Egonovy pohledy

pátek 14. července 2017

Vážení, pár slov k vážení






            Každý z těch dávno ztracených světů měl svého stále se usmívajícího hocha, co celoživotně úspěšně pásl ovečky a obecní váhu. Má rozmilá obec v podhůří Ještědu ovčáka neměla. Měla bubeníka a potom tu váhu uprostřed obce naproti poště, s domkem se vším tím vážným příslušenstvím. Právě tam, nad obecní váhou se, pokud přijel, procházel na laně provazochodec. Pár metrů odtud, směrem k nádraží, havaroval horkovzdušný balón Amalia.

            Za mého ztřeštěného mládí mělo pár soukromníků k potahům belgičany – koně s chlupatými kotníky a širokými plecemi. Naše klukovská banda tam v okolí pokaždé okouněla. Obecní váha byla zajímavé téma k rozhovorům. Doma jsme měli tak sotva decimálky, kolečko s vápnem, pár tašek na střechu, vozík, na který se házelo vše, co se odváželo za vesnici k lesu na divokou skládku. Příroda a sousedé se postarali o to, že co jsme tam odvezli, vše v brzkém čase zarostlo ku prospěchu přírody.

            Vedle decimálek byly doma ještě váhy kuchyňské, mincíř a na poště ještě váhy na dopisy. Na té první se vážilo především to, co se usušilo do školy, neboť bylinky, kaštany a žaludy, to byl „vedlejšák“ každé vesnické školy.

           Na oslavy VŘSR to byly básničky oslavující hrdiny, po zbytek roku jsme sušili kůru z pomerančů, žaludy, kaštany, léčivky, svázaný papír na decimálky, kontryhel, březové listí na mincíř.

            Jednou po ránu přinesla popletená babička zlatý prstýnek, protože si myslela, že vybíráme zlato na zlatý poklad republiky. Nevím, kam se to vše podělo - váhy jsou pryč. Ty obecní s domečkem odnesl čas a nějaký pohotový soused. Jáma se zasypala, koně pochcípali, staří Němci, co se vyhnuli odsunu umřeli, mladí si pověsili postroje do pokoje a podkovy nade dveře. Za to, co prodali na blešáku si nakoupili do kuchyně čínské váhy a do pokoje malované obrázky Alp ale od Vietnamců.

            Sem tam se ještě doma najde mincíř, ale většina už neví, k čemu ta hloupost sloužila. Občas se  v pozůstalosti po tetě objeví kuchyňská váha se zobáčky a s posunem vahadla, hezký kus litiny. A tím to končí. Číňané vyrábějí v plastu lehčí, omyvatelné a lidé je rádi kupují.

            No, nic. Nic netrvá věčně. I čínské váhy jednou skončí na smetišti. Jde jenom o to, čím budou příští generace vážit. Nebo i tak – v budoucnu bude mít vše jednu váhu a na co se pak zatěžovat vážením...




Komentáře: 0:

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka