Stále se učím být nad věcí – Pár slov k novému roku 2016

Letěli holubi z vysoka a usedli u nás doma na vrata. Letěli z daleka. Vídám je často, ptáky, co ani nevím odkud jsou, kam letí, kam pospíchají. Co takový pták ví, ptám se sám sebe a nečekám, že mi odpoví. Ptáci si prostě létají. Mám pocit, že sám se létat nikdy nenaučím. To pták ne, ten si usmyslí a letí. Co mu brání? Na rozdíl ode mne má duté kosti, peří, křídla. To se mu to letí! Vybaven je vším. Autopilotem, co mu sedí vzadu za nosem, očima, jak radarem. I nohy, co mně sotva chodí, on opírá o tři prsty, přitáhne je a letí.

Letí si jako pták, ptákem je a přít se s ním o to nechci. Silueta, držení těla, aerodynamický tvar. Vítr jej nese, povznáší a je jím unášen do dálav nekonečných. Letěly, letěly husy kolem, kachny při tom křičely. Letěli, letěli kolem holubi, pěnkavy a malé modřinky. Letěl kolem nás i čáp, letěly volavky.

Mám v plánu běžet za nimi. Zahodit hůl, zkušenosti, zvednout ruce a čekat, až vítr zafouká a načechrá mi vlasy, fousy, chloupky na rukách a já poletím nad řekou, lesem i vodopády nesen větrem a mocnou silou paží… Ptáci se usadili u nás doma vzadu na plotě a hlučně rokují, proč jsem to vzdal, proč neletím.

Co vím jistě, že já to nevzdám. Že s ptáky se naučím létat a poletím s nimi někam, stůj co stůj. Létat se naučím. Těším se, až jednou poletím, jak dravec, co střemhlav útočí a nabodnu rybu na zobák. Už se nebojím. Vidím, jak plachtím nad oblaky v plné kráse mého peří, s větrem v zádech, s chomáčkem chmýří na své hlavě, nad silnicí plné aut, kdy v jednom z nich sedí i můj stín, co se bojí létat a chodí o holi….

Jak se u nás doma šetřilo a věřilo v lepší zítřky

Maminka byla z Prahy a velká parádnice. Vlasy měla trochu do mědi, do zrzava a uměla se oblékat. Nosila i vyšší podpatky, ale jen když vedle ní nestál tatínek. Nechtěla ho převyšovat. Na vesnici se o ní povídalo, že se odlišuje a vyvyšuje, ale to nebyla pravda, spíš naopak. Bylo to i o tom, že si nemohla dopřát často to, co by chtěla.

Po válce bylo všeho pomálu a v Sudetech vůbec. Vše bylo na lístky, ale prodejny zely prázdnotou. Maminka se uměla přizpůsobit. Přešívala staré věci i po Němcích, pletla od svetrů až po rukavice a ponožky opravdu vše. Myslím si, že nejdražší v Čechách vždy bylo jídlo, ale i zde se dalo ušetřit. Tatínkovi připravovala do továrny svačiny. Většinou chleba s máslem, ředkvičky, půlku kedlubny. To samé mě do školy na svačinu. Obědy vařila a protože tatínek byl vegetarián tak maso bylo opravdu jen v neděli a spíš jen pro mne. Když jsem měl hlad a byl někde u kamaráda, dostal jsem najíst tam. Sousedi nerozlišovali, kdo je čí a najedli jsme se všichni. Jen doma jsem nesměl říct, že tak dobrou hrachovku, jako umí paní Kalenská, maminka Jardy, neumí nikdo jiný.

Ona ta padesátá a šedesátá léta byla o skromnosti nás všech. Nikdo vlastně nežil na dluh, neznám nikoho, kdo by žil nad poměry a kromě pár desítek korun jsem si nikdy nepůjčil. Maminka nevyhodila nikdy žádný již nefunkční elektrický spotřebič… A tak doma, na půdě domu v Machníně se hromadila slušná sbírka velmi starých a kuriózních nefunkčních pomocníků v domácnosti jako např. vysavače z 1. republiky, masážní přístroje, holící strojky, něco, co samo leštilo a čistilo parkety, zubní protézy a stříhalo, vyhřívalo postele, peklo chleba….

Maminka dovedla ušetřit na všem, nejvíc na mě - to tvrdil tatínek, když dostal na Vánoce zase šálu, rukavice, teplé ponožky v krabici tak, jako i v roce minulém. To nebyla lakota, ale přeci jen se z jednoho platu toho moc pro rodinu nepořídilo. Já si vlastně ani nevzpomínám, že by mi něco scházelo.

Nebylo mezi námi dětmi rozdílu. Všichni jsme byli stejně oblečení, nosili stejné košile, trička, boty-pionýrky, na tělocvik, trenýrky a nátělník. Nejvíc se šetřilo na teple v pokojích bytu. V ložnici se netopilo vůbec, nebo jen velmi málo. Nekouřilo se a nepilo, pivo jen to slabé, dědečkovi cigarety – Lípy, mně za odměnu lipo bonbóny za 0,20 haléřů, limonádu před kinem za stejný obnos, knížku za vysvědčení za 8,50, výlet do Zoo, nebo na Ještěd.

Víte, že mi to ani nepřišlo, že jsme chudí? Nic nám v podstatě nescházelo. Doma bylo vše, co jsme k životu potřebovali: jídlo, teplo, rádio, světlo, zábava, oba rodiče, kamarádi...

 Byli jsme mladí, zdraví, ctižádostiví, bylo po válce a mír se zdál být na věčné časy. Nepřátelé socialismu a rozkradači národního majetku byli trestáni. Nic nám nebránilo věřit ve šťastné zítřky…

Poděkování císařovně – Marii Terezii

V první polovině 18. století byly stavěny ve větším rozsahu první, takzvané císařské silnice - hodně široké, pevné a silné cesty a to nejen pro dálkovou přepravu zboží a osob, ale i ze strategických důvodů. Dá se říci, že z obdobných důvodů stavěl své autostrády a dálnice i Adolf Hitler v Německu a Musolini v Itálii v první polovině 20. století.

Dát práci nezaměstnaným státní zakázkou bylo i vydláždění silnice z Liberce do Frýdlantu v Čechách za první republiky. Žel, státní zakázku dostala česká firma a ta preferovala při vyhledávání spolehlivých zaměstnanců Čechy před Němci. To nepřispělo k porozumění mezi sudetskými Čechy a sudetskými Němci. Obdobně si počínaly české stavební firmy při stavbách vojenských zakázek – bunkrů (řopíků) v našem nejbližším okolí.

Silnice, jejich průchodnost, kvalita, kudy a kam vedly, se stalo strategickou otázkou nejen kdysi, ale především v minulém století, v mezičase dvou světových konfliktů. S opravovanými silnicemi se i obnovovaly staré formanské hospody.

Byly to ony zájezdní hostince, hospody, které nám jsou podvědomé z dávné minulosti. Tam, kde stojí, se mohou pochlubit i hrůzostrašnými příběhy, legendami, často v rozporu se skutečným historickým příběhem. Zalesněná území našich Sudet, odlehlá místa křižovatek, cest končících na druhé straně státních hranic - tam všude se něco dělo, kradlo, pašovalo, vraždilo, spřádalo, jak vyzrát jeden na druhého. Co provést nepěkného Čechům, ti pak přemýšleli, jak přechytračit své sousedy Němce.

Nebyla to zrovna hezká doba. Henlein sliboval, a když neuspěl, terorizoval své sousedy. Sudetská župa už stála na moderních silnicích a dálnice z Berlína do Prahy přes Liberec už dostávala konkrétní podobu. Konec druhé světové války znamenal, že se moderní autostrády nedočkáme. Svět kolem nás zaznamenal jiné priority.

Fenoménem oprav od Turnova po Chrastavu se stala polská firma Budimex. Zanikaly ale cesty a cestičky. Jedna taková vedla z Machnína kolem školky a hradu Hamrštejna do Andělské hory. Byla využívána dělníky pracující v místní uhelně (uhelné) elektrárně. Ale i ta kdysi skončila. Veselo bylo na cestách většinou z soboty na neděli. To se utrácela výplata a pilo na zdraví všech přítomných, současných i budoucích generacích.

Pokud to provoz na ulicích dovoloval, a před nedávnými lety ano, stávaly se vozovky v noční dobu „pěveckými“ soutěžemi jak manželských párů, tak jednotlivců. Nebylo zpěváckých Superstar, ale mnozí zpěváci se dostali do vědomí svých střízlivých sousedů jako ti, nad kterými všichni svatí drží ochranou ruku, neboť ty opilé, jak zákon káže, nic na cestě domů z hospody prostředkem vozovky nepřejede.

Kdeže jsou patníky z opravdové žuly podél vozovky? Dnes je nahrazuje všudepřítomný plast. Stromořadí, hluboké, odvodňující příkopy, pumpy uprostřed měst nejlépe na náměstí, cestáři s odpovědností za daný, zcela konkrétní kilometr….

To by matka všech císařských silnic z Vídně do Prahy, Drážďan, Terstu, do Bavor, císařovna Marie Terezie nevěřícně hleděla na provoz, dálnice, křižovatky, nadjezdy, kruhové objezdy! Na benzínové pumpy, restaurace, parkoviště, služby pro motoristy. Na „hada“ – nekonečný pruh světel automobilů.

Nákladní doprava vytlačila z kolejí přepravu zboží do kamionů, a ty ničí i ty nejdokonalejší cesty. Buď sláva osvícené panovnici, která schválila velkorysé silniční plány 18. století, a dala tak základ moderní dopravě, kterou využíváme dodnes, aniž si to plně uvědomujeme.

Peníze, prašule, škvára

Asi neznám nikoho, kdo by neměl rád peníze. Nikdo vám neřekne na férovku: Miluju prachy, dej je sem… Výchova nás nutí nechat se nutit, jako by se zdráhat než je vzít, pečlivě je přepočítat, dobře je uložit a občas se na ně chodit dívat do banky, jak rostou, jak stagnují...

Patří k nám odjakživa, jako vzduch na dýchání. Čím vším ti naši předkové platili! Bylo toho všelikerého moc. Později se platba ustálila v kovu vzácném i obecném, později v papíru – bankovkách, za které je možno dostat od roku 1762 skoro všechno. Máme jich i platebních karet, těch moderních modifikací papíru, plné peněženky

Za vším stála nám všem dobře známá velká dáma císařovna Marie Terezie (1740-1780), která svůj život vedle porodů arcivévodů a arcivévodkyň plně věnovala správním reformám, centralizaci a válkám s Pruskem. Tady je možno najít prapůvod toho, proč se stalo, že mince z drahého kovu se „ztratily“ z oběhu a světlo světa spatřil potištěný papír. Stálá finanční tíseň dvora a výdaje na válku vedly k tomu, že se císařovna rozhodla a správně. Jinak to byla právě ona, co naše předky poslala do škol a udělala z nás prakticky to, co jsme dnes. Lidé znalí věcí zábavných, potřebných i peněžních transakcí.

Pamatuji, jak se ve škole v čítankách psávalo, že Josef II., její syn, při svých inspekčních návštěvách rozdával zlaťáky. Bankovky paní matky neměly ještě pořád tu ,,správnou váhu“…. Zlatý Svatováclavský dukát se za první republiky dával do peřinky právě narozeným dětem movitých rodičů… Žel moje maminka, ani tatínek k nim nepatřili…

Pro správnost musím popravdě přiznat, že v Praze se objevily první bankovky v době francouzské okupace v roce 1741-2 nesoucí informaci „Hundert Frank“. Existují prý ve světě snad někde dva kousky. Raději se tedy věnujme bankovkám dneška. Ty jsou přístupnější.

I ony dnes vlastně ustupují kartám z plastu, které se zasouvají, nebo přikládají, a které za nás platí, netrhají peněženku a tolik se neztrácejí. Peníze... Jak ty dovedou člověka změnit! Stále jich je málo. Jakoby by nemohly tiskárny, kde se peníze rodí, tisknout na tři směny. Prý nemohou - asi nemají papír… A přitom máme krásné peníze i poštovní známky. I na umělce, co je kreslí, je naše země bohatá, takže, jak je vidět schází, opravdu jen ten papír…

Doma se papírové peníze ztrácejí doslova. Stále mám před očima maminku, jak je počítá a dává do sáčků od mouky, na které píše: na boty, na jídlo, na kabát, na Vánoce... Vánoce byly hlavně svátky dětí. Vánoce pro mě znamenalo dostat knížky. Tehdy všechny hodné děti četly a tak jsem jednou, těch knížek zaplacených ze sáčku „na Vánoce“, dostal 14.

 Jak to bude dál nechme hlavám moudřejším. Ať se trápí ony. Peníze budou, ale my nebudem, říkávala moje maminka a měla pravdu. Už tu není, důchod mi chodí pravidelně na adresu, ale já stále myslím na ty knížky. Dodnes je vídám. Každou zabalenou zvlášť pod stromečkem se svíčkami, které pořád svítí a svítí….

Nesouvislé hlášení o mé obci, blízko metropole severních Čech

Naše obec měla ještě nedávno asi 1.300 obyvatel a hlavní silnice ji stále obchází. Do okresního města to je asi 6 km, projíždí tudy, ale někdy i staví vlak, je tu autobusová zastávka. Píše se poslední rok lidově demokratické ústavy ČSR a zanedlouho tu bude ústava nová, socialistická, Československé socialistické republiky, ve zkratce ČSSR v roce 1960.

Machnín, obec ležící větší částí už na dolním toku Lužické Nisy, má tři holiče, chcete-li kadeřníky: Jůzu, Lankovou a Studeného. Taxa za stříhání kolem dvou korun. Kdo si to má po pětašedesáti letech pamatovat... Obec měla své zastupitelstvo, kde z ústavy, z toho nejvyššího zákona, měla většinu KSČ a tudíž i svého předsedu místního národního výboru, tajemníka a svou úřednici. Ta jediná se nestřídala tak, jako předchozí dva.

V čele vesnické organizace KSČ stáli po mnoho let soudruzi Lexa, Vydra a Kurka. Neměli u nás zrovna nejlepší pověst. To sotva mohli čekat od mého táty, na kterého psali ne zrovna pozitivní posudek v době jeho vyšetřovací vazby….

Obec měla svého hrobníka, na kterém jsem jako kluk obdivoval sluncem opálené tělo a úžasné svaly od práce s krumpáčem na místním hřbitově uprostřed obce. Mrtví se vozili při poslední cestě v nádherném pohřebním kočáru, který přežil konec Rakouska-Uherska, Československou první republiku 1918-38 i připojení k Německé říši na základě Mnichovské dohody v letech 1938 – 1945. Pohřební kočár zmizel z intravelánu obce pravděpodobně do kapitalistické ciziny v době jejího výprodeje po roce 1990.

Plynofikace se zastavila uprostřed obce. Český hydro-meteorologický ústav by měl kolem 16 hodiny, kdy se většina obyvatel snaží zatopit,vyhlásit každý sychravý den v této obci za rizikový. To se nad obcí rozprostře těžký pytel kouře, který se už nikde jinde ve střední Evropě neobjevuje.

Obec má plně vytíženou autobusovou linku MHD Liberec a zřícenina hradu Hamrštejn má konečně svého vlastníka – Lesy ČSR. Také má hřiště na kopanou, skomírající základní školu, neboť z pětitřídky, kam jsem ještě chodil já, obě mé manželky, částečně syn i dcera, je dnes škola o několika žácích, protože dětí je v obci, jak vzácného šafránu.

I dnes má obec své aktivisty, kteří mimo jiné obnovili chod nových kostelních hodin. Hospoda už zde není žádná, ani sál, kde by se dalo cvičit. V části obce konečně přibyla kanalizace, žel zbytek odpadní vody stále teče do Nisy. Obec má slušné silnice a hlavně opravené domy. Horší to je s prodejnami. Schází i služby - holiči, ševci, řezníci.

Z Machnína je stále pěkný výhled na horu Ještěd, z níž v noci září do tmy osvětlený hotel stojící na jejím temeni Město se k obci přiblížilo i svou severní hospodářskou zónou a to především megalomanskými obchodními domy, které jsou i odtud na dosah ruky.

 Moje vesnice už není vesnicí, pokud jí kdy byla... Stala se sputnikjem, satelitem, psíkem obíhajícím kolem boudy krajského města. Nic moc pozitivního v tom mém hlášení nevidím. Snad příště někdo jiný uvidí obec v jiném světle než přes sklo procházející ztraceným pohřebním kočárem.

Jak se u nás doma četlo

Nevím, kde na to kdo bral čas, ale četlo se. Asi to bylo dobou, erupcemi na slunci, nebo proklínanou železnou oponou. Tou, která nás chránila, ale i ohrožovala. Tím, že jsme hodně dlouho stáli neochvějně na jedné straně se stalo, že jsme se nestali konzumenty spotřebního boomu v honbě za mamonem, který vedle příjemných chvil reprezentoval málo času na knihu.

My, co jsme byli na odlehlé straně barikády, jsme mimo politické harašení četli literaturu dobrou i špatnou. Špatná byla ta, co nás motivovala jinak, než kam nás vedlo politbyro a socialistická, dříve lidově-demokratická propaganda.

Já začal číst počátkem padesátých let knihy ruských autorů plné pionýrů, pilných včel a Timurů s jejich partami. Na opačné straně stály rodokapsy a skautské hlavolamy. Kupodivu lidé té doby četli i Marxe, Stalina, Erenburga, Majerovou, Olbrachta, Gogola i Sartra.

Knihy to byl dokonce zlatý důl. Vedle řezníků, číšníků, pumpařů, právníků, doktorů a řidičů mezinárodní kamionové dopravy bohatli i knihkupci. Každý čtvrtek přišli na pult novinky a na knihy se stály fronty… U nás doma se četly dost jednoduché brožované detektivky, příběhy vojáků pohraniční stráže, defraudantů, mankařů ze státních obchodů. Mezi nimi nějaký ten Simenon, Agatha Christie,…

Já četl Součka, Běhounka i Clarka, Ortena. Maminka nic moc, zato otec byl správný čtvrtkař, který čekal na detektivky. A bylo i kde vybírat. Co bylo prodejen s knihami! V Liberci bylo i krajské ředitelství podniku „Kniha“, které zásobovalo území od Chomutova po Krkonoše. Knihy byly uskladněny v bývalém kostele pod okresním soudem v Liberci. Mimochodem od té doby kostel nebyl smysluplněji využíván.

V tom čase jsem navrhnul panu S., tehdejšímu vedoucímu prodejny, zda by nechtěl přejmenovat své Knihkupectví U radnice – na „Kniha mladých“ a tím profitovat na téměř dvacetitisícové základně mládeže organizované v SSM. Co se pak v reálu změnilo bylo, že ve sklepení, ve skladu prodejny, se objevila kóje - skládek ještě žádanějších, podpultových knížek, bohatě navštěvovaný mnou a dalšími svazáckými funkcionáři… Kolik mládežníků - milovníků knih navštívilo „Knihu mladých“ nevím. Pana S. ve městě dosud potkávám, snad jej i zeptám.

Knížky, to bylo vždy o něčem. Říká se, že Židé jsou lidé Knihy - aspoň počet nositelů Nobelovy ceny za literaturu tomu odpovídá. Knížky, to byly i mé Vánoce, svátky Chanuka, nejkrásnější dny v roce, kdy jsem ani moc z postele nevstával a četl a četl. I pod peřinou při světle baterky, o prázdninách, ve vlaku, v autobuse, v letadle.

 To, že dnes píši knížky je naplněním slibu daného sobě i rodičům, že po mně tu zůstane pár řádek těm, co čtou a baví se textem. Že se něco nového dozví, že jsem i já součástí lidí Knihy a že tu zůstane poselství. Kniha umí předat informace, které povedou k přežití druhu – homo sapiens a já věřím, že knihy jednou znovu pomohou lidem stát se lidmi….

Vladimír Komárek, malíř (10. srpna 1928 – 24. srpna 2002)

Znali jsme se dlouho. Ohromovala mě jeho hlučnost, malování, pleš na temeni a vzadu na hlavě chomáč vlasů.

Od malička, od útlého mládí ho přiváděly v úžas věci. Když mu bylo 70 let, tak mu kolegové Olbram Zoubek, Miroslav Horníček a Eva s Václavem Hudečkem poslali pár řádků. Připomenu z nich, co se mi líbilo.

Dopis Evy a Vaška začíná tím, že se ve vzpomínkách vrací k jednomu pořadu v televizi o veselém malíři a smutných obrazech. O stesku, který vane z pláten, o šatech na ramínku, o pomíjivém okamžiku nezavřených dveří, nedopité sklenici. O křídlech andělů, kteří právě odlétli. O člověku, jehož ruka vedla tahy štětce, přes které pak vtiskl obrazům svou duši.

Jeho humor, svébytný a nepřeslechnutelný byl pokaždé moudrý a splýval v harmonii s dílem. Setkání s tebou Hudečkovi popisují jako neopakovatelný zážitek, který nejen, že obohacuje, ale i povznáší a návštěvník pak pociťuje, že díky tomu se v jeho životě něco obrátilo k lepšímu. Ten prazvláštní pocit jsme pozorovali všichni, co jsme tě navštívili.

Obdobně píše v gratulaci i kamarád, osmdesátník Miroslav Horníček: „…a humor, který plodíš, kudy chodíš, kudy ležíš, kudy sedíš.“ Vzpomíná něžných obrazů, a přiznává se, jak návštěvy u tebe miloval. Krátké, což zdůraznil a připomněl, že si je vědom délky času, co nám všem zbývá, i když právě jemu přeje to štěstí dlouhověkosti a další tvorby, která vždy potěší a pohladí. Jako ty valouny z jeho (Komárkovy) zahrady… A kyne mu „blahosklonně z výše“ Horníčkových osmdesáti let a přeje moc a dalších let….

Nejdelší přání z oněch tří mu poslal Olbram Zoubek Vladimírovi v srpnu 1998. Některé pasáže si povoluji interpretovat: „I mým sochám je dobře mezi jeho obrazy, jsme z jedné školy,“ a mě se chce dodat – jsme jedné krve, ty i já.

Dál mistr Zoubek pokračuje výčtem toho, čeho si na Vladimírových obrazech nejvíc váží: „Maluje štětcem i srdcem zároveň“, což je prý už dnes dost vzácné. Cení si jeho moudrosti, chápání a laskavosti v životě i v tvorbě. Že se nebojí krásy. A na závěr dopisu mu přeje: „Aby ti štětec maloval a srdce souznilo, abys byl i nadále moudrý, chápající a laskavý, aby ses potkával s krásou…“

A nebyl v tom sám. Ludvík Kundera mu napsal báseň v obdobném duchu „Šelestění“. Náš Ludvík Středa pak „Zastavení nad obrazy V. K.“, z níž bych rád citoval: „Dojde k pramenům, (kdo dovede zabloudit) v nichž přespává živá voda.“

 Tím se završuje i velký život a dílo jednoho našeho součastníka, malíře a zemitého filosofa Vladimíra Komárka z nedalekých Semil, z Českého ráje, z našeho libereckého kraje. Malíře, který i mě naučil dívat se, vnímat svět srdcem, všemi póry těla. Člověka, který nenudil, který oslovil snad každého z nás. Od našeho slavíka Lucky Bílé po pána profesora Klause. Poslance parlamentu, jako dělníka z ulice. Obohatil svět o rozsvícené svíce, o slovo, kterému dal rozměr, barvu, srdce i své plíce… To byl malíř Vladimír Komárek, tak jsem ho znal i já.

Věnováno babičce, Matyldě W.

        Bylo mi deset, když zemřela. Babička Matylda je pohřbena na libereckém židovském hřbitově. Bydlela jen doslova pár kroků odtud. Dědeček, její manžel, byl správcem posledního odpočinku místních Židů. Na židovských hřbitovech bývá nápis „Prach jsi a v prach se obrátíš“.

        Babička zemřela v roce 1957. Nebyla z našeho kraje. Dědeček si ji přivezl ze Svaté země, ale byla z Mikulova. Sešli se, tak jako mnoho jiných za druhé světové války, v emigraci, pod branami Jeruzaléma. Děda vstoupil do armády, vzali se a domů, do Čech se vrátili, když válka skončila. Babička měla dvě sestry. Jedna se vrátila do Vídně, druhá našla nový domov v Londýně.

         Babička Tylda a její sestry byly fajn. Když se nyní dívám v televizi na seriál „Chůva Fajn", vidím v ní prototyp všech těch typů od té nejmladší po tu nejstarší. Jakoby si z oka vypadly - milé, chytré, inspirující, milující. Často si na babičku vzpomenu. Leží tam, při cestě k dolní bráně tak, jako mnoho jiných Židů, kterým se poštěstilo zemřít doma a mít svůj kámen popsaný stručným textem. Kolik jich nemělo to štěstí zemřít a být pohřben jako člověk ve skutečném hrobě.

       O to víc, jsem s babičkou Tyldou konverzoval o tom, čím chci být a naslouchal jí, té, která mě krmila čokoládou z Vídně a bonbony z Londýna. Děda Artur to nerad viděl. Měl nadváhu, cukrovku a jako by tušil, že i já budu jednou cukrovkářem II. typu. V té době mi babiččiny sestry psaly. Já chodil na hřbitov skoro do patnácti a četl jí dopisy, které mi psaly její sestry. Česky, protože před emigrací byly přeci z Moravy. Posílaly mi hračky a teta z Vídně i první propisovačku, absolutní hit v mé páté třídě v obci Machnín, kam jsem chodil do základní školy.

      Babičky z Liberce mi bylo moc líto. Na pohřbu byl dědeček jen tak v domácím, celou noc. Pak tam venku u těch černých kamenů seděl a brečel. Já taky, ale jen chvilku, než si mě naši odvedli. Dědečkovi se zhoršil sluch, na práci správce už nestačil a naši si ho vzali k sobě.

     Babička Tylda byla opravdu hodně hezká paní. Kouřila, to ano a na dědečka byla přísná, ale mě měla ráda! Vyprávěla mi o svých rodičích a prarodičích z Mikulova, o zázračném prapradědečkovi, co byl slavný rabín i v Praze a pak i na celé Moravě. Už si to tak nepamatuji, ale babička byla na své předky velmi hrdá. Spousta jich byla učenců, lékařů, hudebníků. Mě přinutila, abych i já jednou v budoucnu vedl své děti ke vzdělání. Mám radost, že jsem jí mohl splnit přání. Syn je univerzitním profesorem a dcera studuje na Karlově univerzitě. Mě se podařilo vydat už 11 knížek zábavného čtení.

      Snad babičce Tyldě dělám radost. Moc bych si přál, aby se za nás nemusela stydět, aby jí bylo, dobře tam, kam odcházejí slušní a hodní lidé na věčnosti. Šalom, má milá babičko!

Půl metr, 0,5 meter

     Někdo ztratí peněženku, někdo nemá vlasy. Já už si jen těžko vzpomínám, jaké to bylo vidět starého obchodníka v metráži, třeba i v té, které se říká těžká. Měřil látku odmotanou ze štůčku a dřevěný půlmetr mu v ruce jen poletoval... Koupil jsem si ho. Nemáte ponětí, co je to za pocit, držet v ruce pravý starý a nefalšovaný půlmetr, kterým se měřilo ze štůčku něco, co se u nás narodilo. Mělo to pečeť kvality a bylo utkáno v textilkách českých Sudet.

     Dřevěný půlmetr na obou koncích opatřený zašlými měděnými hroty. Dodnes čitelné označení i po deseti centimetrech, lehký a pevný, úžasný na omak. Dnes by žádný vědecký ústav nevypočítal, nevyrobil metr podobný, tak lehký, účelový, jednoduchý, jako ten, co připomíná dobu největší slávy mého kraje na sever od Prahy.

     Ano, na první pohled je to jen dřevěné pravítko, centimetr silné, padesát centimetrů dlouhé a kilometry odměřené metráže rukama obchodníků. Jen prostý kus ohmataného dřeva? Držím v ruce žezlo, korunovační meč, klenot, který se stal symbolem našeho textilního průmyslu. Tam všude stál za pultem „někdo z rodiny" a v ruce mu lítal dřevěný půlmetr, tehdy ještě nový, aby 4 roky počkal, než skončí první velká válka a majitel střižního zboží se vrátí za pult a z rakouského Liberce bude český, i když před i za pultem se pořád bude mluvit německy.

     Pak přišla druhá válka, ještě o dva roky delší a potom už měřil tím mým půlmetrem zas někdo jiný. A hlavně se po obou stranách pultu mluvilo česky... Kéž by i ten půlmetr uměl mluvit. Neumí. Je jako pes, umí být věrný. Kouká se a nepromluví. Co do toho pletu psa? Nevím. Cituji tu slova písně o něčem tak prostém, jako je měřič střižní látky, starý rakouský kus klacku se špičatými konci, lehký, pohodlný, plný neopakovatelných zážitků z československého pohraničí.

     Dívám se a vynadívat se nemohu. Věkem zašlý, ohmataný, sám o sobě relikviář osudů, látek, obchodů, ulic, měst, městeček a tam všude byl jemu podobný. Všude se měřilo, velkými nůžkami stříhalo, následně úhledně balilo a platilo...

     To krásné, dřevěné nic jsem koupil na bleším trhu za pár korun od kohosi, kdo jej našel v komoře starého domu, kde v přízemí byla prodejna textilní metráže. Půlmetr má jistě svůj rodokmen, komu se míhal v ruce, komu zpíval v ruce píseň, podobnou té, co zpíval stav: na kafe, na chleba...

     Tři metry, to je šestkrát po půl metru a už létá v rukou kouzelníka, obchodníka. Tehdy ožívá a zpívá na pódiu plném zákazníků svou píseň starousedlíka k oslavě všech, co svým dílem přispěli ke vzniku legendy textilu na severu Čech. K té zcela jistě patří i obchod s textilem jehož součástí byli prodejny, kde se měřilo, stříhalo, balilo...

    Můj půlmetr nemá chybu, je starý a přesto jako nový... Ano, je to oslava, skoro ničeho a přesto něčeho, co spoluvytvářelo image mého kraje, krásy, co nás obklopuje, vzpomínek, které nás plní hrdostí.

I židé mají Vánoce

             Chanuka – svátek světel, jsou Vánoce v židovském pojetí. Patřím už ke generaci, která se neumí smát ani židovským vtipům tak, jako naši rodiče před válkou.

Židovské Vánoce – chanuka, se u nás neslavily. Po válce se rodiče naší generace, kteří přežili, stále ještě sami sebe ptali: „Proč právě já?“ Nevěřili a tak jsme měli jen ty „české“ Vánoce a chanuka svícen se zapaloval začátkem prosince, když k nám přišel na návštěvu doktor Fišer z Chrastavy. Hrával jsem si s jeho Leonkem. Dostali jsme skládací spasskou (moskevskou) věž – symbolický dárek k židovským Vánocům...

             Osmidenní svátek chanuka obvykle připadá na prosinec. Připomíná vítězství našich prapradědů nad syrskou tyranií. Toto povstání za náboženskou svobodu zachránilo judaismus, jako kulturu, před naprostým zničením v bitvě u Emmaus. Juda Makabejský zapálil svíce na devítiramenném svícnu a zbořený chrám v Jeruzalému znovu vysvětil.

             Olej, který měl vystačit ke svícení na jeden den, vydržel ale hořet celých osm dní. Proto dodnes o každé chanuce (slavnosti světel) židé po osm dní zapalují svíčky. První večer jednu, potom každý den další na devítiramenném svícnu. Devátá svíce – šámes (služebník) – je vyšší a ty ostatní se od ní zapalují. Výklad může být i takový, že člověk může dávat světlo lásky druhým, aniž by část vlastní záře pozbyl.

          Chanuka je jediný světský židovský svátek, slaví se na večírcích, hrami, děti dostávají dárky. Nejoblíbenějším jídlem jsou „latkes“ - bramboráčky (bramborové placky). O recept na ně se s vámi podělím: 2 větší brambory oškrábeme, namočíme ve vodě, aby se vylouhoval škrob, nastrouháme a vymačkáme přebytečnou vodu. Přisypeme 2 lžíce mouky, 2 rozšlehaná vejce, osolíme, opepříme a vypracujeme těsto. Vytvarujeme placky, které po obou stranách opečeme na rozpáleném tuku. Do těsta můžeme přidat i nastrouhaný sýr, nebo drobně nakrájenou cibuli. Podáváme i sladkou variantu, například polité rozehřátou čokoládou, nebo potřené zavařeninou...

       A nakonec ještě, znáte tuhle? Pohřební průvod, pan Mank jde za rakví. Přítel Pinkas stojí na chodníku a polohlasně se ho ptá: „Manželka?“ Mank zavrtí hlavou: „Tchyně.“ Pinkas: „Taky dobrý.“

                                                                                    

                                                                                          Vám všem přeje hezké svátky

Egon Wiener

Z dob mládí mé maminky

Maminka mi občas před spaním vyprávěla, protože se mi častokrát nechtělo spát. Poslouchejte se mnou:

„Měla jsem se vzdálenou sestřenici. Tenkrát jí byly asi 4 roky. Všude jí bylo plno a tak se nakonec muselo stát, co se stalo. Slavili jsme narozeniny člena rodiny a slavit přijelo příbuzenstvo z okolí i tací, které jsme znali jen z pohřbů a narozenin.

Ze Zbraslavi přijel tatínkův přítel pan doktor Vančura, spisovatel a velký jedlík. Přijel v novém, černém voze, který každému na požádání ukazoval a tak klíčky od dveří vozu nechal raději ve dveřích. Na vůz byl vskutku pyšný. Všichni se výborně bavili a na děti si nikdo nevzpomněl. Ty si hrály na dvoře, ale zaběhly občas mezi auta i s tou nejmenší, malou Karličkou. Nejlíp se dětem hraje s míčem vybíjená. Když už nemohou, přijde vhod i schovávaná,“ řekla mi před usnutím maminka.

Začal jsem klimbat, protože mě vcelku nezajímavý příběh uspával. Maminka ale pokračovala: „MUDr. Vančura oslňoval společnost u stolu dospělých svými příběhy, co ještě nenapsal. Děti si venku hrály na schovávanou. Karličce asi bylo souzeno stát se hvězdou téhle prvorepublikové párty v Suchomastech, kousek od Berouna, kde její tatínek správcoval na místním velkostatku.

Karlička si otevřela jen přibouchnuté dveře limuzíny a zalezla dozadu pod sedadla. Byla tam tma, dokonalé odhlučnění a tak, znavená hrou záhy usnula. Ostatní děti její nepřítomnost ani nezaregistrovaly a ty, kterým scházela, se domnívaly, že si odskočila do domu vyčůrat se, něco sníst nebo se napít.

Asi po hodině, to už bylo pozdní odpoledne a chýlilo se k večeru, chystala se celá společnost k odchodu a začala sháňka po Karličce. Nikdo o ní nevěděl, děti přiznaly jen tolik, že ji taky už chvíli postrádají. Maminčiny rodiče se rozhodli volat četníky z Berouna, aby jim pomohli holčičku hledat. Hledali všichni a byli zoufalí. Karlička jako by se do země propadla.“

Tenhle příběh dostával v maminčině podání střih hororu a s účastí slavného spisovatele byl úplně jak příběh ze seriálu „Vraždy v Midsomeru“... Místo abych dávno spal, naléhal jsem na maminku: „Povídej, povídej, jak to bylo dál?“

„Všichni už mysleli na nejhorší, když si někdo z dospělých všiml loužičky pod autem doktora Vančury. Aby odlehčil situaci s hledanou Karličkou, všem hlasitě hlásil, že tomu novému autu pana doktora nedoléhá nádrž s benzínem, že teče. To majitele rozčílilo tak, že nelenil a chtěl se přesvědčit, co způsobilo odtok kapalin z jinak perfektního, nového vozu a tak se přišlo na Karličku. Spala stočená do klubíčka na podvozku vozu za sedadlem řidiče a jak to tak bývá u dětí předškolního věku ve spánku, počůrala se.

To bylo radosti! Všichni se vrátili domů a párty, oslava narozenin pokračovala s novou intenzitou oslavou šťastného nálezu Karličky a jejího návratu do společnosti lidí v Suchomastech...“

Maminka se přitom usmívala. Příběh s Karličkou ji vrátil o tolik let zpátky, kdy sama byla malá a pojil ji vřelý vztah s lékařem Dr. Vančurou. Maminka pustila moji ruku, kterou pevně svírala po celou dobu svého vyprávění... Už jsem skoro spal. Ruka se pustila té maminčiny, když slyším, jak maminka potichu říká: „Ten příběh se skutečně stal. Jméno Karlička se dá lehce zaměnit – Vlastička.“

 „Moje maminka se jmenovala Vlastimila, ale všichni jí říkali, naše Vlastička. I pan doktor Vančura ze Zbraslavi, co se kamarádil s dědečkem, správcem statku v Suchomastech, kousek od Berouna....

Sprostá slova kolem mé hlavy

A že jich je! Když jsem byl malý, tak v Čechách byl prezidentem dělník-odborář Antonín Zápotocký a doma se sprostě nemluvilo. Ne, že by nebylo na co nadávat, co kritizovat, ale vulgarismy současného facebooku, řečníků a předřečníků nebylo. Snad výjimkou hospod a nápravných zařízení, ale jak říkám bylo mi deset a tím pádem jsem jich byl ušetřen.

Tatínek byl zdejší a jeho čeština byla „kómiš“. Co mě překvapilo byla maminka z Čech, od Berouna. Ona mě, co chlapce hltajícího informace, v tomto smyslu vybavila do světa pokleslých frází, vynikajícně. Prý abych si všímal sudetských Němců, co zůstali a neodešli odsunem do Německa. A že jich tu kolem Liberce, Jablonce, České Lípy, na Frýdlantsku a Šlukovsku zůstalo hodně. Bylo jich dost na to poslouchat jejich zábavnou čestinu, jejich vulgarismy... A právě na ně jsem se měl zaměřit. Byla to pravda. V jejich češtině znělo každé sprosté slovo nějak jinak, než v češtině.

My se se slovy dost mazlíme, oni jazykoví cizinci je řeknou na plnou pusu a sprosté slovíčko je v prostoru a chová se prapodivně. Žije si onou divnou cizí dikcí, je husté, sprosté, vulgární, je v něm cosi hrubého, urážlivého. Maminka mi to v těch deseti letech vyjádřila asi trochu jinak. Až v řeči těch, jejichž mateřštinou nebyla česká řeč, jsem pochopil hrubost, až nepřijatelnost sprostých slov, které mi až dosud tak sprostě - vulgárně nepřipadaly.

Všichni mí strýcové a tety, patřili mezi ty, jejichž mateřštinou nebyla čeština. V jejich řeči jsem slyšel slova, která potvrzovala maminčino poznání v plném rozsahu. Strýčkové, tatínkovi bratři, se vyrovnávali s tím, že museli Liberec opustit ještě před svou plnoletostí dost těžce. Doma se mluvilo německy a co jim dala v posledních letech česká škola bylo málo.

Tatínek později mamince jen těžko dokazoval, že není Rumun, neboť maminka jeho češtinu považovala za rumunštinu. Strýčkové v zahraničních armádách bojujících proti Hitlerovi, se naučili česky doslova až tváří v tvář fašistům, a strýček Horst,aby nenosil jméno hitlerovského symbolu se přejmenoval rovnou na Alexandra.

Děda to složité neměl, ten vyrůstal v pražském sirotčinci. Jazykovým miš-mašem prošla celá rodina a v poválečném období jsem s ní zápasil i já. Nebýt české maminky, asi bych tyhle vzpomínky psal v jiné řeči. V úvahu by přicházela nejvíc němčina, nebo španělština. V roce 1948 odjezdu do Chille naší rodině zabránilo jen „únorové vítězství pracujícího lidu“. Možná bych ovládal ivrit (novodobou hebrejštinu, jazyk státu Izrael), nebo angličtinu. Osobně bych dal přednost jazyku, který rád používám a naučil jsem jej více méně mimo školu – ruštině.

Jazykové vybavení je nám dáno jistým předpoklady. Učit se jazykům naší generaci bylo limitováno i malou možností cestovat za „železnou oponu“.

 Kritika vulgárnosti, jak na ni upozornil současný prezident Zeman se minula cíle, byla pochopena částí populace jako jeho hrubost a ne varování právě před ní. Politici hovoří často velmi vulgárně a mladí ještě hůř. Nějak mi schází to maminčino varování před hrubostí, snaha mluvit správně česky, tou hezkou milou řečí...

Proč nemohu zvostat sám

Často jsem si to zvláštní stavení stojící vedle hlavní budovy statku prohlížel a přemítal o jeho praktickém použití. Vejminek? Jak archaicky to dnes zní a jak nepřesvědčivě to vidím použitelné v praxi. A přeci, mnohé nasvědčuje, že to v praxi fungovalo.

Domek, nebo místnosti pro hospodáře, selku, královnu matku, pro všechny ty, co předali své žezlo mladé generaci, která plná síly a chuti do života tvoří a převzala povinnosti těch starých, odcházejících odpočívat na vejminek do vedlejší budovy, přes dvůr. V dosahu zavolání, jedné společné kadibudky, holubníku, hnojiště, jedné velké brány ze dvora pro povozy i té menší branky pro všechny, co společně na velkém dvoře statku žijí.

Vejminek... Jak asi bylo starým stěhovat sem postel, skříň, šaty, boty, peřiny, snad i knihy? Určitě i kamna, dříví. Zima byla v domě naproti stejná, jako tady v malém domku za okny. Stůl, čtyři židle, ubrus, talíř, hrnec, lžíce. Na stěně obrázky svatých, kytky v květináčích, zábradlí, schody do patra. Klika, dubové dveře, parádní kování, okenní ostění...

Jsou to dnes vymoženosti, co dřív nebývaly. Máme světlo, plyn a teplou vodu, něco, o čem se starým, natož mladým, dřív ani nezdálo. K mytí, vaření a braní vody pro dobytek tu dříve bývala jedna studna, žlab, vody tolik, kolik kdo ze studně pracně nabral, napumpoval.

Pak přišla chvíle, kdy mi čas, ten neúplatný druh všeho konání pošeptal, že i mně přišel čas stěhovat se na vejminek. Zvolnit a zpoza záclon kradmě pozorovat, jak koně zapřahá mladý hospodář, jak z jeho komínu stoupá kouř, jak dlouho svítí jeho okna do noci.

Až jednoho dne jsem zůstal bez ženy a stěhoval se na vejminek, kdy za dveřmi garsonky jsem si vařil, pral i odpočíval sám. A bylo mi všelijak. Trochu mi scházel ruch ulice, věčné hádky, tahanice, holubník, strkanice u budky se srdíčkem ve dveřích. Sám s plynem, co uvaří v hrnci polívku a s vanou s teplou vodou na koupání.

O co měl míň starostí vejminkář, o to mě víc vadí, že usnu u televize, spím, v kuchyni se vaří voda a rozpálený hrnec skáče po sporáku jako zběsilý. Byt se mění zahalený kouřem na past, která mě dusí. Problém mám i s teplou vodou ve vaně. Krásně se v ní usíná a spí spánkem skoro posledním, kdy anděl strážný mě dosud včas probouzí.

 To je to dnešní rizikové vejminkářství v praxi 21. století. Dnes stačí usnout v pravou chvíli a pozůstalí mají, co snad ani nechtěli. Vím, proč nemohu v tak krásném bytě zůstat sám. Proč vejminkáři závidím jednoduchost jeho roubeného stavení. Technika by měla zasáhnout pomocí čidel a zachránit mě od smažícího se prázdného hrnce na rozpálené plotně, nebo od spánku ve vaně. Žel neumí to, proto nemohu být na výměnku, užívat si ovoce starobního důchodce.

Na co si kluci hráli

Nevím, jak dnes, ale moje krátce poválečná generace si hrála na vojáky z druhé světové války, co právě skončila, přestože v reálu to bylo před lety deseti. O tom to celé bylo.

Pozůstatky války jsme my kluci hledat nemuseli. Byla skoro na každém kroku, na každé fasádě domu, v každém rozhovoru našich rodičů, dospělých kolem nás. Příkopy byly plné patron, nevybuchlé munice, polních lahví, zákopnických rýčů, opasků, přileb, plynových masek. Byl to ráj všech kluků. Naše bitvy byly ještě deset let po válce velmi autentické.

Oblečení bylo z části po Němcích, nebo po starších sourozencích. Na hlavách jsme měli originální přilby wehrmachtu. Ty tenkrát nosili oficiálně i čeští hasiči. Horší bylo, kdo koho bude hrát. Naši versus Němci. Nebylo široko daleko kluka, co by chtěl boj prohrát. Nejlepší na tom bylo, že málo kdo z nás měl obě babičky Češky. Mnozí si nemohli být jisti ani s maminkami, natož otci, nebo dědečky.

Pokaždé jsme se nějak dohodli a pak začal boj, často doplněný novými nálezy pravých uniforem, dýk, důstojných šavlí, označení, zásobníky samopalů, pistolí, útočných nožů a jiných nálezů. Jednou se na bojišti z protivníka objevil i kulomet zn. Maxim. Parádní byly různé dalekohledy, zaměřovače, medaile. Nosili jsme vedle sebe německé, ruské, francouzské, italské, japonské, čínské, anglické. Celosvětový mišmaš. Nádherně to cinkalo a připadali jsme si jako hrdinové, co bojují za velkou věc.

Radost končila vítězstvím druhé strany. Rodiče z nás radost neměli, často si z našich nálezů, co jsme donesli domů, zoufali. Jednou jsem přinesl domů tropickou přilbu Afrika-Corpsu, v dobrém stavu, podruhé slavnostní meč. Je to víc, jak 60 let. Tehdy se militárie z  druhé světové války systematicky nesbíraly, a tak jich mnoho skončilo mimo sbírky dnešních sběratelů. Vyměnil jsem už nevím s kým, krabičku karbidu od nádražáka za parádní anglické padákové hedvábí, které udělalo dojem na ženské, co bydlely kolem. Po jisté době chodila kolem děvčata v halenkách z čistého hedvábí.

Záviděli jsme klukům z Chrastavy a z Frýdlantska. Tam všude ještě deset let po válce stála v polích u lesa poškozená německá velká vojenská technika bez nábojů, ale s pásy a s dlouhou hlavní. Tam měli hoši velké štěstí. My na dolním toku Nisy jsme měli zbraně jen ruční. Ale i tak. Sem tam jsme se i zranili. Většinou za to mohl fosfor z nevybuchlé munice. Ten pár klukům šeredně popálil obličej a prsa. Byli jsme školními rozhlasy varováni před fosforovým nebezpečím, ale nic nás nemohlo v expedicích a ve válkách zastavit.

Chovali jsme se jako naši neohrožení tátové – nezodpovědně. Oni hledali poklady po Němcích, ale trochu jiné. Zbraně to nebyly, to vím jistě. Jak jsme stárli, litovali jsme, co krásných věcí jsme svou hloupostí zničili. Třeba takové meče vysokých důstojníků. Vytáhli jsme meč z pochvy a začali šermovat. Čím víc měl meč vroubků od srážky s druhým mečem, tím víc byl kluky považován za „víc bojový“. Ztratit v boji metál, neznamenalo nic. Dal se nahradit jiným, třeba křížem na krk, velkou orlicí...

 Tak jsme si hráli, to byly naše dětské hry. Věřím, že hry našich vnoučat se nebudu konat za podobných okolností. Válka je svinstvo na každý pád. To říkal můj dědeček nadporučík, rakousko-uherský oficír.

Bříza, strom našeho blízkého okolí

Nevím, jak kdo, ale být celý utržený z toho, že mám ve svém okolí břízu není normální - a přeci. Přesto, že bříza je stromek, co udrží své kořínky i v okapu protějšího domu, není vítaná. Roste jako z vody a přináší svému okolí i tolik žádané ozelenění. Je to stromek svým způsobem dekorativní a pokud se nemocný dívá z lůžka oknem ven, pak bříza přináší vzkaz, že někdo čeká na jeho uzdravení... Ta má je za oknem pokoje. Dole pode mnou o patro níž bydlí alergik. Když kvete bříza, pak pro oči nevidí.

Mé dětství bylo o stromech. Kluky z vesnice dříve zajímalo, co se dá ze stromu ulomit, co z toho postavit. Břízek mezi Libercem a Chrastavou, na rozestavěné dálnici mezi Prahou a Berlínem bylo velmi mnoho. Zhruba po deseti letech, co Němci opustili zemní práce, na navršené zemině, rostly už desetileté stromky, břízy. Stavebním materiálem na naše dětské boudy byly břízy. A protože místní škola v Machníně stála v epicentru velkolepého dálničního projektu, tak její sušený list byl hlavní artikl školních sušených drog. Odevzdávali jsme jich plné pytle. Rovněž natě přesličky, kontryhele a na podzim žaludy. List břízy suverénně vedl.

Dnes v okolí Liberce po břízách v tomto množství není ani vidu, ani slechu. Zemědělská půda vše pohltila. Škoda, tyhle remízky byly ozdobou kraje a potěšením pro oko člověka. Taky pro ptáky, co mají kam si sednout, kdy strom dýchá, roste a mohutní.

Před mnoha lety při cestě vlakem na východ od našich hranic se účastníci zájezdů nemohli z oken vlaků vynadívat na desítky kilometrů březových lesů podél tratě, třeba až k Moskvě.

Bříza, trochu i kýč, je stromek nádherně zelený, jeden z prvních po studené zimě, kdy včelky letí za jistotou, první dávkou všeho, co jim jaro může poskytnout. Bříza je krásný strom a patří k nám, jako žádný jiný. Když vítr fouká, její listy si povídají, větve se ohýbají.

I kmen je takový jiný, bílý. Často, až příliš často, není pevně usazený kořeny. Hrbí se, je nakloněný. Dřív se z břízy dělaly i lavičky, aby zamilovaní, co si šeptají, slyšeli strom, větve, listy. Vítr to vše kolem skvěle ozvučil. Zpěv ptactva, šum křídel a krása motýlích křídel ozdobily břízu barvami, které dnes už nevidíme.

 Ubylo bříz, motýlů, sběračů listí z břízy, laviček, možná i milenců. Co já vím, bříza se vytrácí z našeho okolí. Vadí alergikům, stíní a přitom není skromnějšího stromku, který byl vždy lidem blízký a na dosah ruky. Věřím, že se k nám vrátí strom i jeho šepot, jeho listí, motýli, barva, vše, co k nám tak bytostně patří. Strom, bříza, bříza zelená, bříza.

Krabice od margarínu plná čehosi

Nikdy bych nevěřil, že babiččina hospoda, tam u nás v Sudetech v Čechách, kde každý mluvil dvěma jazyky, je tak ohromná. Válka skončila a babička směla zůstat. Pár roků na to babička hospodu zavřela a já směl všude, do všech místností.

Sklepy měly patra. Některá končila studánkou, jiná zatopenou chodbou vedoucí do neznáma. Ve sklepě sudy, lahve, bedny, krysy, potkani, myši. Dráty, trubky, koše, palety, starý nábytek.

Taneční sál se stovkou židlí, velikánským radiem, klavírem a stařičkým orchestrionem. Komůrky, komory, chodby, dámské a pánské záchodky, garáže, dílny, prapodivná zákoutí.

A půda. Vlastně tři půdy. Každá přístavba dvě stě padesát let staré budovy, měla svou půdu. Po propojení se půdy spojily v jednu velkou. Velikou ano, ale rozdělenou překážkami, schody do dalšího patra. Půda byla samá truhla, skříň a komoda. Prastaré cestovní kufry, krabice, pouzdra na klobouky. Starý nábytek, vyměněná okna, obrazy, pytle s všelijakým harampádím...

Hledal jsem staré obrázkové knihy, mapy, cestopisy, verneovky. Byly tam, ale psané švabachem a německy. Ale i tak bylo co prohlížet. Svázané časopisy, encyklopedie, soubory pohlednic a staré dopisy. Staré gramofonové desky, plakáty. Alba starých fotografií, noty, mapy a účty. Návody, jak co rozchodit, šanony s účtenkami, korespondence s dodavateli piva, minerálních vod....

V jedné z krabic od margarínu byly útlé svazečky obálek a korespondence lístků převázaných motouzem... Ty mě zaujaly nejvíc. A navíc měly razítko „feld post“, což znamenalo, že přišly z fronty, z 1.světové války. Asi od mého dědečka. Vždyť ten si vzal babičku v průběhu této války. Tatínek se narodil v roce 1918 a válka zrovna končila...

Bylo mi dvanáct let, a ač se to nedělá, každou tu obálku jsem otevřel a díval se. Nečetl. Psaný švabach je ke čtení snad ještě horší než tištěný. Přesto jsem si z malůvek srdíček, rtů a kytiček domyslel, co chtěl pisatel mé babičce sdělit. Dopisy byly staré padesát let a více, přesto jsem je vracel do krabice zpět převázané, jak je tam babička před mnoha desítkami let uložila.

Jedna věc mi po prohlédnutí té zamilované korespondence přece jen nedala spát. Každá z těch korespondencí byla podepsána jen velkým písmenem P. Nedalo mi to a zeptal jsem tehdy ještě žijící babičky, jestli dědeček Arthur, její manžel je totožný s tím, co jí psal ty dopisy schované na půdě v krabici od margarínu. Nejdřív jsem dostal pohlavek, že jsem se vrtal, tam kde jsem neměl co dělat, a pak babičce zjihnul hlas a vyprávěla mi.

 Měla vážnou známost, měla před svatbou. Se světovou válkou nikdo nepočítal. Peter, tak se jmenoval snoubenec narukoval a po roce padl v Karpatech při ofenzivě Rusů. Babička, vyučená krejčová poznala následující léto dědečka, slovo dalo slovo a vzala si ho. Jeho dopisy tam nahoře na půdě nebyly. Nebyl na psaní. O to víc mi toho později pověděl. A to, že babička má schované na půdě dopisy jeho kamaráda, co padl věděl. Četl je a babičce o nich nic neřekl. Prý se to nedělá.

Umyvadla a výlevky

Pamatuji si, že ve většině domů ve městech i na vesnicích ještě po druhé světové válce, byly na chodbách kovové výlevky. Do bytů se voda nosila v keramických džbánech, mylo se v keramických umývacích mísách. Málo kde byla součástí bytu koupelna. Někde v suterénu bývala prádelna a tam mě maminka jednou týdně dočista umyla, většinou po velkém prádle.

Voda se většinou po přinesení z chodby v bytě ohřívala. Sloužila k mytí, vaření, k úklidu domácnosti. Jen pomalu přicházela voda přímo do jednotlivých bytů. WC bylo povětšinou rovněž mimo byt, tak jako výlevka s kohoutkem na studenou vodu. Záchod býval často v mezipatře a byl to tzv. suchý záchod s dřevěnou pokličkou a bez splachovadla. A nepřišlo nám to nějak mimo mísu. Ta porcelánová přišla o dost později, až s vodou ke splachování.

Nejhorší pro mne, jako desetiletého kluka nebylo škrábání brambor, ale jít do mezipatra a hodit naškrábané slupky z brambor do suchého záchodu. A podívat se, zda něco z nich nespadlo na okolní dřevo... Venku jsem si ve výlivce omyl ruce a vypláchl hrnec špinavý od šlupek z brambor.

Výlevky už dneska nejsou, snad jen jako retro repliky a pořádně drahé. Byly povětšinou z litiny, zdobné, jednoduché, účelné a krásné. Tam, kde ještě jsou, si je chrání a jsou ozdobou interiéru. Neméně krásné jsou celé mycí sady keramiky se džbánem a mísou na mytí. Kouzelné jsou ty secesní s květy blatouchů v nádherných barvách. A bylo to konvenční, běžné zboží a přesto něco kouzelného – umění samo. Kdo zná, kdo viděl, popřípadě vlastní, ví o čem mluví.

Však také babičky dbaly, aby taková souprava vydržela v denním provozu i desítky let. Musela to být bomba, když najednou voda z kašen přišla za lidmi na chodby jejich domů, vzápětí elektřina, plyn, odpady. To si naši předchůdci pochvalovali – to je bydlení, bydleníčko. Neuměli si ani představit, že by z kohoutků tekla i teplá voda, která nakonec rozehřála i trubky ústředního topení.

Současná umyvadla, to už je krása sama o sobě. Materiál od přírodního kamene po keramiku – porcelán v barvách a úpravách, ze kterých přechází zrak. Koupelny, dnes často ústřední část moderního bytu, se všemi vymoženostmi světa, které si člověk dovede představit. A tak dnes právě voda dává modernímu bytu vzhled příštího věku, budoucnosti.

 Pokud zůstaneme doma, na zemi, pak i to naše umyvadlo v kuchyni, nebo na WC, je účelné a krásné. Je součástí našeho věku a hovoří o tom, jací jsme, pokud je neudržujeme v čistotě a v pořádku. Je to jen umyvadlo, ale šlo společně s námi cestou pokroku od kašny na náměstí až do našeho bytu.

Krátký pohled na všední den

Obyčejný den začínal tenkrát před šedesáti lety, kolem roku 1955 tím, co dnes. Ne, vlastně všechno bylo jinak. Bylo deset let po válce a lidé byli hubenější, zvyklí méně jíst a netloustnout od samého rána.

Vstávali většinou po zazvonění mechanického budíku, který drnčel tak nějak opravdověji, než ty dnešní na baterku. Vstali jsme a u nás se zapínalo rádio. V rádiu byla „rozcvička“, pár minut tělocviku, následovala informace o stavu vody na českých tocích, atmosférickém tlaku a počasí. To už jsme snídali, většinou chleba s máslem a s marmeládou. S sebou do školy jsme si nosili svačiny - chleba, jablko, hrušku. K pití byla melta, čaj, mléko, minerálky, šťávu ze sirupů ve vodě z vodovodu, dospělí měli pivo.

Nebyly plastové lahve, vše bylo ve skle, včetně jogurtu, mléko se nalévalo zákazníkům do „bandasek“. Hodně se jedly – jednou týdně koláče, buchty, co se doma pekly. Pravá zrnková káva bylo stále pití slavnostní, jako víno a destiláty. Sobota byl den pracovní a chodilo se do zaměstnání i do školy.

Mnohem víc se psalo příbuzným i známým. U nás na vesnici byl telefon jen v továrně, v krámu, na úřadech a na poště. Tak asi jako aut a motorek. O teplo z kamen se staral každý sám, odpadky se odvážely jednou týdně do zavážky, která byla nejblíž.

Četlo se mnohem víc, noviny stály pár desetníků. Maminky byly většinou doma, do školky chodily děti jen některé. Muži si v mém okolí vydělávali od 800 -1.500 Kč měsíčně. Boty a oblečení byly kvalitnější a vydržely o mnoho víc, než dneska. Co jsou Vietnamci a zboží z Číny jsme netušili. Když jsme doma onemocněli, přišel doktor za námi domů. Zubaři byli většinou dentisté a učitelé na osmiletkách měli povětšinou pedagogické čtyřleté vzdělání s maturitou.

Pračky, takové, co známe dnes také nebyly a praní bez současných pracích prášků bylo o technologii 16. století. Stále častěji se ozývalo hlášení místního rozhlasu z tlampačů na sloupech veřejného osvětlení. Na pultech bylo velmi málo zboží, například elektrospotřebičů. Rádia byla nahrazována, krabičkami „radio po drátě“. Koberce, ač se vyráběly v našem regionu, byly krásné, ale pro domácí trh byl sortiment značně omezený. Všude se pokládalo linoleum, lino.

Umyvadla taky nic moc, většinu šlo o litinové výlivky. Vedla zubní pasta Perlička a pro dospělé Thymolin. U holiče jsme platili za stříhání do 2 korun. Kouřily se Partyzánky, Lípy, rovněž v cenové relaci do 2 korun. Poštovné na pohlednici stálo 30 haléřů, 60 haléřů na dopis po republice, doporučený dopis stál max 1.60 Kč.

 Ovoce bylo málo, zeleniny rovněž. Chodilo se mnohem víc za zábavou, mezi lidi, do kina, do divadla, na veřejná prostranství. Začalo se jezdit a stavět chalupy, na brigády, lidé doma poslouchali starší zpěváky jako Cortéze, Kučerovce... Zpívalo se všude, pilo se ovocné víno, chodilo se na fotbal, do kina i do hospod, plavat na přírodní koupaliště, četly se i tlusté romány...

Zábradlí a hůl

Pokud jsem začal něco v nejútlejších věku vnímat, tak to byla dlouhá chodba hospody „Kafe radio“ a snaha rodičů naučit mě v ní chodit. Hospoda byla babiččina a psal se leden roku 1948.

Hospoda byla plně obsazena tetami a strýčky, kteří s mými rodiči, dědou a babičkou s jejími sestrami tvořili velmi pestrou směsici lidiček, co přežili válku a sešli se v naprosto obskurním velkém domu, aby se záhy ještě v témže roce rozběhli do celého světa. Mluvili spolu nejméně 6 jazyky, kde češtinu používala pouze moje matka v rozhovoru se mnou. I věkově jsme byli velmi různorodí. Dá se říct od mých dvou let až po mou pratetu, které bylo víc jak devadesát.

Všichni mě měli rádi, rozmazlovali mě, učili mě mluvit a chodit, jak po chodbě, tak do schodů. Zpívali mi popěvky v jazyce jidiš, německy, italsky, anglicky, rusky a česky. Všichni jsme ve staré hospodě bydleli a ač to dosud je rozlehlá budova, myslím, že od té doby, v ní nikdy nežilo víc osob než tenkrát.

Přežít válku byl pro rodinu zázrak, ale i léta příští měla být víc, než krušná pro všechny účastníky. Zasedali den, co den, přemýšleli, kam z Evropy odejít. Hledali odpověď ve fantastických návrzích. Nejdál se chtěl stěhovat tatínek s mámou – do Jižní Ameriky. Strýčkové a jejich mezinárodní manželky do Palestiny (budoucí stát Izrael) do Itálie, do libovolné zóny v Německu obsazené spojenci, do Anglie, Rakouska, do USA... V Čechách, v Sudetech, kde stála hospoda, chtěla zůstat jen babička, která neuměla česky...

Konečně mě naučili chodit do schodů, ač jsem nedosáhl výšky zábradlí. Vzhlížel jsem k němu a často na něm visel jako netopýr, hlavou dolů, když mi na něm uklouzly ruce. Ti nejstarší spolubydlící, babiččiny sestry, mi v tom případě nezištně nabízely svoje hole, které dobře sloužily i jim.

Rostla má sebedůvěra, zásoba i cizích slov a připadalo mi, že ty dobré duše mě poslouchají. Byli mi stále za zadečkem připravené pomoci, pokud jsem se jen zakymácel.

Svět kolem téhle hospody vykazoval značné turbulence a všichni zúčastnění sháněli víza, doložky, nové pasy, lifty a povolení k vycestování. Zvládl jsem dlouhou chodbu, schody do patra i dřevěné k půdě. Byl jsem na sebe pyšný.

Hole jsem odmítal, ale zábradlí mě fascinovalo svou jednoduchostí a funkčností. Zábradlí, které používám dnes po sedmdesáti letech v Jablonném v Podještědí, rovněž obdivuji. Je mi víc, než připouštím.

Tatínek s maminkou oželeli kufry, co poslali do Valaparaísa v Chille a vychovali mě v českém prostředí, pročež španělsky neumím. V životě jsem se opíral o zábradlí v českých domech, kde byla zábradlí těžká, lehká, z kovu, dřeva, kamene i provazů.

 A hůl? Ač jsem ji, co malý zavrhl, dnes plní své poslání a opírám se o ni den, co den. Přestala být módním doplňkem a slouží i na tratě kratší, než byla tenkrát chodba v naší hospodě, kde mne učili chodit. Bože, to je let! Jak ten čas letí... Nikdo nevymyslel za tu dobu, co jsem na světě nic, co by nahradilo zábradlí a hůl. Jen svět je bohatší o nové zkušenosti, jak vést války a teď se učí, co s uprchlíky.

Emigranti – běženci – migrující lidé

Jak uchopit téma, které mi opravdu není cizí? Koho kolem mám z mé nevelké rodiny jsou emigranti, děti utečenců, běženců.

Velká část rodiny byli Židé. Němci, Češi. Asi v tomhle pořadí. Všichni nějak aktivní. Jeden z nich podle „Paměti národa“, můj děda, byl ten, co obstarával pro uprchlíky z nacistického Německa československá občanství z pověření tehdejší československé vlády. Však mu to taky fašisti po obsazení Liberce v říjnu 1938 spočítali.

Z babiččiny strany byli její nejbližší příbuzní odsunuti z ČSR. Češi z matčiny strany museli emigrovat před Němci. Po roce 1948 zase všichni z otcovy strany emigrovali. Nebyly to útěky před nedostatkem, před povolávacím rozkazem, před vězením. Byla to emigrace, při které šlo o život.

Otec emigroval a neměl s sebou nic, jen své doklady. V Praze dostal poukaz na polívku, starý kabát a postel v ubytovně Armády spásy. Práci si našel jako uvaděč v kině Sevastopol. Nemohu si pomoc, ti dnešní běženci, kromě žen matek a dětí nejsou emigranti, jak jsem emigranty znal já, syn těch, co byli běženci po celé generace, kteří emigrovali ne tam, kde nejlíp platí, ale kde si zachovají holé životy. Nemohu akceptovat útěky za příbuznými tam, kde dostanou nejvyšší finanční podporu. To je absurdní. To přeci není exil, to je hon za penězi, útěk od rodin, domácích povinností s cílem, který je na hony vzdálen významu pomoci lidem v nouzi, v ohrožení života.

Nestydím se říci, že těmto lidem se pomoci zdráhám. Chtějí vše už dnes, zítra, pozítří. Mí příbuzní by se asi divili. Tam, kde oni roztrhaný kabát tam oni vše, co budou chtít. Tam, kde on měl postel a deku, oni chtějí vybavené sociální byty. Většinou ti zdraví, mladí chlapci. Jsou dezertéři vládních vojsk. Utíkají do Evropy, místo, aby když mají tu možnost, bojovali s islámským státem.

Ti skuteční emigranti při první příležitosti oblékli uniformy a bojovali proti Hitlerovi. Proto já nemohu, než nesouhlasit s přístupem EU a naší vlády k tzv. emigraci mladých hochů ze Sýrie, Afriky, kteří nebojují, ale zabírají místo ženám, dětem a nemocným, kteří utíkají z míst válečných konfliktů, kde jim jde opravdu o holé životy.

 Nesouhlasím s tím, že pokud schvalujeme někomu azyl, nepožadujeme od něho slib věrnosti, loajálnosti s novým domovem, občanským začleněním do struktur společnosti s tím, že pokud se tak nestane v daném termínu, musí dotyční naši zemi opustit. Dotyční musí respektovat všeobecný zákaz nošení náboženských symbolů, včetně zahalování hlavy na veřejnosti. Pokud se naše společnost bude cítit ohrožena touto vlnou migrujících lidí, musí odpovídajícím způsobem reagovat státní moc. Ne odvolávat se na EU, odkud přichází nesmyslné požadavky vedoucí ke ztrátě národnostní identity. Pokud to bude nezbytné je nutné vystoupit z jednotlivých struktur EU, v naléhavém případě z EU. Česká společnost není xenofobní, ale má právo rozhodnout o své budoucnosti a o pomoci těm, kteří ji požádali o ochranu.

Vysněné setkání

Právě se chystá II. celostátní spartakiáda. Republika má novou ústavu a s ní i jedno „s“ navíc. Píše se rok 1960 a žijeme v ČSSR.

Mezi Libercem a Jabloncem nad Nisou existuje tramvajová doprava, z vězení se vrací amnestovaní političtí vězni i ti kolaborující s fašismem. Začínají růst panelová sídliště, obchody se pomalu začínají plnit zbožím. Lidé už vědí, co je to televize, baví se na estrádách, kde komici hýří bonmoty a zpěváci získávají celostátní oblibu svými romantickými písněmi...

Na stanici tramvaje v Liberci na Gottwaldově náměstí stojí nenápadný starší muž a v ruce má noviny. Nedá mi to, musím jej oslovit: „Nejste náhodou herec Vlasta Burian?“ Starý pán se otočil. Byl to on. „Ano, máme tu večer estrádní vystoupení a já, já se vrátil domů, podívat se, kde jsem se to vlastně v Liberci narodil.“ A já dodávám: „Kde jste i poprvé vystoupil na veřejnosti – v dětské odpolední v soutěži skákání v pytli.

A proč jste smutný?“, ptám se komika, kterého znám ze starých filmů a nakonec i z filmu, který mám „obzvlášť“ rád z Pekařova císaře a císařova pekaře. „Smutný jsem, že jsem nic nenašel. Nestojí dům mého zrodu a ani v Moskevské ulici jsem neuspěl. Poznal jsem jen „Plzeňskou" restauraci, kam jsem chodil otci pro pivo a cestou domů upíjel.“

Sedli jsme si na lavičku. Starý pán, to už nebyl onen velký fotbalista, majitel drahých aut, tenista, komik a herec, který sršel vtipem. Dnes jezdí autobusem z místa na místo s programem estrádního baviče, na kterého už evidentně nemá. Únava z něj přímo čiší. Vím, že za necelé 2 roky zemře. Ožije vždy jen a jen na jevišti.

Kde jsou jeho milovaní koně, sportovní boxerské mače, divoké kousky na Jílovém, v Praze, kde první herec naší veselohry na stříbrném plátně i na prknech kabaretů a šantánů v celé republice? Už jen občas vzpomíná. Ptá se mě on, jaký je fotbal v Liberci, v Jablonci. Nezapře sportovce, kterému učaroval box, fotbal, koně, rychlá auta...

Tramvaje nás minuly. Z okénka řidiče nám zamával pan Jindřich Weitzen, který poznal Vlastu Buriana. Sám unikl vraždění za II. světové války a dnes a ještě spoustu dalších let bude jezdit jako řidič tramvaje převážně po Jablonci. Mistr Burian mu rovněž zamával. Lidé na stanici se začali obracet, ale nikdo Vlastu nepoznal. To až večer v PKO na jevišti z něho všechno spadne a bude to na pár minut opět někdo. Pan komik, příští nej filmový mág 20.století v Česku.

 Co říci člověku, který už ví, že skončil? Je to ztráta. Tohle nemělo přijít. Ublížila mu poválečná vazba, nové tváře, nový svět. Až o mnoho let později, bez předsudků a s obdivem se k němu vrátíme. V Liberci i nedávno otevřeným domem plným Vlasty Buriana, který si plně zaslouží. Sbohem, Vlasto Buriane, náš komiku největší.

Pletení

Maminka pletla. Jestli ráda, to opravdu nemohu sloužit. Pro mne byla padesátá léta minulého století u nás v Machníně dobou, kdy se na sloupy u cesty montovaly tlampače obecního úřadu. Starý pan Frič, obecní bubeník, nenašel za sebe náhradu a nebylo široko daleko, kdo by bubnoval a četl na veřejnosti vyhlášky a nařízení obce.

Na pultech znárodněných obchodů, nyní například v Tepu, nebylo skoro nic, až na pletací jehlice. Vlna na svetry, ponožky? Kde by se vzala? Republika potřebovala válcovací stolice, ocel, uhlí. Kde ji maminka sháněla nevím, snad později i ve státním obchodě, ale co vím určitě, že sehnat „pletivo“ byla fuška.

Jo, jehlice jsem dovedl ocenit, neboť jsem si stále něco v dětském věku lámal a pletací jehlice mi posloužila k proniknutí pod sádru a podrbání se tam, kde to nejvíc svědilo.

Jak maminka pletla, byla čím dál tím víc zručnější a nápaditější. Od obyčejných svetrů ke krku, které mi nedovolovaly polykat, přešla na norské vzory s losem, nebo i se dvěma. Suverénně pletla ponožky, šály, prstové rukavice, čepice. A to už se bouřilo příbuzenstvo. Nebylo dárku, aby to nebyl úplet mojí mámy.

Příbuzní si místo dárků navzájem posílali maminčiny výtvory. Hloupé bylo, když některá z neteří poslala mamince k narozkám její šálu, nebo svetr s tím, že to je originál ze Švédska, koupeno v Tuzexu. I to se stalo. Matka se chvíli rděla pýchou, chvílemi vzteky brečela s tím, jak jsou obdarovaní příbuzní nevděční a darují darovanou věc někomu jinému. A to věděla, že i doktoři, kteří dostávali lahve drahého alkoholu, je vraceli do týchž obchodů, kde je pacient pro doktora koupil...

Zpět k tomu maminčinu pletení. Vy, co jste jako malí u podobných akcí taky asistovaly jako já, víte, co bylo za utrpení přetvořit přadénka na klubko, ze kterého se pak odvíjelo veškeré další pletení. Přadénko se dalo malému klukovi (mně!) na obě předpažené ruce tak, aby se klubíčko navíjelo z levé, podruhé z pravé ruky. Ruce bolely a trvalo to velmi dlouho, než se přadeno změnilo v klubíčko.

Existovala ještě jedna metoda s vyloučením mladého otroka a jeho napřažených rukou. To se daly dvě kuchyňské židle k sobě a navlečené přadeno na opěradle se snadno namotávala do klubíček.

Byli i tací pěstitelé, co pěstovali angorské králíky jen, aby ostříhanou králičí vlnu kamsi poslali a jim zas táž společnost vracela přadénka vlny na pletení. Tím kreativním chovatelem byl můj strýc a jeho angorská vlna záhy doputovala do Machnína na mé napřažené ruce, do domu č. 126, kde jsme spořádaně žili v podnájmu u Fořtů.

 Maminčiny svetry dávno dosloužily. Přesto na ně vzpomínám s nostalgií.

Mince - čím zaplatíte?

První „malej“ groš jsem uviděl o přestávce mezi devátou a desátou. Mince nebyla velká, ale mně stačila k tomu, abych se na ni díval celou velkou přestávku. Malý postříbřený penízek z doby Rudolfa II., nebo, chcete-li, filmového císařova pekaře a pekařova císaře v hlavní roli s Janem Werichem. To jsem jako dvanáctiletý kluk nemohl ustát. Konečně mám něco z 16.století, 400 let starou věc a ještě k tomu minci, co přivedla tolik lidí do záhuby. Penízek na kterém zbohatlo a nakonec i zchudlo tolik velkých mužů té doby. Penízek, který se jen stavěl, že je stříbrný, ale ve skutečnosti byl jen postříbřený. V tom byla ta finta velkých finančníků císařova dvora

Víc jsem nevěděl, ale i tak má bujná fantazie pracovala na plné obrátky. Hořkost zklamání po hodině dějepisu byla obrovská. Učitel o téhle „dlouhé“ minci nic nevěděl, že prý se doma podívá a abych mu minci půjčil. Půjčil a už nikdy neviděl. Pan učitel mince sbíral a kluk ze sedmičky mu nestál za slušné jednání. Později jsem podobnou minci objevil a zaplatil za ni mnohem víc, než tehdy o velké přestávce ve škole na Husově ulici....

Mince... Jak podivně chrastí dlaň plná mincí a pokud jde o stříbrný kov, ten zní ještě lépe. Jako kluci hned po válce jsme hledali, co Němci před námi schovali. Hodně to bylo o dvou- a pětimarkách, stříbrných mincích s hákovým křížem. Hodně, hodně jich prošlo našima rukama. Plné hrníčky, krabice od tabáku, krabiček od doutníků. Viděl jsem jich dost, společně s jubilejními mincemi desítek států, které se rovněž mohly pochlubit  mincemi ze stříbra s různorodým námětem na rubu i líci.

Mince je a bude ztrátová. Tomu, kdo jí platí trhá kapsy, rozlamuje zipy v peněženkách, cpe jimi nenasytné parkovací automaty. Kde jsou ty doby, kdy se mince dávaly dětem jako kapesné. To já se jimi ještě chlubil.

Mince a mincovní automaty, toť kapitola sama pro sebe. Mince a hledači pokladů, mince ve troskách škunerů. Mince a žebrající bezdomovci na rozích ulic našich velkých měst. Mince, mince, kam se člověk podívá. Nové, staré, často nic hezčího nenajdete. Vláda se jimi zabývá jen, když je vyřazuje z oběhu, kdy se každý pětník, halíř, padesátník mění v ušlechtilý kov. V nové drobné peníze, kterými platíme a jak to tak vypadá, ještě dlouho platit budeme.

Už jen ty miniaturní obrázky, věrné portréty osobností, dějů a událostí. Mince bývaly dříve zlaté, stříbrné, v Rusku i z platiny. Byly a jsou ozdobou všech velkých sbírek slavných sběratelů. Úhradou služeb, zaplacených s onou grácií, kdy mince cinkla o pult a mušketýr jen čekal, až šenkýřka přinese kuře a pití... Kdy truhla plná zlatých mincí leží v písku ostrova, Alibaba a jeho loupežníci noří ruce do truhel plných zlatých mincí.

 Nechť ještě dlouho plní naše peněženky a přihrádky, kam si ukládáme ty nejkrásnější, jubilejní...

Státní svátek roku 2015 v Liberci a okolí

Kdybych 28. října neviděl na budově policie ve Stráži pod Ralskem českou vlajku, netušil bych, že je státní svátek. Jako důchodce mám oproti mladým posunuty zájmy trochu jinam, ale jinak sdílíme stejné hodnoty.

Večer, večer to už bylo jiné. Prezident republiky, díky televizi oslovil všechny. Ocenění nejlepších z nás v jeho podání má příchuť revoluce a byl to absolutně nejlepší televizní program, jaký si může kdokoli z nás zvolit. Ovšem to, co děláme od rána do večera v den státního svátku, je naprosto individuální. Pokud si jako liberečák nevyberu jít před nebo z boku radnice manifestovat „pro“ či „proti“. Toť hamletovská otázka, která v těchto dnech rozděluje nejen české rodiny.

Celá Evropa se ptá sama sebe, zda se dá zvládnout integrace toho obrovského množství lidí, kteří opouštějí své domovy v Asii a Africe a hledají své místo v našem sousedství. Nebude problémem, který nás rozdělí, jejich náboženství, jiné způsoby a rytmus života? Zvykneme si na zahalené ženy, na lidi, kteří nemluví naším jazykem? Takové a podobné otázky si klademe všichni, a přitom ti, kteří potřebují pomoc jsou i jejich děti, nemocní, týrané ženy...

Ano, to byl můj, nebo váš program po obědě 28. října, nejvýznamnějšího státního svátku. Ale jinak pohoda, klídek, tabáček, procházka městem, návštěva supermarketu, cesta do Polska, což je od nás 30 minut jízdy autem do „Bedrunky“, hned za pomyslnou hranicí pár metrů za Hrádkem nad Nisou. Svátky všech svatých – dušičky se blíží a všude jsou na ně obchodníci připraveni i v sousedním Německu. V upraveném městě, které bude záhy dosídleno emigranty zaplňujícími sousední státy.

Státní svátek se slavil i položením květin k sochám, pamětním místům, majícím vztah k založení republiky – s menší účastí lidí, dá se říci. I ty vlajky jsme v poválečném období – na Den znárodnění – věšeli hojněji. Nejvíc lidí bylo na chalupách – zavřít vodu a zazimovat. A v lese, který se po deštích z minulých dnů zdál houboplodný. Nebyl. Alespoň tam, kam jsem si vyšlápl já. Pracoval jsem na zahrádce kolem domu. I ty tolik důležité manifestace u radnice, jsem si nechal alibisticky utéct.

 Bavil jsem se večer u televize, když se pan prezident potil při předávání medailí lidem, kteří si to podle něho zasloužili. Tím opět rozvířil následnou diskuzi, zda celé předlistopadové období v Československu nestálo za nic a pokud vzpomínáme, zda bychom měli vzpomínat jen na to špatné a zapomínat, že jsme byli rovněž úspěšní. Nebýt pana prezidenta, nenašel by dnes nikdo odvahu říci to nahlas. Tím se bohatě naplnil den státního svátku 28. října 2015. Máme o čem přemýšlet.

25.únor 1634, Cheb a běh světa dál

Píše se počátek roku 1621 a 38letý Albrecht Václav z Valdštejna, znalý finančních poměrů na císařském dvoře v Praze, je ochoten nabídnou císaři půjčku ve stříbře v částce 50 tisíc zlatých. A protože ví, jak to ve velkém světě chodí, požaduje dlužní úpis. Města a obce chudnou, není, kdo by platil daně, pracoval. Svět kolem se nějak zúžil a pokud člověk nepracoval pro armádu, pak krachoval. A to se psalo rané 17. století.

Vládní komise konfiskuje majetek odpůrců režimu a jen v Čechách je na prodej 642 panství. Budoucí vlastník Liberecka a Frýdlantska nezahálí a kupuje jich 68… Nešťastný Kryštof z Rödernu, majitel panství a protestant, vsadil na špatného koně a i on je nucen prodat obě panství liberecké i frýdlantské úspěšnému, mladému důstojníkovi, ale i obchodníkovi a diplomatovi Albrechtovi Valdštejnovi…

Skoro tři čtvrtiny Čech propadly konfiskaci. To byla daň za porážku na Bílé hoře. Polovina země se dostává do rukou cizinců… A není to naposled. Je tomu právě 390 let, kdy pán nad Libercem, Frýdlantem a Jičínem dal celé oblasti růst a vydělávat na všeobecném úpadku, jako důsledku třicetileté války. A nebyly to jen koule do děl z Raspenavy, kalhoty a saka a haleny, ale značná část sortimentu, tehdejších potřeb člověka první poloviny 17. století… Děj nepodobný současnému stavu společnosti, konflikt udržovaný armádou, kterou de facto řídil její soukromý majitel, podnikatel a finančník v jedné osobě.

Rok 1625 byl rokem, kdy Valdštejn mohl rozhodnout spor tehdejšího nám známého světa o prvenství, zda katolík, či protestant… Valdštejnovi bylo 50 let a svět – Evropa mu ležela u nohou. Změnit světovou stranu a nabídnout své služby tomu, kdo víc zaplatí, se už nepodařilo… Jeho vlastní lidé, mezi nimi i příští vládce Liberce, Frýdlantska a širokého okolí jej zabili.

 Hrabě Gallas je ten, kdo ambiciózního Valdštejna nahrazuje a svět se pomalu vrací do starých kolejí. Svět budoucích sociálních bouří a blízké turecké expanze do Evropy dřímá za dveřmi. Liberecko a jeho okolí se staly díky vlastníkovi oázou, ostrovem relativní prosperity. To všechno se mění, když po Valdštejnově pádu přichází nový majitel, hrabě Gallas. Základy průmyslu a prosperity oblasti však již byly položeny a čekají na průmyslovou revoluci, která do kraje přichází počátkem 19. století, spolu s rozvojem techniky a vzdělanosti místního obyvatelstva.

Zamyšlení nad neúctou

Pořád, stále a neodbytně se mi vrací myšlenka, proč u nás tolik lidí krade. Ti „lepší“ defraudují, předjíždějí na dvojité čáře, trhají ovoce, které jim nepatří, přetáčejí tachometry a omlazují svá auta, aby je podvodně prodali novým zájemcům. Je mi nevalně, když slyším, že se nepodařilo usvědčit podvodníky, kdy vidím své město zchudlé a jeho správce neslušně zbohatlé.

A ještě, jakoby to bylo málo, hledáme vysvětlení, důvody tohoto jevu ne v nás, ale v bývalých komunistech. Dříve jsme to svalovali na staré Rakousko a jeho třistaletou porobu Čechů a Moravanů. Jistě, něco je v našich genech po rodičích, ale to, co by nás mělo mrzet nejvíce je naše konání za posledních víc 25 let, za jedno celé čtvrtstoletí… Neobstojí ukazovat prstem na druhého, na dějiny. Na hřišti je naše sportovní družstvo, naši sudí, naši rozhodčí…

Obdobně se chováme k tradicím, k odkazu našich předků. Jsou kolem nás, někde už ani to ne, prastaré budovy továren na výrobu textilu. Odvětví, díky němuž má město krásné a výstavné budovy stále ve svém portfoliu. Peníze, které textilní výroba přinesla do měst, daly živobytí našim předkům. Poctivá práce přinesla rozkvět všem. Nakonec, každý z nás se rád pochlubil látkou, sklem, auty, kobercem, výzkumem, školou, která zde byla doma a nejen živila, ale byla skutečnou chloubou všech předchozích generací.

Důvody k ukončení prosperity byly pádné. Nemohli jsme ustát konkurenci, a proto nás konkurence zrušila. To nic nemění na faktu, že na stejný problém zareagovali v Leedsu, Augsburgu a v rakouské Weitře obdobně ve starých provozech umístili muzea zrušené výroby, poděkování a vzpomínku na generace těch, kteří zde pracovali, bavili se, prožívali románky svých lásek, učili se a vzdělávali. Začali svou kariéru třeba u tkalcovského stavu a skončili jako universitní profesoři daného oboru, nebo ministři průmyslu, velvyslanci své země kdekoli ve světě.

 Není to krásné? Dozajista je, ale obdobná vzpomínka v nás doma není. Není volných finančních prostředků, není zájmu těch, co sedí na radnici, na hejtmanství, ve vládě, v parlamentu. A přitom je právě u nás na severu co oslavovat, komu a za co poděkovat, kam vodit vnuky a vnučky těch, co to všechno vymysleli, utkali, adjustovali a prodávali ve světě i doma. Snad, možná, jednou... Rád bych se vsadil, že se vrátí prosperita české výroby. Kéž by! Dosud mezi námi žijí ti, kteří si zaslouží obdiv a poděkování. Aby jednou už nebylo pozdě. 

Uši, krásná ušiska mého psa Vilíka

Nejjemnější uši na světě má náš pes. Netušil jsem to. Až někdy druhý den, co nám jej přivezli z útulku, jsem se omylem při drbání kožíšku dotkl jeho uší. Ač nemluví, obrátil na mě své moudré oči a zvedl packu do polohy – dej pacičku – dávám pacičku, nepřestávej, drbej, zatoč uši do kornoutu.

V moudrých návodech, knihách, jak dál se psem, se píše nesahej psu na uši, nemá to rád. Opak je pravdou. Pes to vyžaduje a za to mne a moji paní zbožňuje. Zahrneme-li do projevu náklonnosti, ucho naruby, ucho do ruličky, zpět do polohy předchozí a stále a pořád dokola.

Uši má i člověk, ale po pravdě, moc, moc mu schází do uší, co mají psi útulkoví i čistokrevní. Co pes, to uši, které jsou jak rukavice z kozinky. Měkké a sametové uši, které vskutku nezarmoutí. Lidské ucho ve srovnání s uchem psa není ničím převratným. Až na uši mé babičky z českého venkova, té co sbírala klásky na poli po žních. Ta, co měla voňavé měkké vlasy, vrásčitou tvář a hrubé dlaně s tvrdými prsty, jak paličky, od těžké práce na poli u bohatého sedláka. Uši měla pod stále uvázaným šátkem, co ji chránil před sluníčkem.

Babička voněla celá. Den trávila mezi zvířaty, nebo na poli mezi obilím a sušením sena. A večer, doma dala na kamna hrnek mléka, podívala se, jak rostou na okně muškáty, zda visí rovně mucholapka. Pak si mě posadila na klín, já zabořil hlavu do jejich vlasů, co si rozpustila a co voněly po heřmánku a já jí říkal: „Babičko, ty voníš po čajíčku na kašel!“ a ona: „To mi voní uši od šátku, který koupu v heřmánku“.

Děda, co byl vojákem, měl v uších chlupy. Trochu se podobal karikatuře kaktusu, co se jmenuje agave mexikana. Já mám zas uši nějak divně narostlé. Jedno je výš a to druhé níž. Poznala to optička, která mi nemohla srovnat brýle a byla z toho nešťastná.

Uši, uši, ušiska. Z jakého úžasného materiálu jsou vyrobena, jak hezky zdobí tvář! Tak či onak. Na psíkovi, co se mi stále plete pod nohama, pozoruji, čím dál víc, že má za ušima, že na těch uších přece něco je. Jsou zlatá a mluví řečí, jako když na podzim ve větru šustí listí na stromech. Vypráví jablíčkům, co kde viděla, slyšela. Uši, taková veliká ušiska se prodávají v prodejnách pro psy. Jsou speciálně uzená a ten náš s nimi chodí po dvoře a zahrabává je. Tu sem, tu tam, ne moc hluboko, aby je zas našel a opět dobře ukryl před kýmkoli, kdo by mu je mohl vzít, sníst, odnést na jiné místo a tam zahrabat.

Někdo z nás prý slyší i trávu růst. Dík za to jeho uším. Já to nejsem. Já mám to potěšení hladit ta měkká ušiska našeho Vilíka, chlupatého dítěte z nalezince, Olivera Twista z diagnosťáku, s ušima prince z Welsu, s ušima z orobince, s ušima, jak z plátků zlata na krásné psí hlavě se smutnýma očima…

Člověk by člověku světlem měl být

Neznám jinou umělkyni, kterou provází taková legenda, jako Hanku Krawcev.

Psala se šedesátá léta minulého století - Varnsdorf, Česká Lípa, Liberec. Všude jí bylo plno. Drobná, milá starší paní se zeleným baretem, stále ve spěchu, pokaždé něčím zaujata, spěchající za něčím důležitým.

Její ateliér na varnsdorfské faře je pro mne ještě i dnes symbolem malebných, neokoukaných Lužických hor. Paní Hanka a její otec, hudební skladatel, o kterém se říkalo že to, co byl pro nás Bedřich Smetana, byl pro lužické Srby B. Djarnat, se stali ikonami lužických Srbů…

Úžasné věci uměla tahle malá paní. Její dřevoryty nemohou být krásnější. Její podzim je podzimem se vším všudy. Nemusím ještě ani dnes mezi dveře a pozavírat okna. Listí a semenáče lípy se točí na každém schodu, na zápraží před domem. Podzim je v její tvorbě koncem žití, opuštěným stavením, kouskem pole, kde zbývá jen zamést před vlastním prahem.

Její dřevoryty, to jsou nádherné grafické listy, ex libris, novoročenky, plakáty. Nádherně umí kvaš, pracovat s temperami. Její tužka, návrhy oblečení, loutek, podmalba na skle. Na podzim se i umírá. Tam všude kudy prošla Krawcev je vidět její poselství. Co dokáže slabá žena, později i stará paní. Být oním světlem na rozdávání!

Ač drobná, její umění je velké. Její srdce tlouklo pro nejmenší z malých slovanských duší – pro lužické Srby, jíž sama byla nedílnou součástí. Její dřevoryty a linoryty byly výtvarně a řemeslně dokonalé. Virtuózně pracovala s kompozicí, v kresbě spojila lidovou tradici, když čerpala inspiraci v krajině s příslušností k hornolužické kultuře. Dokázala tak vytvořit dílo velikosti významného umělce, který si zaslouží pozornost i dnes, 25 let po její smrti.

Její umění je tvořené převážně v našem regionu. Příslušnost k liberecké plejádě výtvarných autorů nikdy nezpochybnila a předešlé výstavy právě u nás a v okolí hovoří o lásce k našemu kraji. Jejími pracemi se mohou pochlubit sbírky Národní galerie, Národního muzea i naší liberecké galerie. Její úžasný temperament a nesmírná pracovitost jí předurčili k tomu, že se dnes ve sbírkách sběratelů státních i soukromých institucí nalézají skutečné poklady, které jsou právem odborníky považovány za vrchol výtvarného umění nejmenšího národa Slovanů, lužických Srbů.

Její dlouhý život byl velkým zápasem o téměř nemožné: hledat a najít štěstí pro každého. Je to dobro, které nalézáme my, pozůstalí po jedinečné umělkyni, v její umělecké závěti. Ta po nesmírně bohatém životě umřela sama, téměř zapomenuta v léčebně pro dlouhodobě nemocné v Krásné Lípě, odkud byla převezena do Filipova 19. října 1990. Její ostatky jsou uloženy v rodinné hrobce ve varnsdorfském hřbitově…

 Umění Hanky Krawcez dosud čeká na ocenění, poctu z rukou některého z našich představitelů. Téměř 90letá umělkyně spojila svůj život s naším krajem. Zasloužila by si souhrnnou výstavu, kterou jí dozajista ještě stále dlužíme. Poctu přinejmenším hejtmanskou, ne-li prezidentskou in memoriam...