Příběhy, které se staly a nejsou uzavřeny – stalo se v našem kraji - nevěříte? III.

Je stále o čem mluvit

Dnes máme své korupční a úplatkářské aféry, které zasahují až do horních pater politiky neboť i odtamtud se šíří snaha obohatit se na úkor druhého. Spekulace za účelem dalšího prodeje. Přecházet od jednoho chlebodárce ke druhému. Jít za výhodami. To vše už tu ale kdysi bylo...

Nebyl první, ale stal se příkladem pro ostatní. Mistr převleku, diplomacie, pretendent českého trůnu. Generalisimus i admirál, vojevůdce, bez kterého by Třicetiletá válka byla kratší. Suverén dominia našeho Libereckého kraje, Albrecht Eusebius Valdštejn, český šlechtic, vévoda.

Pozdě odpoledne 26. října 1626 otevírá dopis. Kdo že mu to píše? Hejtman Frýdlantského vévodství, Gerhard Taxis. Tehdy ještě neznámý příslušník rodiny Taxisů, rodu později známého nevkusným bohatstvím, které mimo jiné získal tím, že rakouský císař patentoval Taxisovi služby dědičným pronajmutím pošty v Rakousku. Čínské jsou prádelny, italů pizzerie, Taxisova pošta a jeden příkop – těžká překážka Velké Pardubické, rok co rok 15. října. Ale vraťme se zpět.

Tehdy tedy málo známý, ale přičinlivý správce valdštejnského dominia, našel zlatý důl:“Na Semilsku se ráčila najít barva cinobr“, (temně rudá pryskyřice zvaná kraplak či rumělka)“ a že tudíž prosí o výsadu, aby směl sám cinobr kopati a práti.“ Odmysleme si „hloupost“ jednoho a „vyčůranost“ druhého. Co asi čekal mladý Taxis za odpověď ?

Odpověď došlá obratem, zcela jistě zchladila Taxisovy naděje. Valdštejn odpověděl: „Nemějte mne za takového blázna, vím dobře, co je cinobr, dejte tam pracovati, ale pro mne!“ Valdštejna záhy pohltily jiné starosti a Taxis se odpovědí cítil ponížen a zahanben. Další korespondenci ve věci cinobru je k dispozici až po dlouhých sedmi letech.

Paní Gertruda de Lamotte, paní na Navarově odpovídá na dopis Taxisova správce 15. června 1633:„V příčině dobývání cinobru ve vsi Jesenném na statku Navarovském. Pokudž k zalíbení a k rukám Jeho Milosti knížecí má to býti, toho se nezabraňujeme, však havířové, kteří budou vysláni k dobývání cinobru budou jistotu toho ukázati povinni.“

Jak sami vidíte, něco v této kauze nehraje. Taxis peníze za cinobr jistě potřeboval a sedm let na odpověď je i na Semilsko ve středověku trochu dlouho. Valdštejnova kariéra končila a jeho pozemská pouť měla do roka končit. Počátek kariéry neznámých Taxisů byl na začátku.

Co není známo je otázka, zda se těžilo či nikoli. Našlo by se v Jesenném byť jen torzo důlního díla? Peníze mohly vynést rod Taxisů na jejich hvězdnou kariéru dědičného pošťáka trůnu Habsburského a směřovat ke knížecímu titulu. Byl tím startovným skutečně Navarovský cinobr?

Kolikpak otázek by dnes v této kauze položil poslenacký výbor Parlamnetu ČR vysoce urozené paní de Lamotte z Navarova? Proč odpověděla až po sedmi letech? Co se dělo v letech předcházejících? Kdo chce, může pokračovat v hledání – archiv Ministerstva vnitra FC7/29;67/1-II1.

Spěchá to. Držím si kalhoty.

Jsme tu, nezničitelní a stále čitelní. Kdo jsme? Městští holubi. Však o nás ještě uslyšíte! Vyhnaní od radnice, sedíme dnes na drátech dolního náměstí a značkujeme dlouhou bílou trasu od Teska k jedné z největších ostud Liberecka, k uzavřenému vstupu do městského „metra“ - stanice WC – dámská, pánská.

Sedíme si spokojeně na drátech nad pěší zónou a máme legraci z toho, jak snadno lze ve městě trousit z třímetrové výše do vlasů, na šaty, do kočárků, na asfalt. Fakt holubí adrenalin! Místní posedávající bezdomovci z toho mají vánoce a nepřetržitou zábavu k popukání. Ovšem, že nám je jedno kde! Ale odpovědným pracovníkům, včetně hygieny taky. Ale ono je přece zábavnější pozorovat lidi, kteří potřebují na WC, jak jim holubi značkují cestu.

Kdo konečně něco udělá s těmi záchodky uprostřed města? Čekáme desítky let – na co? Až Katka Neumannová povede lyžařskou honoraci vyčůrat za vzrostlé stromy stojící nad oněmi uzavřenými záchodky? Fakt je to k popukání. I ti blbí holubi vědí, kudy vede cestička k WC na dolním náměstí a značkují ji skvěle.

Umíme postavit Plazzu, Hypernovu, tryskový stav, ale maminky stále drží prdelky svých dětí nad trávníkem, vedle desítky let uzavřených WC. Máme tu sponzorské giganty, kteří v tom umí chodit – pány Synery.Ani oni si neumí koupit veřejnost voňavými toaletami?

Během pár dnů navštíví Liberec potomci jedněch z největších donátorů města, rodiny Liebiegů. Mám za to, že je potěší, když se na ně liberečtí obrátí s peticí. Zbourali jsme vám Textilanu, postavte nám kadibudky. Budou mile překvapeni naši bývalí textiláci, kam to dopraovali liberečáci – autoplasti.

Ale co my, liberečtí holubi? Kam budeme sedat my? Komu budeme s... na hlavy my? Drazí radní, dělejte s tím něco. Znáte to. Budou volby – Zvonokosy... Bílí tygři? Rozhodovat budou šedí holubi...

Protestuji

Velkou radost mi udělala zpráva, že v Kolíně nebude stát mešita. Veliký smutek mám z toho, že koordinátorem protestu proti výstavě jsou neonacisté. Samozřejmě můj hlas dostalo hnutí proti mešitě. Není důvodu ptát se proč. Dokud arabské státy nepovolí stavět křesťanské nebo židovské kostely na svých územích, jsou požadavky na stavbu islámské modlitebny bezpředmětné.

Naše církve nemají v programu vymýtit nevěřící ze světa. Islám to má za hlavní poslání posledních několik desítek let. Stovky teroristických útoků ve světě, včetně následných muslimských zdůvodnění, to jen potvrzují. Islamizace Evropy musí být zastavena. Není v Evropě většího problému, než rozhodnout včas o své budoucnosti. Jsem rád, ze srdce rád, že v Kolíně nebude mešita a ubude zahalených žen. Nechci v Evropě, u nás, v Kolíně islámské zákony, zmrzačené ženy a mladé dívky.

Mešita vždy bude zdrojem myšlenek a činů proti naší kultuře, společnosti a náboženství. Radikální islám šířený z mešit je vůči nám netolerantní. Jeho jediný cíl u nás je stejný jako na celém světě – zničit západní kulturu a šířit Mohamedovo učení ohněm a mečem.

Každý čtvrtý den je v některé z katolických zemí povolena stavba mešity nebo muslimské modlitebny. To je jednoznačná kolonizace naší kultury. To tvrdí poslanec A. Gibelli ze Strany svobody zastoupené v italském parlamentu. Ano, má pravdu. Měli bychom se vzepřít. I v našem městě je možné potkat muslimy. Dnes jich je pár desítek, ale brzy mohou přijít další. Pokud nás neohrozí a budou dodržovat naše zákony, budiž. Ale nesmím se cítit ohrožen zahalenou ženou nebo někým, kdo se skrývá v látce omotané kolem těla s výbušninou na břiše. Nejsem strašpytel, ale právě takto útočí islámští teroristé na civilisty v Londýně, Ankaře, Madridu...

V desítkách případů byli policisté celé Evropy úspěšní a zasáhli dřív, než terorista s pásem výbušnin na těle sám sebe odpáli, v davu lidí, kteří se domnívali, že smrt jim nemůže přinést obyčejná arabka, zahalená tak, jak jí to velí její náboženství, islám.

Zítra mohou požadovat mešitu v Teplicích, Karlových Varech, v Praze, Brně, Liberci... Jsem rád, že nebude v Kolíně. Jsem zděšen, že se za nás vzali neonacisté. Proboha, copak je to katolické církvi jedno? Proč to arabové nezkusí v Polsku? No passaran! Díky kolínští, že jse neustoupili a že nedopustíte stavbu další mohamedánské modlitebny v srdci Evropy. Až budou povoleny naše kostely v Rijádu, v Bagdádu, v Palestině, v Emirátech, pak uvažujme o možnosti reciprocity. Pokud ale ne v Saúdské Arábii, tak ne i v Kolíně českém ani v Kolíně nad Rýnem.

Egon Wiener

Liberecký Che Guevara

Profesionální revolucionář Gustav Beurer se narodil v Liberci 24. února 1893. Většina občanů našeho města, zvláště ti starší, si jeho jméno spojí s názvem ulice „G. Beura“ dnes ulice „Klášterní“.

Tak jako Praha dala počátkem 20. století světu slavné židovské spisovatele (F. Kafka, M. Brod, E.E. Kisch, F. Werfell), tak Liberecko dalo svému evropskému okolí dělnické vůdce vzešlé ze sociálních poměrů česko-německého pomezí 19. a počátku 20. století.

Mezi těmito internacionalisty zaujímá čestné místo „španělák“ Gustav Beuer, geniální řečník, revolucionář z povolání.

Narodil se v rodině libereckého textilního dělníka. V Liberci vystudoval učitelský ústav, ale učitelské povolání nikdy nevykonával. Před První světovou válkou i po ní, žil ve Smržovce na Jablonecku. Zde vstoupil do Německé sociální demokracie v ČSR a v prvních obecních volbách byl zvolen do městského zastupitelstva a pověřen funkcí smržovského starosty.

Politicky se přidal k tzv. Liberecké sociální demokracii a začal úzce spolupracovat s redaktorem libereckého deníku Vorwarts, Karlem Kreibichem. Když v letech 1919-21 došlo k bojům o charakter republiky, stál na straně levice sociální demokracie. Patřil k delegátům ustavujícího sjezdu německé sekce komunistů v libereckém Koloseu.

Ve Smržovce pojmenovává náměstí po zavražděných K. Liebknechtovi a Rose Luxemburkové. Na slučovacím sjezdu KSČ byl zvolen členem ÚV KSČ. Jako plamenný řečník býval často zván naschůze v celém česko-německém pohraničí a za tyto své projevil býval i často vězněn.

V době ohrožení vykonal pro naši republiku největší kus práce. Jezdil od města k městu a všude upozorňoval sudetské Němce, aby Henleinovi a Hitlerovi nevěřili. Avizoval možnost rozbití demokratické ČSR a upozoňoval na ma hrozbu války. Navštívil naše interbrigadisty ve Španělsku a v roc 1938 emigroval do Anglie.

V Anglii se zapojil do antifašistického odboje a prostřednictvím rozhlasového vysílání britských stanic působil na německé vojáky na frontách ve Druhé světové válce.

Psal do demokratického tisku a v únoru 1946 se vrátil do Prahy, ale nakonec vyslyšel výzvu maršála Žukova (velitele vítězných vojsk ve východní části Německa) a odešel budovat Německou demokratickou republiku. Stal se redaktorem ústředního deníku „Neues Deutschland“ (Nové Německo). V redakci deníku pracoval až do své smrti 18. března 1947.

Památka Gustava Beuera byla uctěna i ve Smržovce odhalením pamětní desky na budově radnice, kde jako první hájil zájmy českých i německých pracujících, stejně jako demokratické principy Československé republiky.

Egon Wiener

O Hrádku nad Nisou

Drobná plastika stojící a náměstí může znázorňovat cokoli. V případě Hrádku jde o oslavu Trojmezí. Dnes jsou hranice bez celníků, drátů, kontrol, pasů a víz. Za dva roky město oslaví 750 let vzniku. Pamatuji ty oslavy před padesáti lety, viděl jsem hollywodské oslavy v Žitavě a těším se na oslavy v roce 2010.

Doporučil bych hrádeckému komitétu pro přípravu her a zábav k tomuto významnému jubileu spojit své síly s partnery v Žitavě a pojmout oslavy jako sloučenou akci v Hrádku i v Žitavě. Vždyť dnes se už prakticky jedná o dvojměstí a schází jen kyvadlová doprava mezi oběma městy.

Před mnoha lety, na úsvitu osídlení Hrádecka bylo však všechno ještě jinak. Nemáme-li ale dost důkazů, že se něco událo jinak, musíme souhlasit s tím, že někdo už před námi dokázal, že prvními osídlenci této úžasné krajiny byli Slované, Milčané – pravděpodobně Lemůzové s deseti rodnými hrady včetně Žitavy, Frýdlantu a Chrastavy. Jeden z nich stál v blízkosti hrádeckého kina. Právě tam objevili hrádečtí v roce 1929 svou slavnou kostru „skrčence“, starou minimálně 2050 let, potvrzující prastaré osídlení kraje, které bylo zváno „Záhvozd“. A zdá se, že se opravdu jednalo o oblast mohutného pralesa od Šluknova přes Hrádek nad Nisou po Frýdlant v Čechách.

Není dost listinných dokumentů, o které lze opřít hypotézy z Hrádeckých dějin. Jistě si dovedete všichni představit, že o tak krásné stavební parcely, které zde byly v roce 1000, ale i později byl velký boj, ne nepodobný dnešnímu, včetně použitých praktik, jak se k nim dostat. Snad jen, že tehdejší obyvatelé byli o něco drsnější těch dnešních. Ani Germáni ani Slované nešli pro zbraň daleko a obě strany se boje aktivně účastnily. Nakonec Přemysl Otakar II, který vyřešil celou věc jako osvícený panovník, do širokého okolí Záhvozdu oficiálně pozval chlapce a děvčata z Německa, z okolí saské Míšně, včetně „pána z Donína“, který všemu šéfoval z hradu Vlčice (Olšice) – Grábštejna. To vše za slušné peníze pro pana krále.

Před tímto aktem germanizace krajiny, jinak plné Slovanů, fungoval v moderním pojetí správy coby hejtman rod Berků z Dubé z okresu Česká Lípa. Němečtí dosídlenci se do práce vrhli jako pilní mravenci. Vypalují lesy, staví cesty, domy, moderněji obhospodařují pole, hledají kovy a zpracovávají je, obchodují, mají spoustu dětí, poněmčují sousedy. Česká řeč se z Hrádku a okolí pomalu ztrácí.

Hrádek, už dobře opevněný, se v roce 1260 stává městem. Kostelíček býval plný už od svého postavení v roce 1286. Hrádek zažil boom porodnosti v roce 1352 za vlády císaře, krále a velkého cestovatele Karla IV. Vté době dochází ke stavebnímu rozmachu okolí. Roste Žitava, hrad i klášter v Oybíně, rovněž i okolní hrady. Ve vzpomínaném roce 1352 hrádečtí platí církevní daň z počtu duší nejvyšší z okolních obcí. Celých 24 kop stříbrných grošíků v době, kdy Liberec platil 2 kopy. Ne proto, že získal slevu, ale protože v něm téměř nikdo nežil. Staveniště kolem Hrádku byla vskutku grandiózní! On taky nikdo od nikoho nechtěl v té době stavební povolení, i když úplně to bez úřadu Zemských desek také nešlo, ale rozhodně nemusel nikdo zjišťovat vliv stavby na životní prostředí. Tak jako tak, když jsme o Žitavu a o obě Lužice v roce 1635 přišli, finančním vyrovnáním se Saskem, bylo čeho litovat. Asi tak, jako když dnes Rusové brečí, proč jejich předci prodali kdysi Američanům Čukotku.

Dost se o Hrádku mluví v souvislosti s husity procházejícími krajem. Hned zpočátku je třeba připomenout, že moc rádi je tu neměli. Bohatí vlivní Češi i Němci, šlechta, kněží, ti všichni se báli o své prebendy. A tak to spělo, jako ostatně vše a v Čechách vždy k tomu, že se braly ohledy, byla tu jistá forma protekce, svou roli hráli lobisté a snaha pacifikovat radikály formou korupce. Tak šel často hrad z ruky do ruky a města rovněž tak. Čas běžel, ostří husitství se otupilo a jako vítaná změna v ritu náboženství doba spěla k náboženským válkám, končící Válkou třicetiletou. Rovněž napoleonské války se dotkly města. Samé války a všechny prošly branami a brankami Hrádku nad Nisou.

Za zmínku stojí i jeden z majitelů Grábštejna, Hrádku nad Nisou a širšího okolí Jiří Mehl ze Střelic, vysoký pražský úředník, který investoval volné finanční prostředky do modernizace dolů, efektivnosti správy a výroby. Hrádek povstává z popela, ale přichází opět čas, kdy každé z válčících stran procházející městem musí dát kus sama sebe, ať jsou to císařští, Švédové, Sasové, marodeři, Rusové, Francouzi. Jedno v jakém pořadí, všichni chtějí jíst, jejich doprovod též včetně koní.

Po Třicetileté válce klesl počet „duší“ v Hrádku na 150. To vše mělo na svědomí desítky let vojančení, ale i nemocí zavlečených do města vojáky i těmi, kteří před nimi prchali. Konec všech těch útrap přinesl hrádeckým až Vídeňský kongres vítězů nad Napoleonem. Potvrzené hranice, konec hospodářského ochranářství, masivní rozvoj nastupujícího textilního a strojírenského průmyslu. V Hrádku se staví továrna za továrnou, těží se lignit. Stále výkonější stroje zrychlují výrobu, bohatnou průmyslníci a kapitalisté, rozevírají se nůžky blahobytu. Roste počet dělníků, kteří právě na Hrádecku mají své odborové a politické zastání v nových spolcích a stranách.

Po vzniku Československa zesiluje tlak na německé obyvatelstvo, aby hlasovalo pro odtržení oblastí s německým obyvatelstvem od ČSR. To se daří nevybíravými útoky Henleinovy sudetoněmecké politické strany, která na svou stranu strhává 99% německých obyvatel. Vše končí v říjnu 1938 obsazením Sudet německou armádou, nadšeným přivítáním německých zákonů, připojením českého pohraničí ke Třetí říši a odchodem Židů a většiny Čechů do vnitrozemí ČSR.

Konec Druhé světové války je koncem iluze sudetských Němců o světové nadvládě jiným „méněcenným“ rasám a jejich vystěhováním do Německa z rozhodnutí vítězných mocností. Prezidentských dekretů Dr. E. Beneše schválených Národním shromážděním ČSR v roc 1945. Po 9. květnu 1945 přichází znovu po téměř sedmi stech letech nová osídlenecká vlna dosídlenců do Hrádku a okolí. Jsou to čeští navrátilci, kteří museli utéct z Hrádku před svými německými sousedy, Češi, reemigranti ze Žitavy, Slováci, Volyňští Češi, Cikáni, Rumuni, Maďaři. Je až s podivem, jak rychle bylo německé obyvatelstvo nahrazeno novými osídlenci.

Začal se rozvíjet tradiční hrádecký průmysl. K mírové produkci se vrátil veškerý průmysl, který během války pracoval pro válečné účely. Město začalo stavět a opravovat. Dnešní a starý Hrádek nad Nisou se dá jen těžko srovnávat. Město a okolí vyrostlo do krásy. Jen s nostalgií je již možno vzpomínat na továrny, které v současné době pustnou. Na Vulkan, Šmakárnu, SVA, Benar, Kovoru, Sklad oděvů, Silku, Stap, Plastimat, Státní statek.

To je fenomén zítřka – kam s těmi starými? Město má nová průmyslová centra, hranice bez hranic. Podle mne mu schází vzdělávací centrum pomáhající lidem učit se řeč svých sousedů, střední školství s výukou ve třech jazycích a doprava odpovídající 21. století. Koordinační centra třeba pro práci a bydlení v Hrádku, Žitavě a Bogatyni tak, aby si tato tři města vzájemně pomáhala. Co popřát Hrádku nad Nisou? Babyboom dětí, které nebudou mít problémy s jazykem svých sousedů a které městu vrátí zašlou slávu a bohatství.

Liberecké proměny

V minulých dnech proběhly v Liberci presentace dvou profesionálních organizátorů zábavy a poučení, Sevročeského musea a Centra Babylon v Liberci. Vernisáž výstavy v museu a Den otevřených dveří Babylonu.

Obě akce otevřené pro širokou veřejnost byly nejen hojně navštíveny, ale i výborně připraveny a jejich program byl skvěle poskládán. Je jen škoda, že se jich, až na naprosté výjimky, nezúčastnili velmoži kultury a společenské zábavy, funkcionáři radnice, hejtmanství (kraje), lídři politických stran... Oni sponzorují, přerozdělují státní finance, mají problémy se společenským chováním (to se týká především lídrů politických stran). Jak mohou o něčem rozhodovat, pokud se nezúčastní takových akcí?

Museum, počínaje moderátorem, přes samotnou výstavu až po přehlídku modelů ukázalo, čemu lze říkat virtuózně zabezpečená akce. Nelze se tedy divit tomu, že lidé přijdou, baví se a odcházejí spokojeni na rozdíl od nabídky pokleslé politické scény v našem okolí. Jak jsme mohli dopustit, že nejen společenské akce ignorují ti, kteří by měli vědět, že je navštěvují voliči, kterým se musí politici zodpovídat z toho, jak se chovají a co před čím upřednostňují. Golf nebo vernisáž v museu? Škoda pro ně, do musea přišlo a odcházelo nejméně dvě stě spokojených návštěvníků.

Den otevřených dveří v Centru Babylon Liberec si dal za cíl ukázat na dosažitelné mety v zábavě, turistice, sportu, společenských aktivitách, které v tomto regionu rovněž trpí nevšímavostí mocných a neschopností kompetentních. Akce proběhla rovněž bez větší účasti odpovědných osob.

Škoda, že právě ústřední téma a leit motiv celého setkání „Liberec – Český Innsbruk“ (Nahoře se lyžuje, dole se baví) nepodpořil slovem nebo činem nikdo ze zástupců města, kraje, ministerstva čehokoli, jakékoli politické strany... To jde ovšem těžko, když se neúčastnili. Prostě a jednoduše – dělejte si to sami! To je jedinečný námět, jak dělat něco víc než druzí, ale pozor! Dělejte to bez nás. Nemáme na to lidi, nemáme na to peníze a teď je před volbami... To jsou naši zástupci, volení na základě slibů, co pro Liberec udělají.

Celé setkání v Babylonu bylo o tom, jakou cestou jít při zviditelňování našeho města a kraje, co zlěpšit. Jak nenechat Mistrovství světa v lyžování bez naší pomoci a co vše udělat pro to, aby tato naprosto výjimečná akce pomohla k propagaci našeho Liberce a celé oblasti. Je neodpustitelné, že naši volení zástupci se chovají naprosto nezodpovědně k takovýmto aktivitám, jako byla vernisáž v museu a presentace společenských aktivit v Babylonu. Je jen dobře, že za měsíc budou volby. Je čas vyměnit zpuchřelé trámy, červotočivé krovy, shnilé dřevěné schody, zetlelé okenní rámy a vyčistit okna. Touhle procedurou prošel zvenku krajský úřad. Je čas na nic nečekat a začít s výměnou i zevnitř.

Egon Wiener

Stalo se před 40 lety

Liberecký okres to nebyla nikdy „banánová“ republika odkázaná na pěstování monokultury ve prospěch zahraničního investora. Dnes se doba radikálně změnila ve prospěch zahraničního investora obchodujícího s plasty, potažmo autokomponenty.

K počátku šedesátých let minulého století měla v okrese rozhodující roli průmyslová výroba, která tvořila základ pracovních příležitostí a příjmu našich otců a dědů. V průmyslové výrobě Liberecka pracovalo kupříkladu v roce 1963 36 570 pracovníků, tj. více jak polovina všech pracujících v okrese. Hlavní odvětví průmyslové výroby tvořil spotřební průmysl, strojírenský a potravinářský průmysl. Význam libereckého průmyslu spočíval v uspokojování vnitřního trhu textilními výrobky, nábytkem, koberci, ve výrobě textilních strojů a automobilových součástí.

Šedesátá léta minulého století byla ovlivněna mohutným rozvojem chemizace – světovým trendem v používání syntetických textilních vláken. Ani textilní produkce na Liberecku nemohla v tomto směru zaostávat. Velmi dobrých výsledků dosáhla výroba tehdy moderních látek v Textilaně, v Silce a v národním podniku Průmysl bytových textilií – v Bytexu Vratislavice.

Přes potíže v letech 1962 – 3 dosahoval v následujících letech vynikajících výsledků n.p. TOTEX, který v krátké době zavedl do výroby zcela nové textilní stroje, které se dobře prodávaly i v zahraničí. Přesto, že průmysl okresu dosahoval nebývalého růstu, potýkal se rovněž s řadou nešvarů. S vysokou zmetkovitostí výroby, vysokým stavem tzv. nadnormativních zásob a s absencí. Před řešením stály otázky osobní zainteresovanosti zaměstnanců, které měly vést mimo jiné i k uplatnění výrobků na zahraničních trzích.

V tomto období byly vloženy značné investice do výstavby nového produktu průmyslové základny okresu. Výstavba nového podniku Plastimat na „zelené louce“, který zahájil výrobu v roce 1963, stál tehdy daňové poplatníky víc jak 40 miliónů korun. Nákladem dvaceti miliónů korun pak byla dokončena výstavba nové liberecké mlékárny, která v následujících dvaceti letech byla jednou z nejprogresivnějších ve svém oboru v celé republice. Vyráběla zcela nové druhy termizovaných výrobků, jogurty, krémy a další. Velké investice šly do Bytexu ve Vratislavicích na výstavbu nové barevny a v textilkách docházelo k postupné výměně starých tkalcovských stavů za stavy moderní.

Je obrovským zklamáním, že po roce 1990 došlo právě v našem okrese k naprosté devastaci strojírenské a textilní výroby i spotřebního průmyslu, odvětví, která vykazovala dříve velmi dobré výsledky. Devalvace hodnot a znehodnocení práce našich rodičů je neodpustitelné. Ztráta iluzí a hodnotových stimulů poznamenává náš vztah k práci a hodnotám dneška.

Egon Wiener