Poprvé jsem byl v nemocnici, když mi
bylo, no, dejme tomu osm let. Na Pražském hradě prezidentoval v té době odborář
z Kladna, Toník Zápotonda, jak mu všichni říkali, ale on si o mě starost
nedělal. Spála… Co to dneska je? S repasem srdíčka s leží ve špitále o málo
déle, než já ten týden na infekci. Po dohodě jsem se, jako dítě, vyhnul
očkování proti difterii, tudíž jsem záškrt dostal až po vojně ve dvaadvaceti
při návštěvě v Rusku. V liberecké nemocnici mé léčení trvalo sedm dní…
Ke stáří nemocnici navštěvuji už jenom
ambulantně na interní ambulanci po nocích, na dvě, tři hodiny, než kapačka
vykape. Je to svým způsobem paráda. Pololeže - polosedě na polohovacím lehátku
pozoruji okolní cvrkot. Je nebývalý. V noci je ho snad o něco víc, než
rušno, vše, jak na běžícím pásu, jako v depu závodů formule 1. Nic tu nikdo
nedělá zbytečně. Naprosto sehraný tým odborníků, každý den je jiný. Cvrkot řízený
moderní technikou, kosmická komunikace, péče nevídaných technologií… Snad jenom
až na tu mísu, o kterou pacient požádá za pět minut dvanáct (i podle hodin).
Častěji však, i když už nemusí.
Nám, co to „jenom kape“ je hej. Vedle
leží osm právě přivezených pacientů z celého Libereckého kraje, často v bědném
stavu. Nedýchají, jsou skoro v šoku, nekomunikují, srdíčko jim netluče,
nebo jen trochu. Tým - saniťáci,
sestřičky a lékaři si v jednom kuse berou modré tenkostěnné sterilní rukavice, které
po každém použití mizí v koši. Zůstalo i při těžké fyzické práci: měnit
lůžkoviny, přenést pacienta ze super nosítek na polohovací ambulantní
nemocniční postel, změřit tlak, odebrat krev, vycévkovat, EKG, napíchnout žílu
pro kapačku, poslat na CT, rentgen a k tomu stálý úsměv na tváři. Paní
naproti dostává potřetí mísu. Sestřička se nezlobí, nebo jen málo. Stále
mobilem konzultují, jak a co udělat, aby se nic nepodcenilo.
Noční služba a stále noví a noví
pacienti. Saniťáci je jednoho za druhým navážejí, jak na montážní lince k výměně
pneumatik. Po nehodě teče krev proudem, ale my jsme na ambulanci, na
interně. Pána vedle štípla do tváře
včela. Je včelař a podcenil docela malou včelu. Teď tu polosedí a kapačku má
zavedenou do pravé paže. Ještě jednou EKG. „Co jste jedl? Čím ještě trpíte? Co
berete? Kouříte? Vás si pamatuji, vaše jméno zní tak cize…“
A já vím, o čem mluví. Znám ty
hraničářské pejsky na Grabštejně, co se jmenovali stejně. Mohli sníst, co
chtěli a o alergii si mohli jen dát číst v odborné literatuře. Mně to nepomáhá,
jsem ve špitále na ambulanci víc, jak častým hostem. Dá se říci proti své vůli,
protože nevím, co mi alergii způsobuje.
Byla mi přečtená závěrečná zpráva. Nic
nemusím podepisovat, běžte, držím vám dveře. Byla to parádní podívaná i
zkušenost za 90 Kč, což je cena za vše v barvách, dobře ozvučené,
autentické a v reálném čase. Překoná to i reality show, klidně i televizní
Ordinaci v růžové zahradě.
Poděkování a dík mladé ošetřující lékařce
doktorce Polové, profesionálním a trpělivým sestřičkám jejichž jsem občasným
pacientem.
Žádné komentáře:
Okomentovat