pátek 6. dubna 2018

Sběratelovo úsilí – Velikonoční rozjímání



                Kdysi měl Liberec na sto tisíc obyvatel jeden antikvariát. K tomu si přičtěte satelitní městečka a obce z okolí. Pak je šance potkat se s knížkou ztracenou, zcizenou z vaší knihovny, minimální.

                Za zády mi zahrčela tramvaj, do zad strčil muž ve středním věku. Než sem stačil něco říct, oslovil mne sám: „Promiňte prosím, ale u nás doma v Turnově tramvaje nejezdí, v zádech lidí stojících na chodníku.“ Od dalšího projevu jej zradila dáma po jeho pravici: „To pána nezajímá, určitě ví, že v Turnově tramvaje nemáme.“ Teď byla řada na mně: „Nic se nestalo. Co hledáte v antikvariátu? Taky jich mám doma kopec.“

                Příběh, který zažijete jednou za život nabral na obrátkách. Muž se představil, dáma po pravovoboku byla jeho manželkou. Zajímavé bylo jeho povolání – ředitel umělecké průmyslovky v Turnově. No a co dělali s manželkou na chodníku před libereckým antikvariátem? Ne každému se povede syn. Pan ředitel měl syna, který si „přivydělával“ prodejem otcových knih, publikací značných hodnot. Tentokrát to ale přehnal. Po jeho poslední akvizici zůstaly doma jen prázdné regály a rodičům oči pro pláč. Ti se rozhodli jednat. Tentokrát se vydali do Lípy a do liberce knihy hledat, žel, po knihách ani stopa…

                Když je pech, tak je pech. Před několika hodinami jsem právě zde koupil dvě banánové krabice plné knih o umění, místopisu a nádherných monografií. Když jsem zkoprnělému panu řediteli řekl, že v tom prodeji jedu a že jsem ochoten knihy vrátit, nastalo ohromené děkování a objímání, nástup do auta a cesta do rodinného domu na kraji města, kde jsem shromažďoval své sbírky. Knihy souhlasily, pár jsem dostal darem za ochotu a pak, pak jsem se nestačil divit.

                Paní ředitelová se poznala na jednom z obrazů – rozměrném aktu visícím v mé ložnici. Paní tam stála s otevřenými ústy a nedostávalo se jí slov: „Bože, to jsem byla krásná a mladá.“ Jak jsem tam stál, řekl jsem si: Tak ten nevydám! Mám jej dost dlouho na to, aby se stal součástí mé sbírky, ale paní ředitelová jej překvapivě nechtěla zpět. Prý by jí bolestně připomínal, jak bývala mladá a krásná. Ohradil se manžel i já, paní pravdu neměla. Stále byla krásná. Jako model by ji i tehdy bral každý malíř. Pan ředitel byl i známý malíř a akt své ženy namaloval mistrovsky. Výsledný obraz byl galerijním kusem. V tomto případě, jím zůstal i po dvaceti letech…

                Nikdy víc mě nic podobného nepotkalo. Poznat autora a zároveň i model za tak podivných událostí… Nevstoupíš dvakrát do stejného antikvariátu, byť jich je dnes v našem městě požehnaně. dramatických příběhů z našich knihkupectví ubylo, možná i čtenářů. Knihy se dozajista vrátí do regálů, obrazy na zeď, příběhy na stránky knih. Je jenom na nás, zda budeme svět vnímat s očima otevřenýma nebo zavřenýma.

Žádné komentáře: