O štokrleti a čtyřech židlích

Na něčem si s prominutím zadek musí poshovět. Co to zase plácám, co lovím v paměti? Mé první krůčky vedly do natažené babiččiny paže: „Tak pojď, ještě krůček -“ a spadl jsem. Čelem jsem se uhodil o štokrle. „Tak pojď, pofoukám bebíčko,“ slyším babičku a jdu ochotně rovnou za nosem.

Stará paní byla od přírody malá, tehdy lidi moc nerostli. Skoro nikam nedosáhla, a tak, když si něco chtěla podat z výšky, vylezla si na židli. Jednou se jí ale zamotala hlava, ze židle spadla a byl tu precedens: Už nikdy nevylézt na židli, štokrle musí postačit. Babička sice s použitím štokrlete „povyrostla“ jen pár čísel, ale jí to stačilo. Volala: „Cvrčku, podívej, vyrostla jsem!“ Seděl jsem na nočníčku a hleděl na ni s obdivem. Babičko, babičko z tatínkovy strany, jak jsi šikovná, ta druhá to neuměla!

Tatínkova maminka byla nóbl paní, nosila černé proužkované kalhoty, kouřila a její synové ji vzorně poslouchali. Babička od maminky byla z vesnice, ze statku. Nosila čtyři sukně a ruce měla ztvrdlé namáhavou prací. Před spaním bouchala pěstí do peřin a do štrúzoku, aby mi postel voněla. Objala mne oběma rukama a já pak do postele skočil jako do přehrady, po dopadu se až po bradu přikryl a křičel: „Babí, ta postel je hrozně studená!“ Babička mi k posteli přistavila židli, to abych v noci nespadl na stará, kartáčem vydrhnutá prkna podlahy a nebouchl se, jak říkala, „do kebule“ a „nekřičel jako četník“.

Pod postelí bylo už jen místo pro štokrle a pro nočník. Záchod byl až na dvoře. Klasický suchý, se srdíčkem vyřezaným do dveří a na háček zvenku i zevnitř, který nedržel, a tak se dveře po dosednutí přidržovaly rukou. Abych na záchod v noci nemusel, měl jsem pod postelí nočník. Malý porculánový jen na čurání. Štokrle, které parkovalo hned vedle něj, používala babička den co den. Vylezla na něj a už měla pod kontrolou šišky od kukaček, závaží, které povytáhla a tím natáhla hodiny. Zachrastilo v nich a já z už vyhřáté postele volal, že chci taky natahovat. To ale babička nepřipustila. Její hodiny byly svatební dar, klenot ložnice. V ložnici také stával stůl s krajkovým ubrusem, čtyři židle a váza s květinami. Kolem nich létaly včely a mouchy, od stropu visely dvě mucholapky.

Stýskalo se mi po mamince, jako každému malému dítěti, nejvíc večer. Abych se zabavil a přestal kňourat, posadila mě babička, jak říkala, na hrnec a přesunula mne ke štokrleti, jehož horní část se stala jevištěm, prkny, co znamenají svět. Babička mi z čerstvé chlebové střídky udělala figurky, rytíře bez bázně a hany, kteří zásadně honili jen loupežníky. Když je zajali, podrobil jsem je útrpnému právu. Utrhal jsem jim hlavy, nohy a ruce a co vypověděli, jsem jako zapisoval do smolné knihy tužkou namočenou do kakaa.

Kakao jsem rád neměl, ale babička tvrdila, že kakao musím, že má vápník na kosti. Asi mě viděla olizovat omítku k babiččině hrůze. Stále se ptala, po kom to dítě je a kam ten svět spěje. Pak si sedla na židli vedle mé postele, aby si odpočala a pospala chvíli v sedě. Upracované ruce se ztvrdlými dlaněmi spojené, jako by se modlila, tiše pochrupávala a usmívala se ze sna. Když se po slabé půlhodince probrala, hned mi řekla: „Co tě to, broučku, napadá, já nespala, to se mi jen na chvíli zavřely oči a dech zpomalil. Já jen trochu odpočívala.“

Babičko, odpočívej a shora se na mě dívej. Já už taky odpočívám po snídani, po obědě a vracím se k tobě na židli, sedím na štokrleti a vzpomínám. Pořád tě vidím těch tvých tolika sukních, ze kterých jsi nikdy neslevila. Je hezké mít něco, z čeho člověk nesleví. K tomu čtyři kuchyňské židle, univerzální štokrle, vázu s kytkami a dvě mucholapky…

Co bych rád řekl sám sobě

Nejde o žádné novoroční předsevzetí, testament, nic, co by měla slyšet má přítelkyně, tchýně či soused na chodbě. To si jen tak vydýchávám čas na zastávce autobusu, který má za chvíli přijet. Stojím jako tvrdé Y, dýchám nosem a přemýšlím.

Autobus, který jsem dobíhal, mi ujel před nosem. Jsem sám sobě za králíka, že mi ujel, i když mě viděl? A co, když už nic jiného nepojede? Udělal bych to na jeho místě já? Přestávám na to myslet! Zavři pusu a srovnej krok!

Koukám, naproti někdo něco staví, to za chvilku nebudu sám. Lidé se rádi shlukují, sami rádi nebývají. Kdepak samota! No a vidíte, spousta lidí žije sama. Kam asi patřím já? A co je to vůbec samota? Dneska přece už ani nejde být sám. Jenomže, zrovna když někoho potřebujete, tak se, jako naschvál, nedovoláte. Zůstanete sami.

Už vymysleli, že se dá cokoli zaměřit v okruhu pár metrů. Co s tím, když se budu chtít ztratit? Když nechci, aby mě našli, mám smůlu. O tichém skonu si mohu jen nechat zdát. Dřív někoho mohli hledat třeba desítky let a on se ukrýval, než jim ho naservírovala baba práskavá. Domovnice udavačka, třeba jako Jánošíka, Nikolu Šuhaje, Stěnku Razina. Teď spadla klec. Někde v Praze zmáčknou knoflík, a jakej byl Amundsen nebo Kolumbus? Ztracený je v mžiku nalezen. O čem má potom člověk snít?

Co bych tak asi sám sobě řekl na hřbitově? Nebo na svatbě? Ten autobus pořád nejede. Sakryš, zapomněl jsem na holiče. Taky bych měl přestat jíst přílohy. Ještě pořád mi tluče srdce a já tu stojím jako osel, trouba, praštěný… Stejně jsem nic nevyřídil. Stárnu. Tuhle se jedna obrátila. Buď si mne s někým spletla, nebo - že by? Kde jsou ty doby, kdy se mi líbily všechny, dokonce tři po sobě jdoucí sestry z jedné rodiny. Že nezavolají? Kolik jim asi teď bude? Už bych z nich mohly být prababičky, bože, ten čas letí!

Stojím tady deset minut. V sámošce, kde se stojí takhle dlouho, teď něco vracejí. Nevím co. Asi košík… Nikam zas tolik nepospíchám, nikdo mě nehoní, tak si aspoň sám se sebou popovídám. Není to tady zase tak k zahození. Hezký místo. Autobus sem občas zajede. Dá se tu i popovídat s lidmi: „Dobrý den, nevíte, paní, kdy pojede něco do města?“ Mám se podívat na jízdní řád. Jo, to mi baba pomohla, číst umím. Chtěl jsem si s ní povídat, ale jak vidím, s někým si obiluje. To jsem si naběhl!

Nic se neděje, taky mám telefon, ale nemám komu zavolat. Syn věčně někoho učí, dcera studuje sama s Pepou, Jana pracuje. Já ani nevím, jestli můžu zavolat sám sobě. To asi nejde… A taky… Co bych sám sobě řekl. Možná, jako teď, samé hlouposti. Co nevidět tu ten autobus musí být, na zastávku přišli další čekatelé. Mladší. Ti nezdraví. Závidím jim, jak jsou si vědomi vlastní důležitosti, samostatní a soběstační. Většinou hned ajpedují, mobilují a internetují. Dřív kouřili, pokřikovali a žvýkali. Dnes jsou vážnější a někteří hned chtějí cigarety a prachy. Dal jsem jim, přece si nenechám rozbít hubu od cizího kluka. Taky to není pokaždé, jsou i slušní a pak jsou i divní a tak jeden nikdy neví. Mně gayové nevadí a mám rád lesbičky. Ty jsou kouzelný, žel trochu zmatený.

Už mi to jede, už se těším, že si sednu. Doma si otevřu pivo a pustím televizi. Možná, že zazvoním na sousedku. Ta je taky sama a půjčujeme si sobotní noviny a časopisy a společně se staráme o chodbu a schody. Končím, jedeme. Autobus právě nabral vítr do plachet a odrazil od břehu. Jednou bych chtěl vidět Ameriku. Sochu svobody a Eiffelovku ve Francii, útesy v Doveru, písek v Acapulcu, štít Pobědy. Houby! Nic neuvidím. Šetřím si na plné členství ve spolku žehu. Mají parádní mercedes a tak si musím vybrat jedno nebo druhé. Zatím sbohem, ještě se uvidíme.

Nemám je kam dát

Přišla jich celá velká rodina, mí přátelé – knihy. Tentokrát přijeli z Krtína. Ještě, že umí česky, takže si jich na první pohled u nás v paneláku nevšimli. Přijeli a prý pár dní zůstanou. Strýček Fero, pro ostatní pan Feuchtwanger, Strýček Süs, jedné staré panně říkáme Ošklivá vévodkyně. Je tu i Bratranec Pons, Sestřenice Běta, ani je všechny pořádně neznám.

Mají k dispozici jednu místnost a tam jsem jim nechal udělat dřevěné palandy. Přes den si čtou (to kvůli sousedům, aby nezašlapali schody), ale večer oživnou a začnou se bavit. Trochu popijí, zpívají a steskem po domově pláčou. Nejvíc bratranec z tatínkovy strany, černý od sluníčka, prý trochu šlechtic, malý hrbatý pán z Toulouse. Jako malý spadl s koně u nich doma, ve Francii. Ten pláče nejvíc a taky trochu maluje, krade a kouká po ženských…

Všem schází peníze a tak vám řeknu upřímně, že si občas holky vydělávají tím, že šlapou chodník. Kunčofty si pak vodí k nám domů, do sednice jako do knihovny. Z pokoje se pak linou tklivé melodie staré Moldávie, kouř z levných papiros. Co vám, milovníkům dobré knihy, mám vykládat. Všechno vám za mě řekne Jana Klusáková minimálně jednou týdně v Rozhlasu.

Potíž je v tom, že těmhle mým milovaným hostům se večer nechce spát. Vypnou si nezapnutou televizi a chtějí, abych se jim před usnutím věnoval a něco jim třeba četl. Nejlépe jízdní řád. Jsou totiž přesyceni multikulturou, která pro ně není. Oni chtějí žít tancem, ambrosií, nektarem z papírových krabic odkudsi z toskánských vinic, tabákem s Tarasem Bulbou a v tom, v tom je ta potíž. Pořád k nám domů přijíždějí noví a noví hosté.

„Kam s ním?“, ptal se antisemita, syčák nezdvořilý Neruda. Při žádné úctě, měl pravdu. Slamník patří na ulici, zvláště když je proleželý a páchne močí. Ach, mé drahé knihy, mí nezvaní hosté! Nemohu jít kolem, když vás levně nabízejí, bez toho, abych si jednu, dvě, tři domů neodnesl. Je to prokletí, vždyť nemám šanci vás někam uložit. Rostete geometrickou řadou. Jste pořád těhotné a já chudák.

Copak já, ale co sousedi? Ti si beztak myslí, že jste přivandrovalci a raději čtou české knížky a detektivky a knížky pro děti. Vás tady nechtějí. Nevstáváte ráno, ale v poledne, jste hluční a vaše děti nezdraví a kouří u vchodu a jsou nositeli žloutenkové nákazy, mimo jiné.

Češi jsou přece odjakživa přátelé knihy. Co se stalo, že vás mám plné zuby, potažmo regály, knihovny, všechna volná místa. Zakopávám o vás všude, byt vás mám plný, kde oko spočine. Modche a Rezi, Jidiš pro radost, Kuchyně jižních národů, Praktický slovník svahilštiny. Samí lepší lidé, honorace mezi knihami. Reprodukce starých libereckých pohlednic Egonovy pohledy a pohlednice, Rub a líc…

A teď, babo Koďousková mého ruprechtického mládí, raď! Kam opravdu s nimi? Zpátky do slunných lázní Spa, do Baden Badenu, do francouzských strání slunného kraje Provence? Vyhodit je na ulici, odvézt zdarma do knihovny, nabídnout Fryčovi? Je to život pro vás, dávné i současné kočovníky? Život o nekvašeném chlebu a vodě?

Zvykli jste si na dávky, stravenky, nadstandardní nehorázné benefity a lásku našich politiků. Nejlíp vám bude v anglických knihovnách, v docích, na jarmarcích. Já už doma fakticky nemám místo. Pokud si jednu koupím, musím podobnou vzít a vyhodit na ulici do kontejneru, kde už leží další od sousedů. Nastala doba lámání chleba. Tady přestává legrace a musí se hledat řešení. Kdo mi poradí, toho odměním knihou. Mám jich doma přehršel a nemohu přestat. Je to návykové a stejně mi to nedá. Prostě dobrých knih nemám nikdy dost, na rozdíl od některých lidí, kteří o nemožné usilují.

Všem lidem dobré vůle

Hudba orchestru mě mate. Dětský sbor hraje hru, ve které zlo prohrává, denně k tomu hraje dáma na klavír a spousta lidí kolem umírá. Teta Truda a strýček Otto se chystají. Mají před sebou dlouhou třídenní cestu vlakem na východ s cílovou stanicí Osvětim. To ještě nevědí… Tatínkova babička a dědeček tam už odjeli.

Na cestu se chystala i maminka s tatínkem. Lidé kolem nich říkali: „Jeďte, lidi se tam mají dobře, Hitler vám dal celé město ve zlatém pruhu země české se jménem Terezín.“ Táta s mámou přežili, Otto s Trudou, děda, babička a dalších dvacet dva z naší mišpoche už to štěstí neměli a skončili v prachu cest a kouři komínů polských měst.

Na zdi Muzea šoa v Liberci je světelný paprsek u jmen bratranců, sestřenic, tet a strýců a všech babiček a dědečků, co jsem jich kdy měl. Paprsek je všechny doprovází na cestě s Davidovou hvězdou na prsou, odkud se nikdy nevrátili.

Nikdy jim nejel zpáteční vlak, jenom ten, který je odvezl ve vznešeném dřevem obloženém kupé. Tři dny jeli jako vznešená honorace k rampě v Osvětimi, kde je vítal bůh a satan v jedné osobě. Doktor Mengele, bílý plášť přes uniformu, a kde, jak dáma s kosou rozhodoval, kdo možná přežije: doleva, doprava. Kam jít, koho zavraždit, koho spálit teď hned…

Nebylo dne, aby se můj táta nestyděl, že přežil. V noci se bál, že pro něj opět přijdou a budou ho zase vláčet chodbami Pečkova paláce v Praze. Proto tolik křičel ze spaní. Já se jich bál. Přesto jsem mu jednou ráno řekl, ať se nebojí. Že jsem sice malý, ale že jsem tady a že nemám strach, protože fašisti se už nikdy nevrátí. Moc jsem si přál, aby mi uvěřil, aby to byla pravda navždy.

Z obce pro něj nikdy nepřišli, aby se šel modlit, že čekají, až jich bude stanovený počet, aby modlitba k Bohu doletěla. Jak sladké, pošetilé a za srdce beroucí: modli se a budeš osvobozen. Ne, k těm já nepatřím, nemám šanci, já se nemodlím. A přesto vím, že tahle víra v člověku je to, co léčí a uzdravuje. Ale kde byl náš Bůh a všichni „naši svatí“, když můj národ v Belzenu a Osvětimi průmyslově vraždili?

Je konec ledna, začátek února, Den obětí šoa, předcházení zločinů proti lidskosti. Fašisté všech zemí, kéž byste nezemřeli přirozenou smrtí, ale vaše těla zčernala, jako vaše svědomí. Kéž se slunce zastaví a svými paprsky oslepí oči, které přihlíželi a dělali, že nic nevidí.

Je proč žít, a proč milovat, je stále víc. Obejmout svět, zasadit strom, aby se do jeho stínu mohli posadit všichni ti, kteří jsou lidmi. Svět je plný lidí, kteří se mají rádi, plodí děti a mají pozitivní myšlení. Šalom všem lidem dobré vůle i těm, co nás rádi nemají. Svět patří všem bez rozdílu barvy kůže.

Číst ze svobodné vůle

„Do mozku ti vlízt! Do mozku ti vlízt! Brejlovec má čtyry voči! Slepejš, slepejš!“ Co všechno musel snést, čím vším se ho snažili pokořit. Že má ploché nohy zatím tajil, bude stačit, až to někdo objeví. Co ještě? Co ještě? Jak ještě nešťastníka v očích spolužáků zesměšnit?

Četl a četl ještě víc. Knížka se v takových očích za brýlemi stávala biblí, sluncem i vodou, vzduchem, vším, bez čeho nemá cenu žít. Každá stránka byla návodem, co dělat. Každý řádek, odstavec, každé jednotlivé slovo se stalo granátem, bombou, šrapnelem, neboť celá knížka byla té dětské duši štítem, skálou, zábradlím a hradem, v jehož zdech se skrývala před světem. Před dětským světem, kde se neodpouští, kde jsou věci nazývány pravým jménem, kde děti mohou být a často jsou velmi kruté a být slepejš a číst se neodpouští. To je odpověď na otázku, co vede děti k odmítání bláznů, proč po nich házejí kamením.

Dnes už to takové není. Vesnice byla dříve domovem mnoha lidí, co se rozešli s rozumem, měli berle, prázdný oční důlek zakrytý páskou, žebrající… Pozitivní bylo, že se vždycky našel někdo, kdo posměváčky zahnal, pivo, polívku v hospodě zaplatil, cigaretou podaroval. Ono číst nebo psát, učit se při svíčkách, to byla aktivita, která kradla, brala zrak.

Lepší to nebylo ani později. Žili svým odloučeným světem, kde radostí byla kniha, bichle, starý foliant a každý nádech a výdech, tlukot srdce byl kůlem uprostřed hranice, k němuž byl přikován kacíř, co našel v knize pravdu, nic než pravdu, a která shořela snadno i s kacířem.

Pozitivní je, že ohně z knih hoří už jen na místech, kde nečekáte nic víc. Je v tom i smutek a radost, že náš svět je světem tolerance. Žít a nechat žít. Dnes není problém nosit tlusté brýle, mít ploché nohy, černé oči, chlupaté uši, krátké ruce. Dnes nikdo nechodí do školy bez svačiny s knížkami pod paždí svázanými tkaničkou. Četba už dávno není stigmatem postižených a zavržených. Čtení je výsadou chytrých i hloupých, kteří zmoudřeli jako děti bible, které prozřeli a chválí svého pána. Kniha je kompasem, lodí i berlí postiženého obrnou.

Jsem rád, že žiji v době, kdy posměch tomu, kdo čte, patří historii a čtení se opět stává výsadou všech, kteří čtou rádi, kterým knížka přináší radost, štěstí a potěšení. A teď všichni do knihovny! Nebo ještě jinak: Ještě pět minut a spát! Ti chytřejší čtou ještě chvíli pod dekou.