sobota 1. února 2014

Na sluneční straně. Kde to je?

Tam, kde ti půjdou meruňky, kde slunce šmíruje celý den, kde si děti samy od sebe hrají, kde hadi se na kamenech vyhřívají. Tam, odkud slyšíš ptačí zpěv a vidíš nad studánkou tančící roje mušek, mrak, jak pytel blech. Tam, kde v trávě mravenci dřou do úmoru kostí a s ježkem se přou, jak si louku rozdělí – rozparcelují. Kde slunce dělá lidem potíže s úžehem. Moje vesnice leží právě tam. Při patě hory Ještěd na opačné straně. Na slunečné straně leží Pláně, Světlá, Rozstání i Dub, chcete-li i Hodkovice, Osečná. Můj mikrosvět byl na druhé straně při patě Ještědu u mostu přes Nisu.
To bylo tak. Kdo nasypal horu začal tím, že první kámen položil a pak už jenom sypal ze všech sil. Vršil kámen na kámen, až došel na Karlov, přidal do kroku a sypal kamení stále do výšky až, co mohl a tam se zastavil. Postavil horu a pak řekl svému příteli architektu Hubáčkovi: „Tady mi postav hotel, stavbu, nad jiné překrásnou!“ Jak řečeno, tak uděláno.
Hora stojí a dělí můj mikrosvět na sluneční a půlnoční stranu. Znám tu chladnější, kde stála spousta zajímavých staveb, která stojí ještě dnes. Ještěd je předělem a hrází, která bývala především národnostní a jazyková. Ze sluneční strany do půlnoční k nám putovalo na zádech žen v krosnách vše, co u nás rostlo pomalu, nebo vůbec. Čeští dělníci pracovali v textilkách, ve službách, sem tam v obchodě.
Sluneční strana. Tu jsme hledali i my, kluci z druhé strany. A vskutku jsme ji nacházeli. Nebyla všude, ale byla tu. Bylo to jinak, snad trochu v jiné podobě. Sluneční stráň jsme hledali i jinde, ale nebyla k nalezení. Pak tu byla a na ní stál domek po Němcích s vymlácenými okny, bez dveří, se stolem v kuchyni, kredencí, židlemi a vedle v pokoji s postelí a s peřinami. Na zdi byly ještě hodiny.
Malé bunkry, které stály na slunci na dohled posádky - od jednoho ke druhému. Rybníky. Na jejich dnech bylo tolik zbraní, že i dospělci se báli šlapat bahno a raději se nekoupali na slunečních stráních příkrých svahů našich Sudet. Co domků po Němcích tu ale bylo, co schovaných pokladů. Ještě po revoluci si mnozí odváželi do Německa auta zakopaných dokumentů.
Byly těch různých věcí plné půdy pod střechou, v místnostech pod podlahou. To byly naše růžové zahrady, kde často i pod dlažbou bylo něco, co se hodilo, co hospodář potratil, co selka odhodila. Byla tu fůra zvířat po Němcích. Dostala sice česká jména, ale moc jim rozumět nechtěla. Ani zpěvní ptáci nechtěli zprvu zpívat. Všelijak pípali v korunách, ale zpěv to nebyl.
Sluneční stranu si každý z nás představoval jinak. Maminka tam, kde jí schne prádlo a kam zanášejí slepice vajíčka. Táta, kde rozebrat motorku, kam postavit králíkárnu, kam garáž.

Mně se sluneční stranu u nás v Sudetech nedaří najít. Hledám ji stále. Pokaždé když už ji mám, odněkud zafouká, zasněží, uhodí mráz a já jdu a začínám od začátku. Přeji ji ostatním. Jedno vím určitě. Je tu, chodíme kolem a jen před ní zavíráme oči.        

Žádné komentáře: