Traduje se v Čechách, že Antonín Zápotocký byl nejen šéf ,,ÚRO“ ústřední rady odborů, dělnický prezident, ale především politik, kterému dělníci – pracující věřili. Nebylo všechno tak, jak legendy popisují. Bylo kdysi v Čechách před měnovou reformou. Ekonomika si to žádala. Komunistická vláda váhala. Ono ožebračit hodně lidí je o strach z revoluce. A tak se přešlapovalo, až se nahoře rozhodlo, že nejlepší z nich to má u lidí Antonín Zápotocký. Už v druhé generaci lídr dělníků z Kladna, koncentráčník, odborář, harmonikář, socdemák i komunista. Takže se stalo a on veřejně vystoupil, že se lidé nemají čeho bát, ať spoří, nakupují, prodávají... Národ z toho všeho pochopil rychle jen jedno. Ať nakupují. Měna bude a basta fidli.
Psalo se jaro roku 1953. Lidé pomalu vystřízlivěli z manifestací na podporu trestu smrti pro M.Horákovou, generály, mnichy, komunisty, R. Slánského... Pomalu přestávali posílat telegramy, jak mají stranu a vládu rádi a začali poslouchat zahraniční vysílání české řeči. Do toho si umře Stalin a Klement Gottwald! To si ještě lidi pobrečeli a potom je všichni začnou přesvědčovat, že měnová reforma je západní agitací.
Někteří jedinci začali hliníkovými, korunovými mincemi plnit koupací vany, to byli ti, co uvěřili půl na půl. Ti co, nejvíc křičeli, že sám Zápotocký se zaručil, ti vybrali ze spořitelen a kampeliček všechno. Rozpárali břicha štrůzoků a kanapí a vybrali, kde se co dalo včetně dětských keramických prasátek. Fronty se stály na všechno a kupovalo se všechno, protože měna byla skutečně na spadnutí a mělo se měnit 1:50 a jen něco málo 1:5. Kupovalo se vápno, ocet, háčky na ryby, ramínka, pravítka, teploměry, pouzdra na brýle, lžíce na boty. Po krabicích velká balení. Vše co bylo. Hořčice, výborné cigarety i partyzánky, poštovní známky, zavařovací lahve, špunty do uší a všude byly nekonečné fronty.
Jen otci mé přítelkyně se povedlo investovat všechny úspory na studie bez stání front a tak šel, tam kde fronty nebyly. Šel do antikvariátu a nakoupil světové klasiky. Byl spatřen, jak ty knihy veze domů na trakaři kolem nekonečných front lidí, snažících se koupit cokoli, kromě klasické literatury. Dosud je má v knihovně a ani za ty roky neztratily nic ze svých kvalit na rozdíl od partajních veličin, kterým se přestalo tehdy věřit.
A dnes? Lepší to není. Opět tu máme letadla co nelétají, obojživelná vozidla, která se potápějí, miliony ve Švýcarsku, k nimž se nikdo nehlásí.
Žádné komentáře:
Okomentovat