Příběhy, které se staly a nejsou uzavřeny – stalo se v našem kraji - nevěříte? I.

300 let neoprávněného nakládání s majetkem

Jedna z nejstarších listinných památek v Liberci, které je 730 let, zakládá možný spor a přímo nabízí bulvární titulek: Je kauza kupní smlouvy z roku 1278 promlčena?

Oč v kauze jde? Jedná se o řádnou kupní smlouvu mezi dvěma stranami a zároveň dokument zrady. Smlouva je řádně zapsaná v zemských deskách a má všechny náležitosti, jako by ji strany podepsaly včera. A po těch několika staletích je zároveň dokladem, že jedna ze stran smlouvu nedodržela.

Když Přemysl Otakar II. Z neznámých důvodů zabavil pánům z Dubé Frýdlant i s Libercem a okolím, hledal pro tento majetek kupce a zároveň spojence. Král, ač zvaný Železný a Zlatý měl značné výdaje s nekonečným financováním války s uherským Belou IV a méně známým Rudolfem Habsburským. Vedle peněz potřeboval Otakar II. I věrné spojence, kteří by šli po jeho boku do války.

Takového doufal najít v německém rytíři Rulkovi (Rudolfovi) z Bibrštejna. Kupní smlouvu tedy dne 7. února 1278 uzavřel s pánem z Bibrštejna. Otakar II. Do smlouvy vtělil závazek, že kupující i jeho dědicové budou vojensky podporovat Českého krále při jeho válečných výpravách. Rytíř Rulek jako kupující zaplatil osm set hřiven stříbra a smlouvy tak stvrdil.

Když ještě v tomtéž roce došlo k válečnému konfliktu Přemysla Otakara II s Rudolfem Habsburským na Moravském poli, potažmo u Suchých Krut, rytíř Rulek z Bibrštejna, pán Frýdlantu a Hamrštejnu a dalších na válečném poli chyběl.

Bez omluvy se vyhnul bitvě a krále zradil. Tím ovšem nedodržel podmínky kupní smlouvy na svá „zakoupená“ panství. Smlouva o nabytí majetku nebyla tedy naplněna. Podle práva propadla uhrazená částka královské pokladně a majetek se měl vrátit Koruně – králi. Nedodržet závazky ve smlouvě bylo zločinem i ve 13. století, ale nedodržení závazku takovéto důležitosti bylo považováno za zločin hrdelní.

Vymahatel práva ovšem na onom válečném poli padl a nastalé poměry ve státě lze lapidárně vyjádřit souslovím „Braniboři v Čechách“. Chaos zavládl v celých Čechách a na vymáhání práva u pána z Bibrštejna nedošlo. Nebylo dost politické vůle jít do sporu s těmi, kteří naplňovali hvozdy německými osídlenci, řemeslníky i kupci, novými plátci daní.

Bibrštejnský majetek tak zůstal zachován téměř po tři sta let, až do vymření Bibrštejnů v polovině 16. století.

Původní kupní smlouva z roku 1278 je k nahlédnutí ve Státním ústředním archivu.

Příběhy, které se staly a nejsou uzavřeny – stalo se v našem kraji - nevěříte? II.

Hledání dosud neskončilo

Ano, už je to dávno, stalo se to před dvaceti pěti lety. Tehdy mne oslovil přítel, libereclý archivář Vladimír Ruda. Oba nás spojovala láska k dějinám města Liberce. Sešli jsme se tehdy v archivu, který sídlil v Moskevské ulici, kam jsem přinesl zprávu, že do Liberce přijede skupina studentů z Francie na tzv. Mezinárodní pracovní tábor a že je zkusím poslat na Grábštejn, opravovat zanedbaný hrad. Byla to myslím první studentská brigáda, z níž se později stala grábštejnská tradice.

Na tehdejší schůzce nám šlo o získání dalších poznatků k pomníčku francouzských válečných zajatců v Liberci. V Liberci se nedaří cukrovce, chmelu, nemáme tu naftu ani tropické ovoce, ale máme tu žulu. Ne kararský mramor, ale něco, pro co si stačí hrábnout do země či nalámat v kopci plném kamene.

Liberecká žula byla pojmem už za Rakouska – co asi stojí v základech honosných budov, údolních přehrad a mostů z přepjatého betonu? Však i Hitler si přál, aby na liberecké žule stálo přemostění u Machnína na plánované dálnici z Berlína do Prahy kolem Liberce. Pamětníci si dosud vzpomínají na žulové bloky uskladněné ve Svárově před Machnínem. Zmizely počátkem padesátých let na stavbu pomníku Josefa Visarionoviče Stalina do Prahy. Žula sloužila, slouží a sloužit bude i jako sochařský materiál.

V lomu u Králova háje pracovali za Druhé světové války francouzští váleční zajatci. Ti, jako vzpomínku na na své zajetí, využili žulu ke zhotovení malého pomníčku s latinsko-francouzským textem „Da nobis Pacem. Eleve pover le 15.8.1944 par les PG francais BB a MM. (Postaveno 15.8. 1944 francouzskými válečnými zajatci BB, MM).
Už po roce 1945 byl pomník svévolně obestavěn skupinou přízemních garáží a uvažovalo se o jeho vhodnějším umístění. Okresní archiv se snažil od počátku padesátých let získat informace o zajatcích, kteří zde pracovali. Spolu s archivářem Rudou jsme se dohodli, že využijeme francouzských studentů a jejich prostřednictvím přeneseme pátrání přímo do Francie. Studenti tehdy projevili snahu, ale pokud se pamatuji, ani opakované výzvy ve francouzském tisku nepřinesly nové poznatky.

V minulých dnech jsem si zahrál na Pinkertona a osobně ohledal terén, ale nic, co by jen zdánlivě připomínalo pomníček a ona léta, jsem nenalezl. Poslední pamětník údajně zemřel před dvěma měsíci.

Myslím, že to zkusím ještě jednou, opakovaně a to i jménem mého přítele Vladimíra Rudy:

Najde se nějaká informace, která by rozklíčovala otazníky kolem dosud anonymních francouzských zajatců pracující za Druhé světové války v lomu? Kde je dnes pomník, který sami zhotovili?

Myslím, že odpovědi jsme dlužni lidem, kteří bojovali za demokracii proti fašistickému Německu. Pokud máte nebo získáte nějaké informace, prosím, informujte redakci.

Příběhy, které se staly a nejsou uzavřeny – stalo se v našem kraji - nevěříte? III.

Je stále o čem mluvit

Dnes máme své korupční a úplatkářské aféry, které zasahují až do horních pater politiky neboť i odtamtud se šíří snaha obohatit se na úkor druhého. Spekulace za účelem dalšího prodeje. Přecházet od jednoho chlebodárce ke druhému. Jít za výhodami. To vše už tu ale kdysi bylo...

Nebyl první, ale stal se příkladem pro ostatní. Mistr převleku, diplomacie, pretendent českého trůnu. Generalisimus i admirál, vojevůdce, bez kterého by Třicetiletá válka byla kratší. Suverén dominia našeho Libereckého kraje, Albrecht Eusebius Valdštejn, český šlechtic, vévoda.

Pozdě odpoledne 26. října 1626 otevírá dopis. Kdo že mu to píše? Hejtman Frýdlantského vévodství, Gerhard Taxis. Tehdy ještě neznámý příslušník rodiny Taxisů, rodu později známého nevkusným bohatstvím, které mimo jiné získal tím, že rakouský císař patentoval Taxisovi služby dědičným pronajmutím pošty v Rakousku. Čínské jsou prádelny, italů pizzerie, Taxisova pošta a jeden příkop – těžká překážka Velké Pardubické, rok co rok 15. října. Ale vraťme se zpět.

Tehdy tedy málo známý, ale přičinlivý správce valdštejnského dominia, našel zlatý důl:“Na Semilsku se ráčila najít barva cinobr“, (temně rudá pryskyřice zvaná kraplak či rumělka)“ a že tudíž prosí o výsadu, aby směl sám cinobr kopati a práti.“ Odmysleme si „hloupost“ jednoho a „vyčůranost“ druhého. Co asi čekal mladý Taxis za odpověď ?

Odpověď došlá obratem, zcela jistě zchladila Taxisovy naděje. Valdštejn odpověděl: „Nemějte mne za takového blázna, vím dobře, co je cinobr, dejte tam pracovati, ale pro mne!“ Valdštejna záhy pohltily jiné starosti a Taxis se odpovědí cítil ponížen a zahanben. Další korespondenci ve věci cinobru je k dispozici až po dlouhých sedmi letech.

Paní Gertruda de Lamotte, paní na Navarově odpovídá na dopis Taxisova správce 15. června 1633:„V příčině dobývání cinobru ve vsi Jesenném na statku Navarovském. Pokudž k zalíbení a k rukám Jeho Milosti knížecí má to býti, toho se nezabraňujeme, však havířové, kteří budou vysláni k dobývání cinobru budou jistotu toho ukázati povinni.“

Jak sami vidíte, něco v této kauze nehraje. Taxis peníze za cinobr jistě potřeboval a sedm let na odpověď je i na Semilsko ve středověku trochu dlouho. Valdštejnova kariéra končila a jeho pozemská pouť měla do roka končit. Počátek kariéry neznámých Taxisů byl na začátku.

Co není známo je otázka, zda se těžilo či nikoli. Našlo by se v Jesenném byť jen torzo důlního díla? Peníze mohly vynést rod Taxisů na jejich hvězdnou kariéru dědičného pošťáka trůnu Habsburského a směřovat ke knížecímu titulu. Byl tím startovným skutečně Navarovský cinobr?

Kolikpak otázek by dnes v této kauze položil poslenacký výbor Parlamnetu ČR vysoce urozené paní de Lamotte z Navarova? Proč odpověděla až po sedmi letech? Co se dělo v letech předcházejících? Kdo chce, může pokračovat v hledání – archiv Ministerstva vnitra FC7/29;67/1-II1.

Spěchá to. Držím si kalhoty.

Jsme tu, nezničitelní a stále čitelní. Kdo jsme? Městští holubi. Však o nás ještě uslyšíte! Vyhnaní od radnice, sedíme dnes na drátech dolního náměstí a značkujeme dlouhou bílou trasu od Teska k jedné z největších ostud Liberecka, k uzavřenému vstupu do městského „metra“ - stanice WC – dámská, pánská.

Sedíme si spokojeně na drátech nad pěší zónou a máme legraci z toho, jak snadno lze ve městě trousit z třímetrové výše do vlasů, na šaty, do kočárků, na asfalt. Fakt holubí adrenalin! Místní posedávající bezdomovci z toho mají vánoce a nepřetržitou zábavu k popukání. Ovšem, že nám je jedno kde! Ale odpovědným pracovníkům, včetně hygieny taky. Ale ono je přece zábavnější pozorovat lidi, kteří potřebují na WC, jak jim holubi značkují cestu.

Kdo konečně něco udělá s těmi záchodky uprostřed města? Čekáme desítky let – na co? Až Katka Neumannová povede lyžařskou honoraci vyčůrat za vzrostlé stromy stojící nad oněmi uzavřenými záchodky? Fakt je to k popukání. I ti blbí holubi vědí, kudy vede cestička k WC na dolním náměstí a značkují ji skvěle.

Umíme postavit Plazzu, Hypernovu, tryskový stav, ale maminky stále drží prdelky svých dětí nad trávníkem, vedle desítky let uzavřených WC. Máme tu sponzorské giganty, kteří v tom umí chodit – pány Synery.Ani oni si neumí koupit veřejnost voňavými toaletami?

Během pár dnů navštíví Liberec potomci jedněch z největších donátorů města, rodiny Liebiegů. Mám za to, že je potěší, když se na ně liberečtí obrátí s peticí. Zbourali jsme vám Textilanu, postavte nám kadibudky. Budou mile překvapeni naši bývalí textiláci, kam to dopraovali liberečáci – autoplasti.

Ale co my, liberečtí holubi? Kam budeme sedat my? Komu budeme s... na hlavy my? Drazí radní, dělejte s tím něco. Znáte to. Budou volby – Zvonokosy... Bílí tygři? Rozhodovat budou šedí holubi...

Protestuji

Velkou radost mi udělala zpráva, že v Kolíně nebude stát mešita. Veliký smutek mám z toho, že koordinátorem protestu proti výstavě jsou neonacisté. Samozřejmě můj hlas dostalo hnutí proti mešitě. Není důvodu ptát se proč. Dokud arabské státy nepovolí stavět křesťanské nebo židovské kostely na svých územích, jsou požadavky na stavbu islámské modlitebny bezpředmětné.

Naše církve nemají v programu vymýtit nevěřící ze světa. Islám to má za hlavní poslání posledních několik desítek let. Stovky teroristických útoků ve světě, včetně následných muslimských zdůvodnění, to jen potvrzují. Islamizace Evropy musí být zastavena. Není v Evropě většího problému, než rozhodnout včas o své budoucnosti. Jsem rád, ze srdce rád, že v Kolíně nebude mešita a ubude zahalených žen. Nechci v Evropě, u nás, v Kolíně islámské zákony, zmrzačené ženy a mladé dívky.

Mešita vždy bude zdrojem myšlenek a činů proti naší kultuře, společnosti a náboženství. Radikální islám šířený z mešit je vůči nám netolerantní. Jeho jediný cíl u nás je stejný jako na celém světě – zničit západní kulturu a šířit Mohamedovo učení ohněm a mečem.

Každý čtvrtý den je v některé z katolických zemí povolena stavba mešity nebo muslimské modlitebny. To je jednoznačná kolonizace naší kultury. To tvrdí poslanec A. Gibelli ze Strany svobody zastoupené v italském parlamentu. Ano, má pravdu. Měli bychom se vzepřít. I v našem městě je možné potkat muslimy. Dnes jich je pár desítek, ale brzy mohou přijít další. Pokud nás neohrozí a budou dodržovat naše zákony, budiž. Ale nesmím se cítit ohrožen zahalenou ženou nebo někým, kdo se skrývá v látce omotané kolem těla s výbušninou na břiše. Nejsem strašpytel, ale právě takto útočí islámští teroristé na civilisty v Londýně, Ankaře, Madridu...

V desítkách případů byli policisté celé Evropy úspěšní a zasáhli dřív, než terorista s pásem výbušnin na těle sám sebe odpáli, v davu lidí, kteří se domnívali, že smrt jim nemůže přinést obyčejná arabka, zahalená tak, jak jí to velí její náboženství, islám.

Zítra mohou požadovat mešitu v Teplicích, Karlových Varech, v Praze, Brně, Liberci... Jsem rád, že nebude v Kolíně. Jsem zděšen, že se za nás vzali neonacisté. Proboha, copak je to katolické církvi jedno? Proč to arabové nezkusí v Polsku? No passaran! Díky kolínští, že jse neustoupili a že nedopustíte stavbu další mohamedánské modlitebny v srdci Evropy. Až budou povoleny naše kostely v Rijádu, v Bagdádu, v Palestině, v Emirátech, pak uvažujme o možnosti reciprocity. Pokud ale ne v Saúdské Arábii, tak ne i v Kolíně českém ani v Kolíně nad Rýnem.

Egon Wiener

Liberecký Che Guevara

Profesionální revolucionář Gustav Beurer se narodil v Liberci 24. února 1893. Většina občanů našeho města, zvláště ti starší, si jeho jméno spojí s názvem ulice „G. Beura“ dnes ulice „Klášterní“.

Tak jako Praha dala počátkem 20. století světu slavné židovské spisovatele (F. Kafka, M. Brod, E.E. Kisch, F. Werfell), tak Liberecko dalo svému evropskému okolí dělnické vůdce vzešlé ze sociálních poměrů česko-německého pomezí 19. a počátku 20. století.

Mezi těmito internacionalisty zaujímá čestné místo „španělák“ Gustav Beuer, geniální řečník, revolucionář z povolání.

Narodil se v rodině libereckého textilního dělníka. V Liberci vystudoval učitelský ústav, ale učitelské povolání nikdy nevykonával. Před První světovou válkou i po ní, žil ve Smržovce na Jablonecku. Zde vstoupil do Německé sociální demokracie v ČSR a v prvních obecních volbách byl zvolen do městského zastupitelstva a pověřen funkcí smržovského starosty.

Politicky se přidal k tzv. Liberecké sociální demokracii a začal úzce spolupracovat s redaktorem libereckého deníku Vorwarts, Karlem Kreibichem. Když v letech 1919-21 došlo k bojům o charakter republiky, stál na straně levice sociální demokracie. Patřil k delegátům ustavujícího sjezdu německé sekce komunistů v libereckém Koloseu.

Ve Smržovce pojmenovává náměstí po zavražděných K. Liebknechtovi a Rose Luxemburkové. Na slučovacím sjezdu KSČ byl zvolen členem ÚV KSČ. Jako plamenný řečník býval často zván naschůze v celém česko-německém pohraničí a za tyto své projevil býval i často vězněn.

V době ohrožení vykonal pro naši republiku největší kus práce. Jezdil od města k městu a všude upozorňoval sudetské Němce, aby Henleinovi a Hitlerovi nevěřili. Avizoval možnost rozbití demokratické ČSR a upozoňoval na ma hrozbu války. Navštívil naše interbrigadisty ve Španělsku a v roc 1938 emigroval do Anglie.

V Anglii se zapojil do antifašistického odboje a prostřednictvím rozhlasového vysílání britských stanic působil na německé vojáky na frontách ve Druhé světové válce.

Psal do demokratického tisku a v únoru 1946 se vrátil do Prahy, ale nakonec vyslyšel výzvu maršála Žukova (velitele vítězných vojsk ve východní části Německa) a odešel budovat Německou demokratickou republiku. Stal se redaktorem ústředního deníku „Neues Deutschland“ (Nové Německo). V redakci deníku pracoval až do své smrti 18. března 1947.

Památka Gustava Beuera byla uctěna i ve Smržovce odhalením pamětní desky na budově radnice, kde jako první hájil zájmy českých i německých pracujících, stejně jako demokratické principy Československé republiky.

Egon Wiener

O Hrádku nad Nisou

Drobná plastika stojící a náměstí může znázorňovat cokoli. V případě Hrádku jde o oslavu Trojmezí. Dnes jsou hranice bez celníků, drátů, kontrol, pasů a víz. Za dva roky město oslaví 750 let vzniku. Pamatuji ty oslavy před padesáti lety, viděl jsem hollywodské oslavy v Žitavě a těším se na oslavy v roce 2010.

Doporučil bych hrádeckému komitétu pro přípravu her a zábav k tomuto významnému jubileu spojit své síly s partnery v Žitavě a pojmout oslavy jako sloučenou akci v Hrádku i v Žitavě. Vždyť dnes se už prakticky jedná o dvojměstí a schází jen kyvadlová doprava mezi oběma městy.

Před mnoha lety, na úsvitu osídlení Hrádecka bylo však všechno ještě jinak. Nemáme-li ale dost důkazů, že se něco událo jinak, musíme souhlasit s tím, že někdo už před námi dokázal, že prvními osídlenci této úžasné krajiny byli Slované, Milčané – pravděpodobně Lemůzové s deseti rodnými hrady včetně Žitavy, Frýdlantu a Chrastavy. Jeden z nich stál v blízkosti hrádeckého kina. Právě tam objevili hrádečtí v roce 1929 svou slavnou kostru „skrčence“, starou minimálně 2050 let, potvrzující prastaré osídlení kraje, které bylo zváno „Záhvozd“. A zdá se, že se opravdu jednalo o oblast mohutného pralesa od Šluknova přes Hrádek nad Nisou po Frýdlant v Čechách.

Není dost listinných dokumentů, o které lze opřít hypotézy z Hrádeckých dějin. Jistě si dovedete všichni představit, že o tak krásné stavební parcely, které zde byly v roce 1000, ale i později byl velký boj, ne nepodobný dnešnímu, včetně použitých praktik, jak se k nim dostat. Snad jen, že tehdejší obyvatelé byli o něco drsnější těch dnešních. Ani Germáni ani Slované nešli pro zbraň daleko a obě strany se boje aktivně účastnily. Nakonec Přemysl Otakar II, který vyřešil celou věc jako osvícený panovník, do širokého okolí Záhvozdu oficiálně pozval chlapce a děvčata z Německa, z okolí saské Míšně, včetně „pána z Donína“, který všemu šéfoval z hradu Vlčice (Olšice) – Grábštejna. To vše za slušné peníze pro pana krále.

Před tímto aktem germanizace krajiny, jinak plné Slovanů, fungoval v moderním pojetí správy coby hejtman rod Berků z Dubé z okresu Česká Lípa. Němečtí dosídlenci se do práce vrhli jako pilní mravenci. Vypalují lesy, staví cesty, domy, moderněji obhospodařují pole, hledají kovy a zpracovávají je, obchodují, mají spoustu dětí, poněmčují sousedy. Česká řeč se z Hrádku a okolí pomalu ztrácí.

Hrádek, už dobře opevněný, se v roce 1260 stává městem. Kostelíček býval plný už od svého postavení v roce 1286. Hrádek zažil boom porodnosti v roce 1352 za vlády císaře, krále a velkého cestovatele Karla IV. Vté době dochází ke stavebnímu rozmachu okolí. Roste Žitava, hrad i klášter v Oybíně, rovněž i okolní hrady. Ve vzpomínaném roce 1352 hrádečtí platí církevní daň z počtu duší nejvyšší z okolních obcí. Celých 24 kop stříbrných grošíků v době, kdy Liberec platil 2 kopy. Ne proto, že získal slevu, ale protože v něm téměř nikdo nežil. Staveniště kolem Hrádku byla vskutku grandiózní! On taky nikdo od nikoho nechtěl v té době stavební povolení, i když úplně to bez úřadu Zemských desek také nešlo, ale rozhodně nemusel nikdo zjišťovat vliv stavby na životní prostředí. Tak jako tak, když jsme o Žitavu a o obě Lužice v roce 1635 přišli, finančním vyrovnáním se Saskem, bylo čeho litovat. Asi tak, jako když dnes Rusové brečí, proč jejich předci prodali kdysi Američanům Čukotku.

Dost se o Hrádku mluví v souvislosti s husity procházejícími krajem. Hned zpočátku je třeba připomenout, že moc rádi je tu neměli. Bohatí vlivní Češi i Němci, šlechta, kněží, ti všichni se báli o své prebendy. A tak to spělo, jako ostatně vše a v Čechách vždy k tomu, že se braly ohledy, byla tu jistá forma protekce, svou roli hráli lobisté a snaha pacifikovat radikály formou korupce. Tak šel často hrad z ruky do ruky a města rovněž tak. Čas běžel, ostří husitství se otupilo a jako vítaná změna v ritu náboženství doba spěla k náboženským válkám, končící Válkou třicetiletou. Rovněž napoleonské války se dotkly města. Samé války a všechny prošly branami a brankami Hrádku nad Nisou.

Za zmínku stojí i jeden z majitelů Grábštejna, Hrádku nad Nisou a širšího okolí Jiří Mehl ze Střelic, vysoký pražský úředník, který investoval volné finanční prostředky do modernizace dolů, efektivnosti správy a výroby. Hrádek povstává z popela, ale přichází opět čas, kdy každé z válčících stran procházející městem musí dát kus sama sebe, ať jsou to císařští, Švédové, Sasové, marodeři, Rusové, Francouzi. Jedno v jakém pořadí, všichni chtějí jíst, jejich doprovod též včetně koní.

Po Třicetileté válce klesl počet „duší“ v Hrádku na 150. To vše mělo na svědomí desítky let vojančení, ale i nemocí zavlečených do města vojáky i těmi, kteří před nimi prchali. Konec všech těch útrap přinesl hrádeckým až Vídeňský kongres vítězů nad Napoleonem. Potvrzené hranice, konec hospodářského ochranářství, masivní rozvoj nastupujícího textilního a strojírenského průmyslu. V Hrádku se staví továrna za továrnou, těží se lignit. Stále výkonější stroje zrychlují výrobu, bohatnou průmyslníci a kapitalisté, rozevírají se nůžky blahobytu. Roste počet dělníků, kteří právě na Hrádecku mají své odborové a politické zastání v nových spolcích a stranách.

Po vzniku Československa zesiluje tlak na německé obyvatelstvo, aby hlasovalo pro odtržení oblastí s německým obyvatelstvem od ČSR. To se daří nevybíravými útoky Henleinovy sudetoněmecké politické strany, která na svou stranu strhává 99% německých obyvatel. Vše končí v říjnu 1938 obsazením Sudet německou armádou, nadšeným přivítáním německých zákonů, připojením českého pohraničí ke Třetí říši a odchodem Židů a většiny Čechů do vnitrozemí ČSR.

Konec Druhé světové války je koncem iluze sudetských Němců o světové nadvládě jiným „méněcenným“ rasám a jejich vystěhováním do Německa z rozhodnutí vítězných mocností. Prezidentských dekretů Dr. E. Beneše schválených Národním shromážděním ČSR v roc 1945. Po 9. květnu 1945 přichází znovu po téměř sedmi stech letech nová osídlenecká vlna dosídlenců do Hrádku a okolí. Jsou to čeští navrátilci, kteří museli utéct z Hrádku před svými německými sousedy, Češi, reemigranti ze Žitavy, Slováci, Volyňští Češi, Cikáni, Rumuni, Maďaři. Je až s podivem, jak rychle bylo německé obyvatelstvo nahrazeno novými osídlenci.

Začal se rozvíjet tradiční hrádecký průmysl. K mírové produkci se vrátil veškerý průmysl, který během války pracoval pro válečné účely. Město začalo stavět a opravovat. Dnešní a starý Hrádek nad Nisou se dá jen těžko srovnávat. Město a okolí vyrostlo do krásy. Jen s nostalgií je již možno vzpomínat na továrny, které v současné době pustnou. Na Vulkan, Šmakárnu, SVA, Benar, Kovoru, Sklad oděvů, Silku, Stap, Plastimat, Státní statek.

To je fenomén zítřka – kam s těmi starými? Město má nová průmyslová centra, hranice bez hranic. Podle mne mu schází vzdělávací centrum pomáhající lidem učit se řeč svých sousedů, střední školství s výukou ve třech jazycích a doprava odpovídající 21. století. Koordinační centra třeba pro práci a bydlení v Hrádku, Žitavě a Bogatyni tak, aby si tato tři města vzájemně pomáhala. Co popřát Hrádku nad Nisou? Babyboom dětí, které nebudou mít problémy s jazykem svých sousedů a které městu vrátí zašlou slávu a bohatství.