Fenomén tajení

            Zatajit dech a počítat, kolik kdo vydrží – oblíbená hra adolescentů. Zatajit cokoli. Kdekoli. V Čechách oblíbená hra na četníky a na zloděje. Kde končí hra a začíná zločin? Myslím si, že s tím měli potíž již naši předkové.

            Vemte si husitské šiky, které Husa obdivovaly. Značná část z jejich složení  měnila náboženství a krále jako ponožky. Chyba! Ponožky, jak je známe dnes, tehdy nebyly. Doba pobělohorská, doba rakouského útlaku, Bible Kralická za trámem, dlouhatánská procesí k Panence Marii. Emigrace a zároveň nejlépe si žijící komunita v rámci monarchie.

            Domácí přisluhovači Hitlera a zahraniční odboj, bouřlivé ovace Pražskému jaru a Dubčekovi. O dva roky později se rodí Husákovy děti a ekonomika republiky je zcela bez dluhů.Má vyrovnaný rozpočet... Stále je co tajit. Bibli za trámem, příbuzné v emigraci, stříbrný poklad ukrytý za trámy soukromé provozovny, poslouchání zahraničního vysílání.

            Nás, děti padesátých let, postihlo snad všechno. Od rachitidy, mléko na lístky až po dostupnost všeho jako je zdravotní péče, chmelové a jiné brigády, pionýr a Svaz mládeže, letní tábory.

            Někdo tajil, že chodil do kostela, že mají doma tuzexové auto za „bóny“ od tetičky z Ameriky. Kdo chtěl tajil. Někteří museli. V Čechách otrnulo. Nikdo nechtěl zpátky padesátá léta. Jedni mlžili a druzí to věděli. Chytří mlčeli, studovali a čekali, až přijde jejich čas. Týpci jako Klaus, kam vítr, tam plášť, stážovali na Západě a čekali. Pak přišla revoluce a opět tu byl český fenomén – tajení. Zatajit členství v KSČ či v Lidových milicích. Nic nového v české kotlině, nic nového pod Ještědem ani pod sluncem.

            Dvacet let po revoluci už se běžně říká „zlatí komunisti“ a lidé nemohou přijít na jméno pravicovým stranám, které tají, co nakradly. Mocně soutěží s českou šlechtou, komunisty a kapitalisty.

            Tajit, tajit, zatajovat, milý doktore Plzáku, to je to, oč tu běží. Všechno, jak říkal onen moudrý Žid doktor Freund, končí a začíná v posteli. Tam začalo naše trápení narozením, tam skončí po dlouhém hledání. Takže, přátelé, hledejme! Hledejme až do pozdního věku, co vlastně utajit a co odhalit...

Žitavské poklady v liberecké galerii

            To máte tak. Když se sejdou dva, a to mimořádně chytří chlapi (u ženských to funguje už při jedné), pak se dílo daří. To, co předvádějí ředitelé Oblastní galerie v Liberci a Městských muzeí v Žitavě, to nemá chybu a jen tak se u nás na českém dvorku nevidí. Umí úspěšně zviditelnit práci jimi řízených kolektivů, ukázat doma, ale i za hranicemi, čím se jejich galerie – kulturní instituce  může pochlubit. A že je to víc než pravda, o tom jsme se mohli přesvědčit loni v Žitavě i Augsburgu a letos, právě v těchto dnech i v Oblastní severočeské galerii v Liberci.

            Obě města mají, co ukázat návštěvníkům, čím se pochlubit. V loňském roce jsem mohl oči nechat na starých českým kancionálech v Žitavě, na obrazech „barbizonistů“ v Augsburgu. Letos jsem takříkajíc „padl na ústa“ nad skvosty zapůjčenými do Liberce ze Žitavy. Výstavu „Žitavské poklady“ bych zahrnul do učebního plánu osnovy letošního školního roku všech škol Libereckého kraje. Bez nadsázky. Tolik historického a společného z dějin této příhraniční oblasti, kdysi součásti naší společné historie, si zaslouží, aby se mladí i staří přišli podívat. Podívat na to, že se dá žít pod jednou střechou království nebo Evropské unie bez problémů...

            Žitavské poklady – exponáty většinou znám, mnohokrát jsem je viděl a přesně vím, kde který z nich obvykle visí, kde jsou vystaveny v žitavském ráji milovníků historie, v muzeích Žitavy. O to víc mě těší, že dnes jsou k vidění v Liberci a za levný peníz a ještě k tomu, vstupenka zakoupená v liberecké galerii opravňuje i ke vstupu v německé Žitavě. No není to tak, jak by to mezi přáteli mělo být?

            Apeluji i na vaše vzdělání a vztah ke kultuře. Až příště pojedete do sousedního Polska pro benzín a do Žitavy pro boty, udělejte si čas hodinku – dvě na „postní plátna“ Žitavy. Ta jediná nebylo možné přivézt do Liberce. Jednomu plátnu je vyhrazen celý jeden žitavský odsvěcený kostel, druhé plátno, menší, ale o nic méně krásnější, je instalováno tak, že jen tak jednoduše ho nelze sejmout ani převézt. To jsou poklady, za kterými se k sousedům jezdí dívat z celého světa. Žel, o jejich existenci řada Jablonečáků, Liberečáků či obyvatel Českolipska nemá tušení.

            Společná historie, společné radosti a starosti. Žijeme v době, kdy si máme co ukázat, připomenout a mluvit o budoucnosti. Takové výstavy, jako je ta současná v Liberci jsou oním lékem  proti stereotypu všedních dnů, proti času, kdy jsme se vzájemně odcizili a zapomněli, že je čas se zastavit a nemyslet jen na levnější nákupy u sousedů a kdy, kde a na čem vydělat.

            „Žitavské poklady“ v liberecké galerii nejsou o penězích, i když jejich pojištění bych platit nechtěl, ale o tom, jak má vypadat spolupráce dvou kulturních institucí. Díky vám, páni ředitelé, i všem pracovníkům, kteří výstavu realizovali. Těším se na další a to i v dalších libereckých nebo žitavských institucích.

Pěšky jako za vozem

            Jak jen to říci hezky česky. Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. A teď, babo, raď. Vem si laboratorní váhy a měř, co je česky, a co je hezky. Pokaždé se s námi hraje s cinknutými kartami. Není kouře bez ohýnku a nakonec, hoď kamenem, kdo jsi bez viny.

            Nalejme si čistého vína a začněme od čistého stolu, na zelené louce a hle – nejde to. To ti naši kostlivci, co máme poschovávané doma ve skříních. Ti jsou tou pomyslnou koulí přidělanou řetězem ke kotníku nohy. To jsou ty boty, v nichž nás noha tlačí. Jedni jsme obrázkem druhých, podobni si jako vejce vejci. Tak trochu podvodníci.

            Jsme jenom lidé se všemi možnými vlastnostmi a neřestmi, co jich je a co svět světem stojí. Co nás dělí od hrdinů občanské války v Rusku let dvacátých? Nedávno jsem opět četl Šolochovův Tichý Don a Rozrušenou zemi. Nic, nic nás nedělí. Jen to, že nemáme Šolochova. Zato máme stále živého Haška a jeho Dobrého vojáka Švejka. Svět je a chce být klamán. Pouze kouzelník mívá jiné jméno v pase a jiné v občance. Nehledejme nic tam, kde nic není. Jezme, dokud je jídlo teplé, jinak vychladne. Neznám pragmatičtější konstatování stavu věcí veřejných. Snad ještě, pokud to pomůže, nic není tak horké, jak se to uvaří. Všechno, co se v Polsku osolí, není jen ze soli, kterou se v zimě solí ulice.

            Ovšem nejhorší ze všech cest je ta, co vede do kopce teď hned. Dává se jí neomylně každý, kdo sedne na lep krysaři z Hameln. Dáš-li se svést, pak už se ani neohlížej, ber každý schod po  dvou. Ještě si cestou nahoru párkrát zařvi Čechy Čechům a těm patří svět.

            Nevím, co si obléknout, venku tají ledy. Přibude tepla i lidí, co budou přemýšlet, co s načatým večerem, na který nezabírají oblbující nekončící televizní seriály. Nečekej, že o nic nepůjde. Tak či onak, lidem se v hlavách rozsvěcuje. Nechtějí být za blbce, otloukánky mocných, za rohožky u zadních dveří panů poslanců, kteří už dávno nemají důvěru lidí...

Zaplatil jsem popelnici

            Zaplatil jsem popelnici, její pronájem či vlastně odvoz „popela“, tu tašku odpadu, co denně vyprodukuje má domácnost. Co může být méně romantické, než to, čím je krmena popelnice, ta plastiková obluda, kam sypu odpad a pospíchám, co nejrychleji, od ní pryč. Pokud už mne zajímá, tak jen zda je prázdná, zda se do ní můj odpad vejde. O ceně za odvoz nediskutuji, nemám jiné řešení, i když si položím otázku: Kam jinak s ním?

            A přece byla doba, kterou si už jen matně pamatujeme. Je to vůbec pravda? Jak to bylo dřív? Odvoz komunálního odpadu byla vždy lukrativní záležitost. Radnice si dobře hlídala, kdo ve městě vaří, co jí a co pije, co se prodává, kde, čím a za kolik se topí, co se kde vyprodukuje, vyhazuje, co do města přitéká, co odtéká...

            Komu a za kolik svěřit tyhle zakázky vedoucí ke zlepšení života města? Na to si města staví radnice, plní je nábytkem, úředníky, topí v nich a svítí a ti, kteří tam sedí a jsou za to placeni, mají za povinnost řešit mimo jiné i odvoz všelikerého smetí ven z města. Smetí, které páchne, tleje, je nebezpečné a může být i zdrojem nákazy a bývá i korupce.

            S odpady bývají spojené trable. To když je teplo na radnici už moc vysoké a úředník to nevydržel a zasnil se, že jednou bude svět bez odpadu a on se bude snažit, aby to tak zůstalo věčně. Sen o kanalizaci, která nikam nevede a je tudíž bezporuchová sní rovněž leckterý vedoucí na radnici. Sen, kdy by si chodil jen pro výplatu, zalít kytky a utřít prach z monitoru mi nedává spát. Proč tihle úředníci vůbec chodí do práce a plýtvají tak vzácnou energií, kterou by mohli věnovat lidem prostřednictvím tomboly, jako to dělá firma Mountfield z radosti, že ji lidé mají rádi, že ji milují.

            Ano, nebylo tomu tak vždy. Radní končívali i pod okny svých kanceláří, pokousáni psy s tasemnicí z jídla, které jim předhodili rozzlobení strávníci pochybných restaurací. Jak daleko je od restrikcí za nevyvezený odpad a zapáchající popelnici? Čechové bývali kdysi radikální a nečekali na plenární zasedání. Padaly hlavy, kácela se křesla, dělala se rozhodnutí, kam který úředník pojede v rámci delegace, aby se něco naučil a svou práci vylepšil.

            Všechno jde, jenom chtít a dílo se podaří. Takhle to jde už celá staletí. My, chlapci z vesnice, jsme každou sobotu vyváželi opravdový popel, rozbité sklenice a vše, co se nedalo spálit v kamnech, do zavážky na kraj lesa, do strží do Stavokombinátu, který si rozšiřoval svůj areál. Vozík plný fujtablů. Za půl hodiny jsem byl zpátky. Bez poplatků, bez řečí, stejně, jako to dělala celá ves. Zavážet muldy, vyrovnávat zatáčky rozježděných cest, to všechno z okna MNV naší obce tehdy řídila paní Ježková a občan Brych.

            Nějak se to potom zvrtlo a bylo po legraci. Na všechno později musely přijít fermany, zmizely „rozdíly“ mezi městem a vesnicí. Od té doby se všude přestalo větrat průvanem, topí se a svítí, jako by to měl být poslední den. Není a nebude to jenom něco, co nás pořád nutí nevydat v práci všechnu energii a čekat, až přijde někdo, kdo zaplatí náš čas.

Benzín a jiné současné radosti

            Kam až to může zajít? My z česko-polského pohraničí si umíme poradit. U sousedů není problém koupit benzín až o tři koruny levněji. Chudáci ti, kteří žijí dál od hranic. Stát a podnikavci v oboru prodeje pohonných hmot v Česku nevědí, jak vydělat víc a ještě, ještě víc. Benzín a  nafta jsou kategorií cigaret, alkoholu a luxusního zboží, které takhle umí zdanit každý poválečný ministr financí.

            Nic se nezměnilo.  Pohled socialistického ekonoma z období před „sametovou revolucí“ je stejný, jako náhled na benzín a naftu  pana Kalouska, kapitalistického ministra financí. Jsem přesvědčen, že „odborník“ na finance, chemik pan Kalousek se mýlí. Současná cena benzínu neodpovídá potřebě rozvoje hospodářství ani potřebám lidí, dojíždějících za prací, na úřady, za zdravím, do škol či za nákupy.

            Proč, když se vidíme v Americe, neakceptujeme jejich tvorbu ceny benzínu – poloviční jak v Česku. Proč se od Američanů učíme takové hovadiny jako halloween a Valentin? Ceny pohonných hmot jsou nad rámec chápání a dobrého chování. Nežijeme už v padesátých letech, kdy se leccos dalo schovat pod hlavičku boje s třídním nepřítelem, jinou strukturou rozvoje národního hospodářství.

            Dnes opět bojujeme o právo na práci, na stávku, na péči o zdraví. Vracíme se do 19. století, kdy naši předci na nepoučitelných kapitalistech vybojovali první sociální výhody. A kde jsme my? Propadli jsme se o 150 let zpátky. Nedá se nic dělat, opět si musíme své místo na slunci vybojovat. Máme odbory i motivaci – naučit mladou generaci chodit do práce, pracovat a ukázat, co všechno jsme v Česku uměli vyrobit a za kolik. Nebylo asi vše tak, jak mělo být, ale přesto, hrdost na finální výrobky byla veliká stejně jako motivace pro řadu odvětví být mezi nejlepšími na světě.

            Jen těžko se dnes dá překousnout, co je k vidění kolem nás. Korupce, nevěrohodné soudy, podvody ve školství, krádeže v armádě, špatné silnice, možnost koupě prezidentské milosti, potravinářské výrobky bez české národní normy, nedostupné zdravotnictví... Není toho málo, co se pokazilo a co mělo být lepší než za komunistů. Není.

Antonín Tichý ze Svobody v Podkrkonoší

            „Vážený příteli, děkuji za milý, leč naprosto nezasloužený dárek v podobě Vaší další knížky. Váš blog navštěvuji vytrvale a vždy už netrpělivě čekám na aktualizaci. I když s Vámi v lecčems nesouhlasím, vždycky oceňuji Váš břitký postřeh, mnohovrstevnatý jazyk a především generačně spřízněný pohled na svět. Jen díky Vašim čtivým vzpomínkám mám občas pocit, že i já jsem s Egonem, Rudou a dalšími machnínskými kluky vychutnával život v poválečné vesnici zbavené původních obyvatel s novými osídlenci, tenkrát ještě bez zábran a naplno. Rád si občas taky vzpomenu na návštěvu u Vás s kamarádem Güntrem Fiedlerem, v bytě plném obrazů a dalších sběratelských pokladů... Skromně doufám, že se i přes odkaz na mém webu okruh Vašich čtenářů zase o trochu rozšířil.

            Srdečně Vás zdravím, přeji pevné zdraví a i nadále lehké pero ( klávesnice mi stále nezní dostatečně vzletně). Ze Svobody nad Úpou - Tonda Tichý www.freiheit.cz“.

            Stačí pár slov od kamaráda, přítele a je to víc, než hlas kostelního zvonu. Díky, člověče, za pochvalu od chlapa, co toho tolik umí. To je to pravé nakopnutí k mým pětašedesátinám. Žádné sladké řeči, řečičky a mirabelky, ty sladké plod hříšné lásky, bastardi našich snů, prohřešků starců, kteří se starými dosud necítí.

            Tvá slova jsou jako vzpomínání, má výčitka současnému světu, že nemá čas, a že sentiment patří dinosaurům. Máme teď v Liberci takovou dinosauří expozici, která ve mně evokuje předstírání, že není nic, čeho bych se bál. Jsem optimista a především jsem si vědom, že člověk by neměl být sám a neměl by mlčet, a když nemluví, měl by alespoň psát.

            Příteli, Antoníne Tichý, ne já, ty tohle dobře umíš. A není to jednoduché pokud nechceme psát pro bulvár. Tam je za bůra těch kuliček v pytlíku celá kopa. To já musím každou kuličku pohladit, vzpomenout si na jméno a kdo to byl, než cvrnknu prstem a vrátím ji do důlku svého vzpomínání na svět, který jsem znal. Svět kluků s odřenými koleny, posmrkanými rukávy Rudy Reichlů a s hloupými nápady, jak sedřít kůru ze tří stromů a čekat na reakci rodičů. Já schytal morální kázání, Ruda nářez páskem. V tom jsme se lišili. Jinak měl náš svět zrovna tolik minut, co dnes. Byl to svět lidí, kteří kolem nás chodili a viděli jen bandu, která se fláká, kope do meruny a dělá lumpárny.

            Bože, jak byl ten náš svět pestrý! Jak máme nač vzpomínat! Čím vším naše generace prošla, aby si dnes mohla říci, že ničeho nelituje a mohlo toho být víc.Nesouhlasíš, Toníku, Petře, Jardo, Rudo, Milane, Pavle s tím, co chci říct? Vždyť oněch více než šedesát let nebyly jen krásné ztráty. Bylo toho mnohem víc.

            Každý jsme solitér, nevídaný kus do sbírky památek kuriozit. Každý jsme hrál nějakou tu hlavní roli a byli jsme tam, kde jsme nemuseli. A že nás dneska bolí nohy... Bylo to v partu, ve scénáři napsané drobným písmem pod čarou. Tím se platí za úspěch, za prohry, za štěstí, za úsměvy. Je ještě poslední scéna, ještě svítí světla na jevišti. Za stolem sedí písmák ze Svobody, z Osla, Reykjavíku, z Moskvy a píše své mladé přítelkyni, že ji má neskonale rád, a že se za ní chystá, ať rozestele peřiny. Ať nezapíná televizi, že budou spolu a jen spolu oni dva psát dějiny. Dějiny od jednoho stolu, dějiny jedné dědiny, jedné rodiny, lidí a lidiček, aby jim nebylo smutno, ale veselo.

            Ještě jednou, Tondo, děkuji. To nemuselo být, i když – proč ne?

O vodě u nás doma

 

            Po vodě jistého jezera v Káni Galilejské chodil mladý žid Kristus. Matka si nepřála, aby dcera chodila k vodě ven, Viktorka skočila u splavu do vody . Vody je plná řeka Nisa a Jabloncem jde jedna řeč, že tolik vody už dlouho tu nebylo, a že by bylo lepší pro ty, kteří bydlí u dolní části města, aby radši odjeli.

            Starostka Višňové si z pytlů písku nechala udělat do bytu nábytek, knihovnu, křesla i válendu. Starosta Chrastavy, mimochodem obávaný učitel chemie libereckého gymnázia, si postavil z písku visutý most přes Nisu blíže k Machnínu. Můj strýček Walter z Loučné v Hrádku, co po něm pojmenovali hrádečtí radní v čele s mladým Půtou most, má o něj strach.

            Já měl vodu rád. Kdysi, jako malý kluk jsem s Rudou Reichlem přeplaval soušskou přehradu. K vodě mám vřelý vztah – převařuji ji. Platím vodné i stočné. Pochopil jsem, že čím méně se budu mýt, tím více za vodu zaplatím. To ostatně platí v naší zemi všeobecně. Čím víc šetříte, tím víc platíte. Proto nevěřím fyzikálním zákonům. Čím víc sněhu, tím větší průšvih s vodou v Železném Brodu.  Čím víc úžasné idylky zasněžených stromů a senzačních zpráv o zamrzlé Jizeře, tím větší strach, co si voda vezme sebou, až se přihrne z kopce dolů.

            Měl jsem kdysi lodičku z kůry na pohon z kousku mýdla vtlačeného do její zadní části. Pohon to byl prazvláštní a já léta čekal, v podstatě každé večerní koupání, že mi lodička uplave. Mám ji dosud. Geniální pohon stojící na rozpadu hmoty (mýdlo místo atomu) tak docela nevyšel. Šedá teorie v praxi nezezelenala.

            Mám rád vodu pod kontrolou včetně toho, co v ní plave. Nemám rád rozvodněné rozhozené paže Nisy, které jsem viděl před dvěma roky v Bílém Kostele, Chrastavě, Raspenavě, Bílém Potoce.... Nemám rád vodu, která se drápe po zdech domů a odnáší sebou dveře, ploty, psí boudy a bere lidem vše, jako strejdovi Waltrovi v Loučné v Hrádku nad Nisou.

            Dám si čaj uvařený z vody, polévku s játrovými knedlíčky a koupím si nové holínky proti vodě. Jen na mně nechoďte s tím, že nejste připraveni, až přijde voda z hor a vše okolo bude nohama vzhůru. Voda mě pak naštve a mohu odpovědně říct: Tohle kramaření s vodou chce pevnou ruku a vědět, kdy jde o život a kdy jde o nic míň, než o kapičku vodu, co ulpěla v očích. Kdy jde o slzy v očích na památku živých.