Nevím,
jak u vás ve vnitrozemí, ale u nás v Sudetech i po odsunu Němců slova ´ještě
lžičku, za maminku, za tatínka, za kočičku´, patřila k tomu prvnímu, co jsme
doma slyšeli. A co nám uvařili, to jsme si také snědli.
Mé vzpomínky umocňuje i prastarý
film z první republiky, kde degenerovaný stařičký pan kníže osobně nalévá
polívčičku chudobným bosým dítkům. V pohádce uvařila lakomá selka polévku
pocestnému, vysloužilému vojákovi, z vody a ten do hrnce přidal sekeru. Tatínkovi
v nacistickém lágru za 2. světové války zachránila život polévka eintopf,
zeleninový nářez všeho až po okraj.
Ano, vše je o polévce a mnohem
více, podíváme-li se do regálů prodejen s potravinami. V sáčcích, v miskách,
ve skle, v kelímcích. My, co prošli dvouletým vojenským výcvikem a
vojenskými cvičeními víme, co byly polévky v kostkách, třeba „oblíbená“
hrachová.
Polévka se vskutku a s podivem
dá uvařit skoro ze všeho. Neznám zeleninu, která by odolala, maso rovněž. Chutnaly
nám, když jsme si na nich pochutnávali v Liberci na Benešáku naproti
radnici před padesáti lety. Dršťková, gulášová, rajská… Doma květáková,
slepičí, hovězí, špenátová, cibulová.
O polévkách jen dobře. V nádražní
restauraci v Liberci jsme my, přespolní, cítili gulášovou už na ostrůvku
při vystoupení z tramvaje. Tam snad novou ani nevařili, jen dolévali
vodou, jak jsem slyšel, tak prodávám. Ovšem pozor! Nikdy si nikdo na kvalitu
nestěžoval. Dobrá rybí polívka byla k mání i na Ještědu, v PKO, když dětem
i dospělým vyhládlo po prohlídce Zoo.
Polévka je a měla by být pokaždé
o vůni. Vietnamské nevoní, zato ty, co vařily v Radničním sklípku si mohl
personál dát patentovat. U chodníku podél budovy jsou taková malá okénka a
odtamtud šla vůně, že se mi ani ráno nechtělo kolem jít do školy.
Polévky jsou pokaždé jiné.
Slovanský boršč, soljanka, podkrkonošské kyselo, polský baršč, česnečka, ty
nejdražší želví. U nás doma to byla houbová – bramborová, do které jsem si
lámal včerejší bramboráky, pokud nějaký zbyl. Dnes jako by čas polévek někam pomalu
mizel. A přitom taková polévka z mléka a květáku, to je skutečná pochoutka,
i když tu nejlepší uměla jenom maminka.
Věřím, že pročtení těchto řádků
skočíte k plotně, do hrnce natočíte trochu vody, hodíte tam něco brambor,
mrkve, soli, muškátového květu nějakou tu bílkovinu, povaříte dochutíte, nalejete
do talířů a vše se opakuje: „Za maminku, za tatínka, za babičku…“ Dobrou chuť
vám přeje
Egon
Wiener z Liberce
Žádné komentáře:
Okomentovat