Egonovy pohledy

sobota 7. ledna 2017

Nový rok 2017, úplně stejný jako před 60 lety?




                Ženské stály před krámem a nebylo, jak je dostat domů k plotně. Oběd, jídlo na kamnech, prádlo ve vaně, vše šlo stranou, jen si stačit všechno povědět. Přesto, že na vesnici bylo vidět oknem, co každému dali na talíř, přeci jen zbylo něco tajuplného, co si kdo pověděl, když se zhaslo v ložnici, pod peřinou.

                Děti už spaly, bylo pár minut po půlnoci. V ložnici zima jako v morně, vzedmuté peřiny se dotýkaly stropu. Zima nezima, byla to krásná doba. Na nočním stolku voda ve skleničce od hořčice, mráz za okny postříbřil  větve stromů. Něco málo minut scházelo do nového roku. Děti i domácí zvířata spaly vzrušeným spánkem spáčů, co dlouho bděli, peřiny v ložnici  rodičů se přestaly držet stropu. Rádio kdosi vypnul, měsíc byl jako kapří oko, jehož život vyhasl  na stole v kuchyni, dnes nejdůležitější místnosti domu.

                Vše kolem spalo. Nastal čas přát si, co bude, co minulý rok nebylo, čemu dosud nebyl čas se věnovat, na co hodit škleb, co udělat, aby soused vyvalil oči, co koupit, co prodat, zda mít další dítě, co s rodiči, kteří už nemohli, uvažovat, zda je dát do starobince, či nechat je doma a nějak se uskromnit. Pod peřinami obou rodičů bylo teplo, rozpálená těla se zdála přijmout závažná rozhodnutí. Rozhodovalo se, jaká to předsevzetí budou prioritou na příštích 9-12 měsíců příštího roku.

                Ještě dlouho noci se těla přela, jak co přeprogramovat, aby se jim doma změnil jejich mikrosvět, aby bylo třeba i na auto, motocykl se sajdkárou, kolo pro děti. Koupit místo jednoho prasete dvě, zvýšit chov  slepic, tátu s mámou nechat ještě jeden rok v jejich bytě a pak se uvidí, starobinec ve Vratislavicích má úžasné staré bytelné postele, dokonce do patra. Jak se asi spí prostatikům nahoře?

                Máma se smála, táta ji rukou chňapal po noze. Duchna se opět vlnila, jak daleké moře, kde rodiče nikdy v životě nebyli a kam je jejich vzájemná láska, finance a uzavřené hranice nepustí. Předsevzetí, bilancování, rekapitulace… Tak nikdy moji drazí neuvažovali. Prostě řekli pár minut po půlnoci, co si mohou dovolit a co jim přízeň osudu dovolí. Mohli si i na to půjčit, ale tenhle úpadek dobrých mravů by neunesli, a hlavně, co by na to řekli sousedi.

                A tak, jako obyčejně  kolem druhé hodiny ráno usnuli a měli sen, že se jim jejich přání bezezbytku splnila. Rána pak byla plná úsměvů a jistoty. Jsme zdraví, budeme tu do sta let. O tom byli přesvědčeni. Psal se rok 1964.

Komentáře: 0:

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka