Žertem

Co je žertem, to je čertem. Nepřipadá vám to hloupé? Takhle hluboce jsem nikdy nepřemýšlel. No a vidíte, tuhle slyším, aby někdo vysvětil podstatu žertu. Abych se bál, že nerozumím vtipu. Proto mi dovolte, abych se zasmál. V tom smíchu by měla být i na onu stupidní otázku odpověď. Co žert, žertem stojí, nikdo si nedovolí o něm pochybovat. To vím ze své vlastní praxe, že vtip a žert jsou jakou koření sůl a maggi dohromady. Není lidského konání, aby se mu někdo nevysmál. Od kresleného humoru antických váz po Urbanovy smržovské sprosťačinky. Ze všeho si je možno dělat legraci. Okořenit si ono slzavé údolí, kterým se prodíráme celý život, abychom na konci stejně spadli do vykopané jámy… No řekněte, není to k popukání? A ještě tvrdit, že jdeme za lepším.
Ano, stokrát souhlasím s tím, že vojáci se před bojem milovali, pili a kouřili. Vzpomínali tím na to, co bylo a co je vtipem, žertem možno ukončit. Život je žertem přírody. Ta kdysi otěhotněla a porodila vtip o velkém kusu masa, co mělo mozek jako špendlík. Tací neměli šanci přežít. Po nich přišli ryby, ptáci, přesličky, všelikeří skrčenci a bouchači se do prsou. Až za hodně dlouho se tu objevil dědeček s babičkou. Ti to tak dlouho zkoušeli, až na svět přivedli incestního tátu s mámou, Evu s Adamem.
Tady se chytil námětu „Jean Effel“ a natočil s nimi pohádku, jak šel život ve dvou, ve třech s bohem i s pánem bohem. Smál jsem se, až jsem spadl ze židle. To byl žert, následován dalším žertem. Pak přišla inkvizice, cenzura a autoremedura. Marx, Lenin, Stalin, Mao Ce Tung, Hitler, Makarenko a každý, od dědečka po maminku, něco chtěl: stranickou knížku, stranické známky, disciplinu, árijský dokument, že nejsou židi. Kdo by jim nevyhověl? Měl to být jen žert. Vtip, něco pro zasmání. Ne, nebyl to žert, ale patent na rozum a život. Najít někoho, na koho lze všechno svést. Začít žertem. Nauč se zpaměti jako básničku, pokritizuj se, posyp si hlavu popelem.
Žert, vtip a veselá nálada. Jak z toho ven? Jsou vtipy veselé a hlučné. Záleží na vás, budete – li k nim přikusovat citrón nebo sladkou mandarinku. Vtip musí mít vhodnou půdu, rašeliniště s humusem, musí být dobře zaléván a kypřen. Pak vykvete. Květina, jejíž plody jsou sladké. Vtip a žert pak jedno jsou. Záleží, v jakém stavu vás najdou, v jakém rozmaru a rozpoložení. Pokud vás ten den vyhodí z práce, nejste ti správní příjemci bujarého veselí. To přijde, až vyhodí z práce vašeho šéfa, pak se řehtejte, až vám spadnou kalhoty. To je žert.

Vratislavice nad Nisou

Co o nich vím? Mají smůlu, ale vlastně i štěstí. Mohly dopadnout jako Český Dub. Zůstat stranou. Vratislavice stranou nejsou. Dnes jsou na cestě, která je roztíná ve dví a obchvat města nic neřeší.
Město má své německé rodáky a oba ti velcí jsou si velmi podobní. Automobilového konstruktéra, který pro slávu upsal duši ďáblu a vůdce německých nacionalistů, který ve jménu téhož ďábla měl hlavní podíl na rozbití První republiky. Naprostá většina Němců, těch, co žili do roku 1945 ve Vratislavicích, byla odsunuta po roce 1945 do Německa. Tehdy byla oprávněna otázka, zda to neohrozí výrobu koberců, která stála právě na místních německých odbornících odsunutých do Německa. Výroba koberců firmy Ginzkey, později N. P. Bytex úspěšně pokračovala i díky moravským odborníkům, kteří přišli do Vratislavic z Brna a okolí…
Městečko na cestě z Liberce do Jablonce nad Nisou mělo svou vynikající minerální vodu a dosud má prosperující pivovar. Uzavřena byla jatka, otevřena byla báječná tramvajová linka mezi dvěma sousedními okresními městy. Dnes Vratislavice plynule vrůstají do blízkých okrajových čtvrtí Liberce. Ještě nedávno rušička ve Vratislavicích, sloužící za doby socialismu k rušení Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy, osamoceně stojící na vršku, je dnes obestavěna zajímavou architekturou rodinných domů s krásným výhledem na Ještěd. Vedle stojící komplex Domova důchodců se rozrostl o zdravotnická zařízení včetně moderního ubytování seniorů.
Úplně nová komunikace z Liberce do Jablonce opět narušila integritu obce dalším rozčísnutím městské zástavby. A tak je znovu otevřena otázka, jak moc jsou Vratislavice samostatným městem, jak moc jsou součástí - okrajovou čtvrtí Liberce. Mohutná výstavba panelových domů v severní části obce a dnes malá možnost najít práci ve Vratislavicích, učinila z městečka místo, kam se chodí řada lidí jen vyspat. Pracují a baví se jinde. Na jižní straně obce je naopak možno nabídnout parcely k výstavbě rodinných domků v nové části Vratislavic, už v té hezké, kde odpočinek není jen o přespání v paneláku.
Vratislavice z pohledu projíždějícího městem, působí rozpačitým dojmem. Pokud rovnou nechci říct – s nulovým dopadem na to, co si v podvědomí odnáším. A přesto tu žijí lidé, děti chodí do školy, důchodci zde dožívají svůj život. Město má svou radnici, opravené fasády, nová okna, provozovny řemeslníků, obchody, své lékaře, kostel, hřbitov, letní koupaliště. Je rozděleno v názorech, zda je čas fašistům odpustit jejich válečné zločiny a podíl na rozbití republiky, zda si přiznat, že otrockou práci skutečně dělali otroci. Lidé jako já nebo vy, kteří byli odvlečeni ze svých domovů do koncentračních táborů.
Odpustit a zapomenout? Jak přilákat do města turisty? Jak moc město zviditelnit a čím? Bude tu stát velké automobilové museum, největší široko daleko? Co mu stojí v cestě? Kdo a jak odstraní problémy? Jak město proslavit a jak mu pomoci? Určitě tím, že řekneme plnou pravdu. Odpověď hledejme v diskuzi, v níž se Vratislavičtí musí rozhodnout sami. Tak ať mají své priority dobře ošetřeny…

Erich Sojka

Byl to obyčejný předválečný židovský kluk z Liberce. V Barvířské ulici naproti hasičům vlastnila rodina velký dům se sochami na střeše, podle kterých ten dům poznáte ještě dnes. Sojkovi měli před válkou i fabriku v Bílém Kostele hned pod nádražím. Ještě nedávno to byla papírna, která šmelcovala staré německé knihy posbírané z domácností odsunutých Němců z Liberce, Jablonce a širokého okolí.
Erich chodil s mým tátou na náboženství a v liberecké synagoze měli bar micva. Oba dva tehdy uměli česky, co by se za nehet vešlo. Potom přišel Hitler…
Erich měl to štěstí a dostal se včas do Anglie. Ostatní z rodiny už ne. Po válce to měli tihle hoši těžký, snad těžší než na frontě či ve vězení. V jejich libereckých postelích nejdříve spali Němci, potom Češi a těm se z teplých duchen nechtělo.
Šli tedy do podnájmů. Ericha nepustili do vlastní fabriky, zpět nedostal ani dům v Barvířské ulici. Můj táta před válkou nic neměl, po válce si pořídil mámu a mě. Chlapci se trochu nepohodli s novým poválečným zřízením a tak je stát poslal do vězení. Dost dlouho na to, aby vystřízlivěli. Všichni známí, až na několik výjimek republiku opustili. Oni zůstali.
Z rodiny Sojků zůstal v Liberci jen Erich. Až do smrti bydlel v podnájmu ve vilce naproti strojní průmyslovce. Učil angličtinu, přibral pár kilo a rád si povídal s lidmi. Mou ženu považoval za Angličanku, protože jsme se brali v Londýně. Nebyla schopná mu vysvětlit, že tam rok pracovala jako aur paire a naučila se slušně jazyk. Musela s Erichem mluvit pouze anglicky.
Já si ho dobíral, že je slavný a že to zapírá. V té době totiž hodně překládal filmové scénáře, knihy a texty zpěváků Erich Sojka, jeho jmenovec. Liberecký Erich se vždy bránil, že je to jen shoda jmen. Kdo ví? Já mu to nevěřil. Ten náš Erich byl rovněž překladatel a velký prevít na hloupý lidi, co záviděli. Nikdy neměl rád antisemity, nacionalisty a jiný křiváky a podělance, co psali anonymy a schovávali se za druhé.
Měl rád lidi, co se prali s osudem, kteří trpěli jen proto, že byli jiní. Homosexuály, Židy, cikány, Eskymáky, cyklisty a kuřáky dobrých cigaret. Krásné ženy, co musely být i chytré. Měl rád mýho tátu, jeho tátu a dost možná i mě a mou ženu. Měl rád i lidi, co dosud spí v jeho posteli, co jeden druhému neubližovali. To byl jeden z těch, co tu kdysi žili. Erich Sojka, mimo jiné výborný učitel.
לתת את הנשמה היא לקפל את עוצמת הקול של חיים – Kéž je tvá duše přivinuta do svazku živých!

Vážení přátelé, mí anonymní zahraniční čtenáři!

V Liberci dne 14. srpna 2011

Vážení přátelé, mí anonymní zahraniční čtenáři!

Píši své fejetonky převážně ke vzpomínkám na svět, který je už dnes vzdálen životu současné generace. Při svém věku mnohé pamatuji, na psaní mám čas a to nikoli nepodstatné je, že mě psaní baví. Baví zřejmě i čtenáře z mého milovaného Liberce i okolí, soudě podle poptávky po knižním vydání fejetonů. S těmito čtenáři se potkávám na autorských čteních, na výstavách svých pohlednic i v ulicích města. Jsem s nimi v pravidelném styku.
Co mi však leží v hlavě jste Vy, mí anonymní zahraniční čtenáři. Kdo jste? Proč čtete stránky mého blogu kdesi v Singapuru, Spojených státech, Švédsku, Rusku, Slovensku, Anglii či dokonce v Islandu? Znáte Liberec nebo Machnín? Znali jste osoby, na které vzpomínám? Možná, že jste znali někoho z mé rodiny? Nevím, nedává mi to spát.
Onehdy jeden z Vás vystoupil z anonymity a ozval se mi ze Sydney. Udělal mi tím velkou radost a mohu-li věřit tomu, co pan Hýbler psal, tak přinejmenším takovou, jakou mu prý dělám svými fejetonky. Kdyby se Vám chtělo udělat něco podobného…
Napište mi!

Egon Wiener

Řády

Vy, co nemáte ani ponětí o tom, co je to faleristika, vězte! Je to nauka a poznávání vázající se k řádům, vyznamenáním, medailím, dekretům. Vše kolem, co může nějak přiblížit ocenění, které se dostává někomu za něco víc, než co udělali druzí. Vypovídá o době, prioritách, o lidech, kteří něčemu přispěli nad rámec snažení ostatních. Je nastavením zrcadla doby, času i místopisu. A pokud se to týká nejbližšího okolí, je to o poznávání regionálních dějin, týkající se už i nás, našeho bezprostředního okolí.
V okresním archivu v Litoměřicích se sídlem v Terezíně je uchován soupis odpovědi na dotazníkovou akci z roku 1856. Šlo o soupis nositelů nejvyšších vyznamenání starého Rakouska – řádů na území severočeského okresu Litoměřice. A to 1. Řádu zlatého rouna, 2. Řádu Marie Terezie, 3. Řádu sv. Štěpána, 4. Leopoldova řádu, 5. Řádu železné koruny, 6. Řádu Františka Josefa, 7. Řádu Hvězdného kříže, 8. Zlatého záslužného kříže, 9. Stříbrného záslužného kříže.
Ze získaného přehledu vyplynulo, že na okrese Litoměřice se v roce 1856 nachází celkem 7 osob - nositelů nejvyšších řádů Rakouska (Čech). Nejvyšší řád byl udělen pouze jeden a to Leopoldův řád na komandérském stupni litoměřickému biskupovi. Jenom dvě osoby byly dekorovány rytířským stupněm řádu Františka Josefa – děkan a senior kapituly. Manželce krajského hejtmana, rozené hraběnce Desfours, byl udělen Řád hvězdného kříže. Zbývající tři osoby obdržely Zlatý Záslužný kříž, z toho dvakrát s korunou.
Připojený koncept soupisu ukazuje i to, že tehdejší doba neplýtvala vyznamenáními. Oceněna byla práce duchovních, ředitele gymnázia, starosty i práce manželky hejtmana pro charitu. Tento archivní dokument z roku 1856 má velký význam v tom, že obdobně, jako v litoměřickém archivu, může ležet obdobný soupis i v libereckém a v dalších. Podobné soupisy by nám pomohly zjistit, kdo z takto vysoce oceněných žil v našem regionu a za co konkrétně byl tak vysoce Vídní oceněn. Lze předpokládat, že tyto soupisy mohou pomoci i sběratelům a přátelům regionální historie daného místa, města, okresu k objasnění řady dějinných záhad, kterých je dosud kolem nás mnoho.

Konec léta v Čechách

Jak si je ta naše země kus po kuse nepodobná. Pár minut odkudkoliv kamkoliv a jste na jiné planetě, v jiném časoprostoru, v jiné krajině. Tentokrát byl cílem Bratrouchov. Z Jablonecka kousek snad na sever. Minul jsem Tanvald a proud aut mě nesl směrem k Harrachovu. Krajina se totálně změnila. Je po velkém dešti a vzduch se lépe dýchá. Déšť vyčistil okna. Z lesa kolem zurčí voda v barvě vylouhovaného smrkového jehličí. Na nebi se ještě honí mraky, v dálce je vidět Ještěd, azurová modř, dálné přístavy. Vysoká tráva okolo hýří všemi barvami. Jakoby se příkop stal barevnou stuhou, věncem z vavřínů a koukolu, o vůni lesa raději nemluvím.
Je to jak pohlazení od babičky mozolnatýma rukama. Jako jsem to cítíval za mlada, když otevřela skříň a vůně levandule mě objala. To byl můj Mníšek pod Brdy v domě naproti sokolovně, kde se zrovna hádal a křičel na svou partnerku Egon Bondy a obviňoval ji, že neměli nic k jídlu… Mníšecká babičko, jak jsi voněla! Dodnes cítím slamník, na kterém jsem spával. Naproti v okně stál květináč s mořskou cibulí. Kafe - melta s mlíkem ke snídani a krajíc chleba namazaný máslem. To je ta ta prapůvodní vůně lesa, kdy vzduch stojí mezi stromy a vážky o velikosti letadla bzučí jak podrážděný roj divokých včel. Tak mi voněla Skalka, parcela strýčka Karla Taliána, cesta úvozem, co vedla k ní. Jak jsou si ty lesy tady i tam podobny a zároveň tak vzdáleny.
Les nahoře v Jizerkách žil jak nikdy jindy. Dýchal zhluboka a potilo se mu čelo, dá-li se to tak říci. Na temeni kopce byla absolutní vlhkost a pot z mé hlavy stékal čůrkem. Voda už neměla kam se vsáknout, stékala po listech, jehličí a za límec ať to byl domácí nebo ten, kdo se jako já, přijel jen podívat. Pavučiny z jemného tylu, mokré až zebe, propouštěly slunce jen obezřetně. Pavouk o tom ví a mouchu, která se chytila, pozoruje jen zpovzdálí. To ptáci jsou na tom úplně jinak, křičeli jak na lesy. Přestalo pršet. Mladí si navzájem sdělují, že se přemnožili i dravci a je nutné se před nimi mít na pozoru. Ti je sledují se zájmem a v okamžiku letí dolů jako blesk…
Domky při silnici se choulí jeden k druhému a pomalu se chystají na první sníh s deštěm. V Alpách už nasněžilo dvacet čísel. Však jsou také ty zdejší už na zimu připraveni. Jsou kolem nich hromady naštípaného dřeva narovnané do hranic. Lidé, co tu bydlí, natírají ještě před zimou ploty, okenice, zábradlí, opravují cesty, pouští se i do vchodových dveří. Díry na cestách dláždí kameny. Voda v potoce jim vyšla vstříc a ohlazené oblázky jak valouny zlata se všude doslova válí, jsou jich tisíce. To koně, zázračného zdejšího doktora, vytloukají do silnic kopyty své monogramy a doktor se je snaží uklidnit. Plášť, kterým se halí, cestuje s ním. To lidská touha převeliká sní o štěstí a zázracích.

O ruštině

Jaký jsem to měl strach jako malé dítě z těch podivných písmen azbuky! Pokroucené paragrafy. No a vidíte, dodnes tu řeč umím, skoro nic jsem nezapomněl. Ani na tu čtyřku z ruštiny na gymplu. Dodnes nevím proč. Téměř mě ovlivnila, abych ruštinu nenáviděl. I tak jsem se dobře dorozuměl v Taškentu i Samarkandu, o Moskvě nemluvě, tam si mě pletli s moskvičem. Popravdě ne kvůli ruštině, ale bylo to módním šusťákovým kabátem…
V ruské historii existují jisté „byliny“ a od nich, jako od pohádek, se odvíjejí ruské dějiny. Velký a mocný byl ruský car, velcí ruští bojaři. Církev– pravoslaví tak jako i jinde svou liturgií napomohla rozvoji národního jazyka. Rusky se mluvilo od Baltu daleko za Ural. Car Petr Veliký, Romanovec (ať byli, jací byli), učinili z Ruska velmoc a z ruštiny jazyky milionů duší.
Rusky mluvil Lomonosov, Kapica, Babel, Sverdlov, Lenin i Gagarin, Lev Nikolajevič Tolstoj, Puškin, Rachmaninov, Stalin. Mužíci pátého i sedmnáctého roku, námořníci z Aurory, Trocký i Ivan Hrozný, Čechov i izvosčik, který stál s drožkou na Divadelním náměstí. Maršál Malinovský, Ježov, Stěnka Razin, Putin. Ten snad ještě mluví. Zapomněl bych na všechny Kateřiny, Potěmkina, cestovatele Miklucho – Maklaje, bajkaře Krylova, Šolom Alejchema, Chagalla, Ilju Erenburga, básníka Vysockého, Borise Pasternaka. Rusky se svářili tažní burlaci na Volze, Brežněvovi vojáci na Malé zemi, rostovští kozáci, ti, co vyhnali ze země Napoleona i Hitlerovy vojáky. Pogromisté z Oděsy, Kišiněva, Vitebska i ze Lvova. Tam všude mluví vedle svého jazyka mluvili i rusky.
Ruština zněla věčně zmrzlou zemí Františka Josefa, v povodí Leny, za Beringovou úžinou dalekou a Aljaškou než ji Rusové prodali Američanům. V ruských kosmických korábech, z tanků v Afghánistánu i z těch s bílým pruhem, co projely v šedesátém osmém Libercem a mířily do Prahy. Ruštinou se domlouvali rudoarmějci, co pětačtyřicátém osvobodili od fašistů půlku Evropy. Ruština je řečí vysokých hor, hlubokých jezer, aralského i bílého moře, pastevců, karakulských ovcí, sibiřských a soloveckých gulagů. Andreje Sacharova a jeho statečné ženy. Rusky se mluví v OSN, v Radě bezpečnosti, v Kremlu, městě Kovrově i na Bajkalu.
Není to jen jazyk okupantů, osvoboditelů, ruských bylin, ruských tržnic, universit, museí a galerií. Je to řeč lidí z továren a polí, ulic a parků, turistů a lidí nám tolik podobných. Jsme si blízcí. Jazykem, kulturou i pílí. Co dělat, jsme Slované…