Proč?

Proč nedupneme a nezabijeme botou ptáčka vypadlého z hnízda na zem? Proč nešlapeme po mravencích? Kde se v lidech bere ona síla? Jak může doktorka říct, rodičku od vás nepřevezmeme. Ať jde rodit jinam, mám plné ruce, nezajímá...

Jak to, že osud tohoto světa ještě nebyl zničen podobným nazlobeným hlasem? Proč si dosud chráníme víru v nás? V člověka? Ten podivuhodný tvar z vody, masa a kostí, který funguje, pracuje a myslí. Dar Boží? Asi ano, jinak si neumím odpovědět. Byly tu hrozné chvíle, kdy lidé mrzli na kost, kdy rostli, aby si na nich pochutnali tvorové hrozní a silní jako černá noc. Kdy se museli plazit v bahně, v poušti, písku a stavět cizí domy. Kdy jimi ládovali hlavně děl.

Byly doby, kdy člověk člověku byl vlkem a krev barvila břehy řek. Požáry, velké vody, sesuvy půdy se rovnaly nenávisti jedněch k druhým. Kdy si lidé řezali hlavy a nad tím vlál symbol lásky a vykoupení. Hořely hranice a na nich knihy, zvířata i lidé. Jeden druhému bral jazyk, oči, varlata, vlasy z cizí hlavy, nos, uši, ruku pokud jsi kradl. A přesto, že dosud cítím pach plynu, co mi zabil v Osvětimi tety, myslel jsem, že konec hrůz už byl. A pokud tomu tak není, nevím o čem psát. O broucích, co jsou si jisti? O květinách rostoucích v zahradách? O pavoučcích, které pouštím z okna, o červech, na které jsem nešlápl?

A pak se ozve ve sluchátkách zdravotníka v sanitce, že rodička ji zase tolik nezajímá, že má plné ruce práce. Ať jedou jinam, že už nestačí projektovaná kapacita. Byla hrubě narušena moje integrita. Mám za to, že kdosi pootočil osou světa. Že na velké obrazovce, kde velcí mužové a ženy se právě dohodli o raketách a hrozných zbraních, se stalo něco, co bychom si taky měli pamatovat. Že dosud není všemu špatnému u nás konec, že zvířecí pudy se mohou vrátit a ohromit nás. Zabít to krásné, lidské a čisté v nás. Mohou být pohromou, ohněm i vodou, co spálí i utopí. Povodí a lavinou, kterou nabudí hloupost, nízkost a lidský strach. Nebuďme lhostejní k takovým projevům, které nás ženou někam, odkud není návratu.