Machnínský řezník byl
poslední. Potom už šibenici ve dvoře libereckého soudu nestavěli. Tím vůbec nic
nechci říci, natož naznačit.
Řezník je pro mne naprosto
fajnové povolání, pokud ovšem zabije a soud rozhodne, tak to je jiná… Kdyby ale
stihl onen skutek provést do císařského ediktu z roku 1850 a odmítl
svátost umírajícího, pak ho zahrabali kdekoli, jen ne na hřbitově. Pokud se
rozloučil s pánem Bohem po roce 1850, měl své jisté. Machnínský řezník si
tudíž užívá komfort suchého hrobu někde uvnitř hřbitova.
V té mé vesnici bylo
podivínů, kteří se vymykali konvenci, víc. Dospělí si mezi s sebou
povídali o krejčím, jehož žena švadlena se musela denně mužovi předvádět
v doma ušitém černém kostýmku, který si vezme na jeho pohřeb. Zimní verze
byla včetně slušivého flaušového kabátku…
V jiné rodině, bez
mužského doma, matka s dcerou soutěžila, která se dříve vdá. Šlo vždy o
stejného chlapa a ve stejné disciplíně… Jinde si zas vyřizovali manželské spory
mimo dům, na dvorku mezi slepicemi. Dlužno připomenout, že děti byly ve škole,
ale já slyšel dobře, já ještě do školy nechodil…
Nebo ti dva, kteří sobotu, co
sobotu, když se vraceli z hospody, zpívali. Každý po jedné straně ulice -
ona německy, on česky. Co vím, prošlo jim to vždycky. Spousta sousedů si to duo
nenechala, byť bylo po půlnoci, ujít.
Ještě k tomu řezníkovi,
co zabil člověka. Pokud by svůj hrůzný čin spáchal před oním císařským patentem
z roku 1850 a byl za to odsouzen ke ztrátě hrdla, pak by nedosáhl ani na
onu známou „konvičku odsouzených“, na kterou měli nárok odsouzenci
k smrti. Náš řezník si tedy s určitostí i zavdal…
Dost morbidity a zasmějme se.
Je to už hodně, hodně dávno. Když cvičili místní hasiči na hřišti, jak jim to
stříká, tak jiným mezitím shořel seník nebo včelín... Nebo, když místní nepřizpůsobiví
chodili do jedné velké místnosti za účelem úlevy na parkety. V ostatních
místnostech parkety vytrhali a spálili. Později, když hasiči místnost vodou
vystříkali a dům bourali, tak právě v té jediné netknuté místnosti se pod
podlahou našli po Němcích obrovské poklady. Spousta toho, co Němci před odsunem
pod podlahu oné místnosti schovali….
Celkem tedy nic, co by obzvlášť zaujalo. Normální
běžné příhody, které jsem slyšel vyprávět. Jsou ale jako tichá pošta. Každý si
něco přidá, ubere, ale je na co vzpomínat. Ovšem jen v dobrém, mí drazí
sousedi, jen v dobrém….
Žádné komentáře:
Okomentovat