovi a třech slepičkách asi neznáte. Kdesi u nás na vsi, za mnoha ploty, žije pes a hora drůbeže, koček, myší, ježků a určitě i ještěrek. 

                Na našem dvorku je pánem Vilíček, padesátikilová psí holčička: „Naše, naše, moje, moje“, říkám jí a drbu volnou rukou na hlavě. Přišla k nám ze Slovenska, z útulku, kde v horách žijí medvědi. Bála se, nechtěla ven z boudy. Dlouho, předlouho jí trvalo, než si zvykla, než se naučila naši řeč.

                Teď právě sedíme oba za dveřmi předsíně a sníme. Já o tom, co přijde a Vilínek, kam s kostí, která leží ožužlána kousek od ní a kterou musí schovat, zahrabat někde na zahradě. Probudil jsem se a vidím Vilínka s kostí v tlamě. Vypadá jak ministerský předseda Velké Británie, slovutný pan Churchil. Za ním, s metrovým odstupem v zástupu, pochodují naše slepičky francouzského původu a já nevěřím svým očím.

                Vilínek nemá oči vzadu, ale hloupá není. Tři slepičky volným krokem ji sledují v pořadí žlutá, červená a třetí bez kroužku na noze. Podle kroužků je rozeznáváme. Ve stále stejné sestavě obcházejí dům. Pes chce kost zahrabat, ale nejde to. Slepice, jak kriminální policie, sledují psa s kostí a čekají, až udělá chybu, zakryje ji hlínou a odejde. Pak nastane ta správná chvíle a slepice, jak ta policie, kost vyhrabe.

                Tak daleko to nikdy nedojde. Zavolám“ „Pom, pom, Pompadurky!“, a ony, jak ty hloupé slepice, všeho nechají a spěchají ke mně. Vilínek se rozvážně vrací už bez kosti a významně se po mě ohlíží. Ztěžka usedne, potichu šeptne: „Páníčku, už nejsme nejmladší.“ Já to vím, nemusí mi to říkat. Občas se i oholím a pak hodinu nic nejím. Držím dietu. Celou hodinu.

                To ty tři slepice klovají do všeho, co cestou potkají. Sedíme vedle sebe, pes a já. Dám ruku do krabice se zbytky, co domácí kuchyně nabízí. Slepice zavětří, na hlavě hřebínek, zobáčky pootevřené v pohotovosti. No konečně! Neváhají ani chvilku.

                 Psa to pokaždé jen trochu rozloží a musí to překontrolovat. Zvedne hlavu, mimochodem moc hezkou hlavou danou křížením rotvajlera s labradorem a čumáčkem rovnou do toho slepičí krmení.  A hledá, co by našel a snědl hned na posezení. Slepice jsou jen tři a bitvu se psem by nevyhrály. Musí na to jinak. Dělají, že nic nevidí. Já tlačím na psa: „Vilíku, že se nestydíš, to jsou naše slepičky.“ Pes toho nechá. Je to jen zelenina, ať si to sežerou sami. Nakonec si sedne, slepice si sednou taky a jeden odhaduje toho druhého. Co na to ten z druhé strany barikády.

                Sedíme tiše a koukáme jeden druhému do talíře. Sedíme, čekáme a je nám hej. Žádný predátor na obloze, který žere slepice. My dva, já a pes si jdeme lehnout. Abych usnul, počítám ty naše slepice: jedna, dva, tři a stále dokola. Pes spí už dávno a chrápe jak hrabě, polní maršál Radecký.

Neděle na Nise v polském Zhořelci

                Dnes je to na chlup 38 let. Bylo mi 25 a psal se rok 1972. To už je let, ale pamatuji si to celkem přesně. Vstoupila v platnost mezinárodní dohoda mezi „hodnými Němci“ z NDR a Polskou lidovou republikou o bezvízovém styku. Vy mladí, víte vy vůbec, o čem mluvím?

                Od 1. ledna 1972 ožil most, tvořící hranici mezi polským a německým Zhořelcem, nebývalým ruchem. Mraky obyvatel válkou rozděleného města se z každé strany tlačily k hraničním mostním závorám a téměř bez zastavení přecházely z jedné země do druhé. Dvaadvacet tisíc za jeden den. Tak jsem to aspoň slyšel. A co den, to den, další tisíce. A víte, co plynulý chod tam i zpět brzdilo? Byl jsem jedním z těch, kteří v Liberci nastoupili do autobusu na cestu za nákupy do NDR. Nejbližší cesta nevedla přes Hrádek nad Nisou, ale objížďkou přes Polsko. Tam státní hranice nekončila. Pokračovala na mostě přes Nisu.

                Na rozdíl od polských a německých turistů nám bylo zapotřebí dokladů opatřenými výstupními a vstupními razítky. Pěkná zdržovačka. Fronta těch, kteří procházeli, se protáhla na sto metrů. A k tomu plakát jako prase „Uvolnění styků mezi občany socialistických zemí přispěje k dalšímu upevnění dobrých vztahů…“ a dál bla bla. Konec citace.

                To určitě! Do výjezdu vyplnit formulář kolik čeho jste si koupili: ponožek, vázanek, ředkviček a kedluben. Nevím, ale mě tehdy nepřipadalo nijak zvlášť pozitivní, že Češi, Poláci a ti nejhodnější Němci mají každý jiný režim. Při přecházení mostu ze země do země jednoho bloku obracejí kapsy a dají se prohlížet jako nějací provinilci.

                Svět se dnes natolik změnil, že se nám při vzpomínce na cestování ze země do jiné země zdá, že ani není možné, co všechno je dnes jinak. Můj táta se tam na tom mostě téměř serval s německou pohraniční policistkou, co mu chtěla číst soukromý dopis z Vídně, který ležel na zadním okénku v našem autě. Křičel na ni tak silně, že přiběhl voják NDR. Kdyby měl šavli, tak by určitě tasil, mít nabito, tak by dozajista střílel. Končilo to plichtou. Táta otočil auto, oželel bokvurst a jelo se domů s tím, že zas o něco víc zanevřel na dobu před válkou, kdy byl členem Komsomolu a zpíval v němčině sovětské revoluční písně…

                Jak se nám doba před čtyřiceti lety zdá nemožná, měla i něco, co nás zocelilo, naučilo čelit všemu, co přijde, co všechno jednou přežijeme. Stále platí, ať chceme, nebo nechceme, Fučíkova slova: „Lidé bděte!“

Egon Wiener

Čas smutku, čas radosti

                Je mi občas smutno, když něco, někdo odchází. To se pak stýská. Nejvíc po nejbližších, po rodičích, dětech, sourozencích, příbuzných a známých, spolužácích, sousedech. Po lidech, kteří odešli, kteří se nevrátí. Stýská se nám po pejscích, kočkách, andulce, nebo po kanárkovi, želvě, po všech, co nám přirostli k srdci, po všech, kteří nám dělali radost.

                V té další kategorii smutníme po věcech, po něčem, co odvál čas, po době, kdy jsme byli mladí, kterou známe z hodin dějepisu, z vyprávění pamětníků. Nehodlám bloudit a vodit vás po hřbitovech. Snad jenom, proč tolik lidí volá po starých časech. Proč je srovnávají s časem reálným, ve kterém žijeme, který se jednou stane časem minulým? Záleží na naší paměti, která je zranitelná, schopná potlačit cokoli, co bolelo, na co nechceme vzpomínat. A tady dostávají navrch interpreti, co vidí svět po svém, každý z jiné strany barikády, tak nějak, půl na půl. A bylo tak tomu vždycky.                 V antickém Římě, na závodištích v koloseích podle barvy oblíkání, dresů soutěžících závodníků, ti v ochozech fandili svému favoritu. Dnes je často „potřebné“ podpořit toho, komu fandí nadřízený, šéf, který zaplatil předvolební guláš, buchty, balónky, reklamní tašky, propisky. Vše s logem té nejlepší strany. A to je ta třetí volba, proč smutnit, když nikdo neplní své předvolební sliby. Svět už pak není, tím, čím by měl stále a ještě být. Ostrovem, který jsme si vysnili, blízký našim dětským přáním.

                O tom, jak málo reálná jsou naše přání spojená se spolužáky na setkání s nimi po mnoha a mnoha letech. Tehdy, v dobách dnes už prehistorických, jsme měli všeho relativně dost. Svět nám byl otevřený a jako kniha a ležel nám u nohou. Chutnalo nám, rodiče nás živili, maminky žehlily a praly pionýrský šátek i svazáckou košili. Co nám scházelo? Skoro nic, poslouchali jsme rádio Laxemberk, někteří z nás čichali toluen, kouřili, pili alkohol. Strach jsme, my kluci měli jen z toho, že nás odvedou.

                Dva roky v kopřivách, které zažehlené v zelených uniformách kousaly a obrušovaly stehna na nohou, jako holkám depilační snažení. Můj vojenský útvar zněl Milovice, tanková divize, zdravotní prapor. V. ú. 6154. Nic víc, kvůli utajení. Nebyl čas na smutnění. Na svět přišly Husákovy děti a z nás se stali jejich rodiče. Chodili jsme na brigády, stavěli sámošky, mateřské školky, koupaliště.

                Smutněte, když nevíte, kam dřív skočit! Dnes se vracíme k hodnotám, co zůstaly za našimi zády. Pochopí naše děti, že jsme tehdy nebyli zbyteční? že jsme jim vyšlapali cestu, po které dnes kráčí, kdy se mají lépe, než jsme se měli my? Dnes mluvím o podobném s mými rodiči přes mramorovou desku na hřbitově u kremáku i já. Hledáme řešení, jak říct dnešním dětem, že nic není zadarmo, že za všechno se platí. I za čas radosti…

Egon Wiener

Starý papír a já

                Mám ho rád a nemohu jinak, neříkejte to Janě. Zabouchl jsem se do starší dámy. Mám rád staré knihy, tisky, mapy, grafiku, obrazy. Už sice nemám mnoho místa, ale vždy to řešily rozvody. Začít od nuly, to je ono vzrůšo, začít stavět nanovo, na zelené louce. Nevím jak vám, ale mně stoupá hypertenze, cukr, hormony, když si k ní, ke starému tisku mohu přivonět a prastarou knížku, tisk držet v náručí. To potom jsem na vrcholu blaha, je mi jak po dobrém obědě. A co těch obědů u nás v kraji pod Ještědem bylo a jídel, která jsem nikdy nejedl!

                Jen se na mě podívejte a nevidíte nic, než špek. Po výživné stravě to muselo přijít. Mám nadváhu, a to opravdu jen díky mé závislosti na pěkné knížce. Stáří a ilustrace z ní dělá přitažlivou krasavici Nastěnku, jako v pohádce o Mrazíkovi. Hollarova grafika, cokoli od Boudy, Klem, Kokoška, má milá Hanka Krawcec z Varnsdorfu, dřevoryt od paní Kubínové z Liberce. Staré mapy s obrázky krajiny po stranách, Švabinský, zimní náměty od Lady, Mucha, Zrzavý.

                Je možné je nemilovat? Co na tom, že polovina jsou chlapi. Miluji i je. Někteří, žel pořád jich je málo. Visí i v mé ložnici, v kuchyni, v obývacím pokoji. Co na tom, že jsou to jen kopie a autor už dávno spí na Vyšehradě, kdekoli ve světě. Nedivím se, že odborník si bere rukavice, když s nimi obcuje.

                Starý papír… Nedivím se, že starý pan Hrabal se taky zamiloval a skrze svou nezřízenou lásku vzal místo v sběrně starého papíru. Každý z našich velikánů měl doma úžasnou knihovnu, kterou mu závidím. Velký buditel začínal jako učitel, nebo u knížete pána jako knihovník, archivář, sbíral a zapisoval pověsti, třeba, jako náš pan Scheybal. Maloval a kreslil stará stavení a jejich, krásné okolí. Ať je to obrázek z pouti, písnička, popsaný notový papír. Vše mluví, okouzlí vás. To vše mám rád.

                Tisky a zase staré tisky. Papír, co něco pamatuje. Je možné, nevidět, jak moc se umí zažrat pod kůži? Pod nehty, do mozku, do očí. Nejsem v tom sám. Mám mnoho kamarádů, kteří takhle jako já, slibují věrnost ženě. Stačí málo a v náruči laskají jiné. Na srdce tisknou staré tisky, knihy, oči nemohou spustit z těch, na které nemají finanční prostředky.

                Omlouvám se vám. Už asi nebudu jiný, starého pejska, novým kouskům nenaučíš. Je to i dost nakažlivé. Přicházejí stále noví a noví sběratelé, kteří v naší závislosti, v lásce a touze po něčem, co neochladne pokračují. A asi tak to má být. Nejsem jiný a jsem rád, že svět je plný závisláků, milovníků starého papíru, těch, kteří něco sbírají.

                Ať se knihovny plní, zdi a šuplata jsou tím, co krášlí náš svět, co dělá naši návštěvu na Zemi věčnou. Ať lidé, kteří po nás přijdou mají stejné záliby, koníčky. Ať mi to Jana odpustí, že nejsem jiný. I ji miluji…

Egon Wiener

Závod míru, vše se mu před 56 léty podřídilo

                      

                Opět po 16 letech Závod míru v Liberci. Tehdy to byl 1. ročník závodu. V roce 1964 XVII. ročník, etapa Karlovy Vary – Liberec. Každý jsme se těšili po svém, ale v jedno jsme věřili všichni. Tehdy, před 16 lety, byl první Jan Veselý, dnes jsme věřili vítezství našich Smolíka, nebo Doležala.

                No a co. I kdyby naši dojeli poslední, svět nezboří. Pokud vím v 1. ročníku byl v Liberci poslední z 61. závodníků, jistý František Šťastný, který kolo vyměnil za motorku a panečku, jak byl úspěšný. Nejúspěšnějším reprezentantem našich cyklistů byl legendární Jan Veselý, Růžička, a další. Z těch zahraničních to byl Schulz z východního Německa. A protože tehdy, jako dnes jsem si potrpěl vždy na dobré jídlo, mohu vám říct, čím se chlubil pan ředitel Rubáš, který dobroty pro závodníky Závodu míru k jídlu připravil v podniku Restaurace Liberec.

                Podle ověřeného zdroje bylo zpracováno 40 kg slepičího a 50 kg kuřecího, 5 beden čerstvých vajec, půl metráku sádla, 100 kg dalších druhů masa, uzenina, mezi kterou lze počítat 50 kg dietních párků, zejména pro sovětské závodníky, kteří si „sasísky“ přímo objednali. 24 kg medu, 400 kg ovoce. Z toho všeho, dá-li se to tak říci, bylo uvařeno trojí menu, která si družstva už vybrala předem.

                Většina si vybrala k večeři slepičí polévku s masem a nudlemi, rizoto s telecím masem, roštěnou na rožni se smaženými brambory, k pití minerálku, mléko. Ke snídani míchaná vajíčka s telecími játry, k obědu, rajčatovou polévku, pečené kuře s rýží. V balíčku na cestu dva banány, dva pomeranče, 300 gramů jablek, jeden citrón, půl litru kávy, hořkou čokoládu, energit, kostkový cukr. Navíc, podle národností, jak kdo si přál. Rumuni a Maďaři dostali do balíčku rýžový nákyp, Bulhaři palačinky s medem, naši a Poláci ovesné vločky, Němci syrová vejce. Závodníky a doprovod obsluhovalo 28 číšníků, těch nejlepších z Liberce a okolí.

                Liberec prožíval atmosféru lidí ve vykolejeném vlaku, nebo potápějícího se Titanicu. Vše bylo vzhůru nohama.  Liberec chtěl být nejlepší ze všech etapových míst v Československu. A nebylo tu jen dobré jídlo. Město bylo zkrášleno až neuvěřitelně vším možným, třeba i 30.000 nafukovacími balonky s nápisem „mír“ ve třech jazycích, státními vlajkami zúčastněných států. A to včetně vlajek Austrálie, Švýcarska, Kuby a Libanonu. Pracující se dožadovali pracovního volna na tento slavný den, ale v tom jim vyhověno nebylo. 12. etapu Závodu míru v Liberci vyhrál Belgičan Spruyt, druhý byl Polák Zielinski, a třetí náš reprezentant Smolík. Vyhráli všichni, tehdy ještě amatéři v době, kdy sport byl ještě radostnou událostí. Psal se ovšem rok 1964.

Egon Wiener

Nechodit spát se slepicemi – o divadle v Liberci

                Na co jsme chodili v šedesátých letech 20. století na severu Čech do divadla? Dá říct, že na to nejlepší. Tak třeba na operu „Babička“. V divadle F. X. Šaldy ji nastudoval Petr Doubravský s režisérem O. Mrňákem. Zpívali a prý úžasně J. Hanusová, J. Soumar, snad všichni, co byli na scéně.

                A činohra? Tak třeba „Malá aféra“. To je název ministerské komedie Jaroslava Dietla. Ano, toho Dietla, který se stal legendou, a který žel, už nic nenapíše. Autor je dnes znám jako tvůrce ikonického televizního seriálu „Tři chlapi v chalupě“. Liberecké hraní bylo vlastně vyprávění o aféře na ministerstvu, které byl hrdina očitým svědkem. Hlavní roli hrál L. Tlalka, režíroval Milan Vobruba. Dál ještě hráli J. Němeček, F. Peterka, V. Ron, J. Zapletal, M. Bílek, Z. Fišárková, M. Bendová. Snad jsem na nikoho dalšího nezapomněl. Hrálo se dobře nejen přímo u Šaldů, ale i v Divadle hudby a poesie v Moskevské ulici, v té, kde jezdila tramvaj vzhůru k Liberecké radnici. Dostupné divadlo, žel značnou částí liberecké veřejnosti málo navštěvované. Tak třeba, co vím, premiéra hry „Aféra Scarabeus“ liberecký divákům doslova utekla mezi prsty, a přitom šlo o povedený kabaret, o řešení problémů tehdejší společnosti.

                Liberečáci počátku 60. let minulého století se na příští scénu „Ypsilonky“ teprve začali učit chodit. A jak se říká, konec dobrý, všechno dobré. Pestrá byla celá 60. léta kulturního života na Liberecku. Vedle profesionálních herců jsme viděli a slyšeli pravidelné koncerty zpěváků dětského sboru „Severáček“ k 8. březnu – Mezinárodnímu dni žen - Zpíváme maminkám, vystoupení jehož tradice nezanikla.

                Pro dospělé si na pamatuji herecký koncert, hru „Konec masopustu“ od Josefa Topola. Střet „současné“ vesnice s realitou, hra plná všeho toho, co nám tehdy vadilo a co začali řešit právě i herci divadel, to liberecké nevyjímaje. Hru nastudoval Jar. Horan a hlavní role vytvořili: Iva Janžurová, J. Hlavatá, M. Vítová, P. Rýdel, V. Volek a další. Co se dál hrálo u Šaldů? Tady je jídelní lístek: Sestup Orfeův, Troubadour, Romeo a Julie, Veselé paničky Windsorfské, Tři mušketýři, Idiotka, Křišťálová noc, Dvě vdovy, Carmen, Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta. To je jenom částečný výběr z toho všeho, co nabízel divadelní program pro rok 1964.

                Jak je vidět, nežili jsme ani tehdy před „50“ léty jako kulturní barbaři. Hrálo a zpívalo se takříkajíc za každého počasí, a ne vždy politickému režimu po chuti. Lidé, diváci byli stejní, jako ti dnešní. Někteří líní zvednout se a jít se „bavit“, druzí pochopili, že se začíná něco dít a přišli. A o tom to je i dnes. Nespat u televize. Tak ať se daří. Nespěte.

Egon Wiener

Píše se rok 1972 - ve sportu

                16. zimní olympijské hry v Sapporu roku 1972 byly Libercem, kde jsem tehdy bydlel, zastoupené, tak jako nikdy před tím ani později. Jan Fajstavr, St. Henych, T. Kučera, R. Hohnl, L. Škoda, M. Bělonožník, Š. Olekšák. Ti všichni se mohli hrdě hlásit k tomu, co se naučili v liberecké Dukle, tak jako olympijský vítěz J. Raška a Zb. Hubač, díky trenérovi Zdeňku Remzovi. Svá vítězství měli před sebou, Josef Supltík, P. Ploc a Láďa Žižka.

                To byl vskutku rok velkých zimních událostí, které byly inspirací pro další léta úspěšných zimních sportů v oblasti na dohled ze zasněženého Ještědu, Jizerských hor a Krkonoš. Velkou událostí byla i Jizerská padesátka roku 1972, Memoriál expedice Peru 70. První výstřel 30. ledna v 9.00 hodin byl povelem k minutě ticha, k pietě a vzpomínce na ty, kteří závod zakládali a bývali pravidelnými účastníky. Na ty, kteří na cestě za naplněním životního snu byli v Peruánských Andách smeteni smrtící lavinou. Zahynulo pod ní šestnáct horolezců, z nichž většina byla od nás z Liberce…

                Druhý výstřel byl pak už pokynem pro 2039 zavodníků ke startu závodu, který byl, jak psal i dobový tisk, slibem do budoucna být „národní lyžařskou poutí. Už motiv závodu „Kdo dojede v limitu, je dobrý!“, měl tehdy jasně říct, že Jizerská padesátka nechce být jen procházkou Jizerskými horami, ale i prověrkou výkonnosti. K tomu měly sloužit i limitní tabulky. Od toho se později upustilo, ale pro rok 1972 a další nejbližší, to byl velký cíl.

                Padesátka je, byla a bude lyžařský, běžecký závod pro všechny i pro ty, kteří limity nesplní, závod nedokončí. Nejrychlejšími závodníky roku 1972 byli lyžaři z východního Německa (NDR), potlesk však patřil všem. Vítězům, kteří podali obdivuhodný výkon i těm posledním. Potlesk patřil i liberecké Evě Novotné, manželce jednoho z tragických zahynulých horolezců. Patřil všem, kteří se vydali na trať, všem, co dojeli do cíle. Patřil by i pracovníkům podniku Výpočetní techniky v Liberci, kteří se starali o kompletní zpracování výsledků a především pořadatelům, horolezeckému oddílu Lokomotivy Liberec.

                 Takový byl začátek roku 1972 v zimním sportu u nás na Liberecku. Úspěšně si vedl Stadion Liberec v hokeji. Právě v těchto dnech zmasakroval na domácím ledě VTŽ Chomutov.

                Bylo mi tehdy 25 let, hodně jsem toho zapomněl, ale na Zimní olympijské hry v Sapporu a jednu z prvních Jizerských padesátek zapomenout nemohu.

Egon Wiener

Píši Vám, co jedete kolem

                Co vidím z okna svého bytu? Jen černou řeku plnou asfaltu a na ní lodičky, lidi, kteří veslují, stahují a napínají plachty. Vory a námořní lodě. Osamělé plavce, piráty, kupce, turisty, děti, co jdou do školy. Domy s okny, stromy, v jejichž korunách bydlí ptáci. Chodníky a na nich sem tam pes. Kočka přebíhá silnici. Co nevidím, jsou jejich osudy. O všem bych mohl psát romány. Každý pes jiná česká ves.

 Já na ně koukám a přemýšlím, co že to všichni mají společného. Asi to vím. Všichni milují černou řeku plnou asfaltu. Koleje z asfaltu, cestu, co vede napříč světem nahoru i dolů, teče rychle i pomalu. Co vidím z okna domu v České Vsi? Řeku, jen řeku, ve které plave milión malých akvarijních ryb, až po ty, které se do řeky nevejdou. Troubí: Uhněte mi, vezu dříví, jsem pod parou!

 Za okny se koukám a vidím, že lidé hodně cestují, veslují, šlapou, plavou, létají. Připadají mi jak pavouci. Předou, jsou jako kočky, slepice, které zanáší, drbou se jak psi na hlavě i za hlavou. Nejlíp se mají ptáci. Ti z prvního patra, co zobou proso, ale i ti, kteří létají vysoko nad hlavou v modrém moři. Jsou stříbrní a bydlí v nich lidé, kteří cestují na dovolenou. Do destinací u Černého moře, k mořím z asfaltu, kde tančí a pijí rum. Jedí pizzu a chodí do vody nazí, někteří preferují plavky.

Létají nade mnou a mají do Prahy jen pár minut. Ani nevědí, že sedím pod nimi na zahradě a dívám se a přemýšlím, co bude, až jim dojde benzín. Pes si to taky myslí i slepice a od sousedů zprava i zleva kočky, které se bojí psí slečny, mého psa Vilíka. Když prší, všichni přeruší komunikaci a čekají až se vyčasí.

Co vidím z okna svého bytu? Lehce si odpovím. Šňůru světel, lidi, kteří někam spěchají po asfaltu, po chodníku, nebo někam létají. Co je zvláštní, nemají nic, co by je nutilo zastavit. Mají všechno, nic jim neschází, nemluví, jsou jako na klíček. Pořád natažení, sytí. Proč by se měli zastavit? Životnost plechu není moc veliká, plech rezaví, pneumatiky ztrácejí svůj vzor, řidiči slábne zrak, nohy churaví.  Člověk a pták jsou si tak blízcí, že tomu sám nevěřím.

Na černém asfaltu se dějí věci! V zimě je často bílý, po dešti kluzký, jako namydlený. O něco níž je hospoda. Kolaři se v ní často občerstvují a pak šlapou, tichošlápci, kolem domu, kde bydlím. Sleduji ten cvrkot, jak tráva rychle roste a přemýšlím, kdo ji poseče, usuší, odveze a zkrmí?

Je prima bydlet u silnice a koukat se, jak život plyne, protéká mezi prsty. Dá se říct, že nic nového pod sluncem, vše už tu bylo, nic mě nepřekvapí. Leda, že by tu zastavila nějaká velká osobnost a požádala o skleničku vody. To nehrozí a nakonec, ani nechci. Mně stačí to, co je. Stačí, když mi je teplo, boty netlačí a je stále, co jíst. Až pojedete příště kolem, zamávejte mi! Předem děkuji a zůstávám s pozdravem….

Egon Wiener

Něco málo jídle

                Hranolky, pizza, tatarská omáčka, sendviče, kuřecí nugety. To naše generace, která se narodila před rokem 1950, poznala až mnohem později. Jídlo, a věřte mi, bylo až to poslední. Vlastně se na ně ani tak nepamatuji. Takzvané polotovary, jako hotový knedlík, předvařená rýže v sáčcích, to maminka jednou pro vždy zavrhla. Už jenom to, že mi v nádražní restauraci chutnala polívka, maminka brala, že mi doma nechutná. Žel, měla tak trochu pravdu. V restauraci bylo jídlo pestřejší, víc vonělo a nikdo nikoho nenutil do jídla, což doma tomu bylo právě naopak.

Ach to jídlo! Ani ten borůvkový kompot mi nejel a po nechtěném navždy zbyla fialová mapa na zdi kuchyně. Dodnes si pamatuji, kde jsem při obědě sedával. Bylo to utrpení. Chutnaly mi jen bramboráky, květáková bílá polévka, obalovaný květák, brambory s máslem, tvarohem a solí, chleba s máslem, s rajčaty a cibulí. Vše kyselé: okurky, močáky, čalamáda, kyselé zelí, zkysané mléko. Určitě toho bylo víc, ale paměť už zas tak excelentně neslouží.

Ale zase vše bylo lepší, než strava vojáka dvouleté základní služby u tankistů v Milovicích v letech 1966-68. Vzpomínám, co nám dávali do ešusů. Brambory, řízek, švestkový kompot, polívka. Naučil jsem se nenávidět onen stálý neděli, co neděli se opakující jídelní stereotyp. Později jsem už nemohl ani pít „čaj“ z obrovských várnic.

V té době jsem sloužil v místní vojenské nemocnici. Přivezli nám jeden večer pár vojáků, jako jsme byli my. Zvraceli a jeden mezi zvracením řekl i proč. Ve várnicích na čaj leželi mrtví potkani, úplně nazí. Vařící voda je svlékla z ochlupení a oni růžolící, leželi na dně várnice s čajem a my ten čaj pili. Poslední viděli na dně, co neměli a zvraceli a zvraceli. Od té doby, když si na tuhle kuchyni vzpomenu, tak je mi víc než šoufl. Zvracel bych jak Alík.

Je to už přes 50 let a od té doby jsem přišel dobrému jídlu na chuť. Na podzim, když je sezóna hub, nic jiného nejím. Maso mi nechutná a nahrazuju jej květákem, kedlubnou a ředkvičkami. Maminka by se divila, že mám rád i polévky. Husté, ve kterých lžíce stojí, ale i vývary. Dívám se v televizi na pořady o jídle a vaření, dokonce si občas i sám uvařím.

Problém je s hrnci. Často, až se to stalo tradicí, se voda z nich vyvaří a hrnec je k nepoužití. Poprvé jsem se bavil, u těch dalších jsem pochopil, proč starším řidičům berou řidičáky. Jsme, v tom lepším případě jen občas, zapomětliví.

Zatím dobrý. Sním, co mi kdo uvaří. 28. května 2020 je v liberecké knihovně čtení z mé nové knížky. Podávat se budou i koláčky od paní Jahodové-Novotové, čtou dámy, herečky divadla F. X. Šaldy v Liberci, Markéta Tallerová a Veronika Korytářová.

Egon Wiener

Malvína to nevyhrála

   

Bylo mi 25 let a užíval jsem si, jako každý jiný v mém věku. Psal se rok 1972 a v Liberci se koncem července konalo v pořadí už desáté závěrečné kolo soutěže populárních písní, „Písničky pro hvězdu“. Slyšeli jsme 67 nových písniček. V poslední části soutěže bylo sedm zcela nových v provedení nejpopulárnějších zpěváků té doby. Vše byl přenášeno k poslechu do rádia na stanici Hvězda.

 Patřil jsem mezi ty šťastné, kteří byli přímo v sále Parku kultury a oddechu, kde probíhalo natáčení, mezi zaměstnanci libereckého Textilkombinátu, kteří, už nevím proč, patřili k těm, co měli to štěstí vidět hvězdy naší populární hudby naživo. Karla Lišku, Karla Štědrého, Karla Gotta, Jitku Molavcovou, Helenu Vrtichovou, Jirku Štědroně, sestry Bláhovy. Karel Gott se už tehdy těšil značné popularitě, ale tenkrát to v Liberci nevyhrál. Porota hodnotila víc písně a nikoliv interprety.

 Na prvním místě se umístila písnička zpívaná Jitkou Molavcovou „Vzpomeň si, růže“, druhý skončil Jirka Štědroň s písní „Na komíně sedával čáp“ a teprve až na třetím místě zabodoval Karel Gott s písní „Malvína“ spolu s další písničkou „Vzdušné zámky“, kterou interpretovala Helena Vrtichová.     Řada obdivovatelů Karla Gotta chtěla, aby odzpíval samostatný koncert v Liberci. Se zpěvákem jednal osobně ředitel PKO pan Milan Diviš, ale odpověď zněla, že to nejde. Zpěvák, tehdy vystupující v Liberci, už byl jednou nohou i se svou kapelou v Rusku. Jeho dlouhodobý pobyt v zemi Sovětů byl naplánován už dlouho před vystoupením v Liberci. Slíbil, že až se vrátí, určitě své fanoušky potěší a vystoupí na samostatném koncertě.

Osobně si myslím, že třetí místo v tak banální soutěži nebyla ta nejlepší pozvánka. Bůh ví... Božský Kája nám to už nepoví, pan ředitel Diviš z PKO už taky ne. Hrají oba tam nahoře karty a Liberec jako takový má dnes jiné starosti.

Ještě před oním soutěžením jsem byl v Liberci v PKO v amfiteátru na vystoupení Sylvie Vartanové a Johny Hallydaye. To bylo asi to nejlepší, co v té době bylo v Liberci k vidění. Byl jsem tam tehdy už podruhé. Poprvé, když mi byly asi 3 roky s maminkou a s půlkou Liberce na původních Alexandrovcích. Pro ně se vlastně to přírodní divadlo - amfiteátr PKO v Liberci stavěl. I o tom byl život ve městě pod Ještědem v mém milovaném Liberci.

Egon Wiener

Každý si něco přejeme

Chtěl bych zastavit čas. Mít ho co nejvíc, tak jako kapsy plné deště, mít zdraví na rozdávání, plné pěsti všeho, co obchodě nekoupíš. Mít oči jako rys, nohy jelena a záda, bože, mít pružná záda, jako žralok. Jedno propnutí a úžasně rychlý pohyb. Přál bych si mít černé, kudrnaté vlasy, hlas, jako Sinatra, Gott, nebo Lucie Bílá. Ruce, které nebolí v zápěstí. Chtěl bych čůrat jak kluk, co chodí do první třídy, plynule a daleko. Přál bych si mít zdravé zuby, pevné břicho, bicepsy, klouby, které se otáčí do všech stran. Mozek, ano mozek, jako Einstein, víru jako Žid Kristus, spánek jako nemluvně. Mít ženu, která se postará, až všechno z toho, co si přeju selže.

Ano, to je pak život, to se to žije z penze. Čte, sedí u televize, volá mobilem do všech světových stran. Chtěl bych mít i to, co nikdo nechce. Mít všechno, nebo nic. Nemyslet, přemýšlet nad tím, co jsem zvoral, co bych udělal dnes jinak. To bych chtěl. Mít tu sílu vzepřít se a skočit, nebo zůstat a riskovat. A o tom je řeč.

Proč jsme tací, jací jsme, proč nejsme lepší, proč lžeme, proč děláme se lepší, než jací jsme? Chtěl bych, nebo lépe, chtěl jsem změnit svět. Ale ouha, nevěřili mi. Dali mi vybrat a já udělal to, co jiní. Uvěřil jsem, že svět je jednou daný a já nic nezměním. Nevím, jak uvažují dnešní mladí, ale sotva to bude jiné. Chtějí být jiní, než jsme byli my, dnes staří a nemocní. Nebudou opakovat naše chyby, budou hrdi, nezlomní a pracovití. Nedají se koupit, zlomit, prebendami podplatit. Škoda, že u toho nebudeme, až vystřízliví, až začnou stárnout, slevovat a vychovávat děti.

Co přijde, jako první? Moc bych si přál, aby se jim jejich sen plnil, ale nevěřím, že dostanou šanci. Proč tomu tak je, je ve hvězdách. Taky jsem snil sen a se mnou generace dětí, rodičů, co přežili druhou světovou válku. Nevyšlo to tak, jak jsme si přáli. Stále se bojuje, lidé kradou, zabíjejí se. Lidé se modlí, pracují, jezdí na dovolenou k moři, lezou po skalách, nakupují a nakupují. Svět se řídí zásadou, má dáti - dal, zboží je na cestě, zaplať.

Chtěl bych zastavit čas a hledat, kde se stala chyba. Mít plno dětí, které budou mít čas, mít zdravé nohy, oči, ty které mám rád. Mít na zahradě strom, který plodí ovoce plné šťávy, slepice, které snášejí, psa, který má rovněž zdravé nohy a hlídá. Chci pro každého z vás svět, který vás má rád. Který se stane domovem, kde není místo pro špatné, kde nepoznáte strach.

Egon Wiener

Svět je plný lidí a ti mají divný choutky, prapodivný

Řekněte v krizové situaci příslušníku církve husitské, ať pomohou mu všichni svatí a uvidíte, co se bude dít. Pokud je to pravý, nefalšovaný stoupenec Jana Husa, končíte. Tak nějak by to mělo být. Měl by být, čím je jeho hrdina. Kališník, římský křesťan, Žid, kamarád Budhy, prznitel ovečky, Lutherem, který přitloukl na dveře kostela, své slavné, co se smí a co ne.

Pak jsou tu ti, kteří si z církve udělali slušný byznys a mají vlastní náboženství. Jim vévodí Tudor Jindřich VIII. a různí ti samojedi, kteří mají v uších cizí kosti, péra ve vlasech, vlastní penis volně visící, připravený k okamžitému použití. Svět je opravdu v tomhle případě pestrý, vlastně pestřejší být už nemůže. Je tolik náboženství, že bůh musí být na roztrhání. Variant tolik, že je nespočítáš. Kdo má dírku do zádele věří a nepovolí. Jeho víra by měla držet, jako helvétská, jako ševcovské lepidlo. Není-li tomu tak, mělo by platit jako ve sportu: přestup je možný. Koupíme tě, ale nejdřív na zdravotní prohlídku, peníze na dřevo.

Má milá paní, píšu vám tohle psaní a mám svírání dole v podbřišku. Co je a co není správné? Mluvit, nebo jen poslouchat a držet ústa? V Americe při modlení zpívají a tančí celý večer, často jako by jim šlo o život. Vybrali si, není jiné cesty. Peklo, nebo ráj. Komu by se chtělo do pekla? Každý má rád svého bratra, kamaráda, sestru, ba i manželku. Svět je přístav všech možných deviantů, demokratů, těch, kteří odpálí minu v davu lidí, v obchoďáku, na diskotéce. A proč? Jejich apoštol jim přece řekl, běžte a vražděte se. Řekněte mu přestaň, nestřílej! Jsou tam děti, něčí matky, babičky, chovej se jako člověk… Narazíte, nebude slyšet.

Svět hoří těmi, kteří zapalují, mají jasno, náš svět musí být zničen. Jejich je pravda, má milá dámo. Co s tím uděláme? Svedeme to na papeže, marní nejsou ani Židé, cyklisti, instalatéři, malíři pokojů, na horečku dengue, na hříšnou římskou přebohatou církev, která chce pořád víc. Na tlusté mnichy, kteří pijí vodku a lidem doporučují pít minerální vodu? Ne, v tom to není. Na světě jsou bohatí a chudí. Je to jednou dané a kdo to změní, dostane Nobelovku a penzi k tomu, kterou stejně utratí za dobroty pro své děti.

Človíčku, věř a víra tvá tě uzdraví. Je tu s námi, je jako sněť, hadi, štíři, ještěrky a plané neštovice. Děti, které věří pohádkám, že dobro porazí vše špatné. Věřím, musím, neboť pokud bych nevěřil, neseděl bych tady s vámi, ale visel bych na stromě, vánočním, celý ztuhlý, ozdobený stříbrnými řetězy. Nechci se přít, ale náš svět se mi zdá nerozumný. Kdekdo hledá, jak s tím zatočit, jak jej vyléčit. Jak vidno, jsou mezi námi různí lidé. Ne všichni si rozumí. Začněme s tím něco dělat. Je pět minut po půlnoci.

Egon Wiener

Z chrastavské kroniky, jen pár slov

Město vzdálené od Liberce slabých 10 km. Chrastavu mám rád, je spojená s mým mládím, s řadou přátel, kteří milují její historii. Dovolím si citovat pár řádků z její, obecní kroniky. Pouhých tři sta let zpátky a je toho kopec. Vybral jsem jen pár stručných informací. Letos (2020) je tomu rovných 368 let, co byla Chrastava vypálena Charváty. Vyhořelo náměstí, 28 domů a okolní ulice, vše ze dřeva hořelo jak papír.

Za válek dob minulých vojska táhla cestou napříč Chrastavou. Vojáci nebyli vítanou klientelou v místních hostincích. Kdo mohl, utíkal před vojáky do blízkých lesů, a počkal si, až nezvaní potáhnou dál.

Městečko rostlo, dá se říct, že kvetlo. Před zhruba 268 léty tu žilo už 152 měšťanů, z nichž bylo 6 pekařů a tkalců, 11 ševců, 11 řezníků, 19 krejčích, 12 hrnčířů, 1 kuchař, 2 kxxx, po jednom obchodníků s přízí, moukou a jeden kat. A asi se všem dařilo. Pravděpodobně i katovi.

O 70 let později měla už Chrastava 257 domů a 40 soukeníků. Psáno jest, že roku 1842 spadl za hrozného rámusu meteór, že za celé léto jen dvakrát pršelo, že horníci z Geršdorfu (dnešní okrajová část Hrádku nad Nisou) hledali a našli v Bílém Kostele a na Střeleckém vrchu v Chrastavě uhlí, ale pro malé množství by se dolování nevyplatilo.

Roku 1852 bylo z jara mnoho, mnoho chroustů a později v létě průtrž mračen, rok celý xxx, že setba i otavy shnily a chléb byl tuze drahý. A k tomu všemu požáry. Vyhořelai i Schneiderova továrna v Horní Chrastavě a tamní dělníci dlouho trpěli bídou.

Těžko bylo v Chrastavě v roce 1872. V únoru vypukla nákaza černých neštovic, v březnu byly ve městě pocítěny otřesy země. V květnu to silné mrazy zničily setbu a květy na ovocných stromech. V roce 1922 v Klingerově továrně (později Totex a ještě později Elitex) stávkovalo několik měsíců 600 dělníků proti nízkým mzdám.

V roce 1812 se narodil v Chrastavě významný malíř 19. století Josef Führich a nebyl sám, kdo proslavil obrazy město daleko za jeho za hranicemi. Nejvýznamnější byl dozajista on. K těm významným patřil profesor Damián Schroff, pozdější rektor university v Olomouci a ve Vídni. V Chrastavě se narodil i první poválečný prezident Rakouské republiky. Mezi vzpomínané patří i rodák, který se zde narodil v roce 1782 Valentin, později ze Siebeneiche. Původně byl místním ševcem, ale za francouzských, napoleonských válek se na vojně do té míry vyznamenal, že byl v roce 1815 povýšen na důstojníka a v roce 1850, asi už před důchodem, to dotáhl na generálmajora.

I o tom se píše v místní kronice. Chrastava je prostě jedno velké překvapení za druhým. Ať tedy roste a překvapuje pořád dál. Má k tomu slušně našlápnuto.

Egon Wiener

Jak jsme vnímali Jizerky před 60 léty?

Jizerky, hory za našimi zády, za dveřmi. Spolužákův táta byl náčelníkem tamní horské služby. Pan Vele byl příjemný chlapík. Mě lyžovat nenaučil, ale synátora k lyžování měl už od útlého dětství. Byla to doba, kdy chalupa v Jizerkách stála nic, nebo pět stovek. Ta nejdražší i s plným historickým vybavením byla za tisíc.

Chodil jsem do školy na Husově ulici, která je stále tou nejbližší spojkou z Liberce do Jizerských hor. Když naše škola měla celodenní pěší výlet, sportovně-branný cíl byl na úpatí hor u České chalupy, pro ty nejzdatnější Bedřichov. Z té doby si pamatuji Jizerské hory jako horskou chatu Smědavu (1961), kde jsme jako žáci 9. třídy týden v jejím okolí sázeli do "věčné zmrzlé" půdy sazenice lesních stromků. Byl květen a zima jako v Rusku.

Nedaleko Smědavy je přehrada plná pitné vody, dnes střežená dnem i nocí jako oko v hlavě. Tehdy, před 60 lety byla volně přístupná ke kempování při březích, k pálení ohňů, chytání ryb. Tehdy jsme ji s kamarádem Rudou přeplavali napříč bez ztráty kytičky. Je ale pravda, že Rudova teta Erna plavala na nafukovací matraci hned za námi, aby nás mohla zachránit, pakliže bychom dostali křeč a mohli se ve studené přehradě Souš-Dareé utopit.

Paní Erna byla vůbec zajímavá osoba, možná zajímavější než celé tehdejší Jizerky. Byla mladá, krásná a svobodná, což se nám klukům líbilo. Patřila k těm, co malovali turistické značky. Pokaždé jenom tři proužky barvy, ale když nám řekla, šli jsme s ní, jako, že jdeme na pomoc. Ona byla ráda a my poznali tehdy ještě dost opuštěné Jizerky, studené, mokré, bez človíčka. Šel jsem jednou v neděli sám dolů ze Smědavy do Bílého potoka na vlak a nepotkal jsem vůbec nikoho. Žádné auto, někoho na kole, pěšího, vůbec nikoho. Později se to všechno změnilo. Polorozpadlé roubenky už nebyly k mání, místní Němci postupně umírali, nebo se stěhovali k dětem do městeček v okolí, za svými do Německa.

Osobně jsem se stýkal s legendami těchto hor. S nahluchlým Emilem Novákem, s Gustavem Ginzelem a mnoha dalšími, kteří přispěli k tomu, že Jizerky obživly a staly domovem lyžařských lidí, co mají rádi přírodu. Stromky, které jsme sázeli před šedesáti a více léty, pokud je nezničilo sucho, voda, zvěř, které je kolem všude plno, vyrostly ve slušné velikány. Pokud je nesežral kůrovec, jsou zralé k tomu, aby udělaly místo novým, co přijdou na jejich místo. Tomu se prostě říká, koloběh života a ten se nevyhýbá ani nám, natož velkým krásným stromům v horách Jizerských. V kraji země kdysi půlnoční, v Záhvozdí, na konci Čech, na konci Českého království.

Egon Wiener