Egonovy pohledy

sobota 9. prosince 2017

Polévky – fenomén naší kuchyně



                Nevím, jak u vás ve vnitrozemí, ale u nás v Sudetech i po odsunu Němců slova ´ještě lžičku, za maminku, za tatínka, za kočičku´, patřila k tomu prvnímu, co jsme doma slyšeli. A co nám uvařili, to jsme si také snědli.

Mé vzpomínky umocňuje i prastarý film z první republiky, kde degenerovaný stařičký pan kníže osobně nalévá polívčičku chudobným bosým dítkům. V pohádce uvařila lakomá selka polévku pocestnému, vysloužilému vojákovi, z vody a ten do hrnce přidal sekeru. Tatínkovi v nacistickém lágru za 2. světové války zachránila život polévka eintopf, zeleninový nářez všeho až po okraj.

Ano, vše je o polévce a mnohem více, podíváme-li se do regálů prodejen s potravinami. V sáčcích, v miskách, ve skle, v kelímcích. My, co prošli dvouletým vojenským výcvikem a vojenskými cvičeními víme, co byly polévky v kostkách, třeba „oblíbená“ hrachová.

Polévka se vskutku a s podivem dá uvařit skoro ze všeho. Neznám zeleninu, která by odolala, maso rovněž. Chutnaly nám, když jsme si na nich pochutnávali v Liberci na Benešáku naproti radnici před padesáti lety. Dršťková, gulášová, rajská… Doma květáková, slepičí, hovězí, špenátová, cibulová.

O polévkách jen dobře. V nádražní restauraci v Liberci jsme my, přespolní, cítili gulášovou už na ostrůvku při vystoupení z tramvaje. Tam snad novou ani nevařili, jen dolévali vodou, jak jsem slyšel, tak prodávám. Ovšem pozor! Nikdy si nikdo na kvalitu nestěžoval. Dobrá rybí polívka byla k mání i na Ještědu, v PKO, když dětem i dospělým vyhládlo po prohlídce Zoo.

Polévka je a měla by být pokaždé o vůni. Vietnamské nevoní, zato ty, co vařily v Radničním sklípku si mohl personál dát patentovat. U chodníku podél budovy jsou taková malá okénka a odtamtud šla vůně, že se mi ani ráno nechtělo kolem jít do školy.

Polévky jsou pokaždé jiné. Slovanský boršč, soljanka, podkrkonošské kyselo, polský baršč, česnečka, ty nejdražší želví. U nás doma to byla houbová – bramborová, do které jsem si lámal včerejší bramboráky, pokud nějaký zbyl. Dnes jako by čas polévek někam pomalu mizel. A přitom taková polévka z mléka a květáku, to je skutečná pochoutka, i když tu nejlepší uměla jenom maminka.

Věřím, že pročtení těchto řádků skočíte k plotně, do hrnce natočíte trochu vody, hodíte tam něco brambor, mrkve, soli, muškátového květu nějakou tu bílkovinu, povaříte dochutíte, nalejete do talířů a vše se opakuje: „Za maminku, za tatínka, za babičku…“ Dobrou chuť vám přeje


Egon Wiener z Liberce

Komentáře: 0:

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka