O Textilaně

Už hezkých pár lidí se mě zeptalo, jestli náhodou nevím, jak to opravdu bylo na konci války v Textilaně. V tom závodě, který už není a přes jehož bývalý areál jezdí dnes tramvaje z Liberce do Jablonce nad Nisou. A protože nevím, zda žijí ještě pamětníci, je to už skoro sedmdesát let, musím se spolehnout na to, co zjistil Vladimír Ruda, okresní archivář, před víc jak třiceti lety rozhovorem s lidmi, kteří v Textilaně tehdy pracovali.

Konec války nebyl pro textilky lehký, nedostatek materiálu nutil výrobce zpracovávat především odpad z netradičních surovin a nejinak tomu bylo v Liberci. Naprostá většina zbytku výroby šla pro potřeby armády. Textilky se měnily na zbrojní závody, nebo na ty, co úzce spojené s touto výrobou zabezpečovaly obranu státu. Jednou z těchto firem, která obsadila značnou část Liebiegovy textilky, byla berlínská firma Blaupunkt. S blížícím se koncem války se do Liberce vrátil v roce 1944 i šéf liberecké rodiny Liebiegů, J.W. Liebieg. z Rigy, kde pro fašisty řídil tamní obsazené textilní závody. V Liberci byl povolán do armády, ale aby nemusel na frontu, dal se v Mladé Boleslavi operovat. Po operaci a vlastně až do osvobození Liberce Rudou armádou byl opět v čele fabriky.

Pamětníci si prý vzpomínají, že fabriku řídil až do 22. června 1945 a s Čechy vracejícími se do Liberce dokonce mluvil česky. Továrnu předal národnímu správci Viktoru Čepelkovi. Krátce na to byl zatčen a několik měsíců vězněn pro podporu nacismu. V této době se rozvedl se svou manželkou Žofií, rozenou Kněžnou Galicinovou, z ruské šlechtické emigrace.

Jak Vladimír Ruda vypátral, ještě před odpykáním trestu začaly po J.W. Liebiegovi pátrat sovětské soudy (pravděpodobně za činnost v Rize). Využil svých známostí a značného majetku a byl předčasně zařazen do odsunu do britské okupační zóny Německa. Tím se vyhnul i novému zatčení.

Továrna mohla začít poválečnou výrobu i tím, že textilanští dělníci si museli nakopat uhlí a sehnat si sami vagóny se surovinami. O samotném dalším rozvoji Textilany a textilního průmyslu na Liberecku bylo rozhodnuto dekretem ministra průmyslu ze dne 7. března 1946, kdy byl utvořen n. p. České vlnařské závody v Liberci, nám známa Textilana.

Tolik ze vzpomínek zaměstnanců a z toho co jsem si zapamatoval z vyprávění Vladimíra Rudy, poválečného okresního archiváře v Liberci.

Jedna paní povídala

Hrom ať do toho bací. V tu ránu, ať se propadnu, jestli nemluvím pravdu. Jedna paní povídala, co vám mám povídat. Milá, drahá, je to pravda, jak tady stojím. Nevěřím svým uším, je to pravda, pravdoucí. Ruku do ohně strčím. Co vám mám povídat, na vlastní oči jsem to viděla, jako vás tady. Nebudu s váma ztrácet čas, to je jak když hrách na zeď hází. Slepej to musí vidět. Krk na to dám. Na vlastní uši. Povídají to všichni. Nahoře huj a dole fuj. Jedna paní povídala, já u toho nebyla, ale mám to z první ruky. Bylo jich víc, nemůžu v noci spát. A tak sedím u okna a pozoruji.

Už to není, co to bejvalo, léta přibejvají, ale oči mi slouží. Zaplaťpánbůh. Ale už ani ta mouka, není co byla a lidi? Ksindl, nepozdraví a na rohožku, co vám mám povídat….

Čekám, až mi listonoška přinese důchod. Je to pár šprdlíků, sotva s tím vyjdu. Sedím pořád za tím oknem, co z toho života mám? Tuhle jsem viděla psa, takovej divnej byl. A potom se divíte, že někoho kousne. Kam ten svět spěje? Nic není co bejvávalo. Mýdlo bylo lepší, chleba do kafe bylo chutnější. Jo a deset deka salámu, to bylo salámu!

A naproti si koupili zase nový auto, kde na to berou, zloději? Von je doktor, pánbůví čeho a vona učitelka. Patří jim to. Tuhle je vykradli. Dělala jsem, že nic nevidím a potom jsem se měla na co dívat. Policajti, hasiči i sanitka tu byla. A já, že nic neviděla. Patří jim to. Jsou bohatí a já žiju z důchodu. Ať jsou při mně všichni svatí, tohle já umím, tohle já dovedu! Já nikomu nic neodpustím, budu tu pořád. Já nestárnu. Jmenuji se Závist a nic mě nezničí …

Alexandrovci v Liberci

Protože přijedou v dohledné době opět, připomeňme si jejich tři první návštěvy v Liberci.

První se konala před šedesáti lety a já si pamatuji, jak rodiče všech libereckých dětí chodili do přírodního divadla PKO na brigády. Nebyli sami. Často tam bylo plno tak, že jeden překážel druhému. 22. června roku 1951 se ještě finišovalo. Dokončeno bylo jak jeviště, tak hlediště i rozhlasové zařízení odzkoušené souborem libereckého pedagogického gymnázia a dechovou hudbou. Kapacita hlediště byla na Liberec nevídaná - 30.000 diváků.

Alexandrovci přijeli do Liberce v dopoledních hodinách 23. června a na nádraží je uvítali zastupitelé a davy přihlížejících. Odtud odjeli k radnici, kde uvítal předseda jednotného národního výboru. Koncert proběhl ještě týž večer. Do Parku kultury a oddechu - přírodního divadla se vtěsnalo dobrých 40.000 diváků, kteří vylezli na okolní stromy, a koncert sledovali i zezadu jeviště. Úplně vpředu, na prvních sedadlech seděli ti, co odpracovali nejvíc brigádnických hodin.

Koncert byl zahájen slavnostními projevy a hned po nich se ujal taktovky syn zakladatele souboru ruských vojáků, generál Boris Alexandrovič Alexandrov. Vystoupení souboru pěveckého i tanečního mělo, jak psal dobový tisk, veliký úspěch. Diváci si vynucovali jeden přídavek za druhým a představení se protáhlo až do noci. Málokomu se chtělo domů ….

Další velké vystoupení Alexandrovců se konalo opět v amfiteátru přírodního divadla PKO v Liberci a bylo zahájeno v 17. hodin 23. května 1955 státními hymnami. Trvalo téměř tři hodiny a umělci byli opět vyvoláváni a žádáni, aby dále hráli, zpívali a tančili….

Třetí koncert Alexandrovců se konal v Liberci 15. května 1975 a byl poznamenán nepřízni počasí. Byl přeložen do kryté haly zimního stadionu v Horním Růžodole. Po již tradičním přijetí na liberecké radnici odjela část souboru v čele s generálem Alexandrovem položit květiny na hroby ruských vojáků, kteří padli při osvobozování Liberce v roce 1945.

Krytá hala zimního stadionu byla obsazena do posledního místečka, včetně všech míst na „ledové ploše“. Alexandrovci zahájili hymnami. Závěrečný pochod „směr Praha“ přijali liberečtí diváci s ohromným nadšením. Dá se říci, že jejich první tři vystoupení zanechala u diváků nezapomenutelné zážitky.

380 let libereckého Nového Města

Před 380 lety vznikla první průmyslová zóna v Čechách – liberecké Nové Město. Nebylo v dějinách našeho kraje většího válečníka, generalissima, admirála, generála, polního maršála než libereckého pána, vévody frýdlantského, Albrechta z rodu pánů z Valdštejna. Po bitvě na Bílé hoře převzal úhradou od vděčného císaře Ferdinanda II. řadu panství po potrestané odbojné šlechtě. Mezi jinými rovněž Frýdlant v Čechách a Liberec. Hlavním městem svého vévodství, vzhledem k rozporům se saským kurfiřtem Janem Jiřím, učinil ne příhraniční Frýdlant, ale Jičín, který je od Saska přeci jen dál.

V Jičíně 31. prosince 1630 vydal zákládající listinu libereckého Nového Města. Neudělal nic jiného, než Fuger v Augsburku a později Liebieg v Liberci. Šel na to zchytra. Žádné lidumilství, i když to tak z dálky posuzováno mohlo vypadat. Potřeboval zajistit výrobu. Tisíc vojenských uniforem, co mu šili v Liberci už nestačilo. Potřeboval nové a další tkalce, barvíře, krejčí a to mu mělo zabezpečit Nové Město. Pro nové pracovní síly, celé rodiny i s dětmi, lákané do Liberce nechal postavit desítky domů z hrázděného zdiva, které zájemcům o práci byly zcela v moderním duchu prodávány hotové na klíč …

Do nové městské čtvrti Nového Města západně od radnice, kolem dnešního Sokolského náměstí podnikatel (pořád ještě mluvíme o Albrechtu z Valdštejna) investoval hodně peněz, ale noví osadníci mu je měli brzo vrátit. Konec Třicetileté války byl pořád v nedohlednu. Význam soukeníků, jako hlavního cechu v Liberci byl obrovský. Tomu odpovídal i velký dvojdům, sídlo cechu a ubytovna soukenických tovaryšů. Z pramenů pod Libereckou výšinou byla do nové čtvrti zavedena voda. To celou stavbu ,,rodinných domků“ velmi prodražilo, neboť se dřevěné potrubí muselo místy pokládat až do šestimetrového výkopu, aby bylo dosaženo potřebného spádu.

Zajímavé je, že majitelům pozemků, které byly takto znehodnoceny, byla vyplacena náhrada. A to byl pořád ještě středověk! Tím bylo i dáno, že voda netekla z kohoutků do dřezů, van a umyvadel, ale do kašny, která stála nedaleko hospody ,,Zlatý beránek“. Odpadová voda byla svedena z kopce dolů do Harcovského potoka u dnešní kavárny Nisa. V 19. století bylo náměstí radikálně přestavěno. Hrázděné domky i s podloubími byly zbourány. Ty tři ve Větrné uličce, co zůstaly dodnes, jsou zhruba o sto let mladší. Byly postaveny až kolem roku 1670, ale jsou hodně podobné těm, které ve třicátých letech nechal postavit podnikatel Albrecht z Valdštejna.

K té Větrné uličce. Můj tatínek za První republiky tudy denně chodíval cestou do školy a neměl z ní prý dobrý pocit. Bydlela tam spousta těch nejchudších lidí s mnoha dětmi, které se rády praly a ani dospělí ke rvačkám neměli daleko. Byly tu i hospody s nevalnou pověstí.

Po válce tu chtěl mít magistrát vinárnu, něco jako byla později o pár metrů dál Opera, ale, ač je to s podivem, tehdy ji hygienik nepovolil. Domy chátraly až se jich ujala stavební průmyslovka, která je pojala do komplexu budov školy jako kabinety učitelstva. Průčelí bylo zachováno a připomíná dnes jako jediné, původní osídlení libereckého Nového Města.

Kočkopes, u nás na podzim

Je pozdní odpoledne. Tma je za dveřmi a zima bere za kliku. Okny fouká vítr do bytů, sem tam už i doma na koberci leží suchý list. Stromy se listí zbavují ne po jednom, po prvních nočních mrazech po tisících. Už jich je plná zahrada. To, co na větvích zůstává, je pestrá paleta, všehochuť, spektrum od zelené po okr a sienu pálenou. Nejvíce mě zaujala barva listí, pokud žlutou prostupuje samo slunce. To je jako by větvích teklo samo zlato. Řeka, potok či vodopád barvy zářící žlutě, citrón i pomeranč, žlutý papoušek či žluťoučké kuře.

Žlutý kamínek z prstýnku mé maminky, který se každodenním nošením obrousil. Dotazem u zlatníka zjistila, že: „Jedná se o vzácný kamínek, ten bych nevyhodil. Ten stále bude mít svou cenu.“ Mamince podzimní vítr rozfoukal vlasy a ona se s prstýnkem barvy pampelišek těžko loučila. Uzavřela ho navždy ve skříňce, která mi po mamince zůstala.

Stál jsem u okna sám a přemýšlel o tom, co mi kdy podzim dal nebo vzal. Bylo obyčejné odpoledne a já se na chvilku zastavil, abych se nadýchal vzduchu, který už není větříkem, co hladí po tváři a čechrá vlasy. Tenhle dělal, že mne nezná. Tváře mi zrůžověly z obou stran, rozcuchal vlasy a uháněl pryč. Ještě, že sluníčko vylezlo zpoza mraků, aby se občas usmálo a prozářilo listí. To padalo jako sníh a šumělo, jak šustí z nesklizených kukuřičných palic v poli.

Stál jsem jak uličník a všemi póry naslouchal, jak podzim klepe a čeká, až mu otevřu a půjdu vstříc. Nestalo se tak. Ne, nic jsem nepil, jenom si tak ležím a studí mne na břiše. Od země je už zima, podzim je jenom v listech na stromě. To zima bere za kliku. Okny fouká a pole se barví do hněda. Je zaorané, co zbylo po sběru úrody. Zem zavoněla mastnou hlínou barvy mléčné čokolády. Co na stromech je ze zlata, to na zemi leží už jen tak. Z barev, co příroda někde za rohem míchá a v noci, když se nikdo nedívá, natírá vše kolem. Stromy, zemi, kus vesmíru…

Kam dohlédnu, tam je krásno, jen si musíš vzít čepici, šálu a kapesník. Hrozí ti rýma. Podzim je krásný, pro ty. co ocení, že už není teplo a ještě není zima. Už není teplých jiter, ani podvečerů. Ještě, že nemusím odklízet hromady špinavého sněhu, že nemusím běhat po horkém písku a jít se smočit do přehrady. Podzim je v polovině stesku, po čem jsem kdy zatoužil. Je někde uprostřed na cestě tam, kam mířím.

Je pozdní odpoledne a není máj. Slunce se pořád nerozhodlo a já stojím a čekám… Mám bílé vlasy kolem hlavy a příroda si se mnou neví rady. Co je to za počasí? Půl napůl, halb und halb. Není to kočka ani pes, je to kočkopes… A já ho mám rád.