Egonovy pohledy

čtvrtek 21. září 2017

Podzimní rovnodennost, začátek podzimu a zároveň poučení příštím generacím


Vyrůstal jsem na vesnici. Jak moc jsem si přál vyrůstat ve městě! Díky bohu, nikdy to nevyšlo, i když se rodiče snažili o totéž. Nakonec jsme si koupili domek na vsi v Sudetech a tak, jako ostatní sousedé, jsme se báli, aby se Němci nevrátili a nevyhnali opět pro změnu oni nás. Jako děti jsme to dost těžko chápaly.

Tak deset let po válce, na Dušičky, kolem našeho vesnického hřbitova a kostela stávalo jedno německé auto vedle druhého. Odvážnější zajížděli do uliček, zvonili na zvonky, které povětšinou ještě před vysídlením sami na branky původních plotů instalovali. Zvonili krátce, dlouze, někde i zabušili na okno. Sem tam někdo otevřel a pozval i dál. Nebylo jich moc. Za zavřenými okny, dveřmi domů se v tom samém okamžiku odehrával těžký boj: pustit je dovnitř, nebo nechat venku za plotem? Převažoval názor nepouštět.

Ti, co je pustili výměnou za zrnkovou kávu a čokoládu s barevnými přebaly, jim dávali staré zarámované fotky z půdy, sem tam cosi, co maloval onkel Rolf, hrníčky, ze kterých pil Helmut, když mu byly čtyři roky. A taky se dohadovaly i větší transakce. Co bylo dosud neobjeveno na půdě, skryto za trámy, zazděno ve sklepě… Mnozí sousedé si tak z ničeho nic pomohli k nové pračce, motorce, cestě za sluncem do Bulharska. Máme holubičí povahu. Kdo ví, jak by to dopadlo. Dějiny se opakují, nic nového pod sluncem.

Ti, co Němce nepustili dál než k pumpě na dvorku a odbyli je hrnkem vody ze studny. Nadávali, že to bylo naposled, co uvěřili rádiu, Rudému právu, vládě... Obcí se neslo: Jsme za blbce, všem, co otevřeli se to slušně vyplatilo. Podzim pěkně začal, mohli by přijet i na Silvestra. Nejsou až zas tak hrozní.

Podzim, to jsou v našem kraji rovněž i jablka, šípky, houby a hodně brambor. Většina lidí v mém kraji pracovala v textilkách, ostatní na tom, aby všichni měli co jíst. Nebylo jim zima, měli čím svítit a čím jezdit do práce. A tomu všemu hrál do not podzim. Studeně foukalo, listí žloutlo a padalo, kam se mu chtělo. Stařičké nákladní vozy vozily z textilky do textilky cupaninu a Němci, co byli vyjmuti z odsunu říkali, že se nic nezměnilo a mluvili německy čím dál hlasitěji.

Podzim, rovnodennost. Češi a Němci měli k sobě zas o něco blíž, blížily se Dušičky. Naši stále ještě spali v jejich peřinách, konfiskovaný německý majetek hlídal na řetězu u boudy jejich pes. Vařilo se na původních sporácích ve starých kuchyních. Prádlo se vyvařovalo v hrncích, v prádelnách po odsunutých Němcích.

My, kluci, co se narodili v prvních letech po válce, jsme stávající stav přijímali s povděkem. Rodiče nás večer spočítali, dali nám najíst, zkontrolovali práci, co jsme měli zastat, poslali nás spát, ráno probudili, dali najíst a šup do školy. Tak to šlo stále dokola až do dospělosti. Jaro, léto, podzim, zima. Každé ruky na vesnici bylo třeba. Lidé se přestali bát, že se vyhnaní vrátí a začali s nimi čile obchodovat. A my vyrostli a téměř jsme už zapomněli, co to bylo vyrůstat po válce v Sudetech, potkávat „zlé“ i „dobré“ Němce, kteří zprvu nesměle, později stále častěji přijížděli podívat se, jak se jim staráme o dům a zahrádky. K tomu jim byla prvotním nakopnutím podzimní rovnodennost. Úžasné Dušičky, kdysi, tak deset let po válce…

Komentáře: 0:

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka