neděle 18. dubna 2010

Proč?

Proč nedupneme a nezabijeme botou ptáčka vypadlého z hnízda na zem? Proč nešlapeme po mravencích? Kde se v lidech bere ona síla? Jak může doktorka říct, rodičku od vás nepřevezmeme. Ať jde rodit jinam, mám plné ruce, nezajímá...

Jak to, že osud tohoto světa ještě nebyl zničen podobným nazlobeným hlasem? Proč si dosud chráníme víru v nás? V člověka? Ten podivuhodný tvar z vody, masa a kostí, který funguje, pracuje a myslí. Dar Boží? Asi ano, jinak si neumím odpovědět. Byly tu hrozné chvíle, kdy lidé mrzli na kost, kdy rostli, aby si na nich pochutnali tvorové hrozní a silní jako černá noc. Kdy se museli plazit v bahně, v poušti, písku a stavět cizí domy. Kdy jimi ládovali hlavně děl.

Byly doby, kdy člověk člověku byl vlkem a krev barvila břehy řek. Požáry, velké vody, sesuvy půdy se rovnaly nenávisti jedněch k druhým. Kdy si lidé řezali hlavy a nad tím vlál symbol lásky a vykoupení. Hořely hranice a na nich knihy, zvířata i lidé. Jeden druhému bral jazyk, oči, varlata, vlasy z cizí hlavy, nos, uši, ruku pokud jsi kradl. A přesto, že dosud cítím pach plynu, co mi zabil v Osvětimi tety, myslel jsem, že konec hrůz už byl. A pokud tomu tak není, nevím o čem psát. O broucích, co jsou si jisti? O květinách rostoucích v zahradách? O pavoučcích, které pouštím z okna, o červech, na které jsem nešlápl?

A pak se ozve ve sluchátkách zdravotníka v sanitce, že rodička ji zase tolik nezajímá, že má plné ruce práce. Ať jedou jinam, že už nestačí projektovaná kapacita. Byla hrubě narušena moje integrita. Mám za to, že kdosi pootočil osou světa. Že na velké obrazovce, kde velcí mužové a ženy se právě dohodli o raketách a hrozných zbraních, se stalo něco, co bychom si taky měli pamatovat. Že dosud není všemu špatnému u nás konec, že zvířecí pudy se mohou vrátit a ohromit nás. Zabít to krásné, lidské a čisté v nás. Mohou být pohromou, ohněm i vodou, co spálí i utopí. Povodí a lavinou, kterou nabudí hloupost, nízkost a lidský strach. Nebuďme lhostejní k takovým projevům, které nás ženou někam, odkud není návratu.

Recept na zbohatnutí

Za panování Rudolfa II. se děly prapodivné věci. Císař a král český, který své země spravoval z Pražského hradu, měl prapodivné choutky. Zajímalo ho vše, co se vymykalo běžnému životu. A tak, když mu rovenský farář z kraje od Turnova nabídl pamětní spis o Kozákovu a jeho pokladech, ustanovil jej Rudolf II císařským vyhledávačem přírodnin a privilegium ještě dál rozšířil o vyhledávání a pátrání po vzácném kamení a jiných věcech, které by mohly obohatit císařskou pokladnu i kabinet zvláštností, v němž už císař leccos zajímavého nashromáždil. Kameny broušené do pohárů, poháry z kokosových ořechů, kořeny mandragory v podobě lidských těl...

Rovenský farář, Šimon Tadeáš Budek, vyzdvižený císařem do významného postavení, dostal, jako odznak své hodnosti, červenou korouhev a v ní černou orlici vyšívanou a k ochraně pět císařských vojáků. Jeden z nich korouhev nosil, druhý byl trubačem a zbývající tři chránili císařského hledače.

Dnes, po více jak 400 letech si můžeme už jen představovat, jak na úbočí Ještědu, v Jizerkách, na Kozákově i jinde vlaje ve svěžím větru rudá korouhev s černým orlem, poblíž, v potu tváře kope a kutá rovenský páter Šimon Tadeáš Budek, který hledá polodrahé i drahé kamení a vedle, kousek od něho sedí císařští vojáci. Pokud jeden z nich zrovna netroubí a ostatní nemastí karty, popíjejí pivo nebo víno...

Jak dopadla tato expedice s geologickým kladívkem, rýčem a lopatou v našem okolí a jak dopadl podnikatelský záměr dvojctihodného faráře Budka, to nám kronikář, Bohuslav Balbín, zapomněl sdělit.

Odkud jsi?

Pět tříd základní školy od prvního do pátého ročníku. Sto padesát a víc dětí. Nic, co by se vymykalo tehdejšímu standardu na vesnici, šest až osm kilometrů od Liberce. To byl můj svět. Prošel jsem všemi třídami, měl, jak bylo řečeno, hodně spolužáků. Bylo po válce, lidé se měli rádi a dělat děti je bavilo. Nebyla televize a byli mladí...

Většina z nich se nedávno přistěhovala, dosídlila po odsunutých Němcích pohraniční vesnice a města. Všichni měli práci, matky byly většinou s dětmi doma. Spádová oblast pro školu, do které jsem chodil, začínala na úpatí Ještědu, u domku, kde žila početná rodina Pomezných. Jedna z jejich dcer občas seděla za mnou v lavici. Vesnice končila za domkem z konce 18. století, kde žili Šarešovi. Květa měla padoucnici a byla o čtyři třídy starší. Pod domem měli rybník a ten se jmenoval, jak jinak, než „Šarešák“.

Do prvních zahrad Chrastavy to bylo, co bys kamenem dohodil. A k Pomezným „letecky“ dobrých 6 km, poctivě měřených. Zprava i zleva chodili spolužáci taky z pěkné dálky do školy. Ještě, že škola stála uprostřed obce. Zleva to měla Zdeňka Šmahelová z polí od Stráže a ze Svárova pěknou pálku. Té v zimě závěje dělaly velké potíže, když se chtěla dostat do školy.

Lepší to měli z pravé strany, od Údolí svatého Kryštofa. Tehdy žádná MHD č. 16 nejezdila a přesto chodili včas. Však taky paní Šandová, školnice, plnila v zimě nenasytná kamna DVB plnými uhláky i uprostřed vyučování a kamna hřála o sto šest.

Hned vedle dveří, u umyvadla, visely naše soukromé ručníky. Na tom nový řídící Jiránek lpěl. A taky pravidelně zval do školy kouzelníka. V tělocvičně pak za účasti sboru učitelů zajímavých aprobací onen mág vyráběl pomocí kouzelného strojku, otáčeje klikou, stokoruny, k úžasu žádostivého pohledu všech...

Na půdě voněl kontryhel. Co papírových pytlů jsme z těch okolních plání naplnili sušenou drogou! Na podzim pak přišly na řadu žaludy a tři koruny na bagr pro Severní Koreu.

Se školou mě pojí i láska k divadlu. Každý rok jsme něco hráli a v hospodě U Zeleného stromu, v naplněném sálu jsme to všem ukázali. Hrál jsem jednoho z dvanácti měsíčků. Tehdy ještě byla škola školou. Na chlapeckých záchodech byly stěny natřeny asfaltem či térem a o nějakých mušlích se nám jenom mohlo zdát.

Pokud jste dočetli až sem, přečetli jste krátkou zprávu z doby zašlé, ze světa dinosaurů, bez televize a mobilů. Ze světa, který kdesi zmizel a je víc než Atlantidou, vzpomínkou mastodontů.

Českodubský grošový nález

Je tomu právě 55 let, co ředitel školy v Modlibohově, Bedřich Eisenbarth, našel v Hořením Starém Dubu skutečný stříbrný poklad. Později se ukázalo, že původní místo uložení nálezu byl prostor bývalé cihelny v Českém Dubu. Pokud budeme vycházet z odborného posudku, pak dejme slovo Dr. Lubomíru Nemeškalovi, pracovníkovi Národního muzea v Praze, který již v roce 1981 nález zařadil do dějinných souvislostí a upozornil na značnou historickou hodnotu.

Muzeum v Českém Dubu se významně spolupodílelo na odborném určení a zpracování a bylo i iniciátorem odborné přednášky, která nález zařadila do neopominutelných znalostí o středověku v severních Čechách.Samotné období let od roku 1300 až do konce první poloviny 16. století tvoří v dějinách českého peněžnictví tzv. druhou epochu, navazující na předchozí ražbu denáro-brakteátů. Tolik učebnice.

Objev velkých stříbrných ložisek v Kutné Hoře na konci 13. století a snaha ozdravit českou, tehdy feudální ekonomiku (neplést se současnou kapitalistickou), zavedením nejen politického, ale i mezinárodního platidla, byla realizována respektovanou mezinárodní mincí, českým grošem. Ten byl v polovině 16. století nahrazen novým platidlem, jáchymovským tolarem.

Poklad z Českého Dubu pochází právě z let, kdy kvalita české měny rostla a nabývala na významu v celoevropském prostoru. Nalezené množství (více než 3 kopy) pražských grošů mělo již tehdy značnou hodnotu. Kolem roku 1424 stála kráva 24 grošů, 1 kopa se rovnala 60 grošům. Nález českodubských mincí při bližším zkoumání potvrdil oblíbenost těchto mincí i v řadě okolních zemích. Ty českou ražbu pražského groše kontrasignovaly a tak nalezené mince nesou dodatečné značení – přezkoumání pravosti jihoněmeckými městy Chur, Augsburg, Nürberg a Hornošvábského svazu měst. Tím se hranice nálezů pražských grošů s dodatečným certifikátem pravosti a kvality české práce posunula dál k severu nad území Labe..

Českodubský nález před 55 lety se stal důkazem svébytnosti a ekonomické nezávislosti i následné prosperity české ekonomiky vyjádřené mimo jiné i dobrou mincí, platidlem převyšujícím jiné. Na Jablonecku a Liberecku památek z raného až vrcholného středověku až zas tolik nemáme, abychom si mohli dovolit opomenout poděkovat za práci jak odborných muzejních pracovníků v regionálních muzeích, tak nadšencům, kteří pro dějiny regionu žijí. Všem těmto lidem patří zadostiučinění a poděkování za práci. Neměli bychom zapomínat předchůdců ani těch, co obětavě pracují v menších městských muzeích například v Chrastavě, Lomnici nad Popelkou, Smržovce, Železném Brodu. K těm současným již brzy přibude i nové muzeum v Hrádku nad Nisou.

S nalezenými mincemi z objevu před 55 lety se můžeme potěšit v muzeu Karolíny Světlé v Českém Dubu.



středa 31. března 2010

Má oblíbená daňová přiznání

 Mám před sebou prastarý list ručního papíru, dědečka všech současných formulářů „list poplatní No 104“. Originál z roku 1876 podaný v Liberci 24.10.1887. Dvoulist starého, silného, zažloutlého papíru s nezbytným rakouským douhlavým orlíčkem v záhlaví. Úřední doklad ve dvou obcovacích jazycích Království českého, v jazyce českém a německém. Úřední doklad hovořící o splněné daňové povinnosti libereckého podnikatele příslušného do politického okresu Reichenbergu, úřadu berního tamtéž, obce poplatní a místní Franzendorf (dnes Františkov) Anton K. Ze své živnosti byl povinován platbou pěti zlatých 25 krejcarů a to platbou v hotovosti v „kleinkanzelei 16“ (malá kancelář 16).
 Je poučen dvojjazyčně, že „rekursy proti vyměření neb zaplacení daně z výdělku musí se podle zákona ze dne 19. března 1876, říš. zák. č. 28 ve 30 dnech u podepsaného úřadu vyměřovacího podati a nezadržují placení daně. (Paragraf 10 patentu o dani z výdělku). Pro dnešní plátce daně uvádím z tehdejšího předtištěného formuláře dále: „Daň z výdělku s přirážkami se zapravuje ročně ve dvou stejných lhůtách; první lhůta propadá 1. ledna, druhá 1. července. Následky pro zanedbání těchto lhůt platebních jsou zákonem ze dne 9. března 1870 říš. zák. č. 23 ustanoveny“. Tomu se dotyčný plátce Anton K. uvolil bez odkladu a tudíž se vyhnul postihu dle uvedeného paragrafu. To vše praví tento list úřední starý úctyhodných 134 let a potvrzují mnohá úřední razítka, z nichž kulaté „Der K.K. Bezirkshauptmanna“ bude asi to nejdůležitější.
  Až záviděníhodný, jednoduchý formulář někdejšího daňového přiznání v podstatě neuvedl plátce v pokušení daň krátit. Bylo to vidět na první pohled. Jasné. Stručné. Přehledné. Poplatník byl při vyplňování veden krok za krokem minimem otázek. Navíc byl formulář ozdoben slušivým dekorativním rámečkem, jako by vymahatel daně chtěl říci: Zaplať, ale vyplnění formuláře nemusí být jenom stres. Ponížení z toho, že mu nerozumíš, jako je tomu dnes. (I dnes bych unes formulář, který není jen děs. Třeba okořeněný humorem, trochou veselí, v tom našem slzavém daňovém údolí). Rovněž vidím vzor v onom ztraceném ráji jednoduchosti 19. století. Tak trochu závidím našim předchůdcům tu střídmou sumu zlatníků a krejcarů vyplácených na dřevo přepážky berního úřadu.
 Asi to tenkrát stačilo. Nevím, kolik z těch daní zůstávalo doma, faktem ale zůstává, že v té době například město Liberec skutečně prosperovalo a nemělo oněch hrozivých finančních závazků, které jej dusí dnes.

Volby nejsou až zas tak daleko

 Pokud procházíte Pražskou ulicí v Liberci denně, je možné, že si toho ani nevšimnete, ale pokud jste odjinud a hlavní ulicí města pod Ještědem procházíte po delší době, vaše ohromení je zcela na místě. Laik žasne, odborník by jistě našel vysvětlení. Z hlavní tepny vedoucí od žaludku města (Tesco a Dunaj) k jeho srdci (radnice) je ulice s prázdnými obchody, žebrajícími bezdomovci, asijskými šunty, bez tradiční pohody a nálady, kterou tato ulice vždycky, tedy až donedávna, měla. Co se to děje? Proč v takové míře? Vysoké nájmy? Hospodářská krize? Nové herny a sázkové kanceláře? Najde se řešení devastace tradičních hodnot? Nebo skutečně náš svět se mění natolik, že nemáme na jiný způsob života? Opravdu je tohle to, co se líbí nastupující generacím, kterým přestáváme tímto rozumět? 
 Pokud se s mladými ztotožňujeme, je na čase prostestovat. Nebo se jedná o střet mocných s mocnějšími? Bohatých s bohatými? To by pak měla být věc nás všech. Jisté hranice, zákon a pořádek jsou deklarovány všemi stranami a nakonec i libereckou radnicí. Někdo se jistě i zde věnuje koncepci obchodu a služeb, licencím, povolením strategii a šancím, názorům veřejnosti, veřejnému mínění. 
 Nastává období času slibů a volebních programů. Co by dup, jsou tu volby našich nejlepších na radnici, do senátu, do parlamentu. Dejme si záležet. Jsou tu další ulice, náměstí a čtvrtě, které může potkat osud Pražské ulice.
 Jsme tu ale i my, kteří uprostřed toho chaosu žijeme.Očekávejme s jistou nadějí volební programy libereckých politických stran. Tam hledejme odpovědi na otázky, co se nám líbí, nelíbí, v čem pokračovat, co by se v Liberci mělo radikálně změnit.

K jednomu z příších setkání

 Tak se nám do Liberce vrací hnědý mor. Fašisté, nacionalisté, samozvanci, kteří „vědí“ jak na to. Jednoduchá řešení a nejlépe podle barvy pleti. Podle nosů, kabátu nebo čepice. Nedejme se zmást. Oni se nespokojí s manifestací před radnicí. Chtějí řešení rozdělením společnosti na lidi a „podlidi“. Nemají rádi cizince. Berou jim práci? Tu kterou by dělali určitě ne. Říkají si všelijak, žel s dělnickou ctí a prací nemají nic společného. Nechtějí tu některé lidi. Nedejme se zmást. Nemají nás co učit. Jsou jenom dětmi této nemocné společnosti, kde rodiče nemají čas vyprávět dětem o tom, co zažili a jak těžké je žít obyčejný život. Jak krásné je radovat se z dosažených úspěchů. Každý máme své problémy, ale není fér svalovat své neúspěchy na druhé. To umí dobře fašisti a ztroskotanci.