čtvrtek 31. ledna 2013

Přepevný hrad Karlfríd





Ještě že žijeme v jednadvacátém století! Pár set let zpátky, chtěl-li pán či paní cestovat z Prahy na sever a dál do Slezska, či do Polska musel použít cesty, která mu byla ,,doporučena“, nařízena. Třeba z Prahy přes Bělou, Mimoň, Jablonné… Těch zmatených kočí a obchodníků! A víte, že šlo zase jen o peníze? Stále prázdná pražská kasa stavěla hrady a tvrze na klíč právě na těchto ,,doporučených“ cestách. Dosazovala do nich vojenské posádky, které střežily cesty před nenasytnými místními leníky a marodéry, lapky lapajícími počestné občany zbavujíce je statků pozemských.
Ochranu hranic a obchodních zástupců na našem pomezí měly zaručovat posádky na Tolštýnu, Milštejnu, Falkenštejnu, Lemberku, Rojmuntu, Grábštejnu, Hamrštejnu a Landeskroně. V polovině 14. století se situace zhoršila a Karel IV. se rozhodl vystavět nedaleko Hrádku nad Nisou, dnes už na území Německa, přepevný hrad Karlfríd. Jeho krátká, ale silně citově angažovaná existence je nám, Čechům, převelice blízká.
Při pohledu na dějinné události musíme vidět konání našich předků asi tak, jak hledí současník na jiné dějinné akty, třeba prezidentské dekrety z období po Druhé světové válce. Tehdejší činy lze měřit očima jen současníka.
Husité, pod vedením samotného Jana Žižky, útočili na Karlfríd, ale byli odraženi a vrátili se zpět ku Praze. Když 25. ledna roku 1425 husité opakovaně zaútočili, posádka se vzdala a hrad byl zapálen. Až po roce 1434 byl hrad vracen svému účelu a vrátil se do českých rukou k původnímu účelu střežení cest. Byla to hornolužická města, která zasadila poslední ránu Karlsfrídu. Hrad v českých rukou, obávaný a pevný, dala města Šestiměstí v čele s Žitavou zbourat. Zdivo bylo použito ke stavbě řady budov v Lückendorfu, v Hartavě i Žitavě…
Opřel jsem kolo o stromek u cesty a jdu přes příkop do srázu až na vrchol stráně kopcem vzhůru. Všude se tu válí opracovaný kámen. Koho by napadlo, že tady, kolmo přes rušnou silnici, stála hradba opatřená bránou a bylo zde vybíráno ,,mostné a dlažebné“.
Poslední metry neprostupné hradby stromků a keřů. Pár metrů zdiva. To je vše, co zůstalo po velmi ambiciózním programu „rezidence fojta“, hradu, který neměl v okolí konkurenta. Poseděl jsem a po chvilce už jsem sjížděl v serpentinách dolů k Žitavě. A ruiny hradu Karlsfríd? Těžko bych je našel, pokud bych nevěděl, že jsou tu, hned vedle doporučené cesty z Prahy přes Kuřivody a Jablonné vzhůru přes Žitavu do Polska a Slezska.                                            

Dva mírné pohlavky





Pod okny pokoje s lipkou, která byla mnohem větší než moje maminka, rostly žahavé kopřivy a z nich, v jako v pohádce o Šípkové Růžence, bylo vidět tu a tam kousky kovové konstrukce dětské houpačky – lodičky. Houpačky, po které touží, ač si to přizná, nebo ne srdce každého kluka od tří do devadesáti let.
Ač malý, tak hloupý jsem zas nebyl, abych maminku přesvědčoval, že houpačku potřebuji hned teď, před večeří. Kde se v nás mužích (bylo mi asi 5 let) berou ty samozřejmé předpoklady k diplomacii, především při vyjednávání s ženami  a s maminkami především? Šel jsem na věc od lesa. Respektive vlastně od plotu: ,,Mamí,  ty kopřivy u plotu nám dělají ostudu! Tatínek je správcem truhlárny naproti a měl být v obci příkladem.“
Maminka, vědoma si své intelektuální převahy a mé touhy ji přechytračit měla jisté pochyby o mé  touze trhat kopřivy, leč souhlasila. Byla z Prahy, ale zas ne taková naivka, aby si po chvíli nenašla čas na kontrolu mé nebývalé iniciativy. Tak, jako mne, ji zaujalo především torzo kovové houpačky, ale z jiného důvodu. Abych se nezranil, bylo ji potřeba nejprve odstranit, vytrhat kopřivy a zkulturnit naše životní prostředí, kde žil s rodinou národní správce machnínské truhlárny….
Když maminka viděla, co pozornosti věnuji torzu kovového odpadu, došlo jí k jakému záměru jsem ji zneužil. Zeptala se přímo: ,,Hochu, nejde ti náhodou o tuhle houpačku? Tak na tohle ti neskočím. V ní se houpaly naposledy děti náčelníka libereckého gestapa. Nevidíš, jak je rezavá?“
A jak si myslíte, že to všechno dopadlo? Ano, tatínek, správce místní truhlárny se postavil na mou stranu. Maminku jsme přehlasovali, houpačku natřeli na zeleno a za pár dnů jsme se houpali. Tedy houpal jsem se já a moji důvěryhodní přátelé a sousedé. Třeba Anne-Marii Hradcová a její sestra, větší dívky z okolí, které mne obvykle hlídaly. Té starší jsem se na houpačce pomstil. Zadržel jsem zhoupnutí, ona se nedržela a obloukem plavým vyletěla do zbytku kopřiv. Trochu jsem si to u obou pohoršil, neboť jsem byl malý poťouchlík a nevděčný smrádek, který si neváží přátelství dospělých děvčat. I to jsem si plně ovšem uvědomil až mnohem později, stejně jako to, že nemám strkat houpající se děvčata do kopřiv. Houpat ano, ale vědět, se kterou se chci houpat déle.
„To se nedělá,“ řekl tehdy můj tatínek a dal mi dva mírné pohlavky.     

úterý 29. ledna 2013

Most přes řeku Nisu už něco pamatuje



 Bylo v tom něco byzantského, snad předkřesťanského. Umřel státník a české radnice zahalily smutkem, černým flórem vše, kam dosáhly.  
Pamatuji se, jak z liberecké radnice nebylo poznat téměř nic. Vše bylo oděno do černé praporoviny. Bylo mi deset a smrt Antonína Zápotockého, druhého dělnického prezidenta mnou mohutně otřásla. V deseti berete vše velmi vážně.
Ve škole bylo všechno vzhůru nohama. Byla to příležitost ukázat, jak hluboký a upřímný je smutek učitelů, a jak jej přenesli na děti. Tryzna za nebohého harmonikáře, bosse odborů a profesionálního revolucionáře, Kladeňáka, prezidenta republiky, byla veliká i v  Machníně. Na domě, kde byla pošta, knihovna i místní obecní úřad v patře, a kde bylo nejvíc stolů a židlí, se vše připravilo na sál vzlyků a kondolencí.
V důležité roli byly děti v pionýrských krojích ve dvojici mezi nimi stůl a na něm kniha, kam se podepisovali občané přicházející a truchlící. Pionýři stáli strnulí s rukou před obličejem v pionýrském pozdravu. Co Machnínských se přišlo s Tondou Zápotockých, jak se mu familiérně říkalo, rozloučit! Máma s tátou, bába s dědou, soused se sousedkou, každý, kdo viděl, že soused už šel. A tak se šli podepsat snad všichni. A k tomu hrála z desek pohřební hudba a z místních tlampačů se smutek linul obcí. A my, desetiletí, uprostřed toho všeho, nepostradatelné křoví, pionýři, žáci místní školy. A řeknu Vám, to celé byl koncert nemající chybu. Skoro, jako by to rekviem dirigoval sám Herbert von Karajan.
Machnín nebyl jedinou malou truchlící obcí v Čechách. O několik týdnů později Národní shromáždění v Praze zvolilo prezidentem republiky Antonína Novotného. Zemřel král, ať žije král! Psal se rok 1957 a my, kluci, jsme radostně vykřikovali: „Máme nového prezidenta soudruha Antonína Novotného!“, křičeli jsme a poskakovali na mostě přes Lužickou Nisu….

Co všechno je bílé




Bílá je zubní pasta, bílý je dům amerického presidenta, na bílém ubruse poobědval A. Hitler, přísný vegan 16. října roku 1939 pražskou šunkou s plzeňským pivem. Bílá je barva odvahy i zrady, bílá jsou oblaka plná sněhu, bílá jsou místa v zeměpisném atlasu…
Bílý je sněhulák, bílý je tygr v liberecké zoo. Bílý je plášť pana doktora, bílá je čepice kuchaře, bílé jsou korále, bílý je nepopsaný list papíru, bílé cukrové pusinky, bílá je vlajka poražených, bílá je emailová barva, bílá je raketa, bílý je povijan nemluvňátka, bílý je kožich ledního medvěda, bílá je cela odsouzeného, bílé je mléko od kravičky, bílý je jamajský rum, bílá je moje peřina, bílá je sádrokartonová stěna.
 V bílém je oblečena v nemocnici sestřička, bílé myšky jsou i znakem deliria, bílá je spolu s černou značka na lahvi z whisky. Bílá jsou oblíbená vína, stopa Jizerské Padesátky, bílé je kafe, bílé jsou chirurgovy rukavice, bílá je gáza, bílá je barva chumelenice, bílé jsou vlasy, co koukají zpod čepice, bílá je celá ordinace, bílá je i čokoláda bez kakaa.
Bílé je mléčné neprůhledné sklo. Bílá je plíseň na sýru, bílá je omítka… Bílá je sanitka s červeným křížem, bílý je mražený sněhový krém, bílé šaty měla krásná princezna, na nohou bílé lodičky, bílí jsou albíni, bílá může být i velryba. Bílá je ředkvička, bílý může být drát k bombě co nevybuchla, bílá může být i dětská pokožka, bílý dál zůstane i tento papír, protože toho víc nevím….                 

Sběratelům, ale i Vám, které zajímá kus naší historie




Často se mě lidé na mé výstavě starých pohlednic ptají, jak to bylo s penězi, které platily v terezínském ghettu v období Druhé světové války. Pro ně i pro Vás, kteří se zajímáte o věci i tak výjimečné, jako jsou terezínské poukázky, mám tuto odpověď.
Podle rozhodnutí říšského protektora Reinhardta Heydricha ze dne 20. 1. 1942 bylo jeho úřadem zřízeno v Terezíně uzavřené židovské sídliště, ghetto, které mělo být pro mezinárodní instituce ukázkou jakési židovské samosprávy. Ve skutečnosti šlo o přestupnou stanici k vyhlazení. Do ghetta měli původně přijít Židé se zásluhami, jako držitelé vyznamenání za statečnost ve službách německé armády, prominenti ve vědě, umění apod. Celkem tam však přišlo 139 654 osob ( z Německa 42 832, Protektorátu 73 608, Rakouska 15 254, Holandska 4 897, Slovenska 1 447, Dánska 466, různého původu 1 150 ), z nichž na konci války zůstalo jen 17 320 osob. 33 419 jich zemřelo v Terezíně, ostatní byli vyvražděni. Soudí se, že 1 981 osob, které nebyly evidovány, rovněž zemřelo v Terezíně. Tato ,,samospráva“ měla své peníze s vyloučením peněz jiných. Finanční záležitosti spravovala ,,Bank der jüdischen Selbstverwaltung Theresienstadt“, jejímž základním kapitálem bylo 30 mil. papírových stvrzenek. Šlo o stvrzenky, ,,Quittungen“, znějící na koruny, s domicilem ,,Theresienstadt – 1. Jänner 1943“, těchto hodnot:
   1 K   100 x 50    b. šedozelená    vytištěno  2 242 000 ks
      2 K 
 110 x 55    růžová                vytištěno  1 019 000
      5 K 
 120 x 58    šedá                              vytištěno    530 000
   10 K 
 125 x 63    modrá                 vytištěno     456 000
   20 K 
 135 x 66    zelená                 vytištěno     319 000
   50 K 
 140 x 70    modrozelená     vytištěno     159 000
100 K 
 150 x 75    tmavohnědá       vytištěno     279 000
Stvrzenky vytiskla na příkaz pověřence Říšské banky příslušná tiskárna bankovek v Praze, v březnu 1943. Návrh připravil podle dispozic pověřence ateliér, podobiznu biblického Mojžíše s desaterem nakreslil Jindra Schmidt, který původní kresbu musel změnit, aby Mojžíš měl tvrdé rysy a byl ,,ošklivý“. Na líci vedle domicilu je podpis ,,Der Älteste der Jenden in Theresienstadt – Jacob Edelstein“, později rovněž zvražděný v koncentračním táboře Osvětim.
Sběratelé mají výše uvedené bankovky ve svých sbírkách, protože i ony se staly součástí historie a vedle starých pohlednic dokumentují absurdnost ne tak vzdálené minulosti. Být nevšímaví a lhostejní k tragickým událostem v našich dějinách, či ve světě kolem, vede k opakování chyb, které poškozují už tak narušené vztahy mezi lidmi, znevažují oběti válečných a národnostních konfliktů na naší planetě a zpomalují vývoj současné společnosti.

čtvrtek 24. ledna 2013

Drazí spolužáci prapodivných jmen




Už i proto, že jsem neměl po okolních hřbitovech i díky panu Hitlerovi žádné předky, rád jsem hřbitovy navštěvoval. Z ,,Nordlichtu“ – z Machnínské ,,Polární záře“, ze zrušené hospody v níž jsme bydleli, bylo na hřbitov, co bys kamenem dohodil a já měl pokaždé aktuální funus jako na dlani.
Bydlet u hřbitova mělo své výhody. Jen co rakev s mrtvolou zahrabali, už jsme se šli na čerstvý hrobeček s klukama podívat. Co kdyby nějaký mrtvý nebyl zas tak úplně mrtvý a harašil víkem. To by bylo slávy! Žel, ani jednou se nám nepodařilo něco uslyšet. A tak, když nic, tak jsme zjišťovali, co je nového, nebo co ze hřbitova by se dalo použít jinde. Nikdo nikdy nic nepostrádal, takže jsme buď byli šikovní, nebylo tu nic nezbytného nebylo. Rozhodně jsme nic neničili.
Pokaždé mi padla do očí ta prapodivná jména Němců, co tu žili před námi, a jejichž potomci se mnou chodili do školy. Bylo tu pár českých jmen, zkomolenin, ale devadesát procent jmen a příjmení, u kterých se nikdo nemohl splést ani omylem. Uvědomil jsem si, jak moc příbuzných spolužáků vlastně v naší obci po odsunu zůstalo.
Byla to německá děvčata s jedním dítětem po otci, který padl kdesi na východní frontě, či zmizel ve válečné vřavě a poté se na scéně objevil český dosídlenec, který mladou vdovu pojal za manželku a dítě adoptoval. Všichni pak měli české příjmení, ale jméno, to zůstalo po taťkovi, co padl ve východním Prusku, na Balkáně, nebo v Rusku. A tak jsem si hrál s Ottíkem, Waltrem, Gerhardem, Ernstem, Annou-Marií, Hedvikou, Horstem, Hugem, Arturem, Leošem, Renattou, Kristou, Wolfgangem, Brunem, Adolfem, Helmutem, Manfrédem, Frídou, Elvírou – Eliškou, s Rózl… Pěkná sbírečka německých jmen, která zdaleka není úplná. K tomu se mohla po dosídlení přidat jména maďarská, cikánská, rumunská a jiná a vedle českých jmen jsme si tak v padesátých – šedesátých letech v českých sudetských školách mohli připadat hodně – internacionálně.
V pozdějších letech se to, pravda, hodně změnilo. Německých jmen ubývalo, přibylo cikánských, ruských, ukrajinských, slovenských. Konec století, to už bylo o jménech dětí podle diváků televizních seriálů z Jižní a Střední Ameriky, Anglie, USA.
Takže, jazyková čalamáda v českých školách asi nedosáhne jmenného zmatení na školách v Berlíně, v Holandsku, Francii či Belgii, ale co není může být. Multikultura je sice dnes v Evropě díky militantnímu islámu na lopatkách, ale nikdo netuší, co později přijde i k nám do Čech. A díky sociálním sítím možná dřív než si myslíme…

Rybník




Syn peruánského prezidenta si koupil v našem kraji rybník. Někdo mu na internetu napovídal, co všechno tahle investice umí, co zábavy a peněz mu přijde na účet, čím vším se bude bavit, až ho makléř s pozemky navštíví. A taky, že ano. Princ poslal peníze a slíbil, že až bude čas přijede osobně a bude se bavit. Co mu však nikdo neřekl, ale platit to bude v Čechách stále, že každá legrace tu něco stojí, a že případný úspěch se v Čechách neodpouští.
Zrovna teď, se nějaký Dejdar, herec, skoro uštval, jak příkladně hrál ve filmech odsuzujících komunistické praktiky. A bác! nedá si pozor a někde řekl, že podpoří Zemana na hrad. A měl vidět, jak ti současní překonávají ty, které odsuzují. Prý Táhni, herče, kdo nevolí nás jde proti nám a chceš-li hrát, hodně si toho Zemana rozmysli.
Kdoví, co přijde, až přituhne a budeme muset hrabat listí pro kozy. Až tyhle věci pana syna dohoní a on si na ně zvykne, není co řešit, bude jedním z nás. Bude mu z kalhot koukat holá zadnice a nic jistého mít nebude. Má rybník, ale víte, jak to v Čechách chodí. Jsou tu rybáři ochotní to tak nenechat, ochranáři připravení taky z něj něco vyrazit. A rybník? Potřeboval by odbahnit, stavidlo opravit a vyčistit tak, aby splňoval to, na co původní majitel neměl peníze.
Desítky kliček, mnoho háčků, závist a malou zkušenost má takový syn z Tramtárie, když si koupí rybník jako investici a ráj příštích mejdanů. Nyní je čas práce. Rybník zamrzl a pod tlustým ledem se pohybují líně líni, kosatky, vodní hadi a ryby různé kategorie. To vše mu řekli a on jim uvěřil. Přeji mu to, co bych přál vlastnímu synovi. Aby vydržel a ukázal, že na to má, a že jedna česká vodní plocha z něj pytlíček nervů neudělá. Snad to, že je v tom až po uši, přesto musím ze zkušenosti říci.
Ať žije přeshraniční spolupráce, ať žijí synové, co se s otci radí, ale i ti, co jim prodávají hrady i podzámčí, rybníky, jezera a lesní tůně. Všude tam ať vládne mír a pokoj, silná vůle přežít to, co přijde až opadne euforie a synové otevřou ospalé oči.

středa 23. ledna 2013

Hodinky? K čemu by nám byly…




Byli jsme vůbec malí? Pochybuji. Kdyby nebylo fotek, vysvědčení a knížek v knihovně, kde mi táta s mámou psali „Jiřímu k jeho desátým…“, nevěřil bych. Vzpomínáte také někdy? Kam se poděli naši rodiče, strýcové a tety? Jako by tady ani nikdy nebyli. Sourozenci, spolužáci, učitelé, mistři, sousedi… Bože, jak dnes vypadají naše první lásky, stromy, keře, schody k domu, kde jsme bydleli?
Byli jsme to vůbec my? Když jdu kolem své první školy, nevěřím. Pak potkám spolužáka a slušně pozdravím. Usměje se a hledá v paměti a ani vy si už nevzpomene na to, že jste v 1. třídě základní školy psali násadkou a perem, které se namáčelo do inkoustu v kalamáři. V čítance byly portréty Stalinovy a Gottwaldovy, do školy jste nosili sušený chleba, na krku rudé šátky a chodili jsme do lidové knihovny k panu Kurkovi.
To byl náš svět, na který jsem už zapomněl a s údivem hledím vstříc tomu novému. Zhloupnuli jsme? Mnozí asi přitakáte. Někdo víc, někdo míň. Zestárli jsme a děti řeknou táta, nebo máma stárnou s námi. Jsme na tom jako naši tátové a mámy, když taky už nevěděli kudy kam, když svět kolem jejich hlavy přestal být jim známý a oni se začali ptát. Nerozumíme vám…. Je to o strachu, že vás jednou nepoznám. Tak daleko to ještě nedošlo, to se jenom sám sebe ptám. Co přibylo let a dětí kolem nás! Naše, cizí, vnučky, vnuci, jejich děti. Na co, a s čím si hrají? Čím jsme si blízcí, jaké jsou jejich hry a jaké byly naše?
To jsme jenom tak lítali po dvorcích, ze stromu na strom, za míčem? Ptám se, co bylo hlavní v našem dětství? Když vidím tyhle moderní děti závidím jim, jak využívají čas. Pak se divím, že pokud se pamatuji, tak nikdo z nás neměl hodinky… Neměli je ani všichni dospělí. Po válce prostě hodinky nebyly. A televizi až dokonce padesátých let měli jen někteří. Vysílala jen pár hodin denně a měla maximálně 2 programy. Nebyla nosným chodem rodinného večera, ani tak jako dnes polodenní návštěvy ,,center nákupů a zábavy“ při kraji velkých měst.
Nás, pokud vím, víc nás bavilo kino. Pamatuji si film Pád Berlína, , Obchod na korze, pár jiných, jako třeba Osud člověka. Nic moc? Nevěřím. Těm dnešním dětem se asi do mozku spíš zapíše Rambo, Harry Potter, …
A tak si říkám, o čem to naše mládí vlastně bylo, když jsme byli malí? Z čeho jsme měli velkou radost? Málokdo z nás vyrostl tak, abychom byli velcí, slavní, nebo významní. Zůstali jsme těmi, kterým děti říkají táto, vnuci dědo. Je to málo? Co oni umí, umíme my taky. Nejsme jim pro smích? Bojím se, že někdy ano. Co s tím? Jejich dětství je radost. I my byli někdy nad propastí a naši rodiče s tím měli fůru starostí. Často i existenční, a přesto jsme vyrostli. Bez hodinek, s černobílou televizí, s fůrou volného času……          

neděle 20. ledna 2013

Poklady ukryté na Jablonecku




Pověsti a báchorky o zakopaných pokladech jsou staré jako lidstvo samé. Už jenom to, že se mrtvým dávalo do hrobu něco cenného, hovoří o tom, že celá staletí se zem pod námi plní poklady, jen po nich sáhnout. Problém je, jak k nim, když duše nebožtíkova vtělena do zvířete hlídá poklady a právě tenhle spor mezi hledači a hlídači dal vzniknout přemnohým báchorkám, bájím a pověstem.
Nebylo snadné dostat se k pokladu, který byl chráněn kouzlem, zaříkáváním, ale šance tu vždy byla. V určitých dnech se prý vracejí duše zemřelých k lidem, aby se tu s nimi radovaly a v ony dny nejsou poklady přirozeně hlídány. Je to zejména v době, kdy se v kostelích čtou pašije. Tehdy se hroby otevírají a mrtví vstávají. I ostatní strážci pokladů jako draci a hadi opouštějí svá místa a zde je klíč i k mnoha pověstem.
O Velikonocích (o pašijích) se otevírají skály – dítě vejde dovnitř spatří obrovské poklady, ale když chce vyjít, skála se uzavře. Teprve po roce se skála otevře a matka sevře v náručí nejdražší poklad – své dítě. Podle jiné pověsti toho dne poklady hoří, stříbro – bělavým plamenem, zlato červeným plamenem. A nyní konkrétněji o podobných pokladech na Jablonecku.
Na Tischrově kopci prý hořívalo světélko a tak se říkalo, že je tam zakopán poklad. Jednou modrý plamének spatřila jistá dělnice zářit nad zlatým pokladem. Zachtělo se jí zlata a natáhla poněm ruku. V tom vyrazil z křoví ohnivý pes, kterému z tlamy a čenichu syčela ohnivá pára. Dělnice omdlela a našli ji náhodní chodci teprve druhého dne. Přišla sice k sobě, ale pozbyla rozumu.
Poklad je prý také zakopán vRádle ,,U velkého kamene“. Objevuje se o Květné neděli při pašijích, ale jen nevinné osobě. Podaří-li se Vám poklad spatřit, nezapomeňte pohotově hodit na zem posvěcenou věc. Něco z pokladu si pak můžete vzít.
Toužíte-li po dobrodružství a jste-li nezadaným mužem, pospěšte k Hornímu Polubnému k Sokolím skalám, kde je prý zakleta zámecká slečna. Osvobodíte-li ji, najdete ve skále meč a po mnoha dobrodružstvích návdavkem získáte i obrovský poklad. Jen pozor, abyste nepopadli jako nálezce meče z konce minulého století. Sice našel v oněch místech rezavou šavli a všude vyprávěl, že dívku osvobodil, ale protože nemohl dokázat ani hrdinský čin, natož nalezení pokladu, okolí jej označilo za blázna.
Smutný příběh se váže k ,,Černém rybníku“ v Huti, kde prý leží zakopán poklad bývalé majitelky panství. Dva muži poklad hledali a vykopali hlubokou jámu. Když konečně jejich krumpáče zazvonily o železnou bednu, projel kolem v divokém trysku jezdec. Hledači však byli zabráni do kutání a tak ani nereagovali na příchod vetchého stařečka a ani na jeho dotaz, zda jezdce viděli. Když se stařec nedočkal odpovědi, zaradoval se, že je konečně zbaven prokletí. Jen neudržel jazyk za zuby a nahlas si oddechl: ,,Konečně se mi dostane vysvobození!“ Vtom mu jeden z hledačů hrubě odsekl: ,,Čert tě vem!“, a poklad zmizel.
A já si pořád lámal hlavu, kde pánové Ginzel, Mužík a jim podobní berou víru, že něco najdou. Kopou, kopou, a kde nic, tu nic. Archiv sem, archiv tam, a pořád nic. Kdyby si pánové udělali výlet na Jablonecko, třeba jen jedním vlakem tam, druhým zpátky, jen jako ,,oddechovku“, určitě by něco našli. Třeba jen tolik, aby mohli v Posázaví kopat dál a dál. Divím se, že už je to dávno nenapadlo. Hlavně o Velikonocích by si přišli na své.
Hledat poklady není tak hloupý nápad. Kdejaká severočeská radnice by o velikonocích mohla začít kopat a hledat ukryté poklady. I stará zrezivělá šavle má svůj půvab, když už visí u primátorky nad dveřmi. Počítat by se mělo s tím, že v  místech kopání může nastat velký, převelký nával, neboť chuť by dostalo kdejaké hejtmanství, Kalouskovo ministerstvo, bezdomovci, gambleři.
Byť jsme od přírody nevěřící, pojďme do toho! Beztak už nyní hrajeme karty o pětníky, pilně sázíme, kupujeme losy, takže, co kdyby přeci jen někdo něco našel. Přímo už vidím ten nával na kolíky, co Čech, to hledač. Proč ne, časy kuponové privatizace se těžko zopakují.      

pátek 18. ledna 2013

Stará Špidlenka




Nevím, zda ji Josef II. znal osobně, když na konci 18. století formuloval patent, kterým inicioval vznik trafik na území Svaté říše římské národa německého. Co ale vím určitě, pak ještě před měnou v červnu roku 1953 jsem v trafice paní Špidlenové už nakupoval a to je víc, jak před šedesáti lety.
Ostatní nakupovali u Špidlenky, ale já musel říkat u paní Špidlenové, což bylo pro malého kluka příkoří, ale maminka se s paní Špidlenovou kamarádila, takže v ní žádnou starou neviděla, ale trafika u mostu přes řeku stará jistě byla. Císař nebyl vůbec hloupý chlapík, a co udělal, dobře udělal. Už jenom to, jak rozehnal líné mnichy, provětral kláštery a založil trafiky, představující jisté příjmy vdov, sirot a válečných invalidů. Zabýval se i jejich pracovní dobou a tu stanovil od 6.oo hodin do 21.oo hodin, šest dnů v týdnu a sedmý den, jako den odpočinku.
Naše Špidlenka měla ještě kliku, že žila v té druhé části monarchie, kde, na rozdíl od té jižní, nemusela prodávat i sůl, co rychle tvrdla a byla vskutku těžká i při prodeji do kornoutů . Císař osobně dbal na provádění kontrol a placení daní z prodeje v trafikách, na povinnost vyvěsit plechového císařského orla v každé trafice, který musel být viděn a muselo být dbáno o něj, aby nerezivěl.. Později, za první republiky, státní monopol polevil a česká trafika už rakouskou šatlavu připomínala míň a míň.
U nás doma kouřil děda „Lípy“ po šedesáti kusech denně, bez filtru. Maminka, když dědečkovi prala záclony, vždy povolala sousedky, aby se podívaly, jaké zas pere brambory samou hlínu..
To už i Špidlenka rozšířila sortiment na dětské knížky, obaly, sešity a vše, co kdo potřeboval do školy. Já sám jsem si u ní vybral knížku, kterou jsem přečetl a jejíž obsah celý, celičký znám dodnes. Trafika v obci to bylo jako čekárna na autobus, čekárna u krámu, u doktora, v mlékárně, na poště, nebo u zubaře. Říct něco tady bylo, jako si popovídat s advokátem. A my jsme chodili kolem té naší machnínské trafiky celá léta a neuvědomovali si, že s ní a s paní Špidlenovou odchází čas i nám.
Odchází a mizí s ní nenávratně doba, kdy sešit stál dvacet haléřů a pero tři koruny, kdy v trafice u mostu seděla za pultem paní Špidlenová a měla všechno, kdo co z nás do školy potřeboval…

Blízké krásné Českolipsko – retro-



Často tudy projíždím, ale v rozsáhlé zahradě vidím jen torzo vyhořelého zámku. Zahrádky u České Lípy. Co pamatuji, tak v tomhle věhlasném zámku se učili jazyk český zahraniční cizí studenti Karlovy university. Úplně nedávno, přiznám se, že až v důchodu jsem zpomalil, něco si přečetl a zalitoval. Musí tu být krásně. Než opakovaně do kraje kolem Zahrádek zavítám, něco nastuduji.
Začal jsem článkem z roku 1947. Nevím, co kdo od té doby do krajiny přidal, co si vzal, ale zpověď neznámého autora mě vede k tomu,  abych se do krajiny po šestašedesáti letech znovu vydal já. Průvodce mě vede rukou pevnou a neomylnou. Především mě upozorňuje, že tahle část Českolipska patří k nejkrásnějším koutům naší vlasti.
Začíná tím, že se některé z krásných jiter objevíme v České Lípě a pokračujeme modré turistické značce, na cestu do Pekla… Do krásného údolí Robečského potoka do Zahrádek a dál přes Holany do Dubského Švýcarska.  Celou cestu lemují bizarní pískovcové útvary a půvabné meandry bzučící vody dovádějícího potoka poskakující po zelených kamenech vykukujících z čisté vody. Cesta dříve vedla kolem myslivny, který vyhlížel jako lesní zámeček  z perníku a dál k mlýnu, který už tehdy před šestašedesáti lety  byl mimo provoz.
Vše kolem, domky i zahrádky jsou pečlivě hlídané  pískovcovými skalami – drakem s celou jeho rodinou. Pak náhle turista stojí před železničním viaduktem protínajícím celé to nádherné údolí a cesta pokračuje k silnici. U té stojí obrovská skála, do níž jsou vytesané místnosti a nad tím vším v zahradě – zámek Zahrádky.
Před šestašedesáti lety stál v plné kráse uprostřed obce Zahrádky pomník padlým a lípa svobody. S náměstím obce sousedil park zámku s obrovským skleníkem pro pěstování palem, s mohutnými starými lípami a spoustou cizokrajných stromů. V té době byly v depozitáři zámku sbírky starých zbraní,  vzácná knihovna, prapory z let 1675, meč z roku 1513, Valdštejnův plášť, lustr z bambitek, množství vycpanin, pokoj celý z parohů, a další starožitností.
Po roce 1945 byly zahrady zestátněny a byly zde pokusné laboratoře pro zemědělský výzkum. Ve stájích byl výkvět čistokrevných koní – kladrubáků, včetně bělouše Generála. Lipovou alejí kolem sochy sv. Floriána vedla cesta k bažantnici a k dalším uměleckým sochám a pokračovala přes Holany k  zahrádeckému nádraží.
Náročnější mohli jít dál  k prohlídce dvora, kde Státní  pokusné objekty zemědělské vybudovaly nejmodernější zemědělský podnik na českém severu.
U silnice k České Lípě se zastavme u rybníka, kde se vlevo rozprostírá nádherné panorama pískovcových skal, před námi je Kraví hora, hrad Jestřebí, v pozadí Bezděz. A kdo chtěl vidět „svatou starostu“  musí ujít 200 metrů směrem k Jestřebí. V zatáčce mezi lipami je kamenný kříž s ukřižovanou vousatou ženou, která měla v nohou žebráka a korunku na hlavě. Nechtěla se  vdát, chtěla sloužit Bohu a jeho prosila, aby to nějak zařídil. Do rána jí narostly vousy  a tím byla zachráněna od svatby.
V této krajině, tak různorodé, přátelské a vlídné nepřekvapuje hojnost ptactva na místních rybnících, ohromné množství volavek, potápek, divokých husí, kachen, sluk, rákosníků a dalších. V rybnících je rovněž plno ryb, které se v blízkých Zákupech průmyslově zpracovávaly.
No a nyní je přátelé na nás, co z té krásy v okolí Zahrádek po šestašedesáti letech najdeme. Já se těším nejvíc na onu evropskou raritu – sochu fousaté starostky ukřižované. Co z toho krásného zbylo, co krásného v obci za ta léta přibylo?
Myslím si, že Českolipsko čeká na renesanci své krásné přírody, a to jak bývalý vojenský prostor, tak okolí Jablonného v Podještědí, Novoborsko i málem už zapomenuté Zahrádky a jejich krásné okolí …

neděle 13. ledna 2013

Fotbalový klub Jiskra Machnín



Tak jako v hospodě ve výčepu u piva nikdy nevíte s kým pijete, zrovna tak nevíte, kdo to vedle vás stojí a řve spolu s vámi z plných plic na váš fotbalový klub: Kupředu!!! Znám to od útlého dětství. Znám to proto, že v rodině to bylo jako na houpačce. Děda fanda, táta ne, já od všeho trošku.
Vidím to jako dnes. Hřiště, plno stánků, stráň nad hřištěm ke státní silnici, všude lidí jako o pouti. Z tlampačů kolem jásá svět, a vše je podřízeno tomu, kdo tohle utkání vyhraje.  Na první spartakiádu jsem nacvičoval, na další už chodil opravovat břeh u hřiště. Bylo to vždy úžasné, květnaté, živočišné a mužné.
„Machnín do toho, pane Wirnitzere!“ Když jste zadali tenhle „úkol“, tak vše zmlklo, aby spontánně po třech, čtyřech sekundách odpovědělo: „Machnín kupředu! Forvertz!“ Páně Wirnitzerovo tvrdé: „Machnyn do toho!“, s německým akcentem, ostré a vyhrocené, mělo takové kouzlo, že vlakové soupravy Liberec – Hrádek nad Nisou přibržďovaly, aby lidé měli čas stáhnout okénka a přidat se buď křikem či máváním k Jiskře Machnín: „Machnyn do toho!“
Už ani nevím, jak si stála Jiskra v okresním žebříčku, ale to podstatné bylo, zda pan Wirnitzer byl, či nebyl mezi diváky. On měl zažádáno o vystěhování Německé spolkové republiky a já dostal povolávací rozkaz na dva roky do základní vojenské služby. Kam osud nakonec převelel pana Wirnitzera nemohu sloužit. Bydlel v Hamrštejně v jednom z těch tří cihlových domů, kde dnes žijí pouze nepřizpůsobiví přestěhovaní sem hlavně z Chrastavy. A Jiskra Machnín, to dnes asi bude jistě příměstské odložiště nejlepších hráčů, farma libereckého fotbalu.
Dnes je vše o penězích. Vlak už nepřibrzdí, okna jsou pevně zapuštěna do ostění vlakových souprav. Předpokládám, že machnínské hřiště, dnes i zatravněné a odvodněné, slouží těm, kteří zaplatí a v pohodlí trénují na dosah krajského města, těm, co na to mají…
Škvára? Měli jsme ji tehdy všude. V loktech, v kolenou , ve dlaních… A jak uměla v odřeninách pálit! Pamatujeme si to my, kluci, co sem chodili hrát, velmi dobře. Čáry vápna na černé škváře? Kdo je neznal. Ale co to bylo proti Wirnitzerovu: „Machnyn do toho!“ Na to bych si dal dneska copyright, ale nevím, zda mohu.
 Jiskra Machnín patří do místních dějin, do schránek a kronik. To máte, jako v té hospodě. Těžko poznáte místního sadaře od bafuňáře, co kuje pikle, jak dál s tímhle fotbalem. Je to tak a svět změnil. Je tak trochu o fotbale, ale hlavně o penězích….Snad taky trošku o vzpomínkách, ale to už posuďte sami….

Když maminka zavařovala




Na půdě bývalé machnínské hospody „Nordlicht“ bylo nepřeberné množství sklenic po Němcích. Ti už doma budovali hospodářský zázrak, když se moje maminka rozhodla zkusit to s chutnou domácí zavařeninou. Když zavřu oči, vidím část půdy, kde bylo to přebytečné hospodské sklo skladováno a mělo být realizováno ve slaďoučké kompoty. „Už se těšíš, Jiříčku, viď?“ Co chvíli se mi maminka snažila podsunout myšlenku, že ten výtečný nápad je vlastně z mé hlavy. Nebyl. O poschodí níž v našem bytě toho skla byla už celá vana a pořád ho přibývalo. Maminka byla velkorysá, nikdy na ničem nešetřila.
Má role byla vyndávat umyté sklenice z vany a pokládat je dnem nahoru na prkno a dál pracovat v tomto pořadí: rybíz  červený, černý, bílý, angrešt (dodnes jej nemohu pozřít), třešně, višně, borůvky. Už mi to splývá. Šlo asi o týdenní akci a mým cílem bylo přežít maminčin výbuch, aktivity a následnou tlakovou vlnu neustálého komandování a sekýrování: „Počkej v zimě, to bude nářku, že toho není víc!“
Co si pamatuji, tak jsem nenaříkal a ani nikdo z obdarovaných sousedů. Všichni jsme se drželi statečně a o kompoty jevili pramalý zájem.  Tatínek se zdržoval raději na pracovišti, kde točil do úmoru klikou od soustruhu. Když se všechno ovoce omylo a připravilo se k procesu samotného zavařování v aluminiovém hrnci, z jehož útrob vyčníval teploměr, ne nepodobný tomu, co vyčníval ze zadečku malých chlapců a dívek, bylo skoro hotovo.
V zimě bylo mým cílem vyprázdněné sklenice rozbít, rozšlapat a odnést daleko, hodit do řeky, darovat sousedce, která se celou zimu se škodolibou zvědavostí vyptávala, jak nám s taťkou chutnají metráky zavařenin od maminky. Mám-li být upřímný, tak se mamince povedla tak akorát povidla. Mě sice nejvíc chutnala ta, co ulpěla na okolních zdech, na obrazech, a ta, co nešla z hrnce ven a chutnala jak karamelová marmeláda.
Zavařování se stalo maminčiným adrenalinovým sportem, který se jí podařilo rozvinout k dokonalosti. To když zavařila celého králíka, slepici a naložila vajíčka. To vše do pětilitrových lahví. Majstrštyk byla maminčina čalamáda, která žel po otevření čpěla jako vojenská ubytovna, ale zároveň chutnala jako nadpozemská mana, jídlo bohů. Maminka zavařovala i dýně, jedlé jeřabiny, houby, sedmikrásky a pampelišky. Objektivně hodnoceno, prvních pět skleniček bych zbaštil i s víčkem, od šesté sklenice už mi nejelo nic. A teď, co s těmi zbývajícími šedesáti sklenicemi?
S léty mamince síly ochably a zavařenin ubývalo. Po létech maminka odešla, a já jsem musel vyřešit, kam s regály plných zavařenin. Vysvobodil mě až tříděný odpad – kontejner na sklo. Znamenalo to otevřít desítku sklenic a zbavit je obsahu. Měl jsem tak trochu špatné svědomí, ale zároveň jsem tu hodinku byl opět s maminkou, tak, jako když mi byly čtyři a tatínek raději dělal přesčasy.
Poslední dvě sklenice jsem nerozbil. Vzal jsem si je domů.... Nevíte proč? Proč asi?

Když to klouzalo




Když to klouzalo, tak se dole od krámů nahoru ke kostelu vyjet nedalo. Ani linkový autobus ČSAD, který zajišťoval pravidelnou dopravu dětí do školy a zaměstnanců do blízkých úřadů a továren, nevyjel kopec ke kostelu a vracel se na státní silnici, aby naši obec objel. A tak jsme na zastávce trpělivě čekali hodinu i dvě, a kde nic, tu nic.
V té době šedesátých – sedmdesátých letech minulého století přes vesnici nejezdila městská hromadná doprava, a neznali jsme, co je to mobil, a jak si vysvětlit to dlouhé čekání…. Asi v nás byla větší pokora. Jen kolikrát jsem tlačil naše auto nahoru ke kostelu a otec se dušoval, že pokud si ještě někdy koupí auto, tak už nikdy s motorem vpředu. Když měl někdo z rodiny žlučníkový záchvat, tak se běželo do vrátnice Stavokombinátu volat k postiženému sanitku. Sypání namrzlých a zasněžených silnic bylo o štěrku, který pokaždé přes léto někdo soukromě spotřeboval, a o našich dvou cestářích s jejich dvoukolovými vozíčky.
Starý Štěpánek byl starý a často jej lidé z výboru nemohli najít, i když sněžilo, že nebylo vidět na krok. Hledal se podle vozíku s lopatou, který spolehlivě parkoval někde kolem „Zeleného stromu“. To karlovský Hnízdil, ten měl na starosti krkolomný kopec z Karlova k nám dolů do Machnína. Myslím, že mu machnínský Štěpánek záviděl. Hnízdil měl při cestě chutnější jablka, která si jako cestář směl na podzim očesat a prodat. Prima deputát.
Stávalo se, že jsme ve škole v tělocvičně cvičili, venku sněžilo jako na Sibiři a shodou okolností mladý Hnízdil a Štěpánek byli mezi námi. To potom místní funkcionáři MNV uhodili na kluky přímo ve škole, kdeže jsou cestáři? Vozíky byly u Zeleného stromu a cestáři, jako by se propadli. Autobusy zase nejely. A tak jsme je hledali i po sousedech a měli z toho srandu. Najít osobní auto, drožku, nebo motorku se sajdkou to nebylo v naší obci snadné. Pokud vím, tak obcí denně projelo jedno, dvě auta, motorek bylo až pět, pár náklaďáků projelo přes den obcí směr Liberec – Hamrštejn. Do místní textilky zajížděl i traktor a pár potahů sjíždělo od státního statku do okolních polí až ke vzdálené Chrastavě.
Pokaždé to bylo špatně. S příchodem zimy ženské sypaly popel, žel i s hřebíky a bůhví s čím, na hlavní silnici kolem kostela, a na všechny vedlejší cesty, takže byl problém se sáňkováním. To byl spor, který se řešil na obecním úřadě, ve škole, mezi dospělými, pokřikováním přes plot mezi sousedy. A tak se sypalo i o půlnoci, a kousek dál, aby se nepoznalo, kdo popel nasypal.
A to nemluvím o tom, čím se topilo. To se vlastně nezměnilo. Emise, zplodiny, dusivý kouř, hádky mezi sousedy, čím kdo topí, co vlastně v těch kamnech pálí. Tohle pořešit by bodlo i dnes a zvedlo by kulturu občanského soužití. Dost na tom, že autobusy, včetně MHD jezdí a neklouže jim to.
O to míň se sáňkuje a Machnínští si o to míň lámou kosti. Aut podstatně přibylo a cestáři? Ti staří už nejsou. Zvládají to za ně auta s radlicemi a sypači s řidiči bůhví odkud…

sobota 12. ledna 2013

Výsledky prvního kola prezidentských voleb




Postup do druhého kola volby prezidenta republiky kandidáta Miloše Zemana na prvním místě téměř nikoho nepřekvapil. Druhé místo Karla Schwarzenberga zcela určitě překvapením je, alespoň pro ty, co ho nevolili a je především ukázkou toho, co umí sociální sítě. Při vzpomínce na prezidentskou volbu před deseti lety  se vkrádá myšlenka, kdo by vyhrál tehdy…
            Podívejme se na ty, kteří nepostoupili. Prohrál favorit mnoha Liberečáků, kterého dostihly celorepublikové, ale především liberecké, nedořešené kauzy s financováním různých aktivit minulého vedení liberecké radnice. Oblíbený antikomunistický politik Přemysl Sobotka by podle starého modelu voleb dozajista zvítězil. Přímá volba mu vynesla předposlední místo a jak je zřejmé, čas mladých pretendentů, vzdělaných právníků teprve přijde.
            Ústraní a zapomenutí čeká na současného prezidenta stejně jako na ty, které si neoblíbí sociální sítě. Jeho výhrůžka, že se pokusí o návrat a vrácení všeho do starých kolejí je pobídkou všem, k jejich používání, aby nám a našim dětem – vnukům neudělovali moudra ti, kteří jsou zodpovědni za mnohé, co dnes odsuzujeme.
            První kolo prezidentských voleb potvrzuje, že zvolený demokratický způsob přímé volby zaručuje a skrývá i humorná překvapení, ale především je transparentní, o čemž minulá volba mnohé nepřesvědčila.
            Poblahopřejme tedy vítězům, vzdejme čest poraženým a za 14 dní ať se ukáže, kdo z tandemu Z. – S. je lepší.

čtvrtek 10. ledna 2013

Krůček a naše vesnice byla slavná




Uprostřed obce stál takový prapodivný stavební útvar. Na parcele, kam bych jinde vodil zbloudivší turisty, aby popatřili na místní Akropolis, Kreml, Hradčana, nebo na Sochu svobody, stál „Šenk“ – bývalá velkohospoda, nebo spíš  „Zeď nářků“ místního obecního zastupitelstva. V době, kdy se po válce samovolně a hromadně sesouvaly k zemi barokní zámky, renesanční  kostely, gotické mosty, naše monstrum stálo, a jakoby říkalo, budu tu stát navěky věkův, amen.
Vesnický šenk. Kdysi chlouba, nyní zhouba, říkal starý Vydra, Lexa Kurka a místní straníci. Jeden byt v přízemí pro zdravotní sestru, pár místností pro knihovnu, garáž pro miniautobus a  taneční sál, kde se jen tak, za pomoci myší (s malými lopatami) a lidí s velkými lopatami, prohazovalo mokré obilí, které se zde po válce programově sušilo. A to na místě, kde by v „Riu de Žanejru“ v Brazilii postavili dominantní sochu Ježíše Krista… Taková to byla nádherná parcela!
A tak snem všech místních pantátů a radních byla jen ta jedna myšlenka, jak napomoci času a shodit tohle chátrající monstrum, hrad uprostřed obce, kde už nikdy, nikdy žádná hospoda nebude a postavit zde chrám něčeho, na co budou zdejší generace po roce 2000 právem hrdé. Ale znáte to, jak takové krásné myšlenky končí v Čechách, natož v menších obcích. Kanalizace? Kam vás vede slepá vášeň, ta přece není vidět! Ale zbourat „šenk“a postavit tam třeba sochu…..
A víte, že jim něco učarovalo a inspirovalo je? V údolí řeky a k tomu přímo v  obci ležel opracovaný žulový kámen. Ležel tam od války, připraven do základů mostů dálnice z Berlína do Prahy. Byla to doba velkých snů i velkých zklamání. Kámen se stěhoval do základů velkého nadživotního  Stalinova pomníku v Praze.
V hlavách zdejších radních tak vznikl velký – malý velkolepý plán. Pár kamenů, co zůstanou a zakryjí se chvojím, poslouží k něčemu, co obec proslaví, a bude snad poutním místem, které obec proslaví tak, jako Chaloupkovy vize později vedlejší Kryštofovo údolí na Liberecku. Vše ale vytrvale hatil samotný „šenk“. Nechtěl se zhroutit. Až jednou byly pozvány v hojném počtu všechny složky Národní fronty k hromadnému vyklizení a bourání. Já jsem si při té pilné práci předcházející pádu „šenku“ zlomil nohu v kotníku pádem z druhého poschodí podél komína cestou ke sklepu.
„Šenk“ konečně zmizel a nastal čas osadit prostor květinami a pomýšlet na malé sousoší Stalin versus Gottwald. Zapomněl jsem podotknout, že mezitím se doba posunula a v Praze bourali Stalinovo sousoší. My jsme tím ustavičným přemýšlením, kam se ten náš miniStalin versus Gottwald bude koukat, vlastně získali čas a nemuseli ho za posměchu sousedů a přátel bourat. Starší obce odhlasovali, že už nebudeme stavět mohyly slavným, ale garáže pro ty nejpotřebnější a pro ty, co si to zaslouží nejvíc. A tak zde dodnes na nejlukrativnějším pozemku  na sever od Alp stojí garáže potřebných a zasloužilých občanů. Tam, kde měly stát sochy těch, na něž se nezapomíná, stojí garáže, hrůzy 20. století. Lignát, azbestocement, vlnitý plech…
No, couvli jsme kousek před cílem. Mohli k nám jezdit jako do Loštic, ale nejezdí a prý nebudou… 

Hastrmani z Jablonecka a okolí




Kdysi dávno mě zaujal pořad o hastrmanech z našeho okolí. Stanice Praha 2 Československého rozhlasu zaujala tehdy velmi mnoho posluchačů. Nejen u všech vod našeho kraje –  u Nisy, Kamenice, Jizery a Desné se vodník prý zdržoval, ale i na jejich lávkách a přechodech u jezů ohrožoval životy lidí.
Podle pověsti to býval malý panáček oděný červenou čepičkou, zelenými kalhotami, v červené vestě. Obyčejně se vynořil z vody, by sedal na kameni u jezu a pískáním, ale i hrou na housle lákal pocestné. Křoví kolem vod zdobil pentlemi. Býval často „hostem“ ve vodních mlýnech, kde k mlynářově zlosti zastavoval vodní kola. Jeho oblíbená místa v Jablonci byla u Starého rybníka, v Pekle, ve Žďárku.
Okolo vodníků bylo vždy mnoho pověr. Dětem se doporučovalo, aby, než přeskočí potok, třikrát do něj plivly. Do vody se jako ochrana před vodníkem házely tři nestejné peníze… U Kamenice v Haraticích stával starý mlýn. Bylo tu celkem klidno, spokojeně až darebu vodníka, který každé poledne zastavil vodní kola a mlýn ztichl. Zlobil se pan otec, zlobila se všechna chasa. Mlynář dával vinu stárkovi, a ten se rozhodl, že to tak nenechá a bude se bránit. Potkal totiž vandrujího kolegu a ten mu poradil jak na vodníka. Stárek skočil na vodníka tak, že ho překvapil a hned ho svázal „lýčákem“ - provazem z lýčí. Zavolal chasu a odtáhli vodníka do vytopené místnosti. Vodník vyhrožoval, žadonil, prosil, až nakonec musel slíbit, že se od mlýna daleko odstěhuje. Když ho pustili, skočil vodník do vody a v Haraticích už ho nikdy neviděli.
Staly se i jinačí případy, často i tragické. Vodník získal navrch pak se nebožáci topili – hlavně děti. Ti, co útok vodníka přežili (z řad dospělých) stavěli kapličky jako např. tu, která stávala nad nad Mautnerovou vilou v Šumburku. Poblíž Blatenské pily, při přechodu přes Kamenici, vídali lidé také vodníka sedícího na lávce v červené vestičce a červené čepičce. Jistý starší člověk z Maxova poblíž sbíral klestí, a jak vodníka uviděl, hned běžel ke svatému obrázku pověšenému na nedaleké jedli. Vodník se zlobil, že musí kořist nechat být a sliboval pomstu…
Také na cestě vedoucí do Karlova  se vodník ukazoval. Bylo slyšet jak hraje na píšťalku. Tam, kde jarní vody vyhloubily koryto Kamenice, v Lučním mlýně v Jiřetíně, sedával vodník na hrázi a hrál na housle pokud nepřilákal nějakou oběť, , kterou potom rychle stáhl do své říše.
No a pak si prohlížíte v pohádkách ilustrace Josefa Lady a podle nich byste vodníkovi dali první poslední, jaký je to sympaťák. Tak to na světě chodí. Chvíli tě milují, chvíli tě zatracují a tak to je. Had se zlatou korunkou, Krakonoš před dvěma sty lety , cikáni, jako kočovní zloději dětí. Snad v tom je i to kouzlo vyprávění, že do samého konce zvonce pohádky můžete očekávat dobré i zlé. Jen jít dál za štěstím a vědět, že v pohádkách pokaždé pravda zvítězí. Faktem však zůstává, že je to ale dřina.

neděle 6. ledna 2013

Vám, slečno Amnestie



Píši Vám, slečno Amnestie,

Vám, která si dosud nezadala. Žel, končíte jak ta rozmnožovna psů, co má přinést páníčkovi fůru peněz. Neboť vězte: Všichni kolem jste blázni, jen já jsem letadlo. Proudové, plné plyše, falešných úsměvů, jízlivého pokrčení tváře. Ano, to je tvář korunního prince, pana Klause z Pražského hradu, který neví, co by a tak přeplněné cely řeší amnestií a taky pomůže přátelíčkům.
Vám, slečno Amnestie, není divné, že to je pořád ten samý Václav Klaus, co pije doma drahé víno a nám sprostým nalévá špinavé vody? Ten, který kritizoval všechno a všechny a pak se náhle změnil a stal se dobrodincem zatracených? Ne, nebojte, český prezident se nestal jiným. Stále bere zlatá pera a mlží a mlží.
 Ať si zvolíme, má drahá, kohokoli, příští prezident bude na tuty lepší, byť by seděl na invalidním vozíku, byl šaman, na čokoládě a tureckém medu závislák, potají si hrál s cínovými vojáky a do dámských hadříků se převlékal. Slečno, můžete-li a máte-li nahoře sebemenší vliv, použijte ho, ať nám prozřetelnost nadělí obyčejného slušného člověka, za prezidenta. Toho, co pravidelně chodí sám i tam, kam chodí i císařpán pěšky bez ochranky…
Slečno Amnestie udělejte prosím i něco pro nás obyčejné smrtelníky, které štve ta stálá přetvářka, zlodějina, beztrestnost a zadluženost kdejakého města. Tak třeba Liberec. Že se opět nestane nic? Opět tak, jako v minulosti, se opět dočteme o kolektivní odpovědnosti, obrovském majetku podezřelých, a že město nemá na noční osvětlení ulic? To přeci ne… Slečno Amnestovaná, opět nic?
Jak to dopadne za dva roky? Kdo se nám to musí na radnici opět vrátit, aby se už konečně něco hnulo a dalo se vyřešit? Proto se, prosím, rozhlédněte kolem a držte se. Zkusme to znovu. Snad se to tentokrát podaří a na Hrad zasedne někdo, kdo je aspoň trochu čistý, spravedlivý, moudrý, méně sebestředný a taky trochu zábavný….