Horký brambor – úplně nový pohled na jeho přínos současnosti

Brambory a z nich třeba bramborová kaše. Brambory v bramborovém těstě. Brambory teplé, horké, připečené. Co Vy o tom víte?! Sbírali jste někdy za deště brambory na poli plném kamení? Doma na poli, sousedům, po škole, v době vyučovací – se školou, místo školy, za školou? My, ano. A dá se říci od nejútlejšího mládí na těch lánech polí kolem Liberce, v Machníně, ve Stráži, v Jeřmanicích, na Karlově, v Ostašově. Nejblíž, kolem té naší Machnínské lípy, za kostelem, na Bedřichovce…

Brambory, to bylo spojené pokaždé s kuřbou bramborové natě, tou neopakovatelnou vůní ohníčků a v nich na uhel spálených brambor. Na uhel, to nikdy zcela ne. Pokaždé se aspoň kousek uvnitř našel a ten šel sníst. To nať ta zas hořela, jako by ani nechtěla, a přitom jsme kolem ohníčku seděli a připadali jsme si my, desetiletí kluci jako sběrači bavlny kolem řeky Mississippi a plánovali, jak zachránit z otroctví černochy. Kolikrát jsme zkoušeli zpívat písničky Poul Robertsona, Stěnky Razina. Žili jsme padesátá léta minulého století, z dnešního pohledu to je středověk, vzdálené století, daleká planeta.

Nikdo nás ani nikam a k ničemu nenutil a my hulili polouschlé stvoly brambor a připadali si jako piráti, Jánošíci, hrdinové protifašistického odboje, ochránci čehokoli na světě. To posezení u ohníčků na poli s brambory nám povznášelo sebevědomí až někam vysoko nad Ještěd, co se nám tyčil za zády. Nikdo nás z pole nevyháněl, dospělí měli jiné starosti. Hlavně se hlídalo počasí, které bylo vždy v kraji pod Ještědem nestálé. Tři dny tak, tři dny jinak. A v neděli pršelo skoro vždycky. Tak jako zase vyšlo v pondělí sluníčko a my hnali na pole sbírat brambory. To bylo celé září, snad i v říjnu. My, co jsme pole neměli, dostali jsme domů plné síťovky brambor, co jsme unesli. Maminky pokaždé spráskly ruce, co jsme to kde pokradli, ale dobře věděly, že to bylo za práci a byly rády, že nemusí do krámu, a že to mají s donáškou až domů.

A proč se u nás říká – přehazuje si to jako horký brambor? Asi nás někdo u té Machnínské lípy viděl, jak si ty na uhel spálené horké brambory přehazujeme z ruky do ruky a foukáme na prsty, poskakujeme a vyhazujeme je do vzduchu, aby se vzduchem ochladily a byly poživatelné. Právě tohle od nás pravděpodobně okoukali někteří úředníci aby pak přejali některé kauzy – na uhel spálené žádosti, supliky a stížnosti a počali s nimi dělat to, co my dělali s horkými brambory na poli…

Dělají i to šimpanzi, ve volné přírodě, ale kde k tomu přišli, netuším. Ovšem úředníci z Prahy k nám do Machnína – Bedřichovky jezdili v té době pravidelně na rekreaci – a vídali nás na polích. Někdy i teplou bramboru dostali.

Tak se tvoří legendy, spojení vsi s městem, vesnice s hlavním městem. A já mohu říci vnukům, děti byl jsem osobně přitom. Buď pozdravena má vesničko Machníne, německy zvaná Machensdorf….

Azyl

Schovat se v náručí, nebo za sukni babičky, vlastně u obou. Jak každá byla jiná, obě pochopily, když jsem se jim schoval za stehna. Ta vesnická, to byla selka, udřená, se srdcem jako valník plný sena, ta druhá byla nóbl paní z města, která kouřila, jak parník a moje maminka byla její nevěsta… Ta třetí, ta se k nám přivdala.

Azyl. Pokaždé když jsem něco zvoral, nebo rozbil utíkal jsem se schovat, a jisté to bylo vždycky u babiček. Aniž se na tom domluvily schovaly mě vždycky. Ne, že by mě máma bila, ale i ten pohlavek jsem obrečel a pak, jednomu to dělá dobře ví-li, že je babiččin mazlíček. A tak jsem se vždycky schovával v náručí, nebo za sukní. U dědečků to nešlo. Jeden už nežil a druhý, ten na to nebyl.

V pozdějším věku mě překvapilo, že Asyl byl domovem i jednoho starého pána, ale i městského muzea. Město Hrádek n/N mělo ještě nedávno ucelený komplex barokních domů, kam se z blízkého zámku uchýlilo služebnictvo v neproduktivním věku na odpočinek. Tomuhle bohumilému skutku ,,degenerované“ šlechty – komplexu krásných a funkčních tří barokních domů se říkalo, co já pamatuji, Asyl.

Kam až má paměť sahá, tak v poválečné době komplex chátral, šlechta nešlechta, byť se o zámek starala početná lidová armáda a o Asyl městský národní výbor. V Asylu, přímo proti silnici, žil pan Bayer. Poprvé, když mě pozval, myslel jsem, že jsem na zámku. Zdi Asylu byly, jak do hradu, oproti těm dnešním škoda mluvit. Náhle jsem stál v interiéru Marie Terezie. Starý pán byl podle papírů, které mi ukázal, malý polský šlechtic, majitel erbu, sloužící byvší šlechtě na blízkém hradu – zámku Grabštejně.

Když odcházel do ,,Asylu“ dali mu s sebou veškeré vybavení domácnosti. Nábytek, porcelán, ložní prádlo, co já vím, co ještě. Ani nevím, jak se starý pan dozvěděl, co všechno sbírám, ale napsal mi ať se stavím, že barák budou bourat, a že knížky, pohledy musí spálit. Kam s nimi... A tak se přihodilo, že jsem starého pána v těch 70. letech minulého století párkrát navštívil.

Tak tohle, to byl taky azyl. Našel v něm útočiště starý úředník na pensi a jistě i mnozí další potřební. Centrální dům Asylu už nestojí. Po právu musím říct, že Hrádek n/N postavil pro své staré odpočívají důchodce komplex moderních domů dozajista víc vyhovující, než starý Asyl. Já jen, že ten starý Asyl byl tak krásný - zvenku od silnice a barokní…

Azyl, místo, kde je možné najít ochranu má,jak vidno staré kořeny. Jdou k sobě pojmy, třeba kostel a azyl. Azyl hledali před Turky Arméni, Luteráni před bratry křesťany, Inkové před Španěly, manželky před opilými manželi, děti před agresivními rodiči. Azyl, to je i Serengeti, přírodní rezervace v Africe, kde svůj asyl najdou zvířata.

Je dobře, najde-li kdokoli útočiště, chráněné území. Řekl bych, že právě v Hrádku nad Nisou na tohle mysleli, když stavěli nový Asyl – komplex moderního bydlení pro důchodce.

Poznáte město, o kterém vyprávím?

Z nádraží vede do města ulice Nádražní. Ještě před mostem přes řeku uhneme vlevo a Rybniční ulicí (Teichgase) dojdeme k nové nádherné budově Národního domu, který byl dostavěn nedávno, v roce 1905. A právě zde se schází členové většiny českých spolků. Odtud je to už jen kousek do Svahové ulice, kde je dům Ústřední Matice Školské s českou školou obecnou (soukromou), školkou, průmyslovou školou pokračovací a českou záložnou. Vrátíme-li se zpět o pár metrů jsme v Široké ulici a tou dojdeme na náměstí – Tuchplatz, které kupodivu by bylo možno zváti též českým náměstím, protože slovníkem doby před sto lety lze říci: hojně českých závodů tu je soustředěno…

Z dolního náměstí vede Prager Strasse,  strmá ulice stoupající na Staroměstské náměstí, kde stojí radnice vystavěná se vším všudy za 5 let ve slohu ,,renaissanční gotiky“ nákladem 1.240.000 korum, samozřejmě rakouských. Na témže náměstí stála stará radnice, vystavěná Kateřinou z Redernů na přelomu 16. a 17. století. Místo a plocha jsou dosud vyznačeny dlažebním kamenem s letopočtem 1603 barvy odlišné od ostatních. Náměstí bylo po dlouhou dobu i velkou tržnicí města, která byla v nedávné době přesunuta na Malý Ryneček a náměstí Nové.

Za radnicí je městské divadlo a monstrózní budova Poštovního úřadu. Z náměstí u radnice to máme, co by šutrem dohodil k Arciděkanskému chrámu Sv. Antonína. Chrám ten, z konce 16. století, sloužil v době reformace církve jako evangelická modlitebna. V roce 1882 mu byla dostavěna věž mající 70 metrů výšky. Za chrámem je Nové náměstí a na něm stojí takzvané Valdštejnské dřevěné domky, hned vedle reálného gymnasia. Odtud, uličkou, které nikdo neřekne jinak než Větrná, dojdeme k chudobinci a ke kostelu Sv. Kříže na Malém náměstí z konce 17. století. Pro Čechy uvádím zajímavost, že se právě zde byly konány první bohoslužby v českém jazyce.

Odtud to je opravdu kousíček k budově zářící novotou – ke Krajskému soudu a ke škole obecné pojmenované po císaři Františku Josefu, kéž jej při zdraví pan bůh zachovávati ráčí… A protože ještě nestála synagoga tam, kde dnes stojí knihovna, chodili se židé modlit v sobotu podvečer do synagogy stojící ve Valdštejnské ulici….

Z centrálního náměstí před radnicí měl poutník možnost vydat se rovnou do Jizerských hor. Střeleckou ulicí od radnice rovnou do třídy císaře Františka Josefa, jež byla osazena jasany a lípami a vroubena krásnými vilami, byste po levici marně hledali nápis Česká veřejná škola. A přesto už tu byla, vlevo před obrovskou budovou průmyslové školy.

Za pozornost stojí budova obchodní komory a za křižovatkou komplex budov Průmyslového muzea severočeského, na které Sněm království českého přispěl 300.000 korunami. Na budově není k vidění jediného českého slovíčka. (Poznámka pro rejpaly: Lázně naproti ještě nestály, proto o nich nepíšu).

Nejkrásnější čtvrtí města zvanou čtvrtí Letohrádku, pro znalce cizích řečí Cottage-viertel, vede cesta stinným stromořadím do městského parku, kde je umělý rybník. V parku, o pár metrů výš, stojí pomník císaře Jose- fa II.

Z parku sejdete lesem roztomilým údolíčkem Harzdorfským kolem závodů Liebiegovských a kláštera voršilek k zámku Clam-Gallase, nejstarší historické památce města. Zámek je z roku 1582 a má velmi pěknou kapli. Zajímavostí má hned několik. Strop, oratorium, varhany. Oltář, jenž je umístěn na zadní stěně, kazatelna ze 17. století a antipendium, ruční práce paní Kateřiny z Redernů. To vše je k vidění. Nebo ne? (Má někdo přehled? Ozvěte se mi, prosím).

U zámku, v němž vrchnost již nesídlí, je skvostný park otevřený i dnes veřejnosti. V Zámecké ulici stojí nový palác liberecké spořitelny. Blíž zámku lze zříti budovu amerického konzulátu, palác filiálky Rakousko-Uherské banky a filiálky české banky Union…

A než nám pan Ing. Josef Turek dopíše knihu o hospodách v tomto městě, ještě něco k poznání českých hostinců. Samosebou upřednostňujeme hospody české v tomto německém prostředí. V popředí stojí hotel Národní dům v Rybničné ulici – dnes Česká beseda Na Rybníčku, další český hostinec je restaurace Ant. Rutkovského na Vavřinově vrchu (Laurenziberg) téměř ve středu města, blízko radnice. O doporučení si říká rovněž Antošův hostinec v ,,Prátru“.

Tak a teď je na Vás, kde tohle město leží? Poznáte ho? Snad jenom malé pošťouchnutí: právě dostavěná městská elektrická dráha dává městu velkoměstský ráz. Trať nádraží – městský park má délku tři a půl km, vede z Dolního náměstí do ,,Roketnice“ 3 km. Sazba jest  všedního dne 12 haléřů, v neděli 20 haléřů za osobu.

Ve městě je ústav veřejných posluhů zaměstnávající 30 osob. Dostavníky z hotelů jezdí ke každému vlaku. Stanoviště drožek a fiakrů s odpočinutými koňmi je u městského divadla. A závěrem úplnou maličkost. Město je v Čechách po Praze jediné, které se spravuje vlastním samostatným řádem obecným. Podle posledního sčítání lidu v roce 1900 má 34.204 obyvatel (bez vojska) z nichž dobrá třetina je národní česká.

O které město s aktuálním dluhem 21.000,-Kč na osobu v Čechách jde? V dluhu na osobu první v království českém….       

Jak se žilo na Liberecku v roce 1935

Přádelna vedle tkalcovny. Kraj textilní kultury a průmyslové tradice 3-4 pokolení, co předlo, tkalo, barvilo, tisklo, upravovalo a prodávalo zušlechtěnou vlnu, hedvábí, plátno, len, koberce. To byl Liberec a okolí do třicátých let minulého století, viděno očima spisovatelky Marie Pujmanové v časopise Přítomnost 1935. Vratislavice, slavná továrna pana Ginzkeye, kam si přivádějí ženy své děti, malé holčičky, aby je samy zaučovaly.

„Dnes je tato země zasypané moře rybářů, kde tkalci nemají práci, kde komíny nekouří, kde Liberec je městem klášterního ticha, kde je zoufale čistý vzduch,“ rok 1935, M. Pujmanová. Hranice se Saskem byly uzavřeny. Letní byty pro 300 německých rodin z říše, využilo jen 30 rodin. Od roku 1930 zastaveno 13 továren. O práci přišlo 710 dělníků a úředníků. V 57 továrnách snížen provoz, počet zaměstnanců klesl z 7.985 na 5.702. Úbytek na mzdách je 35 milionů. To ruinuje malé obchodníky. V Liberci žijí čeští krejčí a ševci, podotýká paní M. P., a všichni jsou na mizině.

O pár řádek dál. Byli jsme v několika továrnách. U Neumannů – v Rochlicích – přádelna a tkalcovna ženských vlněných látek, 800 stavů, 500 dělníků, 150 úředníků. Podnik stojí. Můj tatínek se zde vyučil tkalcem a v době, kdy byla ještě tady práce z výplaty živil celou rodinu. Neumann to byla vždycky honorace, něco lepšího, za 90 let, co vyráběli neměli stávku… Ve Vratislavicích Ginzkey musil téměř zastavit. Z dřívějšího počtu 2 tisíc dělníků chodí do práce 650. Podobně si stojí Zimmeremann ve starém Habendorfu (Stráž n/Nisou) kdysi 130 stavů, dnes 30, pracuje se 3 dny v týdnu. Zastavena výroba v Chrastavě. Stojí i Kosmonoska v Hrádku n/N. 40 tisíc vřeten a 1.400 stavů. Objednávky jsou, ale banky odepřely úvěr…

Úpadek vysvětlují pozůstalí ředitelé a inženýři, kteří opatrují mrtvé továrny téměř stejně – roztržení hospodářské jednoty Rakouska – Uherska (Dnes – ekonomiky států RVHP) poklesem koruny z roku 1922,vysokým daněmi, nemožnost dosáhnout na úvěry. Největší bída je snad v Hrádku n/N. Po haldách dolu Kosmonosky roste březový háj a opět se pašuje sacharin a znovu kopou a život riskují ,,divocí havíři“.

Znovu se otevřely ,,létající šachty“, aby si lidé z Hrádku a okolí nakopali trochu uhlí na zimu metodou z dob Václava II. Opět se Hrádecko vrací o sto let zpátky. V domcích, kde bydlí po 6-7 lidech v jednom z pokojíku se svítí petrolejkami. Je tu sice elektrický proud, ale nájemníci neplatili, neměli z čeho. Lékař v Bílém kostele referoval, že lidé trpí rakovinou už ve 30 letech, neustávají epidemie dětských chorob, rodiče nemají na zubaře, rodiče prosí, aby dětem byly vytrhávány i druhé zuby, nemají na jejich léčení. Nezaměstnaní už nepatří do nemocenské pokladny. V Ruprechticích starosta potvrdil 600 nezaměstnaných. Nejsou veřejné práce, ještědská silnice a regulace Nisy nestačí nebo nejsou zahajovány nové práce.

A k tomu národnostní problémy. Když je práce, Češi upřednostňují české dělníky, Němci ty své… Hitler posílá do Čech pro uhlí, fazole, hrách a mouku pro své německé občany. To vyvolává otázky, kde je pomoc českých úřadů Čechům. Závěrem svého obsáhlého článku M. P. říká, cituji doslova: ,,Chodil s námi jeden český dělník z Hrádku, říkal: ,,Z Prahy na nás volají – hraničáři, držte se! Braňte se! Braňte nás! A jakpak je budeme bránit, když zatím zdechneme hlady.“

Dnes žijeme v jiném světě, v jiné době, přesto a právě proto udivuje, že stále něco, a ne málo z toho, čím žila generace našich prarodičů je stále aktuální a živé, až moc aktuální, moc živé a burcující….     

O nákupech v Česku a vysmátých Polácích

Tak, a mám těch lží o polských potravinách dost. Vím, co zatím stojí. Neschopnost a strach čelit konkurenci. Není to poprvé, co jsem se setkal s  účelovou lží. Technická sůl, vaječné zmetky, rakovinotvorné dodělávky. Fuj! Desítky milionů Poláků se potácí mezi životem a smrtí… A je to všechno jinak.Konzumují a přesto žijí spokojeně. Nic a nikdo jiný je notráví..

 Je mi hanba za ty zprávy našich televizí, novin, žel i mých sousedů, že opakují jen a jen výmysly. To jsou ty stokrát opakované nepravdy, které vyvolávají strach a nutí ,,hezky-česky“ nakupovat naše drahé, o kvalitě raději nemluvím výrobky… Ráno, když jsme jeli do polského Zgorzelce, zastavili jsme v pavlovickém Kauflandu. Ty bagety a obložené housky by měla vidět potravinářská inspekce. Byla sice neděle, ale ono to bude asi stejné i v jiné dny. Salám okoralý, krabí salát kyselý, pečivo tvrdé. O dvě hodiny dál v Polsku v obdobných nákupních centrech – vše chutné, žádné omývané a resuscitované salámy, vaječné aspiky bez chuti, zápachu. A kolem živí Poláci – konzumenti – podle našich médií, nad hrobem z toho, co doma konzumují.

A ceny? Raději se ani neptejte. Jídlo o třetinu, nejméně, stavebniny, pohonné hmoty, elektronika, v podstatě na co se podíváte – levnější. To Vás potom bere čert, jak jsme v Čechách hloupí a neumíme si dupnout na politiky, aby přestali lhát a krást, na obchodníky a jejich marže, na výrobce, kteří neumí to, co Poláci – vyrábět levněji.

Jak neobjektivní jsou naši novináři, když nejsou schopni si poplašné zprávy ověřit. To, čeho jsme svědky, že české jahody, jsou lepší než polské, je do nebe volající blbost, kterou šíří jen ti, co neumějí (nechtějí) ty české prodat levněji. Musí opravdu být mezi výrobní cenou a prodejcem vždy tolik mezičlánků? A to je u nás v Čechách se vším. Tolik parazitů snad nikde na světě nemají -  lobistů, poradců, expertů na prodej a s tím spojenou reklamu. To, co stojí mezi výrobcem, prodejcem a zákazníkem ohromně vše prodražuje a naše výrobky přestávají být konkurence schopné. Pak musí přijít to, co známe – očerňování pomlouvání, polských, německých, ruských výrobků.

Ale přeci je stále víc těch, co v Polsku nakupují. V jejich zájmu, a v zájmu starších lidí a dětí přestaňme si lhát. Kdo obrací každou korunu má alternativu, kde levně a dobře nakoupit. Ti, co mají dost peněz, ať nakupují, kde chtějí a volají po záchraně českého zboží, ale ať pro to taky něco udělají. Ať nepodporují takové výrobce, co v konkurenci neobstojí, nebo ať jejich práci podpoří státní – evropské dotace. Tak hospodaří Poláci – umí to, co naši taky, ale žel, než se české zboží dostane k českému zákazníkovi, spousta parazitů si něco přirazí. Suma sumárum, jet do Polska za nákupy se vyplatí…    

Liberec, město, kterému pořád něco schází

Je známo, že Radniční sklípek, jedna z kdysi nejpopulárnějších Libereckých hospod neslouží svému původnímu účelu. Je to pohrdání tradicemi Liberce a i výsledek hospodaření „nejzadluženějšího města na sever od Alp“.

To, že město je v takovém srabu v jakém je, je důsledkem osobního selhání jeho managementu za období posledních dvacet let, neprofesionality a nezodpovědnosti, která nepotrestána, vede občany města do složitých úvah, koho příště volit. Vedení města nedělá nic pro to, aby si viníci byli vědomi své odpovědnosti za stav městských financí. Dokud se tak nestane, bude v podstatě o příští vládě nad městem rozhodnuto i právě díky nepotrestání viníků.

Vraťme se i dnes se k uzavřené restauraci ,,Radniční sklípek“ v suterénu historické Liberecké radnice. Každá historická radnice měla svůj šenk a značný příjem právě z točeného piva a dobrého oběda. To uměla i radnice v Liberci, kdysi v době, která není tak vzdálená a Liberečané si ji pamatují. Kdeže ty loňské sněhy jsou! Copak současná radnice peníze nepotřebuje?. A že je pod podlahou voda? Ta je v Liberci skoro ve všech sklepeních a všude si s ní uměli poradit.

Není tomu tak dávno, co končila ,,nákladná“ rekonstrukce radničního sklepení a stavební dozor, pan Ing. H. mi řekl, že stěny zůstanou holé, jako byly. Nebyly. Byly vždycky půvabné. Ladislav Hess kdysi popsal výzdobu radničního sklepa velmi podrobně. Z jeho textu je patrno, že právě stěny a už samotný vchod do podzemí radnice byli víc, než vstup do jedné z mnoha obyčejných hospod města Liberce…

Schodiště kterým se  sestupuje do radničního sklepa ještě nedávno zařízeného jako restaurace a světoznámá pivnice - ,,parlament“ bylo vyzdobeno zajímavě: „Na dvoře jednoho z domů, které byly rozbořeny, aby ustoupily novostavbě radnice, byl starý dub. Z tohoto mohutného dubu bylo vyrobeno a řezbou, představující tento starý strom, vyzdobeno dno sudu a zasazeno do zdi. Na zadní zdi hlavní restaurační místnosti je přímo v omítce vyobrazena liberecká kotlina, jak asi vypadala v r. 1870, kdy mělo město dle posledního sčítání lidu (r. 1869) 22.394 obyvatele.“

Stěny zdobily i obrazy: „Obraz tkalcovského stavu připomíná staré tkalcovské řemeslo, které už v dobách Valdštýnových založilo blahobyt města… Další 4 obrázky představují 4 válečná údobí, jimiž Liberec prošel:

Husité 1469 - za husitských válek byl Liberec, tehdy ještě malé městečko, rozbořen. Zachovala se o tom jediná zpráva a to dopis starosty a rady městské z Boleslavě pánu z Hasenburka ze 7. září 1469, že ,,kacíři s vozovou hradbou a silným doprovodem včera, překročivše hory, Liberec, Doksy, Hejnice a mnohé jiné osady vypálili. Švédové 1639 -  Valdštýn učinil ze svých panství zásobárnu a zbrojnici pro svá vojska; dovedl však také toto území od nepřítele uchrániti. Teprve po jeho smrti procházela těmito končinami vojska, a kontribuce a všechny děsy třicetileté války staly se městu Liberci zlým údělem. Prušáci 1757 - dle listiny z r. 1753, nalezené ve věži staré radnice, obsadil pruský husarský pluk pod velením plukovníka Schütze již v r. 1745 město a uchránil ho jen proti složení hotových 6.000 fl. Francouzi 1813 - dne 2. Června 1813 pochodovalo městem 1700 Francouzů a Bavorů pod velením generála Porteraina do Drážďan. Dne 20. srpna srazila se u Kunratic vojska francouzská a polská s rakouskými myslivci a k večeru vtrhl generál Uminsky se svými polskými vojsky za stálé střelby z mušket a děl do Liberce.“

Hess dále popisuje, že zdi menší místnosti vpravo jsou vyzdobeny štíty bývalých majitelů panství a levá postranní místnost je vyzdobena obrázky budov a lidí ze starého Liberce. V hlavní místnosti byl ještě jeden obrázek, znázorňující příchod německého vojska 8. října 1938. Dva němečtí vojáci v helmách a charakteristických botách s puškami na ramenou s pozadím radnice a pohraničními pevnůstkami. Tento obrázek byl odstraněn ještě v květnu roku 1945.

Obrazová výzdoba, stylové prostředí a především duch starého Liberce podpořený akcemi magistrátu vedl v minulosti k tomu, že Liberečané a jejich hosté si restauraci a Parlament natolik oblíbili, že navštívit radniční sklípek patřilo k dobrému mravu. Současné hádky a podrazy, charakterizující současné městské zastupitelstvo Liberce, by snad ani nebyly ke cti této věhlasné instituce a tak si raději počkáme na to, co vzejdou z příštích voleb.

Dr. Rath

            Ohromilo mne, jak dovedou být lidé zlí. Sedím v ordinaci u lékaře a přišla řeč na doktora Ratha, na výši kauce. Jsem pro potrestání a napravení křivd, ale ta dáma, naproti mně, která s úšklebkem řekla: „Však ten, ten si peníze na kauci někde najde vždycky,“ mne utvrdila v tom, že takhle ne. Jsme opět v padesátých letech a kopírujeme redaktory Rudého práva a Mladé fronty?

            Udělalo se mi z dámy špatně. Ty nejhorší a nenažraní tuneláři si sedí a sedět budou v teple, doktor Rath ve vyšetřovací vazbě. Má za sebou 100 dní - a nic, ač policajti dělají, co mohou a dozor dozoruje víc a víc. A přitom se krade. 1 miliarda ročně v největším podniku v Praze. Ministři nesedí v base jen proto, že mají správné stranické knížky. To prosím, nemluvím v minulém čase, to je zcela aktuální, to píše Mladá fronta Dnes.

Mám z toho všeho hloupý pocit. Jestlipak ten doktor Rath není jen obětní beránek, kterého hoši z rychlé roty chtějí upálit na hranici jako Jana Husa a pozvat k tomu davy a udělat národní veselici. Je to Žid, sociální demokrat (to je skoro komunista), bigamista a jako hejtman byl setsakra docela úspěšný.

Zastrašit, odsoudit, nebo omilostnit a vrátit na výsluní. Co předložit lidem čekajícím v ordinacích. „Ti na kauci vždycky mají, drží pohromadě…“ Co vám to připomíná? Ano, hon na čarodějnice, na Židy, evangelíky, homosexuály… Jak lacino by se z toho dostali skuteční zloději, tuneláři stovek miliónů a miliard. Být sám zloděj, ukázat na někoho a křičet:“ Upalte ho a do úst mu dejte roubík! Mučte ho! “

Obyčejný lid na tohle slyší, rád se přijde podívat až se bude věšet, čtvrtit a upalovat. Je přesně ten typ, který budou lidé nenávidět s vědomím toho, co píší noviny a ukazuje televize. Ostatní pustíme, pohrozíme, ale ten, ten Rath musí být exemplárně zhanoben, odsouzen. Jsme nacpáváni, jako husy šiškami, že ono se ještě něco najde a bude tu pádný důvod nepouštět doktora Ratha z basy. Ostatním jen pohrozíme prstíkem, plácnem přes prdelku, chytíme za ucho. Ono to ani jinak nejde, vždyť ryba od hlavy páchne.