Občas usnu a pak se mi zdá

"A odkud jsi, panáčku?", už asi nikdy neuslyším: "A kam jdeš, smím li se ptát?" Ten čas už vážně dávno zmizel, odvál ho vítr, spálil mráz. Chtěl bych, aby se vrátil, jen na malou chvilku. Zastavit čas. Jen abych mohl zdvihnout ruku k čepici, cvaknout prstem o její lem. Opřít se o plaňku v plotě, postát v naší zahrádce u domu v Machníně. Projet se s tátou a s mámou na houpačce, poklábosit u plotu s panem Jirsou.

Zvrátit hlavu a zavřít oči, nechat ty mraky na obloze volně plout, trávou se nechat šimrat pod koleny, vyzout si boty a sundat si ponožky. Být na chvíli opět doma. Vrátit se na malou chvilku, chviličku do dětství. Mít kolem sebe všechny, které jsem měl rád. Rudlu, Jardu, Petra, Pepíka. Bojara, Šmudlu, králíky, kterým jsem chodil na mlíčí ... Večer se umejt a rychle spát. Zítra je neděle, nikam se nejde, škola nebude, na hřišti u Nisy se hraje přátelák. A to hlavní! Spíme ve stanu. Rychle spát znamená, že vstáváme v jednu v noci a jdeme na koupák. V Machníně za školu, za dřevěnou ohradu. Tu přelezem a trávou do vody, která je studená, že trnou zuby a bojíš se udělat tempo, ale musíš, nebo se utopíš dřív, než bys řekl švec.

Byly to úžasné roky. Dnes bych se jich bál. Byl jsem to vůbec já? Nebyl to jenom film, sen, který jsem si přál? Poslechněte, vy, nezdálo, se něco podobného i vám? Když si tak vzpomínám a sedím v křesle, říkám si: To jsem nebyl já. Tak odvážný jsem nikdy nebyl. Noc patří odjakživa peřinám. Studená voda, v noci na koupališti to není šálek mého čaje. To jsem asi četl někde v novinách...

Svět patří odvážným a každý je svým způsobem optimista, i když… Co já vím? Byl to krásný sen a jmenuje se mládí. Mládí a snění jsme prožili všichni a byly to krásné.

Táta – kus životopisu

Uměl všechno a aspoň v mých očích byl velikým. Moc nevyrostl. Vyučil se tkalcem, čím taky, když se narodil v Liberci. Doma se mluvilo, jak jinak, než německy a s druhou půlkou mišpoche česky. Když mu bylo třináct měl bar micva v synagoze. Kde jinde, než v Liberci. Dnes na tom samém místě stojí synagoga nová. Táto, to bys koukal a vlastním očím nevěřil.

Když Němci sirkami a benzínem zničili tu starou, zůstala po ní jen rovná plocha. Tety, strýcové a bratranci, co do ní chodili skončili v Osvětimi, odkud se už nevrátili. Tatínek přežil a jeho bratři taky. A Němcům pěkně zatopili v Tobruku, v Monte Casinu, v Rusku, u Dankerque...

Po válce už táta netkalcoval. Mám doma jeho fotku, co visela na desce cti Největších soustružníků Totexu Chrastava nalepenou na prkénku. Stojí tam u soustruhu v módní radiovce s anténkou, co trčí vzhůru, ale zapomněl, že když si sundal soustružnické brýle k focení, že si je zase musí fofrem zpátky nasadit. A protože si na to v euforii nad fotkami nevzpomněl, už za půl hodiny ho vezla sanitka do liberecké nemocnice na oční. Ocelová špona se mu zasekla do oka a vyndat ji museli silným magnetem v nemocnici.

Totex Chrastava to byl v životopisu táty pojem. Se zpěvem španělských písniček tam zavítali i Kučerovci. Do práce táta jezdil střídavě podle počasí... Na kole, vlakem, na motorce. Dalo se jít i pěšky z Machnína do Chrastavy, dobré čtyři kilometry. Po výkonu trestu z let padesátých tam začal jako soustružník a po žebříčku stoupal výš a výš. To už byl mistr elektrikářské a nádvorní party a taky topičů v kotelně. Stará kotelna i s vysokým komínem stála původně pod tratí.Z vlaku bylo vidět na lopaty a na haldy uhlí.

Tehdy byly pátky bezmasými dny v celé republice. Všude se mělo vařit pouze ze zeleniny. Žádné maso, kterého bylo v padesátých letech v Čechách tak málo. Závodní kuchyně vařily opravdu jen luštěniny s vajíčkem, (to bylo veselo), buchtičky se šodó, nudle s mákem či zemlbábu a zeleninové polévky. To tátovi zas tak nevadilo, protože byl vegetarián a pořádný eintopf, což byla věda, uměl uvařit jen on sám tak, aby v něm lžíce stála.

Ovšem ten zákaz masa v pátek nerespektovala kotelnická parta a každý ten bezmasý den pekla, smažila a vařila nějakého pejska. Vůně z pečeného masa se táhla Chrastavou po celém městě, ulicemi, zahradami, až po národní výbor. Tam si rovněž utírali sliny z brady a smažit, vařit a dusit psa jim zakázali. Totexačtí kotelníci, muži od lopaty a od rány se jim hlučně vysmáli a táta v tom lítal s nimi. Ještě, že mu uvěřili, že je vegan, ale i tak mu to spočítali. Neuměl pracující vést, přesvědčit, aby ukončili psí zabijačky a hody, na které chodili rádi i místní potentáti, kteří pozvání nikdy neodmítli.

Svět se nezbořil. Táta přešel do podniku Zelenina Terezín a prodával zelí, kedlubny a květák a byl opět mezi svými.

S jídlem

Nejím. Vybírám si. Vlastně jím všechno. Nepiji mléko a asi bych nesnědl hada. Ale kdo ví? S jídlem jsou trable. Něco málo o tom vím. Tatík byl vegetarián a spousta mých příbuzných jedla jen košer jídla...

Na vojně v Milovicích nám o svátcích vařili, smažili a pekli vždy to samé. Do víka ešusu

šest kompotovaných švestek, o patro níž naprosto univerzální polévka, níže řízek a k tomu uvařené brambory, co se vešlo na naběračku. Po té jsem dlouho nemohl řízek s bramborem, švestkový kompot a polévku ani vidět. A pozřít, to bych se raději zastřelil.

Zapomněl bych na čaj. Jednou jim do toho obrovského kotle s vodou na čaj pro deset tisíc vojáků z Milovic spadl neopatrný místní potkan. Jeho růžovoučké odchlupené tělo leželo na dně a ti, kterým se dostalo čaje jako posledním měli o zábavu postaráno. Sloužil jsem jako záklaďák ve vojenské nemocnici a mám to z první ruky, to není fabulace, to se opravdu přihodilo na podzim roku 1966 v posádce Milovice u Prahy ...

Víc zmatků jsem zažil ještě jednou, když jsem šéfoval mládeži v Liberci. Přijela k nám delegace mládežníků vedená samotnou příbuznou Indíry Ghandiové z miliardové Indie. Ozvaly se hlasy z hlavního stanu z Prahy, že nesmíme zklamat. Pražáci se už těšili, že recipročně Indii brzo navštíví i oni a tak nám dali výstrahu, abychom jim to nepokazili ...

Kam s Indy na oběd? Ještěd, s výhledem skoro až do Prahy! Dohodli jsme se s vrchním číšníkem, že to bude svíčková na smetaně, brusinky, šunkové závitky s křenem a prdelačka, jako ukázka toho, co se na severu baští. A byl to průšvih jako mraky... Delegace, samé tečky na čele, děvčata látkou celá obtočená, zlato a polodrahokamy všude, ve vlasech, na zápěstích, prstech. To všechno by šlo, ale ten průšvih s obědem mě stál odměny a ponižování, že jsem buď blb, nebo nepřítel Indie.

Pražský doprovod indické delegace ustřihl nošení už nachystaného jídla a kopnul mě do holeně. Auta fofrem odjela z Ještědu do nádražní restaurace, kde jim udělali kapra a tehdy nedostatkové kuře, aby si mohli vybrat. Ještě, že to tahle zaplivaná restaurace, mimochodem čtyřka nebo trojka stihla. Byl z toho poprask a pozval si mě tehdy na koberec partajní tajemník. Co prý to bylo za osla, co objednal Indům hovězí. Svedl jsem to, už ani nevím na koho, ale do smrti si budu pamatovat, že Indové kouří konopí a nejedí hovězí.

Příbuzná Indíry mi dala odznáček Světové rady míru, sepjala ruce na čele, uklonila se, hlavu zahalila do průsvitného šálu a delegace odfrčela ku Praze ....

V Liberci

Tak, jak je v Liberci? Ptají se mě známí. A já jim odpovídám, že jsem pořád doma a že nevím. Ven, že nechodím. Není to pravda. Liberec se vám zažere do kostí i když budete sedět doma za oknem. Je stále s vámi, v bytě na Ruprechtické ulici, na Dobiášovce, na Sokolském náměstí. Je i ve vás a stále bude v těch, co práskli dveřmi a odjeli na vždy do Austrálie, Pretorie, Kanady... Liberec je jako lýkožrout, jako svrab, co se zakousne do svalu srdce a navždy tam zůstane. Do smrti, po celý život, na míle daleko, a přesto, když oči zavřete budete napořád s tímhle městem. Když polezete ráno do kalhot, večer do pyžama, bude se vám o Liberci zdát.

My, co jsme se v něm narodili, chodíme Husovkou a kolem porodnice se zvláštní úctou. Já ještě o kus dál. Tam jsem každé ráno stál a čekal až se otevřou dveře školní budovy. A ještě kousek dál. Budova univerzity. A dál, dál, dolů k přehradě, nebo kolem rozhlasu na Českou chalupu. Stokrát, tisíckrát. Na opačném břehu, to musíš zas hluboko pod hladinu a strmě do kopce k Ještědu. To je Liberec.

Žije se tady dobře, a kdo si stěžuje, chce žít ještě líp... Vím, to z vlastní kůže. Záleží na tom, zda hodně sportuje, je mladý a zdravý. Takový, žel, už nejsem. Liberec je městem především pro mladé a pro sportovce. Co s námi, pamětníky? Jsme jako okopaná srdce. Stále tluče, sem tam ale hrozí arytmie. To potom občan Liberce hledá velmi rychle kam by si sednul, kde by si odpočinul. A to je kámen úrazu. Není to sice velká investice, ale kde nejsou peníze, tam jsou problémy s veřejnými záchodky a lavičkami.

To první se dá obejít a navštívit ,,proklínaná“ obchodní centra v uprostřed metropole. Horší je najít lavičku a vystrnadit z ní bezdomovce. Obé je problém. O čistotě lavičky pomlčme a o bezdomovcích raději ani nemluvme. Tady, paní primátorko, popusť uzdu své představivosti a vezmi si tenhle úkol za svůj. Laviček a drobné městské plastiky je málo, naproti tomu počet bezdomovců v Čechách roste rok od roku. Jsi velitelkou a drobíš chleba městské stráži, která se s bezdomovci kamarádí a toleruje jejich chování. To by mělo jednou skončit. Strážníci nejsou ani sociální sítí, musí být ke všem stejní, nekompromisní. A k těm, kteří pracovat nechtějí musí být důslední a ne se k nim jen točit zády...

Všichni jsme někomu za své činy zodpovědni. Za tyhle nešvary nemůže pravicová vláda, ale místní, lokální animozita, přehlížení problémů. Zlobíš, rušíš pak zaplatíš. Nemáš čím? Máš dvě zdravé ruce, třeba rozum mdlý, musíš si svůj trest odpracovat. Ve žluté vestě s nápisem kolik dní musíš pracovat, byť by to byla tvá první práce bezdomovce ve prospěch města, které tě nezná a které chce vidět tvá shrbená záda a ruce jak pracují.

Liberec je městem, kde se pře staré s novým, kde střed města je zahlcen betonem a kde není místo ani peníze na malé bronzové sošky a na lavičky. Kde se pořád krmí holubi a bezdomovci. Odkud jsme, doufám jen na čas, vyhnali turisty a investory.

Držím palce, paní primátorko, tak jako vám drží účes a úsměv na tváři. I já jsem věčný optimista a věřím v zázraky. Liberec je stále krásné město a věřím, že bude ještě krásnější.

Vesele to šlo i před šedesáti lety

Traduje se v Čechách, že Antonín Zápotocký byl nejen šéf ,,ÚRO“ ústřední rady odborů, dělnický prezident, ale především politik, kterému dělníci – pracující věřili. Nebylo všechno tak, jak legendy popisují. Bylo kdysi v Čechách před měnovou reformou. Ekonomika si to žádala. Komunistická vláda váhala. Ono ožebračit hodně lidí je o strach z revoluce. A tak se přešlapovalo, až se nahoře rozhodlo, že nejlepší z nich to má u lidí Antonín Zápotocký. Už v druhé generaci lídr dělníků z Kladna, koncentráčník, odborář, harmonikář, socdemák i komunista. Takže se stalo a on veřejně vystoupil, že se lidé nemají čeho bát, ať spoří, nakupují, prodávají... Národ z toho všeho pochopil rychle jen jedno. Ať nakupují. Měna bude a basta fidli.

Psalo se jaro roku 1953. Lidé pomalu vystřízlivěli z manifestací na podporu trestu smrti pro M.Horákovou, generály, mnichy, komunisty, R. Slánského... Pomalu přestávali posílat telegramy, jak mají stranu a vládu rádi a začali poslouchat zahraniční vysílání české řeči. Do toho si umře Stalin a Klement Gottwald! To si ještě lidi pobrečeli a potom je všichni začnou přesvědčovat, že měnová reforma je západní agitací.

Někteří jedinci začali hliníkovými, korunovými mincemi plnit koupací vany, to byli ti, co uvěřili půl na půl. Ti co, nejvíc křičeli, že sám Zápotocký se zaručil, ti vybrali ze spořitelen a kampeliček všechno. Rozpárali břicha štrůzoků a kanapí a vybrali, kde se co dalo včetně dětských keramických prasátek. Fronty se stály na všechno a kupovalo se všechno, protože měna byla skutečně na spadnutí a mělo se měnit 1:50 a jen něco málo 1:5. Kupovalo se vápno, ocet, háčky na ryby, ramínka, pravítka, teploměry, pouzdra na brýle, lžíce na boty. Po krabicích velká balení. Vše co bylo. Hořčice, výborné cigarety i partyzánky, poštovní známky, zavařovací lahve, špunty do uší a všude byly nekonečné fronty.

Jen otci mé přítelkyně se povedlo investovat všechny úspory na studie bez stání front a tak šel, tam kde fronty nebyly. Šel do antikvariátu a nakoupil světové klasiky. Byl spatřen, jak ty knihy veze domů na trakaři kolem nekonečných front lidí, snažících se koupit cokoli, kromě klasické literatury. Dosud je má v knihovně a ani za ty roky neztratily nic ze svých kvalit na rozdíl od partajních veličin, kterým se přestalo tehdy věřit.

A dnes? Lepší to není. Opět tu máme letadla co nelétají, obojživelná vozidla, která se potápějí, miliony ve Švýcarsku, k nimž se nikdo nehlásí.

Vzorem

Do Liberce měl přijet kosmonaut Vladimír Remek. Vzor a idol všech těch, kteří chtěli být kosmonauty a nebylo jich v Čechách v těch sedmdesátých letech málo. Je to jako s politiky na výslunní. Dnes je milují, zítra polní tráva.

S Remkem to bylo trošičku jinačí. Děti od mateřské školky si na něco hrají, chtějí být něčím, co imponuje. Pokud by záleželo na dětech, bylo by v Čechách víc kominíků než komiků, popelářů, fotbalistů, bankéřů, policistů a vojáků víc, než tahle země unese. Kosmonauta jsme ale měli jen jednoho a u toho zůstalo...

Syn chodil v té době do mateřské školky v Machníně. Jeho i zbytek dětí uchvátil právě první československý kosmonaut a jeho příběh, který měl být příběhem téměř všech těch dětí ve vilce kousek od Nisy. Jejich vzor měl přijet do Liberce a já neprozřetelně slíbil synkovi, že mu seženu kosmonautovu fotku i s podpisem, a že možná i pro ostatní děti ve školce...

Všechno se pozdrželo. Před ,,zámečkem“ nad Chrastavou zdrželi Remka občané Chrastavy a do přeplněného sálu PKO v Liberci tak dorazil o hodinu později. Nemohli jsme nic dělat, sál hučel jako kotel plný vařící páry. Konečně byl tady. Šel jsem mu uličkou mezi židlemi vstříc...

Remek přišel v uniformě s nejvyššími řády, které mu byly propůjčeny za statečnost a přínos k rozvoji vědy a techniky,kosmonautiky.... „Dovolte, abych Vás přivítal v Liberci,“ víc jsem nestačil říct. Kolem nás celý sál tleskal, atmosféra připomínala hokejové utkání na mistrovství světa. Mirek Macháček fotil, redaktoři novin psali o tom, co dosud v PKO neviděli. Zasedli jsme na jevišti ke stolu a V.Remek mluvil a mluvil. To už Mirek dělal fotky, které byly na konci besedy hotovy, jen je dát kosmonautovi k podpisu. A tady se to zadrhlo.

Loučení se protáhlo a fotky zůstaly nepodepsány. Až pozdě večer jsem našel v kapse saka asi 15 nepodepsaných fotografií. Ale to už byl hrdina ČSSR na cestě zpět do Prahy. Nevěděl jsem si rady a udělal něco, co jsem neměl. Vzal jsem propisovačku a všechny fotky jsem podepsal Remkovým jménem pro všechny děti ze školky. Ráno se syn probudil a první co udělal, zeptal se zda Remek do Liberce přijel a mám-li jeho fotky s podpisem, jak jsem slíbil. Měl jsem. Jakub zářil štěstím a hrdostí .... Kosmonautem se přesto nestal on, ani žádné jiné dítě ze školky.

Když jsem ten příběh o třicet let vyprávěl Vladimíru Remkovi na náměstí před Libereckou radnicí, smál se a odpustil mi. Stáli jsme tam v podstatě dva starší tlustí páni a vyprávěli jsme si vzájemně politické anekdoty z doby, kdy jeden byl na výslunní, coby vzor mládeži a druhý, který si myslil totéž. Oba jsme se hluboce mýlili.

Děti se opět profilují v kominíky, popeláře, četníky, sportovce a závodníky. Na kosmonauty si dnes už nehrají a jejich rodiče mají jiné starosti. Existenční starosti. Bojí se o práci a jsou realističtější, než byli jejich rodiče - my. Bůh suď, kdo bude jejich dětem vzorem. Dějiny se někdy opakují...

Z vlaku do vlaku

Mám mezi svými přáteli v Jablonci a v Liberci spoustu známých, kteří mají různé koníčky. Dělím je na přátele aut, koní, všelijakých chutí, ale i náboženství. Ano, jsou tací, kteří svou lásku k páře povýšili na náboženství. Jsme sice státem ateistickým, zaplať bůh, ale vášeň ,,věřících“ ke svému ,,koni“ je zde převeliká hluboká, hodná speleologa, který dobrovolně vleze do ,,komína“ (brrrr...), parašutisty, kteří byvše vyhozeni za letu nikdy neví, zda se jim otevře padák hlavní, nebo záložní.

Jsou lidé i přátelští, co milují jedovaté hady, v zimě i v létě navštěvují nepřístupné hrady, kdejakou jámu v Jizerkách znají. Miluji takové lidi. Jsou z jedné várky, ze stejného těsta jako já. Živí je chuť do života, mají sny a ty je budí ze sna, z poklidného spánku. Z posezení u kafe, od buchet posypaných vanilkovým, moučkovým cukrem, od kopce šlehačky i od televize.

To všechno vymění, aby šli za svým koníčkem. Koníček řehtá, zadečkem vyhazuje a nechce se dát ochočit. Ale kdo se dá lehce ochočit? Cesta za koněm a výskok do sedla stojí spoustu peněz, času a hlavně může jít o rodinu. Ne každý je tolerantní, ne každý zná cenu cíle, osvobozujícího od každodenního stereotypu.

Mám spoustu přátel, kteří se dělí dál. Na přátele adrenalinu a pokojné, věkem sešlé s pleší v týlu. Na hrdiny a konzumenty prášků. Na ty, co jezdí rychle, v autobuse bez jízdenky, kteří se často a rychle zamilují. Každý člověk je jiný. Už ani dvojčata nejsou, to co byli. Liší se bratři od sester, spolužáci, ti, co sbírají známky, horolezci, znalci vína, kuřáci i feťáci, úchyláci, co šmírují u plovárny, postávají na rohu náměstí naproti zdravotnické škole a čekají, až odtud vyjdou na ulici švarné studentky...

Je mnoho kopců dosud neslezených, mořských hlubin, kde nikdo nebyl. Spousta krásných věcí, které nikdo neobjevil. Mám přátele téměř všude, každý má nějakou tu slabou chvilku, něco na čem ujíždí. Někdo rád čokoládu Milku, někdo porno z počítače. Hlásím se ke všem svým přátelům. K těm, co milují své vnoučky, manželky i milenky i vdolky, neboť život, který žijeme je příliš krátký, abychom měli čas nenávidět.

Nehledám nepřátele, hledám ty, kterým život něco přináší, kteří nežijí smutkem, ale snaží se žít s humorem i s nepřizpůsobivým sousedem. A přál bych svým přátelům i těm, co mě osobně nemusí: buďte nad věcí a občas i vy přestupte z vlaku do vlaku třeba na pátém nástupišti do vlaku českých drah směr Hrádek, Machnín, Chrastava. Pročistí to hlavu a do života povzbudí. Má to šťávu, život znovu nabudí...