O inkoustu na školní lavici

Pokaždé jsem s ním měl problém. Ač kalamář, to slovo dnešní žáci a studenti vůbec neznají, byl zabudován ve školní lavici hluboko, občas měl tendenci vyskočit ze žlábku ven. Pak vše kolem zmodralo a jeden si byl jist, že bude následovat trest.

To kaňka v sešitě byla prezentována často jako větší tečka. Inkoust dovedl i volně ztékat a barvit oblečení a stříkat. Nečekaně, jako injekční stříkačka. Zákeřně a zrádně. Často se jím řešily i spory. Inkoust proti inkoustovi.

Uměl být všude. Na rukou, obličeji, ve vlasech, na knížkách, na bačkorách i na svačině. Na umyvadle, na židli učitele i vaší, na kterou si sedl právě váš spolužák. Jen ne na peru zastrčeném v násadce. Také jedno slovo, co vymizelo ze slovníků žáků i učitelů).

Pero se muselo stále namáčet. Inkoust k němu prostě, dodnes nevím proč, nelnul. A já, žáček s nervózním žaludkem, co jako podobní spolužáci cestou do školy poctivě zvracel, jsem byl z toho stálého namáčení nervózní. To plnicí pero prostě pro nás musel někdo vynalézt.

Nevím, jak se to stalo, ale už ve druhé a třetí třídě jsme my, vybraní žáci ve třídách, mohli začít psát inkoustovým plnicím perem.

Ještě k těm našim machnínským školním lavicím. Byly ještě staré rakouské litinové, pro tři žáky a měly za sebou padesát let, co v nich žáci zdejší školy odseděli téměř bez úhony. Odhaduji je na rok výroby 1890. Bůhví odkud k nám do školy doputovaly. Zrovna tak, jako starý zvon, na který školnice paní Šandová zvonila. Ten visel v 1. patře, všem na očích.

K inkoustu se váže i příhoda, když jsem, už sice nevím s kým, vařil z duběnek z dubu u nádraží inkoust. Zda se povedl už také nevím, ale co vím, že inkoust se do školy vozil ve velkých lahvích a skladoval se na půdě, kde se sušily léčivé bylinky. Na půdě proto, že se prý jednou láhev někomu upadla a ve škole bylo modré peklo. Učitelé, rodiče, děti místo tělocviku, všichni drhli, drhli a drhli. Na půdě se nalévalo do menších skleniček a z nich pak ve třídách do kalamářů…

Machnínská škola v padesátých letech minulého století byla i o předpotopním topení plnými kbelíky uhlí. Do obrovských kamen u dveří školnice přikládala i během vyučování. Ohlušující rachot byl vždy vítán, a co pamatuji, tak do roku 1958 se nic nezměnilo stejně jako s chlapeckými záchody. Čůrali jsme do stěn, každé prázdniny rok co rok přetírané dehtem. Naše národní škola od 1. do 5. třídy byla školou, na kterou se nezapomíná a kde inkoust tekl proudem…

Koberce

Ten, kdo je z Liberce nebo Jablonce musí k nim mít pozitivní vztah. To by tak bylo, aby neměl! Vždyť koberce se tady hezkých pár let vyráběly a tkali je místní lidé. Nejvíce ti z Vratislavic, ti původní, většinou německé národnosti, ale i nějací ti Češi. Po válce a po odsunu Němců přišli osídlit pohraničí z vnitrozemí. Většinou odborníci z Moravy. Něco, málo Němců zůstalo, pokud prokázali, že nebyli nacisty a jsou v továrnách nepostradatelní. No a co bychom zapírali i pár těch, co si u Čechů koupili svou antifašistickou minulost za peníze, zlato, obrazy…

Koberce, ty znamenaly majetek, bohatství, postavení a to vše tu bylo kolem v hojném počtu. Krásné, velké, malé, orientální, secesní, podle módy z Vídně. Z těch nejlepších materiálů, později i ze silonu, moderní. Do každé ratejny, na chodby, do trůnních sálů, knížatům i králům, doktorům do čekárny, na radnici, do hotelů, ruským důstojníkům, co si je doma věšeli na zeď v Kazachstánu. Modlitební koberečky, militantním islamistům, kobercové sety do koupelny, na záchody, šmejdy i ručně vázané kusy z vlny.

I císař pán se na ně přijel přímo do Vratislavic do výroby podívat. Měl pro majitele kobercárny s sebou v aktovce jmenovací šlechtický dekret, ale nepředal jej. Včas si uvědomil, a to až na místě, že koberec s jeho portrétem, co by tu dostal darem, by sloužil na očištění bot o jeho tvář. To nemohl připustit a tak všechno zrušil. Tak se pan Ginzkey nestal baronem.

I tak továrník Ginzkey nemístně zpychl. Měl dceru Hermínu a ta krásně malovala. Mnohokrát, když sem se díval na její obrazy, jsem si řekl, že takových šikovných bab mnoho není a že jí papínek nemusí slávu kupovat. Jeho koberce, to byla za Rakouska opravdová špička a Hermína třešnička na dortíku…

A kdeže zůstala sláva téhle rodiny, dělníků, návrhářů, obchodníků s vratislavickými koberci? Na jednom z nich právě ležím a v téhle poloze na ně vzpomínám. Na Němce, Čechy, židy, Ukrajince, Rusy,Slováky, Poláky a cikány, na všechny, co tu pracovali. Návrháři, ženský co dělaly na tři směny, úžasná vzorkovna, fabrika co dala práci stovkám lidí z blízkého i dalekého okolí. Dnes už to zní jako pohádka, vyprávění o něčem, co už dávno není. Bytex, Textilana, Seba, Hedva, Kolora, Plastimat či Tesla.

Zajímavé je, že lidé, kteří zde kdysi těžce pracovali, na tuhle práci s nostalgií a hezky vzpomínají. Byly to prostě parádní koberce. Dodnes je najdeme v našich domácnostech, hradech i zámcích celého světa.

O skleničkách, ze kterých pijeme

Má generace poznala tu první, nejoblíbenější skleničku od hořčice, skleničku, která se v nápojovém průmyslu stala legendou. Věřte, nevěřte byl to nelehký boj vymýtit z československých domácností ,,hořčicový servis“. Noviny, rádio, kdekdo o tom tehdy mluvil a nic se nedělo. Národ pil stále z hořčicových skleniček. Vše se vyřešilo, když se začala hořčice prodávat v úplně jiné skleničce, ze které už pití nikomu nechutnalo. Tím byl ,,vyřešen“ poklesek našich rodičů ve vztahu k nápojovému sklu a přestali jsme být za barbary. V současných amerických filmech vidíme, že oni jsou zvyklí i v restauracích pít přímo z lahve, a nikdo neříká, že jim to kazí image.

Rád se vracím domů, do Čech, ke sklenici, která má stejně dobrou tradici jako to, co z ní teče. České stolní sklo - pili z něho páni, kmáni, markytánky, ožralové, lokajové, blázni, bohatí i chudí, děvečky i důstojní páni. Hrabata, knížata, děti, faráři i mniši a všem jim zlátl mok ve sklenici. Díky sklenicím se stavěly sklárny, pálily lesy, lidé u sklářských pecí si ničili zdraví. Ze skla se rodily tenké nožky tanečnic, průsvitných sklenic, jejich bříška byla plná vína. Tak vznikla tradice českého skla, do kterého se rylo, které se brousilo, malovalo a k němuž se i přidávala kovová malovaná víčka.

My měli v padesátých letech doma barevný pohárek na dlouhé nožce, nahoře baňatý, broušený, od firmy Moser z Karlových Varů a pak velkou soupravu broušeného skla. Jeho očistu matka prováděla jednou ročně. Vše řádně v mýdlové vodě, kus po kuse umyla a tak, po padesáti letech jsem nenašel kus, který by nebyl z téhle zapřisáhlé péče nakřápnutý nebo rozbitý… Říkal jsem matce pokaždé, aby sklo nemyla a nechala je zaprášené. A ona každý rok, když se nikdo nedíval, vyndala je z vitríny a za hodinu jdu kuchyní a na ubrusu se na stole suší sklenice nožkami nahoru s novými šrámy… A na to můj táta: „Vidíš, to je celá tvoje máma,“ mávne rukou a jde si číst. To byla v dobách mého mládí má časná machnínská setkání se sklem a skleničkami.

Pro nás, co je zajímaly ,,skleničky“ tu byl jistý fenomén. Skloexport – podnik zahraničního obchodu, co měl vzorkovnu u nás v Liberci, kde bylo všelikerého skla a sklářských odnoží, až z toho všeho obyčejným lidem oči přecházely. Sklenice na tisíce druhů ze všech republikových skláren, pro české i zahraniční domácnosti. Vývoj, současnost, minulost. Od malých sklenic pro pygmeje až po obří číše pro herečky a herce. Od pidisklenic po pětilitrové skleněné hrnce na pivo. Ač vzorkovna byla pouze pro zahraniční obchodníky, málokdo z nás ji neviděl, jejími sály se neprošel. To už nebyl žádný „ hořčicový servis“, ale skleněný sen, skleněná pohádka, chcete-li skleněná báseň. Něco, co nikdo doma neměl. To byla setkání s krásou. S nadpozemskou krásou ….

K tomu ještě sklenice v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. A v samotném Liberci Severočeské muzeum plné skla a sklenic od antiky po návrhy současných ateliérů českých i světových sklářských kapacit od Železného Brodu, přes Turnov, Nový Bor a okolí.

To je to místo, kde se zrodilo v Čechách nejvíce sklenic. Zapomněl jsem na sklárny v Harrachově, jejich typické krásné barevné sklenice, na sklárny po celé republice, které uměly vyrobit překrásné a funkční sklo, potažmo i sklenice …

Dnes když piji, tak raději ze sklenice než přímo z lahve. Patří to ke slušnému vychování a pivo chutná mnohem líp. Nejen pivo po hospodách, víno ve vinárnách, ale i doma v soukromí.

Budiž chvála, českým sklárnám, a všem, co umí vyrobit krásnou sklenku. Ať zvoní sklo! Přípitek všem, co z nich pijí, skleničkám i lidem, ať žijí …

Brežněvovy řády a medaile

Vy, co pamatujete pohřeb L. I. Brežněva si jistě vzpomenete. Byla to šupka, rána jako z děla. Rakev s jeho tělem sjela z popruhů a žuchla o zem do naprostého ticha. Seděl jsem v hale moskevského hotelu spolu s ostatními a naslouchal s otevřenou pusou. Poslední autentický ruský car a spadl jim do díry u Kremelské zdi, jako ranec kostí. Chudák, kdo pohřeb organizoval…

Tenhle generální tajemník ruských komunistů, který mimo jiné rozhodl o okupaci Československa, byl posledním neomezeným vládcem, kterého se všude ve světě, kde vládli komisté, báli. Za Druhé světové války byl politrukem (důstojníkem dbajícím o ideologický růst vojáků), hodností major, později i spisovatel, který napsal vzpomínky, jak bojoval spolu s ostatními o Malou zemi u Rostova na Donu.

Byl jsem se tam podívat. Nešlo nevidět, že tam Brežněv skutečně byl. Všude byly upomínky na jeho bojovou činnost zveřejněny na turistických poutačích včetně fotografií později neomezeného vládce sovětského impéria, nositele tolika vyznamenání, že to vypadalo, jakoby nosil brnění. Jeden řád vedle druhého. Ty bych vám chtěl přiblížit.

Vše vzalo počátek jeho smrtí. Když zemřel, netrvalo dlouho a už se k němu nikdo nehlásil. Nastala otázka, co s jeho řády a medailemi.

Tak, jako v roce 1956 Chruščov opustil Stalina, tak Gorbačov v roce 1989 řekl pravdu o Brežněvovi. Rozhodl, mimo jiné, že Brežněvovi nepatřil Řád vítězství a pozůstalí jej musí vrátit. Pamatuji se, když nejvyšší ruský tajemník pro ideologii, pan Suslov, odhodil patku dlouhých bílých vlasů z čela a hrdě Brežněva tím nejvyšším řádem dekoroval. Najednou bylo všechno jinak.

Všechna Brežněvova vyznamenání šla bez řečí do depozitu prezidia ruské vlády do úschovy rovnou z jeho podmoskevské dači a se souhlasem vdovy Viktorie Petrovny. Mezi nimi bylo i to nejvyšší, jehož udělení bylo nejkřiklavějším porušením zvyklostí a práva. Patřilo po právu jen těm, co za války rozhodovali o velkých bitvách a ne jako Brežněv o tom, zda došla vodka, toaleťák nebo noviny.

Ono to vůbec se všemi těmi jeho medailemi bylo všelijaké. Vyšlo najevo, že L. I. Brežněv, byl prapodivný chlapík, který ale dobře věděl, jak to chodí. Znal dobře své kamarády a myslel tudíž na stará kolena, jak se mít na penzi dobře, třeba i ve vyhnanství. Takže když zemřel, šetření ukázalo, že byl v podstatě úspěšný zlatokop.

Kromě pěti Zlatých hvězd (opravdu zlatých), které mu byly uděleny a které na saku nosil přišpendlené, jich měl doma (pro strýčka příhodu) ještě dalších 34, o kterých nikdo nevěděl. Například 13 medailí Srp a kladivo (samé zlato) – Hrdiny SSSR. Ukázalo se, že to nebyly kopie, ale duplikáty. Rozdíl je v tom, že kopie se dělají ze slitiny, ale duplikáty jsou z čistého zlata. Ty první jsou zhotoveny pro muzejní potřeby, druhé jsou-li medaile ztraceny nebo poničeny. Nepoužívané od něj nikdo nepožadoval zpět. Oficiální soupis medailí a řádů se ustálil na čísle, podržte se, 114. Byly to například tyto: Řád vítězství, 5 Zlatých hvězd hrdiny, 16 dalších řádů SSSR a 18 medailí SSSR, dvě maršálské hvězdy s brilianty (maršálskou a armádního generála) čestnou zbraň se zlatým znakem SSSR.

Dále bylo převzato od vdovy 43 kusů řádů a 29 medailí jiných států. Mezi nimi byli 3 Zlaté hvězdy (hrdiny Bulharska, 2 řády Praporu s brilianty z Maďarska, Velká hvězda družby národů NDR, 3 Zlaté hvězdy Hrdiny ČSSR, Velkokříž Řádu slunce Peru a mnohé další).

Býval zvyk, že po smrti dekorovaného se řády vracely prezídiu Nejvyššího sovětu. V případně L. I. Brežněva bylo později raději přijato usnesení ponechat je v rodině s tím, aby je v budoucnu nemohla použít v expozicích světová muzea, na rozdíl od vyznamenání některých maršálů z doby II. světové války uložených ve státních depozitech. Dodnes je možno vidět v muzeích vyznamenání Stalina, Chruščeva a dalších. V případě vyznamenání pana Brežněva se ani jedno muzeum neobrátilo na rodinu s prosbou o jejich zapůjčení…

Málokdy svět viděl větší zneužití ocenění hrdinství a lidské práce. Snad ono žuchnutí rakve o zem u kremelské zdi probudilo všechny, co měli na očích růžové brýle a loupežník jim byl generálním tajemníkem…

(Zdroj deník Izvestija 29. září 1989)

Regionální výročí

Před 45 lety byl položen základní kámen nové tváře Ještědu, tu kterou dnes známe. Kdo z nás při pohledu na Ještěd neměl pocit něčeho krásného. Ještěd je pro Liberec spolehlivý barometr počasí, stavbou, která jen tak všude k vidění není a stále je i po letech moderní architekturou, která se líbí. Jedno z mála míst v Liberci, které přitahuje turisty už celá desetiletí.

Návštěvy vrcholu Ještěd mají své zajímavé počátky. Psal se rok 1844 a liberečtí tkalci se bouřili proti nelidským podmínkám, za kterých museli pracovat v textilkách. Tehdy na potlačení nepokojů mezi dělníky magistrát povolal do Liberce vojáky a ti, v rámci výcviku a zlepšení kondice, podnikli útok na horu Ještěd. Tak, jako později manželé Vajnerovi postavili Centrum zábavy Babylon, manželé Haslerovi prodávali vojákům „dobyvším“ Ještěd housky a uzenky. Tím odstartovaly obě rodiny zcela nový pohled na turismus v naší oblasti. Vždyť i první pohlednice odeslané z Libereckého kraje jsou ty odeslané před rokem 1890 právě z Ještědu.

Různé přístřešky nahradil v letech 1905-1906 skutečný horský hotel v podobě hradu. „Hrad“ odolával jen stěží obrovskému zájmu turistů v létě, v zimě, den po dni. Ve třicátých letech se k nim přidali i ti, co přijížděli právě postavenou lanovkou. Jako by to nemělo nikdy skončit. Až přišel rok 1963 a s ním 31. Leden. Hotel vyhořel do základů. Vždyť značná část té „kamenné“ budovy byla ze dřeva. Po delší soutěži jak a co postavit nového na temeni hory, zvítězil návrh Liberečáka architekta Karla Hubáčka, který s kolegy vypracoval návrh budovy v podobě rotačního hyperboloidu.

Nic nestálo v cestě staré torzo vyhořelého hotelu odstranit. 11. prosince roku 1964 vyhořela i tzv. Rohanova chata sloužící k ubytování dělníků, kteří odklízeli trosky staré budovy. Šlo to pomalu. Kamenné základy starého hotelu byly odstřeleny 25. 1. 1965 a začalo se s hloubením pro budoucí stavbu….

Fanfáry lesních rohů 30. července 1966 – před 45 lety oznámily položení základního kamene nového hotelu. Poklepu na kámen se zúčastnili papaláši ze vzdálenosti, kam až z Ještědu lze dohlédnout, kromě Německa a Polska, kam se pozvánky neposlali, i když i odtamtud mají Ještěd jako na talíři. Do kamene v základech vložili pamětní listinu. K tomu všemu zazpíval pěvecký sbor Ještěd, (nebylo možno jej nepozvat) vedený doc. Pazderkou. O všem se rozepsaly mnohem podrobněji i místní regionální noviny.

Ještěd novou budovou zkrásněl, zmohutněl a stal se celebritou. Atraktivitou, kterou v regionu těžko něco překoná. Liberec, Liberecko a celý kraj je krajem pod Ještědem, ať děláme, co děláme. Doufám, že to tak i zůstane.