Ze srdce

Dnes, po mnoha letech, kdy už tolik nespěchám a jsem vděčný za každou lavičku na cestě, si stále jasněji vybavuji pocity z cest, kde bylo krásně, a kam jsem se rád vracel. A mohl bych vyprávět. Byl to Taškent, Praha, Machnín, Liberec, Ostrava nebo, kde bydlela babička a kam jsem jezdil na prázdniny? Na miskách vah jsou ty nejoblíbenější. Mníšek u Dobříše a Hrádek nad Nisou, který sousedí s německou Žitavou.

Městečka mých babiček jsou úplně odlišná a vůbec v ničem se sobě nepodobají. Jako mé babičky. Však taky jedna byla Češka a druhá sudetská Němka. Babička z Čech neuměla slovo německy a babička z Hrádku uměla česky tolik, že v Mníšku pod Brdy by jí nerozuměli. Jejich městečka si byla podobná jen v jednom. Za mého mládí byla vždy plná lidí, kteří pracovali a v sobotu odpoledne a v neděli si po práci užívali legraci. Chodili na fotbal, do cukrárny, do kina a do hospody přes ulici na jedno.

Já si dělil prázdniny na dvě části. Tu větší jsem trávil v Hrádku nad Nisou, ve městě na Lužické Nise. Řeka protékala za plotem babiččiny zahrady se státní hranicí dvou spřátelených zemí, po určitou dobu plné ostnatého drátu a vojáků se psy. Ale to si pamatujeme už jen my, staří.

Hrádek bylo městem barev a mnoha cizích řečí. Zde se opravdu mluvilo hodně německy díky neodsunutým Němcům, kterých v Hrádku nad Nisou zůstalo oproti jiným místům v Sudetech mnoho. Slovensky, díky Slovákům kteří po válce dosídlovali vylidněné Sudety i „cikánsky“, protože se k nám stěhovalo mnoho Romů z Rumunska a Slovenska. To byly doby, kdy ještě Romové znali svůj jazyk.

Hrádek byl ale především o vůních. Vyráběla ji i jediná chemička ve městě, později pojmenovaná po prezidentu Antonínu Zápotockém. Ta vůně, co se linula Hrádkem a nejbližším okolím, byla z třísla získaného z kůry později dosychající před domy a čekající, až skončí v kamnech. Ti, co si ji koupili nemohli si vynachválit, jak báječně hoří...A že těch lidí ve městě bylo! A tak město vonělo dnem i nocí silicí. Za deště, za slunce, o nocích, i když se ranní větřík proháněl městem od Donína po Loučnou, od Papežů až nahoru po hřbitov. Tak tomu bylo po celá poválečná desetiletí.

Pro ty, co město neznali a přijeli sem poprvé, to byl silný kulturní šok. Byl to zápach, nebo to vonělo? Jsem jednoznačně za vůni. A nebyla to jediná vůně mého milovaného městečka a radostných prázdnin. Patří sem vůně sušeného heřmánku a květů lip. Co strání je kolem kopců svírající město, tam všude rostl heřmánek, kvetla lípa. Co stromů tady roste, ale lípa a dub ve městě kralují. Na šeřík bych zapomněl! Ten voněl záhy zjara, kdy kvetly i třešně a jabloně. Městem tekla i barevná řeka a podle toho, jak na jejím horním toku barvili v textilkách látky, byla voda červená, žlutá, hnědá nebo modrá.

K tomu nádherná zeleň okolních lesů, modrá obloha, květiny v oknech u babičky v Loučné, rudé třešně na obsypaných stromech. To byly moje prázdniny v barevném a voňavém městě, které jsem měl a mám tolik rád. To město se jmenuje Hrádek nad Nisou a má láska k němu je trvalá.

Špulka od nití

Někde v šuplíku starého kredence na půdě, mám dřevěnou špulku od nití. Hrál jsem si s ní léta, ač nejsem retardovaný, ale v době předtelevizní, před chytrým Googlem a čínskou ekonomickou expanzí, si hrála se špulkami od nití značná část dětí, mezi kterými jsem byl i já. Musím ten šuplík občas otevřít a podívat se, zda tam špulka ještě je, zda si ji nevzal nějaký ten nenápadný vývojář z Dálného východu a nevzal si s ní moje dětství, kterým mě stará dřevěná špulka doprovázela.

Mládí a vzpomínky neučesané. Vytlačil jsem z nich všechno, co mě dusilo, všechno, co bolelo, vše, co se nemělo stát. Nemoce, smrt, křivdu, nadávky, konflikty, bouře i křik. Zůstala jen ta špulka, se kterou jsem se dělil napolovic se sousedovic kočkou, a která patřila víc jí, neboť si s ní hrála už jako kotě. Já se přidal až později a měli jsme asi oba oba pádný důvod hrát si s ní sami, bez pomoci dospělých.

Já byl silnější, kočka byla rozumnější. Zůstalo to mezi námi a od té doby kočky nemusím. Co aut na klíček, na setrvačník, nebo jen tak strkacích, jsem té hloupé kočce nabídl, jen aby si se mnou hrála a na špulku zapomněla.... Věděl jsem a mrzelo mě, že i ona ví. Zachoval jsem se jako vládce světa, Timur a z jeho party spousta jiných. Chán Kublajchán mající jen luky a šípy a kožený plášť pobitý stříbrnými cvoky.

Pak přišla škola a s ní věk plný překvapení, cesta do Prahy, muzea, galerie, kostely, výšiny. První ruská psiska, co letěla kolem Země, a pak Jurij Gagarin. Svět dostal novou dimenzi. Válkám je konec, Rusové nás před Němci a Američany vždy ochrání. Přišla i horká léta pionýrských táborů, známostí a chutí, být včas u stolu. Byl jsem hrdý na svůj pionýrský šátek, na slib, na ruské i české pionýrské písničky. Co to bylo za prapodivnou dobu? Věřil jsem všemu, co o nás psaly noviny a říkali v rádiu, později i v televizi. Miloval jsem zprávy, které potvrzovaly, jak jdeme od úspěchu k úspěchu.

Když čtu tehdejší noviny ptám se: Vážně mi nepřipadalo hloupé tak naivně věřit? Kde byli táta s mámou? Miloval jsem ruské – židovské autory, jejich obrazy, hudbu, zpěv, jejich hrdiny, dějiny.... A přitom jsem stále kontroloval v šuplíku almary na půdě za dveřmi dřevěnou špulku od nití. Zda je tam, kam jsem ji schoval, abych si ji, až jednou bude čas, vytáhl zase ven a hrál si s ní....

Mládí... Jak dlouho trvá nevíme. Já mohu říct, že neskončilo, že na ně žádné -ismy neplatí. Jen starší a starší tváře rodičů dokladují, že už není čas na pohádky, že i nám nastal čas vylézt na žebřík a trhat plody stromů, které jsme zasadili. Jen stará špulka od nití se nemění. Já změnil tričko, trenky, podkolenky a boty. Na cestách mi pomáhá hůl, hlava už taky není, co bývala a pomalu zapomínám. A špulka čeká, až ji jednou jedno z dětí mého domu objeví....    

Zákupy – 120 minut v květnu 2014

Proč zrovna syn Napoleona zvaný Orlík dostal ke svému jménu titul vévoda zákupský, a proč se zrovna následník trůnu Rakousko-uherského oženil na zámku v Zákupech, to vše je zahaleno rouškou romantické záhady. Co se ale měsíc, co měsíc děje v podzámčí zámku Zákupy nemá v severních Čechách obdoby.

Organizátoři z nedaleké České Lípy posíleni profesionální hlídací agenturou provozují v okolí zámku svým rozsahem nebývalé všehotrhy. Na parkovištích s mnoha sty místy k parkování najdete auta z celé České republiky i blízkého zahraničí. Takzvaně „zaběhnutá“ burza má své rutinní tanečky, odlišné od jiných burz. Třeba to, že mnozí prodejci si zaberou svůj claim - vyhrazené místo - už den předem a spí v autech, aby jim jejich „vyhrazené“ místo nikdo neobsadil. I tak nemají nic jisté a nemusí to vždy skončit, jak si kdo naplánoval.

Auta s prodejci přijíždí po celou noc a neosvětlené plochy často vedou k hlučným sporům a hlasitým názorovým střetům. Ráno v šest hodin je většinou již vše na svém místě, včetně desítek pořadatelů. Zákazníci přicházejí o něco později i s dětmi. Vždyť je to pouť! Mají zde všechno: cukrovou vatu, nafouknuté balónky, opékané klobásy, kukuřici, dětské odložené hračky, oblékání....

Rodiče zde najdou náhradní díly pro své miláčky, sběratelé překupníky a majitele krámků se starožitnostmi. O nemilá překvapení není nouze. Starou šavli tu, místo někoho, kdo ji našel na seníku, prodává zbohatlík z krajského města za hříšné peníze, jako ještě včera v krámě na hlavní ulici. Ale co s tím kdo udělá? Tihle pánové si berou šekové knížky a slušnou hotovost i do krematoria. Co kdyby....

Vedle těchto „udělanců“ se bursa v Zákupech vyznačuje značnou terenní nerovností a tudíž, když nakupuješ – nezakopni. A ber si vždy dvoje boty. Ty slušné v autě sundej a vezmi si ty, co nosíš do lesa, ke králíkům, do kravína. Máš záruku, že když nekoupíš nic, nezničíš si ani boty. Zde také neplatí, že když už jste posekali trávu, tak ji taky shrabete a odvezete. Nevím, kdo odpovídá za kadibudky, ale jsou lidi, co by raději umřeli, než by je v Zákupech použili. Viz Tycho de Brahe nebo moje Jana.

Nevím zda Zákupy aspirují na čtyři hvězdičky největších burz Čech a Evropy, ale vím jistě, že na to i přes jistou snahu pořád nemají. Burza by měla mít aspoň dva dny a trochu profesionality. A to ti „dobrovolníci“ nemají a odmítají. Tohle jim prý stačí. Neradují se ze života. Evidentně by všichni byli raději v sobotu v šest ráno pod duchnou v posteli se svou milou. Na rozdíl od tisíců lidí, kteří si tuhle burzu oblíbili a jedou sem v časnou ranní hodinu.

Žel, i přes nízké vstupné a platbu za místo k prodeji, je zde víc kazů na kráse, které by se daly odstranit, a přetrvávají. Doufám, že liberecká burza, která té zákupské šlape na paty, ji v rámci konkurenčního boje donutí napravit problémy, které tahle setkání dosud provázejí.

 Ať tedy všechny burzy světa doprovází sluníčko, pohodoví organizátoři a lidové ceny. Ať všichni najdou, co hledají.    

Charakter a morálka

Když se tak dívám na to, co se kolem mne děje, musím si přiznat, že nebudeme lepší těch, co žili před námi. A schovat se za alkohol, drogy? Neuvěřím, že to mohou být polehčující okolnosti a vzory současné mládeže. Fotbalisté, hrdinové dneška, jak to jde a pokud se nikdo nedívá, stojí na straně rozvášněného davu a křičí rasistické a antisemitské nadávky....

Charakter a morálka. Čemu je doma a ve škole učí? Před padesáti léty, každý z nás, kdo nosí kalhoty, nebo sukni, musel do kina. Ladislav Rychman nám představil svůj film „Starci na chmelu“. Noviny psaly o filmové veselohře, filmu o mládeži se zpěvy. My už ale věděli, že jdeme do kina na první český muzikál, jehož sláva se bude nebes dotýkat. Jeho „leitmotiv“ byl skryt ve dvou slovech – charakter a morálka. A je tomu právě padesát let....

Ve „Starcích“ se zamyšlení týká jednotlivce i kolektivu, mezi dnešními a včerejšími mladými. A to vše před kulatými padesáti lety. Jak se kdo poznal, zhodnoťte po tolika letech sami. Rychmanův o dva roky mladší film „Dáma na kolejích“, další evergrýn české muzikálové tvorby, jako by téma „Starců“ posunul o dvanáct, třináct let. Jako by zmoudřelí mušketýři po dvaceti letech se scházejí a ono se, kupodivu, nic nemění....

Otázka morálky, cti, věrnosti a charakteru byla tehdy, „za Starců“, jako dnes stěžejní. Jen málokdo má z takových otázek strach a zabývá se jejich dopadem. A tak dnes, pokud jsme přežili všechno, co přišlo v následujících padesáti letech, položme si tu samou otázku, jako hrdinové našich prvních muzikálů: Kam až jsme dospěli? Jsme vskutku dospělí? Dospěli jsme?

Z maturantů jsou „dospělí“ lidé, jejich život se rozplynul ve stereotypu společenských závazků.... Kde zůstala láska, čest, morálka, hořkost, trpkost porážky, pocit z vítězství? Kam jsme došli po padesáti letech my, veteráni půl století, kteří dětem předávají své zkušenosti? Poučili jsme se i filmy, které mají být zárukou kvality té nejčistší myšlenky o charakteru a morálce? Asi to slavné nebude a pokud nás budou hodnotit naše děti nečekejme, že nás budou šetřit. Moc jsme toho opravdu za padesát let ve společnosti nezměnili a pokud ano, je toho hodně, nebo málo? Pusťte si televizní noviny, zprávy o tom, jaký život jsme mladým nabídli. Není asi tím nejlepším z hlediska charakteru a morálky...

Lesem se nese

Už to mám, už vím, proč chodím rád lesem a poslouchám. Jít lesem je jako jít po zamrzlé řece. Na zamrzlé řece i v lese to pod nohama praská, láme se a puká. Zdá se to být až nebezpečné. V lese nejde udělat krok, aby vás někdo neslyšel. Snad jenom po mechu se jde, jak po polštářích, ale vemte si, jak jít pod borovicemi, nebo lesem plných smrků a neslyšet, jak pod vaší vahou praská vše, co je suché.

Chodím tam rád a poslouchám, co se kolem děje. Většinou nahoře ve větvích a v korunách fouká, o trochu níž je teplo, sucho a dole u mne v mezipatře jde už o les, co dobře znám. Při zemi roste borůvčí, kořeny, které místo, aby byly v zemi, mě chytají za kotníky. Leží tu spousta větviček, listí, ztvrdlé hlíny, všechno, co kdo ztratil, hledal, aniž by to našel. Ztráty a nálezy každého lesa.

Les je jako řeka. Stále šumí, něco si povídá. To dělá vítr, hlasy dětí, kamení, co se drolí odkudsi padá kamkoli. Jinak je, když sněží. To ztichne les i řeka v ohromení. Ticho se dá krájet, houstne v míse a kyne na koláč, až už není les ani řeka, jen bílo, jako v bílých nocích leningradských. To trvá jen krátce a následuje sto otázek, co bude, co přijde, až sníh roztaje a voda ze sněhu poteče krajem.

Jinak je v lese za kuropění, časně u vody, když se z ní kouří, jako ve fabrice. Nejhezčí je v lese podzim. Ten čas toho moc od lesa nevezmeme a přece, kdo není úplně slepý vidí, že se les chystá do peřin. Zjara z nich vstává a je legrace, být u toho, když si svléká spoďáry a pere v řece všechno, co věší na šňůry. Kvete tím pádem vše. Jíva, smrk i bříza, mohutné habry i útlé stromy u vody, z jejichž větví se pletou o Velikonocích pomlázky. Pokaždé je to jiné. Jako ten králík, co dává kožku do sběru a peče se na sto způsobů. Tak nějak se had zbavuje kůže.

Milá je snůška vajec těch uřvanců, co vám létají kolem hlavy a krmí hladové krky do doby, než vyletí z hnízda se vším všady. Všude kolem je to samý pulec, ještěrčí děti, mloci a nenajedení komáři. Plno brouků, včel a much, všech, co vám pijí krev a ještě bzučí, že jsme jim nic nenechali.

Nám je ještě hej. V řece jsme se o rozbité sklo neřízli, klíště nechytli. Něco zlého se muselo stát. Les i řeka je dnes místem spousty lidí a ti se chovají úplně jinak, než by měli ti, co jsou v lese doma. Ti jsou tu doma. Zvěř, ptáci a ryby. Lidé by je chtěli nahradit. Pod jejich nohama praskají větve jinak, než pod mými, jinak zní ostatním les v dešti, když padá sníh. Les je dnes jako volný ring, či veřejný dům plný bezdomovců. Les ztratil imunitu, význam slova azyl, něco jako kostel, kůr, zákristie, kříž, nebo Davidova hvězda. Les je často už jen tovární šatna, přípravna výroby.

Každý, kdo do lesa vstoupí, nese do něj pomyslnou pilku a řetěz na pařezy. Les je dnes tak trochu jako nákupní galerie, výstava psů a koček, ochutnávka psích konzerv, velké flambování. Že jsem to přehnal? Les zůstane chrámem jen tehdy, jestliže jím budete chodit jako mezi vejci po vyznačené trase, kde zajíc i veverka budou vědět, že se jim nic nestane. Dík, že to respektujete, že zatím můžeme chodit lesem, kudy chceme v létě i v zimě. Že voda v řece pořád teče a les je stále azylem zvěře a lidských myšlenek. Díky i vám, že to tak berete a les zůstal tím co vždycky byl. Ostrovem naděje.          

Jak správně stopovat, na to návod není

Co svět světem stojí a škodovky jezdí, sem a tam se i stopuje. Holky to měly lehčí. Mávly si rukou a auto jim zastavilo. I když to bylo s rizikem, jely.

V Liberci hrála Dukla a na střídačce seděl Josef Masopust. Ještě jsem tam s ním seděl já a dva další kluci ze třídy protějšího gymnázia. Bavili jsme se o cortině, kterou si fotbalista Dukly právě koupil a jak bere stopaře. Rozesmálo nás, že bere i vojáky.... Pár let na to jsem si, ještě před přísahou (do té doby nesměl voják opustit prostor posádky) kousek za Milovicemi, stopnul auto s řidičem v civilu. Malý zázrak. Vše kolem a všichni byli v uniformách Československé armády. Nevím proč, ale chtěl jsem se podívat domů, do Machnína za rodiči, se kterými jsem sice zápasil poctivých osmnáct let, ale musel jsem je tuhle neděli vidět....

Hezky jsme si s řidičem povídali. Mé tři neděle v uniformě a příští dva roky, co mě čekaly, ho rozesmávaly pořád víc a víc... Ale co, jede non stop do Chrastavy, a to je při cestě do Machnína. Byl to úžasný úspěch. Mávnout si a příštích téměř 100 kilometrů dojet na jeden zátah až domů, jako taxíkem.

Štěstí mě opustilo v okamžiku, kdy jsem měl vystoupit. Řidič mě požádal o doklady, vojenskou knížku, představil se mi. Ve mně by se krve nedořezal. Byl sice v civilu a rovněž jel do Chrastavy za rodiči, ale byl taky major, velitel čehosi na velitelství v Milovicích. Nebudete tomu věřit. Já počítal s kulkou do týla, ale on mávl rukou a řekl, ať jdu, že jsem měl prostě štěstí, že jsem si stopnul právě jeho....

Stopovat bylo a je umění. Naše generace stopovala ještě i do Prahy. Dneska to moc nejde. Rychlostní silnice, dálnice, drahá auta a strach o ně, víc než o svůj život, přivedly stopaře na okresky a na periferii zájmu o ně někam, kde je stopař už vlastně výjimkou, kde se to dnešní stopování nedá srovnávat se stopováním předchozích generací.

Jak zaplatit za svezení, za ochotu zastavit a riskovat, že stopař nebude chtít víc, než jen se svézt. Nabídky platit sexem se jen hrnuly. Nejvíc to praktikovaly holky. Ty z internátů kolem osmnácti let by mohly vyprávět a bylo na nich, jak často stopovaly a co je bavilo víc. Když mi po přísaze otrnulo, stopoval jsem velmi často, ale svého majora z Chrastavy jsem už nikdy víc nespatřil. Jakoby bych si ho vymyslel, ale vymyšlený není. To jenom jeden táta nechtěl tomu druhému přidělat vrásky na čele a mě a mojí mámě zkazit víc, než jednu krásnou neděli v říjnu roku 1966....

Drsné vzpomínky na to, jak bylo

Bylo mi osmnáct. Rachel Welchová prohlásila: „Miluji muže a peníze,“ a bylo jedno, že k tomu dodala: „S obojím je život krásnější.“

Bylo mi osmnáct, vyprovodili mne z gymnázia a čekala mě dvouletá prezenční služba v armádě, bůhví v jaké díře tehdejšího Československa. Je fakt, že na školu, na liberecké gymnaziální pracoviště psychopatických učitelů jsem nadosmrti zanevřel a obrázek, který jsem si o zdejších učitelích udělal, už nikdy nezměnil. Maminka přišla s tím, že za flašku, láhev koňaku ji Žeňa odvedle z obchodu, co má muže na vojenské správě zařídí, abych si mohl vybrat, kam mě pošlou odsloužit dvě příští léta. Já hlupák si myslel, že Milovice zní lépe než Humenné, Košice, či Šamorín. Milovice u Nymburka, z Ještědu, co bys kámen dohodil.... Do Prahy hodinku autem, slušné vlakové spojení. 

Rachel Welchová, žena od pasu nahoře idol mého rozpuku mládí, řekla, že jde jen po penězích a starších zajištěných chlapech, což jsem tehdy evidentně nebyl. Už i výběr posádky, respektive koňaku Žeňu a asi i manžela nepotěšil, neboť mi Milovice nerozmluvili a já tam narukoval. Mimochodem z Liberce nás tam narukoval celý, celičký vlak. Faktem zůstává, že Humenné, Košice a Šamorín jsou přece jen o něco dál. 

Obrázek Ještědu a Ráchel jsem si vylepil do plechové skříňky se zelenými trenýrkami a ještě zelenějšími košilemi. Mazák Kubera, dnes politik odněkud z Teplicka, mi je „sundal“ a přidal kliky, abych to vypotil. Milý chlapec, chtěl zůstat na vojně, ale samočistící reflex armády, byť to byla jen tanková divize obrany Prahy, mu to nedovolil. Vidíte. A přitom spousta lidí na bývalém režimu nenechá nitku suchou. Určitě by se takových zázraků našlo víc. 

Pořád jsem čekal, jestli by něco nebylo s tou Ráchel, až se nabaží západního pozlátka a života ve stresu, který nám  byl za socialismu cizí. Nic se nedělo. Bylo mi osmnáct a revoluce se měly dít spíš na naší straně louky pod Ještědem a kolem Prahy. Maturitu v Jeronýmově ulici jsem odpískal, odmaturovaly tam úspěšně později moje děti. 

Ráchel, na rozdíl ode mne, šla z ruky do ruky. Co je to za život ve společnosti, kde si neváží vyspělé ženy a hledí jenom na jedno? U nás nebyly ženy diskriminovány. Byly voleny do lidosprávy, v zaměstnání dostávaly tolik, co muži. Sloužil jsem dál v Milovicích a těšil se domů a na to, že v civilu nebudu jediný, kdo našim mazákům rozbije hubu za zpěvu internacionály. 

Svět kolem dospíval, radikalizoval se a zpíval revoluční písně. Vietnam hrdinně bojoval s USA, studenti v Paříži stavěli barikády a my v Milovicích pili kafe s bromem a těšili se na vycházku do Lysé nad Labem. Kde zůstal Liberec s Ještědem a dívka jménem Rachel?