Pocta hrdinům i těm, co nenosí v torbě maršálskou hůl

Na Napoleonovi se mi líbilo, že povyšoval své nejlepší velitele do hodnosti generálů ve věku, kdy v naší armádě měli hodnosti poručíků…

Tak nějak, jako Bonaparte, se zachoval n. p. Totex Chrastava výroba textilních strojů vůči mému tatínkovi. Právě se zlomilo minulé století v půl a tábor lidově demokratických států v čele se SSSR sílil. Zatčení, odsouzení, i neodsouzení dostávali důvěru a tak, jako můj otec, nastupovali do výroby. Táta rovnou k soustruhu do blízkého Totexu v Chrastavě. Bylo mu 35 let a svět mu tudíž ležel u kolen.

S textilními stroji, které lodí v lednu r. 1948 poslal do Valaparaísa v Chille se navždy rozloučil a začal rázně budovat socialismus. Rok se s rokem sešel a už tu bylo první vítězství ducha nad hmotou, nebo hmoty nad duchem. Tak tady si nejsem jist. Asi šlo o plichtu… Otec byl vyhlášen nejlepším soustružníkem v chrastavském Totexu. Došlo i k focení, hrála hudba, květiny, přípitky.

Táta točil klikou u soustruhu o sto šest procent stále, a tím pádem dělnický ředitel, odbory a KSČ, došli k závěru, že tenhle polepšený třídní nepřítel by mohl jako v Surreté galejník Vidoq šéfovat celé dílně. A tady je to podobenství s Napoleonem. Táta dostal kalhoty s „rudými lampasy“ a do kapsičky u vesty logaritmické pravítko. Mile překvapil ředitele, když mu řekl, že s ním umí. A to právě, když mu říďa šeptal do ucha, že to mají všichni mistři, jako stetoskop lékaři a nevadí, když s ním neumějí.

Takže tatínek záhy zastával řadu funkcí – mistra nádvorní party, topičů opravářů – údržbářů. A protože to uměl i se ženskými, záhy byl nepostradatelný. Do práce jezdil z Machnína do Chrastavy na kole, v zimě vlakem, kde se netopilo. Už nezbylo, než místo náměstka, či ředitele a tak táta začal dělat zlepšováky. Záhy měl diplomů za ně plnou zeď. Až sem jsme to tatínkovi trpěli. Když už táta nevěděl, kam s andělskými křídly a kam si pověsit doma svatozář, vyrukovala maminka a já s požadavky.

Já chtěl pořádnou hračku. Elektrický tank, těžký T34 a maminka předělat troubu z plynové na elektrickou. V hrsti mu předala šamotové kuličky navlečené na niti. Nebyly všechny, ale to jistě nevadí, sousedka má žhavící dráty a ty jsou lepší než šamot, ten stejně praská… Potom to byla elektrická kamínka do ložnice, já klícku pro stehlíka a světýlko nad akvárko, což byla pětilitrová lahev od okurek. A uzemnit rádio chtěl táta, což jej málem stálo život a já, ve věku pěti let vytáhl zásuvku ze zdi a odpojil jsem jej už zkrouceného s prsty spálenými na kost od elektrického proudu. Tátu to udivilo a začal si hledat práci mimo elektrickou síť a zmáknutý Totex, n. p.

Hrdinové mohou být i vegetariány. Když táta začal pracovat ve skladu zeleniny a později i zeleninu prodávat překvapil všechny, kromě mě a maminky. Věděli jsme, že je vegetarián. Zásobování zeleninou a hlavně čerstvou, byl v Čechách koncem padesátých let problém. Když se to tatínkovi podařilo u nás změnit, už přemýšlel o něčem jiném. Dokud nebyla kolem Liberce obrovská nákupní střediska, nakupovalo se v Pražské a Moskevské ulici. A tak, jak jinak, v šedesátých až osmdesátých letech tatínek prodával v liberecké Pražské ulici v prodejně dárkových potravin balených do průhledné celofánové fólie, igelitových sáčků a proutěných košů zdobených barevnými stuhami.

V druhé části obchodu byla v sedmdesátých letech prodejna Tuzexu a to vše kočíroval můj tatínek, později s maminkou, o které s oblibou říkal: „Ona je krk, já hlava, ale ona s ní hýbá…“

Rodiče se nedočkali ,,sametové“ revoluce, tudíž nic neprivatizovali, netkla se jich žádná restituce. Přesto dovedli žít a zajistit rodinu, bez nářků, že mají málo. Měli dost. Měli jeden druhého a mě… Bylo to hodně, nebo málo? Nevím, ale to, co uměl můj tatínek já neumím. Být optimistou, pokaždé se zvednout a jít znovu do toho. Díky, táto, byl jsi bezva vzor… 

Letos jsou opět na pořadu dne komunální volby

My, co jsme znali Liberec před třiceti - čtyřiceti lety, můžeme takříkajíc bez uzardění říci: Dnes je Liberec úplně jiné město. Jiné, než když jej opouštěli Němci, jiné před třiceti lety, a dnes?... Žije díky obchodním centrům na periferiích, výrobním halám za městem. V centru jsou uzavřeny továrny, provozovny, neopravovány celé domy, uzavírány obchody, služby. Byty v centru mezi horním a dolním náměstí jsou opouštěny z důvodu, že je odtud náhle kamkoli mezi lidi daleko.

Problém, který řeší i jiná města a nejen v České republice. Liberec, na rozdíl od jiných metropolí a krajských měst, je dlouhodobě zanedbávané město. Spojme si to i s tím, že od sametové revoluce město neinvestovalo správně, usilovalo o priority, které jej finančně přivedly na buben. Stavba megasportovní haly a světové lyžování stály tolik, že na řešení skutečných starostí občanů nebyl čas, chuť a později ani peníze.

Dnes je Liberec jedno z nejzanedbanějších míst v Česku. Ve srovnání s ostatními srovnatelnými městy jsme na tom nejhůř. ,,Město sportu“ zapomnělo, že je i městem důchodců, dětí a maminek na mateřské dovolené, pracujících, řidičů a turistů, kteří ovšem už ani nevědí, kde Liberec vůbec leží. Město, dříve v záplavě zeleně a rododendronů, laviček, levné městské dopravy, je dnes ve všech ohledech pro své občany nejdražší. Ztratilo půvab města, kde se prodávalo, vystavovalo, kam se odsunutí – vyhnaní Němci rádi vraceli podívat, co se děje s ,,jejich“ domy, továrnami a kancelářemi…

Vedení města selhalo a po dvacet let naplňovalo jen zájmy a potřeby vybraných kategorií lidí. Jak to připomíná uplatňování vedoucí úlohy KSČ v  předchozím období! Tehdy ale město dluhy nemělo a hlavně bylo o něčem – o textilu, vývoji, zaměstnanosti, školách a uplatnění absolventů. Současnost demokratické volby je paradoxně za tím, že rozevřela nůžky mezi chudými a bohatými, neumožňuje chudým využívat možností, které současný režim nabízí.

I v Liberci budou na podzim komunální volby. Zvítězí opět ti, co toho hodně slíbí. Nemohou zvítězit ti, co se budou držet zpátky. Snad se konečně najdou sponzoři, jako v minulosti tohoto města bohatí a úspěšní továrníci, obchodníci (např. rodina Liebiegů). Ti, kteří dnes vlastní ,,půlku“ Liberce začnou stavět byty – domy pro chudé, investicemi do vodárenství, místní dopravy, do služeb napomohou jejich zlevnění. Jejich stamilióny by konečně měly pomoci městu, lidem, kteří zde bydlí - žijí.

Liberečáci, jako majitelé Babylonu, Preciosy, a dalších firem, by měli vidět své město tak, jak je viděli kapitalisté za Rakouska a za První republiky. Není to jejich povinnost, ale morální závazek úspěšných lidí, kteří si své miliony nevezmou sebou na kremák. Tam se jezdí jen v jedněch šatech, v jedné košili, v jedněch botech. Pokud se tedy „rozšoupnou“ a svému městu vrátí něco z toho, co zde vydělali, jistě na ně město nezapomene a pojmenuje po nich ulici, náměstí. Proč, ne?

Vraťme se o století zpátky, kdy tohle bylo běžnou věcí a pan továrník si považoval za čest koupit okna do radnice, postavit ,,azyl“ pro chudé a nemajetné. Co chudých dětí vystudovalo za laskavého přispění na studie! Věřme, že to půjde. Jen chtít. Vraťme se zpět do historie, obnovme i šlechtické tituly, církev by mohla prodávat odpustky… V kostele bez věže před válkou vařili pro chudé báječnou polívku, co mi o ní táta vyprávěl. Nešlo by se k ní potichu vrátit?

Kniha, knížka, něco ke čtení. Něco do vlaku, abych tam neusnul

To okřídlené Gorkého vyznání knize, že za vše, co vím a znám děkuji těm pár tištěným listům papíru, zná každý. Mně, díky panu Kurkovi, machnínskému knihovníkovi, to bylo známo od první třídy.

Chodit do knihovny a hrát ochotnické a loutkové divadlo v prvních poválečných letech bylo samozřejmé. Zpěvák a herec vinohradského divadla Jirka Koutný vzpomínal, že už na podzim pětačtyřicátého hrál české divadlo v hospodě U zeleného stromu. Ti, ze starousedlíků, co už zapomněli češtinu ji biflovali tak intenzivně, že nakonec stihli i premiéru....

S knihovnou to bylo taky tak. Patřilo k dobrému tónu chodit každý týden v sobotu pro nové knížky. Knihovník se měl co otáčet. Měl ještě k tomu navíc pojízdnou knihovnu. Takový malý autobus, co v  libereckém okrese byl používán zrovna tak, jako dvojče, co jezdilo s potravinami. Co mě v pozdějších letech mrzelo bylo, že machnínský knihovník, zaměstnanec liberecké knihovny, protože neměl vzdělání, dělal v té veliké liberecké knihovně údržbáře a ke knížkám měl přístup, jen když je v bednách někam rozvážel. A přitom, jak ten uměl o knížkách mluvit a doporučit k přečtení! Ale tak to ve světě dospělých chodilo a snad i chodí.

Důchodce svět kolem kolem vidí už zase očima dosud nezkažených dětí.... Svět se za pětašedesát let, co jej intenzivně pozoruji změnil. Neplatí to, co platilo a platí to, co neplatilo. Gorkého konstatování, že kniha mu byla universitou je neplatné, jako studium práv z plzeňské university v nedávných dobách. Každý týden chodit do knihovny se síťovkou plnou knih a tolik si jich opět vypůjčit, to se už asi nevrátí stejně, jako pravidelné promítání filmů pro děti odpoledne a pro dospělé od osmi večer.

Lidem chodily do schránek noviny a časopisy. Právo stálo 0,30 haléřů, zrovna tolik, co mně jízda hromadnou dopravou od Ještěda po ZOO a botanickou zahradu.... Jestli v těch knížkách toho tehdy bylo víc? Sartr, Zola, Erenburg, Salinger, Šolochov, Neff, Branald. Knížku, jako dárek k narozeninám, za vysvědčení, k vánocům pamatuje snad každý z vás. Vánoce bez hromady knížek? Já nepamatuji a byla jich kolikrát i plná náruč. Strýčkové, tety, rodiče, organizace, ti všichni věděli, že knížkou nic nezkazí.

A četli jsme. Já i pod peřinou. V. Hugo – Bug Jargal. To mi bylo devět a četl jsem celou noc s rozsvícenou baterkou pod peřinou. V patnácti to odnesly oči, začal jsem nosit brýle. Ale to všichni z mé rodiny, každý kdo hodně četl. Poděkovat se sluší W. Mankowiczovi z autorů z Anglie, I. Babelovi, I. Erenburgovi z Ruska, Feuchtwangerovi z Německa... Poláčkovi, Mňačkovi, Lustigovi, Branaldovi, Ortenovi od nás. Jsme kosmopolitní a to je dobře. Hitler knihy a jejich autory pálil. Mě učitel na gymnáziu v Jeronýmově ulici vyčetl jejich kosmopolitismus, s nímž jsme zúčtovali jednou provždy v procesu se Slánským. Při vzpomínce na učitele Říhu se mi dělá zle od žaludku. I Tací ještě v šedesátých letech učili...

Ano, velmi mnoho z toho, co umím, mi dala knížka a nemusela to být přímo středoškolská nebo vysokoškolská učebnice. Gorký měl pravdu. Bez knížky jsme byli jako ryba na suchu, s knížkou, jako ryba ve vodě. Ano, knížce vděčíme za mnohé, co nás krášlí.

Na sluneční straně. Kde to je?

Tam, kde ti půjdou meruňky, kde slunce šmíruje celý den, kde si děti samy od sebe hrají, kde hadi se na kamenech vyhřívají. Tam, odkud slyšíš ptačí zpěv a vidíš nad studánkou tančící roje mušek, mrak, jak pytel blech. Tam, kde v trávě mravenci dřou do úmoru kostí a s ježkem se přou, jak si louku rozdělí – rozparcelují. Kde slunce dělá lidem potíže s úžehem. Moje vesnice leží právě tam. Při patě hory Ještěd na opačné straně. Na slunečné straně leží Pláně, Světlá, Rozstání i Dub, chcete-li i Hodkovice, Osečná. Můj mikrosvět byl na druhé straně při patě Ještědu u mostu přes Nisu.

To bylo tak. Kdo nasypal horu začal tím, že první kámen položil a pak už jenom sypal ze všech sil. Vršil kámen na kámen, až došel na Karlov, přidal do kroku a sypal kamení stále do výšky až, co mohl a tam se zastavil. Postavil horu a pak řekl svému příteli architektu Hubáčkovi: „Tady mi postav hotel, stavbu, nad jiné překrásnou!“ Jak řečeno, tak uděláno.

Hora stojí a dělí můj mikrosvět na sluneční a půlnoční stranu. Znám tu chladnější, kde stála spousta zajímavých staveb, která stojí ještě dnes. Ještěd je předělem a hrází, která bývala především národnostní a jazyková. Ze sluneční strany do půlnoční k nám putovalo na zádech žen v krosnách vše, co u nás rostlo pomalu, nebo vůbec. Čeští dělníci pracovali v textilkách, ve službách, sem tam v obchodě.

Sluneční strana. Tu jsme hledali i my, kluci z druhé strany. A vskutku jsme ji nacházeli. Nebyla všude, ale byla tu. Bylo to jinak, snad trochu v jiné podobě. Sluneční stráň jsme hledali i jinde, ale nebyla k nalezení. Pak tu byla a na ní stál domek po Němcích s vymlácenými okny, bez dveří, se stolem v kuchyni, kredencí, židlemi a vedle v pokoji s postelí a s peřinami. Na zdi byly ještě hodiny.

Malé bunkry, které stály na slunci na dohled posádky - od jednoho ke druhému. Rybníky. Na jejich dnech bylo tolik zbraní, že i dospělci se báli šlapat bahno a raději se nekoupali na slunečních stráních příkrých svahů našich Sudet. Co domků po Němcích tu ale bylo, co schovaných pokladů. Ještě po revoluci si mnozí odváželi do Německa auta zakopaných dokumentů.

Byly těch různých věcí plné půdy pod střechou, v místnostech pod podlahou. To byly naše růžové zahrady, kde často i pod dlažbou bylo něco, co se hodilo, co hospodář potratil, co selka odhodila. Byla tu fůra zvířat po Němcích. Dostala sice česká jména, ale moc jim rozumět nechtěla. Ani zpěvní ptáci nechtěli zprvu zpívat. Všelijak pípali v korunách, ale zpěv to nebyl.

Sluneční stranu si každý z nás představoval jinak. Maminka tam, kde jí schne prádlo a kam zanášejí slepice vajíčka. Táta, kde rozebrat motorku, kam postavit králíkárnu, kam garáž.

Mně se sluneční stranu u nás v Sudetech nedaří najít. Hledám ji stále. Pokaždé když už ji mám, odněkud zafouká, zasněží, uhodí mráz a já jdu a začínám od začátku. Přeji ji ostatním. Jedno vím určitě. Je tu, chodíme kolem a jen před ní zavíráme oči.        

I v Liberci jsme Baťovi vrátili obchodní dům na dolním náměstí

Kde jsou ty doby, kdy se malí ševci věšeli – protože ten největší z nich, Baťa, jejich dílničky požíral jednu po druhé. Dnes došlo i na něho. E. E. Kisch ve své poslední reportáži z Baťova království ve Zlíně popisuje, jak firma přispívá k rozvoji společnosti a jak expanduje do světa. Nebylo města, městečka, nakonec i vesnice, odkud na vás nehleděla jeho reklama.

Evropou otřásla válka. Jak to tak chodí, není všechno kolem ní košer. Někdo kolaboruje, někomu se neprokáže nic. Únor roku 1948 přerušil dohady, kdo komu za války a jak pomáhal, a boty od Bati dostaly nový rozměr lidově demokratický, později socialistický. I bez Bati si držely standart dobře odvedené práce a prodávaly se doma i v cizině. Po roce 1989, kdy se v ČSR věci vrátily k samotným počátkům a firma Baťa se vrátila do Čech vyrábět boty. Nikdo nevstoupí dvakrát do stejné řeky. Ani Baťa to nezvládl.

Stalo se, že v Čechách skončil s výrobou a vše převedl do lidové Číny. Nehledě na „špatnou“ pověst čínské produkce, vyráběl boty made in Čína. Vzal práci Čechům a nabídl ji Číňanům. Trochu hodně to připomíná dědečka současného „Bati“, který rovněž bez skrupulí vzal práci jednotlivým ševcům a nezajímal se o to, jak uživí rodiny...

Kapitalismus občas staví bohaté před rozhodnutí, zda dát možnost přežít a vydělat i těm druhým, chudým. Většinou je však pro bohaté rozhodující zisk. Paradoxem je, že se nám Baťa opět po několikáté do Čech vrací. V Číně mu přestal bambus růst. Co by se nevrátil. Nabídne lidem práci. Co na tom, že až na něj Číňané kývnou prstem a nabídnou o korunu víc, se vším praští a opět se postěhuje. Koho zajímá, že se opět zachoval jako p.....? Lepší to už nebude. Kdoví, čím nás příště firma Baťa překvapí. Kdo jednou zklame, zklame pokaždé....  

Až do hrdel a statků

Ryk koní, třesk kovu o kov, hrdelní křik. Vřava. Dupot lidských i zvířecích nohou o udusanou zem, vír prachu, pilin, pach nemytých těl, výkalů a krve. To je ta první část hesla, těch nejvěrnějších. Ta druhá, to bude složitější....

Věrnost až za hrob. To mi připomíná středověký pás cudnosti k němu klíč a manžela s klíčem na cestě do Svaté země. Věrnost slibům, věrnost přísaze. Přísaze poslušnosti maníků svému lennímu pánu. Věrnost dohodám, ruky podání. Slib, kupní smlouvy, předmanželské smlouvy...

Až do hrdel a statků! Za protivenství se platilo často krutou smrtí, kdy samotná vazba i vězení bylo hrůzostrašné – mučírny, hladomorny, galejnické práce – doly, veslování na lodích – galerách, stavby opevnění, chrámů, sídel. Velmi krátká doba života. Časté války, epidemie, souboje, zranění a elementární neznalost hygieny vedly k časným úmrtím a tudíž k neschopnosti plnění závazků.

Jeden z příkladů takového závazku v ranném středověku, nejen, že nebyl zpochybněn, ale fungoval a přečkal svou dobu. Rulek z Bibrštejna, slezský šlechtic se uvázal Přemyslu Otakarovi II. českému králi, že za panství ve Frýdlantu v Čechách, kam patřil i Liberec, zaplatí domluvenou sumu ve stříbře a k tomu, přijal závazek pro sebe a své dědice, že pokud český král potáhne proti nepříteli, bude jej následovat a se svou družinou se tak zúčastní všech vojenských střetnutí ve službách českého krále. Jednoznačně sepsáno, podepsáno, uloženo. Panství proti zaplacení. Splnění další části dohody – to se uvidí....

Moravské pole rok 1278. Stojí tu proti sobě český král Přemysl Otakar II. a rakouský Habsburk Albrecht. Hned vedle, o kousíček od českého krále měl stát Rulek z Bibrštejna, pán nad Frýdlantem v Čechách, nad Libercem tak, jak zněla smlouva o koupi toho území..... Nebyl tady, a nikdy ani v příštích generacích nedoprovázel českého krále na jeho vojenském tažení do boje proti nepříteli. Z tohoto pohledu se jeví prodejní smlouva jako nenaplněná, ale i neplatná od samého začátku. A vidíte. Nikdy ji nikdo za ta léta do současnosti nezpochybnil. Její neplatnost je přitom naprosto evidentní.... To je zcela v rozporu s heslem „Až do hrdel a statků....“

Historická mozaika jedné z libereckých uliček

Jsou části mého města, která navštívit před dvaceti – třiceti lety, dnes místo nepoznám. Snad proto, že tu teče kolem řeka. Město kdysi vypadalo tak trochu jako laguna, však se jisté části říkalo liberecké Benátky. Co tropila voda je snadno vidět na těch nejstarších fotkách z konce 19. století. To se to žilo! Ryby se chytaly jen tak v uličkách, k čemu si ničit na botách podrážky, když se tu po ulicích dalo plout v pramicích… Právě v téhle části města si na regulaci toku Nisy dali záležet ti, o tu žili před námi. Už téměř sto dvacet let si voda netroufne vystoupit z koryta ven.

V Barvířské ulici také jezdila tramvaj a na mostě přes řeku měla vyhrazenou část. Ještě dlouhá léta po tom, co tudy přestala jezdit, byla vidět část děleného mostu. Za První republiky, jen kousek od místa, kde dlouhá léta sídlila jediná liberecká autoškola, byl velkoobchod páně Eppsteina s konfekcí. Od dětských námořnických oblečků po skvostné obleky k promoci, na vysoké svátky ve zdejší nové synagoze, na tancovačky i do plesu. Babička tu taky nakupovala a starého pana Eppsteina dobře znala. Otec s jedním ze synů téhle rodiny chodil na náboženství a ve stejný čas četli z tóry při vstupu do řad dospělých. Zajímavostí bylo, že tenhle závod s konfekcí byl nejlevnější v Liberci. To si majitelé skutečně hlídali a na tom principu i bohatli.

Ve stejné ulici stojí mimo jiné i škola. Chodil do ní i můj syn, universitní profesor. Dnes škola vzdělává ty nejslabší. Rohový dům patřil od nepaměti české menšině, dobré kuchyni, boxu a sběratelským setkáním hobby klubu s pěkně dlouhou tradicí. Naproti škole v Měsíční ulici žil dost dlouho, abych si to pamatoval, děda Arthur. Dole v přízemí ve ,,Snaze“ - kožedělném družstvu,  opravoval boty výborný liberecký švec.

Úplně jsem se zapomněl zmínit, že za mostem přes řeku stojí dva prastaré omšelé činžovní domy, kde se v jednom z nich před sto padesáti lety narodil můj děda. Co všechno prožil jeden liberecký Žid za sedmdesát let dvacátého století, než zemřel na opačné straně ulice v prvním patře nad provozovnou šikovného ševce!

V domě občas nesvítilo světlo, v mezipatře bylo suché WC, malá kamna prohrávala boj v místnostech s vysokými stropy. Uhlí jsem nosil dědovi v pondělí a ve středu z hlubokého sklepa, kde vládu nad prostorem a časem vzali do tlapek potkani. Nevraživí a ostražití. Neměli z mých návštěv evidentně žádnou radost a projevovali to hlasitým pískáním a přebíháním kolem mne, v co nejtěsnější blízkosti. Nepoznal jsem od té doby větší pocit hnusu a marnosti. V ulici bydlel s rodinou i lakýrník české národnosti pan Hanzlík. V osmdesátých letech stará paní Hanzlíková na chodníku natírala okna a vyprávěla mi, koho ještě v téhle ulici znala, komu a co nebožtík natíral. Bylo to veselé i smutné vyprávění, plné pelyňku i máty...