neděle 9. listopadu 2008

K nedožitým 90 letům pana profesora

Pan profesor Václav Bahník by se v roce 2008 dožil úctyhodného věku 90 let. Stál jsem před ním jako tehdy v roce 1963 na hodině latiny : „Odkud vás znám? Z gymnázia, z dvanáctiletky? Vždyť já vlastně ani jinde neučil.“
Od 1. února 1946 učil víc jak 3O let. Jsou nás tisíce, kteří jsme jej zažili za katedrou. Mnohem více z nás se těšilo z jeho překladů latinských, antických autorů. Mnozí jsme naslouchali se zaujetím jeho přednáškám na půdě socialistické akademie, na literárních večerech v Naivním divadle. Pane profesore, chodil jsem na vaše, pro nás dobrovolné, hodiny latiny. Vědět tak včera, co víme dnes! Jaký skutečný velikán nás tu nebohou latinu učil, kdo stál na stupínku a koho jsme trápili pubertální křečí..
Přesto nás měl rád. Měl nás ve svých vyhlášených notesech. Mám doma, ve své sbírce kuriozit jeden takový, od jeho kolegy, profesora Choce. Ty Bahníkovi poznámky nebyly jen o známkách. Měl tam samozřejmě naše výsledky, ale rovněž to, zda jsme odpovídali srozumitelně, myšlenkovitě, do hloubky, zda umíme v odpovědích zaujmout stanovisko, držet se tématu, zda mravní hodnoty v našich odpovědích korespondují s našim vystupováním a konání.
Pan profesor se nedožil devadesáti let. Stál jsem tehdy v pokoji jeho vily v Pavlovicích. On už téměř neviděl, jeho oči byly nemocné, ale hlas, gestikulace, mimika tváře i jeho odpovědi byly svěží a svědčily o jeho vitalitě. Už dávno přestal učit, ale nezahálel. Hlasitě volal do telefonu, mluvil italsky. pak volal nějaký pražská herec, asi Brzobohatý, že televize připravuje další pokračování. Práce měl tolik, že prý neví co dřív. Ale je tu stáří, oči, oči už skoro nic nevidí.
Tehdy mu bylo víc než osmdesát. Stále stojím v tom pokoji zavalen časopisy, průvodci, slovníky, desítkami obrazů, fotek. Pan profesor nemá čas. Volají mu z nakladatelsví, z redakce. Všichni chtějí nové a nové termíny. Dává mi do rukou renesanční špalíček latinského autora Metastazia:“Ber, ber, to je dárek od starého prófi svému studentovi“ . Evidentně má chuť si se mnou povídat. Času ale už mnoho není.
Ty schůzky s panem profesorem netrvaly dlouho. Pokaždé nás někdo vyrušil. Všichni od něj něco chtěli a jeho oči viděly čím dál míň. Vzpomínal na své kolegy, na své žáky, na herce, které učil antické role. Stále překládal a publikoval desítky nových překladů. Rozverné Listy héter, Apuleiův Zlatý osel, práce Lakianovy, Plutarchovy, Thukydidovy příběhy a další.
Předal poselství antiky dnešnímu člověku. A tak se ptám pane profesore, jaký je vzkaz antiky dnešnímu člověku? „Žijeme podle jiných zásad, přesto je antika nadčasová a má mnoho dobrých živých podnětů, které je možno uplatnit ve filozofii, vědě i umění“.
Je škoda pane rofesore, že už nejste mezi námi. Závidím vašim dětem, vaší moudré ženě, všem, které jste za ta léta učil a mnohé naučil. Je nemožné chtít víc. Přesto vám, tam vysoce v nebi, vedle Seneky, Petrarky, Ezopa a Quintiliana přeji hodně šťastných chvil a oči, které se vám uzdraví a opět poznají své žáky. Hned na poprvé a bez ptaní. Měli jsme vás rádi pane profesore…

Žádné komentáře: