Zdejší ulice, ať v Jablonci či Chrastavě, ulice kdekoli na světě jsou si podobné, jako ta moje, po které bych se chtěl znovu procházet kdykoli po dešti i sněhem zaváté, na jaře, na podzim. Ulice vedoucí z kopce dolů, strmě do kopce, po dlouhé rovině, křivolaká…
Jsou ulice a ulice. Široké bulváry, třídy, dálnice. Ulička a pár schodů, i to je ulice, kterou mě vodili do školky. Ulice ke škole je stejná, kterou jsme chodili k babičce. A pokud se vaši rozvedli, byla to i ulice, kde bydlela tátova nová rodina.
Ulice kudy jsi denně chodil, ulička o které nechceš mluvit, ulice, po které jsi jezdil na kole. Ulice, kterou jsi spěchal ráno do práce, kde bydlela ona, nebo on, kde padalo listí a kde to klouzalo. Kde domovník poctivě sypal popel a drobný štěrk, pejskům bylo zakázáno očůrávat plot a lidem házet nedopalky na chodník. Ulice ke kostelu, k tělocvičně, ke hřbitovu. Ulice, kde ses příliš nevyznamenal. Jsou ale ulice, kam se vodí delegace, kde stály tribuny, a kde se střílelo, ale i takové, kde bydleli hrdinové i kati, kde stála pastouška nebo kde bydlel ras. Kde se kdysi cosi stalo, kde se někdo narodil, žil a umřel.
Ulice nezejí prázdnotou. Jsou plné vzduchu, křiku a pláče dětí v kočárku, šepotu, vzdechů, radostí i pohlazení rukou, rtů, které se k tobě přisály. Ulice plné až po okraj plné spěchu, kde každý dům je externím chrámem obchodu, kde stojí továrny a slečny za okny si čtou noviny.
Ulice lásky, ale i takové, kde jsou nemocnice plné děcek z diagnostických ústavů. Ulice, kam chodí milenci, kde máš svou oblíbenou hospodu. Ulice kde končí legrace, ulice, kterou bys nejraději obešel obloukem, ale i ta co vede k přístavu, ta, odkud jsi autobusem odjel vstříc svému osudu. Kam jsi poprvé přišel, a která se ti ničím pozoruhodným nezapsala do mozku.
Jsou ulice, co v sobě mají duch staletí, které se zapsaly do dějin. Po které jsi šel s dívkou, která byla a možná dosud je tou pravou, byť uplynulo už tolik let. Ulice, kde stále jenom prší, fouká, padá síra, silnice plné nástrah, kde to klouže, kde stále troubí auta, a kde houkají sanitky a hasiči jsou tu jako doma.
Ulice, jsou jak pavoučí síť rozprostřeny nad světem. Jsou plné značek, co smíš, co musíš, kde a kam odbočit. Už těžko najdeš ulici, kde můžeš jenom tak, beze studu, dělat co bys chtěl. Pokaždé ráno otevřu okno a zavolám, co tady chceš a koho hledáš, člověče. A ty to víš, jenom se to těžko říká. Sám sebe, hledám, svoje rodiče, děti, které zestárly a odešly z domova. Zůstal jsem tak trochu sám a tak hledám – ulici jistoty ztracené.
Žádné komentáře:
Okomentovat